Original subtitles

Pro titulky.com

přeložila

NATHALIAZ

Je to spíše falešný dojem, cítit se jako umělec.

Je to spíše o tom, získat zpátky určitou kontrolu,

pokud je ta kontrola nějak ohrožena.

Stále se pokoušíme

o nové věci.

Zvykli jsme si na to,

že máme špatné produkty.

Máme na sobě tyhle černé pytle,

protože si nepřejeme ukazovat

naše obličeje na fotkách ani v televizi.

Kdo způsobil největší převrat v taneční hudbě?

A lidé odpoví "Daft punk".

Jsou mým vzorem.

Chci být jako oni, asi jako každý jiný.

Tohle nevidíte každý den.

Dnešní vítězové Emmy- Daft Punk.

DAFT PUNK: PUŠTĚNI Z ŘETĚZU

Každý zná Daft Punk.

A každý si může pouštět jejich alba

a prociťovat je. Je to dobrý pocit.

Daft Punk přemýšleli o své hudbě, ještě než vůbec vznikla.

To má velký význam. A i když je to divné,

vytvoření jejich robotích osobností jim umožnilo zůstat lidmi,

lidmi co jsou při zemi a zcela svobodní.

Vykoupili si svou svobodu tím, že vytvořili roboty, kteří dělají

tu špinavou práci.

To, jak jsme se dostali k hudbě, je v podstatě celkem běžné,

jako i u jiných teenagerů.

Bylo nám 17 a jako každý jsme chtěli být v rockové kapele.

A tak vznikla skupina Darlin'.

A vydali jsme písničky.

Byli pyšní, že nahrávali své EP nahrávky u stejné společnosti jako Stereolab.

Tak to všechno začalo.

Guy-Manuel a Thomas měli tehdy 17 nebo 18 let.

Mysleli si, že se vše kolem nich točí.

Ale kritik ze společnosti Melody Maker je nazval "hloupý punkový odpad". (daft punky trash)

To je přimělo zastavit se a přemýšlet.

Změnilo to jejich optimistický pohled, který měli na svou hudbu.

Trvalo jim šest nebo sedm měsíců, než mi poslali dva další tracky.

Myslím, že prostě nechtěli jít tou cestou.

Říkali: "Nové tracky ti pošleme příští týden",

ale ve skutečnosti mysleli: "Je nám to jedno.

Máme i jiné věci na práci."

10. září 1992

Když nám bylo 18, šli jsme na náš první koncert

na střeše v Beaubourgu.

Objevili jsme nový druh hudby a energii,

která sálala z lidí, kteří na naši hudbu tančili, ale nikdy ji předtím neslyšeli.

Odehrálo se tam něco nového,

ale tehdy to bylo stále alternativní a undergroundové.

Nebyla to hudba, co běžně hrajou v rádiu.

Mysleli jsme, že vidíme potenciál

v elektronické hudbě.

Thomas, Guy-Manuel a já jsme se tam sešli

a čím jsme byli blíž, tím víc jsme cítili ty vibrace.

Existuje jeden track z Chicaga, kde temný hlas

zpívá: "Cítíš ty basy..."

Byl to velký převrat za poslední desetiletí.

Elektronická hudba a hip-hop byly poslední dva ohromné převraty.

Od té doby, cokoliv co existuje, v podstatě pochází

z jednoho nebo druhého stylu.

Když se zamyslíte nad zvukem, nemuseli jsme ho dávat tak nahlas

A mohli jste cítit ty vibrace, ty basy.

A často vidíte lidi, jak zavírají oči a houpají svá těla.

Užívají si momentů a opravdu vnímají to, co poslouchají.

Můžete vidět, že to vnímají tělem

a ten zvuk jimi prochází v podobě vibrací.

Lidé tehdy přicházeli na chuť i drogám.

Pamatuju si, že Thomas řekl, že se mu drogy nelíbí,

protože když si vzal extázi,

ztratil svůj talent.

A to bylo vše.

Nejvíc ze všeho nesnáší, když ztratí kontrolu.

26. září 1993

Setkali jsme se s Thomasem a Guy-Manuelem, když jsme byli v Paříži.

Tak jsme se s nimi spojili.

Spojili jsme se s nimi a řekli jim, že se s nimi chceme sejít.

Líbilo se jim nahrávací studio i samotné nahrávání.

Chtěli prostě přijít a pustit nám svou hudbu.

Zavolal jsem jim a požádal je, ať přijdou

a přinesou jejich demo nahrávku.

Pamatuju si jen dva tiché, stydlivé francouze.

Když dorazili,

tak je zajímalo, o co jde.

Vešli dovnitř, oči otevřené dokořán. Guy-Manuel se červenal.

Představil jsem jim lidi z reklamní společnosti Slam.

My jsme se usadili a oni pustili hudbu.

A to to byli tak tiší kluci, ale když pustili hudbu tak to bylo....

Thomas nás pozval do domu jeho otce,

kde měl své studio.

Sedli jsme si a poslechli si znovu hudbu

O pár týdnů později jsme jim zavolali

a říkali jsme jim: "Pošlete nám kazety".

A přesně tak, jak nám tu kazetu poslali, tak z toho byla první nahrávka.

Neměli jsme pro nás žádný název.

Rozhodli jsme se, že použijeme název z toho špatného rozhovoru.

Nazvali nás "daft punk" (=hloupý punk)

Mají jasnou představu o svých kariérách,

protože jim pomáhá a radí jim Thomasův otec.

Byl producentem disco hudby v 70. letech a jmenoval se Daniel Vangarde.

Procházel s nimi nabídky, které oni dostávali.

Byl to ideální poradce pro skupinu,

která tvoří taneční hudbu a je původem z Francie,

má text v angličtině a míří dobýt svět.

Obdrželi jsme faxy

z Dánska, Švédska,

Španělska, Japonska, New Yorku...

A to jsme prodali jen 15,000 nahrávek.

Dokazovalo to, že po celém světě

existuje pro takový druh hudby publikum.

Pamatuju si, že jsem šel do kanclu za Richardem Brownem.

Byl to tehdy manažer nahrávací společnosti.

A neustále zvedal telefon a skoro pokaždé řekl:

"Haló, chcete Daft punk?"

Chodilo tehdy strašně hodně telefonátů a

a všechno se to tehdy dělo šíleně rychle.

25. května 1996

Thomas přehrával song.

A vytáhl kabel z jednoho zařízení.

Ze zařízení z mixážního pultu.

A víte, když chcete připojit kabel k mixážnímu pultu....

Než to úplně spojíte, udělá to fakt strašný bzučící zvuk.

On to udělal naschvál a začal ten zvuk přehrávat,

jako podkladové basy k písničce.

Mám z toho až husí kůži, prostě to bylo geniální!

Když jsem se s nimi setkal v roce 1995,

mezi skotskou nahrávací společností a jejich energií a talentem,

byli už Daft Punk žádaní a měli poptávky

na živé koncerty.

Pedro Winter doprovázel Duft punk během jejich kariéry více než 10 let.

Říkal jsem, že zrovna nahrávali své první album

a živý koncert ještě nebyl možný.

Po technické stránce to bylo ohromné.

Tu hudbu vytvářeli v dětském pokoji velkém...

asi takhle.

V celém dětském pokoji ležely všude kabely.

V dětském pokoji, ne teenagerském.

Byl plný kablů, keyboardů a všech těch věcí.

Oba albumy, které změnily scénu elektrické hudby, vznikly v tomto pokoji.

Tančit bude 1000 lidí.

Nachystali jsme to pro DJ tamhle na balkoně.

Už jsme tady měli pár tanečních párty s DJ a

a je zajímavé předělat tento prostor na klub.

Samozřejmě budeme rádi, když tady uspořádáte párty.

Začal jsem používat syntezátor kolem roku 1970-71.

Vytvořil jsem s ním svůj první hit "Sun of my Father",

což byl první pop song vytvořený syntezátoren.

A používal jsem to od té doby hodně i nadále.

DJ může být tam.

Můj syn by mohl být tamhle.

-Vy můžete být tamhle. -Jo, já tam budu.

A světla.

Když jsem vytvořil písničku "I feel love", myslím, že se syntezátory staly opravdu důležité.

A dnes taneční hudba bez syntezátorů asi ani není.

S dnešními hudebními programy můžete vytvářet jakýkoliv zvuk,

bubny, basy, dokonce už i kytary.

Takže je to báječný instrument.

Věděl jsem, že to bude zvuk budoucnosti.

Ale neuvědomil jsem si, jaký to bude mít účinek.

Jmenuji se Giovani Giorgio.

Ale všichni mi říkají Giorgio.

Účinek naší hudby a naší práce je,

že v naší hudbě je skutečná spolupráce mezi hudbou a technologií.

Svým způsobem považujeme technologii za součást naší skupiny.

Thomas umí se stroji jako génius.

Když pracoval na jejich debutovém albu,

jednou měsíčně si četl manuály ke strojům.

Byl jedním z prvních ve Francii, kdo měl počítač Mackintosh,

takže měl velmi brzký přístup k počítačové

hudbě a obrazům.

Ale z uměleckého hlediska je v něm víc než to.

Vytváří překrásné melodie.

Má skutečný cit a to vytváří hity.

Guy-Manuel je ten tajemnější člen.

Je fixovaný jen na jednu věc, které věří

a dokud ji nenajde, vše ostatní je pro něj odpad.

Učinili skvělá rozhodnutí, o tom to je.

Je to vyřazovací proces.

A teď už si uvědomuji,že to, co dělali,

bylo docela retro.

A to shrnuje způsob, jakým tvoří hudbu.

Ray měl pravdu od začátku, od začátku jejich prvního alba.

Je fakt, že společnost Virgin byla kombinace

Thomase, Guy-Manuele, Pedra, a jejich vztahu k oné společnosti.

16. října 1996

Smlouva, kterou jsme s nahrávací společností podepsali, je pro nás na 100% výhodná,

takže jsme se vyhnuli problémům, které měli ostatní umělci

s jejich nahrávacími společnostmi.

Smlouva, kterou podepsali se společností Virgin byla odlišná od všech ostatních.

Umělci se většinou upisují ke 4 nebo 5 albumům v procentech.

Ale oni řekli: "Ne, naše nahrávky nám budou patřit

a práva k nim dostanete za 10 let."

To mi něco dokázalo.

Pochopil jsem,

že úspěch musí být postaven na pevných základech.

Tehdy začali Guy-Manuel a Thomas přemýšlet

o mezinárodní smlouvě.

Už tehdy měli celkem jasnou vizi jejich kariéry.

Jejich album bylo skoro hotové, zrovna ho dokončovali.

Už od začátku rozuměli byznysu.

Obchodní plán bych to nazval.

Věděli, že potřebují úplnou uměleckou volnost, a kontrolu

jejich image a všeho ostatního.

Mohli si diktovat svá vlastní pravidla,

protože na to měli finance.

Netrpěli hladem.

Dokonce se stali vzorem pro hip-hopové skupiny,

které byly ovlivněny

jejich obchodním plánem,

o kterém se říkalo, že je nejlepší ze všech.

Pozvali nás, abychom si jejich album poslechli u Thomase doma.

Šli jsme tam s lidma ze společnosti Virgin z Londýna a pár lidma z francouzského týmu.

Bylo to fantastické, malé studio s malým vybavením.

Poslouchali jsme to přes kazeťák,

což nás všechny ohromilo.

Bylo to jako nový div světa.

Poslouchali jsme jeden hit za druhým.

V ten moment, kdy jsem viděl videoklip Daft punku na MTV,

kapela stoupla na žebříčku odsud až sem.

Stali se najednou o hodně více významní.

Řekl bych, že je to pravděpodobně ze všeho, co udělali,

stále ta nejdůležitější věc.

Samozřejmě museli dělat skvělou hudbu, stále v tom pokračovali.

Ale vlastně v ten moment,

to byl nejlepší videoklip té doby od Spika Jonze.

To, jakou měl tehdy ten videklip váhu, bylo opravdu významné.

Video od Spike Jonze mělo také velký vliv.

Když slyšel Michel Gondry Daft Punk, dostal skvělý nápad

na videoklip na píseň Around The World.

Kde je ta blbá malá černá krabice?

Hledám ovladač.

Je to šílené.

Proč bych to dával někam jinam?

Dá se to použít jen na jednu věc.

To je příběh mého života.

Tak jo.

Setkal jsem se s nimi v hotelovém pokoji

v Londýně.

Seděl jsem na posteli a oni na židlích.

Nemám rád, když mám nápady předtím, než mluvím s kapelou.

Nechci se vydat špatnou cestou.

Vždy mluvím s kapelama dříve,

než jim něco nabídnu.

Myslím, že to byl Guy-Manuel,

kdo přišel s nápadem na novou choreografii.

Choreo-

grafie.

Požádal jsem mou návrhářku Florence Fontaine,

i když jsme neměli moc peněz,

aby vytvořila roboty.

Použila helmy na motorky.

Přidala k nim dvě antény.

Pak jsme se rozhodli, že

zakryjeme sklo napůl průhlednou páskou.

Myslím, že to bylo poprvé, co měli na sobě helmy.

Možná to byl jejich nápad a já ho jen propracoval,

ale myslím, že jsem to byl já, kdo chtěl, aby vypadali jako Robocop.

Mám otázku,

techno hudba má být undergroundová, je proti komerčnosti a popularitě.

Ale i přesto jste se stali hvězdami.

Co si o tom myslíte?

Stále si myslím, že je to proti komerčnosti a popularitě.

Snažíme se moc neodhalovat.

Co je opravdu důležité, je hudba.

Ať se o zbytku rozhodnou lidé sami.

Ale nesnažíme se předvádět.

S volbou neukazovat nadále jejich tváře,

přišli, když se rozhodli

dostat se až na vrchol se společností Virgin,

s cílem prodávat desky a dobýt popovou scénu.

Předtím vydali EP desku u malé skotské nahrávací společnosti.

Bylo to vše undergroundové,

takže neměli důvod chránit si své identity.

Zakrytí tváře je součástí techno kultury.

Zakladatelé techna, jako například Underground Resistance to dělali také.

Když se techno rozmohlo, přestala to být hudba bez tváří.

Tehdy dokonce lidé tančili

otočení zády k DJovi.

Američané to dělali taky. Dělali to i Kraftwerk a skupina Kiss.

Všechny popové hvězdy něco vymyslely a pak to znovu přetvořily.

Nenarodili se tak.

-Můžu dostat něco k pití? -Ano.

-Můžu dostat kolu pro pana Bowieho, prosím?

Když mluvím s Davidem Bowiem,

mluvím i s jeho tisíci avatary.

Nemluvím s Bowiem, který se narodil v Londýně v roce 1947.

Tyhle kapely je inspirovaly tím, že používaly make-up a kostýmy.

Na začátku kariéry se fotili,

ale pravděpodobně si mysleli, že vypadají

jako děti.

Co by mohlo být chytřejší?

To bylo také součástí procesu.

Jak stále tvořit hudbu, i když je vám 40 let?

Když vyšlo album Homework, byli to oni kdo rozpohybovali 90. léta,

přinesli novou energii pomocí jejich elektronické hudby.

Brzy se vyjasnilo, že

všechny velké popové hvězdy se s nimi chtěly zkontaktovat,

aby mohli být jejich producenty nebo aby s nimi mohli pracovat.

Lidé z celého světa s nimi chtěli pracovat.

Janet Jackson, Madonna, George Michael...

Všichni se snažili s nimi spolupracovat.

Thomas a Guy-Manuel jim vždy odpověděli slušně,

ale nechtěli s nimi spolupracovat.

Nic nevidím.

Musíme jít pomalu.

Poslali mě, abych koupil masky na poslední chvíli, jako tehdy, když

se fotili na titulní stranu časopisu NME.

Nakoupil jsem levné masky v obchodě s žertama.

Nebylo to dobře připravené.

Jednou v Japonsku

šli do obchodu hodinu před jejich schůzkou s nahrávací společností EMl.

Koupili si šílené kostýmy, aby se zamaskovali.

Nechtěli si na něco hrát.

Mám dobrou historku o tom, jak jsme se měli sejít se společností Virgin v New Yorku.

Všichni jsme měli namířeno do restaurace.

Čekala na nás velká limuzína.

Thomas a Guy-Manuel to zbystřili.

Nelíbilo se jim to ani trochu.

Tak se rozhodli, že utečou.

Zůstal jsem v té limuzíně sám s lidmi ze společnosti Virgin.

Thomas a Guy-Manuel jeli metrem

a já jel na místo v limuzíně s lidmi z Virgin.

Je to odmítnutí, filozofický postoj.

Nechtějí mít nic společného s šarádou.

Většinou jsem dobrosrdečný.

Ale nemusí to tak být.

To, že to tak je, za to vděčím lidem a vždy jsem cítil potřebu

to sdělovat těm, kteří nevěděli, že to pochází od nich.

Ale každopádně být dobrosrdeční,

takoví bychom měli být. Vděční za vše.

Myslím, že oni jsou ojedinělý pár

bytostí. Mám docela problém je nazývat lidmi.

Protože z hudebního hlediska, jsou roboti prostě jiní.

Nikdy jsem nezažil, abych pracoval s někým...

S jedinci, jako jsou oni.

Mají vše promyšlené,

za vším je nějaký důvod.

Nic není jen náhodou nebo omylem,

vždy je za tím skutečný záměr, co má sloužit nějakému účelu.

Nikdy v ničem neustoupili,

Prostě myslím, že to jsou dvě výjimečné bytosti,

které byly předurčené přinést hudbu na tuto planetu.

A mají lidem připomínat, že cítit se dobře

není tak těžké, když je hudba dobrá.

Využíváte svou anonymitu k tomu, aby jste se přiblížili veřejnosti?

V našem životě je pár výjimečných věcí,

ale stále žijeme celkem normální život.

Žijeme spíš více jako naše publikum, než jako umělci,

kteří jsou stejně slavní jako my,

ale jsou spojovaní

s fyzickým uznáním veřejnosti.

31. prosince 1999

Co za člověka by ohrozil vaši práci,

nenaslouchal by varováním,

nehledal řešení.

Co za člověka by neudělal jeden telefonát,

aby zjistil, jak zachránit svou společnost

před problémy roku 2000.

Jste to snad vy?

Skupina, ale hlavně Thomas,

byl fascinován problémy roku 2000 (=Millenium bug).

Jak vysvětlit v roce 1999, že tihle dva kluci nosí masky

a 1.1. 2000 se stanou roboty?

To je právě to Millenium bug.

Řekli jsme novinářům, že byli ve studiu

a o půlnoci se něco stalo.

Thomas a Guy-Manuel se stali roboty.

Pamatuju si na den, kdy mi Thomas řekl, že

si nechali udělat helmy.

Kdo to dělá? Je to už 20 let staré.

Mě by nenapadlo něco takového udělat.

NEJSME MRTVÍ,

ALE STALI JSME SE ROBOTY.

Myslím že to dokazuje, jací jsou to lidé,

protože kdyby chtěli být slavní,

mohli si sundat masky.

Jakýkoliv pokrokový obraz mohl jejich tváře ukázat,

ale to oni nechtěli.

Jsou úspěšní.

Nezačali žít extravagantním životním stylem.

I když byli tak úspěšní.

Řekl bych, že žijí celkem skromně.

V materiálním smyslu.

A opakovaně investují do svého umění,

což je podle mě dobrý nápad.

Pamatuju si velmi dobře první testy v Alterianu.

Jeli jsme už dlouho a cílem bylo město Los Angeles.

Doufal jsem, že to bude stát za to.

Dorazili jsme tam a setkali se s Tonym Gardnerem,

což byl tak trochu ňouma s brýlema,

obklopený hlavama příšerek a panenkama.

Tohle je postup, který jsme dělali na Thomasovi a Guy-Manuelovi.

Původně to bylo na helmy.

A když ta hmota zpevní, oddělí se přední a zadní část,

a velmi jemně se to sudná z obličeje.

Je to opravdu křehké, může se to kdykoliv rozbít.

Takhle jsme to dělali pro Daft punk kdysi dávno,

kdy jsme museli uděla oba kluky.

Problém bylo z dýcháním,

protože hlavně u Guy-Manuela nebyla žádná skulinka na dýchání.

Museli jsme tam udělat více místa,

aby tam mohl jeho nos vůbec být,

stejně tak, jako i všechny přístroje,

které jsme do helmy přidali.

Nechceme, ať je to moc velké,

a vypadá to jako obří hlava na malém těle.

Takže nám ten odlitek umožňuje

obměňovat vzhled a stlačovat to

o hodně blíž kolem hlavy.

Předkloň se a snaž se zůstat vzadu.

-A je to. -Nádhera.

Když jsme se s nimi poprvé setkali,

vysvětlili nám, že natáčejí sérii videí

na jejich písničky z aktuálního alba.

Ale každé video bylo vlastně

malou částí celovečerního filmu,

a bylo to celé animované.

Pracovali na tom v Tokiu.

A chtěli s námi pracovat, abychom vyřešili

vzhled těch robotů,

aby mohli představit roboty v jejich videích.

Tím pádem tam mohli mít i camea.

Od roku 2001 už to nejsou obyčejní kluci.

Mluvili jsme s roboty.

Naposledy, co jsem s nimi dělal rozhovor, jsme spolu mluvili tři hodiny

a Thomas neřekl ani jednou "já".

Bylo to šílené. První osoba jednotného čísla pro ně neexistovala.

Úplně to vymazali. Byli prostě skupina Daft Punk.

Stále jsou vtipní a mají humor. Ale mají vše pod kontrolou.

Jsou to stále děti.

Myslím, že jsme tohle všechno vybudovali v protikladu se vším,

co všechny děti v naší třídě dělali nebo poslouchali.

Chtěli jsme dělat něco jiného

a jen poslouchat hitparády.

Teď jsme vlastně na stejné vlně

a tehdy v podstatě taky, protože jsme vše objevovali spolu.

Po 4 letech práce vyšlo album Discovery 12. března 2001.

Pamatuju si velmi živě,

když jsem slyšela píseň One more time.

Jako velkou masitou písničku,

která byla hodně elektronická,

ale byla taková veselá a měla velkého ducha.

A pamatuju si, jak jsem ji slyšela a

myslím, že to bylo během předávání cen na MTV.

Když jsem byla mladší, stále jsem ji poslouchala.

A když jsem slyšela ty zvuky, co byly vlastně vokály,

elektronické vokály,

zřetelně si pamatuju, že to bylo úplně něco jiného,

než co bylo jinde.

Bylo to jiné než popové hvězdy, jiné než rockové kapely,

bylo to unikátní.

Bylo to něco, s čím se s Daft punkem po dlouhou dobu,

obzvláště v USA,

nemohl nikdo porovnávat. S takovou hudbou myslím.

Píseň One more time,

byla píseň, která jim otevřela USA dokořán.

Je šílené, že bylo třeba

dva bílé francouze z Paříže,

aby Američani objevili

house, když to vlastně vymysleli černoši v Americe.

Myslím, že pár lidí je přestalo poslouchat,

a zbytek je miloval proto, že byli takoví nenormální.

První album byla pocta jejich zkušenostem

a jejich lásce k house.

A myslím, že druhé album byl začátek toho,

kdy si řekli že takovou hudbu opravdu ....

Tohle je v nás a chceme to dostat ven.

A začli nám ukazovat víc,

více konvenčních písniček,

melodií, schopností.

Ale jsou to všechno odkazy, takže nás to vždy zaujalo

takové to provinilé potěšení,

skoro taková popová hudba ze 70. let.

Měli štěstí, protože se jejich kariéra rozjela ve stejný čas,

jako se rozmohly domácí nahrávací studia.

Albumy se už nemusely nahrávat v ultimátech.

Mohli dělat jedno album 4 nebo 5 let.

To, co udělalo z domácích nahrávacích studií revoluci,

bylo to, že to umožnilo dělat to, co dřív dělala celá kapela,

ale mohl to dělat jeden člověk.

Nemuseli jste mít celou řadu instrumentů.

Měli jste vše na dosah ruky,

v několika zařízeních.

Tohle album je pro popovou hudbu důležité.

Je to jedno z prvních post-vzorkových alb,

které vybudovalo hudbu z jiných zvuků.

Vzorkování znamená,

že si vezmete část z jiné písničky a pracujete s tím tak dlouho,

dokud se z toho nestane nová písnička.

Ale změnili to tak moc, že se ty vzorky staly nerozpoznatelné.

Měli pro svou práci

velké ambice.

Své druhé album nahráli, když dělali Interstella 5555.

Bylo to anime bez zvuku,

které oživila hudba.

Jejich původní nápad se ujal.

Z videoklipu se vyvinul celovečerní film.

Dostali se kůli tomu do dluhů, protože byli producenti.

Žádná nahrávací společnost to nechtěla produkovat.

Daft Punk není jen o vytváření hudby.

Je to o kontrole vesmíru

a ochraně před jakoukoliv potencionální hrozbou z vesmíru.

Nikomu se nezodpovídají. Jsou punkoví a jsou to rebelové.

Interstella bylo o pět let napřed před svou dobou,

bylo to před velkými TV show, kde bylo mnoho kapel,

které byly potom spojeny s internetem už navždy.

Udělali si seznam přání, s kým

by chtěli pracovat.

Leiji Matsumoto byl číslo jedna.

On je ten muž, který stojí za vytvořením kapitána Harlocka.

Lidé narození mezi léty 1975 a 1980,

byli Japonským anime

fascinováni.

Kapitán Harlock se od ostatních odlišoval,

protože nebyl tak dětinský a byl více veselejší a barevnější.

Kapitán Harlock má na obličeji obrovskou jizvu.

Je to pirát.

Pokud není rebel, je určitě vyvrhel.

Z mého pohledu,

má robot lidské srdce.

Je to klidné a nenásilné stvoření.

Pokud je to zapotřebí,

ochraňuje lidi.

Aby je mohl ochránit,

stane se jejich štítem.

Tahle vize pochází ze

znázornění duchů a dalších

nadpřirozených bytostí.

V japonském obyčeji

nejsou zlí,

jsou to stvoření s dobrým srdcem

a svobodomyslným duchem.

Můj hrdina

kapitán Harlock vždy říká:

"Žiju svobodně pod svou vlajkou!

Ale zároveň příjimám své další povinnosti."

Všechna kreativita by se tím měla inspirovat.

Zrovna jsem vzpomínal, když jsem na tebe čekal,

a album Human after all jste udělali za 6 týdnů, na to jsem zapomněl.

Ano.

Album Human after all jsme udělali spíš za 12 dnů,

ale to byl koncept celého alba,

ohlíželi jsme se zpět na rockové nahrávky z garáže.

Po velkých ambicích, které jsme měli z alba Discovery,

se dostavila ne moc pozitivní reakce lidí.

Chtěli jsme se vrátit k něčemu prvotnímu.

Jelikož jsme přece jen lidé, začali jsme nahrávat do dvou týdnů.

Tohle je hudba, kterou chceme dělat.

Když vyšlo tohle album,

rozrušilo to hodně lidí.

Dokonce i média

a lidi z nahrávací společnosti.

Bylo pro nás těžší propagovat

toto album.

Žádná písnička se nehrála

v rádiu, tak jsme museli přijít na způsob,

díky kterému by lidé o tom albu mluvili.

Myslím,že tomu lidé nerozuměli.

Lidé často říkají,

že debutová alba jsou undergroundová, druhá alba jsou úspěšná

a třetí bývají ještě více úspěšná.

Ale naše alba nebyla úspěšná.

Myslím, že se jen snažili vyjádřit,

co bylo v nich.

Lidé říkají,

že tohle album se nepovedlo.

Očekávalo se od nich něco jiného.

Každopádně, to jste slyšeli vy.

Daft punk neměli pro toto album žádnou podporu.

Myslíme si, že deska vypovídá sama o sobě.

Je zajímavé, že o pár let později, úplně ti stejní kritici

toto album přehodnotili

a uvědomili si, jaký mělo účinek.

Zlákalo to vlnu francouzských producentů,

ten nový pohled.

Byli inspirovaní energií Daft Punku

a návratem k počátkům energie techna.

Kapely jako Justice

a The New Generation, vznikly po albu Human After All.

Electroma vlastně začala jako videoklip.

k písni Human after all.

Ale z videoklipu k písni Human after all se stal

celovečerní film s názvemElectroma.

A bylo to vlastně o

dvou robotech, kteří žijou ve světě,

kde žijí roboti, ale jeden robot se cítí být někým jiným.

V tomhle případě chtěl být člověkem.

26. března 2006

Abych byl upřímný, všichni jsme si mysleli,

že na konci Electromy,

když se oba roboti sami zničí,

že to znamená konec robotů.

Roboti se přestrojí za lidi a nakonec se zabijí.

Možná se nám snažili něco říct.

Skončili už Daft Punk?

To mi proběhlo myslí.

Došlo mi, že už měli po krk masek a dostali nový nápad:

Ukázat své tváře.

Pravděpodobně o tom uvažovali.

Dostali skvělý nápad

o zjednodušených robotech, oblečených v černé kůži.

Byla to kombinace Mad Maxe a Trona.

Něco vám řeknu, mají dobré druhé slovo v názvu.

Punk.

To jsem já, pankáč budu až do smrti.

Víte,

tolik umělců bylo přemoženo

penězma a silou majetku.

Ztratili svůj hlas,

protože měli strach, že ztratí svůj majetek.

I když ta nejlepší věc, kterou mají, je jejich hlas.

A hudba je to místo, kde se může stát revoluce.

Hudba je místo, kde

spolu můžou sedět na obědě dvě odlišné skupinky lidí.

Je to místo, kde se ruší všechny stereotypy.

Protože koneckonců, ten kdo tančí má šanci.

Je to takto jednoduché.

Myslím, že mám určitě dobrý přístup.

Přístup, že bojuju za svobodu.

Moji rodiče byli aktivisté.

Takže když dostanu šanci, tak se aktivutuju, rozhýbu to.

Jo, vždy musíte bojovat za svou svobodu.

29. dubna 2006

Coachella, což je v Indiu v Californii,

což je vlastně na jihu Californie u L.A.,

byl festival, co každoročně stěhuje svou destinaci.

Stal se velkou částí amerického byznysu živé hudby.

Pokud jste byli nováčci na scéně

a opravdu jste to na Coachelle rozbalili, stali jste se hvězdou.

Takže Coachella byl festival, kde vznikají hvězdy.

A snažili se tam dostat Daft punk každý rok,

ale neuspěli.

A v roce 2005 jim udělali nabídku za 300 000 dolarů. (= 7,4 milionů CZK)

A oni řekli ne.

Následující rok zvýšili nabídku.

Dostali nabídku na 300,000 dolarů za koncert.

Řekl jsem, že Daft punk zrovna nejezdí na turné,

ale je to dobrá nabídka, tak s nimi promluvím.

Hudební festival Coachella roku 2006 byla velký risk.

Kapela si prošla těžkým obdobím.

Lidé si myslí, že jsou zastaralí a možná i nudní,

že se nijak nesnažili obnovit svou hudbu albem Human After All,

což je podstatné,

když jste důležitá kapela na scéně elektronické hudby.

Jejich kariéra byla téměř u konce.

Za pár hodin nebo dnů mi zavolali,

aby mě požádali, že mám informovat společnost o jejich zájmu.

Obvykle to funguje tak,že

vám producent nabídne zálohu 10% z částky.

A Daft Punk žádali více,

protože si potřebovali vytunit show.

Téměř nikdo nevěděl, o co jde.

Bylo to přísně tajné, s výjimkou jejich techniků.

Ani jejich manažer Pedro Winter nevěděl, co s těmi penězmi dělají.

Do nahrávacího studia jsme šli deset dní před festivalem Coachella.

Viděl jsem vše, pódium , pyramidu, LED světla...

Každý dnes používá LEDky, dokonce i noční kluby.

Ale tehdy,

abychom zaplnili pyramidu LED světly, museli jsme obejít

všechny dodavatele v USA. Nebylo to jednoduché.

Thomas a Guy-Man

mě požádali, abych si sedl, zatímco mi oni pustili, co si připravili.

Byla to jen zvuková stopa.

Nenechali mě vidět tu pyramidu.

Byl to mix jejich tří alb a bylo to úžasné.

Poslední kapelou, která hrála

před Daft Punkem byli Audio Bullies z Británie.

A měla být mezi nimi klasická půl hodinová pauza.

Ale oni měli pauzu hodinu, nechali lidi čekat hodinu.

Celá backstage byla vylidněná.

Kdokoliv, kdo byl postradatelný, musel odejít.

Byl jejich čas, obrátit to vzhůru nohama a my byli s nimi v backstagi.

Oblíkali jsme je, kontrolovali poslední detaily.

Stan byl tak narvaný, až praskal ve švech.

Uvědomili jsme si, že všichni čekají na návrat Daft Punku.

Začli jsme počítat.

Bylo tam 40,000 lidí, i když se do stanu vleze jen 10,000.

Všichni si říkali: "Co mají sakra v plánu"?

Jakože "Co tam sakra můžou dělat"?

A pak se odhalila pyramida.

Chvíli to trvalo, než byla celá ta věc viditelná.

Celá pyramida, všechny vizuální efekty...

A nikdo nic takového nikdy neviděl.

Nikdo neviděl takovou úroveň produkce,

nikdo neviděl takovou úroveň LED světel,

nikdo neviděl takovou úroveň grafické projekce.

Byli na úplně jiné, vyšší úrovni, jen co se týče produkce,

než kdokoliv jiný.

Každý, kdo byl v tom stanu,

psal SMS všem ostatním:

"Tohle sis neměl nechat ujít" "Nic lepšího jsem nikdy neviděl."

"Pane bože!"

Každý můj známý, co měl rád taneční hudbu,říkal:

"Jo, můj mobil nepřestával zvonit."

Bylo to ve smyslu:" Přicházíš o nejlepší vystoupení na světě"

Všichni si vytáhli své mobily.

Bylo to v době, kdy lidi začínali natáčet videa pomocí telefonů

a YouTube začínal být oblíbený.

Bylo to šílené.

Všichni byli tak ohromení mocí a silou té show,

že si to natočili a nahráli to na YouTube.

Nestydím se přiznat, že jsem plakal.

Byl jsem dojat tou show a neuvěřitelnými reakcemi lidí.

Bylo to zcela neskutečné.

Vesmírná loď přistála uprostřed pouště

a stálo tam přes 40,000 šťastných lidí, kteří byli ohromeni světelnými i zvukovými efekty.

V publiku byli i lidi z byznysu.

Na Coachellu chodí všichni z hudebního průmyslu.

Takže všichni z hudebního průmyslu, včetně rockerů,

kteří po dlouhá léta přemýšleli:

"Co je na tom úžasného?" "Nechápu to."

"Proč ten týpek na pódiu nic nedělá?"

"Kde jsou kytary?"

Tak tito lidé to konečně pochopili.

Vůbec poprvé si všichni rockeři říkali:

"Tak tohle se všem líbí."

"O tomhle všichni ta léta mluvili."

Pyramida byla začátkem obrovského turné

a hnutí v USA, které bylo nazvané

Elektronická taneční hudba.

Začínající bod byla pyramida v Coachelle.

Celé generace hudebníků stály v publiku.

Objevili tuto hudbu a byli z ní unešení.

Když vystupovali Daft Punk ve sportovní aréně v L.A. v roce 2007,

šel jsem tam sám, ani jsem neměl lístek.

A doufal jsem, že tam ten lístek někde seženu.

Tak jsem si koupil lístek za 150 dolarů (=3700 CZK)

a opravdu mi to změnilo život.

Obrátilo mi to život vzhůru nohama, ale v dobrém smyslu.

Byl jsem velký fanoušek všech nahrávek,

a když jsem viděl to živé vystoupení, pyramidu a jak to vše skvěle vypadá,

a jak všechny své písně smíchali do hromady,

a vytvořili nové namixované verze.

Nikdy jsem neviděl nic takového.

Úplně mě to odrovnalo.

Otevřelo to dveře tomu, co lze všechno vytvořit

na živo a jak jde předělat nahrávky.

Všechno na živo a to mi zůstalo v paměti.

Videoklipy Skrillexe přesáhly na YouTube 2 miliardy shlédnutí.

Jsem zpátky ve studiu Electric lady

a nejde vám neříct, jaká historie je s tímto místem spojená.

Nejen, že jsem zde dělal album Random Access Memories od Daft Punku,

ale nahrál jsem zde svůj první singl Dance, dance, dance.

Pojďme dovnitř.

Tohle je studio A.

A není nic víc kouzelné,

než studio A.

Vlastně když hrajeme v této místnosti,

každý říká, že je zde nějaké woodoo.

Z Hendrixova woodoo říkají,

že je něco v této místnosti.

Že je tu nějaká energie.

Čas ve studiu je drahý,

vše muselo klapat jako hodinky.

Takže když jsem jim vysvětlil,

že nemáme moc peněz,

tak jsme sem přišli, vše nachystali a začli jsme nahrávat,

neměli o tom ani tušení. A to jsou Daft Punk velcí fanoušci nahrávek skupinyChic.

Takže když zjistili, že jsme s nimi ve stejné místnosti,

a že jsme jim udělali jejich první nahrávku, řekli mi:

"Jak jste nahrávali vaše písničky?"

Takže většinou děláme to, že

si zapíšeme tu původní písničku

a pak si poslechnu původní hudbu.

A když byla původní hudba stanovená,

tak jsem ji zmapoval.

Takže v případě písničky jako je např. Get lucky,

byly základní akordy tyhle...

Tohle jsou základní akordy.

A já z toho udělám tohle...

A potom zahraju...

A když slyšeli, co jsem s tím udělal, tak říkali: "Pane bože."

"Tohle je super."

Kdybych nemusel být někde jinde,

pravděpodobně bychom tu byli do dnes a dělali tu desku,

protože to bylo tak vzrušující být v jedné místnosti s někým,

koho respektuješ, děláš s nimi živou hudbu,

říkáte si vzájemně své nápady a

vyměňujete si názory.

A na světe není nic výjimečnějšího,

alespoň pro mě,

než to kouzlo vytvářet z ničeho něco nového.

Basáci, bubeníci,

všichni ti hudebníci byli součástí historie hudby.

Byly tam rytmické části od

Quincyho Jonese, George Bensona, Michaela Jacksona.

Není jednoduché to jen tak stručně shrnout.

Snem housu

bylo znovu oživit ducha taneční hudby a disco hudby,

což už dlouho neexistovalo.

Víte, protože byli tito lidé ještě naživu, jako třeba Giorgio Moroder,

a nebo Rogers, chtěli s nimi spolupracovat

a nechat vše svému osudu.

Thomas řekl, že by se nevrátili domů, kdyby věděli, jak na to.

Bylo to hned po příchodu do Hollywoodu,

práce s Disney a to že dostali za úkol dělat soundtrack k filmu Tron.

Začali pracovat i se společností Alcatraz a s více seriózními umělci

a byli s tím velice spokojení a taky inspirovaní.

Tohle bude pořádná jízda!

Myslím, že díky filmu Tron

mohli být Daft Punk zase studenti, lidé co se chtěli něco naučit.

A bůh ví, jak to pro ně bylo těžké.

Vymysleli Daft Punk, aby se nemuseli nikomu zodpovídat,

ale poslouchají příkazy od jedné z největších společností.

Bylo to jako vejít do lvího doupěte.

16. srpna 2010

V procesu vytváření byla jedna část,

kde jsme smíchali vše dohromady, elektro hudbu i orchestr.

Vše jsme dokončili, mixovali jsme to

a jen tak na zkoušku někdo řekl:

"Vyndáme elektro hudbu,

a necháme orchestr."

A seděl jsem tam, styděl jsem se,

chtělo se mi brečet a říkám:"Orchestr zní strašně."

Tak to udělali naopak, řekli: " Tak necháme elektro

a dáme pryč orchestr."

A to elektro neznělo tak dobře.

A potom řekli, ať to dáme zase zpátky dohromady.

Tak jsme to dali zpátky dohromady a bylo to...

Jako sjednocený produkt to znělo skvěle.

Znělo to majestátně.

Bylo to přesně to, co Thomas a Guy-Manuel pro tento film chtěli.

Myslím, že když to Thomas a Guy-Manuel poprvé ve filmu Tron: Legacy slyšeli,

bylo to jako když jde dítě do cukrárny.

Tohle se v podstatě zasloužilo o zrod myšlenky

alba Random Access Memories, protože si řekli:

"My na to máme."

Celý svět se odrazil v jednom zlomku sekundy

když Gavin zvedl hůlku a řekl: "Hrajem."

Umělci jako Daft Punk se neustále vylepšují

ale když se tím probouráte, je to vlastně jednoduché.

V podstatě hodně trvají na tom, co chtějí,

v tom co se jim líbí a v tom jak znějí.

Zlepšili se prostě jen v tom.

S albumem Random Access Memories dostali příležitost

udělat album, které takto zní.

A to, že byli tak důslední ohledně nahrávacího procesu,

a v uctívaní těchto skvělých technik, které

už pomalu vymíraly.

Začínaly být vzácné, skoro "vyhynulé".

Vyhynulé ve smyslu tvoření hudby.

Na albu Random Access Memories pracovali Daft Punk 4 roky.

Daft Punk jsou dokonalým příkladem.

Moje kytara je čistá a přímá.

Nejsou tu žádné efekty, prostě nic. Jen já jak hraju na kytaru.

Oživit znovu hudbu

a uvolnit se tanci, to je skvělý příklad.

Byla to jen kytara, basa a bubny.

A oni dokázali zachytit dokonalý zvuk mé kytary.

Když jsem konečně slyšel tu nahrávku, bylo to tak krásné,

byla to tak velká pocta této kytaře,

za kterou jsem zaplatil...vlastně nic, vyměnil jsem ji za jinou kytaru.

A dali mi ještě 300 dolarů, protože tahle kytara byla levná.

Byli šťastní, že se jí zbavili.

A když jen pomyslím, jaký bych měl život, kdybych ji neměl...

Všechno by bylo jinak.

Jednu věc vám řeknu.

Přišel jsem do studia v Paříži,

posadil jsem se a řekli mi: "Mluvte o vašem životě."

Měli tři mikrofony a já jsem se zeptal:

"Proč máte tři mikrofony na jeden rozhovor?"

A oni řekli:"No, mikrofon na levo je fakt starý,

takže ho použijeme, když budete mluvit o tom,

když vám bylo 15 a tak."

"Mikrofon uprostřed je skoro jako když jste nahrával v 70. letech."

"A mikrofon na pravo je mikrofon budoucnosti."

"Tento mikrofon používáme v současnosti, v roce 2014."

Tak jsem se zeptal: "Kdo uslyší ten rozdíl?"

A technik řekl: "Nikdo."

Tak jsem se zeptal: "A proč to teda dělají?"

"Protože oni to uslyší."

Vím jistě, že všichni ostatní v tomto byznysu

strávili hodně času nebo hodně hodin

posloucháním nahrávek Daft Punk a přemýšleli:"Jak to udělali?"

"Chceme znít jako Daft Punk. Chceme to umět jako Daft Punk."

"Chceme dělat tohle jako Daft Punk". A oni to ví.

Jsou na to docela pyšní.

Dnes je tak jednoduché dělat hudbu,

je jednoduché mít přístup k notebookům, softwarům a takovým věcem.

Myslím, že je napadlo: "Co se dá udělat těžkým způsobem?"

"Co můžeme udělat, co neudělá nikdo jiný?"

Čtyři roky ve studiu, je to šílené.

Takže na konci, když jsme dodělali mix,

nebyla šance, abychom to mistrovské dílo spustili z dohledu.

Tak jsme začali novou cestu.

Takže jsme se rozhodli odvést nahrávku Random Access Memories sami.

Nechali jsme Boba ať udělá tu mistrovskou techniku.

Nikomu jsme nevěřili,

takže jsme jeli z L.A. do Portland Maine, což je na západním pobřeží.

Pokud bychom ty nahrávky ztratili, asi bych si změnil jméno.

-Stal bych se instruktorem potápění nebo bych šel mlít mouku. - Do mlýna.

Každá nahrávka je unikátní

a každý mix je unikátní.

Byla jen jedna kopie a to v našem kufru.

Je to jako začátek filmu.

Oldschoolové, vážné drama.

Tohle je život. Je to podstata života.

Je to dar života.

A je to vše v této hudbě, všechno je tam.

A pak...

Sen za snem, o tom je život.

Když jsem poznal Thomase bylo mi 12 nebo 13 let.

Dokonale to vystihuje film Phantom of the Paradise .

Bylo to jako z toho,

ne jen kvůli hudbě, ale i samotný film, plakát filmu.

V tomhle filmu bylo vše.

Bože, ty jsi otřesný.

Neutíkej.

Podívej se na sebe. Podívej se.

Co to vydáváš za hrozné zvuky, neumíš snad mluvit?

Podívej se kolem sebe, Winslere.

Zničil jsi svůj obličej, svůj hlas

a teď se snažíš zničit i ráj.

Nebylo toho už dost?

Můžu ti dát sílu tvořit, můžu z tebe udělat někoho.

Budeme muset začít od začátku, Winslere.

Tentokrát budeme pracovat spolu místo proti sobě.

Pokud budeš znít jako teď, lidé budou chtít slyšet tvou hudbu.

Myslím to vážně.

Zítra dám dohromady nový tým,

který bude dělat tvé písně po tvém.

Nemusíš mi věřit. Přijď na konkurz a uvidíš.

Věř mi.

Když máte masku, vytvoříte tajemství.

A tajemství jsou fascinující.

Bez kvality umění, kterou představují,

by to nebyl trik.

Ale protože to jsou Daft Punk,

protože kvalita kterou prezentují, je na takové úrovni, na jaké je,

to vlastně není trik.

Je to něco většího.

Když jsem přemýšlel nad velkými citáty,

dáte muži masku a on vám řekne pravdu.

Myslím, že dárek zůstat v anonymitě,

po tom jsem toužil hodně.

Přes jejich umění, ale samozřejmě se soukromým životem.

Mít rodiny

a nebo se procházet po pláži nebo po pobřeží.

12. dubna 2013

Na přibližně 212 km mezi L.A. a Coachellou,

oznamovaly billboardy, že vyšlo album Random Access Memories.

Pochopila jsem, že když přišli do nahrávací společnosti,

aby přišli na to, jak budou propagovat album Random Access Memories,

šli do oddělení marketingové produkce s knihou

plnou billboardů ze 70. a 80. let,

které dělaly reklamu hudbě, která byla tehdy populární.

Měli jasnou velkou zálibu a oblíbení

v těchto letech.

Rozhodli se přesunout do L.A. v roce 2004

dokážu si představit, že to bylo proti jejich srsti, a potom,

co si myslím, že je fakt zajímavé je,

že album Random Access Memories mi dokazuje,

že to nebyl jen letmý zájem z jejich strany.

Na Americe je docela vtipné, že jsou všichni naštvaní

na Daft Punk, všichni tak nějak říkají, že ten rok byli na Coachelle.

Většina lidí tam ale nebyla,

pravděpodobně to jen viděli na YouTube.

Protože celá země tam být nemohla.

Nejlepší věc na Daft Punku je, že skoro vůbec nehrajou.

A když už hrajou, tak vytvoří hodně vzruchu.

Všichni čekají, jestli je uvidí ještě někdy na živo.

Každý rok je Daft Punk součástí konverzací.

bez ohledu na to, jestli mají nové album nebo ne.

Každý o nich mluví. Jediná věc, kterou slyšíte po celý festival, je:

"Kde je Daft Punk?"

A drby jsou neuvěřitelné.

Váš kamarád řekne, že "Je viděl v sekci pro VIP"

nebo že "Někdo viděl robotí helmu u stage se zvukem."

"Nebo že jsem slyšel, že tu budou." "Slyšel jsem, že budou vystupovat s Kanyem Westem."

Takové jsou vždy ty drby.

Během festivalu Coachella v roce 2013

Skupina Yeah Yeah Yeahs se připravuje na scénu.

Byli jsme tam.

Byli jsme všichni spolu v publiku.

Jo.

Byli jsme u toho, pozorovali jsme to.

Zachycovali to do paměti.

Během Coachelly a těch světel, bylo šílené sledovat všechny lidi.

Jak vyváděli.

Byla odhalena první minuta písničky Get lucky.

A všichni začali najednou jančet.

Byla to témeř hned v tom okamžiku.

26. ledna 2014

Předávání cen Grammy

Bonjour lidem z celé země.

Přináším dobré zprávy.

Všem se nám poštěstí.

Protože tohle se nevidí každý den.

Dnešní vítězové Grammy- Daft Punk!

Bylo to neuvěřitelné.

Na stagi byli lidé, kteří

byli fakt významní,

a nahráli nespočet desek, na kterých jsme vyrůstali.

Mistři.

Bylo to prostě na jiné úrovni.

Úžasný moment, který jsem ten večer zažil,

byl po výhře první ceny.

A Pharrell a kluci přišli do zadu

a Thomas si sundal helmu a

a řekl: "My jsme nic neřekli."

"A ty, Pharrelle, ty ses měl více vyjádřit."

Ty vole.

Jménem robotů...

Úplne šla vidět ta láska a vášeň v Thomasovi, když řekl:

"My nic říkat nebudeme, my jsme roboti."

"Musíš jim říct o tom našem kouzlu."

Právě jsem dostal zprávu od robotů.

Chtěli by, abych řekl, že

jak nejvíc elegantně a nóbl....

Tento večer, vůbec poprvé

vyhrála skupina ze scény elektronické hudby 5 ocenění Grammy.

Chtěl jsem ty dva zkombinovat, aby zapomněli, že jsou roboti.

Myslím, že to vyšlo skvěle.

Nesundali si ani jednou helmy, ani na vteřinu.

To samozřejmě vytvořilo surrealistickou atmosféru.

Očekávali jsme, že si během focení sundají helmy.

Ale nesundali. To bylo opravdu působivé.

Dokážu si představit, že pro ně nebylo vždy lehké spolu spolupracovat.

V takovéhle kariéře se může vyskytnout mnoho nástrah.

Někteří lidí mají i moc vysoká ega.

Ale ti dva se vždy snažili nesejít z cesty,

skoro jako ideál lidského chování.

To je fakt vzácné.

V hudebním průmyslu pracuju už 30 let

a někteří méně slavní lidé vás ani nepozdraví.

Ale oni ne. Vnímají vás stejně,

ať už jste vyhazovač v nočním klubu

nebo ředitel nahrávací společnosti.

Aby jste si udrželi v životě takové vlastnosti,

musíte zvítězit nad svými vnitřními bitvami.

Pro titulky.com

přeložila

NATHALIAZ