Original subtitles

Čestmír Trnka, a později i mladý učitel Filip,

získají je prostřednictvím meteoritu vzácné květiny,

které by mohly přinést lidstvu radost, zdraví, moudrost a štěstí.

Sobecký holič Blecha však květiny uloupí.

A zajistí jimi svému synovi nevídanou kariéru.

Devítiletý Oskar, který byl nejhorším žákem školy,

se stává ředitelem ústavu a jedním z nejvlivnějších občanů.

Filipovi se přisuzuje podíl na Oskarově vzestupu.

Kvůli tomu se rozešel s dětmi a se Zuzankou.

Ta mu nemůže odpustit jeho prospěchářství.

Učitel Filip se konečně rozhodne zabrzdit rozpínavost Blechů.

Při jedné příležitosti je označí za zloděje a podvodníky.

Znovu si tak získává přátelství dětí a lásku Zuzanky.

Ale ze školy je bez milosti vyhozen.

V té době se děti už podruhé snaží vzít holiči květiny.

Ale jsou při svém pokusu přistiženy.

Novopečený šéf ústavu Oskar z toho podezírá Čestmírova otce,

jehož podobu si Čestmír pomocí květiny vypůjčil.

A dává pana Trnku s celou rodinou vystěhovat z ústavního bytu.

Co vám chybí? Anketu máte jistou a koukněte se sem.

Ukažte.

No vida! Ale ta fotka?!

-Vyšel už Svět techniky? -Teď nakupuji já!

-Kde o nás ještě píší? -Tady o Oskarovi a o Nobelově ceně.

S tím nepočítáme, to by museli stihnout šibeniční termín.

-Beru to všechno. -Děkuji uctivě.

-Děkuji. Co jsi chtěl? -Svět techniky.

-Tak co, Čestmírku? Do školy? -Ano.

Čestmírku, ty jsi velký. Celý táta, viď?

-To máš pravdu. -Na shledanou.

-Pane Motyčko, pospěšte si. -Promiňte, zdržel mě pan Blecha.

Vy se ho bojíte! Všichni se ho bojíte!

To víte, děti. Ale milé dámy...

kdyby pan profesor chtěl prodat své kameny...

...tak bych věděl o kupci.

Kdybych se věnoval vědě, bylo by to užitečnější.

-Za to ti nikdo nic nedá. -A paní Kropáčková dobře platí.

Ale tohle dělat nebudu!

Najdu si něco jiného.

Představ si, Otakárku, že pan Motyčka zná pána,

který tady to všechno koupí.

-Já nic prodávat nebudu! -Ale z něčeho musíme žít.

Moment.

Váš spolužák, Oskar Blecha,

dosahuje stále významnějších úspěchů.

Mluví se dokonce o Nobelově ceně.

Tu dostávají jen opravdoví velikáni.

-Prosím. -Ano, Davide.

Že je Blešák větší velikán než Leonardo da Vinci?

Nech toho, Pelci!

Chci vám zkrátka navrhnout, abyste Oskara pozvali mezi sebe.

A dali mu tak najevo, jak hluboce si ho vážíte.

A budeme vzpomínat na dobu, kdy náš velikán

dostával jednu pětku za druhou.

Vstaň!

(smích)

Trnko, já ti radím, neprovokuj.

Pojďte.

Kdyby existovala kytka blbosti, tak bych mu s ní přišla gratulovat.

-Při udělování Nobelovy ceny. -On by si čichl...

...a nevěděl by, kolik je pět a pět.

(smích)

-Ahoj, mami. -Čestmíre...

...snad mi nevedeš hosty?!

-Vždyť jsou jen dva. -To víte, v těchto podmínkách.

Tak pozor. A polezte.

Blechovi si nechali udělat mříže do oken.

Takže už se tam asi nikdy nedostaneme.

Existují snad ještě jiné cesty, jak ten podvod odhalit.

-A jaké? -Já bych možná o něčem věděl.

Tady bych to propojil, aby se znásobily ty magnety.

A tak by vznikla rovnováha. Myslíš, že by to šlo?

-Mám z tebe radost, jsi talent. -Takže by to šlo?

Šlo! Mohl bys to přihlásit jako patent.

-A zkusíš to? -Zkusím.

Přál bych ti, abys jednou dosáhl takových úspěchů...

...jako Oskar.

Co kdybyste se o to pokusil. Jde přece o Nobelovu cenu.

To je složité, preparát má zatím vedlejší nežádoucí účinky.

-Promiňte, prosím. -Ano?

Ale v čem je složitost, jak o ní mluví Velký vezír.

Ta první tableta, se kterou přišel Velkovezír,

ta byla pouze na čichání.

Teď pracujeme na tabletě, pod jeho dohledem, která bude...

Která zdokonalí všechny smysly.

Člověk bude vidět po tmě, jako kočka nebo výr.

A bude předvídat krutou zimu a zemětřesení.

A dokáže rozkousnout i ty nejtvrdší kosti.

-A bude věrný svému pánovi. -Neuvěřitelné.

A v čem je tedy problém?

Po tabletě narůstá člověku srst.

-A dokonce tu a tam i štěkne. -Neříkejte.

Okamžik, prosím.

-Pane Koloušek, pojďte sem. -Prosím.

Prosím. K službám.

-Tak prosím. -K službám.

Jak se cítíte po té tabletě?

Tak trochu jako pes.

Promiňte.

Vzal jsem to za pana Bláboleho. Je to zajímavá práce.

A jsem na zdravém vzduchu. Je to 16,50.

Počkej tady.

-Dobrý den, pane profesore. -Dobrý den, paní Paštiková.

-Vyberte nám veliký. -Dobrý den.

Dobrý den. Pane doktore, nezapomněl jste na našeho huňáče?

-Huňáče? -Tady, prosím.

Slíbil jste, že ho zbavíte těch chlupů.

Máme jich plný byt.

-Vidíte, já zapomněl. -Ale sliby se mají plnit.

-Ale Evi. -Roztomilá.

Zítra vás zavolám.

Dobrý den, pane profesore. Neznáte nějakého profesora Olsona?

To víš, že ho znám. To je předseda výboru,

který uděluje Nobelovy ceny.

-Prý přijede, kvůli Oskarovi. -To snad ne.

Říkal to Filip. Co teď prodává noviny, ví o všem.

-Dobrý den. -Dobrý den.

-Jeden spací. -Co? Spací?

Meloun, který se jí před spaním. Pan Blábole by se tak nedivil.

Příště si to budu pamatovat. Říkal jste spací?

Samozřejmě, že spací.

(smích)

-Zrovna tady jeden mám. -Nashledanou.

Poslyšte, Filipe, v tom chlapci něco je.

Profesor Olson by sem nejezdil ze Švédska jen tak.

-Stejně je to podvod. -To byste musel dokázat.

A ne to říct jen tak, jako tenkrát v té televizi.

-Kdybyste tak znal pravdu. -Vy a pravda?

Myslíte si, že jsem zapomněl na ten podvod s tou pažitkou.

Náhodou, ještě dnes vám můžeme dát čichnout...

...k jedné zajímavé květině.

A kdybyste chtěl...

...tak byste se mnou mohl navštívit Blechovy.

Dovolte!

Nesu tam takový malý magnet.

Vyvine neobyčejnou sílu.

-Ne, ne. Do téhle rodiny já... -Nikdo nás nepozná.

Chcete?

Proč šeptáte? V tomhle hluku nás přece nikdo nemůže slyšet.

Ale může.

Docentka Vimrová se zase hádá s manželem.

(zvonek u dveří)

Ani večer nedají pokoj.

-Schovej tu kytku. -Pořád něco schovávat.

Co byste si jako přáli?

Prosím.

-Dobrý večer. -Dobrý večer.

Prosím, kdybyste byl tak hodný a podepsal se nám.

Mám to pro vnučku, jako svatební dar.

-A pro pár přátel. -Aha.

Ta popularita je někdy hrozná věc. Viď, Růžo?

Člověk nemá soukromí.

-Nevíš, kde mám tužku? -Tady, Bedříšku.

-Manžel i syn jsou tak žádáni. -To je pravda.

Celá rodina jsme na roztrhání.

Tak pojďte. Jeden po druhém.

Nejste vy příbuzný toho profesora Langmajera?

-Víte, já jen kvůli té podobě. -Já jsem jeho prastrýc.

Já jsem si to hned myslela. Ta podoba.

-Prosím. -Děkuji.

-Prosím. -Co to tady tak divně hučí?

To je lednice? Nějaký zvláštní typ, že?

Uvnitř probíhá regenerace kyslíku. Tomu byste nerozuměl.

-Běžte raději od toho. -Prosím.

-To je divné. -Prosím, pánové.

Podpis už máte a přeji dobrou noc.

Nás čeká zítra perný den.

Za naším synem přijede ten slavný profesor Olson.

-Až ze Švédska. -Olson?

Dědkové zvědaví.

-Kde ten Oskar je? -Slíbil, že přijde.

Co si ten profesor Olson pomyslí?

Tamhle je.

-Jo. -Výborně.

Taková osobnost, a ten kluk mu nemohl přijít naproti!

Veliká čest pro nás, pane profesore.

-Vágner. -Olson.

-Těší mě. To je... -Docent Ťuhýk.

Povol! Sakra povol!

Já to snad rozmlátím!

-Béďo! Zkus tyhle. -Sakra, já to snad neotevřu!

A ten Olson je už určitě v ústavu!

To je práce!

Tak tam Oskar bude muset jít jen tak, bez čichnutí.

Vyloučeno.

Nešťourej se v tom. Jdi od toho!

-Počkej! Béďo! -Já do toho praštím! Ruce pryč!

Béďo, vždyť je to škoda.

Ano, hahaha...

Prosím.

U Blechů nikdo nebere telefon.

Já tam zajdu.

Omluvte mě, prosím. Hned jsem tady.

Můžete mi zatím něco povídat o tom mladém vědci.

Co ho například jako školáka zajímalo, a tak dále.

No, jako školáka ho nezajímalo nic.

Byl to široko daleko největší omezenec a lenoch.

Ten Šubrt si nějak moc dovoluje.

Olson říká, že má toho čekání dost.

(zvonek u dveří)

-Béďo! -Jdou si pro něj.

Oskare, nedá se nic dělat, ale budeš muset do ústavu.

Já nikam nepůjdu!

-Stalo se něco? -Nic, co by se mělo stát?

Tak mi vysvětlete, Velký vezíre, proč nejste v ústavu?

-A proč jste nebyl na nádraží? -Nikam nepůjdu.

Ale jaký pro to máte důvod?

-Co je vám po tom! -Ty zlobíš, viď?!

-Nikam nepůjdu! -Pozor na hlavu!

Proboha, co si profesor Olson pomyslí?

To se můžeme s Nobelovou cenou rovnou rozloučit!

-Oskare. -Tak to ne, Oskare!

Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.

Oskárku, buď hodný.

-Nechci! Nikam nepůjdu! -Stůj! Oskare, stůj!

-Promiňte. -Vlezte mi na záda!

-Nadběhni mu! -Já nikam nepůjdu!

Já tě tam dostanu! Pojď!

Nefotografovat!

Já ti zkroutím ruku! Tak se představ!

Tati, pusť mě! Pusť mě!

To je šéf našeho ústavu, Oskar Blecha.

Já chci domů!

Pozor! Kousne vás!

Velkovezíre, tenhle vzácný host je profesor Olson.

-Musíš pánovi podat ruku. -Tohle jsem tedy nečekal.

Prostě mu ji podáš. Však on vám ji podá.

Podej pánovi ruku! Tak mu ji podej!

Nebojte se, já ho držím. Podej ruku!

Chlapec nechtěl, věřte mi. Já ho znám.

Pánové, já odjíždím.

Vidíte? A jste tam.

(smích)

A já si dám cigaretu.

Ale těmi dírami to zničíte.

Tak moment.

Podívejte, co tady máte? To k tomu patří?

Ukažte?

(zvonek u dveří)

Vždyť to máte otevřené.

Já se tady s tím dřu takovou dobu.

-To jsem tedy blázen. -To jste.

-Co to říkáte? -Bedřichu! -Co je?

Oskar utekl z ústavu.

To všechno zavinila ta jeho nemoc.

Postihla mozek, mandle, slinivku a trochu střeva.

Teď ho hlavně musíme chytit.

Jinak je ta Nobelova cena ztracená. Tamhle!

Tamhle je.

Jděte všichni pryč!

Fuj, kde to sebral. Takový smrad!

Oskare! Když dovolíš, abych šel za tebou,

dostaneš pětikilovou bednu lízátek.

Chci deset kilo.

-Dobrá, dostaneš dvě bedny. -Ale já chci deset kilo.

No ano, dvě bedny po pěti kilech.

-Pět a pět je deset. -Pět a pět je deset.

Aha. Tak ano, pojď sem.

No, a je to.

-To je tedy šéf. -Neví, že dvakrát pět je deset.

Jen se uklidněte, za chvíli to bude v pořádku.

Milí přátelé, díky svému...

...geniálnímu otci jsem opět zcela zdráv.

Upřímně mě mrzí,

že jsem zavinil předčasný odjezd profesora Olsona.

Celé jsme to dělali zbytečně.

Když byly kytky zavřené u Blechů, měli jsme tam přivést lidi.

A před nimi ten trezor otevřít.

To jsme tedy propásli.

Budeme to muset ještě důkladně promyslet.

Ale teď, kdybyste dovolili, já bych se rád též proletěl.

Dovolíte, ano?

-Povíme jim o tom našem plánu? -Myslím, že to nemá cenu. Podívej.

Je to neobyčejně povznášející pocit.

-Není trochu dětinský? -To se mi na něm právě líbí.

Chcete mi snad vytýkat, že jsem byl nemocný.

Nezdá se vám to být kruté?

Měl vážně zasažen mozek, mandle, slinivku a obě střeva.

-A nemůže se ta nemoc vrátit? -Vyloučeno.

-Podruhé bych tu ostudu nepřežil. -Pro jistotu dostává mýdlové vločky.

V pořádku.

To víte, Nobelova cena v našem městě, to je lákavá představa.

Prosím. Já pro to udělám všechno.

-Vlastičko. -Ano, pane Vágnere.

-Objednáte mi letenku. -Znamenám.

Bylo to jen přechodná indispozice našeho malého génia.

-Přijeďte se osobně přesvědčit... -Vyloučeno!

Naprosto vyloučeno. Já všechno uznávám,

každý má právo někdy onemocnět.

-Mě tam prostě nikdo nedostane. -Ale jeho vědecké výsledky.

-Ne, ne. -Ale já bych jel docela rád.

Víš, že sbírám materiály o zázračných dětech.

A co tvoje srdce? Pořád se šetříš, a najednou...

Mohla by se mnou jet doktorka Eriksonová.

Ano.

Takže zítra je tu máme. To je skvělé.

-Tentokrát to, doufám, vyjde. -Dobrou chuť.

O tom nepochybujte.

Co jste si to objednal? Vypadá to podezřele.

To jsou kořínky liju miju piju.

-Zkoušíme to jako novinku. -Zkoušíte?

-Copak jsme morčata? -Počkej, jestli ti pak bude špatně.

Abych nezapomněl, omluvte mě ráno u toho doktora Johansona.

Přijdu o něco později, pozvali mě totiž bývalí spolužáci.

-Dobrou chuť. -Dobrou chuť.

Ujišťuji vás, že titul čestného žáka 4.B budu nosit s hrdostí.

Přijmi od nás, drahý Oskare, tuto malou pozornost,

kterou ti chceme vyjádřit, jak tě máme rádi.

Vidíte děti, tak tomu se říká galantnost.

Děkuji ti, Bernášková, jsem opravdu dojat.

(smích)

-To přece...to je... -Děsné.

-Ano. -Kdo jste?

Kdo jste vy...

(výkřik)

(smích)

Paní kolegyně, zavolejte okamžitě pana školníka.

Pořádně se nadechni, tak...

Teď se narovnej.

Nic.

Kdyby to byla nemoc, tak by to muselo zabrat.

-Tak čím to tedy je? -To je tím jídlem.

Těma zatracenýma kořínkama v té hospodě.

A máma ti říkala, abys to nejedl.

-To máš z toho. -Ale co teď?

Prosím tě, obleč si tohle.

Myslím, jestli mu nezůstaly nějaké dětské záliby.

Jestli si rád hraje nebo čte indiánky.

Nechá se například titulovat Velký vezíre.

To je opravdu dětské. Velice dětské.

-Není přerostlý? -Vůbec ne, asi takhle.

(klepání na dveře)

Okamžik, prosím. Vydržte.

-Kdo jste? -Oskar.

-Který Oskar? -Oskar Blecha. Šéf tohoto ústavu.

Šéf tohoto ústavu. Velký vezír.

Ano, jsem to já. Asi jsem něco snědl, nejspíš ty kořínky.

Nemýlím-li se, to je pan doktor Johanson.

Pěkně vás vítám.

Klid, pane doktore.

Říkali jste, že jde o zázračné dítě.

-Vy jste mi lhali! -Ale já jsem zázračné dítě.

Já vám to dokážu.

Promiňte.

Já vám přísahám, že jsem Oskar Blecha.

A co žákovský průkaz? To vám nic neříká.

Takže se dá říct, že náš komplexní preparát

podstatně zdokonaluje člověka ve všech směrech.

Ale to zní jako utopie.

Ztratila jsem rukavičku. To je nepříjemné.

To je maličkost. Hned se o to postaráme.

Ano? Děkuji. Pojďte.

Vymysleli jste si to zázračné dítě, abych sem přijel.

Ale přiznám se, nelituji toho.

-Ale já jsem opravdu zázračné dítě. -Dobře, když na tom trváte.

Jak jste došel k těm úžasným výsledkům?

Ano, ano. Prosím.

Využil jsem kinetické viskozity sloučeniny G3B.

-To byl riskantní experiment. -Paní doktorko.

To je pan Koloušek. On vám tu rukavičku najde.

Dobrý den. Promiňte, prosím.

-On čichá jako pes. -Lépe než pes.

Co to má na obličeji?

To jsou právě vedlejší účinky našeho preparátu.

Prosím.

Prosím.

-Prosím. -Tohle je můj devítiletý syn.

To jsme dopadli.

Takhle to vypadá, když zkoušíte na hostech.

-Promiňte, já? -Říkal jste, že kořínky zkoušíte?

-Ano. -Tak vidíte.

-Co mu dát zažívací sodu? -Určitě. Já vám něco řeknu.

Já tenhle podnik nechám zavřít!

Já vás poženu k soudu. Já to dám do novin.

-Promiňte. To je bratr toho... -Ne, otec.

Cože? Otec je mladší než jeho syn?

Pane doktore, srdce. Nerozčilujte se.

-Co je to vlastně za člověka? -Manžel je holič.

-To svět neviděl. -Klid, prosím.

Mami! Mami! Já už jsem zase v pořádku.

Jéé...to jsem si oddychla.

Pane Vágnere, koukejte, to se mi ulevilo.

Vida, konečně vám můžeme představit Velkého vezíra

v jeho pravé podobě.

-Blecha junior, tedy Oskar. -To je...

-Jéé... -Co?

-Pilulku. A zavolejte sanitku. -Počkejte!

-Já se ho ujmu. -Ne, holič ne.

-Ale pan Blecha je šikovný. -Ne, ne, ne.

Ne!

Paní kolegyně, nemohu vám dát ani tu nejmenší naději.

Všichni ven!

Všichni okamžitě ven!

No tak.

Ten...ten chlap je tady zase.

Všichni opusťte místnost. Tak prosím.

Pan Blecha jinak neručí za úspěch svého zákroku.

-Tak račte. Prosím. -Vy také. -Já také.

Pánové, přece ho nenecháme v rukou toho šílence.

-Pánové, prosím. -Prosím.

Co to je?! Pusťte mě! Tohle je blázen!

-Jsem za něj zodpovědná! -Madam! V pořádku.

Jděte pryč! Jděte pryč!

-Jděte pryč! -Nebojte se.

Nejdřív vám posvítím baterkou do nosu.

A pak vám tam nasypu trochu kalafuny. To pomůže.

Ale nejdřív vám zakryju oči, aby neutrpěly zánětem spojivek.

Uvolněte se. A nadýchnout.

Uklidněte se, prosím.

Dobrý den.

Je to geniální lékař.

Půjčil byste mi tu baterku? Děkuji.

Je vám sice lépe, ale raději vás...

...odvezeme do hotelu. Prosím.

Poslyšte, nechtěl byste se stát šéfem této nemocnice?

Ahoj.

Proč ne? Ale jedině až odtud vypadne tenhle člověk.

-To je náš jediný pacient. -Kdybyste dovolil...

Béďo! Rozumíte tomu? Co jsem ti udělal?

Proč jsi na mě takovej?

Doporučuji objednat kalafunu a baterky pro všechny nemocnice.

Cože? Ano, ale pozor, musí to být značka Helios.

Helios! Jinak to nemá cenu. Nashledanou.

-Jak vám je? -Jak se po tom všem cítíte?

Chcete to vidět? Prosím.

Pane doktore, musíte se šetřit!

-Srdce jak zvon. -Bravo! Co to je?

-Tak jsem vás přece jen našel. -To jste hodný, pane Koloušku.

To je úžasné. Prostě úžasné.

-Kdybych měla kostku cukru. -Stačilo by na pivo.

Zpočátku jsem měl jistou nedůvěru, ale teď jsem nadšený.

Ústavem, panem Oskarem, panem Blechou i panem Kolouškem.

To rád slyším.

Doktor Johanson si přál, abych vám tohle vrátil.

-A ještě jednou vám poděkoval. -Děkuji.

-O našem Oskarovi nemluvil? -Ticho!

Bedřichu! Doktor Johanson právě říká,

že bys tu Nobelovu cenu měl dostat i ty.

-Za objevné léčebné metody. -To je skvělé.

-To je nádherné. -Mlč, prosím tě.

Teď právě říká, že asi zavolá profesora Olsona, aby sem přijel.

To je vynikající. Paní Blechová,

vás je pro to kadeřnictví škoda.

Noviny plné drbů jdou automaticky na dračku.

-Oznamovatele. -Dobrý den, pane doktore.

-Prosím. -Děkuji.

Pane doktore! To jsme rádi, že vás vidíme.

Chtěli bychom vám poděkovat za našeho huňáče.

-Čím jste to dokázal? -Trochu jsem experimentoval.

To je teď úplně jiný pes.

Ten Paštika teď dělá, že mě vůbec nezná.

Kdyby potkal mladého Blechu, tak by se přerazil.

-Třikrát Oznamovatel. -Dnes jdou ty noviny jak po másle.

Hele, třeba tohle. Včera v 19:35 řekl ředitel banky manželce:

Jestli ten holič Blecha dostane Nobelovu cenu,

tak sním rohožku. Dobrý, co?

To by mě zajímalo, kde Neuwirth ty zprávy bere.

Neuwirth? Ty nevíš, kdo ty noviny řídí?

Děkuji. Paní Blechová, dobrý den.

-Jak se cítíte v nové funkci? -Ale ano.

Myslím, že jsme udělali dobře, zprávy jsou teď mnohem zajímavější.

(klepání na dveře)

-Dobrý den. -Co tady chcete?

Tak to jsou ti malí loupežníci.

-Prosili bychom tohle otisknout. -Prosím, paní šéfredaktorko.

Učitel Janda oznamuje, že do 24 hodin dokáže veřejnosti, že...

...rodina Blechů jsou podvodníci.

-No tohle! -Promiňte.

-To přece nemůžeme otisknout. -Ale proč ne?

Tak to sice otiskli, ale připsali k tomu:

Kupte si příští číslo, abyste se přesvědčili o tom, že je to lež.

S dovolením.

To jsou ale rošťáci. Jdu se učit.

Divím se vám, že si nedáte pokoj. Nestačí vám, jak jsme dopadli?

-Chceš ještě? -A praskne pode mnou moje větev.

Čestmíre!

Čestmír nikam nesmí. Má pořád domácí vězení.

Čestmíre, jdi na svou větev.

Udělej něco! Dělej!

-Dobrý den, pane Blecha. -Dobrý den. Co si přejete?

Nějak na mě leze chřipka. Tak vás chci požádat...

-Dobrý den. -Copak se děje?

Mohl byste prodat panu Blechovi tenhle meloun?

-On už jde. -Vy máte něco za lubem.

Máme. Tentokrát bychom byli rádi, kdyby nám to vyšlo.

To víte, že vám to nezkazím.

-Á...pan Blecha. Jako vždy? -Jeden spací.

-Mám tu jeden výborný. -No, co koukáte.

Tady je. Prosím.

Chudák Oskárek, zase bude v tom ústavu až do noci.

-To víš, dodělávají tu tabletu. -No ano, ale každý den až do noci.

Neměl by se tak přepínat, nezapomeň, že je ve vývinu.

Já bych nejradši vůbec nikam nešel.

Dal bych si kus melounu.

Ale když nás pozval pan Vágner.

-Béďo. -Pan Vágner...

Představ si, že učitelka Klepáčová, ohni hlavu,

chtěla, abych jí vyléčil chřipku.

Po všech těch pětkách, co Oskarovi dala?

Měla jsi ji také vidět, jak jela.

Tady něco to...smrdí.

Á...hoří!

To jsou ty kytky, schovej je do auta.

Béďo, ještě televizor.

Máme je. Rychle nasedat.

Dělejte rychle!

-Tady jsou. -Ke všem si čichnout.

Nastartuj, a ať nás nevybouráš!

-Béďo! Počkej. -Co je?

Teď někdo říkal: "Kytka inteligence chybí!"

-A druhý mu říkal: -Co?

"Tak rychle do ústavu, musí ji mít Oskar!"

Mámo! Za mnou!

-Stůj! -Bedříšku!

-Bedřichu, co mám dělat? -Zavolej hasiče!

Začni hasit sama, vodou!

Tak, a teď už neslyší, ani nás nemohl vidět.

-Rychle tu kytku. -Pomoc!

Jsem ředitel ústavu! Pomoc! Hned mě pusťte!

Nemůžu ji najít.

Drž ho pořádně, podívám se do trezoru.

-Dobrý, můžeš! -Pomoc! Pusťte mě!

-Jsem přepaden! -Tady je.

-Honem tu tašku. -Pomoc!

Maskujte se. Dělej.

Rychle za mnou.

-Něco se stalo. -Chyťte je!

Dobrý den.

Tamhle jsou! Rychle za nimi!

Kam teď?

Třeba sem!

Tady se zamkneme.

Rychle, pojďte všichni!

Není tu klíč. Musím držet dveře.

Rychle, mříž!

Dělej!

Jdi jí pomoct.

-Ukaž, pomůžu ti. -Dělej, zaber!

Proboha, koza!

-Žere kytky. -Je to v háji!

Teď!

Nepovolili. Zpátky! Víc se rozeběhnout.

-Jsou to nějaké děti. -Sama jsem je viděla.

To je nápad. Pojďte sem s tou kládou.

Držte to vodorovně a při nárazu se nepustit.

Docent Paštika tam má pokusnou kozu.

Zpátky! A ještě jednou.

Utekli oknem.

-Jsou pryč. -Ukradli něco?

Všechny kytky někdo ukradl.

-Co se vlastně ztratilo?! -Celkem nic.

Nic. Vůbec nic.

Celé město nemluví o nikom jiném než o vás.

Lidé nevědí, jestli mají napsat do ankety vás nebo syna.

-Proč tu také není váš syn? -Je v laboratoři.

Chce dokončit ten preparát. Že, pane Blecho?

Zbavuje ho těch vedlejších účinků.

-Spěchá s tím. -Než mu to...

-Než mu to co? -Manželka myslela,

dokud má všechny nápady pohromadě.

Ale geniální hlava má nápady pořád, že?

Promiňte. Doktor Johanson? Volá Stockholm.

To je profesor Olson. Promiňte.

Mohu vám důvěrně prozradit,

že Nobelovu cenu dostanete oba.

Vy i váš syn. Ale pšt...

Taťko...

Dva občané našeho města, nositeli Nobelovy ceny.

Není to nádherné?

Na školu, kam chodil Oskar, se hrnou děti z celého světa.

V nemocnici, kde jste ředitelem, neseženete lůžko.

A teď dvě Nobelovy ceny. Úchvatné!

-Doufám, že dovedete léčit i játra. -Samozřejmě.

-Totiž ne. -Jak to, že ne?

-Je zbytečně skromný. -Musíte se o to pokusit.

-Profesor Olson bude zítra tady. -Bravo.

-Vy nejste rád? -Jsem rád.

Jsem si jist, že tentokrát už všechno vyjde.

www.titulky.com