Original subtitles

„Fontana je vrah.“ Kdo to mohl napsat?

To zjistíme.

Nejspíš vandalismus nějakého místního kluka.

- Počkej. - Co je?

Někdo tam je.

Kdo je tam?

Jacopo, neztrácejme čas. Pojďme se zeptat do města…

Zmlkni.

Kdo je tam?

Jsi v pořádku?

Stůj!

Bože!

- Kdo jsi? - Jacopo!

- Kdo jsi? Mluv! - Nic jsem neudělal! Kdo vás poslal?

Nikdo. Můj bratr je advokát. Vyšetřujeme případ Fontana.

Advokát Poët?

Ano. Znáte mě?

Samozřejmě, že vás znám.

Je mi ctí. Roberto Ronco.

Těší mě.

PRÁVO PODLE LIDIE POËT

- Vítejte v mém skromném příbytku. - Děkujeme, pane Ronco.

Je tu nepořádek, já vím.

Nečekal jsem, že mě poctíte svou návštěvou.

My taky ne.

Dáte si grappu?

- Ne, díky. - Na mě je ještě moc brzo.

Promiňte, mohu…

Děkuji.

- Roberto, že? - Ano.

Jak…

Za prvé, „Fontana je vrah,“ jsem napsal já.

- Aha. - Aha.

A za druhé, s kapitánem jsem nikdy nic neměl.

Naposledy jsem ho viděl v šestnácti, ale dobře jsem věděl, co je zač.

Když se vrátil z Afriky a usadil se ve vile rodičů,

pomáhal jsem mu nastěhovat nábytek. A poznal jsem Amiru.

Je tohle Amira?

Byli jsme stejně staří.

Kapitán všem řekl, že je to jeho služebná.

Ale já se do Amiry zamiloval.

A kdykoli jsem mohl, byl jsem s ní.

Tak jsem zjistil, že ji kapitán

nutil dělat, co chtěl.

Dokonce

i to, co muži dělají se svými ženami v ložnici.

Byla jako otrokyně. Musel jsem jí pomoct utéct.

Rozhodli jsme se odejít spolu…

za úplňku.

A pak?

Už nepřišla.

Fontana ji nahlásil jako nezvěstnou. A odjel.

Dům zůstal prázdný.

A jen já věděl, že ji zabil.

- Promiňte, ale jak jste to věděl? - Viděl jsem to.

Chcete říct, že jste byl svědkem vraždy?

- Přesně to říkám. - Proč jste to neohlásil?

Řekl jsem to karabiniérům, jenže oni pak…

- Co? - Co?

Následujte mne, prosím.

Ukážu vám, kde jsme se scházeli.

Ano.

Nikam nejdeme. Jedeme domů.

- Třeba pochopíme… - Je to absurdní.

- No tak. Pojďte za mnou. - Ano.

- Ano. - Už jdeme.

Pojďte dál.

Nemyslím si, že panu Robertovi můžeme věřit.

Držte se lana.

Víte, že realitu vnímáme naprosto nedostatečně?

Ne.

Vidíme, jak se věci objevují a mizí,

a myslíme si, že existuje před a po.

Ale čas a prostor jsou ve skutečnosti jen mentální konstrukty.

Nepovídejte.

Já si teprve nedávno uvědomil, že je to možné.

Že všechno je přítomné a věčné.

Tady uvnitř. Vidíte?

Viděl jsem všechno, co se tu noc stalo.

3. srpna 1874.

Viděl jsem i jiné věci. Přijde strašná válka, víte to?

Jistě.

Co tam je?

Lidi mi nikdy nevěří.

Lidi jsou malomyslní.

Jo. To říkám taky.

Chudák Roberto Ronco.

Zavřeli ho do Certosy. Koupali ho ve studené vodě. Marně.

Ale kapitán koupil a přivezl do Itálie šestnáctiletou Eritrejku, poručíku.

Proboha. Říkáte to, jako by to bylo něco nestvůrného.

Vám to přijde normální?

Znal jsem Guida Fontanu už od dětství.

A ta dívka, Amira Ahmed,

v Africe žila v podmínkách, jaké si nedovedete představit.

Guidovi se jí zželelo. Chtěl jí dát lepší budoucnost.

Roberto byl zamilovaný kluk a když Amira utekla, zbláznil se.

Jak si můžete být tak jistý, že utekla?

Viděl jsem ji. Byl jsem tu noc na hlídce

a viděl jsem ji, jak odchází z vily

a běží k lesu.

Chápu. Vám to nestačí, že?

Ne.

Tady si můžete přečíst výpověď Serafiny Malpezzi.

Byla to kuchařka kapitána Fontany.

Také žila ve vile

a potvrdila, že kolem druhé ráno

slyšela hluk, podívala se z okna a viděla Amiru, jak utíká pryč.

Dobře, s tou Serafinou Malpezzi si promluvíme.

Nebo se vrátíme do vily.

Našli jsme fotku. Třeba je tam toho víc.

Pane poslanče, prosím. Ptejte se na cokoli chcete,

ale ať vás nemusím obvinit z neoprávněného vstupu na soukromý pozemek.

- To nebude nutné, děkuji. - Jistě.

- Požádáme soudce o povolení k prohlídce. - Radši už půjdeme.

Už jsme vás obtěžovali dost. Omluvte nás.

Ruším vás při rozjímání?

Ne.

Ne, Ctihodnosti.

Jak vám mohu pomoci?

Zajímalo mě, jestli už máte závěrečnou řeč.

Slyšení je ve čtvrtek.

- Mám ještě tři dny. - Já vím.

Bohužel mám obavy, protože

pokud by porota naprosto absurdně

tu ženu osvobodila,

žádný muž od rodiny už by nemohl klidně spát.

To by byla epidemie nespavosti.

Není k smíchu, když žena zabije svého manžela

a advokát dělá všechno pro to, aby ji osvobodil

kvůli pár modřinám.

Ctihodnosti, při vší úctě,

nemyslím, že je vhodné to s vámi probírat.

Každopádně jsem si dovolil poznamenat si

hlavní body vaší závěrečné řeči.

Uvědomujete si závažnost toho, co děláte?

Mám účtenky

za nákup dvou jízdenek na vaše jméno a jméno doktorky Poët.

Do Vídně.

Můžete mi říct, jaký zákon jsem porušil?

Kdybych ty dvě jízdenky poslal tisku,

jaký myslíte, že by to mělo vliv na vaši pověst?

No…

Postavím se tomu čelem.

O tom nepochybuji. Jste muž zákona.

My muži ustojíme ledasco.

Ale co vaše milá?

Pokud ji máte stále rád.

Tady je všechno, co musíte říct.

Když uděláte, co musíte, žádné další skandály nebudou.

Ale pokud se rozhodnete nectít svůj vysoký úřad

nebo zmínit tento náš rozhovor před Poëtovými

s cílem zneplatnit proces,

slibuji, že toho budete hořce litovat.

Víš, že povolení nedostaneme, že?

Proč?

Proč? Jak myslíš, že soudce přesvědčím?

Řeknu, že mám svědectví cestovatele časem?

Dobře. Uznávám, že je těžké tomu, co říká, uvěřit,

ale o kapitánově násilí může mít pravdu, ne?

Řekl bys mojí sestře,

že mám jen tři dny na závěrečnou řeč?

Myslíš, že to nevím?

Co tam chceš psát, když nic nemáme?

Přesně. Jen ztrácím čas.

Dělej si, co chceš. Jdi psát závěrečnou řeč.

Jděte oba. Já to zvládnu sama. Zase.

Doufal jsem, že to řekneš. Au revoir.

Ne. No tak, nechte toho. Lidie!

Lidie!

Lidie, stůj!

- Nech mě být. - Ne, dlužíš mi vysvětlení.

- Není co vysvětlovat. - Ne, chci vysvětlení.

- Nech mě! - Chci vysvětlení!

- Proč se tak chováš? - Řeknu ti to.

- Nebude se ti to líbit. - Dobře.

Poslouchám.

Pořád miluju Piera.

Koho?

Fourneaua. Koho jiného?

Měl jsi mě nechat být.

HOSTINEC CANTAMERLO

Jsem z toho zničená, Tereso.

Tři dny v Miláně, vrátím se za ním

a on je samozřejmě na výpravě s Lidií.

Odpusť mi. Dnes byl těžký den.

Jasně, že ho budeš bránit.

Dobrý večer, drahá. Consuelo.

- Co děláte? - Je Jacopo zpátky?

Jacopo ne.

Ale udělali jsme velký pokrok v pátrání

a bylo třeba ještě něco ověřit, takže…

Takže zůstal s Lidií, samozřejmě.

Ta mrcha.

Ne. Moje sestra má spoustu chyb,

ale takové výrazy se mi nelíbí, Consuelo.

Miláčku.

Proč pláčeš?

Mýlila jsem se, Enrico.

Myslela jsem, že jsem těhotná, ale…

V mém věku…

Vždyť jsi mladá, lásko.

Zkusíme to znovu. Slibuju.

Ty to nechápeš, Enrico. Máš politiku a práci.

Já byla vždy jen manželka a matka.

Ale to není pravda. Máš tolik zájmů. Máš učitelský diplom.

Prosím tě, přestaň mluvit. Obejmi mě.

Snídaně!

Venkovský vzduch dělá divy. Jsem jako znovuzrozený.

- Jsi blázen? - Jo.

- Rozuměls, co jsem ti včera řekla? - Jo.

Miluju jiného, myslím na jiného.

- Nechci s tebou být. - Ano, Lidie.

Dneska jsem to já, zítra on. Taková jsi. Tak to prostě je.

Sedni si. Musím ti něco říct.

Nechci sedět.

Potkal jsem Serafinu Malpezzi, kuchařku Fontany.

A?

Víš, co mi řekla?

Že Amiru utíkat z vily neviděla.

Neviděla ji, protože tu noc nebyla doma.

Proč by karabiniérům lhala?

Protože tajně utekla za mladíkem. Dělala to často.

Takže nemohla říct pravdu.

Teď je ten mladík její manžel a nemusí lhát.

Ne, počkej, Jacopo.

Piovano říkal, že viděl dívku, jak odchází z vily do lesa.

Ale možná to nebyla Amira.

Možná to byla kuchařka,

která využila nedorozumění

a lhala, aby se vyhnula skandálu. Dává to smysl.

- Co se stalo s Amirou? Kde je? - Nevím.

Možná neodešla. Možná je pořád tam.

- Možná tu noc zemřela. - Co hledáš?

- Klobouk. Nevadí, jdeme. - Kam?

Do vily, Jacopo. Kam jinam?

Tam jsme ještě nebyli.

Tak jdeme.

Nic.

Poručíku Piovano.

Myslel jsem, že už jste odjeli.

Co to děláte, poručíku?

- Já ji nezabil. - Věděl jste, že je tu pohřbená.

A přesto jste nám řekl, že Amira utekla.

Fontana byl přítel.

Skvělý muž.

Ale měl slabost pro ženy

a byl žárlivý.

Když zjistil, že Amira byla s Robertem a chtěla utéct, ztratil hlavu.

Přišel za mnou celý od krve, rozrušený. Požádal mě o pomoc.

Co jsem měl dělat?

Zatknout ho, poručíku?

Byl to můj nejlepší přítel.

Otočte se.

Otočte se.

Poručíku, kvůli přátelství děláme hrozné hlouposti.

Kapitán je mrtvý. Už mu nic nedlužíte.

Ne. Nedělejte to, prosím.

Jacopo! Poručíku!

Lidie! Žijeme?

Poručíku!

Otevřete!

Do hajzlu.

Rozumím, Zanardelli.

Bude to nejlepší pro všechny.

Dobrou noc, pane poslanče. Vlastně pane ministře.

Drahý.

V pořádku?

Všechno jsem zahodil, Tereso.

Jsem idiot.

To je mi líto.

Jak ti je?

Udělala jsem důležité rozhodnutí.

Je pravda, že toho zvládnu hodně.

A s tím učitelským diplomem můžu učit na základní škole.

V Borgo Doře

přišli o učitele.

A já se přihlásila na jeho místo.

To je skvělý nápad.

Enrique?

Ano?

- Proč se Jacopo a Lidia ještě nevrátili? - Consuelo, nemáš důvod žárlit.

Nežárlím. Mám strach. Musíme je jít hledat.

Uděláme to takhle.

Pokud se do rána nevrátí, půjdeme je hledat.

Dobře?

Přestaň se dívat.

Bylo jí jen šestnáct.

Já vím, Lidie, ale pokud nenajdeme cestu ven, skončíme stejně.

Dobře?

Pojď.

Měla jsi pravdu.

Tváří v tvář vraždě 16leté dívky

by porota určitě váhala.

Pořád máme čas.

Ne. Zemřeme jako Tristan a Isolda.

Tristan umřel na břehu moře.

Milenci pohřbení zaživa byli Aida a Radames.

Řekla jsi to. „Milenci.“

Aida je smyšlené dílo, Jacopo.

Lidie, aspoň na prahu smrti

bys mohla zkusit přijmout tu příšernou myšlenku, že mě miluješ.

Miluju jiného. Už jsem ti to řekla.

Lidie, tomu nikdy neuvěřím. Nikdy.

Fajn. Chceš pravdu?

- Bojíš se, já vím. - Ne.

- A ty… - Nech mě mluvit.

A bojíš se oprávněně, že ublížíš jiné ženě.

Chápu. Taky nechci, aby Consuelo trpěla.

Jacopo, čekáš dítě.

Proto my dva nemůžeme být spolu.

Promiň, nechtěla…

Nechtěla jsem ti to říct takhle.

Pane Roberto, můžeme dál?

Tady advokát Poët.

Hledám svou sestru Lidii Poët

a svého švagra.

Pane Roberto, jste doma?

To je Lidiin klobouk.

Jacopo je určitě s ní.

Vím, kde jsou.

Jacopo.

Lidie!

Jacopo!

Lidie, neopovažuj se mi takhle zmizet ze života!

Ne po tom, co jsme se pohádali!

Heuréka.

Počkej.

Co teď?

Roberto a Amira se scházeli ve sklepě, pamatuješ?

Možná za ním chodila tudy.

Byla to mladá holka.

To dává smysl.

Jdu tam.

- Cože? Kam chceš jít? - Je to naše jediná naděje. Ty neprojdeš.

Já vím, ale kam chceš jít?

Lidie!

Počkej! Zkusím tohle.

Jacopo!

Lidie!

Občas zakřič, ať vím, že žiješ!

Lidie!

Dnes, 20. listopadu 1920,

se zapíšeme do historie.

Turínská advokátní komora, které mám tu čest předsedat,

vítá přijetí doktorky Lidie Poët

do profesního rejstříku.

Doktorko Poët, tento talár vám byl příliš dlouho

nespravedlivě odpírán.

Lidie!

Lidie!

Enrico.

Lidie!

Lidie!

Enrico, tady jsem!

Enrico!

Lidie!

Lidie!

Lidie, kde jsi?

Jsem v tunelu!

Počkej, myslím, že už vím. Lidie!

Počkej, ano?

Lidie!

Jsem tady!

Sestřičko, vidíš mě?

- Vidíš mě? - Ano.

Co tam děláš?

Našli jsme ostatky Amiry.

Fontana ji zabil.

A poručík Piovano… Vysvětlím ti to, až vylezu!

Dobře.

Kde je Jacopo?

Je ve sklepě vily. Je v pořádku.

Zkus se natáhnout a chytit mě za ruku.

Ještě kousek.

No tak, sestřičko. No tak, to zvládneš.

- Lidie! - No tak, Lidie.

To je ono! Pojď.

Pojď, sestřičko. Už jsi skoro venku.

Počkej. Pojď sem.

A je to. Výborně, sestřičko!

Výborně!

Promiň! Nechtěl jsem tě vyhodit z domu!

Byl jsem jen ublížený.

Já vím.

Jsem tak rád, že žiješ! Výborně! Sestřičko moje!

Jacopo!

Vyděsil jsi mě k smrti.

Miluju tě, fešáku.

Vážení čtenáři a soudruzi, je to tu.

Po závěrečných řečech

státního zástupce Fourneaua a obhájce Poëta

porota vynese svůj verdikt.

Ale je tu jedna věc,

kterou musí vědět porota i občané.

Před několika lety

hrdinný kapitán Guido Fontana

koupil, znásilnil a pak brutálně zabil Amiru Ahmed,

mladou šestnáctiletou Eritrejku.

Její ostatky byly nalezeny ve vile v Aviglianě,

kde ji kapitán nutil s ním žít.

Dobré ráno, paní Tereso.

Dobré ráno.

Tato pravda by měla přimět každého soucitného člověka

bez sebemenších pochyb uvěřit…

že Grazia Fontana zabila svého manžela, jen aby unikla hněvu

muže, který už jednou…

„…zabil osobu, o které tvrdil, že ji miluje.“

Dobrá práce, Barberisi.

Možná teď

máme šanci vyhrát.

Co myslíš?

Co jsem ti řekl, když jsem ti tu řeč dal?

Abych opravila překlepy a navrhla, jak to vylepšit?

Kam zmizel Cicero?

Nemůžeme pořád citovat Cicerona, Enrico.

Mohlo nám to získat porotu. Viděla jsi je? Jsou to samí starci.

Dobře, tak to tam vrať!

K čemu to bude? Stejně ji odsoudí.

Co je s tebou? Proč jsi tak negativní?

- Prohrajeme. Je to jasné. - Co je s tebou?

Dýchej!

Věříš mi?

Ne.

- Ale já ti věřím, hodně. - Díkybohu.

Předneseš projev svého života. Jsem si tím jistá.

Projev na změnu světa nestačí, Lidie.

Možná jich bude potřeba deset, sto, tisíc.

Ale když to nevzdáme,

když budeme bojovat, dřív nebo později se něco změní.

Lidie, volal mi Zanardelli

a nabídl mi místo náměstka, ale odmítl jsem.

Musel bych hned odjet do Říma.

Nemohl jsem odjet před závěrečnou řečí.

Prohráli jsme, Lidie. Je mi to líto.

Ne, to je v pořádku.

Soustřeďme se na jednu porážku po druhé.

- Dnes tě potřebuju v plné síle. - Pane advokáte!

Překvapení.

Miláčku.

Ahoj.

Konečně trochu slunce.

Ano.

- Dobré ráno, prokurátore. - Dobré.

Ahoj.

Jak se máš?

Špatně.

Ale možná bychom o tom tady neměli mluvit po tom, co se stalo.

Po mé závěrečné řeči

nikoho nenapadne, že mezi námi něco bylo.

Takže mám čekat nejvyšší trest?

Nemůžu jinak.

Nemůžeš, nebo nechceš?

Hodně štěstí, slečno advokátko.

I vám, prokurátore.

S dovolením.

Podržíme místo Jacopovi.

Ne. Strýček říkal, že musí s někým důležitým

probrat něco choulostivého. Prý budeš vědět.

Ano.

Povstaňte. Soud zasedá.

Víš, o co jde?

Ano.

- Můžu to vědět taky? - Ne.

Je státní zástupce připraven na závěrečnou řeč?

Ano, Ctihodnosti.

Můžete začít.

Pane prokurátore, potřebujete snad brýle na čtení?

Ctihodní soudci.

Vaše Ctihodnosti.

O tomto procesu se hodně mluvilo.

Často poněkud nevhodným způsobem.

Dokonce jsem viděl „feministky“…

Opravte mě, ale myslím, že tak se jim říká.

„Feministky“, které z toho udělaly osobní záležitost,

jako by stát žádaly o právo zbavit se svých manželů,

když pro ně společný život přestane být výhodný.

Pravda, pánové, je jen jedna.

A je prostá.

Kapitán Guido Fontana je oběť.

Paní Grazia Fontana ho nejdřív podvedla,

pak ho opustila

a nakonec ho krutě zabila, když se ji snažil

přivést k rozumu.

Opravdu jsi byla zamilovaná…

Všem je jasné, že paní Fontana

si po deseti letech pohodlí a klidu v domě svého manžela

našla milence

a rozhodla se opustit společný domov.

A proto, na základě všech důkazů, které byly během procesu předloženy,

žádá královská prokuratura, abyste tuto ženu,

která se odvážila zradit muže, který ji živil, odsoudili…

k smrti.

Nechápu, proč jsi dnes nešel k soudu.

Není to nejdůležitější slyšení?

Ano, ale musím ti říct něco mnohem důležitějšího.

Když jsem málem zemřel v tom temném sklepě,

uvědomil jsem si, že jediná věc, na které mi záleží,

jsi ty.

Takže…

Vezměme se.

No tak, vezmi si ho.

Lásko.

Opravdu?

Nejdřív ti musím něco říct.

Je to skvělá zpráva.

Čekám dítě.

To je skvělé!

Tys to věděl.

Nevěděl. Něco jsem tušil.

Teď to všechno dává smysl.

- Co? - Chceš si mě vzít, protože jsem těhotná.

Ne, chci si tě vzít, protože s tebou chci rodinu.

Jacopo, řekni mi pravdu.

Miluješ Lidii? Ano, nebo ne?

Láska znamená mnoho věcí…

Miluješ ji? Ano, nebo ne?

Miluju ji! Dobře?

Ale myslím, že na ni zapomenu.

Jacopo, chápeš, že nemůžu být něčí druhá volba, ne?

Ty jsi ale mizera.

Kdybys mě miloval, udělala bych tě šťastným.

Moc šťastným.

Asi nejsem stvořený pro šťastnou lásku.

Ale dá se to naučit.

A já to chci zkusit.

Klidně sama.

Měl bys to zkusit taky, Jacopo.

Život je krátký.

A nejde vrátit.

Sbohem, fešáku.

Vaše Ctihodnosti,

vážení porotci,

je to pravda.

Grazia Fontana zabila svého manžela, kapitána Guida Fontanu.

Přiznala to. O tom není pochyb.

Ale nikdy nebylo důležitější

posoudit motiv, pro který tato žena vraždila.

Neměla jinou možnost.

Kdyby ho nebodla, seděl by dnes v této cele on.

Tuto teorii dokazují

svědectví, která odolávají jakémukoli pokusu o diskreditaci

a fakta, která v tomto procesu nemohla být přijata jako důkazy,

ale o kterých psaly všechny noviny a které nelze ignorovat.

Pane obhájce, nezkoušejte zmiňovat novinové články.

Pokud myslíte Amiru Ahmed, neměl jsem v úmyslu ji zmínit.

Pane obhájce, to stačí!

Promiňte, Ctihodnosti.

Porota moc dobře ví, o čem mluvím.

S dovolením se na ně teď obrátím přímo.

Až budete nad obžalovanou vynášet rozsudek,

budete jeden po druhém vyzváni,

abyste vynesli verdikt nad celou občanskou společností.

Nad společností, která po manželkách žádá nejen podřízenost, poslušnost a rezignaci,

ale i poddajnost obětního beránka.

Pánové porotci, řekněte mi pravdu.

Co měla paní Grazia Fontana udělat, abyste uvěřili, že byla obětí?

Měla zemřít.

Jen tehdy by se jí dostalo milosti.

Zatímco její manžel by byl v nejhorším

odsouzen na šest let vězení,

protože má právo bránit svou čest.

Teď si představte…

že jste v příštím století.

Co byste přáli svým dcerám?

Já osobně nemám pochyby.

Přeju si, aby žily beze strachu,

chráněné zákonem,

vědomé si vlastní důstojnosti.

A přeju si, aby žádný muž neměl pocit, že je může „přivést k rozumu“,

jak tu bylo řečeno,

nebo je zranit, zbít či zabít,

jen aby nebyl opuštěn.

Pánové porotci,

dnes svým verdiktem

položíte první cihlu této budoucnosti.

Ve vašich rukou není jen život paní Grazie Fontany

nebo její dcery Mily.

Máte v rukou životy všech žen, které teprve přijdou.

Bravo.

Ticho!

Šašek!

- Má pravdu. - Ano.

Klid!

Bravo!

Ticho!

Ticho!

Soud vyslechl závěrečné řeči a nařizuje porotě,

aby se odebrala do porotní místnosti a rozhodla o verdiktu.

Jak dlouho jim to bude trvat?

Čím déle to bude trvat, tím líp pro nás.

Řekni mi pravdu, Lidie.

Mám nějakou naději?

Vždycky je naděje, Grazie.

Vydrž.

Kvůli Mile.

A kvůli mně.

Připravená?

Nemůžu s tebou jít. Promiň, Virginie.

Co to říkáš? Dřela jsem, abych to stihla před rozsudkem.

Já vím. Nemůžu.

Bylo by to jako přiznat vinu.

Ale soudce ti řekne, že jsi vinna.

Systému je jedno, co si myslíš ty nebo tvoje kamarádka.

Dlužím to Lidii.

A dlužím to sobě.

Přeju si, aby jednoho dne ženy mohly žít beze strachu.

Právníci se živí slovy, která nic neznamenají.

Možná.

Poslouchej, Virginie.

Když utečeš sama, budeš mít větší šanci na úspěch.

Když si pro tebe přijdou a mě tu nenajdou,

ublížím nám oběma.

Budeš spolupachatelka

a mě chytí do pěti minut.

Radši počkám, až půjdeš k čertu.

Ahoj.

Ahoj.

Porota se ještě radí?

Až dospějí k verdiktu, zavolají nám.

Dobře.

Uzavřel jsem s Consuelo dohodu.

Aha.

Budu moct být přítomný v životě svého syna

a podílet se na jeho blahu…

s nadějí,

že se z něj stane zodpovědnější dospělý než jeho otec.

Řekla bych, že má dobré šance.

Ale už se mnou nechce mluvit.

To je mi líto.

Muselo to tak být.

Věříš na šťastnou lásku?

Na šťastné konce? Jak to myslíš?

Myslím tím být

naprosto

šťastná, když někoho miluješ.

Ne.

Já taky ne.

Ale Consuelo ano.

Věřila bys,

že chtěla, aby to bylo vzájemné, než si mě vezme?

- Je blázen. - Úplně.

Říkal jsem jí:

„Consuelo, není civilizované brát se z lásky.“

- Co na to řekla? - Ona…

Znáš ji. Je tvrdohlavá.

Španělská krev.

Co tím chceš říct, Jacopo?

Že tě miluju,

Lidie Poët.

A proto jsme téměř jistě

odsouzeni k celoživotnímu neštěstí.

Ale kdyby se ukázalo, že jsi nebyla upřímná

ohledně svých citů k prokurátoru Fourneauovi,

možná bychom se mohli milovat

nešťastně

po zbytek života.

Jinak?

Jinak svoje city potlačím

a budu žít v naprosté samotě.

Ale nechci na tebe tlačit.

Takže…

mě žádáš, abychom po zbytek života byli zoufalí a nešťastní?

Ano.

Ale spolu.

To zní hezky.

Ano?

Jsem připravená.

Osvoboďte Grazii! Osvoboďte Grazii!

Ticho v soudní síni!

Po prozkoumání dokumentů a celého případu

dospěla porota k jednomyslnému verdiktu.

Obžalovaná Grazia Fontana,

obviněná z vraždy prvního stupně

s přitěžující okolností předem promyšleného úmyslu,

se shledává…

nevinnou v plném rozsahu.

To je ostuda.

Ticho!

Nechte mě dočíst rozsudek!

Soud…

Soud proto nařizuje okamžité propuštění obžalované.

Svoloč! Jste všichni svoloč!

Mami!

Zlatíčko.

Lidie.

Dokázali jsme to!

Jenom díky tobě.

Zvládli jsme to.

Žádné další návrhy k projednání nejsou.

Soudní jednání je tudíž ukončeno.

OSVOBOĎTE GRAZII CHCEME SPRAVEDLNOST

Ano!

- Jsi šťastná? - Ano.

Dnes, 20. listopadu 1920,

se zapíšeme do historie.

Turínská advokátní komora,

které mám tu čest předsedat,

vítá přijetí doktorky Lidie Poët

do profesního registru.

9. srpna 1883 se Lidia Poët stala první italskou ženou,

která mohla vykonávat advokacii.

Ale 11. listopadu téhož roku

odvolací soud její přijetí zrušil.

Lidia tedy nemohla vykonávat profesi,

ale 35 let spolupracovala se svým bratrem Enricem

a pracovala hlavně v zájmu práv dětí, marginalizovaných a žen.

Až v roce 1920 se zákon změnil a Lidia se ve svých 65 letech

stala členkou advokátní komory.

Byla první ženou v Itálii, která byla do komory přijata.

Tento příběh je věnován těm, kteří si dokážou představit

to, co ještě neexistuje,

a najdou odvahu to proměnit ve skutečnost.

Překlad titulků: Veronika Šnyrychová