Original subtitles

V našem městečku se dějí nevídané věci.

Děti mohou létat, dokážou se proměňovat v dospělé.

A to všechno díky květinám ze záhadného meteoritu.

Také učitel Filip se ocitne v modrém kameni.

A přinese z něj další zázračná semínka.

Ta způsobí, jak Filip věří,

že všichni lidé budou zdraví a silní, moudří a šťastní.

Přání Filipa se však nesplní. Semínka uloupí holič Blecha.

Květiny, které z nich vykvetou, sobecky využívá pro svou rodinu.

Oskar, nejhloupější žák třídy, se přes noc změní v malého génia.

Holič se změní v zázračného lékaře, který udivuje celé město.

Filipovi a dětem je hned jasné, kdo květiny ukradl.

Je tu však problém, jak je holičovi vzít.

Čestmír s kamarády chce květiny okamžitě získat.

Ale Filip o to náhle nejeví zájem.

Doučoval totiž Oskara.

Lichotí mu, že proměna hlupáka v génia je přisuzována jemu.

Ví, že ho čeká závratná kariéra.

Zuzanka a děti se však od něho zklamaně odvracejí.

Otakárku!

Otylko!

Otylko, pojd" se podívat!

-Ach, už je ráno. -Celou noc nespat, v tvém věku?

No a co? Vy také pořád něco šijete.

Pomáháme paní Kropáčkové, její Mireček je strašný trhan.

Podívej se.

-Važme si ho. -Za co? Že trhá kalhoty?

Když to dělá poctivě. Dovolíš?

(hudba)

Je to bezvadná knížka.

Vážně jsem nevěděl, že silou vůle se dají dělat takovéhle věci.

-Jaké? -Nějaký lnd zboural dům silou vůle.

-Nesmysl. -Opravdu, tak na to myslel,

že ten dům sám od sebe spadnul.

Můžeš si to přečíst, já ti to půjčím.

Hele, tohle je to okno. Nezavírají ho ani v noci.

Tím bychom se tam dostali.

Ale musíme vědět, kde mají kytky schované.

Co kdybys tam zašel jako tvůj táta, že se jim jako omlouváš.

Ne. Už toho bylo dost. Tátovi se nebude ubližovat.

Je mi ho líto. Pojď.

Tátovi se nebude ubližovat, je mi ho líto.

-Vidíš. -Pomalu.

Takhle ti to bude slušet mnohem lépe.

No, haha...

-Teď jsi zase náš taťka. -Hehe...

-Počkej. -Co je?

Nějací kluci se baví o našich kytkách.

-Chtějí nám je ukrást. -Prosím tě, jak by o nich věděli?

Navíc máme to poplašné zařízení.

Kluci mi můžou vlézt na záda.

-Čichnul si Oskar, než šel do školy? -Ano, dvakrát.

Počkej.

-Nech toho a pojď! -Neruš, mluví pan Vágner.

-Čichni si, ať ho slyšíš také. -Ne, mě už z toho třeští hlava.

-Co tedy říkal? -Je strašně rozčílený.

Jestli zítra vyhrajete, jak mám předávat pohár?

S takovýmhle nosem!

-Děláme, co můžeme. -Neděláte nic!

V mém úřadu nemůžu přece vypadat jako alkoholik!

Zkusím to jinde!

-Snad ne u toho holiče? -Já vám tu ostudu udělám.

Dobrý den. Prý budeme mít v ústavu nového šéfa?

-Kdo vám to řekl? -Profesor.

-Psst! Nikde ani slovo. -Ano.

Jste třetí ve městě, kdo to ví.

-Kam všichni jdou? -Nemám ponětí.

To vypadá na hromadný úprk.

Takhle by to nešlo, pěkně do řady.

Jeden za druhým. Co to děláte?

Postavte se do řady, na všechny se dostane.

No vidíte, primář říkal tři měsíce, a najednou je to hotové hned.

-Jak se tam platí? -Co mu kdo dá.

On tam má takovou zásuvku, někdo dá stovku, jiný padesát.

Já mu dala dvě koruny.

Na všechny se dostane. Nebo mám rozdávat čísla?

Vás se to také týká, do řady. Jé, pan Vágner!

-To jsem dopadl, viďte? -Přikryjte to.

Pojďte, vy máte přednost.

-Když myslíte. -Čekáme, na všechny se dostane.

Rozestoupíme se. Víte, kdo to je? No tak!

Zkusíme to elektrikou.

Budeme ten váš nos ozonizovat.

-Nebude to bolet? -Nebude.

Dobře. Tak, sklonit se a nadýchnout zhluboka.

Tak, prosím.

No, to je neuvěřitelné. Pane Blecha, jste skvělý.

Jste skvělý! Co jsem dlužen?

-Nic. Nic. -Jak to nic?

To byste mě urazil.

Spíš mi řekněte, kdo bude novým šéfem v ústavu.

-Jak to víte? -My jsme tady informační centrum.

My o tom budeme jednat až zítra, ale že jste to vy...

(zvonění)

-Bedřichu! Rychle! -Co se děje?

-Pardon. Promiňte. -Co je?

Co se děje, šéfe?

-Dnes se neordinuje? -Hned jsme zpátky.

Jedeme, Béďo.

Kvůli úmrtí se dnes nevrtí?

(smích)

Ruce vzhůru!

(zvonění)

Potvora jedna.

A je klid.

(smích)

-To vykládej někomu jinému. -Lžeš!

Nelžu, jeden fakír se silou vůle dokázal udržet metr nad zemí.

-Nebo řekni o tom lupiči. -Ten silou vůle odemknul zámek.

(smích)

-To jsou vtipy. -Já ti dám vtipy!

To napsal jeden profesor.

Pardon. Trnko, jak to, že neskáčeš?

Pelc, Frejman, také skákat.

-Oskare, pojď sem. -Oskare, ahoj.

Jak je možné, že jsi se z velmi slabého žáka...

-...stal nejlepším? -Poslechneme si ho.

A jak to, že jsi mluvil japonsky? To tě naučil učitel Janda?

To tě naučil učitel Janda za necelý týden?

Ano. Jak jinak by to bylo možné?

Máte můj obdiv. Jako pedagog tu zřejmě nemáte konkurenci.

-No... -Prosím?

(hudba)

Zuzano.

-Zuzano, ty se na mě zlobíš? -Proč bych se měla zlobit?

Nemohu se zlobit na někoho, na kom mi nezáleží.

-Ale mě to moc mrzí. -Proč?

Našel sis za mě bezvadnou náhradu. Taková kariéra, ta hřeje u srdce.

Tak úspěšný pedagog.

Promiň, já tady zas musím dělat svou kariéru.

Já nesnesu, abys říkal takové nesmysly, jako na tom tělocviku.

Proč? Můžete být rád, že váš věhlas roste. Mohu to zkusit?

Ano.

Hele, my oba víme, že já na tom žádnou zásluhu nemám.

Ale to si snad necháte pro sebe, to byste byl sám proti sobě.

Oskare!

-Oskárku. Hehehe... -Co to nesete?

Samá věda, nech ty balónky.

Od téhle chvíle začínáš být v tomhle městě někdo.

Ve vědeckém ústavu hledají nového vedoucího.

Řekněme si to upřímně, co jste zničil Perichotovy poznámky,

se nad vámi stahují mračna.

A po té komedii, co jste předvedl s tou pažitkou...

Ale já ve vás pořád ještě věřím.

A kdybych věděl, že máte před sebou nějakou...

Mám, mám. Dělám na tom.

(klepání na dveře)

Dále!

Když dovolíte, já vyměním vám jen žárovku.

Pracoval jsem na tom celou noc, kdybych věděl, že dnes přijedete...

-Tak to je škoda... -To se dá ještě zařídit.

-Pane Trnko, tady jsou klíče. -Prosím?

Sestry teď budou v botanické zahradě.

V mém pokoji ve skříni jsou desky.

Mají nápis "Nová teorie". Přineste je, prosím.

Ale ta skříň se špatně otevírá, musíte opatrně.

S tím já si poradím. Nová teorie. V deskách.

Jsem přesvědčen, že vás překvapím něčím úplně novým.

Jen aby to tomu panu Trnkovi netrvalo moc dlouho.

(vykřikne leknutím)

(zvuk prudkého růstu a praskajícího nábytku)

(heky)

Řekl jste pět minut, a už je to hodina dvacet.

Nezlobte se, ale na vás se nedá spolehnout.

-Když dovolíte, já tam zajdu. -Ne, nikam nechoďte.

Je mi líto, ale zklamal jste mě i tentokrát.

V životě už pro vás nehnu ani prstem!

To si laskavě vypijte sami.

Vždyť to byl leštěný ořech, ještě po rodičích.

-A teď tu udělá takový virvál! -Vždyť je to blázen.

No právě. Doktor Klepáč se bude divit.

Nic si z toho nedělejte, vždyť je to všechno pojištěné.

-Ale kam jste dal tu sekeru? -Žádnou jsem neměl.

-To jste udělal ručně? -Neudělal jsem vůbec nic.

-Tak jste to rozkousal?! -Pane Trnko, co je s vámi?!

-Ale, pane profesore... -Á! To není pravda!

Vždyť jsem vám říkal, opatrně.

Ta skříň šla špatně otvírat. To jste musel takhle?

Otakárku, prosím tě. Víš, že se nesmíš rozčilovat.

(klepání)

-Dobrý den, pane profesore. -Vy se odvažujete?

Hledali jsme vás v ústavu, potřeboval bych půjčit laboratoř.

Chlapec by chtěl něco vyzkoušet.

-Uklidni se! Prosím tě. -Ven!

-Otakárku! -Ven!

To vás bude mrzet!

A dál?

Tak se nestyďte.

Tak, pane Trnko, hezky sám.

Držel jsem v ruce kámen,

ten se najednou zvětšil a chtěl mě vcucnout.

Já jsem se naštěstí držel dveří, což mě zachránilo.

Děkuji. Halucinace.

-Tak co s vámi? -Měli bychom, aspoň jednoho.

Podívejte, pane Trnko, s vámi je to tak špatné,

že dokonce rozbíjíte nábytek.

-Ano. -Mám pro vás návrh.

-Ano. -Jo?

(zvoní telefon)

Já to vezmu.

Odpoledne se jde k Blechům, zjistit, kde to mají schované.

-Ti se s vámi nebudou vůbec bavit. -Náhodou to máme vymyšlené.

Děti! Tatínka si nechali v nemocnici.

Máš ho na svědomí.

-Jsem tady jediný pacient. -V celé nemocnici?

-Změřit. -Už jsem se měřil dvakrát.

-To je jedno. Oholit. -Už zas?

Pan Krákora nemá co dělat.

Nemohu připustit, aby personál zvlčil. Jdeme!

-Primář řekl, že mě odtud nepustí. -Tatínku?

Museli by zavřít nemocnici.

-Vy nejste zdejší, že? -My jsme z Čipčína.

Ale také tam čteme ty vaše noviny. Tedy, já ne...

-ale David, manžel ano. -Ano.

-Co jako? Rozumíš tomu? -Ne.

A čemu vděčíme za vaši návštěvu?

-No... -Oni všichni, celá vesnice...

...bychom vás chtěli napsat na ty anketní lístky.

Jako že léčíte lidi. Jenomže se rozkřiklo, že je to podvod.

-A kdybyste mou manželku vyléčil... -Jo tak.

Tak když mě tedy chcete napsat do té ankety. Ukažte.

-To máte po úrazu? -Ano, kousnul mě had.

Had, had...no tak...

-To budeme léčit vodovými barvami. -Prosím vás.

Kde tady máte...? Mně se strašně chce...

Jé! Pojďte.

Tak se do toho dáme.

A který had vás kousnul? Zmije?

Ne. Ten...vorvaň.

-Bedřichu! -Co je?

Rychle, on se tam asi...dělej!

Udělalo se mu špatně, leží tam na zemi. Dělej!

Moment.

-Čestmíre, co tady děláš? -Ahoj.

Pokud vím, táta ti domácí vězení nezrušil.

-Počkej, až mu to povím! -Ale tím bys mu jen přitížila.

Dobrý den.

Dobrý den.

-Co je to za lidi? -Já nevím.

-Jak se vede tátovi? -Když to přežije, bude mít štěstí.

Taková péče. Tak mě prosil, nenechávej mě tady.

-A domů! -Už jdu.

-Co je? -Je vorvaň had?

-Není. Proč? -Ale, to nic.

Já na vorvaně chyběla.

Ale co? Hlavně víme, kde mají ty kytky schované.

-Barča si i čichla. -Ano? Ke které?

Dívej.

(smích)

-Viděls to? -Je dobrá.

Poslyš. Ty bys mohla pomoct našemu tátovi.

-Pane Trnko. -Jéé...!!!

-Co tady děláte? -Přiletěla jsem, abych vás odnesla.

-Jak? -Já už to nějak zařídím.

Třeba takhle.

Co to je? Pane Trnko!

-Poslední pacient. -To je divné.

Pane Trnko, okamžitě zpátky!

Pojďte dál, nejspíš ho bude mít v nočním stolku.

-Okamžik. -To je dobré.

-Ách...Zbyňku? -Tak co, marode?

-Já myslel, že jsi v nemocnici. -Ty jsi utekl?!

Pojd".

-Ne! -No ano.

-To je hrůza. -Proč?

Co když to byl anděl?

-Je na tom hůř, než když tam šel. -Co si tam říkáte?

Pan Křepelka si přišel pro tvůj univerzální klíč.

Vždyť...tady je.

A bylo to nádherné.

Takhle nějak mávala a my jsme se vznesli.

A pak jsme letěli nad městem, jako bychom byli bez tíže.

-Zamkněte se zevnitř. -Děkuji.

-Neděkujte, tolik jste mi toho dali. -Také si myslím.

Tak vidíš, Oskare...

...vždy sis přál být kouzelníkem, a už je to tady.

Nech zbytečných řečí a dej sem čpavek, sodík a trochu salmiaku.

Ať to lítá.

Neříkám, že se tady neudělalo vůbec nic.

Pokusy docenta Paštiky s kozím mlékem...

...jsou zajímavé.

Ale na co se tady chová vlčák, to nevím.

Zkrátka a dobře, vynaložily se prostředky...

...a výsledky žádné.

Objevil tady někdo jediný, slovy jediný prostředek,

který by člověka v něčem průkazně zdokonalil?

-Neobjevil! -Objevil.

Můj syn je připraven, předvésti vám svůj preparát,

který prokazatelně zdokonaluje jeden z lidských smyslů.

Pan Křepelka tady na zahradě schoval párek a pan Koloušek...

Používáme ho jako pokusného králíka.

A pan Koloušek bude soutěžit se zde přítomným panem...

...se zde přítomným vlčákem, kdo ten párek vyčenichá dřív.

Oskare, prosím.

Spolknout a zapít.

A teď sami posuďte, zda se čich tohoto muže,

díky mému preparátu, výrazně zdokonalil či nikoliv.

Připravit. Pozor. Teď!

(hudba)

-To jsem zvědav, jak to dopadne. -Také jste tak napnutý?

Dovoluji si podotknout, že ten vlčák...

-...není v ústavu tak zbytečný. -Ano.

Takže vy jste ten mladý muž, o kterém se tolik píše?

Jakýsi Japonec o vás prohlásil, že jste geniální.

Pan Hamasaito z Tokia.

Včera jsme dostali telegram s nabídkou...

...aby Oskar řídil tokijský matematicko-fyzikální ústav.

Už jsou tady!

Hele! Pes stopař.

(smích)

Prosím, a to má ten pes speciální výcvik.

Přátelé, to je historický okamžik.

Člověk poprvé čichal lépe než-li zvíře.

-Gratuluji. -Potlesk!

Donedávna to byl největší trouba ve třídě.

-Tak řekneš to? -Neřeknu!

-Řekneš! -Neřeknu!

Co blbneš?!

(pláč)

-Co je zas? -On mi dal facku.

-Co jsi mu to udělal? -On si myslí, že může všechno.

-Jen se podívejte. -On mi nechce říkat Velký vezíre.

Jo, jo...no... Běž si rychle čichnout!

Vítám vás, pánové.

Pane Blecha, máme pro vašeho syna nabídku.

Pozvali jsme vás, abychom vám představili nového šéfa ústavu.

Není zatím ještě dospělý, ale je geniální.

A právě v důvěře v jeho nadání jsme mu tu funkci svěřili.

-Má o něj zájem cizina. -Tím spíše, že je o něj zájem.

-Prosím. -A jak mu máme říkat?

Samozřejmě vykat, to je jasné. A říkat...

Přeji si, abyste mi říkali Velký vezíre.

A neujmu se funkce dřív, dokud nepropustíte profesora Langmajera.

No prosím.

Neříkal jsem vám včera, že budete litovat.

-Tatínku. -Já asi nebudu.

-Jak ti je? -Ujde to.

Už máme toho nového šéfa.

Vidíš, kam to dotáhl tvůj spolužák. Proč ty bys také nemohl...

Mami, ty jsi vážně někdy legrační.

Zuzanko, já být tebou, tak bych o tomhle pomlčel.

To ty jsi uspíšila odchod profesora s tou pažitkou.

A jezte.

(zvonek u dveří)

Jdu otevřít.

Tati, směl bych dneska na tenis?

Já vím, že mám domácí vězení, ale když je to mistrovství.

Já při takové slávě ještě nikdy nesbíral.

Hele, s tou silou vůle je to opravdu zajímavé.

-Zkoušel jsi to? -Zkoušel.

A málem se mi to povedlo, ale asi jsem se málo soustředil.

To nesmíš hned chtít, aby spadl dům.

Já jenom chtěl, aby se samy od sebe otevřely noviny.

Víš co? Pojď to zkusit, ale spolu.

Musíme se strašně soustředit.

Když budeme dva... Třeba tamhleten časopis.

Soustřeď se.

-Za chvíli musíme na tenis. -Neruš a soustřeď se!

Hele!

-Viděl jsi to? -Úplně jsem se lekl.

To je gól! Ono to funguje.

-Teď vítězné podání. Vsaď se. -Proč? Vždyť je to jasné.

(potlesk, jásot)

Jdeme.

-Tohle vám posílá doktor Vogel. -Tím pádem to máme kompletní.

Tak to jdeme koupit. Jdeme.

Ještě že mi ten holič dal nos do pořádku.

Doktor Vogel si vybral za partnera svého přítele, inženýra Rohana.

A vyplatilo se to. Vidíme, spokojený úsměv na tváři vítězů.

Frajírci pitomí!

-Tak co říkají? Pořád nic? -Nic. Všichni mluví jen o Voglovi.

Že to s tím Rohanem vyhráli.

-O našem Oskarovi nic? -Nic.

Syčáci! Čeho si mají všímat, toho si nevšímají.

Ale já jim ukážu! Oblékat! Všichni! Oskare, pojď.

Pojď si čichnout.

-Tak tenhle? -Tenhle.

-Hele, Blechovi. -Kam jdou?

Počkejte chvíli, já vám ho přinesu ze skladu.

-Ahoj. -Ahoj.

-Co ho zdravíš? -Až po nás.

Kompletní vybavení. Pro mě a pro syna. Ale to nejlepší.

-Chceme vyhrát turnaj, viď? -Ano.

Tenisový.

-Oni snad jdou na tenis. -No a?

To znamená, že u nich doma není nikdo doma.

Exhibiční utkání. A už jsou tady vyzyvatelé, pan Blecha se synem.

Diváci je zdraví potleskem. Oba doprovází paní Blechová.

A pan Blecha poučuje, jak se zdá, syna o taktice utkání.

-Jsou tam všichni tři. -Tak to můžeme zkusit.

-Ale jak se do trezoru dostaneme? -Šperhákem nebo vrtačkou.

Neblázni, silou vůle. Vždyť to máme vyzkoušené.

-Noviny a trezor, to je rozdíl. -A co ten kasař? Četl jsi to!

-Byl na to sám, a my jsme tři. -Ale to byl dospělý chlap.

Tss...to můžu být třeba hned.

Blecha! Blecha!

(diváci skandují "Blecha")

Klid, prosím.

(údiv)

Co to...?

Druhé podání.

Co to je? Chápeš to?

-Moment. -Měním raketu.

-Tady je, pane doktore. -Děkuji.

-Bravo! -Klid, prosím.

Nula, třicet.

To je sportovní zázrak. Dva lidé, kteří nikdy tenis nehráli.

A prosím, naši vítězové dosud nevrátili jediný míček.

Je sice pravda, že se Blechové málokdy strefí na kurt.

Ale když se jim to povede, je to jistý bod.

Jejich herní styl je sice poněkud nákladný, hřiště a okolí je ničeno,

ale teď se soustřeďme na závěr zápasu.

Oskare, do nich! Do frajírků.

-Nestalo se vám nic? -Druhé podání.

Jedeme! Šup!

Bravo! Výborně!

Bravo!

To jsem ještě neviděl.

Ale, ale, to se nedělá.

I když výjimeční lidé mají právo na výjimečné chování.

Takže jim to promiňte.

Tak začneme, ne?

-Neblázni. -Aspoň uvidíme, jak to dopadne.

-Hele! -Rozhodující jsou ty míčky.

-Ty jsi opravdu nikdy tenis nehrál? -Ne.

Jen jsem si občas zapinkal s raketou svého domácího učitele.

Tedy opět učitel Janda. Hned mu dáme slovo.

-Teď bude mluvit Filip. -Ať si trhne nohou.

Tady něco zvoní.

(zvonění)

-To nic. -Slyšíte to?

-Jdeme domů. Rychle! -Prosím tě, nedělej paniku.

To nic.

Teď zase. Teď ne.

Ale jaksi ovšem...

(zvonění)

Slyšíte to?

-Tati, mně se to nelíbí. -Prosím tě, co můžu dělat?

-Vypadá to jako signál. -To je poplašné zařízení.

Podívejte.

(zvonění)

Je to pokažené, to je jasné.

A už přichází Filip Janda, abychom mu položili pár otázek.

Filip už jde.

Tak pojďte. Nestyďte se. Už ho vedu.

Vážení diváci, představuji vám dalšího muže, o kterém se mluví.

Učitele, který vychoval Oskara, našeho šéfa vědeckého ústavu.

A pozoruhodného tenistu. Jak jste to vlastně vše dokázal?

Asi vás zklamu, ale já jsem žádného génia nevychoval.

-Jediné, co jsem dělal, bylo to... -Táto!

že jsem kryl podvodníka. Toho lituji!

A vůbec, celá rodina Blechů si staví hrad z vaší důvěřivosti.

-To není...já bych... -Ale já jim už pomáhat nebudu!

-Nevděčníku! -Já bych vám...

-Slyšeli jste? To je paráda. -Ten jim to dal.

Že mu to ale trvalo.

Pojďte, pustíme se do toho. Sedni si sem.

Hodně blízko k sobě, aby ta vůle nemohla uniknout.

To je mazané. Teď se hodně soustřeďte.

Učitel, a dovolí si takovou nehoráznost.

-Neber si to tak. -Dovolíte? Prosím.

Chtěl jsem vám jen říct,

že se postarám, aby si ten člověk...

...ten Filip Janda uvědomil, co si může dovolit a co ne.

-Správně. -Už zase.

-Co to je? Pořád to zvoní. -Je to nějaké pokažené.

Oskare, jdi s tím někam dál.

Honem!

Ovšem. Také jsem jim řekla, že od teď budou jezdit po turnajích.

-Mami. -Promiňte.

-Neslyšíš, je někdo u nás doma? -Počkej.

-Tady je děsný hluk. -Hned jsem zpátky.

Kam jdeš? Domů?

-Málo se soustředíte. -Soustředíme, ale je to na nic.

-Když vy se pořád hádáte. -Co to něčím vypáčit?

Ale čím?

Podívejme se. Pelc, Bartáková a pan Trnka.

Ten náš kluk si všechno tak bere. Vrátil se z tenisu celý rozrušený.

Co? Zato já mám dneska pocit naprosté idyly.

(zvonek u dveří)

Ta holka si zase zapomněla klíče.

-Ne. -Jen nás pusťte dovnitř!

-To není pravda. -Ale neříkejte.

Já vám říkám, že nic neudělal. Odpoledne kupoval zkumavky.

Jo, zkumavky! Loupil v mém bytě.

-S naším Davidem! Proč ho to učíte? -Co jsme vám udělali?

-Ale já si tady čtu. -Ty jsi byl u Blechů?

U Blechů? Bedřichu, proč bych to dělal?

Já bych byl rád, aby se přátelství mezi námi zase obnovilo.

-Pro tebe já nejsem žádný Bedřich. -Pane Blecha.

Nejdřív mě uráží, a pak mě chce okrást.

Nekřičte na něj, je nemocný, neví, co dělá.

Tak proč se neléčí?

Ano. Učíte děti loupit! Zvrhlíku!

Maminko, prosím tě, ať mě nechají.

Prosím vás, nechte mě!

Helenko, ať mě nechají!

-Tak jste se nám vrátil. -Jsem tu šťastný.

-Nic mi tu nechybí. -Jeden klystýr.

To aby děvčata nevyšla ze cviku.

A také abyste si to příště s tím útěkem rozmyslel.

Na rozdíl od vás bych řekl, že se v té nemocnici schoval.

Věřte mi, že manžel je vážně nemocen.

To znamená, že nemůže vykonávat své zaměstnání.

A když nebude pracovat, my ho nebudeme platit.

A váš byt budeme potřebovat pro nového správce.

-Ale... -Okamžitě se vystěhujte.

-Manželovi vyřiďte, že je propuštěn. -To není možné.

Proč by to nebylo možné? Těch propuštěných bude dnes víc.

Bohužel, učitel Janda se dopustil neslýchané urážky dvou velikánů.

Povinnost učitele je učit děti vážit si jich, ne je urážet.

Osobně jsem šťastna, že kolega Janda z naší školy konečně odchází.

Co k nám přišel, jsou tady samé zmatky.

Už jen to, že děti neoprávněně létají.

Měl jít pryč už dávno.

Chcete k tomu něco říct?

Jen to, že si tady nechám věci.

To máte marné, byt nám nikdo nepronajme.

Lidé mají z Blechy strach, že by je neléčil, kdyby vám pomáhali.

Hádejte, koho vidím? Filipa.

Opravdu?

Víte, že Filipa vyhodili ze školy?

-Mě zase vyhodili z ústavu. -Jsi na něj zlá.

Filip si to nezaslouží, náhodou je prima.

Filipe.

Zuzano.

Zkrátka, vyletěl jsem jako špinavé prádlo.

Tak se chci zeptat, nevíte náhodou o nějakém bytě?

To jste tedy uhádl.

(smích)

-No jo, ale co teď? -Já bych věděla.

Položit Blešáky na lopatky.

-To je výborný nápad. -Máme ještě nějakou naději?

Že váháš, Blešáci jsou tři a nás je pět.

www.titulky.com