Original subtitles

Pracoval jsem v jaderné

elektrárně Forsmark ve Švédsku.

Pokud jste chtěli jít do kontrolované

zóny, museli jste se nechat zkontrolovat

monitorem, který zjišťoval, jestli na

sobě nemáte nějakou radioaktivní kontaminaci.

Byl to běžný postup,

ale toho rána se spustil alarm.

Nikdo nemohl projít, protože alarm neustále houkal.

Nemyslel jsem si, že je to doopravdy skutečné, tak

jsem poprosil jednoho z chlapů, co stáli ve

frontě, aby mi půjčil botu, a začal jsem ji analyzovat.

Rychlost, jakou vrcholy rostou,

vám řekne o radioaktivitě, a

tentokrát to bylo prostě... bum!

Bylo to děsivé.

Spustil se alarm k evakuaci elektrárny.

Zpočátku si Švédové mysleli, že měli jadernou havárii.

Později švédští vědci určili,

že původ je někde v Sovětském svazu.

Západní experti dnes večer říkají, že při

katastrofě v Sovětském svazu, pravděpodobně

roztavení reaktoru, mohlo přijít o život neznámé množství lidí.

Když se stala černobylská havárie,

všichni jsme věděli, že je to monumentální.

Radioaktivní mrak putoval

více než 1000 mil do Skandinávie,

a právě tam byl problém poprvé detekován...

Vypadá to docela...docela špatně.

Je to označováno za nejhorší

jadernou havárii v historii,

obří reaktor v sovětské

Ukrajině utrpěl to, co

experti dnes večer považují za roztavení jádra.

Radiace je samozřejmě dnešní večerní velkou obavou.

Je to tichý zabiják a zjevně

se nadále valí z Černobylu.

...část radioaktivního mraku by

mohla dosáhnout západního

pobřeží Spojených států během týdne.

Je to roztavení jádra, pane prezidente?

Teď se k tomu nemohu vyjádřit.

Prezident Reagan byl mimo zemi.

Ale tehdejší viceprezident George Bush se mě ptal,

jak vážná ta nehoda reaktoru byla, a já jsem řekl:

"Pane, podle mého názoru jako jaderného inženýra, je

to ta nejhorší možná nehoda, jakou si dokážu představit."

Stovky milionů lidí po celém světě chtěly vědět:

"Jsem v ohrožení? Je jídlo bezpečné ke konzumaci?"

A Sověti mlčeli.

To z toho udělalo utajování století.

V průběhu posledních čtyřiceti let,

Nikdy předtím jsem neměl

příležitost o tom mluvit na veřejnosti.

Jako důstojník

CIA obvykle s médii nepracujeme.

V roce 1986 jsem byl nukleárním

analytikem pro Ústřední zpravodajskou službu.

Bylo mi 27 let.

Pro CIA jsem pracoval čtyři roky.

Pamatuji si, jak jsem se v pondělí 28.

dubna

vrátil z oběda a

Sověti konečně přiznali, že nastal problém.

Vydali prohlášení, ve kterém stálo,

že v Černobylské jaderné elektrárně

došlo k nehodě, a to bylo poněkud

zlověstné, protože Černobyl byl

mnohem dál než ty, které jsme zpočátku podezřívali.

Švédské i dánské velvyslanectví dnes

vyslaly na sovětské ministerstvo zahraničí

vyslance se žádostí, aby úřady byly sdílnější.

Wyatt Andrews, CBS News, Moskva.

Celá diplomatická komunita i komunita zpravodajů

bombardovala sovětské úřady žádostmi o odpovědi.

Okamžitě jsme začali přidělovat zdroje, které jsme

měli k dispozici, abychom se o tom dozvěděli víc.

Samozřejmě jsme

nasadili průzkumné satelity,

která nebyla zdaleka tak všudypřítomná jako dnes.

Takže jsme museli jít ven a najít ospravedlnění,

abychom získali satelitní snímek.

Tak nějak jsme prodali myšlenku,

že bychom mohli vidět záchranné týmy a podobné věci.

Příští ráno náš hlavní analytik jaderné

energetiky dostal vzrušený hovor

od fotointerpretů a řekl: „Ten reaktor vybuchl, přesně jak jste říkali“.

A naše reakce byla: „Ne, o tom jsme lhali.

To se nemohlo stát.

To se reaktorům neděje“.

Snímky ukazovaly,

že budova byla zcela zničena.

Jako jaderný inženýr jsem byl ohromen,

že by ta věc vybuchla takovým způsobem a

že by tam nastala tak obrovská destrukce.

K takovému výbuchu jaderného

jádra nikdy předtím nedošlo.

K takové emisi radiace nikdy předtím nedošlo.

Bylo to děsivé.

Sovětská propaganda strávila roky naléháním,

že jaderná technologie SSSR vede svět.

Výstavba jaderné elektrárny Černobyl začala v roce 1970.

Do roku 1986 byly v provozu čtyři reaktory.

Samotné reaktory byly výkonnější

a fyzicky mnohem větší

než srovnatelné reaktory na Západě.

Každý z reaktorů vyráběl

tisíc megawattů elektřiny,

což stačilo k napájení

přibližně milionu moderních domácností.

Elektrárna se nacházela severozápadně od Kyjeva,

asi 800 mil od Forsmarku ve Švédsku,

kde bylo záření z havárie

poprvé detekováno na Západě.

Máte obrovský mrak radioaktivního materiálu,

který se valil přes Evropu,

takže jsme věděli, že kvůli velkým vzdálenostem

a množství naměřenému na tyto vzdálenosti,

musí jít o velmi velký únik.

Pamatuji si, jak jsem se díval z autobusu,

když jsem se vracel z Forsmarku do Uppsaly,

viděl jsem nějaké děti, jak si hrají

a chtěl jsem zastavit autobus, vystoupit a říct jim:

"Tady si nehrajte".

Ale nebylo možné takový autobus zastavit.

Nikdo nevěděl, co ta úroveň záření

chrlící do ovzduší co by to udělalo s atmosférou

a jak daleko by se kontaminace rozšířila,

a jak nebezpečné by to mohlo být.

Ve Forsmarku jsme hodně mluvili,

všichni v kontrolní místnosti.

Hlavní myšlenka byla

jaké to bylo být v Černobylu

v elektrárně, která utrpěla takový osud.

Reaktor číslo čtyři měl být

odstaven kvůli rutinní údržbě,

a operátoři využívali této příležitosti

k provedení dlouho odkládaného bezpečnostního testu.

Je ironií, že experiment měl za cíl umožnit jim lepší

zabezpečení reaktoru v případě výpadku proudu.

S tímto experimentem začali

den předtím, než k nehodě došlo.

Bohužel byl experiment přerušen

dispečerem rozvodné sítě, který

potřeboval více elektřiny, takže odstávka byla prodloužena.

Zpoždění znamenalo, že test

musela provést půlnoční směna.

Vedle Igora Kiršenbauma

byli za provedení testu

přímo odpovědní dva členové směny

byli Alexandr Akimov, vedoucí směny,

a Leonid Toptunov, který přímo ovládal reaktor.

Reaktor byl během procesu odstavování

nechvalně známý svou nestabilitou.

Toptunov nebyl příliš zkušený.

Dohlížel na odstavení jaderného

reaktoru poprvé ve své kariéře.

Byli unavení a snažili se to mít za

sebou, protože příležitosti k něčemu

takovému se nenaskytovaly příliš často.

Nejvýše postaveným mužem v místnosti byl

Anatolij Ďatlov, který byl

zástupcem hlavního inženýra pro provoz celé elektrárny.

Došlo k několika neshodám

ohledně protokolu zkoušky a

test byl odložen tak dlouho,

že část směny hrozila odchodem.

Ďatlov, který nikdy nebyl zrovna mírné povahy,

byl vzhůru téměř 24 hodin.

Poslední věc, kterou Ďatlov řekl Akimovovi,

než test začal, byla: „Na co čekáte?

“ Pro poslední krok testu stiskl

Toptunov tlačítko havarijní ochrany AZ-5, aby reaktor odstavil.

Slyšeli kolísavý řev

které jeden ze svědků popsal

jako zvuk obrovského zvířete v bolestech.

V tu chvíli se výstražné kontrolky radiace

na stěně velínu změnily ze zelených na červené.

Vladimir Šašenok, který monitoroval turbíny,

byl pohlcen radioaktivní párou.

Nikdo ve velínu

neměl skutečně ani tušení, co se stalo,

a rozhodně nevěřili,

že by reaktor mohl být zničen.

Černobylská elektrárna byla uspořádána

kolem dlouhé centrální chodby,

čtyři reaktory v jedné řadě.

Každý z reaktorů měl svůj vlastní samostatný velín.

A každý z velínů byl oddělen

od haly reaktoru mnoha tlustými betonovými zdmi.

Čtvrtý reaktor byl zcela zničen,

a vzal s sebou veškeré senzory a vybavení,

které jim měly sdělovat,

co se děje uvnitř aktivní zóny reaktoru,

a tak byli úplně ve tmě.

Pro tyto hasiče,

bylo to něco, co nikdy předtím neviděli, ta

podivná záře vycházející z taveniny reaktorového jádra.

Ti hasiči nasadili své životy,

velmi podobně jako hasiči u

Světového obchodního centra při 11. září.

Chci říct, že věděli, do

čeho jdou, a přesto to udělali.

Radiace, jako nehmotná, bez

zápachu, potenciálně smrtelná

síla, je neviditelným nepřítelem.

Nejděsivější a nejsmrtelnější formou radiace

jsou paprsky gama, které projdou přímo skrz tělo

jako palba z kulometu,

trhající tělo na buněčné

úrovni a poškozující přitom DNA.

Ty mohou způsobit smrtelná zranění i

z velmi velké vzdálenosti a nic je

nezastaví, kromě silných olověných

plátů nebo masivních betonových bloků.

V bezprostředních následcích této

nehody vyzařovaly kusy samotného

reaktoru pole radiace o síle tisíců

rentgenů za hodinu, což stačilo k

tomu, aby kdokoli, kdo stál

poblíž, dostal během pár minut smrtelnou dávku.

Byli tam vyzbrojeni vodou a pěnou, což je to,

co byste přinesli k běžnému průmyslovému požáru.

Radiační pole na střechách budov reaktoru

byla tak intenzivní, že někteří členové

hasičských čet téměř okamžitě začali

vykazovat příznaky akutního radiačního

syndromu a z místa je odváželi, zatímco už zvraceli.

Lidé v řídicí místnosti stále úplně

nechápali, co se přesně stalo, a to

ani hodiny poté, co k výbuchu došlo.

Reaktor nepřijímal žádnou chladicí vodu.

To by způsobilo tavení jádra reaktoru,

takže se v tu chvíli upnuli na

to, že dostanou vodu do reaktoru.

Uzavírací ventily na chladicím

systému musely být otočeny ručně.

Aleksandr Akimov a Leonid Toptunov

odešli do ventilové komory a

strávili tam dlouhou dobu v

obrovských polích gama záření a

snažili se otevřít nejdříve jeden ventil, a pak druhý.

To, co si neuvědomili, bylo, že otevírání

ventilů byla naprostá ztráta času, protože už tam

nebylo žádné jádro reaktoru, které by se dalo chladit.

Akimov a Toptunov oba

dostali smrtelné dávky radiace.

Zemřeli o několik týdnů později.

Ráno 26.

dubna byl požár na

střeše budovy reaktoru uhašen.

Hasiči zachránili třetí blok

reaktoru a zbytek komplexu, chovám k

těmto hasičům jen obdiv, mnoho z

nich v následujících dnech a týdnech zemřelo.

Mezi hasiči, kteří vystoupali na střechu 3.

bloku, jich několik dostalo smrtelné dávky radiace.

Horní kryt reaktoru byl dva až tři

metry tlustý a vážil více než 2 000 tun.

Celá ta věc byla vyhozena do vzduchu,

asi tak sto metrů.

Dva tisíce tun, takže,

víte, množství uvolněné

energie bylo docela působivé.

186 hasičů dokázalo uhasit

vše, co našli hořet na

střechách budovy reaktoru a v areálu.

Ale něco stále hořelo.

Oheň v jádru reaktoru nebyl uhašen a

to byl mnohem, mnohem žhavější oheň,

se kterým bylo mnohem těžší se vypořádat.

Veškerý tento radioaktivní

materiál stoupá v kouřových

vlečkách, odkud může být

přenášen po celém areálu a

nakonec do dalších zemí a na další místa po celém světě.

Toto byla potenciální globální katastrofa.

Došlo k úplnému tavení jaderného jádra.

Nejbližším městem k elektrárně byla Pripjať,

která byla vzdálená méně než dvě míle.

Toho rána nebyla vydána žádná oficiální prohlášení,

která by kohokoli informovala, že došlo k nehodě.

Lidé v Pripjati se věnovali svým

záležitostem přesně tak, jako by to dělali za krásného jarního rána.

Nikdo jim neřekl, že jsou ve smrtelném nebezpečí.

Náš byt byl dva kilometry od elektrárny,

takže to bylo velmi blízko.

V roce 1986 mi bylo osm let.

Pripjať byla postavena, aby sloužila elektrárně.

Bylo to šťastné město, řekl bych.

Mnoho dětí. Mnoho květin.

Sázeli spoustu růží.

Fotografovali mě před nimi do městské brožury.

Probudili jsme se jako obvykle a jako

každý jiný den jsme šli do školy.

Sovětské školy byly otevřené v sobotu

dopoledne, takže každý, kdo byl

přítomen, byl vystaven radioaktivní kontaminaci.

Před tou nehodou jsme nikdy nemluvili o bezpečnostních opatřeních.

Elektrárna byla vnímána jako ta nejbezpečnější věc.

Nikoho by nikdy nenapadlo, že se může stát něco nebezpečného.

Ve škole nebyla panika ani nic podobného.

Učitelka nám dala jodové tablety.

Řekli, že je musíme užít.

Nebylo tam žádné pořádné vysvětlení, k čemu a proč.

Šli jsme na záchod a ve skutečnosti jsme je vyhodili.

Protože proč bychom potřebovali brát nějaké pilulky?

Není to žádná legrace.

A pustili nás dřív, ale s přísnými pravidly, abychom šli domů.

Je jaro, počasí je hezké a my jsme byli

šťastní, jako: „Páni, už žádná škola.“

Kolem deváté hodiny v sobotu ráno

byli úředníci místní samosprávy

svoláni na schůzi, na které jim

bylo vysvětleno, že všichni mají

pokračovat ve své běžné činnosti a

především, že nikdo nesmí propadat panice.

Naměřené hodnoty radiace zajišťovaly

sovětské jednotky, které se rozptýlily po městě.

Filmové záběry natočené v Pripjati 26. a 27.

dubna obsahují jasně bílé záblesky, které se

zdají být výsledkem nárazů radiace do filmu.

Sovětské úřady chtěly

udržet vše, co se stalo v

Černobylu, co nejvíce v tajnosti.

Kolem města Pripjať rozmístily policejní

zátarasy a poměrně rychle KGB odpojila

telefonní linky, aby nikdo nemohl ani telefonovat ven.

Sovětská reakce na jakýkoli druh

problému spočívala v pokusu utajit

ho, dokud nepřišli na to, co dělat.

Jak se rozsah katastrofy stával čím

dál zřejmějším, odpovědnost za

řešení této nehody byla přesunuta na Moskvu.

Ústřední výbor v Moskvě zasedal nepřetržitě.

Zřídili vládní komisi.

Skljarov byl vysoce postavený vládní

ministr, který se zodpovídal

přímo vedoucímu Komunistické strany Ukrajiny.

Byl součástí první vlny vládních

činitelů vyslaných do elektrárny, aby

zjistili, co se přesně stalo, a odstranili následky.

Když se přenesete ke druhé hodině,

je neuvěřitelné, co sovětské velení vědělo.

Věděli, že jaderné jádro vypouští

fenomenální množství radiace

do atmosféry.

Věděli, že město Pripjať je

bombardováno touto radiací, a

neřekli lidem v regionu vůbec nic.

Odpoledne 26.

dne dorazili členové vládní komise zcela

nepřipraveni na to, co tam našli.

Docházelo k nedorozuměním

mezi tím, co se dělo v

Moskvě a co se dělo přímo na místě.

Nebylo tam mnoho upřímnosti a v

systému panovalo hodně třenic, a tak

si myslím, že to zpočátku brzdilo reakci.

Viděli jsme to z hlediska

prodlevy při evakuaci měst.

Členové vládní komise se přeli

o to, zda by měli

evakuovat obyvatelstvo Pripjati, či nikoliv.

To bylo v zásadě vedeno potřebou

utajení, protože nechtěli, aby se

zpráva o tom, co se stalo,

rozšířila spolu s obyvateli opouštějícími oblast.

Radiační situace v Pripjati

se během dne postupně

zhoršovala, takže večer byly

naměřeny extrémně vysoké hodnoty radiace.

Mezi lidmi ve městě

se začaly šířit zvěsti, že

se něco stalo, ale rozsah

nehody nebyl v podstatě nikomu jasný.

Ke konci soboty začala

samotná pripjaťská rada

činit přípravy pro

případ, že by evakuace byla nutná.

Ve velmi krátkém čase vyslali pro každý autobus,

který dokázali sehnat.

Při zpětném pohledu to musíte považovat za působivé.

Ještě koncem sobotního večera

vedoucí vládní komise odmítal

povolit evakuaci nebo

informovat obyvatelstvo o tom, co se děje,

i když byly povolány stovky autobusů.

Většina obyvatel zůstala doma a čekala na zprávy,

co se bude dít dál.

Pamatuji si, že byl neobvyklý výhled na elektrárnu.

A řekla jsem: „Mami, hoří to?

“ A ona byla trochu drsná, když řekla: „Drž pusu.

“ A já pochopila: „Aha, něco se opravdu děje.

“ Ale prostě jsme šli spát,

jako by to byla normální sobota večer.

Sověti očekávali, že se jim podaří příběh utajit,

i když měli tavení jádra reaktoru.

Sověti se potýkali s jadernou

katastrofou nevídaných rozměrů.

Zatímco oheň v jádru stále hořel,

sloupy kouře

nasycené radioaktivním materiálem stoupaly do atmosféry.

S tím se muselo něco udělat.

Byla to hrozba pro celou planetu.