Original subtitles

DIGITÁLNĚ RESTAUROVÁNO V ROCE 2012 S ROZLIŠENÍM 2K.

Hry lásky (1960)

Jedna, dva, tři, čtyři.

Vypadá to dobře.

Trochu soli...

Bude to už?

Za 5 minut.

VYBERTE SI NEMOVITOST.

- Mladíku, řekněte mi... - Ano, pane?

U RŮŽÍ, prosím.

Hned naproti, vážený pane.

Tady jsou...

Ty slavné růže...

U RŮŽÍ

Mladíku, co je to za předmět?

- Suzanne! - Ano?

Máš tu kopec lidí.

Opatrně s tím.

Musí se toho dotýkat? Hrabe se v tom...

- Dej mi kapesník. - Proč? - Cibule.

Je jasné, že se o nic nedokážeš postarat.

Dej pozor na telecí!

- Dobrý den, pane. - Dobrý, madame. - Už jste si vybral?

Ano, vybral.

Ale teprve teď jsem si všiml nejkrásnější objekt.

Určitě to slyšíte často?

- Jémine... - Jste na to zvyklá.

- Telecí! - Voní jako cordon bleu.

Hledáte růži?

Jednu už mám. Od zetě.

Jsou moc krásné. Vy je kreslíte?

- Ne. Tento pán. - Ach, tito umělci...

Ne. Chtěl bych...

- ...tohle. - Tuhle zvláštnost?

- Tak to je zvláštnost? - Prvotřídní kvalita.

To mám radost.

Patnáct.

- Za pár? - Ne, mám jen jeden.

Škoda.

Pokud narazím na další, mám vám ji odložit?

Rozhodně přijdu.

- A tys mu nabídla ruku? - Když jde o 15 000 babek.

- Cos mu prodala? - Tu zátku, co byla támhle.

Nepřestaneš mě udivovat.

- Jdeme jíst. - To doufám.

Françoisi, nechystáš se do centra?

- Jo, proč? - Jen vteřinku. Neodcházej!

- Koukni na tohle. - Co je to?

Manžetové knoflíky.

Tak na co ještě čekáš? Klíče máš v autě.

Možná budu první, kdo je bude nosit.

To seš ty, kocourku?

Victore? Victore?

Jsem tady.

Ty abys nedělal ze sebe troubu...

- Kde je Victor? - Měl naléhavou záležitost. Proč?

Ale nic. Jsem na to zvyklá.

Přidala jsi tymián? A nezapomnělas na rozmarýn?

Očividně mě tu potřebuješ.

- Já tě nevyháním. - Bašta nepočká.

- Už jsme čekali dost dlouho. - A co Victor?

Tím hůře pro něj. Nebudeme jíst podrážku.

- Ale nepozvala jsem tě. - Je tam toho.

Kam šel?

Viděl jsem ho odcházet, tak jsem přišel já.

Neboj, jen tak se nevrátí.

Vy dva přede mnou něco skrýváte.

Je z čeho vybírat. I když je to ode mě zákeřné,

myslím, že Paříž ještě neopustil.

Je to znamenité!

Šel si koupit manžetové knoflíky.

Myslíš, že mě to baví?

Každý den to samé.

V jedenáct si stěžuje, že má hlad, pak se něco stane,

něco mu přelétne přes nos a odejde.

- Co naděláš? Takový je život. - Nějak nám to neklape.

To zase nepřeháněj. Znám vás.

Zbožňuje tě.

Páni, to byla mňamka.

Kdy už podepřete ten stůl?

- Ovšemže tě zbožňuje. - Ani bych neřekla.

Proč tak vyvádí?

Neboj, vrátí se ti.

O to strach nemám. Ale myslí si, že žije ve středověku.

Cože? Nasadil ti snad pás cudnosti?

To ne, ale je to horší než ve středověku.

Tehdy aspoň dělali děti.

Ženy věděly, na čem jsou. Děti byly legitimní.

Bydlely uvnitř hradeb.

Ale ty hradby v tom tvém středověku byly hodně hrubé.

Myslím to vážně.

Nejíš. Necháváš to pro něj?

Tak co má za lubem? Chci jen to jediné.

- A to co? - Dobře víš.

Hele, nech něco i pro mě, jo?

- Dítě? - Přesně. Chci dítě.

A pořídím si ho.

Myslí si, že je mu lépe tak, jak je, věř mi.

Kardinálovo potěšení, 18 karátů.

To ale není vše. Umírám hlady.

Něco jsem přehlédl?

Moc toho nezbylo, ale kdo za to může?

Moc toho nezbylo?

A co ta vůně? To je nic?

Ušlechtilá.

Dobrá...

- Takže... - Viktůrku můj...

Vím, jdu pozdě. No a co?

Raději si koupím sendvič se šunkou. A to hned teď!

Takovej divoch.

- Taky odcházíš? - Ano.

- Seš už dost plnej? - Jo.

- Sprosťáku! - Ale ne.

Co ne? Nebyl jsi spokojenej? Ano nebo ne?

Skvěle se k sobě hodíte.

Sprosťáci.

Trochu taktu, Viktůrku.

Rozumíš?

Nestarej se.

Milá Viktorinko,

jsem odporné, zvrhlé prase.

Něco ti řeknu.

- Takže... - Nic neříkej.

Vím, jsem hulvát. Hubování snesu.

Jsem hanebník. Jsem... Těžko se to popisuje.

Ani nechápu, proč na mně visíš.

Kdybys mě vykopla z domu,

vyhodila mě, víš, co bych ti řekl?

- Výborně! - Takhle mě nenachytáš.

- Proč se směješ? - Nesměju.

Taková smyslná kuchtička a lže.

Božínku, děkuji ti!

Klekám si před tebou na kolena, a to mám nové kalhoty.

Tady ne, nehodí se to.

- Kolik je hodin? - Victore...

Nádherná chvíle...

Nebyl to François? Nikam nechoď. Hned se vrátím.

Co chceš?

- Tak jak? - Co jak?

Jde do tuhýho?

To je slabé slovo.

Netvař se tak překvapeně. Mám ti prozradit tajemství?

Na jedné straně, život je krásný, ale na druhou stranu, ty...

Co já?

Přejedl ses. Pojď na frťana.

- Můj klíč. - Jakej klíč?

Od auta.

A už mě přestaň otravovat. Jo?

- Zřejmě asi nepůjdeš. - Kam?

Prohlídnout třípokojový byt v 18. obvodu,

- a pak k Topolové bráně. - Neříkám ne. Jak dlouho tam budeš?

- Víš, jak to chodí. - Už jdu.

Počkej! Bude lepší, když zůstaneš. Zavolám ti na obvyklé číslo.

Tak si jdi. I tak půjdeme ven.

A zítra ráno

vyrážíme k moru.

- Připrav mapy! - Nemám čas, musím pracovat.

Kde jsme to skončili?

Proč jsi nepřišel?

Má minutka byla tak chutná.

A François nechtěl čekat.

- A tys ho poslechla? - Jo.

Ale až budeme bydlet ve svém...

- Na venkově? - Například.

Jak to? Řekl jsem: "Na venkově".

- Přestěhujeme se na venkov? - Jo.

Koupím ti slepice, kachny...

a telátko na tvou minutku.

Jaký je rozdíl mezi slepicí a kachnou?

Žádný. Podívej se na nás.

Slepice nechci.

Jsou nudné. Myslí pouze na jídlo.

Zatímco s kachnami je švanda. Při nich nezestárnu.

Až budeme bydlet v horách...

- Koupíš mi lyžařský vlek? - A chladničku.

Strčíme do ní Françoise. Tam může čekat.

Proč jsi to řekl?

Bylo to tak hezké. Teď je to smutné.

Ty má dobračko...

Výborně!

A problém je vyřešen.

Jakej problém?

Pane Fourete...

- Pane Brunele. - Jsem z Vyberte si nemovitost.

- Těší mě. - Nápodobně.

Jsem rád, že si ho prohlédnete. Je to skvost.

- Ale třípokojový? - Jasně.

Čekám kuchyňskou linku... a dítě.

Teda ne já, ale moje žena.

Uvidíte, jakej budete mít úchvatnej výhled.

Domovní zvonek.

Při současných materiálech se budete cítit bezpečně.

- Předpjatý beton? - Předpjatý beton.

Jsem z Vyberte si nemovitost. Paní Challeová. Pan Fouret.

Má zájem o váš byt. Můžeme si ho prohlédnout?

Samozřejmě. Omluvte ten nepořádek.

Takovej je život.

Toaleta... pardon.

Však víte, jak to chodí, když máte děti.

Nemůžete po nich chtít, aby se chovali slušně.

Tady ji můžete rozšířit.

Skříň se čtyřmi policemi...

Od začátku je velice chytrá.

Řeknu jí, aby se vykakala, a ona to udělá.

Co jsem vám říkal? Je to třípokoják.

Když se přestěhuju, tak jen kvůli Antoinovi.

Už nemůže vystát pilu.

- Evidentně... - Znám vaše námitky.

Ale mám pro vás překvapení.

Klenot, o kterém jsem vám vyprávěl, je o patro výše.

Ale co ta pila?

Vidíte, jsem upřímný, vůbec to před vámi neskrývám.

Snad se nechcete kvůli pouhým sedmi milionům

ocitnout někde uprostřed parku.

Teď něco uvidíte.

Předsíň... toaleta...

jedna ložnice... druhá...

výhled... knihovna...

A tuhle přepážku můžete odstranit.

- Tak co? - Na tohle neříkám nic...

Navíc, koukněte se:

když se ve zdi trochu pošťouráte, můžete mít výklenek.

Viděl bych tu sochu. Zkrátka...

taková příležitost se jen tak v budoucnu nenaskytne.

A co vymalování?

Barvy si můžete přizpůsobit podle vaší libosti.

V první místnosti bych navrhl konkrétně modrou.

U okna, nebo uprostřed místnosti,

když budete sedět za stolem, budete mít kolem oblohu.

Všude bude modrá.

Hotová harmonie modré. Nebo můžete použít zelenou.

Ale nezdá se vám, že...

Musím se vám přiznat: jsem hrozně namíchnutej.

A proč?

Měli mi ohledně tohoto bytu zavolat,

ale vůbec jsem se nedostal do své kanceláře.

- A co teď? - Počkejte... musím přemýšlet...

Nejlépe bude, když zavolám do agentury.

- Zavolejte. - Jo, zavolám.

- A ten svícen stojí kolik? - 7 000, madame.

- A tahle palma? - 9 000.

- A ten kahánek? - 10 000.

A ta bublina?

- To je koule. - Takže koule.

Dokonale kulatá a stylová.

A velmi dekorativní a docela módní.

Už volají hasiči.

Omluvte mě.

- Haló? - Suzanne? Dejte mi Blancheta.

Volá tvá matka.

- A tahle maličkost? - 7 000, madame.

To bude François.

Haló? Dobrý den, pane řediteli.

- Už jste na bulváru uzavřel dohodu? - Ano.

Ne, mám na mysli 18. obvod. Druhý zleva.

- Jo. Tak jak? - Seš jak osina v zadku.

Já pracuji. Rozumíš?

Ne! Lituji, ale musíte to zrušit.

Už jsem se dohodl s mým přítelem Fouretem.

Na viděnou.

A máte ho! Výborně, příteli.

- Co pijete? - To co vy.

- Jeden bílý rybízový likér. - Dva.

- S citronem. - Jeden.

- A tahle maličkost je co? - Taková drobnost...

- Kolik? - 11 000.

- A tahle otáčející se věc? - 12 000.

Co tak ta růže?

- Kolik? - 13 000.

- Naše specialita. - Ještě se vrátím.

S dovolením.

Na shledanou, madame.

Další praštěná ženská.

Co?

Ale nic. Jen držgrešle, co zajímají ceny.

Moji malí králíčci...

Je čas vás nakrmit.

Kdo dostane pěknou mrkvičku? Můj krásnej bílej králíček.

Tumáš, holátko.

Pro vás mám taky.

Má můj ušáček radost?

Rosteš a rosteš, dokud nezestárneš.

Usměj se na mě.

Chutná?

Ňufáčkové moji.

Mňamka, viďte?

Mňam.

Tohle není pro vás.

Rybičky taky chtějí papinkat.

Viďte?

Už jsi snesla to vejce?

Ty...

Pšt. Nesmíme mluvit.

Děcka.

Zase ta děcka.

Jezdí na kolečkových bruslích.

Tak to by stačilo, ne?!

To je snad zlej sen.

Prevíti. Samopal na ně.

4.

2.

9.

0.

0924. Zvláštní.

6.

6.

7.

8.

8.

6.

68767. To není možné.

9.

5.

3 a 2?

5.

Pojď se podívat. Ale honem.

- Není krásná? - Nějak mi neštymujou čísla.

- Nádherná. - Jako všechny ostatní.

To ne. Tahle se povedla.

Za ty dva roky, co je děláš, jsi stejně spokojenej. Jsi skvělej.

Ještě jednou...

Jsem skvělej!

Jsem skvělej!

Jsem skvělej!

Jsem...

skvělej!

Jsem...

skvělej!

Victore, vezměme se.

- A je to tu zase! - Buď chvíli vážný.

Božínku, co jsem ti udělal?

Jsem milej a klidnej. O nic neprosím.

Člověk je šťastnej...

Teda, šťastnej... Nemiluješ mě, nic pro tebe neznamenám.

Chceš jen manžela.

Panička se chce vdát a já jsem náhodou poblíž.

Potřebuji manžela, když chci dítě.

Dokud jsem ještě mladá.

Toužíš po dítěti? Tak si vyjdi na ulici.

Děti jen čůrají a řvou,

a nakonec přivedou na svět další spratky. Děkuji, neprosím!

Tobě stačí králíci! Chceš-li, seženu ti další!

- Proč se tak rozčiluješ? - Já se ne... se ne...

nerozčiluju.

- Co tu kruci děláte? - Vešel jsem.

- Kudy? - Dveřmi.

- Bylo otevřeno? - Strčil jsem do nich.

Tak se už vymáčkněte!

- Pamatujete si mě? - Ne.

Prodávám encyklopedie. Chodím každé 2 roky.

Díky, nemáme zájem.

- Chceme jen klid. - Přesně to nabízím.

Staré čínské ilustrace.

Ukážu vám je.

- Co to tam máte? - Přece encyklopedie.

- A to je taháte s sebou? - Jo.

Autem je to pohodlnější, ale stejně musíte do schodů, však víte...

- Tady máš kabrňáka! Nadějnýho otce. - Prosím tě!

- O co jde? - O nic.

Možná bude souhlasit. Udělal byste tady slečně dítě?

Moje knížky jsou zajímavé i pro ty nejmenší caparty.

Ne, díky. Nechte nás. Mě nenaštveš!

Dynastie Nimg... Ming...

- Dáš mi dítě, které chci! - Ukážeš mu mou fotku?

Divné, že to nechápeš.

Chtít dítě je normální. Ale mě chceš... Nechápu to.

Nechápu.

- Je to potřebné. - Se svými potřebami jdi někam jinam!

Hnusíš se mi.

- Pěkná slova, jen co je pravda. - Co pěkná slova?

Věru, vyjadřuješ se pěkně.

Proč bychom se nezasmáli?

Hnusíš se mi.

Tak to brzdi! Jestli jsem tě omrzel, odejdu.

- A nic mě tu nezadrží. - No toto...

Možná tě už nemiluju, možná jen trucuju.

Chovám se jako opice. Smrdím. Při kýchnutí mi vypadávají zuby...

Nechám vás, abyste si to promysleli.

Pochop, Zuzanečko.

Nechci tě spoutat, ani ti vzít svobodu.

To není pro mě. Vzal bych si tě,

ale co by z toho vzešlo?

Za tři roky by z tebe byla matróna.

Víš, co jsi?

- Netvor a gauner! - Máš pravdu.

- Za to mi zaplatíš! - Ani se mě nedotkni!

- Vy jste ještě tady?! - Ještě se vrátím.

Tak jak, jehňátka? To máme ale krásnej den, co?

Kde to oslavíme?

Tak co je?

- Teď není vhodná doba. - Omlouvám se.

- Nechoď. Jdeš právě včas. - Opravdu?

- Kolik je jedna a jedna? - Dva.

- Dva a jedna? - Tři.

Odpovídej, až na tebe přijde řada. Ano, tři! Neodcházej!

- Zase poslouchat vaše báchorky... - Ona s tím začala.

To musíš naše problémy vytroubit do celého světa?

Co se čertíš? Je to snadné.

Prostě si o tom promluvíme.

Promluvit, ne křičet.

- Chce dítě. - To vím.

- Já ho nechci. - To vím taky.

Hele, ty víš všechno! Přijde mi to dost vážné.

- Nést zodpovědnost? - Můžu domluvit?

François by byl ochoten ti jedno pořídit.

- A co můj názor? - Mám pravdu? - Odpověz!

- Tohle není vtipné. - Není!

Ale vůbec ne!

Chci, abys věděl, že s tím nemám nic společného.

Každý měsíc mě čeká stejná scéna!

- Už mi to leze krkem! - Tak krkem? - Jo!

- Vidíš ho? - Suzanne tě má moc ráda.

S tebou by dosáhla svého.

A co já? Nemyslíte, že to už přeháníte?

- Jsi můj přítel. - Můj taky.

- Citlivý, laskavý... - Statečný.

Pozorný, věrný...

- Inteligentní. - Ušlechtilý.

- Já jdu, mějte se. - Já nežertuju.

Neví, o co přichází.

Myslím, že jsi laskavý a duchaplný.

- Má rád tvou kuchyň. - Jen si utahuje.

- Jsi směšná. - Jak to? Copak mě nemiluješ?

Victorovi je to jedno. Nemám pravdu?

Co děláš večer? Jestlipak na mě někdy myslíš?

A ty, který seš si tak jistý sám sebou,

ve stáří můžeš se mnou počítat.

Zbabělci! Obejdu se i bez vás.

Nejste nepostradatelní. Umím se o sebe postarat.

Zvlášť ve třech. Françoisi, pomůžeš mi.

Žádný problém, hned si sbalím věci.

Jen žertoval.

Byla jsem tu jen na to, abych se starala. Všechno jsem dělala sama.

Nemusel jsi se o nic starat.

A pak to věčné naříkání. Jednou to byl zub, pak noha, žaludek...

"Moje malá Suzanne, kde tě mám"?

"Jsem u tebe, miláčku." Já ti dám miláčku!

Nic jinýho neumíš.

Jo, dávat rozkazy, to ti jde.

- V tom seš skvělej. - Posadíme se?

Dělám, co mu na očích vidím. Myslím si, že je šťastnej.

Pak ho poprosím o laskavost,

ale ne, v tu chvíli spí.

Nic neslyší. Prosťáček.

Budeš muset koule vyprázdnit někde jinde.

- Jako bych se bez tebe neobešla. - To jsou mé.

Co to dělám? Vždyť jsem tu doma.

Nějak mi z toho vyprahlo. Pojďme někam.

- Už se nevracej! - Obávám se, že to nebude možný.

Mám toho až po krk.

Jdeme ke Kolibříkovi?

Jak chceš. Trochu jsi to přehnal.

Seš jak obehraná deska.

- Pojď, zabavíme se. - Nejdu, nemám na to náladu.

Prostě to nechápeš. Je to pořád to samé.

Chce po tobě jen to, co je normální.

Máš ji aspoň rád?

Hej. Ano nebo ne?

Přestaň mě poučovat. Máš předpoklady na kněze.

Pravda, tady je to lepší. Jaký klid, hotová oáza.

- Padám. - Jak si přejete, pane faráři.

Čau.

- Dobrou noc, pane faráři. - Dobrou noc, bratře.

Slyšel jste to?

Takhle se s námi v dnešní době zachází.

Ničeho si neváží.

Faráři...

"A co tvoje sestra," povídá mi...

- Dobrý večer, Victore. - Dobrý večer, Denise.

- Tváříš se divně. - Čekáš vlídná slova?

To bys mě překvapil. Jestli je někdy vyslovíš...

- Vypadal bych jako ostatní. - Zklamal bys mě.

- Tančíte? - Ne, mám doprovod.

Tak to promiňte.

- Chcete si zatančit? - Na někoho čekám.

Copak nevidíte, že jsem těhotná?

- Ukažte. - Hrubiáne!

Cundry, cundry, cundry...

Pojď!

Pěkně voníš.

- Šlapeš mi na nohy. - Když nejde kam hnout.

Škoda, že tahle nemá tvář nemluví.

Jak to, že jsi opustil Victora?

Nejsme na stejné vlnové délce.

Víš...

já...

poslouchal jsem reportáž ze zápasu.

- Jsou to... - Nechoď kolem horké kaše.

Proč jsi přišel?

Proč... jen tak...

Jdi si raději lehnout.

Co tak se projít?

Je tak hezká noc.

Když chceš.

- Nakonec se to nějak vyřeší. - Nemluv.

Máš pravdu.

- V podstatě jde o... - Nemluv.

No tohle...

V kolik hodin vynášejí odpadky.

Na to nemají v tuhle hodinu právo.

Právo... Mluvíš jen o právu.

Nemohl bys mluvit o něčem jiném?

Rád bych, ale...

Chci, abys mě pochopila.

Velký vůz.

Ano.

Jak je dnes obloha jasná.

A uprostřed je Soví mlhovina, vidíš ji?

- A támhle? - Souhvězdí Pastýře.

- A tady? - Neznám.

To je Kasiopeja.

A tam vlevo,

když půjdeš rovnou dolů,

narazíš na Andromedu.

Teď se otoč.

Ještě.

- Co vidíš? - Hlupáčku.

Víc, než si myslíš.

- To není správné. - O co ti jde?

Víš, Suzanne,

dva roky sleduješ ženu, která bydlí vedle tebe,

myslíš si, jak je šťastná, závidíš tomu druhému,

toužíš být na jeho místě,

a jednoho dne se ocitneš na jeho místě.

- Obejmeš ji, souhlasí s polibkem... - S ničím jsem nesouhlasila.

A pak ti řekne, že jí je to odporné.

Víš, jak se tomu říká?

Vím, co máš na mysli.

Ale všechno chce svůj čas.

Neumím to přesně vysvětlit,

ale nech to uzrát. Nespěchej.

Umíš skvěle vykouzlit tu správnou větu.

Jsi stejná jako všechny ostatní.

Jde jen o to, že když vztah je potřebné nechat uzrát,

k čemu jsou pak ty scény s Victorem?

Pokud nejsi mnou tak jistá,

bude lepší, když se neunáhlíš.

Říkám ti to, protože tě chápu.

Dokonce si myslím, že máš s ním velkou trpělivost.

Bylo nám spolu dobře, než jsem ti ho představil.

Pochop to, Victor je jako motýl.

Neměj mu to za zlé. Takovej už je.

Byl by rád, kdyby tě slyšel takhle mluvit.

Ani nevíš, jakou máš pravdu. Pobavilo by ho to.

Znáš ho dobře. Jako bys to byl ty.

To jo. Ale on není jako já.

Seš si jistej?

Snažím se ti vysvětlit, že tě nepotřebuje.

I teď běhá venku a dobře se baví.

Ty pro něj už neexistuješ.

A ještě ti něco povím:

chceš dítě od člověka,

kterej není na otcovství připraven.

Jak tě chce uživit?

Jeho růžemi? To nepotrvá věčně.

A ani v tom není vytrvalej.

Vyzná se v tom, ale že by se šel přetrhnout, to se říct nedá.

- Skončil jsi? - Skončil.

Dobrou noc.

Co tu děláš?

Čekám, až otevřou.

- Vrátil ses? - Něco jsem zapomněl.

- Něco? - Přesně tak... něco.

- Prosím. - Až po tobě.

Omluv mě, jdu si lehnout.

- Našels to? - Co jako?

- To něco. - Aha... v šupleti.

V šupleti to nebylo.

Tady taky ne.

Nevíš, kdes to nechal? Mám ti pomoci?

Už jsem to našel.

Prima. A cos hledal?

- Nápad. - Jen to?

Přesně. Právě se mi rozsvítilo v hlavě.

- Spím tady. - Tys hledal postel na přespání?

Tak tohle tě napadlo?

- Proč ne? - Hrome, další očko!

Vyhodit tě nemohu,

ale slyšels mě: chci se vyspat.

- Je mi to šumafuk. - Mně taky. Pro mě neexistuješ.

- A už na mě nemluv. - Nebudu.

Na to vem jed!

Teď jdu spát,

a to bych rád podtrhnul: s pokojem v duši.

Nepotřebuješ nic?

- Jo, tebe. - Tak na to zapomeň.

Pro tebe je všechno snadné.

Ahoj, Suzanne. Měj se, Suzanne.

Na viděnou, Suzanne. Herdek!

Kde mám košili? Kde je pivo?

Ostříhej mi nehty.

To mě bolí. Dělá se to takhle...

Špatně jsi mi vyžehlila košili. A co ten knoflík?

Já zapomněla.

Polib mě, Suzanne. Pak... ne. A pak... ano.

Mám tě plné zuby.

Slyšíš mě? Nejsem tvoje služka.

Zrovna včera jsem o tom přemýšlela.

Tvé zvyky se vůbec nezlepšují.

Dříve jsem si to nenechala líbit.

Ale zapomněla jsem na Janu z Arku.

A co už taková Kateřina Veliká? A královna Viktorie?

Dál už nemíním dělat ti koketu.

Prosím, Suzanne. Pak se mi bude lépe spát.

A když je po tom... hned chrápe.

Měls to příliš snadné.

Pán si odejde, neboť má schůzky,

pak se vrátí, aby udělal jednu růži...

Jde ti to skvěle, ale nepřetrhneš se, to tedy ne.

Pojď ke mně.

Přestaň. Nemá to cenu.

Jak chceš.

Jen tak mimochodem, bavili jste se večer dobře?

S tebou nemluvím. Ani slůvko.

- Tak proč žvaníš? - Protože se mi chce.

Tak zkus přestat, jo?

Och!

Jdeš číst?

- Užila sis dnešního večera? - Velice.

- Poslouchám. - Nemám se ti z čeho zpovídat.

I tak dobře.

Když už to chceš mermomocí vědět,

byla jsem s klukem zhruba ve tvém věku,

spíš vyšším,

pohledným a velmi milým, velmi pozorným...

Zkrátka... dokonalým mužem.

Opravdovým milovníkem.

Takovejch je...

- S kým jsi byla? - S Françoisem.

S tímhle...

- Snad nežárlíš? - Vůbec.

Správně. Ať si užije.

Prase jedno!

Děláš dobře, že ho nepodceňuješ

a nebereš to na lehkou váhu.

"Barbaři, barbarštější než Hunové,"

"a než Vandalové, kteří zpustošili naši starou Galii..."

Nic pro mě!

Promiň.

- Co děláš? - Přemýšlím.

Ani v noci nemohu v klidu číst.

Aha, ty čteš!

Starověký společenský řád. Takovej packal...

Poslyš, drahá Clothilde...

Promiň, Lucienne...

Omluvám se, bylo to neodpustitelné.

Suzanne, je to moc dlouhé.

Už jsi přečetla dost. To nevíš ještě, jak to dopadne?

Pořád sebejistej, co?

Kdybych ti dala za pravdu, uvěřil bys mi?

Nic mě nenutí vyhýbat se rozkoši.

- Ty moje královničko... - Ach, ty...

♪ Suzanne... ♪

♪ Zanne... ♪

♪ Zanne... ♪

Co je za den? Vyspala ses dobře?

Ještě ne...

Většina mých svalů je připravena.

Zbytek se probudí později sám.

- Mé první jméno je bojovník. - Leon.

- Druhé je válečník. - Poleon.

- Třetí je skutečný vojevůdce. - Napoleon.

- Správně. A všichni dohromady? - Vzbudil jsi mě.

- A všichni dohromady? - Já.

Jak to víš?

Nemáš hlad?

Jsem to ale zvrhlík... 1krát... 2krát...

Chybí mi levá bačkora.

Dávej si pozor, když se svlékáš.

Já se nesvlékám, ale oblékám.

Tak proč mě budíš?

Vteřinku... už jsem u tebe.

Chlípníku!

Jsem nesmírně šťasten. Jednu kávu. Platíš ty.

A když jsem šťasten, kam chodím?

Kam vezmu mého malého Françoise?

- Potřebuji s tebou mluvit. - Za slunečných dnů jezdím k moři.

- Suzanne už na nás čeká. - Potřebuji s tebou mluvit.

Počkej na mě.

Jedeme do Cayeux. Není to skvělej nápad?

- Zvedáme kotvy. - A piknikové koše?

Jsou na chodbě. Jedeme do Cayeux.

Nevyčistíte mi taky boty?

- Musím ti něco říct... - Seš králem mrzoutů.

- Nevím, jestli půjdu. - To mi snad neuděláš?

Zmlkni a nastup si. A teď mi odpověz...

Jak bude vypadat naše velitelka?

S tebou není řeč.

- Tak jak? - Olej na opalování a brejličky.

Vyhráls!

Po Bohu seš pánem v autě.

Doleva. Otoč to... předběhni...

Pozor... brzdi... značka.

Počkej, zpomal... počkej, vrať se.

Opatrně... můžeš projít.

Musím ti něco říct.

Není co.

Ale měl bych něco...

- Tak mluv. - Neměl jsem jet s vámi.

A kdo by řídil?

Doleva!

- Stát! - Co je?

- Copak nevidíte? - Ne. - Obdivuhodné.

Úžasnej koutek.

Je tu nádherně jako v Cayeux. Proč jít tak daleko?

Nechybí ani lísteček. Břízy, topoly, osiky...

Užijte si barvy. To jsem já... zdravím vás.

Ale jsem trouba! Pojďme sem.

Tady je to mnohem lepší.

To se nedá srovnávat. Koukněte se.

Není tu skvěle?

A tady! A tady!

Tady je to boží!

Ne, ne, ne, ne, ne!

Ano, ano, ano!

A co támhle...

- Ne, zůstaneme tady. - Tudyhle!

- Říká, že je to tam lepší. - Ne, tady to stačí.

Suzanne! Sem!

Tumáš, nafoukni ho.

- Cos mi chtěl říct? - Jde o včerejšek.

- Týká se to tebe nebo mě? - Nás všech.

- Tak už se jasně vyslov. - Těžko se to říká.

Nehraj si na tajemného. Vyklop to.

- Vyklop to, vyklop to... - Máš strach o mě?

Dobře vím...

jak to skončilo. Jako obvykle.

Stačí se podívat na Victora.

Koukni se.

Tančí.

Tančit ví každý. Já také.

Dívej. Dívej.

Stejně nedostaneš, co chceš.

Už je takovej.

Dobře víš, že nechce děti.

Už je rozhodnutej.

Artyčoky jsou na spodku.

Kdybys už měla předtím caparta, vzal by si tě s ním,

protože tě navzdory všemu má rád.

Snad si nevezmeš prvního, na kterého narazíš.

No, když už seš tady...

Pořád klábosíte, žvanilové?

Pro tebe, krásko. Je to rajská pěna.

Jdeme jíst?

- Nafoukej mi ho. - To je ono, nafoukejte.

Vy jste snad její manžel?

- Unavuješ nás. - To si nemohu ani zažertovat?

Každý den jiná nálada. Aspoň...

mě to posílí. Když je to ale tak deprimující.

Poděkujme všemohoucímu, že máme vše po ruce:

trávu, artyčoky, slunce, přátelé...

I když je těžké se zavděčit.

- Nebudeš jíst? - Díky. Nemám hlad.

Co vlastně lidé chtějí?

Chléb a hry.

Už se vidím, jak si hraju v Tuilerijské zahradě.

Veslujeme, pak se zastavíme.

Pijeme šťávu z lékořice.

Kolem procházejí osli.

A všichni vyděděnci.

Co děláte?

"Victore, přijdeš o všechen moučník."

Pojď se mnou, přírodo!

Jsi s ním šťastná? Nejsi.

Nerad to říkám, ale musíš to slyšet:

jemu je to úplně jedno.

Myslíš, že přeháním? Možná.

Řekl jsem příliš?

Nemyslím. Je mu to jedno.

Když ho opustíš, bude mu to méně líto než mně.

Co mám dělat?

Udělej to, na co často myslíš: žij se mnou.

Stačí přejít ulici.

Jaký to bude rozdíl, přecházet ulici?

Rozdíl bude v tom, že si tě vemu.

Kde jste?

To není vtipné.

Suzanne!

Potvory...

Victore! Měls pravdu, život je krásný.

- Proč se tak ksichtíš? - Jdu domů.

- Chce jít domů. - Proč?

Protože chci.

Pouze 15 km vzdálené moře od Paříže tě může taky znudit.

- Tak se už nerozčiluj. - Jdeme domů.

Tobě to nevadí.

- Moje deka. - Šlápl jsi na ni jako obvykle.

Podívej, jak teď vypadá.

- Já? - Já tu nebyl!

Z takové dálky jsem ji nemohl pošlapat. To je jasné, ne?

- Jo, jasné. - Jak teď vypadá?

- Byla to má oblíbená. - Přestaň.

- Zneuctili jste ji. - Nebuď dětina.

Další tvou dětinskost už nesnesu.

Koupím ti novou.

Myslíš, že ji jen tak nahradíš?

Přestaňte už!

- To Victor! - To Victor. Vole!

Tak mu neříkej, protože si ho hodlám vzít.

To je dobrý.

Nežertuju. Françoisi, pověz mu to.

- Je to pravda. - Vidíš?

Ne hned, ale...

- Jak to, že ne hned? - Už couváš?

Ne. ne. Myslíme to vážně.

Jdu to odnést do auta.

Gratuluji.

Hlavně, že budete šťastní.

Cítím, že budeš šťastná.

Zachovala sis chladnou hlavu.

- Myslíš, že jsem to nevěděl? - Dělám to pro tvé dobro.

- Už tě nebudu otravovat. - To si piš!

Ale nemusíme z toho dělat velkou vědu.

Můžeme zůstat přáteli. Vidím to takhle:

ty budeš nadále pracovat doma,

a já nadále povedu obchod.

A nebudeme od sebe daleko.

Pokud tě budu potřebovat, vím, kde tě najdu.

Bude to dokonalé.

Pokud cokoliv potřebuješ,

zeptej se mě.

Takhle to bude lepší, už to bylo neudržitelné.

Jednou se to stát muselo.

Víš co, radši mlč.

Pokud seš na něco zvědavej, já ti to vysvětlím.

Zpíváš falešně.

Promiň.

- Jen pokračuj, je to prča. - Dělám, co se mi řekne.

Zastav mi.

- Co chceš dělat? - Zastav mi.

O mě se nestarej.

Ale, kámo...

Nejsem tvůj kámo! Zastav, a to rychle!

Rozhodně seš borec.

- Jste velmi laskavá. - Jsem na to zvyklá.

- Co děláte? - Mám trafiku.

To je něco. Však víte, trafika je trafika.

Lidé jsou rádi, že ji mám.

Kdo ví, co bude zítra? Dokonce i v mém kšeftě.

Namítnete mi, že se přece vždy bude kouřit a pít...

Však uvidíme...

Myslíš, že je nešťastný?

Ten odpor větru je šílený.

Kdoví, co nás čeká v budoucnosti?

Naštěstí přijde můj synovec.

Dělá si, co chce. Jen tak, s prstem v nose.

Kde jsem to přestala? Už vím!

Slyšela jsem je mluvit.

Nevypadá to moc růžově.

Naštěstí mám silné srdce.

Kdybych neměla ty akutní příznaky...

To minulou neděli...

Jemináčku!

Vyděsil jste mě.

- Kudy to jedete? - Objíždím Paříž.

- A když chcete do Paříže? - Nikdy, pane!

Bylo nám spolu tak dobře.

Je zbytečné se jich ptát, když jste sám.

- Chci projít. - Promiňte.

Můžete.

Opatrně. Jděte.

Jste moc laskav.

- Jedete do Paříže? - Bude mi potěšením.

Nebojíte se rychlosti?

Gabriel ji miluje. Já ostatně taky.

Připomíná mi to plavbu na moři.

Právě před chvíli

jsme projížděli uprostřed polí.

Máma tam má velký dům.

Vše je u ní, jak má být.

Každá věc je nenápadná a přitom nádherná.

Každý detail je pečlivě propracovaný.

Je to již stará dáma.

Podle tváře tipuju, že taky máte okouzlující matku.

Neznal jsem ji.

- To je mi líto. - Nevadí.

Mámu nelze nahradit.

Svět je plný bolesti. Nevrť se, Gabrieli.

Neposloucháte mě? Urazil jste se?

Člověk by chtěl utěšit, říct pár laskavých slov.

A co se nestane? Otevře rány.

Třeseš se? To není možné.

Já? Vůbec.

Upozornění pro cestující do Carpentras a Aurillacu,

vlak odjíždí za několik minut.

To by nebylo tak špatné, kdyby nepřišla válka.

Kdybyste mě viděl, když jsem vyšel z nemocnice...

Mé kůzlátko ještě nebylo na světě.

Věru, pane. Pojď.

Víte, co mám na mysli,

nedělali jsme si žádné iluze.

Má sestra byla tehdy smrtelně nemocná.

Opět skončila v nemocnici.

A pak jsem se dozvěděl o smrti mého bratra,

což bylo zcela nečekané.

Žil v Issoudunu. Dílnu, která patřila

našemu zesnulému otci, prodal.

I tak byla od šestatřicátého v havarijním stavu.

Jo, lidová fronta, pane.

Nakonec jsem si řekl, že odejdu a budu šťastnej.

Ale osudu neutečete.

Dobrá, tak co uděláme?

Chceš jít domů? Nevezmeš si nějaké věci?

Vemu, dvakrát nic.

Žena mi zemřela u porodu.

Z prvního manželství mi zůstalo jedno dítě.

Starala se o něj moje první žena, v té době ještě žila.

Musím říct, že to byla výjimečná žena.

Obdivuhodná.

Opravdu obdivuhodná.

Ale bylo už pozdě...

příliš pozdě.

Jsem docela ráda, že to mám za sebou.

Ano, jsem spokojená.

- Nikam to nevedlo. - Ale byl to tvůj život, ne?

Už o něm nechci slyšet.

Končím ráz naráz.

Měla jsem to udělat už dávno.

Victor měl své mouchy, ale kdo je nemá.

Víc k tomu neřekneš?

Co zase děláš?

Už jdu.

Můžeme jít.

To chceš odejít takhle? Hej!

- Bolí tě hlava? - Koho? - Tebe.

Vůbec. Proč?

Dobrá.

- Ani si nic nevezmeš? - To bych musela vzít všechno.

Asi jo... To by byly celé vozy.

Viktorův cirkus: králíci, kočky,

rybičky, papoušek, želva...

Taky jsou moje.

O tom nemluvím, mám na mysli tvé věci.

Nemáš si co vzít?

Tady žít nebudem.

Přece nevyhodíš Victora na ulici.

Tak co?

U mě budeš mít všechno.

Samé nové a praktické věci.

Chápu, že jsou to hezké věci, které ti připomínají dětství.

Ale už jsi žena.

Je načase odložit panenky.

Tak pojď.

Co zas... Hej!

- Není mi nějak dobře. - Nebude to mortadelou?

Koupila jsem ji u Bessonových. Nemyslím.

Snad to není opět Victorem?

Někde dělá ze sebe hlupáka.

- Já už nevím. - Polib mě. - Tak jo.

Co kdybychom se šli zabavit?

Proč mě nevezmeš ke Kolibříkovi?

- Pojď. - No, skvělé. Tak pojďme.

Neříkal jsi to moc nadšeně.

Vždyť jdeme.

Nebude vám vadit, když se trochu potlačíte?

- Něco k pití? - Jo, dáme si.

Výborně tančíte, slečno. Chodíte sem často?

- Jsem tu poprvé. - Jste sama?

- Ne, s manželem. - Který to je?

Chodíte sem často?

Jsem tu poprvé.

- Jste sama? - Ne, s manželem.

Ten Afričan?

Dovolíte?

- Vraťme se domů. - Ne, já se bavím.

Chci ti něco říct.

JEZTE MÁSLO.

Do prdele!

Začínám mít už toho dost.

Opravdu dost. Plné zuby.

Nesmím se nechat zblbnout.

Uklidni se, chlapče, uklidni.

Pán vesmíru a možná...

Snad pomůže sklenice grenadiny.

Tak to by stačilo. Bude mít svého spratka.

Udělám jí 10... 20 spratků, bude-li to nutné.

Pojištění, pohodlný život a cestování vlakem.

Když to chce, bude to mít!

A svatbu v Notre-Dame. Ve fraku a s rolničkami!

Suzanne, Françoisi, otevřete! Jsem velmi klidný, ale otevřete!

Žádám vás, abyste otevřeli! Tak vy takhle?

Do hajzlu, do hajzlu! To bylo mazané.

- Nakonec jsme jen snem. - Přeludem.

Ale může jeden přelud zplodit druhý?

- Může. - Stojíte si za tím?

- Už vás vidím, jak se zjevujete. - Jo.

Děkuji, madame.

Na základě tohoto průvodního jevu to vzdávám.

Nicméně nejsem daleko od toho, abych s vámi souhlasil.

- Pojďme už. - Zavíráme.

Na vašem místě bych to udělal už dávno.

- 12 900. - Spropitné je doufám v ceně?

Jak si pán přeje.

Běda, přijde den, kdy nikdo nezůstane naživu.

Ale buďme spravedliví.

Nebude nikoho, kdo by si toho všiml.

To budu mít kliku.

- Pojďme ještě na skleničku. - Ne! - Ano, pojďme.

- Jdu domů. - Ještě nechoď.

- Jdu. - Tak pojďme spolu.

Jo, jo, jo.

Výborně.

Bezva. Povedlo se.

Tvůj nově narozenej capart? Gratuluji.

Nemám při sobě žádné květiny, které bych ti dal,

ale rád bych ti řekl pár slov.

Dovolíš, Françoisi?

Nazdar.

- Nazdar. - Zdar.

První se bude jmenovat po tobě.

Proč ne Charles, Pierre, Claude, Auguste...

Chci Victora.

Dobrá, tak Victor, i když to bude děvče.

Victor, Marc, Alexandre...

budeš mít k dispozici celý kalendář!

Už se mi rozjasnilo. Udělejme taky ten zbytek.

Dva ministranti, červený koberec,

já ve fraku, Mendelssohn,

a my v Notre-Dame, před celým světem.

A pak přijdou na řadu děti. Budou všude:

ve skříních,

pod hodinami, na chodbách a ve všech šuplících!

Překlad a úprava anglických titulků > < 2022.

Překlad a úprava anglických titulků > c

Překlad a úprava anglických titulků > cl

Překlad a úprava anglických titulků > cla

Překlad a úprava anglických titulků > clas

Překlad a úprava anglických titulků > class

Překlad a úprava anglických titulků > classi

Překlad a úprava anglických titulků > classic

Překlad a úprava anglických titulků > classico

Překlad a úprava anglických titulků >i classico

Překlad a úprava anglických titulků >il classico

Překlad a úprava anglických titulků >

Překlad a úprava anglických titulků >il classico