Original subtitles

Čestmír Trnka zažije podivnou věc.

Cestou do školy pohlcen modrým meteoritem.

Ocitne se na planetě květin, odkud si přinese květiny,

které jemu a jeho kamarádům umožňují létat a měnit se v dospělé.

Stačí přičichnout k jedné z nich a jsou z nich ctihodní občané.

Děti těchto schopností bohatě využívají.

Ale snaží se je před dospělými utajit.

Není to však jednoduché a přináší to řadu komplikací.

V modrém meteoritu se záhy ocitne i učitel Filip.

A přinese semínka dalších květin, které mají schopnost

uzdravovat, zvyšovat inteligenci i fyzickou sílu. A vracet mládí.

Filip se Zuzankou zasadí semínka do květináčů.

A těší se, jak jimi pomohou vědeckému ústavu a všem lidem.

Netuší, že je tajně sledoval holič Blecha a že semínka vyměnil

za květináče s obyčejnou pažitkou.

(hudba)

(zvonek u dveří)

Koho to sem čerti nesou? Béďo!

To bude Křepelka. Otravuje po ránu.

-Jdi otevřít. -Jdi otevřít ty.

(zvonek u dveří)

-Bedřichu! -Co je?

Hele!

(zvonek u dveří)

-Ta je krásná. -To je kytka dobra.

-Cítíš to tady? -Aby ne.

Hezký.

Bedříšku, lehni si. Já panu Křepelkovi otevřu.

Ne, Růženko.

Půjdeme milému Křepelkovi otevřít oba.

-Pojď, dušinko. -Když si to přeješ.

(zvonek u dveří)

Ale no tak...

-Kuk. -Tak co je s vámi?

-Chci to dodělat. -Ale už jste se napracoval až až.

Dnes se vám chceme odměnit za vaši práci.

Tady jsou naše úspory. Jsou vaše.

A tady.

To jsou naše zimní věci, kdybyste nepohrdnul.

A co byste řekl tomuhle kožíšku?

To je ale zvláštní, skutečně.

-Říkáte, že jste spal na lavičce? -To víte...

To je smutné. Tady máte maličkost.

Děkuji, pane profesore. Až zase něco najdu, tak...

Přijďte, přijďte.

Pane Koloušek, nechtěl byste si přivydělat?

Docent Paštika chystá pokusy a potřebuje zkušebního králíka.

Když za to něco bude... Tak děkuji.

Prosím. Dále.

Dobrý den.

Dobrý den, pane profesore.

Mohla bych to, jak jsem vám říkala, přinést do trezoru?

Ne, prosím vás, vždyť to ani neunesu.

Půjčíme vám vozík. Nebojte. Jen berte.

To je pro vašeho...vnoučka.

-Tak...sem s tím. -Tančíček.

-To je moje! Ať mi to vrátí. -Oskárku!

Pan Křepelka má vnoučka.

Tak ať! Co je mi do toho! Ať mi to vrátí!

Pojď sem. Čichneš si k té květině a budeš hodný jako my.

-To udělala tahle květina? -Ano.

Oskárku.

Oskárku!

Honem do postýlky, jsi přece nemocný.

Už jdete?

-A nechtěl byste náš domek? -To je nápad.

-No... -Pojď. Ale Oskárku. No tak...

Oskárku, pan Křepelka toho přece pro nás tolik udělal.

A rád. A hladový.

Tahle už měla vykvést. Hmm...

Ale vy mě stejně neslyšíte, co?

Zuzanko. Nezapomněla jste na mě?

Moment. Tady to máte.

-Chtěl jste jich šest, že ano? -Ano. Vy máte paměť.

Nebojte se, vrátím.

-Také máte ráda orchideje? -Mám. Ale tohle nejsou orchideje.

Tedy lidi...lidi, co já zažil.

Opravil jsem Blechovým sporák, a oni mi tohle dali!

A ještě mi chtěli nechat připsat domek.

Celou noc jsem o tom přemýšlel. Připadá mi to jako úplný nesmysl.

-Můžete mi říct, o co vůbec jde? -To nemůžu. Ale věřte mi.

Zítra ráno, díky těmto rostlinám,

stane náš ústav v čele světové vědy.

To je podivné, já vám chci věřit.

Filip byl v tom kameni také. Sestra mi to ráno řekla.

-A přinesl nějaká semínka? -Prý plno. A hned je zasadili.

To je kytka dobra. Viděl jsem ji na planetě květin.

Pozor, nečichat! Byl bys nebezpečně hodný.

Ale kde se tady vzala?

Tady přece bydlí Blechovi.

(hlasitý hovor)

Sednout.

-Kdo chybí? -Prosím, Blecha.

Blecha čili blešák. Blbý jako věšák.

Frejmane, vstaň! A ti, co se smáli, také.

Já vám ukáži, jak se budete chovat!

A teď si vás za trest všechny vyzkouším!

K tabuli půjde třeba... Trnko! Kampak?

Kampak? Tebe jsem ještě nevolala.

Já jenom, jestli byste nám něco neřekla o této zvláštní kytce.

Ukaž...

No...

No...hačni si, Čestmírku.

Sedněte si, děti.

A teď mi řekněte, kdo z vás by chtěl dostat...

-...jedničku? -Já...

Dobře, děti. Dávám celé třídě jedničku.

Ne. Ne! Dám celé třídě pět jedniček.

Hurá!

Frejmánku, řekni nám, co bychom měli dělat, aby...

...aby byla legrace? Co?

-Kdo má mít dozor na té besídce? -Kolegyně Klepáčová.

Ale já to vzala za ni. Její manžel má narozeniny. Jdou do Arcadie.

(hlasitá hudba)

-Co se stalo? -Školník se zbláznil!

(křik a smích)

Tohle je vyučování!

Co to má znamenat?

Co může být krásnějšího, než rozdávat radost?

-Ta ženská jde z extrému do extrému. -Je to zvláštní.

Slíbila jsem dětem od zítřka dva roky prázdnin.

Pojď sem. To je tvoje práce?!

Funguje to fantasticky. Ale kam se poděla ta šestá?

A neztratil jste jedno semínko, když jste vylézal z toho kamene?

Ne.

Takže tam musel být ještě někdo třetí.

-Našli jsme to před Blechovými. -Blecha? To je nesmysl.

Proč by to Blecha označil jako já se Zuzanou?

S dovolením.

Úprava hrozná. To je přece ze sešitu.

A písmo je Klepáčové.

(pískne)

Proč by Klepáčová tu kytku zahazovala?

Vždyť ona ji vůbec nezná.

Kdyby ji znala, tak by si nečichla.

-Večer k ní zajdu, bydlím vedle ní. -Nebude doma.

-Jdou večer tancovat do Arcadie. -Do Arcadie?

(tango)

Teď.

Vidíte, kdybyste nešaškovali, tak by vám to docela šlo.

Děti! Máte tady pana učitele. Prosím.

-Co to tady vyvádíte? -Zbláznili se.

-Chtějí se naučit tancovat. -Na to máte dost času.

-Co úkoly? -Ty už mám hotové.

-Ahoj. -Ahoj.

Co nového v ústavu? Už vykvetla kytka dobra?

Zatím ne. Ale dneska jsem přenesla květináče do trezoru.

-Tak se k nim nemohl nikdo dostat? -Ne.

-To je nějaké divné. -Co je divné?

Nic. Já jsem tě přišel pozvat na zmrzlinu.

-Ahoj. -Na shledanou.

To je dost.

Ty jsou pěkné, co?

Pojď sem. Takhle tě nikdo nepozná.

Mami? Mohla bys mě naučit zavazovat kravatu?

-Na co to potřebuješ? -Mají se konat závody v uvazování.

-A jsou vypsané senzační ceny. -Nepovídej.

No...třeba pobyt u Balatonu. S výhledem na jezero a se snídaní.

-Mami! -Vážně?

Tak ukaž.

Jednou...

Pojďte.

-Barčo, ty vypadáš legračně. -Neřečni, Davide.

Ať se koukne na sebe. Má hlavu, jak láhev od okurek.

-Co povídáš! -Jo.

Čestmíre, nepotkáme tvého tátu?

Musíme dávat pozor, dělá něco tady v přízemí.

-Pane Trnko! -Pst! Prosím, pane profesore.

Dojděte dolů k panu Křepelkovi, potřebuje s něčím pomoct.

Velice rád, pane profesore.

Počkejte u parku, já tam přijdu.

Pane Křepelko, vy prý něco potřebujete.

-Co mi vykáš? Co ta paráda? -Promiňte, tedy promiň.

-Pojď, zasadíme to. -Tady tohle?

Ano. Vem to a pojď za mnou.

To je pěkná mřížečka.

-Je to dobré. Není. -Kousek za mnou.

-K čemu je tohle? -To je takový samokrmič.

Podívej se... Sem postavíš misku se žrádlem.

Když dostane hlad, drcne do toho...

Vidíš...žrádlo jí přicestuje až pod nos.

To by se mi také hodilo. Tak já letím.

Jedna, dvě, tři...

(křik)

To jsme už všechno slyšeli.

Viděl jste sám sebe, slyšel jste tlukot vlastního srdce...

Potily se mi strašně dlaně. A tady mě najednou...

Vy mě zdržujete. Mám nějaké společenské povinnosti.

Tady máte recept, je to silné hypnotikum.

-Hned si lehněte a spěte. -A ty dlaně?

-Ty si utírejte. -Vidíte, to je nápad.

Poslyš, mně se zdá, že Čestmír není doma.

Já tě na kolenou prosím, dej mi pokoj.

Víš, že se nesmím rozčilovat, že mi doktor nařídil spát.

Takže já se nikým ani ničím nenechám rušit.

A vezmi na vědomí, že se zamknu!

(hudba)

Ten člověk vypadá jako správce Trnka.

-Nemít ten knírek, tak bych řekl... -Celý on.

Tančíte tak zvláštně. Kdo vás to naučil?

Sestra, moje. Ona již chodila do tanečních.

Dovolíte, limonáda.

Hlavně, že vám to dělá radost.

-Nevcucnul vás nějaký kámen? -Jak prosím?

-Myslím, s tou květinou a... -Jo, kámen a kytka.

-Nejste vy básník? -Ano.

-My jsme si objednali brčka. -Prosím, přinesu.

Pozor.

-Pojďte, já vám pomůžu. -Dobře.

-Auuu... -Neublížil jste si?

Moment...

-Vstávej. -Ono je to hezké.

Ano, je to on. Jak to, že nejste v posteli?

-Ale, Láďo... -Nech mě!

Naordinoval jsem vám léky, a vy si tady chodíte po barech.

Lepíte si knírek jako malý kluk.

To si zítra řekneme v ordinaci.

Tady to nemůže zůstat.

-Dám vám to do šatny. -Ale...

Zrovna jsem si potřeboval čichnout.

Vždyť já jsem panu Trnkovi udělala radost.

-Ukaž! Počkej! -Podívej, jak je šťastný.

-Ládíčku... -Dej mi pokoj.

-Co to tam...? -Čestmírovi se to nepovedlo.

-Honem, jdi pro ni. -Já?

Jo, běž tančit. Jdi už!

-Pojď sem. -Vytáhni to z ní!

-Smím prosit? -S radostí.

-Ukaž. Jsi celá zmazaná. -Já chci tomu pánovi udělat radost.

Já dnes od rána dělám každému radost.

-Jauu! -Promiňte. -To nevadí.

Jen si šlápněte, člověk se musí pro své bližní obětovat.

-Nevíte něco o jedné kytce? -Vy jste také básník?

Kde jste? Jéé...

Pelci! Co tady děláš?

To je smůla. Ale strašná!

-S kým to tancuješ? -No, co já? Viď?

-Davide? -No...

-Kde ses tady vzal? -No tak, Davide?

Já nevím.

To je v pytli.

Něco s tím musíme...

Musíme mu pomoct. My ti pomůžeme.

-My se o něj postaráme. -My ho odvedeme domů.

-S radostí. My jsme sousedé. -Já jsem přišel s nima.

Ale s námi přišel, tak s námi...

Pane Trnko, jak to, že takhle taháte děti po barech.

Je to s vámi horší, než jsem si myslel. Pojď.

Tys tomu dal. Pelc! To jsem si mohl myslet!

Je to naše radostná povinnost.

(klepání na dveře)

Otevřete!

-Prosím? -Otevřete!!!

Ano, ano.

Co se stalo?

Tak vy nám budete tahat kluka po nocích!

-Já? -Kdo byla ta dáma, to nevím.

-Ale vás poznali!! -Co vám to dítě udělalo?!

Toho kouře tam! Vždyť mu ničíte zdraví!

Nedělej, že jsi spal. To se zamkne a myslí...

Kdo byla ta dáma?

Vy jste se zbláznili, doktor řekl, že mám spát, tak tady spím.

Jenže právě doktor Klepáč vás v tom baru nachytal.

Měl jste falešný knír a myslel si, že vás nikdo nepozná!

-Zbyněčku, proč to děláš? -Helenko, lituj mě.

-Já jsem blázen. -Kdo byla ta ženská?

To si vyřiďte potom.

Pane Trnko, není to tak dávno, co jsme vás našli u nás na skříni...

-A teď tohle? -Co když je vážně nemocný?

To je mi fuk. Náš David s vaším Čestmírem dokamarádil.

My si nenecháme kazit dítě. Pojď.

-Ne, nechte mě, jsem nemocný! -Oskárku.

Právě proto, že chceme, abys byl zdravý. Pojď.

Pojď sem, tady si čichni k jedné kytičce.

Nic víc. Maminka tě o to prosí.

-Mami, co to? -A teď si čichni honem k téhle.

Abys byl chytrý a uměl se hezky vyjadřovat.

Všechny příznaky nemoci zmizely.

Jsem zcela zdráv a těším se do školy.

Především na slovní úlohy o sjednocení dvou množin,

jejichž průnik není prázdný.

-Promiňte, jdu se obléci. -Hahaha...

To jsou květinky, co?

-Měl by sis také čichnout. -No dovol. Co tím chceš říct?

-Říkal jsi, že tě zlobí žlučník. -To bylo včera.

No...tak to zkus.

Tak jo.

Jéé!

Co se divíš, padání vlasů je také choroba.

A tahle květinka vyléčí absolutně všechno.

-Ale moc ti to nesluší. -To nevadí, pak se to oholí.

To je zázrak. To je poklad. Čichneme si ke všem.

Dobře, dobře.

Která to je? Čichni si.

Naši mladí přátelé, obstarali semínka zvláštních rostlin.

A jsou si jisti, že rázem postaví náš ústav do čela světové vědy.

Vůně těchto rostlin přináší nejen zdraví, ale moudrost a lásku.

Vypadá to jako pažitka, že?

Ona je to pažitka.

Ale to neměla být pažitka. To měly být...

Cože?

Ona je to obyčejná pažitka.

A není to náhodou šnytlík?

Děkuji za ty květináče, co jste mi půjčila.

Kdybyste něco potřebovala, stačí říct.

To jsem nečekala, že mi dá hned výpověď. To nemusel.

-Chtěli jsme mu přece pomoct. -Kdo to mohl vyměnit?

-Nikdo, bylo to v trezoru. -Předtím to bylo u tebe ve skleníku.

-Co tím chceš říct? -Co to bylo za květináče pro Musila?

-Hlupáku. -Děkoval ti za květináče, já to slyšel.

Už mi nic neříkejte. Zničil jste vědecký materiál nesmírné hodnoty.

A naletěl jste podvodníkům. Počítejte s tím, že budete odvolán.

Prosím, stejně jsem se chtěl vzdát funkce.

Dobře, Bartáková.

(klepání na dveře)

Počkej.

-Sednout. -Sednout.

Nedejte se vyrušovat.

To je tajemník světové organizace pedagogů.

Jedná se mu o docela normální průběh vyučování. Pokračujte.

No, Bartáková, pokračuj.

Prosím. Prosím.

-Dělejte, že ho nevidíte. -Prosím. Prosím.

Prosím, prosím.

(mluví japonsky)

Ten chlapec chce něco říci. Proč ho nevyvoláte?

Prosím, prosím...

-Prosím, prosím... -Nech toho, Oskare.

(mluví japonsky)

Dej sem tu křídu.

(mluví japonsky)

Říká, že ten žák musí být nadaný matematik.

On právě dokazuje, že ten příklad se dá řešit

i pomocí kvantové teorie.

A teď si povídají o problémech teorie relativity z hlediska...

Já opravdu nevím, o co jde.

-Nesmysl. To je paruka. -Ty vlasy jsou pravé.

Podívejte se. Zatahejte! Auu...

No jo.

-Dělá si z nás srandu. -Co?

-Srandu. -Jo, srandu.

Kdyby to doktoři dokázali, tak by se o tom něco vědělo.

Doktoři to nedokáží, ale já ano. Třeba na počkání.

To se lebka potře kávou, a potom udělám speciální masáž.

A hotovo. Chcete se vsadit?

-O tisícovku. -Jo. Tak...

Tady je káva.

Namočím, potřu postižená místa, opakovaně. Tak.

A začnu speciální masáž. Skloňte hlavu níž,

a prosím zhluboka dýchat.

A výdech. Nádech a výdech.

Hotovo.

To není možné.

Člověče, vy jste génius.

Jděte uklidit tu hlínu, co jste rozházel po chodbě.

Můžete klidně šeptat, já slyším jako fenek.

-Jak to, pane Padevěte? -Byl jsem u holiče.

Za dvacku mi dal uši do pořádku.

Jak to dokázal?

Chvilku mi kroutil ušima, až to pěkně vyladil.

Přede mnou tam byl trafikant, co si šlape na jazyk.

Znám. Motyčka.

A Blecha mu to šišlání odstranil.

-Víte čím? -Čím?

Změnou účesu.

Je to jasné, ukradli to Blechovi.

-Ty kytky měly patřit všem. -Musíme jim je vzít.

A nejlíp hned. Je to naše morální povinnost.

-Co se to tam děje? -To si jděte poslechnout.

To není paruka, tohle umí holič Blecha. Za pár vteřin.

Včera nic, a dnes taková kštice.

Prý trochu kávy a nějaká masáž. Nesmysl.

Pane učiteli, všude vás hledám. Máte přijít do ředitelny.

Máte přijít do ředitelny. Ale okamžitě.

Tak vidíte.

-Dobré odpoledne. -No konečně.

Už jsme se báli, že vás školník nenajde.

-Musíme si pospíšit. -Mohl jste se slušněji obléci.

-S tím už se nedá nic dělat. -Kam vlastně jdeme?

Raketu snad necháte tady!

Prosím. Jdeme.

Prosím.

-Tak co ještě říkal? -Že se ti jako omlouvá.

Že nemohl vědět, že ty kytky ukradl Blecha.

-A že máš na něj počkat. -A že ho to moc mrzí.

-To neřekl. -Ale chtěl to říct. Vypadal tak.

-A to je všechno? -A že ti shání nějakou práci.

Ale kde je? Čekáme už hodinu.

Třeba má něco důležitého.

Na učební metody, které přinesly tak vynikající výsledky, Filipe.

-Smím vám tak říkat? -Ano, samozřejmě.

Dovolíte? Jak dlouho Oskara soukromě vedete?

-Asi týden, tak hodinu denně. -Děkuji.

(mluví japonsky)

Pak bych rád panu Jandovi nabídl profesuru na tokijské univerzitě.

Tak to mě trochu doběhl.

Já jsem vám chtěl nabídnout místo ředitele školy.

Ředitelka jde po prázdninách do penze.

Ovšem na té univerzitě byste to měl lepší.

-Byl bych co nejdál od vás, viďte? -Jak si tohle můžete myslet.

Já si, Filipe, jestli vám tak mohu říkat,

já si hluboce vážím vaší práce.

My jsme s Oskarem nedokázali...

-...nic. Nic. -No, no...

No vida! Jedna poklona za druhou.

Bravo! Bravo!

Vážení přátelé, teď teprve může naše slavnost začít.

How do you?

Omluvte můj nos, to jsem utržil na tenise.

Ano, ovšem. Oskar chce pronést zdravici.

(mluví japonsky)

Máte geniálního syna.

Dál nečekám. Už bude skoro šest.

Ať si trhne nohou.

-Ahoj. -Ahoj.

-Já bych už také šel. -Víš, co říkal Filip.

Čím dřív se do Blechy pustíme, tím líp.

Filip chtěl ještě dnes.

-Co tedy navrhuješ? -Já bych to zkusil po dobrém.

Zašel bych za ním jen tak, jako kamarád. Tedy, jako táta.

-Tykáte si. Pozor na to. -Já zapomněl jeho křestní jméno.

-No přece Bedřich. -Aha, Bedřich.

-Nepředbíhat. -Ne, já jen...

Lidé, on dělá zázraky, vyléčil mi rozedmu plic sodovkou.

-Další. -Vemte si to, já to nechci.

Zbyňku, co je? Tebe něco trápí?

Bedřichu, vrať ty květiny a neblbni, není to čestné.

-Co to povídáš, jaké květiny? -Jak to jaké?!

Jaké? Těch šest květináčů, co jsi ukradl ve skleníku.

Jsi normální zloděj a podvodník.

Lidé? Lidé, slyšeli jste to?

Kdyby pan Blecha ukradl celou továrnu na květináče,

pro mě je to člověk, který pomáhá lidem.

Správně!

Pojďte, pane Beran, pojďte.

Ty! Béďo!

-Nezaclánějte tu a zmizte. -Já?

-Zmiz! Šašku! -Co já...

Po dobrém to nepůjde.

-Myslím, že je to zbytečné. -A co když ne?

No právě, když Blechovi ty kytky ukradli,

tak by je poznali. Takhle to drž.

Když bude ta kytka zelená, tak si třeba čichnou.

(zvonek u dveří)

-Dobrý den. -Manžel není doma.

Co? To nevadí, to je fuk. Tady jsem vám něco přinesl.

To jste hodný. Jéé...

-Taková zelená. -Brčálová. Líbila by se vám?

Jéé...ta voní!

Co já vám za to dám? Nechcete nábytek do ložnice?

Máme nový.

My nepotřebujeme nábytek, ale měl bych zájem...

...o květiny, co dělají ty divy. Víte?

Samozřejmě, že vám je dám. Půjčím vám tašku.

Pojďte dál. Tady je máme.

-To je vaše. -Podržte si taštičku.

-To je pravda. -Copak?

Proč bychom ty květinky měli mít jen my?

-No ano. -Šup tam.

To by nebylo spravedlivé.

Opatrně, ať je nepolámete.

Mami, co to děláš?!

-Pane Trnko, vraťte to! -To teda ne!

Oskárku, přece nemůžeme být tak sobečtí.

-Pane Trnko, vraťte to! -Říkám ti, nech to být!

Oskárku.

-Co si troufáš? Na mě nemáš šanci. -To se uvidí!

Nesahej na mě!

Oskare!

Ale Oskárku, co si o nás pan Trnka pomyslí.

Copak to děláš? Oskárku.

-To jsme tedy dopadli. -Blbý Oskar!

-Houby, je nebezpečně chytrý. -Co teď?

Jé, Filip! Pane učiteli!

-To jsi ty, Čestmíre? -Ano.

-Kde se tady berete? -Ty květiny jsme už skoro měli.

Půjdeme tam znova, možná je nějak odlákáme.

To by se teď zrovna moc nehodilo.

Jak to? Proč?

Protože se stala spousta nových věcí.

Tomu vy nemůžete rozumět.

To byste koukali, jak se teď ke mně Klepáčová chová.

Ona ve mně totiž vidí budoucího ředitele.

Ale na tenise jste říkal, že musíme ještě dneska.

-Že je to naše ta... -Morální povinnost.

Ale teď ne, nemohu potřebovat, aby se Klepáčová dozvěděla,

že se Oskar stal nejlepším žákem díky nějakým květinám.

-Takže co? -Takže co?

Takže je dobře, že se vám to nepovedlo.

-A co Zuzana? -Pojďte.

Říkala, že si máte trhnout nohou.

To jsem blázen.

Přístroje ukazují normál a vy jste evidentně nenormální.

Tak na tohle nestačím. Svoláme konzilium.

Můžete se obléct.

Víte, co je zvláštní? Že si z toho večera nic nepamatuji.

Vy si nepamatujete ani to, že vám padaly vousy?

-Že jste seděl s tou paní? -Ne.

Ale asi to bude pravda, když to všichni říkáte.

-Jak vlastně ta paní vypadala? -Taková štíhlá.

S tímhle tím jděte do lékárny.

Tu růžovou tabletu si vemte hned. Ale asi vám po ní bude špatně.

-Mně je čím dál hůř. -Co kdybys to zkusil u Blechy?

-Co u Blechy? U Bédi? -Tys o tom neslyšel?

-Ne. -Vždyť je toho plné město.

Starého Padevěta zbavil hluchoty a jeho ženu strnutí šíje.

Jenom jí fouknul dvakrát do ucha, a bylo to.

-Do ucha? -Ano.

-Nejsou to nějaké výmysly? -Co bys to nezkusil, jste kamarádi.

Pusťte mě, ať si s ním také ťuknu.

Kam se na vás hrabou doktoři?

(smích)

Já jsem vás také do té ankety napsal.

Také jste dobře udělal.

(smích)

Hele, doktůrek.

(smích)

Jsi skvělý.

Béďo! Bédíku!

Vždyť já o tobě, člověče, slyším samé chvály.

To je tvoje?

Promiň, ale já jsem běžel. Se mnou je to moc špatné.

-Je to možné? -Je.

-Já jsem na tom špatně. -Taková drzost.

Najednou jsem ti dobrý.

Jak je to dlouho, cos vykřikoval, že jsem zloděj a podvodník?

-Ale Béďo, co to povídáš, já bych... -Nedotýkej se mě.

-Nehrajte komedii, pane Trnko. -Co to...?

Já jsem to slyšel na vlastní uši. Nadával jste na celý náměstí.

-To ne. -Trnka, pamatujte si.

Od teď jsem pro vás pan Blecha.

To vám nemůžu věřit.

Barčo? Že si děláte legraci?

Je to pravda. Filip říkal, co všechno musíme udělat.

Že je to naše morální povinnost.

A pak se všechno nechá být, kvůli učitelce Klepáčové.

Kvůli Klepáčové! Chápeš to?

To není možné, že by to tak nechal.

Vždyť přece ví, jakou mám v ústavu ostudu.

Jdu za Filipem.

To přece neuděláš?!

-Poleť raději s námi. -Někam si zaletíme a poradíme se.

-Vůbec mu na mně nezáleží. -Tak poleť.

Dejte mi všichni pokoj.

(hudba)

Hele.

-Ta tvoje sestra je stejně divná. -To je tím, že už je velká.

To je fakt. Všichni velcí jsou divní.

-Strašně lžou. -Ale nejvíc mě naštval Filip.

-Už s ním nemůžeme počítat. -Přece ty kytky nenecháme Blechovým.

To tedy nenecháme. Opakujte po mně.

-My tři. -My tři.

-Uděláme všechno proto. -Uděláme všechno proto.

-Aby ty kytky dostal pan profesor. -Aby ty kytky dostal pan profesor.

Protože on nejlíp ví, co s nimi, aby byly pro všechny lidi.

Přísaháme.

www.titulky.com