Original subtitles

[jemná hudba]

[Fabienne francouzsky] „Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou!“

[Fabienne francouzsky] Zastavíme na chvíli?

[francouzsky] Podívej se na ně. Jsou jako děti.

Nevědí nic o tom, že ještě před 20 lety tady byly komunistický kasárny.

Víš, co je sranda? To jediné, co si o té době představují, je,

že tady autobusy tahaly krávy.

Nerozčiluj se.

Oskare, všichni jsme se na ty krávy těšili.

A na to, že se budeme mýt v potoku a spát na stromech.

A proto se teď budeme scházet večer u ohně

a divadlo budeme hrát, jen když vyjde měsíc.

[smích]

Slyšela jsem, že Češky jsou krásné.

Ano? O to víc, když jsi tady ty.

Na záchodě není papír. Čím si tady utírají zadek?

Prvním káčátkem, které projde kolem! Měl bys to zkusit!

[jemná hudba]

Vítej doma, lásko.

[potichu televize]

[zvonění telefonu]

[česky] Ahoj.

Já o tom vím. Počkej, s tím přišel Radek, ne já.

Já vím, že se zbláznili, mně to neříkej, já to taky nechápu.

Ne, to ne. Teď, když je to nazkoušený, nemůžou přece cuknout.

Víš, co si myslím? Jenom to zkoušej, jenom nás natahujou.

Sezvi to na odpoledne, v klidu si to vyříkáme.

Neboj, já už je nějak přesvědčím.

[Max] To víš, že jo, bude to největší, skvělý, úžasný.

Promiň, Karle, mám druhej hovor.

[Max] Ano, paní doktorko, dobrý den. Max Neumann u telefonu.

Ano, počítám s tím, přijedu.

Děkuju.

Mňau, mňau.

[čichání]

Mňau.

Běž pryč, smrdíš kouřem.

Paninko, taxi čeká.

- [Vendulka] Ne, ještě chviličku. - Taxametr běží.

[napodobuje cvakání taxametru]

[Max] Tak, paninko, pojďte.

Vítáme vás na okružní jízdě.

[Max] Vidíme ložnici, kde právě maminka hledá kalhotky.

- [štěkot psa] - Míjíme bleší cirkus.

Po pravé straně městská knihovna, kde právě vyletěly pojistky.

[Matěj za dveřmi] Tati!

Po levé straně rozhlas.

A naše okružní jízda končí v bistru U McDonalda.

- Tak! - [Vendulka] Co jsem dlužná?

Hubana.

- Mlaskavec. - [Vendulka] Musím ještě čůrat.

Prosím, paninko.

[Vendulka] Matýsku, pusť mě!

[Vendulka] Matěji, pusť mě!

[Vendulka] Matýsáku!

- [Vendulka] Matýsáku, tenisáku! - [Matěj] Hned!

[Vendulka] Matýsku, prosím.

[Matěj] To v týhle rodině nemůže bejt nikdo normální?

- [Markéta] Jak je? - Dobrý.

- Odvezu tě. - Ne, nesmysl.

Vezmu si taxíka.

[Max] Ty odveď děti do školy.

Prosím, pane.

Sakra, dost! To nevidíš, kam to sypeš, ty vole?

To jsem nebyl já, to byl Parkinson.

- Špatně ses vyspal? - Já jsem vůbec nespal.

- Copak tu máme dobrýho? - Nic moc.

- Ty nesnídáš, tati? - [Max] Já už jsem snídal.

Ale ty nesnídáš!

Tak.

Dobrou chuť.

Ale opravdu, dobrou chuť.

Už jsem vám popřál dobrou chuť?

[Max] Abysme si to zapamatovali, jo? Tak.

Jé!

Obráceně, že jo?

Tak ještě jednou. Snad se to povede.

Sejdeme se rovnou před divadlem?

Teda upřímně, mně se tam dneska moc nechce.

Bude to senzace, uvidíš.

A s Oskarem jsme se neviděli léta. To bude blbý, když nepřijdeme.

Dobře, tak v sedm. Ale zavolej mi, budu na to čekat.

[moderátor] Vy jste, Oskare, opustil republiku poměrně pozdě,

- Až v polovině 80. let. - Ano, v roce 85.

V té době jste měl docela slušně rozjetou kariéru,

na vaše autorská představení se stály fronty.

Nebál jste se začínat znovu,

[moderátor] nota bene ve Francii, v zemi, kde pantomima vznikla?

To víte, že bál, ale…

Víte, mim se domluví všude.

Navíc jsem neodcházel do neznáma. Měl jsem zázemí u přátel.

Nedá se to srovnat s rozhodováním lidí, kteří utíkali do skutečný nejistoty.

Herec může počítat s tím,

že mu pomůžou komedianti kdekoliv na světě.

Mají se rádi patrně.

Jenže vy jste tu nenechal jen publikum, ale také přátele, rodinu, kolegy.

[moderátor] Nenapadlo vás, že právě na vašich nejbližších se režim bude mstít?

A necítil jste se tehdy možná, řekněme jako zrádce?

Jistě.

Cítíte se trochu jako zrádce.

A tam venku zase jako sirotek.

Vaše začátky tady doma jsou spojeny s pantomimickou skupinou Busters,

která byla tehdy velmi populární, až kultovní.

Tvořily ji tři silné osobnosti. Vy, Max Neumann a Viktor Lauber.

A vaším odchodem vlastně skončila naděje,

že by se toto seskupení někdy dalo dohromady.

Necítil jste, že svým odchodem taky něco podstatného přerušujete,

že něco ztrácíte?

Cítil.

Jistěže cítil.

[Oskar] To společné období bylo určitě zásadní.

Společně jsme se učili a rostli.

Společně jsme psali, režírovali, improvizovali.

[Oskar] Někdy jsme se málem servali, když jsme se nemohli hnout z místa.

[Oskar] Ráno jsme kradli rohlíky.

[Oskar] Tahle fáze generačního divadla je ale zákonitě dočasná.

Naše cesty se rozdělily.

Existuje názor, že úkol umělce v době nesvobody

je rozšiřovat svobodný prostor.

[moderátor] Nezdá se vám, že to někdo může vnímat tak,

že vy jste před touto odpovědností utekl?

Rozšiřování prostoru svobody bych s dovolením nechal na vás.

Podívejte se, náš soubor Busters se rozpadl právě proto,

že jsme nemohli v nesvobodě dál pracovat.

Že jsme se tady dusili. Já teda určitě.

A co vaši kolegové? Byli jste v kontaktu i po vašem odchodu?

Víte, jak se umělecky vyvíjeli a co s nimi vlastně dnes je?

S Maxem jsme si psali, po revoluci se párkrát viděli.

[Oskar] Vím, že hraje divadlo, že píše vlastní hry,

že se oženil a stal se „pozdním“ otcem.

[jemná hudba]

[sestra] Pan Neumann.

[moderátor] A Viktor Lauber?

O Viktorovi nemám bohužel žádné informace.

[jemná hudba]

Pojď.

[jemná hudba]

[moderátor] A vás vůbec nezajímá, co dělá?

Vy byste s ním nechtěl znovu spolupracovat?

[Oskar] Vyloučeno není nic.

Kromě spolupráce.

Věnuju se dnes jedné z nejtěžších uměleckých disciplín,

kterou ovládají jen skuteční mistři.

A to je umění včas odejít.

[moderátor] Co tím myslíte?

[Oskar] Chcete to vidět? To vypadá takhle.

Na shledanou.

- [Fabienne fr.] Oskare! - [fr.] Měla být pozvánka do divadla!

Ne křížový výslech! Koho zajímá, co se stalo před 30 lety?

Rozšiřování svobodného prostoru? Ani omylem!

- [moderátor česky] Oskare, počkejte! - [česky] Co je pro vás svoboda?

Party v pyžamech? S váma jsem skončil!

[Oskar] Kurva!

[jemná hudba]

Prosím vás, stop!

Technicky to bylo v pořádku, ale bylo to trošku mechanický, jo?

A teďka bysme cvičně zveřejnili svůj vnitřní monolog.

To znamená, že to, co teď budeme předvádět, doprovodíme slovy.

Schválně, jo? Kousek vám to předvedu:

To je svinec teda, kde jsem se včera válel? To by mě zají…

A ten rukáv jak vypadá! No to snad není možný!

Ježišmarjá.

No co je?

No co je? Co…?

Co to…?

Jo takhle, dobrý den! Já jsem si vás nevšiml.

Děkuju! Moc mě těší. Vy mi to takhle hezky upravíte, že jo?

[rámus]

To nemůžeš tohle tady dělat, prosím tě.

Tady se posaď.

Tak.

[směje se jako klaun]

No tak to zkuste!

[všichni něco říkají, nesrozumitelné]

- Vy to, co teď dělá, neuznáváte? - To je komerce.

[studentka] Jste spolu s Oskarem začínali, ne?

No moment, Oskar byl z nás nejlepší!

To, co umím, to mám od něj, o tom žádná.

- [student] Nepůjdete večer s náma? - Ne. Uděláte si názor sami.

[diplomant] Můžu s váma mluvit o tý diplomce?

Ježišmarjá, já na to zapomněl. Ale to budeš muset ke mně domů.

[diplomant] To nevadí. Rád. Děkuju.

A co tě to napadlo, psát vůbec o mně diplomku?

Jak já sám sebe můžu hodnotit? Rozmysli si to.

No, ono by to vlastně nemělo bejt zas tak jenom o vás.

Mě zajímaj právě ty začátky, když jste byl u Busters.

A to vaše první představení, „Kdo se směje naposled“.

[diplomant] Hráli spolu tři největší osobnosti komediálního divadla.

Uber, kamaráde! Kdes to četl?

[hra na hřeben]

- [Viktor] Už můžu mluvit? - [diplomant] Ano. Děkuju.

Ještě jednou řekneš „děkuju“, a vystoupíš si.

[diplomant] Sorry. Můžem teda?

Je těžký dneska někoho soudit. Byl tady bolševik, zákazy, vopruzy.

Kdo pro ně nedělal, tak nulovej výdělek.

Každej stál před volbou a prostě volil, jak volil.

Jestli chceš znát můj vlastní názor, a já ho nikomu necpu,

tak to dělat neměl.

Oskar sám sebe vytrhl z kořenů, rozumíš.

Co dělal venku, to už byla taková mělčina.

Zpočátku ne, to jel z našich rezerv.

Ale pak, když se nechal navézt do tý natupírovaný sračky,

ze který ani Oskar nemohl uplést bič, pak už jenom plul na vlnkách, Oskárek.

Tím, že odešel, skončilo něco, co bylo podstatný a důležitý pro náš prostor.

To my jsme osiřeli, ne on. On jen přišel o kořeny,

o výživu a o to, v čem byl jedinečnej.

Já vím, že se dneska ve světě z toho můžou posrat, že to dostává řády,

čestný legie, různý ceny, na to sere pes,

je to konsensuální popík, je to prostě hamburger, je to…

Je to strašná škoda, já to nechci vidět, mně by to urvalo srdce.

Ale hovno by mi to… Mě by to prostě nasralo!

On taky

Oskar chce bejt všema milovanej, obdivovanej.

Je to jeho přirozenost, něco jako dýchání.

On vždycky musí mít kolem sebe takovej hrozen korýšů a vilejšů,

co se vozí na velrybě a živí se jejíma výpotkama.

Nikdy nedokázal rozeznat, kdo z něj jenom tyje.

Třeba ta ordinérní ženská, co s ní teď vystupuje.

Mě dusí lítost, když vím, co by to mohlo bejt.

Ale tenhle problém už měl tady, když přivedl toho kokota Neumanna.

Myslíte Maxe Neumanna?

„Myslíte Maxe Neu…“ To víš, že myslím Maxe!

Podívej se na to, ještě mám památku na Maxe Neumanna!

Nenechal jsem si to vyhladit, abych měl pořád před očima, co je zač!

Hele, já ti něco řeknu. Kdyby Oskar zejtra zazvonil u mejch dveří,

ani vteřinu neváhám a jdu s ním třeba do pekel.

Ale kdyby zazvonil Neumann, vezmu brokovnici a

pic ho!

[hekání]

[Viktor] Pojď, Sylvo, pojď.

[Viktor] Pořád to sem budou cpát! To bych se posral.

Letáčky na drahým křídovým papíře, že si máme utáhnout opasky,

že vlastně máme učit zadarmo, protože divadlo nepotřebujeme.

Jsme rukojmí technokratickejch gangsterů,

co studovali šejdířství na vysoký vekslácký!

Debilové! Jde o étos tvorby, rozumíš.

O to přemejšlet divadlem! Jinak je to ekvilibristika, i když brilantní.

[jemná hudba]

Posadíme se tady, mám tu nějaký fotky.

[Viktor] Sylvo, dáš si něco k jídlu?

[Viktor] A ty si dáš s náma.

[Viktor] Máš rád maďarskej perkelt? Dobře si rozmysli, než něco řekneš.

[Viktor] To je můj majstrštyk, maďarskej perkelt.

Víš, kdo to maloval?

Anička, bývalá Oskarova žena, co se na ni vysral i s děckem.

Tenhle depresívní obraz je právě z toho období.

Koupil jsem ho za tři tácy, abych jí pomohl.

To byly velký prachy.

Tehdy mě fotil náš nejlepší divadelní fotograf, pan Krejčí.

To už jsem dělal se Sylvou představení, psal jsem, režíroval. Bylo to úspěšný.

Máte taky fotky z časů Busters?

Tak většinu jsem toho vyházel, něco mi ukrad Max.

On nikdy nic nevrátil. Chápeš to?

Tady zrovna! To znáš tohle, ne? [smích]

Vidíš, jaký jsem byl ucho tehdy?

A tady Oskar, to charisma, ta aura, ta soustředěnost.

No, a tady Max. Ta křeč!

Jak do toho šlape, to je znát už z toho výrazu.

- [diplomant] Tvořili jste ve trojici, ne? - Spiritus agens jsem byl já.

Oskar byl motor, mašina.

A Max chodil za vozem, ale o to víc dupal.

Nesouhlasím s názorem, že šlo o rovnocennou spolupráci.

Když jsi byl s Oskarem na jevišti, tak tě prozářil, prosvětlil.

Kdybys tam postavil pytel hoven, tak on ho obdařil významem.

On byl jako král Midas,

kterej jen dotekem promění všechno, i hovna, v ryzí zlato.

Ale Oskar zmizel, aura zmizela, a zůstal jen ten pytel.

Jenže ten pytel si myslel, že nesmrdí.

On si usurpuje právo oblažovat okolí svým odérem.

Jenže lidi to už necejtí. A to byl právě případ Maxe Neumanna!

Aha, ale já myslel… Nebo, všichni říkají…

Kdo všichni říkají? Od koho jsi to slyšel?

Max možná, ten ti vykecá jámu do hlavy. Kdo další, prosím tě?

Na co byl teda geniální, to byly názvy.

Vždycky se přiřítil s nějakým geniálním názvem.

Třeba Zelený slunce. Jako že navazuje na surrealisty.

Přitom to ukradl někde z Bretona nebo Éluarda.

„Všichni říkají.“ Spousta keců kolem ničeho.

Člověka zamotal do hedvábnejch nitek keců jako bourec morušovej.

Vytvořil takovej kokon z těch keců.

Měkounkým hedvábím obalený duto. To je Max Neumann.

Ježišmarjá, perkelt!

Prekelt!

A ještě na jedno byl kadet.

Vždycky se seznámil s nějakým škrabalem, nalil do něj panáky

a pak mu nadiktoval, co si má o představení myslet.

Sám sebe označil jako skromnýho génia naší skupiny

a nás jako druhotný přihrávače jeho geniálních nápadů.

Počkej, to si dáme.

Jednou, už po Oskarově emigraci, za mnou přišel a přinesl scénář.

Bylo to ubohý. Nic! Nic, no.

To už jsem dělal svoje věci se Sylvou, tak jsem řekl, že to dělat nechci.

A on to přinesl jako monstranci, orákulum! A víš, co on udělal?

On si na mě stěžoval vedení divadla,

který bylo plný komoušů tehdy, a zažádal za moje vyloučení ze souboru!

Chápeš to?

Ze souboru, kterej jsme tvořili jen my dva! My dva! No.

A to jsme tehdy měli jet do zahraničí a on dokonce nechal tajně udělat

papíry někomu jinýmu. A dal mu přešít můj vlastní kostým!

[cirkusová fanfára na trubku]

Vzít můj kostým, moje rekvizity, kus mě samotnýho a dát to někomu jinýmu?

Tak to už i na mě bylo moc.

Tak jsem mu řekl, co si o něm myslím. Servali jsme se jako psi.

Nebejt Sylvy, tak bych ho málem zabil.

[Viktor] Dneska bych dostal řád za zásluhy o kulturu.

Kde bys teď byl, kdyby tě do tohohle představení Max neprosadil?

Soňo.

- Tahal bys dál praktikábly! - Ale…

A ty bys dělal dál kašpara zašitej v kostýmu Shreka po poutích.

Kdyby si Max vymyslel, že tady bude vodit loutky,

tak tu není ani jeden z vás.

Loutky mu nevymyslej půlku představení.

Já na tohle prostě nepřistoupím.

Chcete prostě popřít náš podíl, je to tak?

Já se okrádat nenechám.

Slyšels to, Karle? Kdo tě tady okrádá?

Máš exkluzivní smlouvu, kterou nemá nikdo ze stálýho souboru, ty vole!

- Radku, a já se zas nenechám vydírat. - Kdo tady koho vydírá?

[Toman] Dobrá otázka.

Chcete říct,

že to nebudete dělat?

No tak, pokud nezohledníte náš podíl…

[křičí] Já se postarám, aby s váma už nikdo nechtěl dělat!

Soňo, neječ na nás! Prosím tě, neječ na nás.

Takhle, já mám ve smlouvě podmínky, že to můžu zastavit.

Takže já to namouduši udělám.

Promiň, Maxi, ale buď se vy tři nějak domluvíte, nebo to zastavím.

[Soňa] Ty jim ustupuješ nebo co? Jaký teď domlouvání?

[Soňa] Smlouva platí, autorem a režisérem je Max!

[Soňa] Tak sakra, Maxi, to k tomu nic neřekneš?

- Už ne. - Aspoň vidíte, jak se chová.

- Jako uraženej despota. - Počkej, to se teď urazíš a odejdeš?

Jenom to už dělat nebudu.

Přece nevyhodíš všechnu tu práci z okna!

Uvědomuješ si, že ses smlouvou k něčemu zavázal?

A že seš tudíž právně postižitelnej?

Jo, to vím.

Tak se prosím vás pojďme po dobrém dohodnout.

A taky vím, za jakých podmínek smlouva automaticky přestává platit.

A za jakých? Umíráš nebo co?

Jo, tak nějak.

[Kolšovský] To jsou debilní fóry, ty vole.

Ráno mi diagnostikovali rakovinu konečníku.

Takže je to doslova a do písmene v prdeli.

[Max] Je to vaše, pánové.

[Kolšovský] Kecá.

[Karel] To by nikdy neudělal, není to hovado.

[Viktor] Když mu došlo, že bez nás je vyřízenej,

chtěl dokonce utéct za Oskarem. Jenže je blbej na jazyky.

Co ho znám, tahal s sebou učebnice, angličtinu, jindy francouzštinu, němčinu.

Dotáhl to vždycky tak do druhý lekce, dál ne, až ho bylo člověku líto.

Ovšem někdo si všimnul toho jeho memorování slovíček,

tak mu sebrali pas fízlové, a on šel dělat kulisáka.

To pak chodil, dělal hrdinu

a zároveň skuhral, že potřebuje hrát.

To jsme za sebou už měli vlastní představení.

Mně ho bylo líto, Sylva taky za něj orodovala.

No řekni sama, Sylvo, že jo?

Hrát nemohl, tak jsem mu nabídl, aby nás zvučil a svítil.

A víš, co on udělal?

Podepsal debil nějakou politickou petici,

a tím jsme měli definitivně po prdeli! Všichni jsme měli po prdeli!

[Sylva] Viktore!

[Viktor] Promiň, moc křičím, viď?

Nezlob se, všecko dobrý. Všecko v pořádku.

- Jé, my už jsme to sežrali. - [smích]

No jo, tak co bylo dál? Jo! Pak hrál bytový divadlo.

No amatérština ubohá, já jsem to viděl.

Nepopírám, že nějakej politickej smysl to v tý době mělo, to jistě,

ale on z toho udělal legendu.

Pak přišla revoluce

a on si v tý euforii založil soukromý divadlo.

Pak ho někdo okradl, on zkrachoval.

Zeptej se všech těch, co jim ještě dneska dluží prachy.

Nebejt jeho ženy a jejích rodičů, tak kdo ví, kde by dneska byl.

Je to hrozně smutný,

ale Max je dneska taková umělecká mrtvola.

Je to takovej uschlej smrkanec z nosu.

To je můj žák, víš? Adam, Sylvinko. No.

Tak co? Já myslím, že to dneska stačilo.

Sylva už je unavená, viď?

Tak ještě pořád chceš psát tu diplomku, co?

- Já moc děkuju. - Neděkuj a bádej. Bádej!

Nechcete se zhoupnout?

My totiž máme na zahradě houpačku, víš?

Ježišmarjá, ty jsi skoro naboso! Vždyť nastydneš, musíš si vzít fusekle.

- Jestli tam prší, půjčím ti deštník. - [diplomant] Ne, děkuju, mám kapuci.

Hned jsem tady, počkej, hned jsem tu.

[Viktor] Se Sylvií jsem udělal svoje tři nejlepší představení.

Seznámil nás Oskar. Jestli mu za něco vděčím, tak za tohle.

Ona byla naprostý zjevení, vlastně to byl talent od Boha.

Ale to už je jiná kapitola než to, o čem jsme tady tlachali.

To by stálo za zmapování.

Kdybys ji viděl na jevišti!

Mám nějaký videa. Kdyby ses chtěl podívat, tak není problém.

[Viktor] Teď…

Teď to je těžký.

Snažím se to tady prodat, abych zajistil Sylvě důstojnej život.

Mně stačí nějaká garsonka.

Tak na shledanou.

[zavření vrátek]

[zabouchnutí dveří]

- [Vendulka šeptem] Kdo je to? - [Matěj] Jeden svatej.

- [Vendulka] Co mu to udělali? - [Matěj] Prostříleli ho šípama.

- [Vendulka] Indiáni? - [Matěj] Nevím.

Mohla bych se za tátu pomodlit. Umíš se modlit?

- Tihle se taky modlili, a jak dopadli. - Táta ale není svatej, je to klaun.

Tím hůř. Bůh si myslí, že si z něj dělá blázny, a je na něj nasranej.

[zapískání klaunské píšťalky]

[povzdech]

[zvonění mobilu]

[Max napodobuje zvonění mobilu]

[stále Maxovo napodobování]

[jemná hudba]

[hlasitý smích mimů]

[otevření dveří]

- [Fabienne francouzsky] Jak je? - [fr.] Ale jo.

- Bolí to? - O nic víc než obvykle. Vzhledem k věku.

- [Nicole fr.] Ještě nejsme hotové! - To je mi jasné!

[povzdech] Kdo poskládá starého klauna?

Kdo mu připraví koupel, natře vetché tělo vonnými mastmi?

Na masáž není čas. Všichni čekají jen na tebe.

No jo.

- Zvládneš to? - Ano.

Tak dobře. Jdu se připravit.

[Fabienne] Budu tě čekat. A nejen já.

[šustění staniolu]

[potlesk]

- [česky] No ahoj. - Jé, ahoj.

Ježišmarjá, je to možný? Ty seš Valerie?

- To je Valinka? - Hm.

Tys vyrostla, málem bych tě nepoznal.

[Anna] Spíš ona nepoznává tebe.

A teď?

No tak to vidíš.

Stydí se, vůbec tě nezná.

Přišla taky Natálie?

- Je moc dobře, že jste přišly. - Valinka chtěla vidět šašky, viď?

A líbilo se ti to?

- Trochu se bála. - [Valerie] To není pravda, babi.

To ty ses bála.

Tak a dost vykrucování. Jdeme na ty dorty.

Co nesníme, to házíme po sobě.

[potlesk]

Fabienne?

[fr.] Rád bych ti konečně představil matku mé dcery a babičku tady Valerie.

[česky] Aničko, to je Fabienne.

[česky] Ráda vás poznávám.

[česky] Gratuluju.

Teda k představení.

[Oskarův smích]

No tak, neboj se a ukousni dědečkovi hlavu.

Tak je to správný!

Být pozřen a stráven příští generací.

Úranos pozřen vlastními vnuky!

[Fabienne francouzsky] To je morbidní.

- Je to dobrý? - Hlavně ta náplň uvnitř.

[smích]

[veselá hudba, zpěv francouzsky]

Jenomže pravda je, že ona za ním dál chodí

a nechává se dál vydírat a týrat. Vím to.

Jak to víš?

[Anna] Tuhle přišla s obrovským monoklem.

[Anna] Prej po ní někdo hodil sklenici, z publika.

[Anna] Já vím moc dobře, kdo po ní hází sklenice.

A taky vím, že nikdy nepřestane chlastat

a nikdy ji nepřestane tlouct.

Jak dlouho už jsou u tebe?

Půl roku.

Teď se mnou Valinka aspoň někam jde.

Dva měsíce se nehnula z bytu. Nikam jsem ji nemohla dostat.

Na hřiště, do zoologický, nikam.

Asi měla strach, že ji tam nechám a vykašlu se na ni, nebo co.

Chápeš to?

Nechce ani sama spát v posteli.

[veselá hudba, zpěv francouzsky]

[Valerie křičí] Babi, kde jsi?

Babi, kde jsi? Babi, kde jsi?

[Valerie vyděšeně ječí]

- [Fabienne] Oskare! - [Anna] Valinko! Pojď ke mně!

- [Oskar fr.] Co se děje? - [fr.] Promiň, nevím, co se stalo.

Najednou začala plakat.

[Oskar česky] Copak je? Neplač.

[jemná hudba]

Sylvo!

[jemná hudba]

[Viktor] Sylvo!

[Viktor] Sylvo!

[jemná hudba]

Sylvo, já tě všude hledám.

Já prostě už na tohle nemám nervy, musíš se mi ozvat, ten dům je velikej.

[jemná hudba]

To bylo krásný představení, viď?

[jemná hudba]

Moc ti to tam slušelo.

A jak všichni tleskali.

Pamatuješ?

Krásný to bylo.

Víš co, já tě učešu a pak si půjdeme lehnout.

Time-out.

[jemná hudba]

- [Markéta] Seš unavenej? - Jo.

Jo.

Ale prosím tě, přestaň blbnout a pojď šukat.

[jemná hudba]

[Valerie] Babi, kde jsi?

[jemná hudba]

[jemná hudba, chrápání]

[jemná hudba]

[řinkot]

Ježišmarjá! Kolik jsi toho snědla? Máš to v puse?

Vyplivni to!

Vyplivni to! Tak sakra!

[Viktor] Vyplivni to, no tak!

[Viktor] Ano, Alzheimer.

[Viktor] Ale já nevím, kolik toho spolykala, sakra!

Jestli vůbec něco spolykala!

[jemná hudba]

[česky] Teď mě napadlo, neviděl jsem tady Maxe.

Ale zvali jsme všechny na tom seznamu.

No. Sliboval mi, že určitě přijde.

Osobně jsem mu dával lístky.

To bylo kurva keců, jak je zvědavej.

Ale víš co?

Mě to nepřekvapuje.

Jsem přece doma.

Ale bylo plno. My bychom to naplnili vždycky.

- Ech! - Kdybys chtěl.

Viděls v publiku, Karle, jedinýho starýho kamaráda z branže?

Že by se přišel podívat, co dělám?

Kam se všichni poděli? Umřeli snad?

Víš, co to je, Karle? Vzkaz.

Vzkaz je to.

A víš jakej?

„Sereme na tebe, kamaráde.

Seš nám u prdele.

Vrať se tam, odkud jsi přitáhl!“

Nemohli všichni najednou ti přijít tleskat.

Viktor Lauber, ten by o to stál.

Ale toho jsem nemohl pozvat.

Ale nepamatuju, kdy tu bylo tolik mladých lidí, ty vole.

Víš co?

Jsem rád, že končím.

Jsem starej,

unavenej, otrávenej

a znuděnej.

Už mi to nic nedává.

Šlus, konec.

Oskare,

nechtěl jsem kazit tenhle večer.

Dnes jsem s Maxem mluvil. Chtěl jsem ti to říct až zítra.

Už je zítra.

[sestra] Já vám teď namaluju zaměřovací body, abychom se dobře trefili.

[Max] Namalujte mi tam něco hezkýho, pro štěstí.

Ale ne křížek. Radši hvězdičku.

Ale ne pěticípou!

A radši se vyhýbejte erotogenním zónám,

abysme nerozflákali tenhle drahej přístroj.

Jo, a když jsme u toho malování, nemám se radši otočit na záda?

No nic, jenom se ptám.

Koukám, že máte dobrou náladu. Nehýbejte se a nic se nebojte.

[hlasitá rytmická hudba]

Prosím vás, proč je to rádio tak vohulený?

My to pouštíme tak nahlas, aby lidi neslyšeli vaše diagnózy.

A to vám nevadí, že nás viděj?

Můžu vás naučit domlouvat se pantomimou.

Moc ráda.

Dobře. Tak první lekce. To už znali ve starým Římě.

[sestra] Tak jo. Zkuste na chvíli usnout.

Sám?

- Kam jedeme, pane doktore? - Domů.

Můj muž pro mě nepřijel?

Čeká na vás doma.

Je v pořádku můj manžel?

[Viktor] Naprosto v pořádku.

[Sylva] Jste o tom opravdu přesvědčen, pane doktore?

Naprosto přesvědčen.

[Sylva] No.

[Viktor] Počkej.

[rána]

[rachocení klíčů]

[dveře nejdou odemknout]

[zvonek]

[odemykání dveří]

- Čau, mami. - Vypadáš hrozně.

[Natálie] Jo? Děkuju pěkně.

- Zase jsi u něj byla, že jo? - Houby, jsem jen strašně unavená.

- Kde je Valinka? Něco jsem ti přinesla! - Počkej! Musím ti něco říct.

- Stalo se něco? - Ne. Počkej.

Ty tu někoho máš?

- Nemohla jsem se ti dovolat. - Nemám kredit.

- Tak jsem ti nestačila říct… - Kdo to je?

[Oskar] Nazdar, Naty.

Rád tě vidím.

- Počkej. - Rád bych s tebou jen chvíli mluvil.

Co ten tady dělá?

Potkali jsme se s mámou v divadle a pozvala mě na večeři.

Škoda, žes taky nepřišla.

- Tak tohle ne. - Počkej!

[Anna] Něco jsi Valince přinesla, ne? Čeká na tebe. Vali, je tady máma!

- [Valerie] Já jsem nevěděla, že přijde! - [Natálie] Vali, ahoj. Pojď sem.

[Valerie] Chci ti ukázat kouzlo, to budeš koukat!

- Tady si sedni, mami. - Ne, nebudu si sedat.

[Valerie] Bez toho to nejde! Dědo, zhasni.

- „Dědo“? - [Valerie] Vidíš? Vrr, haf, haf!

[Valerie] Vrr, haf, haf! Vrr, haf, haf!

To je krásný.

[Valerie] A ještě umím holubičku.

- [zpěv Valerie] ♪ Vyletěla holubička… ♪ - Ty jsi čaroděj.

Fuj! To je tarantule, to je hnusnej pavouk!

No dobrý, tak to znám. Tak jdeme.

Chci si jenom promluvit, nic víc.

- Aničko, vezmi Valinku vedle. - [Natálie] Co?

Ty to tady nějak režíruješ? Naučíš holku blbej trik

a myslíš, že máš nárok, aby tě tady někdo poslouchal?

Já vůbec nevím, jestli tě chci poslouchat!

- Anno, prosím tě. - Valinko, pojď.

[Oskar] Deset minut.

Sedneme si k tomu.

[z vedlejšího pokoje televize]

Máma říkala, že zase hraješ v kapele.

Zajímá mě to.

Aha. A dál?

Lepší začátek jsem si ani nepředstavoval.

Ale prosím tě. Co se mi to tady snažíš sehrát za šaškárnu?

Jediný, co tebe kdy zajímalo, jsi byl ty sám a to tvoje vyhoněný ego.

[Oskar] To máš pravdu.

Jako co mám pravdu?

Nejde tu jenom o tebe.

- Jde o mámu a o tu malou. - [Natálie] To je ale hodně dojemný.

Nediv se, máma je zoufalá, když vidí, jak se necháváš tím hajzlem mlátit.

Musíš ho odstřihnout, Naty.

Odstřihnout?

O tom ty něco víš, že jo?

Kdo si myslíš, že seš?

Zjevíš se tu jako nějakej Ježíš Kristus a chceš konat dobro?

[Natálie] Chceš léčit lazary? Já ti řeknu, co chceš.

[Natálie] Ty chceš mít klid. Ono tě to totiž pěkně sere. Vyrušuje tě to.

- Chci ti jenom pomoct, Natálie. - [Natálie] Jo?

A proč bys to dělal?

Prosí se tě někdo? Neobtěžuj se, buď tak laskav.

[Natálie] Vždyť jsi nás vyměnil jak sepraný spodky!

A teď jsi přišel jako expert předat svoje zkušenosti?

Máš pravdu, ale teď bych ti chtěl pomoct.

Jo. Tak my to zvládneme samy.

A bez tvý intervence.

Jako doteď.

Kupuju v Praze byt, abych tady měl kde bydlet, když přijedu.

Můžete se tam zatím s Valerií nastěhovat.

[Natálie] Moment!

Nehraj si tady na dědečka.

Protože bejt děda znamená bejt nejdřív otec.

Takový věci se stávají, Natálie.

Lidi se rozcházej.

To přece není zločin.

Měl jsem se ti chodit omlouvat?

[Oskar] Nemohl jsem dělat nic jinýho, než na tebe čekat!

- Pořád k sobě tak nějak patříme, viď? - [Oskar] Jistěže patříme.

To mi povídej.

[Natálie] O tom s mámou něco víme. Soudruzi to taky věděli.

[Natálie] Byl jsi tady někdo, ne?

[Natálie] V tý naší zoo tě všichni znali, chodili se na tebe dívat a krmili tě.

A potom ty takhle pláchneš ven. No co je tohle za vděk?

Mně bylo pět let!

Mně bylo pět, když jsi od nás odešel,

a deset, když jsi zdrhnul ven.

[Natálie] Jim bylo úplně u prdele, že ty ses tady na nás vykašlal!

Jim stačilo, že s tebou kdysi máma žila a měla s tebou nějaký dítě.

kdysi Takže se teď, kurva, nemotej kolem Valerie

a přestaň si hrát na dědečka, ano?

Šmik. Takže, deset minut je pryč, audience je u konce.

[Natálie] Valerie, pojď, sbal si věci!

- [Anna] Kam ji teď v noci chceš tahat? - Za tatínkem!

Říkala jsem ti, že na ni nemáš čekat.

Chtěl jsem ji vidět, když za mnou nepřišla.

Teď si bude myslet, že jsem nějakej zrádce.

- Přivedu je zpátky. - Ty seď na zadku a mlč!

- Kam si myslíš, že s ní jela? Za ním? - Nevím! Nevím, co se jí honí hlavou!

[temná hudba]

Natálie?

Máš rozum? Stačí, aby tě někdo udal, a to dítě ti u soudu nedaj!

[hluk tramvaje]

To ti poradil otec, ne? Tak jo, výborně, tak mě udej, dělej.

[Valerie] Kam jedeme, mami?

- Domů. - [Valerie] Já nechci domů!

[temná hudba]

[Valerie] Já nechci domů! Já chci k babičce a k dědovi!

[zazvonění tramvaje]

Můžete prosím vás otevřít ty dveře? Mně tady uteklo dítě!

Kurva, do prdele, můžeš otevřít ty dveře?

[Natálie] Valerie!

Valerie!

Kam utekla? Valerie jí utekla. Kde seš? Zůstaň tam.

[Oskar] Anno, někdo musí počkat tady, kdyby přišla sem.

- [Oskar] Kde je Natálie? - [Anna] Nahoře v parku.

[temná hudba]

- [Oskar] Hej, pusť ji! - [tulák] Vždyť já vám ji vedu!

[Oskar] Pusť to dítě!

- [štěkot] - [tulák] Zpátky, Aido!

[ticho]

[klidné oddechování]

- Udělám kafe. - Spi dál.

Já vypadnu a dám si lepší kafe v hotelu.

Stejskalo se mi po tvejch blbejch fórech.

Díky, žes tu zůstal.

Hlavně, že to tak dopadlo.

Jak to vysvětlíš?

- Já nic vysvětlovat nemusím. - Tak to je dobře.

[jemná hudba]

[Oskar francouzsky] Ahoj.

[fr.] Snažila jsem se ti v noci dovolat, ale měl jsi vypnutý telefon.

Jak víš, byl jsem u Anny a Natálie.

Bylo to náročné, to mi věř.

Fabienne, vybil se mi mobil. Kvůli tomu přece nemusíš odcházet.

[Fabienne] Rozmyslela jsem si to, vrátím se se souborem domů.

Povídám, že se mi vybil telefon!

[Fabienne] Já bych nedopustila, aby se mi v takové situaci vybil telefon.

[Oskar] O co ti proboha jde?

Končíš s divadlem a skončíš i se mnou, že jo?

Co to povídáš?

Mně se taky rozpadlo manželství.

Stejně jako tobě.

Taky jsem ho vyměnila za divadlo, za práci.

Uvědomuješ si, Oskare,

že o výchovu syna se dělím s matkou a sestrou?

A obě ho znají víc než já.

Ve svém věku nemám ani vlastní byt.

Bojím se zůstat sama,

ale s tebou nemám žádnou jistotu.

Co s tím teď můžu dělat? Řekni!

Kdybys mi v noci napsal aspoň jednu textovku.

Fabienne, měl jsem vybitý telefon!

A prožil jsem dost šílené věci. Tohle opravdu není vhodná chvíle!

Ty nedokážeš žít s někým druhým. Jsi sólista.

Takže

my se zase rozcházíme?

Vezmi si. Já jsem ti je ukradl. Hop!

Můžu si jednu vzít?

Na.

Ty mizero.

- [česky] Ahoj! - [troubení autobusu na pozdrav]

[fr.] Tak kdo jsou tady vlastně sirotci?

To jsou naprostý bláboly a lži!

Nepřipustím, aby se něco takovýho v tom textu objevilo!

Sakra.

To ti nadiktoval Neumann Zlatoústý?

Ale já jsem u pana Neumanna vůbec nebyl.

Tys nebyl u Neumanna?

No, byl, ale mluvil jsem jen s jeho ženou.

No, ta ale…

Já ji vůbec neznám, ta vůbec o ničem neví.

- Řekla mi, že s ním mluvit nemůžu. - To se nedivím teda.

On je prej pan Neumann vážně nemocnej.

- No jistě. Ano. - Slíbila mi, že možná později.

Až ukončí chemoterapii.

- Ano. - [diplomant] Je prej hrozně unavenej.

S kým jsi teda mluvil?

[česky] To jsou kecy. To obočí jsem mu roztrhl já.

Může mluvit o štěstí, že zůstalo jen u toho, když nás Max od sebe oderval.

To je teď jedno.

Něco ti řeknu. Bez Maxe Neumanna by nebylo nic.

Nešlo ho unavit, otrávit, zastavit.

Chodil po všech těch potupnejch schvalovacích komisích.

To by nikdo z nás nedělal. Smlouval, kličkoval, okouzloval.

Max možná znásilňoval babičky v metru,

ale byl vždycky neskutečně obětavej, poctivej dříč.

Byl tělo tý naší party.

Když byl Max tělem, co byl Viktor?

Možná rozum.

Ne. Intelekt.

A vy?

To nevím.

[diplomant] Možná srdce.

S dvojnásobným bypassem leda.

Jistý je jedno. Jestli mi tam venku někdo skutečně scházel,

tak to byl Max a ta jeho neudolatelná víra v to, co spolu děláme.

[Oskar] A my jsme mu tu víru sebrali.

[Oskar] Pokud jsem se někdy cítil jako zrádce, tak vůči Maxovi.

[jemná hudba]

[Viktor] Tady je to krásný, viď?

Líbí se ti tady, to já poznám hned.

Je tady záhon azalek.

To jsou tvoje nejoblíbenější, jestli se nepletu.

A říkal jsem ti, že tu mají skleník, kde můžeš pěstovat vlastní květiny?

[jemná hudba]

[šťastný smích]

[jemná hudba]

[Markéta] Matěji, máš hlad?

[Vendulka] Mami, on teď jíst nesmí, já ho budu operovat.

[Vendulka] Pane Neumann, připravte se.

Nejdřív vás budu ozařovat. Matěji, kam jsi dal baterku?

[Matěj] Dej mi pokoj!

[Vendulka] Pane Neumann, teď na vás posvítíme

a nemoc odletí do Rakovníka. Vidíte ji?

- Tamhle letí. - Co je to za debilní hru?

- [bouchnutí dveří] - [sípavý smích]

Spíš?

[Max] Ne.

My někam večer jdeme?

Že vypadáš tak krásně.

To je pro tebe.

[Markéta] Potřebuješ něco?

Seš tady. Mám všecko.

- Bylinky? - Ale.

Jo takhle! Konečně pořádný bylinky.

Teda, ty jsi rafinovaná.

Buď bez obav, tyhle budu užívat pravidelně.

[Markéta] Volala máma.

Říkala, že má kontakt na nějakýho léčitele.

- [Vendulka] Matěji! Pojď už ven. - Nějakej nádražák, ale… Maxi!

[Vendulka] Mami!

Matěj si se mnou nechce hrát a ještě se zamknul v koupelně. Slyšíš?

[Vendulka] Co to tady smrdí?

Tatínku, ty ses pokakal, viď? Ale to nevadí.

[Vendulka] Na, tady máš plínu. A pojď, jdeme.

Pane paciente, kam mi utíkáte? Já vám chtěla pomoct!

[Vendulka] Pane paciente, haló!

Matěji, prosím tě, otevři, potřebuju tam.

[Markéta] Matěji, otevři!

Proč se pořád někde zamykáš?

- Fuj! Už zase? - Že se nestydíš!

Já? Proč se já mám stydět?

- Mami. - No?

Ano, Matěji?

Matěji?

Neumře?

To víš, že ne.

Copak ho neznáš?

To je fakt.

[Max] Jo, díky.

[Markéta] Zítra koupím troje nový povlečení.

Kup ho rovnou hnědý.

Ono už je

krásně předposraný.

[zapískání klaunské píšťalky]

[zapískání]

Promiňte, to lechtá.

[rachtání kamenů ve sklenici]

Vidíte tuto smrkovou haluz?

[Max] Neříkal, kolikrát do týdne máme tuhle smrkovou lázeň provozovat?

Já jen kvůli stromkům, za chvilku bude okolo nás planina.

Ještě že nás nikdo neviděl.

Jak to víš?

- Myslíš tu babu, co šla kolem? - Hm.

Ta byla ráda, že vůbec vidí.

[smích]

Už čtu ty palcový titulky v novinách:

„Podivná dvojice noc co noc krade stromky.“

[smích]

„Mají to zapotřebí?“

„Maxi, co nám to zase děláš?“

„Místo marjánky

hulej jedli!“

[smích]

Měla bys zavolat mamince.

Ta bude mít radost.

[jemná hudba]

Sylvo?

Sylvo!

[jemná hudba]

[otevření dveří]

To je hezký.

[jemná hudba]

Pojď, seš prochladlá.

Tak pojď. Honem, šup tam.

[jemná hudba]

[Sylva] Viktore!

[rachot]

Máš to se mnou těžký, viď?

[jemná hudba]

Ale hloupost.

[Viktor] Mám to s tebou krásný.

[jemná hudba]

[domovní zvonek]

[jemná hudba]

[muž] Jsem tady v mírném předstihu, jestli nevadí.

- [Viktor] Ne, čekali jsme vás. - Nejdřív bych si to vyfotil zvenku.

- Nějaký problém? - Ne, jen ještě musím…

Jen jděte.

Já za vámi potom přijdu a vy byste mě provedl.

- Pak si pohovoříme o ceně. - Foťte si, já zatím udělám kafe.

- To budete hodnej. - Hodnej, to já jsem.

[jemná hudba]

[Viktor] Vypijem si to na zahradě.

- To je moje žena Sylva. - [makléř] Dobrý den.

[Sylva] Víte, pane,

že po zlaté hodině přichází hodina modrá?

Promiňte, já jsem se ještě nepředstavil, jmenuji se Štýbr, realitní agent.

- [Viktor] To mluví na mě. - Ona vám říká „pane“?

[Viktor] Někdy ve mně vidí různý lidi. Tátu, bratra, některý spolužáky.

- Včera Ringa. - [makléř] Aha.

Posaďte se tady, ta není posraná od andělů.

- [Viktor] Chcete do toho smetanu? - Smetanu rád, děkuji.

[Viktor] Děkuji.

Můžu si u vás zapálit?

Ne, klidně kuřte. My se pak vysprchujeme.

[Viktor] Tak oni to chtějí koupit a zbourat.

Co tady místo toho bude?

Víte, mí klienti odkupují všechny okolní pozemky.

Promiňte, ale vaše paní.

- Ona leze na strom. - Můžeme za ní, má to tam hezký.

- Je bývalá provazolezkyně. - Aha.

Já tě vidím!

Promiňte, nemohl bych si u vás odskočit?

Jistě. Dovnitř, po schodech a doleva.

Jo, budu to tlačit dolů, jak to půjde.

Jo, prachy potřebujou.

Ano, střecha jim padá na hlavu.

Já nevím, co je zač, snad nějakej cirkusák nebo co.

Má divnou ženu, ona tady leze po stromech.

Jo, já v pořádku jsem.

Je to v suchu.

Ozvu se.

Přečetl jste si nabídku? Domnívám se, že za těchto okolností je velice slušná.

Promiňte, já už léta nekouřím, ale dostal jsem chuť na cigaretu.

Samozřejmě, nabídněte si.

Děkuju.

[slastně] Hm! Je výborná.

Tak podívejte, pane Štýbr,

máte mě za cvoka.

Ale nejste jediný, kdo to chce koupit. A nabízí dvakrát tolik.

Vy to koupit potřebujete, já to ale prodávat nemusím.

Nám cvokům se tady líbí. Hm!

To jsme si asi špatně rozuměli, pojďme to probrat bod po bodu.

Za 20 minut přijde vaše konkurence. Můžu vás seznámit.

Můžu si zavolat?

[Viktor] A ani kvůli tomu nemusíte chodit na záchod.

[ticho]

[Max] Neviděli jste je?

Teď tady byly. Teď tady byly!

- Neviděli jste je? - Co?

[Max] Ale co.

Co! Teď tady byly.

Co hledáte?

Vlasy!

No, tak si aspoň zavzpomínám.

Je libo?

Vy pořád doufáte, že jo?

Ale vy byste si rád zavzpomínal, že jo?

[sípavý smích]

Jo, jo, všichni máme trvalou.

[smích pacientů]

A nechte toho, to je vážná věc.

[smích]

Chtěla jsem s vámi mluvit, ještě než si pro vás přijede vaše paní.

Zdá se, že to vypadá dobře, že jsme to zastavili, podchytili.

Tumor prakticky z 90 procent zmizel.

Abychom měli 99 procent jistotu, že jsme to zvládli,

přichází v úvahu, jak víte, operace.

Můžeme si pozitiva zopakovat, paní doktorko.

Znamená to, že mi zašijete řiť,

uděláte mi díru v břiše, se zašroubovacím závitem.

Nechcete mi doufám říct, abych to nezlehčoval?

[lékařka] Vy můžete všechno, pane Neumanne.

No, a negativa?

[lékařka] Velmi pravděpodobně to bude znamenat konec sexu.

[temná hudba]

[lékařka] Podívejte se, místo je to delikátní a zásah drastický.

[temná hudba]

- Ahoj. Dobrý den. - [lékařka] Dobrý den.

Jdeme domů?

[temná hudba]

Maxi, mně je jedno, kde máš jakou díru. Já tě miluju.

- Musel jsem to říct nahlas. - Nemusel jsi říkat nic.

Je ti pětatřicet.

Mně je skoro šedesát.

Vždyť to jsme přece probrali už dávno na začátku!

[Max] To bylo něco jinýho.

A co mám teda podle tebe dělat?

Vždyť já mám s tebou dvě děti, Maxi!

- Já to mám dávno vyřešený. - To si myslíš teď.

[plačtivě] A co se mi teď jako snažíš naznačit?

Mě to uráží! A kde je psáno, jak to s tebou bude?

- Podle tý prognózy přece. - Já ti na prognózy kašlu, slyšíš?

Bude ti to scházet a budeš se za to stydět.

Chci jenom, abys věděla, že mi nemusíš nic říkat.

- [Max] Promiň. - [pláč]

No tak, nebreč. Promiň.

[pláč]

[jemná hudba]

[Viktor] Počkej.

Tady taky ne. Tak to bude tady.

[zvonek]

[otevření dveří]

- Dobrý večer. - Dobrý večer.

Promiň, že vás přepadáme takhle navečer, bez ohlášení.

- To nevadí, pojďte dál. - [dívka] Kdo to je?

[dívka] Jé, dobrý večer, pane profesore.

Víš, mně je to strašně trapný, ale já nechci, abys o tom psal.

Víš, já…

Samozřejmě ti to nemůžu zakázat, ale poprosit tě můžu.

Vím, že na tom je hodně práce,

ale prosím tě, spal to, znič to, vyhoď to

a piš o něčem jiném.

Ale o čem?

Mám tady spoustu zajímavých materiálů, o kterých by se…

Počkej, tady to někde… Sakramentsky!

[Viktor] Tady, hele.

[Viktor] Třeba Twyla Tharp, jo? Nebo Min Tanaka.

[Viktor] Ty sračky, co jsem ti naplkal, pod to se prostě nemůžu podepsat.

[Viktor] My nejsme kritici, vždyť my jsme herci.

[Viktor] A herci musí hrát. To je ten smysl.

[Viktor] To je náš smysl, rozumíš?

[ticho]

[Markéta] Můžeme ho vidět?

Máme komplikaci.

Říkali jste, že operace proběhla bez problémů.

Jde o radikální zásah do zažívacího ústrojí.

Někdy se organismus brání stomii přijmout.

- Co to znamená? - Pokoušíme se to zastavit.

- Cože? - Pokoušíme se zastavit škytavku.

Pacienta máme pod kontrolou, dostává umělou výživu.

Máte problém zastavit obyčejnou škytavku?

Vypadá to jako banalita, ale není. Záškuby můžou potrhat vnitřní šití.

- Chci ho vidět! - Váš muž je na jednotce intenzivní péče.

[temná hudba]

[škytnutí]

[škytnutí]

[temná hudba]

[lékař] No, a teď zkuste škytnout.

[temná hudba]

[škytnutí]

[temná hudba]

[Max] Už vidím to parte:

„Po dlouhé a zákeřné škytavce

nás náhle opustil milovaný tatínek, dědeček,

debil.“

Slyšelas někdy větší pitomost?

- V šedesáti zhebnout na škytavku. - [Markéta] Ale. Hele.

[česky] No nazdar. Co to tady vyvádíš?

Zase hraješ jenom na sebe, viď?

Ty musíš bejt vždycky středem pozornosti.

Oskare, ty vole,

kde ty se tady bereš?

[Oskar] Zavolali mi, že si s tebou nevědí rady.

To je dojemný, žes přišel na derniéru.

Kamaráde, my dva si spolu ještě zařádíme,

že se z toho všichni poserou.

Uchyluješ se k milosrdný šalbě?

Přísahám.

Je ti jasný, že tentokrát se z toho nevykroutíš.

- Protože já tě beru za slovo. - Tak ruku na to.

[Oskar] Tys zapomněl, co jsem tě učil? Že na škytavku je nejlepší

vypít nalačno pár fernetů a pak si strčit prst do krku?

Vždyť jim říkám pořád! Myslíš, že mě někdo poslouchá?

[škytnutí]

[škytnutí]

- [škytnutí] - Pane primáři, pán si přeje fernet.

[smích]

[zpěv ptáků]

[Viktor] Tady je to krásný, viď?

Líbí se ti tady, já to vidím.

Máš to tady ráda.

Mají tady azalky.

To jsou tvoje nejoblíbenější, pokud se nepletu.

A říkal jsem ti, že tu mají skleník, kde můžeš pěstovat vlastní květiny?

Chci jít domů.

- Dobrý den. - Dobrý den.

Jsem doktor Jílek.

Tak už se na vás těšíme.

Prohlédneme si náš domov?

Slyšel jsem, že máte ráda květiny.

Máte skleník?

Ale vy ho máte.

Půjdeme se na něj podívat?

[zpěv ptáků]

[ticho]

[Oskar hraje na pusu]

[rána]

[Max] Zkrať to.

Zkrať to.

[hraje na pusu]

[hraje na pusu]

[hrají na pusu]

[Oskar] Ne, ne.

[hrají na pusu]

[Oskar] Ne, ne.

[mlaskají pusinky]

Ne!

- [rána] - Au!

Jauvajs!

[rozčilené zvuky]

[rozčilené zvuky]

[pískání]

Jé!

[hvízdnutí]

Jé!

[Oskarův jekot]

Jé!

[Max] Co teď?

- [zvuky] - [Max] Jo, jasně.

[Oskar] Ne!

[Oskar] Ne, já ne!

Jo!

- [Oskar] Jo? - [Max] Jo!

No jo.

Chachá!

[klaunský smích]

[rachot]

[Oskar] Och!

[smích z hlediště]

[smích z hlediště]

[potlesk]

- [Fabienne] Bravo! - [Karel] Výborně.

[Soňa] Krásné.

[Oskar] No, zatím, takhle.

[Max] A kdo bude hrát třetího?

Já že bych ho seznámil s biologickou katastrofou.

Zase se mi to urvalo, s tím se nedá hrát.

Jestli při představení to chlístne do lidí,

to teprve bude „Kdo se směje naposled“.

[Soňa] Toho tehdy dělal Lauber, že jo? Toho třetího.

Říkal jsem si, že by to mohla udělat Fabienne.

- [Max] Si to budu muset přilepit. - To je zajímavý nápad.

- [Max] To je nutnost. - Ale já myslím Fabienne.

- [Soňa francouzsky] Na to je moc hezká. - [Fabienne česky] Děkuji.

[Oskar] Kdyby se trochu domordovala, vyhnusněla…

Já jenom, nebyla ta poezie v tom, že jste to tehdy hráli tři kluci?

Nepřicházíme o něco? Něco to neztrácí?

Vůbec ne, naopak!

Tak, můžeme to zkusit.

[česky] Já myslím, že máte pravdu. [fr.] Já mu říkala to samé.

[česky] Zkusíme to.

[Karel] Dobrá, ale už to nebude „Kdo se směje naposled“.

Tohle je, kdo se směje naposled, vole.

Je nám přes šedesát.

Je to, jako když ti vezmou cigarety.

Celej život se opíráš o cigaretu,

oblíkáš se do kouře, halíš se do něj,

schováš v něm všechny svoje rozpaky

a naděje.

A najednou ti je vezmou.

A ty jsi jak nahej. Tak si totiž teď připadám.

Jako nahej.

Ale já si nemyslím to, co o vás třech řekl pan Lauber.

Co ti na to mám říct?

Ne, tak to není?

Lauber je zahořklá zkyslá piksla jedu?

Ba ne.

Už ne.

Slyšel jsem, že chystáte společné představení.

Ty si myslíš, že by pan Lauber

vlezl na jeviště s uměleckou mrtvolou?

S uschlým usmrkancem z nosu? S pytlem hoven?

Já vím, co o mně říká.

A nebudu ti nic vyvracet.

[Max] Jenom něco doplním.

[zvonek]

[Max] Ahoj, Viktore.

Náhodou jdu kolem.

Pozveš mě dál?

Náhodou je otevřeno.

[jemná hudba]

[Max] Potřebovali jsme tehdy vílu.

- Dáš si kafe, viď? - Jak to víš?

[Max] Dělali jsme Tři Grimmy, naše poslední představení.

Pohádku. Vlastně spíš takovej horor.

Do tý doby jsme se o ženský postavy dělili sami,

ale vílu jsme potřebovali skutečnou.

No, a Oskar nám ji opravdu přivedl.

[jemná hudba]

A co takhle maďarskej perkelt?

Dám si.

Ten už jsem neměl pětadvacet let.

- Víš, že mi ani nechyběl? - [Viktor] Tak si vyliž prdel.

Jo, to kdybych mohl.

[Max] Chodili s Oskarem už přes rok, všichni o tom vztahu věděli.

Studovala poslední ročník herectví. Byla snová, fantastická.

Zpívala, psala básně.

Chodila, jako by se vznášela deset čísel nad zemí.

V ní jako by se zhmotnily všechny tvoje sny.

Všichni mu ji záviděli. Všichni by pálili mosty, kdyby na ně kývla.

[jemná hudba]

[Max] Oskar se kvůli ní rozvedl, odešel od rodiny, od dcery,

spálil všechny mosty.

[jemná hudba]

[Max] A nám ji přivedl a řekl: „Tohle je naše víla, chlapci.“

A měl pravdu. Nemohli jsme mít lepší vílu.

Byla úžasná.

Úplně zářila.

Jenomže o pauze pátý reprízy to skončilo s roztrženým obočím.

Křach.

Konec.

[diplomant] A můžu ji znát?

Ovšem že ji znáš.

Žije třicet let s Viktorem Lauberem.

[diplomant] Jo.

Co mám teď s tím dělat?

Víte co?

Nechte si to.

Já už to stejně vymazal z kompu. Třeba to vyhoďte.

A děkuju vám.

[Soňa] Och! Výborný ročník!

- [Fabienne] Côtes du Rhone. - [Soňa fr.] Miluji Côtes du Rhone!

[Karel] A co kdybychom to udělali jako film?

[Oskar] Ty ses zbláznil. Kdo by tam hrál toho třetího?

- Orson Welles. - No, to jo.

[Soňa] Ale kdo by to asi tak režíroval?

[Oskar] No, Orson Welles.

[ticho]

- Tak vám pěkně děkuju. - [Max] Oskare.

[Max] Oskare, počkej!

[Oskar] Jdi do prdele!

- [Max] Oskare, prosím tě! - [Oskar] Měl jsem jedinou podmínku!

[Max] Je to pomalu 40 let! Oskare!

[Max] Slyšíš?

[Max] Nedělej fóry!

Oskare! Přišel za tebou.

A co jako, ty vole? To se mám posrat nebo co?

Ať jde ten čurák do prdele. Ale od tebe jsem to nečekal.

Víš co? Je to vaše. Všechno. Do toho!

- Oskare, kurva! Vrať se tam! - Naser si!

[rána]

- [Fabienne fr.] Kde je Oskar? - Už odešel.

[Markéta] Maxi! Je ti něco?

- Urvalo se mi to. Teče to. - Já zavolám taxíka.

- Blbost! Copak to necejtíš? - A co budeme dělat, teda?

- Pojedeme domů. - Jak?

Nevím, kurva!

[Karel] A co Oskar? Nic?

- A co to tady tak…? - Sračky, Karle.

- Starý sračky, protože jsme to posrali. - Pojď, prosím tě.

- Dobrý? - Jo.

Hlavně klid. A důstojně. Můžeme.

[barmanka] Dáte si něco?

- [Viktor] Ne, děkuju, já už asi půjdu. - [Soňa] Ne, pojďte, Viktore.

- [Viktor] Ale na chvilku. - [Karel] To bude v pohodě.

[Karel] Pojďte si s námi něco dát. Dáte si vodku?

- Tak dobře. - Třikrát vodku.

Nepůjdeme radši pěšky?

Proč?

[hlasy dětí]

Prosím tě, teď neblbni.

- [kluk] Hele, vaši! - [děti] Dobrý den.

[Max] Nazdar, smradi.

- Nezapomeň vyzvednout Vendulku. - [děti] Fuj, to je smrad!

[holka] Co to je?

[Matěj] Tati?

Tati!

Odlepila se mi ta věc. To prej se zezačátku stane každýmu.

Fakt, jo?

[Max] Radši jdeme, nebo přijde i učitelskej sbor.

- Já zatím budu odhánět mouchy. - Vy dva jste se hledali.

- Ale je to hustý, tati. - Viď?

Správnej chlap má bejt špinavej, ošklivej a má smrdět.

Ale ne zas tolik.

- [Matěj] A co ty na to, mami? - [Markéta] Není to tak hrozný.

[Markéta] Jako starej shnilej meloun.

[Max] Meloun prosím, ale proč starej?

[temná hudba]

[vrzání vrátek]

[temná hudba]

[rachot hrnce]

[temná hudba]

[Viktor] Sylvo? Sylvo!

Sylvo!

To jsem já.

Pojď, tady nemůžeš zůstat.

Pojď. Počkej. Tak.

[temná hudba]

[zvonění mobilu]

- [francouzsky] Kdo je to? - [fr.] Max.

Proč to nevezmeš? Zvedni to!

[hlasitá hudba]

[česky] Haló?

To jsi ty, Maxi?

Promiň.

Já měl vybitej mobil.

Jo, slyším tě.

[hlasitá hudba]

♪ Přeju ti, ať shoříš v ohni ♪

♪ vykřesaném z ledu. ♪

♪ Přeju ti, ať cítíš bolest, ♪

♪ co už cítit nedovedu, ♪

♪ ať všechno, co jsi začal, ♪

♪ bez varování skončí, ♪

♪ Abych ti pak řekla, ♪

♪ nastav rty a zavři oči. ♪

♪ Přeju ti, ať mlčíš, jako ♪

♪ morové sloupy mlčí ♪

♪ do samoty, která vždycky ♪

♪ tě vezme do náručí. ♪

♪ A budeš trpět žízní, ♪

♪ ať hlava se ti točí. ♪

♪ Teprve pak řeknu, ♪

♪ nastav rty a zavři oči. ♪

[neklidná hudba]

[zpěv Natálie] ♪ Přeju si, ať vzlétnou lodě, ♪

♪ co se potápějí ke dnu. ♪

♪ Přeju si, ať za tvým hlasem ♪

♪ už se neohlédnu. ♪

♪ A ty ať nenajdeš štěstí, ♪

♪ dokud já nezakročím. ♪

♪ A pak řeknu tiše, ♪

♪ nastav rty a zavři oči. ♪

[neklidná hudba]

[Oskar česky] Sylvie.

[ticho]

Je teplo.

[Viktor] Půjdeme se trochu projít?

Musím se zeptat manžela.

[zpěv ptáků]

[Sylva] Půjdeme se projít?

- Proč ne. - Tak dobře.

Pojďte s náma.

[zpěv ptáků]

[jemná hudba]

[hudba utichla]

Svezu vás.

- Pojedu taxíkem. - Neblbni, pojeď.

Myslíš, že vlezu do takovýho křápu?

Křáp? On řekl křáp?

Promiň.

Ano, řekl křáp. Na vlastní uši jsem to slyšel.

- Ale toto je francouzskej křáp! - V tom případě…

[rachot]

A toto je co?

Air condition.

[Oskarův smích]

[Max] Ty vole.

[auto nestartuje]

[nestartuje]

[nestartuje]

[rachot]

[Max] Za půl hodiny nám to jede.

Zavolám toho taxíka.

[Oskar] Můžu tě vzít, jestli chceš.

Pojedeš s náma?

Díky, já počkám.

Jak se to tu jmenuje?

Nevím, ale je to konečná.

- Čeho? - Trojky.

Ne.

Stopětadvacítky.

Dal bych si cigáro.

[Viktor] Co to je za svinstvo?

Ne.

[nasávání]

[vyfouknutí]

[ticho]

VĚNOVÁNO NAŠIM RODIČŮM, V ŽIVOTĚ I UMĚNÍ.

[veselá rytmická hudba]