Original subtitles

Co je to za sklo, co tak jistě dělí nás,

co pronikání lepších citů brání.

Ta průhledná cize studená pevná hráz,

co dál tu stojí chladně mezi námi.

Co je to za sklo, co tak jistě dělí nás,

když tvoje já se zdá být mému ty tak blízko.

Ať je to jak chce, myslím, nastal čas,

aby se do toho skla zlýho něčím třísklo.

Co je to za sklo, co tak jistě dělí nás.

Ta průhledná cize studená pevná hráz.

Co je to za sklo, co tak jistě dělí nás,

když tvoje já se zdá být mému ty tak blízko.

Ať je to jak chce, myslím, nastal čas,

aby se do toho skla zlýho něčím třísklo.

Co s tím sklem, co dělí nás. Co s tím sklem, to sklo je tu zas.

Co s tím?

To sklo to je v nás. A tím to tak je.

Honzo! Nedělej to!

Jestli jdeš za nějakou děvkou, budeš litovat, Honzo!

Stále to cítím, jak pevně je v nás. To sklo co stále z tebe dělá cizí.

Na něž si kreslí květy zla mráz.

Co vzniká v nás, když ocitáš se v krizi?

Co s tím sklem, co dělí nás. Co s tím sklem, to sklo je tu zas.

Co s tím? Co s tím?

Honzo! Honzo vrať se!

Honzo!

JE SLYŠET KŘIK DĚTÍ A ŠTĚKOT PSA Z VEDLEJŠÍ MÍSTNOSTI

Uklidněte se tam, prosím vás, abych vás nemusel jít srovnat.

KŘIK DĚTÍ A RÁNY DO DVEŘÍ

Sakra! Co má zase tohle znamenat! Odvaž to!

Au! Tak ale už toho mám dost! Vám nestačí říct to česky?

-Já jsem jenom skákala do vejšky. -Ona mě kopla!

Protože mi nadával. Řekl, že jsem s...

-To není žádná nadávka. -A kvůli tomu se musíte rvát?

Je to nadávka. Já to řeknu a nebude to platit?

-Tak to řekni. -Řekl, že jsem svině.

-To jsi jí vážně řekl? -No s jako Sněhurka.

Honzo, už několikrát jsem vám řekl, že se k sobě budete chovat slušně!

-Je to jasný! -Hm.

A on mi taky ještě řekl, že jsem k...

-No k jako Karkulka. -Honzo!

Stůj!

Díky.

Děti se tady rvou jako psi.

Kdyby bouraly střechu, s tebou to ani nehne!

-To mi snad děláš naschvál. -Nebude to moc fádní, co myslíš?

Madlo, prosím tě, já pracuju.

Buď tak hodná a postarej se o to, aby tady byl klid.

-Co je? -Cos jí zas udělal?

Ty lotře! Pojď sem! Cos ji provedl!

-Já jí nic neudělal. -Mně je nějak tak smutno.

-Proč je ti nějak smutno? -Já nevím.

Jak to, nevíš? Když je mi smutno, tak vím snad proč, ne?

Pojďte děti, tatínek je přepracovanej.

-Bodejť bych nebyl přepracovanej! -Tak proč pořád pracuje?

-Cos to řekl? -Má pravdu.

Tak já to snad nakonec dělám pro svou zábavu, ne?

-Samozřejmě. -Tak dobře.

Promiňte, železárny budou příští stanici?

Ještě máte čas, jedou tam všichni.

-Cože tak nalehko? -Ježíš, já tam nechal aktovku!

Tak to není dobrej začátek.

-Co je zase tohle za blbost? -Prosím tě, uklidni se.

Já jsem tak vynervovanej, že mám vážně strach, že se mi něco stane.

-Taky jsem byl u doktora. -Cos dělal u doktora?

-Na EKG. Do prdele! -Kde žes byl?

Co, kde jsem byl. Prostě jsem byl na takovým grafu.

A co vlastně hledáš?

Co bych hledal, druhou botu. Doktor mi doporučil sport.

Jestli ti to nevadí, tak si na ní dřepíš.

Ve 40letech totální lazar.

-Teď v noci chceš sportovat? -Jo.

-Kam jdeš? -Jdu se bavit!

Já vám ukážu, co je pro mě zábava!

Prosím vás, není tady někde telefon?

-Tamhle ho máš za tou stěnou. -Díky.

-Je, pardon. -Prosím.

To jsem já. Prosím tě, já jsem v tý telefonní budce u nás

nechal aktovku. Nemohla by ses tam podívat?

-Kde seš? -Tady, na takový akci turistický.

Nepovídej! O půlnoci na turistický akci?

Já ti to potom všechno vysvětlím. Tak podíváš se tam?

-Sám si tam nemůžeš dojít? -Vždyť jsem 30 km od Prahy!

-S kým seš tam? -Sám jsem tady, úplně sám.

Běž do tý budky, je to moje jediná aktovka.

-Kdy se vrátíš? -Zejtra. Snad zejtra.

-To víš, že tady nezarostu. -Bu bu bu!

-Promiňte, to je prezenční listina? -Na startovní lístek musíš do řady.

-Jenom bych se podíval. -Koho hledáš?

-Eliška Roubová. -Ještě tady nebyla.

-Vy se v tom vyznáte? -Právě to študuju.

-Buďte tak hodnej. -Vteřinku.

Pánové, co vám teď řeknu, je strašná hovadina.

Ale poněvadž to vymyslel soudruh ředitel, musím vás s tím obtěžovat.

Jedná se o rehabilitaci v Hamrech.

Podle starýho jste to měli dělat vy.

Nevím proč. Jde tam o to, proinvestovat prachy.

Co budou stavět, je fuk.

Takže je to práce pro nějakou šmíru, ne pro vás.

Díky, já mám.

Čili mu řeknu, že jste zaneprázdněný

a nabídnu to třeba tadyhle Vaňkový. Co chceš?

-Já jenom... -Potom. Počkej vedle.

Takže jsme domluvený.

Jak myslíš, ale seznámit bysme se s tím snad měli.

Když už něco odmítáme...

Ale neodmítáte, máte jinou práci. Děláte na tý zotavovně, ne?

Stane se něco, když se na to podíváme?

Co by se stalo, prosím tě?

Tady jsem to... Klidně si to prohlídněte.

Já jenom, že děláme něco podobnýho v menším měřítku.

Rekonstrukce rodinnýho domku pro invalidní paní na vozíku.

No, domek a ústav, to je snad rozdíl.

90 milionů na 120 lůžek. Na tom vážně ještě nikdo nedělá?

Ne. Jestli to chcete dělat vy, mně jenom spadne kámen ze srdce.

Ale kluci, pozor, je to rychlovka. Nějaká vypiplaně funkční

architektura se jim nebude hodit do krámu.

Chce to čistě rutinu, jinak se zbytečně zamotáte do problémů.

Pacienta s omezenou pohyblivostí nemůžete honit z patra do patra.

Naopak mu musíme umožnit maximální svobodu pohybu v objektu i okolí.

Žádnej věžák a ještě k tomu tady.

Pochopitelně. Já jen jako investor chci připomenout,

že by bylo netaktické opomíjet nároky dodavatele.

No tak s dodavatelem určitý problémy samozřejmě budou.

Například použití typizovaných sociálních jader je vyloučený.

Už proto, že se do nich ten invalida s vozejkem nedostane.

Jistě, účel stavby je prioritní. Ale pro nás je teď rozhodující čas.

Pokud nezačneme stavět do konce pětiletky,

vyškrtnou nás z plánu a nebude se stavět nic.

Cože? To snad ne!

To je podmínka ministerstva. Jinak nám zruší finanční limit.

Já vím, že je to šibeniční lhůta.

Mně je to jedno, já jsem svobodnej.

Ale tady kolega má rodinu. Náročnou!

Hlavní zásada je ta, že to musíme udělat,

jako bysme byli sami odkázaný na vozík.

Jako bysme to stavěli sami pro sebe.

-Aby každej zdravej záviděl. -Přesně tak.

Načež si vzájemně přivodíme šikovnej úraz.

Prosím tě, neblbni, seš jak malej. Chceš to dělat nebo ne?

Mně to nějak zavání podrazem.

Proč si Crha vymyslel takovou habaďůru, že to není nic pro nás?

-Třeba si to opravdu myslel. -Jak chceš, je to tvůj kamarád.

Kamarád!

Jeníku, co ty tady, kamaráde! Ty taky? Tos mi udělal radost.

Já si myslel, že jsem sám takhle blbej. To jsme to dopracovali.

-No, to jo. -Hele, pojď sem.

-Šup tam s nim. -Ne, já nechci.

No tak, šup tam s nim, ať máme sílu.

-S dovolením. Čí to je? -Honzy.

Zrovna mu říkám, že já nesmím. Znáte se, ne?

-Bohužel. -Nápodobně, pane architekte.

Schovejte si to. Prosím vás, proč ho pořád svádíte?

-Ale už mu nenadávej. -To si říkáte kamarád?

Nemůže každej vědět, že jsem zgruntu novej člověk.

-To se povedlo. S kým seš tady? -Já jsem tady sám.

Sám? Tak jdeme spolu. 100 km jako chřástalové. Tak se na mě nemrač.

-To by se to spalo, co? -To jo.

Tak jdeš na to? Bodejť! V posteli ať hnijou paprikové.

Jeníku dělej, převlíkej se. Musíme vyrazit.

Já jsem připravenej.

Takhle můžete jít na procházku do Stromovky, ale ne 100 km.

Jak jdu a v čem jdu, to vám snad může bejt jedno, ne?

Počkej, to vážně nemáš jiný boty?

To jsou dobrý boty. Chodím v nich z práce a do práce...

-Jeníku, ty jsi vůl. -Hlavně, že jste si vzal flašku.

Pojď.

-Proboha, to se tady taky běhá? -To jsou blázni.

Ti už budou ráno zase tady.

Promiňte, můžete nám říct, co pro vás znamená dálkový pochod?

Pocit, že pro sebe něco dělám, něco pro svoje zdraví.

-Děkuju. A vy? -Já jsem tady omylem.

-Děkuju. A vy? -Já asi taky.

Kolik jsme toho asi ušli?

Ještě asi 30 x tolik a máte to za sebou.

Jéňo, pamatuješ v Košicích na ten pochoďák na Spiš?

To bylo 70 km s plnou polní.

Jenomže s tím rozdílem, že tys jel s kuchyní a já šlapal.

Nepovídej! Proč si teda myslím, že jsem šel?

Představ si, Šárko, že my 2 se známe už od průmyslovky.

Nerozlučný jako siamský dvojčata. Co?

-Co je s tebou? -Nic.

Možná jdeme na pana architekta moc rychle.

Ale ne, on je nasranej, viď? To tě pořád ještě drží ta rehabilitace?

Prosím tě, nech toho aspoň tady.

No, vidíš, že mám pravdu. To je palice, co?

Počkejte moment, já si odskočím.

Honzo, ještě včera jsem se pohádal s ředitelem.

Řekl mi, že je to všechno moje vina, že vás neberu dost u huby.

Architekty musíš neustále kopat do prdele. Doslova to řekl.

-Ani tohle ne? -Jednou mě z toho klepne pepka.

Jim vůbec nejde o to, aby se postavil dobrej a lacinej barák.

Jde o to, aby se splnil plán, aby mohli prošustrovat 3 mil. měsíčně.

Proto se taky staví paneláky, protože jsou nejdražší.

Zase nic?

Kdybych přišel na geniální fór, jak postavit v Praze

olympijskej stadion za 5 korun, tak to odmítnou,

protože by nesplnili plán. Chápeš to?

-A co tady? -Jsou to všecko zločinci.

No to bysme se na to podívali.

Pane architekte, prosím vás, dejte mi tu lahev.

Nezlobte se, ale já bych byla klidnější, kdyby byla u mne.

Dejte mi ji.

Vám opravdu tolik záleží na tom, aby nepil?

A vám je jedno, že člověk s takovou vitalitou a rozhledem se upíjí?

-Copak ho není škoda? -Jak pro koho.

-Vy ho nemáte rád? -Ne.

Co tam dělá tak dlouho? Vladimíre! Vláďo!

Už jdu. Já jsem se tady nějak zamotal.

To je dojemný, jak se o něj staráte. Byla byste skvělá maminka.

-Dejte mi tu lahev. -Já už jsem jí vypil.

-Vy nemáte děti? -Ani mít nechci.

Nenacházím k tomu dost odvahy.

Tak se podívej, jak to vypadá. Jednou se oženíš, budeš mít děti.

Kam utíkáš? Samozřejmě, že budeš mít rodinu.

A to budeš před dětma, v práci a všude...

Vždyť je to nechutný. Nehledě na to, že je to nehygienický.

Tak ale!

Pro mě to není tak samozřejmé vnutit někomu existenci

v tak nejisté době.

Co je s váma? Pojďte mi někdo pomoct.

Co když se vás to dítě jednou zeptá:

Proč jsi mě přivedl do takovýho světa plnýho násilí

a já nevím ještě čeho. Co mu odpovíte?

Abych měla koho tejrat, dítě moje, to mu odpovíš.

-Jdeme. -Já už dál nejdu.

-Co blbneš? -Bolej mě nohy.

-To rozchodíš, pojď. -Nerozchodím.

-Tak šťastnou cestu. -Honzo, neblázni.

Pan architekt ví nejlíp, jak je na tom.

-To seš fakt tolik naštvanej? -Ne.

Kapánek jo, viď? Vrať mi tu flašku. Těbůh.

Tak a teď to pěkně rozšlápneme, ať to cítí celý tělo.

Jinak to nemá význam. Hezky si pročistíme plíce, provětráme hlavy.

Nechtěla bych nakupovat na lístky v obchodě.

Nechtěla bych šlápnout v lese na minu.

Jano?

Kde je Jana?

Nechtěla bych místo domu najít jenom trosky.

Po troskách a střepinách se nedá chodit bosky.

Po míru toužím jako holub po letu.

A vy ho chcete taky, jestli se nepletu.

-Co chceš, tatínku? -Co tady děláš?

Já se tady pěkně slyším. Uááá! Slyšíš?

Ukaž. V některých zemích mají místo tužky pušky.

To tě baví, chodit do toho kroužku?

Já nevím. Když tam choděj holky.

A kdyby holky skákaly ze střechy, tak skočíš taky, co?

Hele, první odpadlík.

-No jo, páníček se trochu přecenil. -Páníček? Prďolka!

Baf! Honzo, ty blázne, co tady děláš?

Tam ta rata tý tá!

Uvidíš, že ti to prospěje. Přijdeš na jiný myšlenky.

Poznáš něco novýho. Nenech se, prosím tě, přemlouvat.

-Víš, jaká by to byla hlína? -No to by byla hlína, kdybys šel.

Ty blázne bláznovskej, mě by ani ve snu nenapadlo, že půjdeš.

-No jo, no. -Co je? Že jsme přijeli pozdě?

Ale ne. Vždyť je to nesmysl, blbnout tady, bloudit po nocích,

místo abysme přišli na něco pořádnýho,

na nějakej schůdnej kompromis či co.

Prosím tě, vyprdni se na kompromisy a pojď.

Tady jsi proto, abys na všechno zapomněl.

Já mám zrasovaný nohy.

Že ses na to blbě obul, za to si můžeš sám.

Tak jestli můžeš, tak pojď a jestli ne, ahoj. Stejně už máme zpoždění.

-Tak jdeš? -Hm.

Já bych taky rád, aby konečně po mně stálo něco velkýho.

Doma se pořád diví: Ty věčně něco kreslíš, kdy ti už něco postaví?

-Papej vitamíny, ať něco vydržíš. -No to čumím!

Jestli chceš potěšit maminku, měl bys nakreslit něco podobnýho.

To neznáš moji mámu. Kdybych nakreslil takovouhle hospodu,

tak mi řekne: Měl jsi radši prodávat zeleninu

a ne hyzdit lidem vesnice.

Aspoň bys vydělal nějakou korunu.

To se ti teda povedlo! Teď na nás určitě někdo vlítne.

No, už je to tady.

-Nějaký přání? -Koukáme, jakej tu máte palác.

-Občané sobě, pane. -Hotovej klenot.

-Za vesnici krásnější. -To musela vymyslet hlava!

-Držíme krok s dobou. -A co pivo?

-Nekřič, vzbudíš celou vesnici. -Pivo je tu aspoň dobrý?

Pokrok nezastavíte, pane.

Roberte, šetři síly.

Právě uvažuju, jestli si ten zbytek neodběhnu.

-Buďte zdráv, pane. -Nápodobně.

-Ten má zase den. Robine! -Dyť ho nech, ať se vyblbne.

Dyť blbne pořád.

-Nebo bys radši starýho prďolu? -Proč prďolu?

KŘIK ROBERTA A ŠTĚKOT PSA

A to je člověk, ve kterým mám hledat oporu.

Kriste pane, co to vidím!

No jo, přistavěli si patro. Asi nějakou ubykaci.

-Nazdar, páni architekti. -Dobrý den.

-Dobře, že jedete. -Pane Pešta, co to má znamenat?

Oni chtěli, jestli by tady nemohli mít taky klubovnu.

Jakou klubovnu! V investičním záměru je psáno zbrojnice!

Já vím, ale vždyť šlo jen o zvednutí fasády z týhle strany.

Pane Pešta, co jste to postavil za kasárenskou zrůdu!

-To je něco tak necitlivýho! -Roberte nevyskakuj.

Uvědom si, že to ty lidi dělají zadarmo a z dobrý vůle.

Ale co je mi do toho? Jak já teď budu vypadat?

Pane Pešta, co váš výtah? Jak jste daleko?

-Jo už jezdí, už funguje. -No sláva!

-Vlastně mám problém. -Copak?

-Nechcete se podívat? -Ale jo, jistě. Prosím, pojďme.

Já se stydím, že jsem pod tím podepsanej.

-Ještě se budeš mockrát stydět. -To ty už neumíš, co,

Starej fotr alibistickej!

Honzo, neposlouchej ho! Víš, že jenom provokuje.

Ty blbečku naivní!

Ukaž mi něco nepoctivýho, co po mně za těch 15 let stojí!

A ukaž mi něco, čím se můžeš pochlubit!

Pánové, prosím vás, já jsem to měl zkonzultovat.

Je to moje vina. Odpusťte. Nezlobte se.

Já ho chápu. Jediný, co vás nakonec uspokojí, bude, jestli tady po vás

něco dobrýho zůstalo, jestli jste tady nebyl zbytečně.

-Děkuju vám, pane Pešta. -Ten má uši!

Povidla, ochutnejte. Ještě je musím zahustit.

Já nevím, pane Pešta. Já, když se o mě pokoušel infarkt,

myslel jsem, že už je se mnou amen, s překvapením jsem zjistil,

že myslím jenom na ženský.

Jako že jsem si toho tady ještě moc neužil, víte?

Ano, to taky. Pěkná ženská, když jste ji potěšil a ona vás,

to si tady můžete připsat k dobru.

-A když ji nepotěšil? -To si musí napsat veliký mínus.

A když se vám podaří vymyslet kvalitní barák,

to přece taky uspokojí, ne?

Dokud ho někdo nepostaví.

To bych si radši připsal k dobru tu ženskou.

Pozdě bycha honit!

Jste ještě mladý, ještě si toho dost užijete a dost toho vymyslíte.

-Nasávat, pane architekte, nasávat. -A co dělám?

Musíte pořádně. Zkuste to ještě, jste přece chlap!

To je právě otázka.

To mám za to, že jsem na vás tak hulákal, co?

Já vás to pak naučím.

I kvůli tomuhle sem potřebuje výtah,

aby si mohla všechno dělat sama.

Zásobuje celou rodinu, sousedy. Kdyby sem neměla přístup...

Říkal jste, že máte problém. Tak na zdraví vaší paní.

Spolykala nějaký prášky, ženská jedna zatracená.

Už je zas doma.

Víte, já jsem myslel,... nešel byste se na ni podívat?

Budeš mít výtah do sklepa, celou kuchyň ti předěláme,

koupelnu, všechno si budeš moci udělat sama.

Uděláme ti sjezdovku do zahrady. Všude budeš moci jako každej.

Tak se na něj aspoň podívej, přijel až z Prahy, kvůli tobě.

Nedělej ze sebe takovou chudinku, Seš zdravá, tak se koukej vzchopit.

No konečně! Maruško, pan architekt je na to specialista.

Vymejšlí celý ústavy pro postižený lidi.

Já chci jen umřít.

Paní Peštová, to, co říká váš muž, je pravda, žádná milosrdná lež.

Člověk má umřít najednou a ne po kouskách.

Tak to vidíte.

Ale vy sám tomu věříte, že to dobře dopadne, ne?

Věřím, nevěřím. Musím věřit!

Seš mladej, zdravej, nabitej nápadama, samozřejmě geniálníma.

Myslíš si, dejte mi šanci a uvidíte. Svět bude čumět.

Napoprvé to zblbneš sám, to se může stát.

Podruhý to pro změnu zničí dodavatel

a pak se nedohodneš s investorem.

Ale pořád si věříš, pořád jdeš dál.

Říkáš si: Jednou to přece musí vyjít.

-Podívej. -Hm.

A najednou koukáš, už nejseš mladej ani zdravej, nápadů poskrovnu.

A výsledek? Ani vlastní děti tě neberou vážně.

-To mluvíš o sobě? -Jo.

Honzo! Ne, počkej. Tam!

No jo.

-Teď? -Ne.

Teď!

Tak tohle už jsem neviděl takových 20 let.

-Ty už toho taky pamatuješ. -Je, hele, on je tady?

Vždyť ty bys klidně mohl bejt její otec!

-To bych mohl. -Nechtěla bys bejt jeho dcera?

Najez se pořádně. Tak si vem, neblbni.

Roberte!

Co ho to vzalo? On se naštval?

Já nevím. Já už se v něm nevyznám.

Když jsme táhli k Jaroměři, ať si nám to kdo chce věří,

zašli jsme si k starý bábě na večeři.

-Večeři jsme měli... -Hele, Honzo, a co nohy?

-Co nohy? -Už tě nic netlačí?

Já nevím, proč si všichni myslíte, že jsem nějakej lazar.

Já! Bejvalej sportovec, všestrannej běžec!

A kam jsi běhal? Pro pivo, viď?

To bys koukala! 110 metrů překážek pod 15 vteřin!

Předveď!

Tak moment.

Ke startu, připravit, pozor, teď!

To bylo skvělý, to se ti fakt povedlo.

Ne, že bych si myslela, že seš nějakej brambora, to nakonec vím.

Ale nečekala bych, že se dovedeš takhle odvázat.

Kam pořád koukáš? Co jsi ještě běhal?

-Už nic. -Jendo, ukaž.

Prosím tě, počkej tady chvilku, já hned přijdu, jo?

ŠTĚKÁNÍ PSA

-Co tady děláš? -To bych se snad měla zeptat já!

-Tak za děvčátkama ses rozběhl. -Prosím tě, vždyť je tu s Robertem.

Takovej starej chlap a takhle tady blbne.

Prosím tě, uvědom si, že neděláš ostudu jenom sobě.

Když už nebereš ohled na mě, tak mysli aspoň na děti.

Vždyť se ti ta holka směje, prosím tě!

Mně? Aspoň někdo se směje, to ty už vůbec neumíš.

Jazykolamy, jsou zábavné.

Je to věc, že umím tahle slůvka, budu tím pádem světový.

Ohromím i spolužáka Dufka, stěží ta slůvka vysloví.

-Tati, my se nemůžeme koukat. -Tati.

Teda Honzo! To se dělá, tatínkovi? Co? Tak pojď!

-Ne! -Pojď sem!

-Ne! -Já ti jí podržím.

-Ne! -A nahoru. A další pán na holení.

Ne! Mě ne! Tak co jsem říkal!

-Co je to tady zase! No tohle! -Tak dost už!

-To je náramná zábava! -A na maminku!

-Na maminku! -Neblázni, Honzo!

Jestli tady někdo dělá ostudu, tak jsi to ty.

Co tě to vůbec napadlo? Tos mě přijela kontrolovat nebo co.

A děti necháš doma.

Najednou se staráš o děti. To je dojemný!

Madlo, prosím tě. Tu aktovku si našla?

Jo.

-A boty jsi mi přinesla? -Ne.

No dobře. Ale pamatuj si, že ty jsi začal první.

S čím jsem začal. Že chci konečně udělat něco pro svoje zdraví?

-Tak pojď, zavezu tě. -Ne, to nejde.

Aby mě neviděla? Stejně už mě viděla.

-Kvůli regulím. -Tak víš co? Běž si dělat kašpárky.

ŠTĚKÁNÍ PSA

Teda Bobino, co tady děláš? Madlo stůj!

Co s tebou mám dělat? Tak pojď, jdeme.

Eliško! Do prčic! Pojď.

-Prosím vás, nešel tady někdo? -Ne.

Bobino.

Bobino!

Eliško! Eliško!

Eliško!

Honzo!

Já bych se potřebovala o něčem poradit.

-A o čem? -Když tady se to nějak nehodí.

-Prosím. -Děkuju.

-Když tady je na to moc světlo. -Tak počkáme.

-Honzo, já jsem asi frigidní. -Ty?

No a co Robert? Robert o tom ví?

Ten říká, že se to poddá. Ale to říkali i ti předtím.

To víš, to je...

Ty seš vlastně jedinej mužskej, kterýmu můžu důvěřovat.

-Tak jsem si myslela... -Co sis myslela?

Počkej!

Kolvara! Ne! Kolvara! Tys to nevzdal, ty hrdino!

Kdes přišel k tomu psovi? Pojď sem, ty kluku!

Počkej, ty seš holčička. Ty ses někomu ztratila.

Pojď dostaneš cukrle.

To se vám teda povedlo, pane inženýre.

-Měla jste si ho líp hlídat. -Co já s ním teď mám dělat?

-To je vaše starost. -Musíte mi s ním pomoci.

Vy jste se rozhodla o něj pečovat. Bobino!

Počkejte, pane Kolvara, vy se na mě zlobíte kvůli té rehabilitaci?

Ale já jsem opravdu nevěděla, že existuje váš návrh.

Tak teď už to víte.

Počkejte, jak vám to mám dokázat, že jsem vás nechtěla podrazit?

Mně je to jedno.

Jéňo, ty kluku! Počkej! Pamatuješ, jak jsi vyhrožoval, že mě zabiješ?

Rozumíš? Jéňa, kterej neuhodí ani vánočního kapra.

Honzo, vždyť já bych se kolikrát zabil sám.

Tak na shledanou. Pojď, Bobino.

Ne, to není Bobina. Počkej. Jak ti říkají, ty ubohá němá tváři?

-Majda, Pajda, Ajda. -Je to Bobina.

-To není Bobina. -Pojď, ty pitomečku.

Honzo!

Prosím tě, neválej se tady. Vstaň.

-Pojď. -Nech mě.

Tak jsem tvůj šéf nebo ne, co?

-Ani tohle ne? -Celkem nic, ale není to špatný.

No sláva, aspoň něco.

A co tohle?

-Takhle se ladí rádio, ne? -Cože?

-No, dvouma knoflíkama, ne? -Aha.

Uáááá!

-Co je? Stalo se něco? -To lechtá.

Podívej, Eliško, kdybych věděl, že ti můžu nabídnout...

Že ti můžu poskytnout všechno, co k tomu patří, tak... Rozumíš?

Ne.

Já prostě nejsem ten typ, kterej by tohle mohl jen tak, chápeš?

Vždyť já bych vzplál jako stará stodola.

Všechno bych hodil za hlavu. Rodinu, děti, práci.

A přitom bych to někdy s takovou chutí udělal.

Udělej jednou, co chceš. Rozbij sklo.

Eliško!

Eliško promiň, ale já nemůžu.

Vždyť já to nemůžu udělat ani tomu Robertovi.

A tys tomu vážně uvěřil, že jsem frigidní?

-Proč jsi na mě nepočkala? -To zrovna!

-To ona tě tak zřídila? -To jsem si roztrhl v lese.

Málem jsem se utopil.

-Tys ji viděla? -Pěkně žárlí.

Ty znáš nějakou ženskou, která nežárlí?

-Ale na tebe? -No promiň!

Byl jsi vůbec někdy nevěrnej?

Copak na to mám čas? Bobino, pojď!

-Dobrý den. -Dobrý den.

Kdyby sis to rozmyslel, tak tady v Lomech jede autobus.

Ještě něco ujdu.

To nic, jenom musím jemně. Au! To je ale blbec blbej!

-To je všechno moje vina. -Ale ne.

Měla jsem vědět, že to napoprvé nemůžeš ujít.

-Když si taky vezmeš tak blbý boty! -Co boty! Nohy neslouží!

Jé, voda. Schválně, kdo tam bude první.

Počkej.

Jsem první! Jsem vítěz!

Hele, Vaňková s Crhou.

Pst, potichu.

Pojď.

SYKÁ BOLESTÍ

Dám ti čistý ponožky a jede se domů.

Musíme vůbec někam jet? Není nám tu dobře? Auuu!

-Bolí? -Vzrušuje!

Jauvajs! Já když si vzpomenu, jak jsem byl tenkrát pitomej...

Byl jsi správnej.

ZVUK LETÍCÍCH LETADEL

-Byl jsem blbej. -A teď už nejsi?

Co je to za sklo, co tak jistě dělí nás.

Ta průhledná, cize studená pevná hráz.

Aby se do toho skla zlýho něčím třísklo. No!

Stále to cítím, jak pevně je v nás. To sklo co stále z tebe dělá cizí.

Na něž si kreslí květy zla mráz.

Co vzniká v nás, když ocitáš se v krizi.

Co s tím sklem, co dělí nás. Co s tím sklem, to sklo je tu zas.

Rozbít sklo, co stále tu je. Rozbít sklo, jen o to mi jde!

Rozbít!

Rozbít!

ZVUK LETÍCÍCH LETADEL

Jsi krásná.

Hladká jako dětská prdýlka a voníš jako čerstvá jitrnička.

-Honzo, ne, někdo přijde. -Neboj, nepřijde, Bobina hlídá.

-Neblázni, Honzo, no tak. -Blázním. Krásně blázním!

-Honzíku, prosím tě... -Proč?

Udělej jednou, co chceš. Rozbij sklo.

-Honzo, mysli na rodinu, na Madlu. -Madla ať si najde jinýho soumara.

-Tak mysli na děti. -Ty už jsou skoro dospělý.

A co Robert?

Eliško, já tě miluju.

Miluju tě od první chvíle, co jsme se poznali.

A celou dobu se ohlížím jenom na Roberta. Má smůlu.

Honzo, ne! Honzo, já nechci.

Honzo, nedělej to! Honzo, prosím tě ne!

PLESKNUTÍ FACKY Au!

Bobino, pustíš to! Bobino, budeš se se mnou tahat?

Bobino stůj!

-Bobino, fuj! Necháš to! -Slyšíš? Dej to sem, Bobino!

Bobino! No co je to.

-Promiň, já se omlouvám. -To je všechno moje vina.

-Ale to je nesmysl. -Ukaž. To byla šupa, co?

-Já tě mám vážně rád. -Vždyť já tebe taky.

Eliško!

Eliško, proboha tě prosím, počkej!

DĚTI: Eliško, počkej. Počkej, neutíkej nám, Eliško.

No tak, Bobino, tak pojď. No pojď honem.

Tak pojď, ty srabíku. Nic nevydržíš.

Tati, co je to s tebou? Proč jsi tak vykulenej?

-To víš, pokouší se o něj mrtvička. -Hele nemel a vem si ji radši.

Víš kolikátej až jsi? 143.

To není závod. Každej jde, co ujde.

-Tak proč se tak honíš? -Ty seš moc chytrej, viď?

To byla minuta, než jsem zjistila, že Bobina zůstala s tebou.

-Podívej se, jak vypadá. -Ty taky. Ty ses s někým pral?

-Ale ne. -Určitě máš hlad.

-Máš kartičku? -Co? Jo kartičku.

-Já už stejně končím, tak... -Ale razítko si zasloužíš.

-Chceš řízek, nebo koláče. -Všechno.

Necháš toho!

Mami, pojď sem!

ELIŠKA: Je možný, aby byli 2 lidi do sebe zamilovaný celej život?

HONZA: Je možný, aby se 2 lidi celej život okouzlovali?

A jedem! Hej hop!

-Teď já! -Tak polez!

To víš, že jo. Hej rup! A ještě jednou.

To je prima, tati, že jsi s náma, že ještě nepojedeš domů.

Dneska ještě ne, ale zejtra musím bejt v Praze.

-Jééé. -Vždyť tady máte mámu, ne?

Jenže s ní není taková legrace jako s tebou.

Maminka je křehký tvor vhodný na mazlení a ne na rvačky.

Aby sis to, tatínku, vzal k srdci.

Počkejte tady chvilku.

Co chceš?

Všude tam kde jsi ty půjdu s tebou taky já.

-Nech toho. -Co je?

Ty si zas odjedeš a já se tady s nima mám popelit jako kvočna.

-Já chci taky žít. -Co to je to tvoje žít?

Copak tohle je nějaká dovolená? A ještě k tomu bez tebe.

Chtěla jsi chatu, koupil jsem chatu.

Ty bys byla nejradši, kdybych seděl doma v kleci,

zpíval jako pták Ohnivák a snášel zlatý vejce.

To by se ti líbilo, co?

Já nevím, dokud jsme neměli nic, jen ty děti, tak nám bylo líp.

Tati! Co je to s ní? Vždyť ona odumírá!

Jestli tady někdo odumírá, tak jsem to já.

Tak prosím, tady to máš černý na bílým.

-Na, chceš to? -Tak co, už je ti líp?

Kdepak, ty koláčky mě úplně dorazily.

To je dneska den, co? A ten vzduch!

Zrovna mě napadlo vzít to direktně do Prahy.

A nemáš chuť si tu stovku dojít? Už je to jenom 35 km.

Když děláš něco pro zdraví, měl bys to dělat pořádně.

Zvlášť, jestli ti to doporučil doktor.

Tak děti, do auta. Jedeme.

To víš, hochu, jsi už prostě rozhrkaná mašina. Tak pojď.

-Jano, dej sem ten lístek. -Ty to chceš dojít, tati?

-Vem mě s sebou. -To bys neušla, kočičko.

-Copak už ani nerozumíš legraci? -Ne, teď už ne.

Tati! Na, ta se ti bude hodit.

Rehabilitační bazén je místo, na který by se měl každej těšit

jako malej Bobeš na rohlík. Vzdušnej, žádná zatuchlá,

deprimující kachlíkárna. Člověče, teď mě napadá kruhovej skleník.

No pokračuj.

V ochozech by vedly po spirále mezipatrový chodby, žádný schody.

Vnitřní stěny by byly prosklený a umožňovaly by výhled na bazén.

Takže nejen komunikační centrum, ale zároveň společenský.

Něco jako čumenda.

Ale znáš to, jak to vypadá, když ty skleněný parády nikdo neudržuje.

To už je optimističtější kachlíkárna.

Ale je to šikovný, ne?

No, kdyby to bylo prosklený i ven, aby tam šlo denní světlo...

No, že nejsem blbej.

Hele, přivezl sis Madlu? Já jsem si Elišku přivezl.

Počkej!

Tak co, jak to jde? Jo, to se to běhá, když je za kým.

Když spatříš děvčátko vnadné, kámen ti ze srdce spadne.

Hned se ti navrátí na 100% ztracený temperament.

Například dveře k lodžiím. Musí být netypové?

Musí. Jestli si myslíte, že ne, zkuste si sednout na židli

a dostat se na dvůr normálníma dveřma.

Dobře. Zkusme na to jít z druhé strany.

Je lodžie z hlediska léčebného nepostradatelná?

Pane inženýre, když si budeme klást takovýhle otázky...

Ne, prosím vás. V konkrétním případě máte pravdu...

Položíme si jinou otázku: Co chcete stavět?

Ne. Promiňte. Zvažte si, prosím vás, všechno v klidu.

Bylo by škoda, kdybychom ztroskotali

na zbytečném maximalismu.

To je jeho povinnost zajistit dodavatele.

Takže lávku do zahrad si můžeme škrtnout, protože nejsou tesaři.

Ochozy jakbysmet, lodžie jsou přepych.

A místo záchodů namrskáme typový buňky.

Já nevím, proč tady ty invalidy šmírujeme.

To, co po nás chce, jsme klidně mohli nakreslit doma.

Tak se na to vyprdneme, no.

Ty kouříš 2 najednou? A nehul pořád.

U Elišky po tom koncertě jsi vykouřil 40.

Ty už si vážně koleduješ o infarkt.

-Jak to víš, že jsem byl u ní? -Vím to. Vím všechno.

Jsi si tak jistej?

Eliškou bych si tak jistej nebyl, ale tebou jo. To ty bys neudělal.

Jak víš, že bych to neudělal, ty bambulo!

Tak proč jsi to neudělal? Protože jsi moc opatrnej!

Tomu říkáš opatrnost?

Chceš bejt s každým zadobře. To je ta tvoje předposranost!

Prosím vás, nechte si toho.

Považoval jsem za nutné seznámit vás se stanoviskem dodavatele.

Prosím, tady je inženýr Bártek.

Musím se přiznat, že jsem už dlouho neviděl

tak pěkný a propracovaný projekt. Skutečně všechna čest.

Jenomže tohle vám nikdo nepostaví. Rozhodně my ne. To je past na plán.

Ale plán je přece od toho, aby se plánoval, ne?

Nezlobte se, ale já nemůžu zatáhnout podnik

do takový ztrátový akce.

Na tomhle bych při nejlepší vůli nedokázal prostavět

měsíčně 300 000.

A já potřebuju milion, abych s tím vůbec mohl přijít na podnik.

Zkuste to někde jinde. Ale moc nadějí vám nedávám. To je realita.

Splněnej plán a tučný prémie. To je realita.

Prostavěný miliony a stovky typizovanejch paneláků,

tisíce typizovanej bytovejch jader, na kterých architekt nemá možnost

změnit ani fous, to je taky realita.

A že ten panelák stojí o 1/3 víc než slušnej zděnej barák

a z těch typizovanejch jednotek se nedá udělat

nic pořádnýho, to je, samozřejmě, taky realita.

Postavit dům byla vždycky největší oslava lidský dovednosti

a smyslu pro krásu. Copak už jsme na to úplně zapomněli?

-Honzo! -Jo, už letím.

Seš grogy, co? Ale seš dobrej. Kdo ti dal do nosu?

Ale, sem se narazil.

Viděls Vaňkovou s Crhou? To je mrcha, co?

Ta za nic nemůže.

Ty si myslíš, že si neumí spočítat, co z toho má? Víš co mě napadlo?

Proč bysme si nemohli střihnout tu rehabilitaci v rámci akce Z.

Hromada lidí tam najde práci. Jen najít toho mocnýho

spravedlivýho, kterej by se toho ujal. Přemejšlej o tom.

-A hoď s sebou. Počkám tě nahoře. -Jak nahoře! Co je to za kravinu!

Vedení do jisté míry předvídalo nynější problémy a uložilo mi,

abych pro nejkrajnější případ zajistil návrh přitažlivý

pro dodavatele, který, proč vám to zatajovat, je na světě

a domnívám se, že je poctivé vás s ním seznámit.

Ujišťuji vás, že prosazení vašeho návrhu považuji za věc své cti.

-Kdo to dělal? Šárka Vaňková. -Z vašeho ústavu.

-A inženýr Crha o tom ví? -Tady je podepsaný.

-Proč jste nás o tom neinformoval? -Domníval jsem se...

-Vy jste se neměl co domnívat. -Jak jste mohl jednat s 2. stranou?

-Já jednal s inženýrem Crhou. -Především jste měl jednat s náma.

To je podraz, co jste na nás udělal.

Prosím vás, nekřičte na mě. Já vám nemusel vůbec nic ukazovat.

-Pochopte, že já chci to, co vy. -A z čeho tak máme soudit?

Velice se přimlouvám, abyste se pokusili, alespoň v určitých

detailech, vyjít vstříc realizaci, abychom prokázali dobrou vůli.

A kdo bude určovat míru té dobré vůle?

Je to darebák nebo ne. Rozhodně to na nás vytáhl, abysme změkli.

Honzo! Vystup!

Honzo!

-Honzo! Co je? -Já nevím.

Robine!

KLAKSON AUTA

Nevyprávěj mi aspoň, že se nic nestalo.

To vidím jemu na nose a tobě na očích.

Nestalo se nic, co by stálo za řeč. A teď už mi dej pokoj.

Ale za facku to stálo. Mě by zajímalo,

jak se něco takovýho může stát

tak super serioznímu a opatrnýmu pánovi.

-Že bych se v něm mejlil? -Přihořívá.

-Vyspala ses s ním? -Bohužel.

Děkuju za upřímnost. Já stejně věděl, že to takhle dopadne.

Bohužel ne, ty máku.

-Máš na to něco? -Co?

Taková hovadina. Lokni si trochu.

Žádnej šnaps, hroznovej cukr. To kvůli tomu děvčátku?

To je ale nádherný. Ještě k tomu v takovejch pérkách.

Jen aby to dokázala ocenit. Někdy je zajímavější, co pro věc

děláme, než čeho se od ní dočkáme. Cesta za vytčeným cílem povznáší.

Ale ty už jsi dneska skončil. 100 jako taková není buchta maková.

-Žádné potíže? -Zatím nic.

Tomu se říká nervózní srdíčko. Kolik kouříš?

-Asi 40. -Pane jo.

Chce to sport, pobyb, alespoň rekreačně. A to kouření omezit.

Uvidíš, až se z toho vylížeš, tak vyrazíš znova.

Měl bys na chvíli vysadit, hodit všechno za hlavu.

Anebo jít a vyřídit si to s přítelem Crhou.

Buď tak nebo onak, ale nic uprostřed.

-Já teď musím za Madlou. -Samozřejmě, rodina především.

Ne, já jsem jí slíbil, že půjdeme za Janinou na vystoupení.

Já vím, že musíš. Tak já jdu na pivo. Ahoj.

Naber si vzduch do dlaní, dobře jej uschovej,

nejvzácnější ze všech klenotů.

Až nebude k dostání ani na prodej a svět se změní v dým a temnotu,

pak otevřeš tu svou skrýš a nadýchneš se zhluboka.

Stále čerstvé jarní povětří nikdy už více nespatříš

ani jednou do roka.

Kolem dokola je svět, může-li se světem ještě nazývat.

Nebe je ocelová mříž, svět je terč, my jeho střed a na něm nápis:

Pozor nedýchat! A to ne, a to ne, to se nesmí stát.

Už skončila?

-Co říkala? -Nevím, ale říkala to moc hezky.

Až tady jsem pochopil, jak ten pokrok dělá z lidí morčata.

Co myslíš, že dělal náš prapředek, když uštval nějaký zvíře?

-Nacpal si panděro a odpočíval. -Lehl si do postele.

Do pelechu zalezl, dloubal se v nose a nevstal,

dokud mu nekručelo v břiše.

Kdepak v 6 ráno do práce, ve 3 padla a pořád dokola.

Ta pravidelnost, to je to, co nás ničí.

Co chodím na pochody, přestalo mě zlobit srdce i paměť se mi vrátila.

-A hlavně mám chuť do života. -To vám závidím.

Neboj, všechno přijde. Pro dnešek máš dost.

Nespi, nameleš si.

Tady se opři a zastav si nějaký to auto.

Sportu zdar!

-Tady někde musí bejt ta odbočka. -Ukaž.

-Pojď. No tak pojď. -Já jdu.

Proč se tváříte tak tragicky?

Chtěli na mě návrh montovaný stavby,

tak jsem to dal Vaňkový. Moc toho neumí, ale na tohle stačila.

Něco jsem jí potřeboval dát.

V pořádku. Nás jenom zaráží, proč jsi nám to neřekl.

Já vám to neřekl? Vždyť už to všichni dávno vědí.

Nakonec, v klidu jste si udělali své, udělali jste to krásně,

a dál se uvidí. Tak o co jde?

Samozřejmě, že dají přednost montovaný stavbě,

když mají na výběr. Prostě jsi nás podrazil. A vědomě.

Víte co, pánové? Pojďme se na to podívat z mýho hlediska.

Můžu já si dovolit odmítnout zákazníka?

Vždyť mu ten šmejd rádi nakreslí všude jinde.

-Dobrý večer. -Paní Švábová, pěkně prosím...

No tak, pánové.

Jeníku. Roberte.

Jezdit budou nákladním výtahem jako ve fabrice.

Ti hůř postižení se vůbec nedostanou do zahrad.

Bez pomoci nepůjdou ani na záchod. Budou odkázaný na ošetřovatelky.

Ale smyslem rehabilitačního ústavu je dát pacientům pocit sebedůvěry.

To není zotavovna, ale márnice. Navíc je to ošklivý až hrůza.

Proč mi to říkáš? Copak si myslíš, že jsem blbej?

Kluci, kdybyste věděli, jak mě to samotnýho už všecko sere.

Tenhle stav, kdy dodavatel je všemocnej Pánbůh.

Nesvádějte nic na dodavatele. Vám je milejší tohle svinstvo

než obhájit kvalitní práci.

Když si můžeme my dovolit riskovat rok práce, která pak přijde nazmar,

jak to, že tu sílu v sobě nemáte v sobě vy, náš šéf?

Vždyť jste tady kvůli tomu a ne abyste nám říkal, jakej je stav.

Roberte, ty seš chytrej kluk, proto tě mám rád, fakt.

Ale seš tak naivní, že seš až blbej.

Pověz mi, kde by tě nechali v klidu kreslit a dělat na věci,

o který se na 90% ví, že takhle nemůže bejt realizovaná. Kde?

Tenhle přepych vám umožňuju já, abyste si mohli hrát a vymejšlet.

Vladimíre, jednou tě zabiju.

Honzíku...

-Honzo, máš telefon. -Co je?

-Telefon. -Jak to, že spím v košili?

Prosím. Jakej vysavač? Nekecej!

Teda jak seženem neděli sklenáře.

Už je na cestě.

-To sklo tady, to je pěknej průser. -To si rozbil on sám.

-Cože? On se toho taky zúčastnil? -No právě.

-Ale jak jsme mohli takhle... -To přišlo samo.

Ale byl jsi fantastickej. Ty zářivky, co rána to zásah.

-To jako já, jo? -To jako ty.

Tak co tady sedíš? Dělej taky něco!

Vy jste to tedy doopravdy přepískl. Pojďte, podržte se.

To je dobrý.

Kolvara! Sestři pozor, to je největší

vytrvalec mezi projektanty.

A největší vztekloun.

-Takhle už neujdete ani metr. -Ale dojdu.

S tímhle člověkem já nikam nepojedu.

Teda chlapi, kde jste se všichni tak namazali?

Honzo, já jdu s tebou. Honzo, počkej na mě.

My jsme kamarádi. Honzo, neopouštěj mě.

Teď ale nevím, čeho všeho se můžeme vzdát,

aby projekt utrpěl co nejmíň,

abysme nevypadali jako úplný idioti.

Tati, Jana se zas dívá na nějaký drasťárny. Běž jí to vypnout.

Proboha, co v tý televizi zase dávají.

Co je ti? Tys jí něco udělal?

-Tak řekni, co se ti stalo. -Proč pořád všude mluví o raketách?

-A kvůli tomu pláčeš? -Protože bude válka.

Ale jdi ty. Pojď sem. Jak jsi na to přišla?

-Všude o tom mluví. I ve škole. -To nesmíš brát tak vážně.

-Tak proč to říkají? -Aby proti tomu lidi něco udělali.

-A dá se proti tomu něco udělat? -To víš, že jo, určitě se dá.

No, neboj, holčičko moje malá. No tak.

RÁNA A ZÁBLESK SVĚTLA Tatínku!

Co blbnete? Vždyť je to ohňostroj! 9. května. Pojď.

A co bys jí pověděl, kdyby se tě zeptala, co se proti tomu dá dělat.

Asi jediný je žít podle svýho nejčistšího svědomí.

A kdybys byl čistej jak studánka, tak co?

A jak se shoduje s tvým křišťálovým svědomím ten Crha?

Rozbili jste mu kancelář, hrdinové, zase pěkně uklidili

a v pondělí si s ním padnete kolem krku.

Tak už toho nechte. Došel jste ze všech kamarádů nejdál.

Dokázal jste, že jste nejlepší. To stačí.

To je strašný! Kdyby přidal nebo aspoň sebou seknul.

Au!

Zastavte, prosím vás.

Jeďte dál, my se o něj postaráme.

Můžete se spolehnout, my s ním dojdeme.

-Je to 15 km! -V pořádku, jeďte.

-Tak pojď, pojď mezi nás. -Pusťte mě!

Počkej. Já vím, že si myslíš, že jsem hajzl.

Vždyť já taky hajzl jsem, ale copak to jde jinak?

Počkej. S tím rehabilitačním je to v háji,

ale měl bych tam zajímavej hotel. Na udobřenou. Co říkáš?

Mně moc mrzí, že mi posledně ujely nervy, jak jsme ti to zdemolovali.

Honzo, to bylo ohromný. V životě ses mi tak nelíbil, ty kluku.

-Počkej. Jestli jsem vyhrožoval... -Vždyť jsme byli všicky vožralý.

Ne. Měl jsem ti dát rovnou přes držku. Takže se zpožděním, jo?

-Jestli myslíš, že je to nutný... -Víš dobře, že si to zasloužíš.

No tak prosím.

Pánové, to snad nemyslíte vážně!

Vladimíre, nenech se přece fackovat!

Nepřekážej.

Jestli ti to udělá dobře, můžeš ještě jednou.

Teď je úplně zlatej.

-Ještě na druhou tvář. -Tady je.

Pusťte mě! Přestaňte! Slyšel jste! Vladimíre, nenech si to líbit.

-To snad by mohlo stačit. -Ty grázle jeden, tu máš!

-Honzo, prosím tě, dej pokoj. -Neslyšel jste, vy kořalo jeden!

-Nechte je! -Starej se o sebe!

Teď to teprve začíná bejt výchovný.

-Ty hajzle! -Honzo!

To máš za ty svoje křivárny a sviňárny! Ty šmejde křivej!

Nad hněvem tvým ať slunce nezapadá.

Za všechny tvoje podrazy, ty hajzle prolhanej, falešnej, alkoholickej!

-Já nevidím! -Poživačnej!

Honzo! Co tě to napadlo?

Co to vyvádíš? Ty snad nejsi při smyslech!

-Podívej, jak vypadáš! -Ještě jsem neskončil.

Ne! Ne!

Ty svině!

Honzo, prosím tě!

Podívej, koho jsem ti přivedla.

-Pan Pešta. Copak, stalo se něco? -Podle toho, jak se to vezme.

To si pamatuj, ty už si u mě neškrtneš! Máš po chlebu!

Já koukám, co to k nám jde za procesí.

Táhnou se jak sedláci od Chlumce. Snad jste neměli karambol?

Něco daleko horšího, paní Peštová.

Páni architekti byli na maratonu. 100 km šli pěšky.

-100 km? A to je nikdo nesvezl? -To je teď takovej sport.

Běžte rovnou do koupelny,

ať si to zkolaudujete na vlastní kůži.

Tak tohle jsou následky sportu, jo?

Jo. A špatnýho zacházení.

Nenechte se rušit, chlapi. Musím ukázat, jak jste mi to vymysleli.

Tady už žádní chlapi nejsou, leda to, co z nich zbylo.

Tady mám jediný schod v celým domě.

To si přelezu a hup rovnou do vany.

A hlavně, nikoho k tomu nepotřebuju.

Na tom gumovým se usuším a hupsnu zpátky na ten svůj trůn.

Ale největší pohodlíčko mám tady pod sprchou, co sedí pan vedoucí.

Co vy se tady pořád producírujete, vy nestydo?

On rád pózuje, paní Peštová.

Já nechápu, proč jste mě sem nezavezli dřív.

Kdybych tohle viděl, všechno mohlo bejt jinak.

Vždyť jsi to viděl v projektu rehabilitace.

30 takovejch koupelen!

Ještě ses pod to sám podepsal!

Pozor, pane kolego, co jde v malém měřítku, nemusí platit i ve velkém.

Prosím tě, vypadni.

Pořád mi sliboval výtah, ale já jsem tomu nevěřila.

Už jsem chtěla umřít, ale nedovolil mi to, dědek jeden.

Já jsem vám snědla 2 tuby prášků. To mi bylo blbě.

Probudila jsem se až v blázinci. Jak já jsem toho dědka nenáviděla!

Takovouhle domácnost bych jednou chtěla mít.

To se, děvenko, nesmíte orientovat na starší, nepraktické pány.

-Pusť mě, já jsem tady byla první. -Ne, pusť, teď budu mačkat já.

To ale muselo stát všecko strašný peníze.

Ani ne. Prodal jsem to národnímu výboru a za ty peníze jsem stavěl.

A až tady dožijeme, dají to jinýmu takovýmu lazarovi.

Děkuju.

Když starší pán dostane důvěru, může ještě překvapit.

Tak to nechte, Eliško, na mně.

Ne že mi nevěříte, ale že mi věřit nechcete.

Dobrá. Přísahám, že do toho půjdu, i kdybych měl padnout.

To pořád takhle pracujou?

Hergot když přísahám, tak přísahám.

Budeme dělat architekturu pro lidi!

Budu se za vás bít, i kdybych měl padnout.

Takhle jste přísahal, když jste nastupoval.

Vy máte ale výdrž.

Tati! Táto, pojď, seš v televizi!

Mami, táta je v televizi. Pojďte se podívat. Rychle!

TV: Aktivní chodci sportovci projdou celých 100 km,

aniž by cítili mimořádnou únavu nebo měli jiné potíže.

Z lékařského hlediska není vůči dálkovým pochodům námitek. Naopak.

Chůze je nejpřirozenější způsob pohybu.

Působí všestranně blahodárně na psychickou i fyzickou kondici

a v určitém smyslu příznivě ovlivňuje i intelektuální rozvoj.

-Tati! Kde je táta? -Já nevím. Honzo?

Tati!

Stále to cítím, jak pevně je v nás, to sklo co stále z tebe dělá cizí.

Na něž si kreslí květy zla mráz.

Co vzniká v nás, když ocitáš se v krizi.

Co s tím sklem, co dělí nás? Co s tím sklem, to sklo je tu zas!

Rozbít sklo, co stále tu je. Rozbít sklo, jen o to mi jde!

Rozbít!

Skryté titulky: L. Kassahunová