Original subtitles

„V HLAVĚ MÁM PĚT ZÁSUVEK.

HORNÍ TŘI OTEVÍRÁM NEUSTÁLE. ČTVRTOU MÉNĚ ČASTO.

SPODNÍ ZÁSUVKU JSEM ZAVŘEL 8. KVĚTNA 1945 A OD TÉ DOBY JSEM JI NEOTEVŘEL.“

GUNNAR SØNSTEBY

RJUKAN

ZPRÁVA ČÍSLA 24

- Dobrý den. Můžeme. - Ano.

- Připnete mu mikrofon? - Ano. Už jdeme.

- Ano. Díky. - Dobře.

Můžeme, Gunnare?

Ano.

Já můžu.

- V pořádku? - Ano, je mi dobře.

Za chvíli to přejde.

- Vítáme vás. - Děkuju.

- Petter. - Dobrý den. Vítejte.

- Moc mě těší. - Dobrý den.

Jo, jo... Čekáte tu na starce?

Pojďme si povídat

o hodnotách.

RJUKAN

RJUKAN - 1937

To je děsný.

Co?

PÁLENÍ KNIH NACISTY ZNEPOKOJUJE SVĚT

Pálení knih?

Otec mi nedávno dal knihu.

Nějaký Langhoff napsal o pobytu v německém pracovním táboře.

Tu knihu asi rovnou spálí.

Vězeňský tábor?

Ano, prý tam internují lidi, co se protiví režimu.

Takže komunisty?

Nejspíš všechny možné lidi.

Jmenuje se to Zajatci močálu.

Køhn ji má v obchodě.

Nebo ti ji půjčím.

Docela chápu, že chtějí mít komunisty pod kontrolou.

Tady taky.

Jinak všichni skončíme v Moskvě.

Vůbec nevíš, co říkáš, Erlingu.

- Copak lidi nemůžou mít názor? - Jo.

Jo.

Tady nejde o komunismus.

Nesmíme zavírat lidi kvůli jejich názorům.

Ano, ale víš, jak to myslím.

Ne, nevím, jak to myslíš.

Už to hoří.

Postav to na oheň.

Před víc než 70 lety jsem chodil na takovou školu jako vy.

Žili jsme v demokracii.

Ale pak se kolem nás začala utahovat smyčka.

Cítíte se bezpečně?

Dobře. Já se taky cítil bezpečně.

I moji kamarádi

se cítili bezpečně.

A najednou to bylo jinak.

Mysleli jsme, že zažíváme poválečné časy.

Ale pak nám došlo, že žijeme v meziválečných časech.

9. dubna 1940 k nám napochodovali Němci.

Stačilo jim 800 vojáků, aby obsadili Oslo.

To je jednou tolik jako vás tady v hale.

Za války si člověk musí ujasnit,

jestli se s tou novou situací smíří.

Jestli to přijme jako normální stav, nebo něco udělá

a bude riskovat život.

Chodil jsem dál do práce.

Ale nedokázal jsem se na ni soustředit.

Všichni ven!

Rychle, pospěšte si!

Vás hned tak něco nevyděsí.

Sønsteby.

Přiznávám, že člověk začne trochu vzdorovat.

Jak moc jste vzdorovitý?

Docela dost.

Jsme malá skupina, která se chystá do lesa za městem.

Nechcete se k nám přidat?

Co jiného jsme mohli dělat?

Museli jsme zkusit bojovat.

Na, Sønsteby.

Jo.

Němci už byli všude.

Běžte!

Bylo to marné.

Seřadit!

Neměli jsme šanci.

Na!

Byli jsme zoufale nepřipravení.

Dal jsem si slib, že takhle nepřipravený už nikdy nebudu.

Dostal jsem zápal plic a sinusitidu

a bylo mi řečeno, abych si dal dva roky pohov.

Říká se, že zdraví je nejdůležitější.

Není to pravda.

Důležitější je svoboda a mír.

Za dva měsíce jsem poznal podobné kluky, jako jsem byl já.

Tady Londýn.

V těchto dnech se mnoho Norů ptá: „Vydrží nám odvaha,

nebo se vzdáme?“

Byli to Knut Haugland, jehož jsem znal z Rjukanu,

a Max Manus,

Andreas Aubert,

Gregers Gram

a Tallak, Edvard Tallaksen.

Má profese účetního se nám hodila.

Stal se ze mě Erling Fjeld.

Gunnar Lier.

Harald Sørensen.

Z pekárny v Grønlandu, kterou vedla Reidun Andersen,

se stalo naše ústředí.

Vydávat noviny je chvályhodné, ale my jsme chtěli dělat víc.

Norská vláda uprchla do Londýna.

Její zástupce měl být na britském vyslanectví ve Švédsku.

Chtěl jsem se s ním sejít.

Musíme v Oslu vybudovat síť odporu.

Ano.

Ale kdybyste se chtěl v Anglii nechat vyškolit na sabotáže,

můžeme vás tam dostat.

- Díky, ale klidně zůstanu v Oslu. - Dobře.

Vaše krycí jméno je…

Číslo 24.

Prosím.

Vaše první mise.

NORSKÁ BANKA

SRPEN 1942

- Forfang. - Erling Fjeld.

Ivar Thiedemansen mě požádal, abychom se sešli.

Ano.

Takže o co jde?

Jménem norské vlády v Londýně vás mám požádat

o zapůjčení štočků na tisk bankovek.

Chcete si půjčit štočky na tisk norských bankovek?

Ano.

Jistě chápete, že odboj něco stojí.

Potřebujeme i vzorek papíru na bankovky.

Slečno Løbergová?

Díky za zajímavý rozhovor.

Co mám udělat, abyste mi věřil?

Schůzka je u konce.

Slečna Løbergová vás vyprovodí.

Pane Fjelde?

Pane Fjelde?

Vaše vnoučata budou mluvit německy.

Co jste to řekl?

Chápete, že pokud nebudeme jednat, budou vaše vnoučata mluvit německy?

Máte příležitost postavit se na správnou stranu dějin.

Jak můžu vědět, že zastupujete vládu?

Kde mám vzít jistotu?

Musíte mi věřit.

To se vám lehko řekne.

Jestli se to zvrtne, zastřelí mě.

Ředitele banky a správní radu taky.

To platí pro nás všechny.

Pokud jste ten, jak tvrdíte,

požádejte rádio Londýn,

aby pozítří odvysílali tohle.

Pak to zvážím.

Tady Londýn.

V těchto dnech je důležité nepodléhat chmurám.

Vysíláme 16 zvláštních zpráv.

Jedna: Muž, kterému se dá věřit.

Dva: Oštěp v pěsti.

Tři:

Věčná touha.

Čtyři: Vypadá jak celá škola.

Pět...

Doufám, že víte, co děláte.

Máte čas do čtvrtka večer.

Kam jedeme dneska?

Jedeme do Kongsvingeru. Musím doručit zásilku do Švédska.

Je to tady.

Říšský komisař Terboven a premiér Quisling

se stali vlivnými ochránci roty.

Pod vedením kapitána Maxvika rota pochodovala Oslem.

Škola jednotek Hirden v Kongsvingeru dokončila výcvik velitelů.

Náčelník Marthinsen rozdal jmenovací dekrety

novým velitelům jednotek a vrchním důstojníkům.

Je horší než Quisling.

Pak se konalo neformální setkání.

Marthinsen byl šéf státní policie a nejvyšší vůdce jednotek Hirden.

Dovolil svým lidem mučit Nory.

Norští nacisté byli někdy horší než ti němečtí.

Nechápal jsem, jak mohli být naši krajané ochotní kolaborovat

s těmi, co nás okupují.

Bylo těžké poznat, komu se dá věřit.

Norská vláda v Londýně potřebovala mít v Oslu své zvědy.

A já byl jmenován vedoucím naší malé organizace.

Sbírali jsme informace, které se pak pašovaly do Švédska.

A odtamtud se převážely do Londýna.

PŘÍSNĚ TAJNÉ

Ale gestapo si uvědomilo, že hnutí odporu nabývá na síle.

Naši lidé byli zatýkáni po celé zemi.

Němci šli po těch, kteří odboj vedli.

Otoč ho.

Nemůže to do Kongsvingeru odvézt Hornbæk?

Chce s tebou mluvit Andreas.

Říkal…

O co jde?

Němci nalili Kristianovi vroucí olej do konečníku.

To je Andreasův bratr.

Uškvařil se zevnitř.

Ahoj, Andreasi.

Je mi líto Kristiana.

Byl to výjimečný kluk.

To byl.

Kdo tohle může udělat?

Kdo tohle dělá?

Pochopíme, jestli chceš odejít.

Odejít? Já neustoupím.

Chci dělat ty nejtvrdší věci. Chápeš?

- Ahoj. - Ahoj.

Už přišla.

Jo.

Dobrý večer.

Krogh.

Gudrun Collett.

Krogh?

Už ne Fjeld?

Krogh, Fjeld, každá ves jiný pes.

Ale musíte si to pamatovat.

Řešíte problémy?

Dá se to tak říct.

Potřebujete přístup do mnoha bytů?

Ano.

Proč do tolika?

Nespím dvakrát na stejném místě.

Paní Collett mi umožnila využívat síť bytů.

Řídil jsem se německou logikou.

Protože Němci každý den metodicky pracovali na tom, aby nás našli.

Většinou přišli zatknout lidi

mezi 4:00 a 6:00 ráno.

Proto jsem denně vstával ve 3:30.

Za pár minut jsem byl na ulici a pak jsem odcházel do lesa,

abych naspal dalších pár hodin,

než se zase vrátím do města.

Otvíráme zase zítra.

Zavřeno.

Děkuju vám, slečno.

Krásně to tu voní.

Smím?

Reidun?

Prosím.

Přiveďte vězně.

Toho prvního.

Víte, kdo to je?

Podívejte se.

Další.

A co tenhle?

Já nevím.

Určitě?

Ne.

Nic jsem neřekla.

Nic.

Dobře.

Bylo tam hodně našich.

Byl tam Solnørdal.

Nevím, jak dlouho vydrží.

Udělají cokoliv,

aby znali tvoje jméno.

Jo.

Co teď celé dny děláš?

Radši se neptej.

Ale máš cestovní povolení do Rjukanu?

Tak jo...

Hledá mě hodně lidí.

A bude jich ještě víc.

Nemůžu se zbavit pocitu, že...

Že by si mohli přijít pro vás.

Musíš dělat svou práci.

A my zas tu svou.

- Ahoj, Gunnare. - Ahoj.

V zájmu dobré spolupráce německých a norských pořádkových sil...

...je důležité, abychom teroru společně bránili.

Ano.

Dostali jste z něj všechno, co ví?

To nemůžeme vědět.

Ne, nemůžeme. Ale musíte se snažit.

Však oni budou zpívat.

Omluvte mě na chvilku.

Jistě.

Pojď se mnou.

Je tu trochu zima, že?

Cože?

Jméno vašeho šéfa.

Vašeho vůdce.

Celé jméno.

Gunnar.

Gunnar.

Ještě příjmení.

Sønsteby.

Gunnar Sønsteby?

Jo.

No vida.

Nebylo to tak těžké.

Omlouvám se za malou pauzu.

Nic se neděje.

Ale řekl bych, že to čekání

se vyplatilo.

GUNAR SØNSTEBY ODMĚNA 200 000 KORUN

Stát.

Doklady, prosím.

V pořádku.

Můžete jet.

Pojď dál, Sønsteby.

Do hajzlu.

Stůj!

LEUCHARS, SKOTSKO - 1943

„Kjakabråten.“

Tak jsi tady.

- Ahoj. - Rád tě vidím.

Já tebe taky.

To je dost, že jsi přijel.

Jo. Ale chci co nejdřív zpátky.

Jedno po druhém, Gunnare.

Erlingu Fjelde.

Erlingu Fjelde.

Chtějí s tebou mluvit.

Vážně?

Říkal jsem jim, že jsi spolehlivej, ale nedali si říct.

Pane Fjelde.

Řekněte nám znovu, pane Fjelde,

jak to, že jste přežil,

a tolik vašich kontaktů ne?

Někteří z nás si myslí, že to je skoro nemožné.

Když je něco nemožné,

bývá k tomu pár jasných vysvětlení.

- Co tím myslíte? - Nic, pane Fjelde.

Řekněte nám to vy.

Jsem důsledný člověk.

Takhle důsledný bývá málokdo.

- Co na to mám říct? - Cokoli.

Neříkám, že jsem lepší než ostatní.

Ale mám dopředu naplánovanou každou hodinu, kdy jsem vzhůru.

- Ostatní taky. - Ostatní taky.

- Kéž by to byla pravda. - Štěstí v tom nehraje roli?

Ano, štěstí a dobré plánování.

Pijete alkohol?

Od začátku války ne. Je to kontraproduktivní.

- Nepotřebujete se jím uklidnit? - Ne.

- A co ženy? - Co s nimi?

Líbí se vám? Někteří agenti dávají přednost mužům.

Je to dost šokující.

Ano, líbí se mi ženy.

S kolika ženami jste navázal kontakt?

Asi s pěti.

S kolika z nich jste spal?

To jsou dost osobní otázky.

Odpovězte.

Od začátku války s žádnou.

Tomu je těžké uvěřit, pane Fjelde.

Nezlobte se, ale za to já nemůžu.

Děláte něco, abyste se uklidnil?

Ano.

Plánuju a připravuju se, jak už jsem vám řekl.

To mě spolehlivě uklidní.

Téhle místnosti máte dost, ne?

Nezlobte se. Naše zpravodajská služba si musela být jistá.

Patříte k hrstce výjimečně nadaných jedinců,

kteří dokážou, co se jiným nepodaří.

Jsme tím ohromeni.

Hodně štěstí ve vašem výcviku.

VÝCVIK POVOLEN

Po několikaměsíčním výcviku ve Skotsku jsem se vrátil do Norska.

Cítil jsem, že jsem připravený na těžší úkoly.

Ale nejdřív jsem měl poznat nového lídra hnutí odporu

Jense Christiana Haugeho.

Sehnala jsem k snídani vejce.

Dej si hlt. To vynalezl můj manžel.

Dobře.

Tvrdil, že to je dobré na cokoliv.

Kromě nádorů na mozku,

jak se pak ukázalo.

Upřímnou soustrast.

Děkuju.

Nesmíme propadnout té temnotě.

Je potřeba si občas trochu užít.

Navzdory tomu, co se děje.

Kdy má dorazit?

On přijde.

Tančíš?

Ne.

Nesmíme zapomenout dýchat, i když je válka.

Jedno po druhém.

To myslíte vážně?

Jestli nepůjdeš tancovat, nedostaneš najíst.

Jo.

Tys nikdy netancoval?

Ale jo.

- Dobře. - Rozhodně.

Takže pravou ruku na mé rameno

a druhou ruku sem. Povedu tě.

Teď.

Nemůžu tančit s polenem. Musíš dýchat.

Nádech nosem

a výdech pusou. Znovu.

Zkusíme to znovu.

Na tři.

Pravou.

Raz, dva, tři. Raz...

Dobře.

Nezapomeň dýchat.

Vítejte.

Pan Hauge.

- Kávu? - Ano, prosím.

- Snažím se naučit Číslo 24 dýchat. - Aha.

Vám teď bylo 25?

Ano.

Možná se o moc víc let nedožijete.

Uvážil jste to?

S tím dokážu žít.

Jak byste reagoval na mučení?

To nevím.

Jediná správná odpověď.

Budeme spolupracovat. Vy a já.

Máme naléhavou věc.

Dobře.

Quisling a Marthinsen budou nutit norské hochy bojovat za Němce.

Pošlou je jako kanónenfutr do Ruska.

Zítra půjde 3 000 kluků na úřad práce.

Zařiďte, ať tam ráno stojí jen vyhořelé ruiny.

Akersgata 55 je tady.

Na noc se prázdná budova zavírá.

Vyhodíme ji do vzduchu. Archiv, ne celý blok.

Gregersi. Osm kilo?

Spíš deset.

Maxi, Selvaag ti pro nás dá zbraně.

Ano.

Tallaku, budeš hlídat ulici Akersgata.

Takže v sedm večer tady.

Mám tu pěknou sbírku. Koukej.

Akersgata 55. Tady to je.

Do sedmi večer musíme všechno zkontrolovat.

Jo, jo.

Co jsem říkal?

Říkal jsi, že já... a… Max…

Tallaku, tohle nejde.

Usmál jsem se na ni. Jsme v kavárně.

To je teď nelegální, smát se na někoho?

Lidi mají city, i když ty ne.

Dobře, směj se. Až se dost nasměješ,

vrátíš se na Akersgata.

Teď jsem odtamtud přišel.

- Máš ten klíč? - Jo.

Ujistil ses, že pasuje?

Hotovo.

Dobře.

18. KVĚTNA 1944

Máš ty klíče?

Pěkný místo.

Jsou tady lidi.

Akce pokračuje.

Dobrý den. Přejete si?

Co se tu děje?

Pracujeme přesčas. Ráno čekáme nápor, tak…

- A vy? - Máme zkontrolovat větrání.

To je dobře. Bývá tu dost dusno.

- Koukneme se na to. - Díky.

Poslyš...

Když vidím, jak vy mladí v téhle době nečinně přihlížíte...

Víš, co mě napadá? Zatraceně!

Já bych zamlada udělal všechno, abych se těch zasranejch prasat zbavil.

Abych pravdu řekl, mám chuť tě zmlátit. To říkám upřímně.

- Jsme v práci. Ale díky. - Maxi.

Jo, jo.

Tak já si loknu.

Jo.

- Děkuju. - Za málo.

Sakra, to je bordel.

Jo.

Řeknu vám, že kdyby mi to ještě běhalo,

tak bych jim nakopal prdel...

Dřív mě nikdo nedokázal předběhnout.

Byl jsem borec.

Jasně.

V roce 1905 jsem v noci běhal do Drammenu a zpátky.

Za jednou dámou, víte? Takový paničky už dneska nejsou.

Tenkrát rozdávaly víc lásky.

A taky pily mléko.

Haló.

Haló! Hej!

Budova za chvíli vybuchne,

takže všichni rychle vypadněte!

Za mnou!

Jo, to byla jiná liga.

3. nebo 4. července... nebo června...

Do Drammenu a zpátky. Během jedné noci.

4. července. Ne.

Měl bys jít, kamaráde.

- Co jsi říkal? - Pryč!

- Rychle! Vypadni! - Dobře.

A co myslíte, že o tom druhý den napsali v novinách?

Správně.

Nic.

Jaká doba, takový tisk. Protože ti, kdo noviny dělají,

rozhodují o tom, co v nich vyjde a co ne.

Za války jsou noviny dobré jenom na podpal.

Ano, Marthinsen.

Zatraceně!

Do prdele.

Gustav Sønsteby?

- Ano? - Půjdete s námi.

Tak počkejte.

Poslali ho do lágru Grini.

Znají tvoje jméno.

Vědí, kdo jsi.

Věděli jsme, že se to může stát.

Tohle si vezmi. Nos je pořád u sebe.

Nesmějí tě dostat živého.

Němci vědí o tomhle bytě.

Dobře. Odejdu.

Děkuju.

Děkujeme.

Doklady.

Batoh taky.

Zkontroluj ho.

Kam jdete, pane Fjelde?

Do práce.

Do práce? Čím se živíte?

V pojišťovně.

Chce jít do práce. Pojišťovák.

Tak hezkej den.

Děkuju.

Běžte.

Takže tě nepoznali?

Naštěstí jsem dost obyčejnej.

Jsi všechno možný, jenom ne obyčejnej.

Přemýšlíš někdy o tom, co budeš dělat, až tohle skončí?

Ne.

Proč ne?

Na to teď myslet nemůžu.

Chci žít ve svobodné zemi a to ostatní je vedlejší.

Neměl by ses teď moc ukazovat.

Bylo by rozumný, aby ses moc neukazoval.

Rozumný asi jo.

Co je?

Někoho...

jsem... potkal.

Co znamená „někoho“?

Ženskou?

Vím, že tobě se to nelíbí, ale…

To se stává.

Mám to pod kontrolou.

Jak, pod kontrolou?

Pečlivě jsem si promyslel, co musím udělat, když mě chytí.

Vím přesně, co musím udělat.

Nikoho nechytí, Tallaku.

Továrna na zbraně Kongsberg.

850 Norů je tam nuceno vyrábět švédská děla pro Němce.

Spojenci budou bombardovat bez ohledu na civilní oběti.

Centrum Kongsbergu bude zničeno.

Máme lepší nápad, ale je to riskantní.

Musíte se dostat do fabriky.

Němci tam hlídkují, ale mezi dvěma pochůzkami

by to mělo jít.

- Ahoj. - Ahoj.

Kde máte věci?

Jaký?

Výbušniny.

Ty jsou vevnitř.

V čem?

Ve fabrice.

Propašoval jsem tam 70 kilo výbušnin.

Na čí rozkaz?

Přišlo nám to jako dobrej nápad.

Takže budeme drátovat ve fabrice?

Jo.

Plán byl, že to budeme mít nachystané předem.

Teď budeme potřebovat deset minut navíc.

Tak dlouho trvá obchůzka.

Tak jo.

Jdeme na to?

Máme klíče.

Jo, ale nechceme se prozradit.

Deset minut.

Pět minut.

Dělej. Konec!

Tři minuty.

Dej mi rozbušku. Nemáme čas.

Musíme ven!

Musím zapálit šňůru.

- Dělej! - Jo.

Tady!

HOKKSUND - 20 KM OD KONGSBERGU

Doklady, prosím.

A vystupte.

Dobře. Všechno v pořádku.

Můžete jet.

Ale bylo to… Nebyli z toho moc nadšení!

Nové pravidlo!

Odteď nechci vidět ani kapku alkoholu

před misí ani během ní.

Po skončení mise, až budou všichni v bezpečí,

to je jiná věc.

Je to jasné?

V pořádku?

Chtějí mě v Londýně.

Víš proč?

Ne.

Buďte opatrní, až budu pryč.

My víme. Dáme si pozor.

Tak jo.

Gunnare?

Páni.

Taková doba!

To mi povídej.

To je Annlaug.

Ahoj.

- Gunnar. - Annlaug.

Těší mě.

Gunnar je kámoš z dětství.

Chodili jsme na výlety do hor předtím, než...

Před tím vším.

Jak se má táta?

Bude v pořádku.

A ty? Myslel jsem, že děláš s otcem.

Jo, ale moc to neklapalo.

Jsem teď… bez práce.

Jo. To je život.

Doba je těžká.

Někam jedeš?

Ne, to je z práce.

- Vedeš městský život? - Ano, tak nějak.

- Rád jsem tě viděl. - Já taky.

Tak zas někdy.

Ano.

LONDÝN - LISTOPAD 1944

Děkuju.

Pěkný den.

Vaše Veličenstvo.

Jak se dnes jmenujete?

Erling Fjeld?

Harald Sørensen, elektromontér z Grefsenu.

Vaše Výsosti.

Bohužel musím jít.

Ale chtěl jsem vás poznat.

- Bylo mi ctí. - Mně taky.

Nechte si chutnat.

Posadíme se?

Dovolil jsem si objednat pro oba.

Děkuju, Vaše Veličenstvo. Vypadá to skvěle.

Dobrou chuť.

Prý jste doma v Oslu dokázal úžasné věci.

Děkuju. Rád bych udělal ještě víc.

Víte co?

Vy to potřebujete víc než já, chlapče.

Mockrát děkuju.

Samozřejmě že se... zase vrátíte domů.

A budete dál dělat co největší neplechu.

Na to setkání nikdy nezapomenu.

Jako by mi sám král nařídil, abychom se těch parchantů zbavili.

Ale než jsem dojel domů, dostal jsem novou zprávu.

Tallak a Gregers

navázali kontakt se dvěma německými dezertéry z Luftwaffe.

S lidmi, o nichž si mysleli, že jsou němečtí dezertéři.

Gregers tam tenkrát zemřel.

Tallaka střelili do tváře

a odvezli ho do vojenského špitálu.

Kdybych byl v Oslu, tak by k té schůzce nedošlo.

Nedostali by k ní povolení.

Jenže já tam nebyl.

Nikdo z nás neví, jak bychom reagovali na mučení.

Zlomili by vás

a zradili byste všechny ostatní?

Takové situaci se chce každý raději vyhnout.

A někdy se jí vyhnout dá.

Ale za určitou cenu.

Vaše nové rozkazy.

POKYNY PRO ČÍSLO 24

POPRAVY

Slyšel jsem, že hnutí odporu

muselo někdy zabíjet Nory.

Ano.

Vy jste je zabíjel?

Zažil jsi válku?

Ne, nezažil,

ale moji rodiče ano.

Pak jsem si jistý,

že by tví rodiče chápali, o čem mluvím.

A vám všem bych moc přál, abyste to nemuseli pochopit

do konce svých životů.

Protože ve válce se nuance ztrácejí. Je to buď, anebo.

A najednou

platí jiná pravidla.

Za války jsem přišel o osm nejbližších kamarádů

kvůli nacistům.

Ale jak bys reagoval,

kdyby tvoje kamarády někdo udal?

To by se mi nelíbilo.

Ne.

Ale zabíjel jste Nory?

Další otázky?

Tihle jsou nejhorší.

Všichni jsou to Norové.

Marthinsen je nejoddanější nacista v zemi, ale na něj potřebujeme víc času.

Začneme tímhle, není o nic lepší.

Je zodpovědný za smrt několika z nás.

Připravit!

Pal!

Můžu říct někomu jinému, Gunnare, jestli je to pro tebe těžké.

Nemůžeme po klucích chtít, aby dělali, co bych sám nedělal.

Já ho sejmu.

Vezmi si někoho s sebou.

Ale musíme si ujasnit jednu věc.

Tohle všechno zůstane jenom mezi námi.

Nadobro.

Kdy, kde, kdo koho zlikvidoval si s sebou odneseme do hrobu.

Promiňte.

Viděl jsem, že jste vyšla z čísla 1.

Bydlíte tam?

Ano.

Líbí se vám tam?

Proč se ptáte?

Řekla byste, že to je hezká čtvrť?

Rozhodně.

Máte dobré sousedy?

To je různé.

Obzvlášť dneska.

Jak to myslíte?

Máte nepříjemného souseda?

Tak nějak.

Bydlíte blízko něj?

Gunnare.

To je on.

Vezmu si další.

Hraj s tím, co máš.

Všechno má svůj čas.

Chytráku.

Děkuju.

Není zač.

Počkejte!

Děkujeme.

Ano?

Trápilo vás potom, co se za války stalo?

Ne, za války jsem vedl

tak extrémní život,

že si moje hlava nikdy neodpočinula. A já si to nepřipouštěl.

Jinak bych to hned schytal.

Já měla spíš na mysli, jak jste vy, členové odboje, zabíjeli Nory.

Ano, o tom už jsme mluvili.

Jo. Jenže jste na to neodpověděl.

Očividně k tomu došlo...

…82 krát za dobu války.

Nepočítal jsem to, ale může to tak být.

Vybírali jsme jen přesvědčené nacisty.

A ty, kteří se chystali udělat něco, co by bránilo Norsku v osvobození.

S těmi jste neměli slitování?

Ne.

Můžeš si vzít číslo dvě.

Jo.

Tyhle dva bych prohodil.

Astrup a Finn Kaas. Nevím.

- Je nejmladší, kdo může teoreticky... - Dobře.

Takže jste nikdy neuvažovali o nenásilí?

O nenásilí?

Jo.

Gándhí?

Slyšel jste o něm?

Ghándí nebojoval s nacisty.

Nenásilí je krásné. Rozhodně.

Ale nefunguje,

když tvou zemi okupují lidé, kteří pohrdají lidmi.

Podle mě to funguje.

Můžeme si o tom promluvit, pokud bude další válka

a zůstaneme naživu.

Dobře. Řekneme si to, když bude válka.

Ano.

Přejděme ke kapitánu Lingeovi a jeho partě.

Protože v Kompani Linge nás bylo hodně z Rjukanu.

Ano?

Udělal každý, koho jste zabili, něco neodpustitelného?

Ano.

Někdy to mělo vážné důsledky.

Třeba v případě Karla Marthinsena.

Pokud jde o Marthinsena, byl to jednoznačný případ.

Pojedeme po Blindernveien, většinou ji projede celou…

Tady nahoře se schováme.

Selvaagu, můžeš mi pomoct?

Byl zodpovědný za holocaust v Norsku.

Posílal norské Židy do koncentračních táborů.

Mohlo by se mu říkat

největší masový vrah v moderních dějinách Norska.

Takže ten musel být zabit.

8. ÚNORA 1945

Co váš syn? Vyhrál ten lyžařský závod?

Díky za optání, ale je to až dneska.

Aha, dneska.

Držím mu palce.

Děkuju.

Venku je zatracená zima.

Kolik myslíte, že stálo za to obětovat životů,

abyste zabili Marthinsena?

Když jsme zastřelili Marthinsena,

Němci se pomstili, to je pravda.

Represe byly tak silné, že jsme další lidi na seznamu

nestříleli ani nezabíjeli.

Během dvou dnů

bylo v pevnosti Akershus zastřeleno 28 Norů.

Byla mezi nimi spousta našich lidí...

a pár náhodných nebohých duší.

Stálo to za to?

Na to se nedá odpovědět.

Jakou cenu má svoboda?

Odboj zastřelil někoho z naší rodiny.

Odboj zastřelil někoho z naší rodiny.

Aha. To vážně nerad slyším...

Víš, co udělal?

To není jasné.

Snad měl někoho udat.

Ano, toho bylo hodně.

Za války.

Doufala jsem, že o tom budete

něco vědět.

Aha. Jak se jmenoval?

Erling Solheim.

Dostali jsme dopis.

Naši lidi na poště zachytili tenhle dopis pro státní policii.

Odesílatel nabízí informace, které můžou vést k tvému dopadení.

Jmenuje tebe a lidi z tvého okruhu.

Nabízí, že vás identifikuje.

ERLING SOLHEIM

Ne, to jméno mi nic neříká.

Řediteli státní policie v Oslu.

Nedávno jsem byl v kontaktu s lidmi

zapletenými do sabotáže a dalších nezákonných aktivit.

Budu muset… pokračovat...

Ale děkuju za otázky.

Hodně jsem slyšel i četl o brutálních akcích

spáchaných takzvanou Domácí frontou.

Solheim musí zmizet dřív, než zkusí znovu kontaktovat gestapo.

Uděláš to?

Jo.

Myslím, že svoboda má tu nejvyšší cenu.

Proto je válka tak neúprosně tvrdá.

Jsou v ní nepřekročitelné fronty.

Ano. Buď svoboda,

nebo smrt.

Raději bych se víc nerozepisoval,

ale zmíním, že mám informace o lidech jménem

Sønsteby, Haugland a Helberg, o nichž vím, že vás zajímají.

Rovněž nechci, aby se do věci zapletla policie. Není spolehlivá.

Pokud mi můžete poslat

povolení k cestě do Osla, přijedu okamžitě.

S pozdravem Erling Solheim.

Pojďte se mnou, vy dva.

Kurvafix!

Z Rjukanu.

Znáš ho?

Jeďte autem Stapo.

V civilních šatech. Tady máte služební průkazy.

Solheim je momentálně bez práce. Bydlí tady.

Ulice Sama Eydese.

Poděkujte za dopis a řekněte, že pojede do Osla k výslechu.

Řekněte, že Stapo je mu vděčná

a že odměna 200 000 na něj čeká v Oslu.

200 000?

Proto to dělá.

Odvezte ho za město...

a tam ho zastřelte.

Do recepce.

Do recepce. Potichu!

Vypadněte!

Erling Solheim?

Poplach!

Ven! Tak padejte!

Rychle!

Ven!

Ven!

Nevím, co ty, ale já se musím vychcat.

27. ÚNORA 1945

Došlo mu, že...

Ne.

Tak jo.

Jasně.

Jsme svobodní! Konečně mír!

Radostné Norsko oslavuje svou znovunabytou svobodu

a prožívá horečné dny.

Počátek jara je plný jásotu, který toužebně a s nadějí

nosili všechny Norky a Norové ve svých srdcích.

Spravedlnosti je učiněno zadost.

Opovrženíhodní zrádci,

kteří svým spoluobčanům vráželi nůž do zad...

Pane Quislingu, to je Halvor Rivrud.

Byl vězněn v Dachau a Mauthausenu.

Poslechněte si, co vám řekne.

A vy budete jen mlčet.

- To je milé. - Děkujeme.

Dobrý den.

Můžete se mi podepsat?

No jistě.

Milerád.

No páni...

Ty se o to tak zajímáš?

Jo.

Ano.

Doufala jsem, že budete něco vědět o pradědečkově bratrovi.

Ne, bohužel, já…

Tehdy se dělo tolik věcí...

Ano.

Je mi líto.

Rozumím.

Každopádně díky.

Taky děkuju.

V hlavě mám pět zásuvek.

Horní tři zásuvky otevírám neustále.

Čtvrtou méně často.

Spodní zásuvku jsem zavřel 8. května 1945

a od té doby jsem ji neotevřel.

Tak jsem to zvládal celé roky.

A šlo to tak překvapivě mnohým z nás.

Ale pro některé to bylo příliš.

Andreas v den osvobození začal pít.

Každý věděl, kdo je.

Žádný bar v Oslu by od něj nevzal peníze.

Jedenáct let chodil z baru do baru.

Roku 1956 se Andreas zastřelil.

Měl jsem podezření, že mu není dobře,

ale tehdy jsem nechápal, jak moc to bylo zlé.

Trápí mě to padesát let.

Když jsem ho potkal poprvé...

- V roce 1998, viďte, Gunnare? - Ano.

GUNNAR SØNSTEBY (1918-2012) NEBYL NĚMCI NIKDY ZATČEN.

ZA VÁLKY ŘÍDIL VÍCE NEŽ 20 SABOTÁŽNÍCH AKCÍ.

JE NEJVÝŠE VYZNAMENANÝ NORSKÝ OBČAN

A JEDINÝ DRŽITEL VÁLEČNÉHO KŘÍŽE SE TŘEMI MEČI.

V ROCE 1953 SE GUNNAR OŽENIL SE SVOU MILOVANOU ANNE-KARIN.

I PŘES SVÉ ZHORŠUJÍCÍ SE ZDRAVÍ HOJNĚ PŘEDNÁŠEL

AŽ DO DOBY KRÁTCE PŘED SMRTÍ.

70 LET SVÉHO ŽIVOTA POMÁHAL TĚM, KTEŘÍ SE POTÝKALI

S POVÁLEČNÝMI TRAUMATY.

KDYŽ MU BYLO 94 LET, ODJEL TAXÍKEM DO HOSPICU V OSLU

A ULEHL NA LŮŽKO. TO, CO SI PŘEDSEVZAL, SPLNIL.

ČÍSLO 24

MUZEUM ODBOJE MÁ KOPII DOPISU, KTERÝ ERLING SOLHEIM POSLAL NA STAPO.

GUNNAR SØNSTEBY ZDŮRAZŇOVAL, ŽE OSTATNÍ ČLENOVÉ SOLHEIMOVY RODINY

MĚLI PROTINACISTICKÉ NÁZORY A BYLI „DOBŘÍ NOROVÉ“.

Překlad titulků: Natálie Nádassy