Original subtitles

VEDLEJŠÍ POKOJ

-Dobrý den, jak se máte? -Dobře, díky.

Pro koho je to věnování?

Pro Bobbi s „I“.

V prologu píšete,

že jste tu knížku napsala, abyste lépe pochopila smrt.

Jo, přijde mi to nepřirozené.

Nedokážu přijmout, že něco živého musí zemřít.

Díky.

Ingrid...

Hodina vypršela.

Vlastně už přetahujeme.

Pořád je tu dlouhá fronta.

Dobře, uděláme to podle tebe.

Podepíšeš se mi taky?

Stello!

Neviděla jsem tě.

Proč jsi za mnou nešla rovnou?

Styděla jsem se.

Přitahuješ davy!

-Spoustu mladých lidí. -Díky.

A nejen ženy.

Stello, tohle je Anne. Moje kamarádka Stella.

-Těší mě. -Těší mě.

Zůstanu, dokud se všem nepodepíšu.

Ano, ale už nikoho nepustím do fronty.

Dobře.

Neviděla jsem tě celou věčnost.

Žiju teď v Bostonu.

Přijela jsem za synem

a navštívit Marthu v nemocnici.

Víš, že má rakovinu, ne?

Je to vážné.

Martha?

Martha Huntová?

Ano.

Je v onkologickém centru v Manhattan Memorial.

Ty to nevíš?

Ne. Už jsem ji léta neviděla.

Martha je nemocná? To mě šokuje.

Bude moc ráda, když ji navštívíš.

Jo. Ovšem.

Ovšemže ji navštívím.

Díky, že jsi přišla. Moc si toho vážím.

Gratuluju.

Děkuju.

-Tak zas někdy. -Díky.

-Ahoj. -Ahoj.

Dobrý den.

-Pro koho to bude? -Pro Frances.

-To jste vy? -Ne, to je moje přítelkyně.

Moc vás obdivuje.

-A já taky. -Díky.

Můžete tam napsat: „Už se to nikdy nestane“?

Samozřejmě.

Ano, díky.

Už se to nestane.

To doufám.

Dobrý den, jdu za Marthou Huntovou.

Myslím, že je v 16. patře.

Dobře, vteřinku.

Ano, pokoj 1614.

Výtah je vlevo na konci chodby.

-Díky. -Není zač.

Martho?

Ingrid!

To je překvapení!

Jak ses to doslechla?

Potkala jsem Stellu. Řekla mi to.

Moc se omlouvám. Ani jsem nevěděla, že jsi nemocná.

To víš, obě jsme samá práce...

Čas nám protekl mezi prsty.

Ano, a já jsem žila v Paříži.

Jo, slyšela jsem. Četla jsem o tobě.

Vím, že jsi vydala další knihu, a prý dost úspěšnou.

Děkuju.

Takže...

Jak ti je?

Jistě už tě otravuje to všem vykládat.

Je to rakovina děložního čípku. Třetí stádium.

Nedá se to operovat, ale léčí mě, takže...

Vypadá to, že hned neumřu.

Stalo se ze mě pokusné morče pro experimentální léčbu

a výsledky jsou lepší, než doktoři čekali.

-Skvěle! -Jo.

To je skvělé! Zdá se, že máš dobrou náladu.

Nálada mi lítá mezi euforií a depresí.

To mě moc mrzí.

Ne, to je normální a doktoři mě před tím varovali.

Že to bude houpačka.

Bude to znít absurdně,

ale když jsem se pracně smířila s osudem a připravila se na konec,

ve mně vidina přežití vzbuzuje téměř zklamání.

To neříkej.

Ale já byla připravená odejít.

Popravdě řečeno, když mi oznámili prvotní diagnózu,

jsem odmítla léčbu.

Jsem ráda, že sis to rozmyslela.

Protože pouhé pomyšlení na to, že...

A že bych to nevěděla...

Nicméně jsem si uvědomila, že opravdu...

ještě nejsem připravená odejít z mejdanu.

Ale opravdu jsem si na tu představu už zvykla.

Asi je dobré si na tu představu zvyknout,

ale aniž by to člověk vzdal, ne?

Prošla sis mnoha válkami.

Prožívám je každý den.

Ingrid, jsem moc ráda, že tě vidím.

Aspoň tisíckrát jsem ti chtěla zavolat.

-Promiň. -Já tobě taky!

Je hrozné, že jsme se tak dlouho neviděly.

Budu tě navštěvovat, až ti z toho bude ouvej.

Vážně?

Slibuješ?

Beru tě za slovo.

Tvoje dcera to asi ví, ne?

Ano.

Když jsem se původně rozhodla, že odmítnu léčbu, řekla jsem jí to,

a ona jen opáčila:

„Je to tvoje volba.“

Tečka. Jako by to bylo něco triviálního,

co se jí nijak netýká.

Jak spolu vycházíte?

Stejně jako vždycky.

Skoro nejsme v kontaktu.

Co vlastně dělá?

Daří se jí.

Dělá agentku interpretům klasické hudby.

Asi to bude znít hrozně,

ale nemám pocit, že je to moje dcera.

Často fantazíruju o tom, že nám ji při porodu vyměnili.

Cože?

Proč to říkáš? Jako by ti z oka vypadla.

Má tvoje rysy.

Jako matka jsem nikdy nedokázala vzbudit její zájem.

Proč ne?

Nebylo mi ani dvacet, když jsem ji měla.

Neuměla jsem pečovat o dítě.

A když jsme začaly pracovat v časopise Paper, vzpomínáš?

Žily jsme v podstatě v noci.

Pamatuješ na New York v 80. letech?

Jo.

Všechno podstatné se dělo v noci.

A pak jsem šla dělat válečnou zpravodajku

a byla pořád na cestách.

A to tomu moc nepomohlo.

Moje práce mě kompletně pohltila.

Nikdy jsem nedělala to, co se od matky očekává.

Ale Michelle mě začala nenávidět dávno před mými dlouhými absencemi.

Pamatuju si, že jsem cítila její zášť, už když byla holčička.

Vyjádřila se dost jasně.

Nemohla snést, že nemá otce.

Viděla ostatní dívky s jejich otci

a ptala se na toho svého.

Nejdřív jsem jí řekla, že nevím, kdo to je, ale...

Tím jsem to jen zhoršila.

Lhala jsem jí.

Samozřejmě jsem věděla, kdo je její otec.

Jmenoval se Fred.

Pár měsíců jsme spolu chodili, než ho odvedli.

A pak ke konci vietnamské války

odešel bojovat.

Když se o rok později vrátil, byl z něj...

jiný člověk.

Frede! Co se stalo?

Byla z něj rozbitá hračka.

No tak, už je dobře.

Jsem tady. Už to skončilo, Frede. Jsi zpátky doma.

Ale pro mě to neskončilo.

Pořád mám válku v hlavě.

Nemůžu se jí zbavit.

Každý den mám halucinace.

A skoro pořád jsem byl sjetej.

Nevím, co si počnu se životem,

ale tady nezůstanu.

To nevadí.

Dělej, co uznáš za vhodné.

Co je pro tebe nejlepší.

Dobře.

Díky.

Můžu tě políbit?

Ví tohle všechno Michelle?

Na svého otce se ptala od chvíle, co se naučila mluvit.

Ale tohle se dítěti vysvětluje jen těžko, nemyslíš?

Než jí propukla puberta, vyhloubila mezi námi propast.

Poznamenalo to celé její dospívání.

Ale tou dobou už jsem tam nebyla.

Byla jsem v New Yorku, s tebou, a žila si tam svůj život.

Jednou večer jsem se sešla s Fredem, abych ho zasvětila do situace.

Absolvoval jsem kurz první pomoci

a protože jsem válečný veterán, vzali mě v nemocnici

v San Diegu.

To je fajn novina, ne?

Taky pro tebe mám novinu.

Jsem těhotná.

-Ty jsi těhotná? -Ano.

Ale já se příští týden stěhuju do San Diega.

Co budeme dělat?

Naši mě za všech okolností podpoří, takže...

Sama nebudu.

Pochybuju, že práce v nemocnici byla pro tak pošramocenou duši to nejlepší.

Má to příliš blízko k válce.

Potřeboval se léčit.

Jo, to by bylo rozumnější,

ale on chtěl být užitečný,

aby ulevil svému svědomí.

Věřil, že pomáhat lidem na pokraji života a smrti

je pro něj nejlepší způsob, jak znovu najít klid.

Já ho jen mohla zprostit veškeré zodpovědnosti.

Odešel dřív, než se Michelle narodila.

Nikdy ji neviděl.

Ani jednou nezavolal, aby se na ni zeptal.

Kdy jsi jí to řekla?

Bylo jí asi 12.

Chtěla vědět, kde její otec bydlí,

ale já už to nevěděla.

Jenže ona se nedala odbýt,

a tak jsem vyhledala jeho dávného kamaráda ze střední školy,

který mi řekl, že se Fred oženil

a nedávno zemřel.

Požádala jsem ho o číslo na jeho ženu

a pak jsem jí zavolala.

Chtěla jsem vědět, jak se to stalo.

Vyprávěla mi, že se jednou vraceli domů z výletu.

To je kouř?

Ano.

Něco tam hoří.

Hoří tam dům.

Měli bychom zavolat hasiče.

Zastav.

Frede...

Co to děláš?

-Jdu se tam podívat. -Ne!

To je hloupost! Frede!

-Možná je někdo uvnitř. -Frede, stůj! Stůj!

Nechoď tam, je to nebezpečné! Podívej se na mě, jsem tady.

Najdeme benzínku a zavoláme hasiče, prosím.

Ty neslyšíš ten křik?

Ne, já nic neslyším.

Frede, prosím! Frede! Frede!

Frede, nechoď tam!

Ty neslyšíš ten křik?

Někdo uvnitř volá o pomoc!

Frede!

Pane! Pane!

Prosím, pomozte mi!

-Pane, prosím! -Jdeme!

-Můj manžel je uvnitř! -Vemte žebřík!

Můj manžel je uvnitř!

Můj manžel je uvnitř!

-Myslel, že slyší volání o pomoc. -Dvě hadice dozadu!

Šel dovnitř zachraňovat někoho,

kdo tam uvízl.

Vraťte se do auta. Nechoďte tam.

-Zůstanu tady. -Je tam ještě někdo?

-Já nevím! -Žebřík, chlapi!

Uvnitř je civilista! Vraťte se do auta, prosím.

Pokropte to!

Pokropte horní okno!

To je ono! Takhle se to uhasí.

Dobře, chlapi.

Bohužel, nedalo se nic dělat.

Nedostal se do druhého patra.

Nejspíš omdlel z toho kouře a žáru.

A kde jsou ostatní těla?

Nikdo jiný tam nebyl.

Tenhle dům je už dlouho opuštěný.

Byl tam jen váš manžel.

Ale on...

Říkal mi, že slyší volání o pomoc.

Vyloučeno, milostivá.

Nikdo jiný tam nebyl.

To je pravda.

Ani já jsem ten křik neslyšela.

Snažila jsem se mu zabránit, aby šel dovnitř, ale...

Nedal si říct.

Byl velmi statečný.

Vyprávěla jsi to Michelle?

Chtěla slyšet každý detail.

Dokonce jsem jí dala číslo na manželku jejího otce.

Víš co?

Pojď si už lehnout. Jsi unavená.

Musím ti to dopovědět.

Můžeme to nechat na jindy.

Takže jednoho dne...

-mi zavolala Fredova žena. -Aha.

Požádala mě o moji adresu.

Chtěla mi něco poslat.

A krátce nato...

mi poštou přišel lístek a dopis,

který Fredova žena dostala od Michelle,

v němž se jí představila

a řekla, že to byla ona,

Fredova dcera,

kdo byl v tom hořícím domě.

„Byla jsem to já, koho se snažil zachránit.

Byla jsem to já, kvůli komu zemřel.“

Tohle Michelle napsala Fredově ženě.

To je šílené!

Ano.

Ahoj!

Tady Martha, ta otrava.

Ty nejsi otrava.

Jak se cítíš?

Dobře. Jsem doma.

Pustili mě na pár dní z nemocnice, takže jsem doma.

Budu ráda, když přijdeš.

Zastihlas mě uprostřed stěhování.

Takže jsi asi v jednom kole, co?

No jo, víš, jaké je stěhování.

Ale jestli je ti smutno, můžu se u tebe zastavit

a projdeme se v parku.

Na procházku se asi úplně necítím.

Dobře, tak víš co?

Jen tu něco dodělám, a hned jsem u tebe.

Díky, zlatíčko, ale neber to jako povinnost.

-Ty jsou pro tebe. -Jsi zlatá.

-A nesu ti i pár knih. -Děkuju.

Dáš si něco k pití?

Dala bych si čaj.

-Bylinkový, jestli máš. -Jistě.

-Dám je do vázy. -Dobře.

A tohle všechno je pro tebe.

Musíš to všechno sníst.

Páni! Vynasnažím se.

Miluju ovoce.

Pracuješ teď na něčem novém?

Vlastně ano.

Dělám si rešerše o malířce Doře Carringtonové a...

jejím vztahu se spisovatelem Lyttonem Stracheym.

To je on.

Strachey byl gay,

takže si vzala heterosexuála, do kterého byl zamilovaný.

Bude to příběh o téhle trojici.

Není to nic převratného, ale chci vidět, kam mě to zavede.

Tady, podívej.

Bohužel měla smůlu, že existovala jiná slavnější malířka...

-Leonora Carringtonová. -Ano, ta surrealistka

s velmi podobným jménem.

Dora...

byla známější díky téhle bizarní milostné aférce se Stracheyem.

Obětovala mu 17 let svého života.

Páni.

Bude to fiktivní biografie, takže...

si něco i přimyslím.

To jsem sama sobě nikdy nedokázala dovolit.

To doufám.

Jsi válečná reportérka.

Jo, jinak to nejde.

Nesmíš totiž projevit emoce.

Musíš je vytěsnit, abys mohla dělat svou práci

a zůstat v realitě uprostřed toho pekla.

Možná bych měla napsat o tobě, a ne o Carringtonové.

Myslím, že psát o chorobách a léčbě by tě moc nebavilo.

To se pleteš.

Já jsem jen novinářka

závislá na válkách a adrenalinu.

A to je málo?

Nebyly to jenom tragédie.

Život šel dál.

Ale do jedné reportáže jsem si přidala trochu fikce.

Vážně?

Ale vlastně jsem ji nikdy nezveřejnila.

Bylo to během války v Iráku.

Poslední den před odjezdem z Bagdádu.

Určitě jedeme správně?

Jo, v téhle uličce zaboč doleva.

Vezmeme to hopem.

ZAHRANIČNÍ TISK

Tady zastav.

Martine, co děláš tady v Bagdádu?

-Vypadáš skvěle. Opravdu. -Díky.

Omlouvám se. Paco, Martin.

Je to karmelitán jako já.

Těší mě. A tohle je Martha.

Vynikající novinářka z New York Times.

To jsou ti karmelitáni.

Ráda vás oba poznávám.

Máte v úmyslu zůstat v Bagdádu?

Ano, vždyť jsme tady.

Ale jste sami.

Všechny neziskovky a Červený kříž jsou už pryč.

Já vím.

Situace je nepřehledná. Je tu velmi nebezpečno.

Vy jste tu taky.

Jo, ale my jen projíždíme.

Odjedeme, jakmile dokončíme tenhle rozhovor.

Nemůžeme je nechat na holičkách, teď nás tu potřebují nejvíc.

To je pravda, ale pořád je to extrémně nebezpečné.

Ale to vy víte.

Teď je nemůžeme zklamat, señora.

Smíme si vás vyfotit před misií?

Dobře.

Mě a misii si vyfotit můžete,

ale on nechce riskovat, že ho uvidí jeho rodina ve Španělsku.

-Měli by starost. -Jistě.

Naprosto chápu, ale aspoň tedy jeden snímek s vámi.

-Dobře. -Jasně.

-Tady? -Jo.

Pojď jen o krůček ke mně...

Ať jsou vidět stopy po střelách.

Už to máš, ne?

Jak je to dlouho,

co jsme se naposledy viděli?

Pět let.

Pět let.

Ty bláho.

Pamatuješ se na Libérii?

Jak bych mohl zapomenout?

Mám pár tvých fotek, které jsme nezveřejnili.

Když mi dáš adresu, pošlu ti je.

Nebo na ambasádu.

Ne, nech si je.

Aspoň ti budu dělat společnost.

Dobře.

Moc rád jsem tě viděl.

Měj se.

-Sbohem. -Buď opatrný.

Odkud znáš toho karmelitána?

Ze Sierry Leone.

Stali se z nás milenci.

-Vážně? -Jo.

Pak jsme se ještě párkrát potkali.

Vždycky na místech válečných střetů.

A spali jste spolu?

No samozřejmě.

Bernardo se nikdy nezřekl fyzické rozkoše.

Vždy byl na místech nejhorších konfliktů.

A sex byl myslím jeho štít.

Dám za to krk, že ten karmelitán je jeho partner.

Myslíš?

Stoprocentně.

Jen tak může zůstat v Bagdádu a nebát se války.

-To je úžasný příběh. -Jo.

Ale nepiš o tom!

Ne, ovšemže ne.

Copak to pro něj není hřích?

Nemají pocit viny? Přece jen jsou to katolíci.

To nevím. Nikdy o tom nemluvil.

Když vidíš tolik válečných hrůz,

asi tě nenapadne dělat si výčitky kvůli sexu.

Prostě si na to zvykneš.

To vím.

Sepsala jsem jejich příběh,

jejich románek, jak jsem si ho představovala,

ale zůstal v mém počítači.

Takže ty napíšeš o šílené lásce Dory Carringtonové.

A o její vazbě na Virginii Woolfovou,

s níž Strachey také navázal milostný poměr.

Pěkná partička!

Obdivuju jejich svobodu.

Strachey zemřel na rakovinu žaludku 18 let po seznámení s Dorou

a Dora ho přežila o pouhé dva měsíce,

než se sama střelila do břicha.

Bylo jí teprve 38.

Ohromuje mě symetrie toho gesta.

To, že on měl rakovinu žaludku a ona se střelila do břicha.

Ano, i mě to ohromilo.

Co si asi Virginia Woolfová pomyslela o smrti Carringtonové?

Možná v ní Virginia spatřila

jakési varování,

zrcadlo, v kterém se viděla?

Jako by byly prokleté?

Myslíš, že jsem taky prokletá?

Ne! Samozřejmě, že ne.

Neznám nikoho vitálnějšího než tebe.

Tento týden zahajuju experimentální imunoterapii.

Už ji zkoušeli a zdá se,

že na rakovinu děložního čípku funguje dobře.

-To je skvělá zpráva! -Jo.

Až to půjde, navštívím tě,

-dobře? -Ano.

Když je řeč o symetrii...

Pamatuješ si...

Damiana Cunninghama?

Jak bych mohla zapomenout?

Zdědila jsem ho po tobě.

Náš sdílený milenec.

-No... -Musím říct,

že jsem se cítila hrozně, když jste se dali dohromady.

Ale vy už jste byli rozešlí

a tys navíc byla v zahraničí.

Už bych se k němu nevrátila

a popravdě řečeno jsem mu nebyla věrná.

Ale byl to vášnivý a nadšený milenec

a doufám, že i pro tebe.

Nestěžovala jsem si.

Ahoj.

Co se děje?

Nezabralo to.

Mám metastázy v játrech a v kostech.

Martho...

Měla jsem dát na první instinkt.

Neměla jsem podstupovat tuhle torturu.

Ty průjmy, zvracení, vyčerpání...

A pak skončit takhle.

Neměla jsem podléhat falešným nadějím.

Počkej, počkej.

Tak jo, co ti řekl doktor?

Řekni mi to.

Že můžu žít ještě pár měsíců,

možná rok.

Chce, abych pokračovala v léčbě,

i když to vypadá beznadějně.

Možná to tentokrát zabere.

Nechci se utápět v sebelítosti.

Ale nejsem stoik. Omlouvám se.

Nechci podstoupit nesnesitelnou bolest.

Nedokážu být vyrovnaná, když jsem v agónii.

Nedokážu jasně uvažovat.

Jediné, o čem dokážu uvažovat,

je ta zasraná rakovina.

Vždycky jsem dbala na své zdraví,

a teď toho lituju.

Doktor říká, že mám silné srdce. Co to znamená?

Že moje tělo bude dál bojovat,

zatímco já budu trpět do posledního dechu?

Já nevím.

Nevím, jak ti pomoct.

Moc mě to mrzí.

Myslím, že si zasloužím dobrou smrt.

Nechci se ve své poslední hodince svíjet v křečích.

Chci odejít aspoň trochu důstojně,

čistá a suchá.

Ale vím, že toho chci moc.

Jak to, že neležíte, Martho?

Už mě to fakt děsně sere.

-Pomůžete jí, prosím? -Jistě.

Pojďte zpátky do postele.

Pojď, pomůžu ti.

Přineste to.

Tak pojď.

Nakonec se ze mě stane feťačka.

Ta už ze mě stejně asi je.

To je v pořádku. Vážně.

Tohle vám pomůže.

Ty jsi pořád tady?

Ano.

Mám jim říct, ať ti přinesou večeři?

Máš hlad?

Ne.

Ingrid...

Myslíš, že se mám rozloučit s nejbližšími přáteli?

Myslím, že bys měla udělat, cokoliv chceš.

Já chci jen klid a ticho.

Přemýšlela jsi o tom,

jak chceš strávit zbylý čas?

A kde?

Chtěla bys někam jet?

Koukej.

Růžové sněhové vločky.

Na změně klimatu bylo přece jen něco dobrého.

Vida...

Aspoň toho jsem se dožila.

Pamatuješ si konec Joyceových Mrtvých?

Matně.

„Sníh se snášel,

snášel se na opuštěný hřbitov,

snášel se slabě vesmírem.

A slabě se snášel,

jako by přinášel konečný zánik,

na všechny živé

i mrtvé.“

Je pozdě a...

Měla bych jít.

Děkuju ti.

Uvidíme se zítra.

Ten film začne až za půl hodiny.

Půjdeme si sednout, než bude nával?

Ne, chci s tebou něco probrat.

Dobře.

Nehodlám zhasnout v potupných mukách.

Sehnala jsem pilulku na eutanazii.

Neptej se mě jak, na dark webu najdeš skoro všechno.

Mám také spoustu opiátů na záchvaty bolesti.

A nedívej se na mě tak,

nechci, abys mi to vymlouvala.

Nevím, co na to říct.

Doufám, že řekneš ano.

Ale na co?

Na mou žádost o pomoc.

S čím ti mám pomoct?

Smrti jsem čelila už několikrát,

ale vždycky v něčí společnosti.

My reportéři jsme vytvořili něco jako pohyblivou rodinu.

Tohle je jen další válka.

Nebojím se jí.

Ale...

stejně jako v těch předchozích případech...

nechci smrti čelit sama, Ingrid.

Prosím tě...

abys byla ve vedlejším pokoji.

Už bychom si měly jít sednout.

Jo, jasně,

ale radši bych pokračovala v tomhle hovoru.

Dobře.

Víš, kdy to chceš provést?

Ještě přesně ne.

Během měsíce?

Než se můj stav zhorší a ty mě přestaneš poznávat.

V příštích týdnech by mi mělo být relativně dobře,

ale chci to provést brzy.

Doktoři si myslí, že se vrátím, abych dokončila léčbu.

Bude lepší, když nebudou nic tušit.

Kde to chceš provést?

Nechci být doma.

A nechci se vrátit někam, kde jsem byla šťastná.

Je chyba vracet se na místo, kde byl člověk doopravdy šťastný.

Jen si tím zkazí původní dobré vzpomínky.

Jo, tomu rozumím.

Myslím, že pro mě bude snazší dobrovolně odejít,

když nebudu obklopena známými věcmi,

důvěrně známými věcmi.

To by mě myslím odradilo.

Dala bych přednost nějakému neznámému místu,

útulnému a bezpečnému,

které nebude moc daleko.

Chceš, abych ti pomohla nějaké místo najít a zabydlet se tam?

Ne, ne, ne.

Tohle si zařídím sama.

Ale potřebuju, aby tam byl někdo se mnou.

Ve vedlejším pokoji.

Neměl by to být někdo, s kým jste si bližší?

Jsme si dost blízké.

Ano, samozřejmě, že jsme.

Jsme si hodně blízké. Já jen...

Byly roky, kdy jsme se vůbec nevídaly.

Co třeba Stella?

Nebo Maggie?

Nebo Vanessa?

Všechny jste kamarádky už od dětství.

Přiznávám, že ony mě napadly první.

Zeptala jsem se všech tří.

Všechny to vyděsilo a všechny to odmítly.

Chápaly to,

ale řekly, že mi nemůžou pomáhat s ukončením vlastního života.

Prý v žádném případě.

-A co tvoje dcera? -To by k ní nebylo fér.

Byla jsem nepřítomná matka.

Nechci ji obtěžovat svým umíráním.

Můžeš se s ní aspoň poradit a dát jí šanci se na tom podílet.

Jsme dva cizí lidé, Ingrid.

Řekla to jasně, když jsem jí sdělila svoje pochyby o léčbě.

„Je to tvoje volba,“ řekla.

A má pravdu.

Ano.

Ať chceš, či ne,

ostatní vždycky chtějí, abys dál bojovala.

Takhle nás naučili vnímat rakovinu.

Jako boj mezi pacientem a chorobou,

tedy mezi dobrem a zlem.

Pokud přežiješ, jsi hrdinka.

Pokud prohraješ, inu,

zřejmě jsi nebojovala dost urputně.

Lidé neradi používají slova

jako „terminální“ nebo „nevyléčitelný“.

Označují to za poraženecké řeči.

A ty nejhorší bludy se šíří v podpůrné skupině pro onkologické pacienty.

Někteří z nich považují rakovinu za dar,

příležitost k duchovnímu růstu.

Blbost!

Lidi by měli chápat, že tohle je můj způsob boje.

Rakovina mě nedostane, pokud ji předběhnu.

A jaký má smysl čekat,

když už jsem připravená?

A víš naprosto jistě, že jsi připravená?

Stoprocentně.

Už od prvotní diagnózy.

Víš, že já mám šílený strach ze smrti.

To vím.

Četla jsem tvou knihu.

Proto jsem tě neoslovila jako první.

-Ale rozumíš mi, ne? -Ano, rozumím.

Závidím ti. Máš svůj život pod kontrolou.

Jen potřebuju, abys mě doprovodila v čase, který tomu bude předcházet,

jako bychom byly na dovolené.

Jen chci vědět, že až se to stane,

bude někdo ve vedlejším pokoji.

Děsí mě to, Martho.

Rozumím.

Myslím, že máš plné právo to udělat a obdivuju tě za to,

ale nechci být ta, kdo tě najde mrtvou.

Tak silná nejsem.

Jsi mnohem silnější, než si myslíš.

Stejně jsem to musela zkusit.

Neodpovím ti hned, Martho, ale slibuju, že si to promyslím.

Právě teď jsem moc zmatená a moc vyděšená.

To chápu.

Chápu, že je to náhlé...

a vyvedlo tě to z míry.

Řeknu někomu jinému.

Byla jsem moc urputná?

Ne, vůbec.

Martho?

Ahoj, Ingrid.

Rozhodla jsem se.

Pojď dál.

Majitelka je návrhářka šperků.

Je to moje kamarádka, takže neplatím moc velký nájem.

Ten byt budí dojem, jako by byl vybavený věcmi ze smeťáku.

Ne kompletně.

A vybrat věci ze smeťáku vyžaduje talent.

Ještě nejsi úplně nastěhovaná.

Mám ti pomoct?

Ne.

Udělám to pak.

A stejně se stěhuješ k Martě.

Je úplně sama, Damiane.

Nikdo z jejích přátel jí s tím nepomůže.

Dokonce prý nejsem její první volba.

Jako by její dcera vůbec neexistovala.

Za ty roky, co jsem s ní byl, mi nikdy neřekla, že má dceru.

Já vím, je to...

Je to smutný příběh.

Je to hrozné, příšerné nedorozumění.

Řeklas jí, že jsme v kontaktu?

Ne...

Mluvily jsme o tobě. Tak všeobecně.

-Má na tebe hezké vzpomínky. -Vážně?

Náš vztah byl hlavně fyzický.

Ona byla skoro stále na odchodu,

a proto jsem z našeho milování měl vždy pocit jakési naléhavosti.

Bylo to jako spát s teroristkou,

jako by to mělo být naposled.

Ale jako milence tě hodnotí dost vysoko.

Rád bych znal tvoje hodnocení.

To je k nevíře, že se mnou pořád flirtuješ.

-Mluvím vážně. -Nemluvíš.

Vážná je Martina situace.

A ty jsi vystrašená ze smrti.

Právě jsi o tom vydala knihu.

Překonala jsi díky ní ten strach?

Ne.

Ahoj, jak ti je?

Líp.

Mnohem líp, když jsi souhlasila.

-Kde jsi? Doma? -Jo.

Zalévám kytky.

Já myslela, že na to někoho máš.

Mám.

Ale dnes jsem měla chuť to udělat a užívám si to.

Fajn. Dobře.

Už ses rozhodla, kam pojedeme?

Proto ti volám.

Je to poblíž Woodstocku, asi dvě hodiny od města.

Vypadá to tam fantasticky.

Je to trochu drahé, ale ta příležitost si to žádá.

A víš, jak dlouho...

Pronajala jsem to na měsíc.

To by mi mělo poskytnout víc než dost času.

Měsíc?

Jo, mám špatný krevní obraz

a musím si dát pauzu, než zahájím novou léčbu,

a ty jsi jediná, kdo ví, že se do nemocnice už nevrátím.

Ještě jsem si nevybrala datum.

Chci říct,

že ty se ho stejně nikdy nedozvíš.

Ale... já jsem připravená odejít.

Dokonce jsem asi netrpělivá.

Za dva týdny budu mít přednášku na univerzitě Bard u Woodstocku,

takže se můžeme vidět.

Myslím, že to není dobrý nápad, budu pořád s Marthou.

Zavolám ti, když to půjde.

Budeš potřebovat právníka.

Ano, měla bych si nějakého najít.

Pomůžu ti s tím, ale musím je zasvětit do situace.

Ne, v tom případě ne.

Je to naprosté tajemství.

Martha ani neví, že jsem ti to řekla.

Dobře, ale kdybys něco potřebovala, dej mi vědět.

Mám o tebe starost.

Děkuju.

Podle toho plánku

se do domu vchází po těchhle schodech.

Dobře.

Podívej.

Páni, to je krása!

Je to mnohem krásnější než na fotkách!

To je originál Hoppera?

Pochybuju, že by ho tu nechali.

Je to výborná kopie.

Vypadá pravě.

Slyšíš je?

Není to úžasné?

Můžeme se tu slunit jako na tom obraze.

A lokat večerní vánek.

Je ti dobře?

Jsem moc šťastná.

Bude ti vadit, když si vezmu tenhle?

Ovšemže ne. Ty jsi tady doma.

Tenhle je trochu malý, podívám se dolů.

Dobře.

Vezmu si tenhle, ano?

Výborně!

Nevadí ti, že nebudu ve vedlejším pokoji?

Slyším tě, jak dýcháš!

A křičíš!

Dobře!

No tak jo.

Pomůžu ti s vybalováním.

Děkuju.

Vybalím si to později.

Nejsi moje pečovatelka, Ingrid.

Jsi můj host.

Dobře.

Půjdu si vybalit svoje věci.

Martho?

Co se děje?

-Tomu neuvěříš! -Co je?

Já ji tam nechala!

Cos tam nechala?

Tu pilulku na eutanazii!

I když mám všechny ostatní! Musíme se vrátit.

V pohodě, vrátíme se tam hned ráno.

-Netrap se tím. -Ne až zítra!

Musíme jet hned!

Musím se ujistit, že jsem ji neztratila nebo někam nezašantročila,

že jsem si ji nevysnila.

Tak jo.

Kupovat další pilulku by bylo nesmírně komplikované.

Mám kamaráda, který zná matematika,

který ji našel na dark webu.

Je to celé velmi nekalé.

Nemluvě o tom, že je to zcela nezákonné.

Děsí mě,

když vím, že to všechno existuje

hned za obrazovkami našich počítačů.

Připadám si jako zločinec.

Nečekala jsem, že se sem ještě vrátím.

A uvidím to úžasné panorama.

Život člověka vždycky překvapí.

Tak jo, dáme se do práce.

-Dobře. -Začnu hledat v kuchyni.

Neboj, najdeme ji.

Zkus si vzpomenout, kam si obvykle schováváš věci.

-Tohle je první věc, kterou jsem schovala. -Vážně?

Pamatuju si jen to, že jsem ji dala do obálky.

Dobře.

Co kdybych začala v tvé pracovně?

-Můžu? -Jo.

Kam jsem ji dala? Kam jsem ji jen dala?

Panebože, my ji nikdy nenajdeme.

SBOHEM

Našla jsem obálku.

To je ona!

Kdes ji našla?

Ve tvém stole.

V zásuvce byl klíč a já ji otevřela.

Jak jsem na to mohla zapomenout?

Já tam nechala i klíč?

Na poslední chvíli jsi na to zapomněla.

Nic zvláštního.

Děkuju ti.

To je ale zvláštní pocit.

Jako bych tu byla po své vlastní smrti.

Proboha, tohle neříkej.

Ještě je brzy, abys o sobě mluvila jako o duchovi.

Trochu se upravím, než pojedeme.

Děkuju ti.

Omlouvám se za ty zmatky.

Opravdu mě to mrzí.

Nic se neděje.

Je fajn vracet se na tak krásné místo.

Pitomá lednička.

Mám ti pomoct?

Zvládnu to.

Co když...

to, žes tam tu pilulku nechala, bylo znamení?

Co když nejsi tak připravená, jak si myslíš?

Říkala jsem ti, ať mi tohle nikdy neříkáš.

Na to si nevzpomínám.

Mám za to, že jsem ti řekla spoustu věcí.

To dělá s mozkem chemoška.

Paměť mi pořád selhává a snadno se mi rozutečou myšlenky.

Může to pokračovat i po ukončení léčby

a může trvat celé roky.

Aspoň toho budu ušetřena.

Když píšu...

Když jsem psala...

tisíckrát jsem to po sobě kontrolovala.

Teď už nemůžu věřit svému úsudku vůbec v ničem.

Tak proč tolik věříš tomuhle rozhodnutí?

Jak víš, že ho neudělal mozek po chemošce?

Nechala jsem tu pilulku v horní zásuvce nočního stolku.

Pokud na to zapomenu,

o čemž pochybuju,

připomeneš mi to.

A raději už bych o tom nikdy nemluvila.

Je to i moje věc, nemyslíš?

Jistě. Samozřejmě.

Nechám tu podepsaný dopis pro policii,

kde uvedu vše včetně jména té pilulky a místa, odkud ji mám.

Tvoje jméno se nikde neobjeví.

Stačí, když řekneš, že o tom nic nevíš.

Toho se drž.

Víc informací ti dávat nechci.

Čím míň toho víš, tím líp.

A tohle je důležité.

Budu spát s otevřenými dveřmi

a až je jednou najdeš zavřené,

poznáš, že už je po všem.

To bude znamení, zavřené dveře.

Vím, že je to těžké.

Ale představ si, že jsme na dovolené.

Můžeš psát, můžeme si dělat výlety...

Nebudu schopná se soustředit.

A pokud budu psát,

můžeš se do toho textu připlést, což nechci.

Jo.

To by ti asi zkomplikovalo život, kdyby to vyšetřovala policie.

Ale já psát nebudu.

Počkej, až budu mrtvá.

Panebože!

Můžeš prosím neříkat: „Počkej, až umřu?“

Slibuju.

Chci si tu někde najít fitko, kam můžu pár dní v týdnu chodit.

Jsem tu jediná, kdo jí, a nechci přibrat pět kilo, zatímco ty chřadneš.

Dej mi šanci.

Já tě doženu.

Koukej! Jím.

V podstatě jsem držela smrt v rukách.

Nikdy by mě nenapadlo, že to bude něco tak lehkého.

Martho?

Dobré jitro.

Dobré jitro!

Dělám snídani.

Dáš si toust?

Ne, jenom kafe.

Posluž si, už je hotové.

Je tu džus, ovoce...

Dej si, co chceš.

Moje včerejší chování bylo nepřípustné.

Naprosto chápu, že tě to šíleně vytáčelo.

Ale ve svém současném stavu

ti nemůžu nic slíbit.

Takže pro příště...

Do téhle zásuvky jsem dala středně silná sedativa.

A kdybych ti připadala nesnesitelná,

dej si jeden prášek a hned se uvolníš.

Ten by se mi hodil včera večer.

Ty jsi fakt unikát, Martho. Opravdu.

Udělala jsem nákupní seznam.

Potřebujeme pár věcí.

Mám ti něco koupit?

Myslím, že ne.

Chceš se mnou jet do obchodu?

Možná jindy.

Je tu tak krásně.

Radši tu zůstanu, jestli ti to nevadí.

Ovšemže ne.

Taky jsem našla nedaleko odsud fitko.

To je skvělé.

Myslím, že je to výborný nápad.

Dobře, tak...

Mám u sebe telefon, kdybys něco potřebovala.

Díky, zlato.

Dobrý den.

Mohla bych si tady dneska zacvičit?

Jste členka?

Ne, jsem ve městě jen na čas.

Pokud si najmete našeho trenéra, nemusíte být členka.

Dobře, najmu si vašeho trenéra.

S Jonahem budete spokojená, uvidíte.

Díky.

Chcete si dát na zahřátí step aerobik?

-Dobře. -Ano?

Myslíte, že zvládnete tohle dělat 30 vteřin?

-Jasně. -Dobře, zkuste to.

A čas běží. Ano, pěkně.

Soustřeďte se na nohy.

A zkuste u toho kmitat rukama.

-Dobře. -Při každém kroku.

A hotovo.

Hezky. Jste celkem ve formě, mladá dámo.

Jsem hlavně udýchaná.

Jestli chcete, můžeme zkusit i jiné varianty.

Můžete to zkusit takhle.

Nahoru a dolů.

Nebo můžete vyskočit nahoru, seskočit vlevo,

pak vpravo a zpět nahoru.

-Dobře. -Zkuste to ještě jednou.

Pěkně.

Soustřeďte se na střed těla.

A dýchejte.

Nádech a výdech.

Perfektní. A naposledy.

Je všechno v pořádku?

Když je tělo ve skvělé formě, umírání trvá déle.

Když přijde smrt,

mysl chce odejít, ale tělo stále bojuje.

Srdce s každým úderem říká „ne“.

Takže...

o důvod víc o sebe pečovat.

-Bydlím s kamarádkou, která umírá. -To je mi líto.

Pojďte se posadit.

Posaďte se.

Můžu pro vás něco udělat?

Rád bych vás objal,

ale už se nesmíme dotýkat klientů

kvůli soudním sporům a tak podobně.

A to je problém,

protože je těžké korigovat postoje klientů jen slovně,

a doteky jsou velice důležité.

Tenhle svět je absurdní a nelidský.

A nemyslím, že se to v dohledné době zlepší.

Ale děkuju, cítím se obejmutá.

Tuhle knihu mám v hledáčku.

Není to úžasný název? Erotické toulky.

Chceš si ji koupit?

Nestihnu ji dočíst.

Líbí se mi, jak je to tu uspořádané.

Koukej.

Martha Gellhornová.

Pohled ze země.

Napsala, že člověk doopravdy vždy miluje jen jednu válku,

a pak už jen plní svou povinnost.

Která byla ta tvoje?

Bosna, bezpochyby.

Boj bosenského lidu o přežití proti dokonale vyzbrojené armádě

si získal srdce nás všech, kdo jsme byli svědky jejich vyhlazování.

Válečných zpravodajek je velmi málo.

Válka je mužská věc.

Musíš se tak trochu stát chlapem,

což pro mě nikdy nebyl problém. Vždycky jsem žila jako muž.

Vlastně myslím, že to, co Michelle v životě doopravdy chybělo,

byla mateřská postava.

A musím přiznat, že v tom měla pravdu.

Nebuď na sebe tak přísná.

Vida, kdo sem přijede!

Motor všech mejdanů!

„Může být ještě hůř?

Jak čestně proplouvat městským životem.“

Máš chuť jít?

Ne, už jsem to slyšela

a nemíním to absolvovat znova.

Každý máme svou osobní apokalypsu.

Připadá ti to se mnou příšerné?

Ne, myslela jsem tu jeho přednášku.

-Globální krize, změna klimatu. -Jasně.

Dobrý den.

Máte krásné vlasy.

Fajn.

KNIHY NOVÉ A POUŽITÉ

Když nastoupí noční můry,

myslím na všechny muže, které jsem kdy milovala.

To zní jako písnička.

Dobrá písnička.

I když to bylo jen na jednu noc.

Někdy myslím na Damiana.

Pořád si myslím, že sex je nejlepší způsob, jak zaplašit myšlenky na smrt.

Jako ti španělští karmelitáni.

Války ze mě udělaly promiskuitní ženu, Ingrid.

To je dobře.

Jsi s ním v kontaktu?

-S kým? -S Damianem.

Čas od času.

„Může být ještě hůř?“

No...

Mnohem hůř, než si umíš představit, Damiane, brouku.

Ahoj.

Jsi v pořádku?

Pokoušela jsem se psát.

Marně.

V téhle válce nejsem schopna nic psát.

A co číst?

Čtení jsi milovala.

Zkoušela jsem to.

Zkoušela jsem svoje oblíbené autory.

Kouzlo už vyvanulo.

Tím myslím Faulknera,

Hemingwaye...

Nedokážu se soustředit.

Moje mysl prostě odletí do prázdnoty.

Jestli jsi moc unavená,

můžu ti předčítat.

Nejde jen o čtení,

veškeré potěšení se utlumilo.

Je těžké se rozhodnout, čemu věnovat pozornost.

Mám příliš málo času

a nechci ho promarnit.

Dobře.

A co třeba hudba?

Dokážu poslouchat jen zpěv ptáků.

Naštěstí nám každý den zpívají serenádu.

Hudba mě rozptyluje.

Staví se mezi mě a to, co právě dělám,

i když je to jen přemýšlení.

Možná mi chemoterapie nějak působí na sluch.

Drahoušku...

Zbylo toho ze mě žalostně málo.

Toužím po klidu těla a mysli.

A kdykoli mě přepadnou vzpomínky, chci mluvit.

Nemluvím moc?

Ne, ne. Mluv, co hrdlo ráčí.

Moc ráda tě poslouchám.

Čtvrtek, 25. dubna

Co se děje?

Co se stalo?

Mělas zavřené dveře, tak jsem si myslela...

Moc se omlouvám.

Otevřela jsem okno

a dveře nejspíš zavřel průvan.

Panebože!

Přijde ti fér se na mě zlobit, protože jsem stále naživu?

Ber to jako zkoušku nanečisto.

Teď už víš, jaké to bude.

Víš, jak se budeš cítit.

Budeš muset obvolat pár lidí

a sehrát divadýlko, na kterém jsme se domluvily.

O ničem jsi nevěděla,

byly jsme na dovolené...

Prosím, přestaň už!

Dobře.

DOPIS NEZNÁMÉ

Nepůjdeme už spát?

Nebo se chce mladá dáma ještě dívat na filmy?

Říkalas mi, že tu mají Mrtvé?

Nebo jsem si to vysnila?

Jo, mají.

Pustíme to?

Ano, prosím.

Tady to je.

Tak jo.

MRTVÍ

Ano, v novinách mají pravdu.

Sníh padá po celém Irsku.

Snáší se na každý kout temné centrální planiny,

na bezlesé pahorky.

Tiše se snáší na Bog of Allen

a dál na západě se tiše snáší

do temných vzbouřených vln řeky Shannon.

Jeden po druhém se všichni měníme v stíny.

Sníh se snáší,

snáší se na opuštěný hřbitov, kde leží pochován Michael Furey.

Snáší se slabě vesmírem

a slabě se snáší,

jako by přinášel konečný zánik,

na všechny živé i mrtvé.

Slyšíš je?

Je den.

A ty jsi naživu.

-Tohle je na mě moc. -Jo?

-Je to těžší, než jsem čekala. -Dobře.

Asi si musím sednout.

Dobře. Sedneme si tamhle.

Pojď, pomůžu ti.

Držím tě. Posaď se.

Posaď se.

Tak jo.

-To je mnohem lepší. -Dobře.

Než jsme sem přijely, sepsala jsem novou závěť.

Teď o tom nemluvme, prosím.

Byt a všechno jeho vybavení odkazuju Michelle a tobě.

Našla jsem v tvém stole tvoje válečné deníky.

Co s nimi máme dělat?

Můžu si je přečíst?

Jistě, že můžeš.

Smím vyprávět tvůj příběh?

Můžeš si dělat, co chceš.

Už tu nebudu.

Smím to říkat?

Ne.

Dobře.

Teď o tom nemluvme, ano?

Dobře, uvidíme se tam. Čau.

Milá Ingrid,

dnes je tak překrásný den, že se mi zdálo...

Ahoj.

Ahoj.

-Všechno v pořádku? -Jo.

Ten vánek je nádherný.

Buď opatrná, je tu trochu chladno.

Jestli mě nepotřebuješ, půjdu do fitka.

Ale jestli chceš, tak zůstanu.

Jen běž, prosím. Nechci být mrzout.

Nejsi mrzout. Chováš se celkem slušně.

Mluvila jsi o mně se svým trenérem?

No... přišla na to řeč.

Mluvila jsem o dobré kondici

a o srdci, které tluče, aby přežilo.

Prostě o všem, cos mi říkala v nemocnici,

a on se na mě díval jako na blázna,

tak jsem mu řekla, že mám nemocnou kamarádku. Toť vše.

Jen nezapomeň, že o ničem nic nevíš.

Pojď sem, dej mi pusu.

-Jsi v pořádku? -Ano.

-Ahoj. -Ahoj.

Lhala jsem jí. To nemám ráda.

-Budeš muset trénovat. -Lhaní?

Ano. Oficiálně o Martiných úmyslech nic nevíš.

Jo.

A sehnal jsem ti právničku, kdyby něco.

Díky, ale o tom teď nemluvme.

Jak dopadla přednáška?

Nebyli moc rádi, že jsem nedal prostor pro dotazy.

Na konci...

začali diváci brblat a někdo mě označil za zbabělce.

Nevadí mi to.

Už nechci dál ztrácet čas péčí o svou reputaci, protože co z toho?

A co děláš s časem, který jsi tím získal?

Věnuješ se víc svým oblíbeným činnostem?

Musím přiznat, že můj zájem o věci s věkem klesá.

Martha říkala před pár dny totéž.

Už jen málo věcí jí opravdu dělá radost.

Rozumím.

Ale ty nejsi nemocný.

Ne, ale cítím se stejně, hlavně po pandemii.

Nechodím do kina ani neposlouchám hudbu.

Hodně čtu,

ale jen o tématech svých přednášek.

Chodíš ještě do galerií? Tos míval rád.

Spolu jsme do nich chodili pořád

a mluvili o tom, jakou moc umění má.

Ještě tě to baví?

I kdyby každý básník na světě napsal báseň

o klimatické krizi, nezachránilo by to jediný strom.

Aspoň, že tě ještě zajímají stromy.

Taky mě zajímá sex.

Takže na tom nejsi tak zle.

Když jsem byl mladý,

připadal mi každý den, který proběhl bez sexu, neúplný.

Na to si vzpomínám.

Nepropadám nostalgii,

ale stýská se mi po večerech, kdy jsme pili

a brali drogy, užívali si sex,

a neodvádělo nás to od toho, co jsme opravdu chtěli dělat.

Ty jsi pil a bral drogy.

Rozhodně tedy víc než já.

To neposoudím,

ale vždycky ses chovala, jako bys byla stejně sťatá jako my.

Ale byla jsi nedílnou součástí večírků.

Tedy dokud ses nezačala nudit a nevydala ses objevovat Evropu.

Řekneš mi o tom něco?

Pověz mi o své přednášce.

Přiznávám, že se ze mě stal tak trochu monomaniak.

Můj vlastní syn už se mnou nemluví,

protože jsem neskrýval své zděšení z toho, že jeho žena čeká další dítě.

Izoluje mě od ní, protože se bojí, že potratí.

Co? Jak jsi mu mohl říct, že nemůže mít další dítě?

Čekají už třetí!

A co bys tedy lidem doporučil?

Aby páchali sebevraždy?

Lidé by si měli kurva už konečně

uvědomit stav planety, na které žijí.

Jasně, tohle pro tebe možná není to nejlepší téma.

Žiješ přece s umírající ženou ve světě,

který je také v posledním tažení.

Opravdu si myslíš, že je situace tak zoufalá?

Ano. Přečti si vědecké studie a zjistíš, co s tím svět dělá.

Vypouštějí do vzduchu ještě víc CO2 než dřív.

Dříve či později, a já se bojím, že to bude spíš dříve,

tohle všechno půjde do kopru.

Nic neuspíší konec planety víc

než přežití neoliberalismu

a vzestup krajní pravice.

A přitom tu oboje pochoduje bok po boku.

Promiň, nechtěl jsem tě zdeptat,

ale tohle mě vždycky vytočí.

Nemůžeš lidem na potkání říkat, že není žádná naděje.

Je to tragické.

A možná to ode mě bude znít nepříjemně,

ale úplně jsem ztratil víru v to, že se lidstvo zachová správně.

Žiju každý den v očekávání, že najdu Martino tělo v posteli,

ale to mi nebrání užívat si každou minutu s ní,

ba právě naopak.

Učím se od ní a ty bys měl taky,

protože existuje mnoho cest, jak si prožít tragédii.

Samozřejmě je to bolestivé,

ale já to unesu.

A snažím se radovat se ze života stejně jako ona

a být za všechno stejně vděčná, takže...

Tyhle řeči jsou to poslední, co potřebuju.

Za to jsem tě vždycky obdivoval.

Za co?

Jsi jedním z mála lidí, kteří umějí trpět,

aniž by kvůli tomu ostatní měli výčitky.

Myslíš, že to potrvá ještě dlouho?

Ne, bude to brzy. Každým dnem.

Musíš být připravená.

Já policajty znám.

Budou ti klást nejrůznější otázky,

budou se ve vašem vztahu rýpat jako mrchožrouti.

Potřebuješ nějaký mentální scénář.

Jo, ten už mám vymyšlený.

Dobře. Buď pevná a drž se svého příběhu.

A až se to stane,

měla bys dřív než mně zavolat policii.

Ne, dřív než tobě musím zavolat její dceři.

Dobře, ale dávej pozor, co jí řekneš.

Musel jsem té právničce vyložit celou situaci.

Proč to musíme plánovat jako zločinci?

Neměli by umírající mít právo ukončit svůj život důstojně?

Budou ho mít, jakmile se náš chatrný zdravotní systém úplně zhroutí.

Martho?

Ingrid - Policie

Milá Ingrid,

dnes je tak překrásný den,

že se mi zdálo, že nastal čas odejít.

Utěšovalo mě, že nejsi v pokoji v přízemí,

i když jsme to tak zamýšlely.

Ale víš, že vždycky improvizuju

a jsem skoro šťastná,

že zatímco já vyhasnu na lehátku,

ty běháš někde po světě a zažíváš něco jiného než mou smrt.

Nikdo tě nebude schopen obvinit, žes mi napomáhala.

Doprovodila jsi mě tak, jak jen může jeden člověk doprovodit druhého.

Zavolej mojí dceři a řekni jí, že je mi to líto.

A děkuju ti, drahá.

Martho.

Udělám všechno, co chceš.

Povečeřely jsme a dívaly jsme se na film s Busterem Keatonem.

To už jsem vám říkala.

A nevšimla jste si ničeho zvláštního, co by ve vás vzbudilo podezření?

-Zkuste si vzpomenout. -Pamatuju si to skvěle, byl to fajn večer.

Nedělala nějaká gesta? Neříkala něco?

Popřály jsme si dobrou noc a já pak šla nahoru

a zůstala dlouho vzhůru a četla knihu,

kterou mi Martha doporučila, Erotické toulky.

Je o Elizabeth Taylorové a Richardu Burtonovi.

-Znáte ji? -Ne.

Mně i Martě přišla ohromně zábavná.

Zkuste odpovídat jen na otázky, které vám kladu.

Co jste dělala druhý den ráno?

Jela jsem na oběd s kamarádem.

A když jsem se vrátila, volala jsem na ni, a když se neozývala,

šla jsem do její ložnice.

Ale nebyla tam.

Tak jsem šla na zahradu

a tam jsem ji uviděla.

Nejdřív jsem si myslela, že jen spí na lehátku,

a znervózněla jsem a zavolala sanitku.

Ta přijela vzápětí, a když ji pak viděli záchranáři,

řekli, že už s tím nic nezmůžou.

Tuhle pilulku si nekoupí nikdo,

kdo neuvažuje o sebevraždě nebo o vraždě.

-Takže vy jste o tom nic nevěděla? -O čem?

O tom, že má tuhle nelegální látku.

Ne, brala léky na bolest,

náplasti a prášky, ale...

Nikdy to se mnou podrobně neprobírala.

Je zvláštní,

že vám nic neřekla, i když jste byly tak dobré přítelkyně.

Nemůžete jen tak vejít do lékárny a koupit si tuhle pilulku.

Dost složitě se shání.

Myslím, že když si pronajala ten dům,

už dávno věděla, co se chystá udělat, ne?

To je možné, ale mně nic neřekla.

Byla vyčerpaná z poslední léčby

a chtěla si před dalším kolem chemoterapie odpočinout.

Ona nikdy neházela flintu do žita.

Nestěžovala si?

Neřekla nic, z čeho by se dal vytušit...

konec?

Byl to pro vás závazek.

Občas si stěžovala.

Na co si stěžovala? Co říkala?

Ztratila schopnost soustředění.

Například nemohla číst ani psát.

Její život se zredukoval na přežívání.

Víte, zdá se mi dost těžké uvěřit,

že by neřekla nic, z čeho byste vytušila konec.

Bylo více než zřejmé, že je jí hodně zle,

ale chtěla si odpočinout, než se vrátí do nemocnice.

Už jsem vám to říkala.

Mluvili jsme i s několika Martinými blízkými přáteli.

Jejich výpovědi se v zásadě shodují s tou vaší.

Ale jedna z nich, Stella Byrneová,

nám řekla, že když Martha dokončila chemoterapii,

navrhla jí, ať jí dělá společnici v domě na venkově,

kde má v úmyslu spáchat sebevraždu.

Požádala ji, cituji:

„Buď ve vedlejším pokoji.“

A ta kamarádka to odmítla.

Nebyla jsem ve vedlejším pokoji, byla jsem v pokoji dole.

Když jsem paní Byrneovou o té sebevraždě informoval,

nepřekvapilo ji to.

Tomu, co Martha udělala, se říká eutanazie.

Říkejte si tomu, jak chcete,

ale pro mě je to, co vaše přítelkyně udělala, zločin,

a jakožto policista, lidská bytost a věřící člověk...

jsem zásadně proti tomu, aby někdo páchal zločin.

A aby mu v tom někdo napomáhal.

Damiane, můžeš prosím přijet na policii?

Je to nekonečné.

Jak vysvětlíte, že vaše přítelkyně Martha

byla k paní Byrneové tak otevřená,

ale vám o svých záměrech nic neřekla?

Už neřeknu ani slovo.

Pokud jsem zatčená, sdělte mi obvinění.

Jinak počkám na svou právničku.

To bylo prozíravé.

Proč jste si najala právničku?

Zeptejte se svého kolegy, on ten výslech sledoval.

Myslím, že lžete.

A že jste typ člověka, který by neodmítl,

kdyby ho přítelkyně požádala o pomoc při sebevraždě.

Pusť ji ven.

Čau.

-Ahoj. -Ahoj.

-Jak jsi na tom? -Jsem v pohodě.

Tohle je moje právnička Sarah.

-Těší mě. -Díky, že jste přišla.

Jistě. Damian mě zasvětil.

Měla bych vědět něco o tom výslechu?

Jednal se mnou, jako bych byla vrah.

Ale tys byla se mnou.

To je mu fuk. Trvá na tom, že jsem v tom namočená.

Dobře, ale...

Mluvil s Martinou přítelkyní Stellou Byrneovou,

která řekla, že ji Martha oslovila jako první a ona odmítla.

Jsem si jistá, že pořídili záznam.

A tenhle policista to všechno sledoval.

Můžete jít dovnitř.

Půjdu tam já. Jsem její právnička.

Nebojte, je to průzračně jasné.

-Díky, že jste přijeli. -Rádo se stalo.

Kruci, to je ale kretén!

Takhle se mnou ještě nikdo nejednal.

Bohužel jste narazila na náboženského fanatika,

ale už vás nebude obtěžovat. Podám stížnost.

Moc vám za všechno děkuju.

Musíte být k dispozici ještě 48 hodin,

než proběhnou soudní formality.

Kdyby bylo třeba, zavolají mi.

Budu v domě. Máte všechny potřebné informace?

Ano, Damian mi je dal.

Kdyby něco, zavolejte mi, ano?

Vrátím se do kanceláře.

-Upřímnou soustrast. -Díky.

-Díky, Sarah. -Nashle.

Nechápu, že mu to Stella řekla.

Nejspíš ji zahnal do kouta

a navíc mají Martin počítač a mobil.

Mluvily spolu?

To nevím, nic mi neřekla.

Co chceš teď dělat?

Musím se vrátit do domu a sbalit Martiny věci.

Pardon.

Haló?

U telefonu.

To je Michelle.

Martina dcera?

Ano, samozřejmě. Samozřejmě, že můžete přijet.

Právě tam jedu. Pošlu vám adresu.

Dobře, brzy na viděnou. Nashle.

Páni. Páni.

Vracím se do města.

Dej vědět, až se vrátíš, a já ti pomůžu se stěhováním.

Děkuju ti za všechno.

A pak mi řekneš, jak to dopadlo s Michelle.

Ano.

-Díky, zavolám ti. -Dobře. Opatruj se.

Dobrý den, já jsem Michelle.

Já jsem Ingrid.

Ahoj.

Pojďme dovnitř, ano?

Jo.

Pojďte dál.

Chcete vidět matčin pokoj?

Ano, prosím.

Je tamhle. Na konci chodby.

Udělala jsem kafe.

Dáte si?

Mám i čaj.

Ne, kafe je super. Děkuju.

Prosím.

Vykládala vám o mně?

Ovšemže ano.

Říkala, jak vás štvalo, že jste nikdy nepoznala svého otce.

Ona vám vykládala o mém otci?

Ano.

Nemyslíte, že mu mohla pomoct, když se vrátil z války?

Pomohla mu, jak nejlíp uměla.

Váš otec se vrátil hodně pošramocený

a chtěl se přestěhovat do jiného města a začít nový život.

Vy ani Martha jste v jeho plánech nikdy nefigurovaly.

A vaše matka přijala konec toho vztahu a...

Ale viděla, jak špatně na tom je,

a tak ho políbila, aby ho ukonejšila,

a ten polibek se změnil v něco víc.

A vy jste plodem té chvíle.

Tohle mi matka nikdy nevyprávěla.

Dítěti se to těžko vysvětluje.

Mohla mi to říct později.

Tou dobou jste se jí tak odcizila, že už to podle ní nešlo.

Byla ještě teenagerka, měla život před sebou,

a váš otec se přestěhoval do San Diega a nevyvinul snahu vás poznat.

Takže Ingrid,

vy si myslíte, že jsem se v Martě naprosto zmýlila?

Nebyla jste k ní spravedlivá.

Ale nikdo vám nemůže vyčítat, že jste chtěla poznat svého otce.

Je to smutný příběh, pro vás obě to bylo velmi bolestivé.

Nebuďte na sebe tak přísná,

Martha nebyla dokonalá matka.

To tedy nebyla.

Můžu tady dneska přespat?

Ano, ovšem. Tohle je dům vaší matky!

Milá Martho,

asi bys ráda věděla,

že jsem se vrátila do domu v lese pro tvoje věci.

Přijela za mnou tvoje dcera.

Ještě se pořád třesu.

Je ti tolik podobná.

Zeptala se mě, jestli může přespat v tvé posteli,

a já samozřejmě souhlasila.

Myslím, že ji tvá smrt s tebou sblížila.

Nikdy by mě nenapadlo, že ji zdědím,

i když je to jen na jeden den.

Dům je tě pořád plný.

Když jsem se vrátila po výslechu na policii,

první, co jsem uviděla, byly dveře tvého pokoje,

a byly otevřené.

Řekla jsem si: „Ona žije.“

Přišla jsem si sem poslechnout ptáky.

Tvoje matka vstávala přesně takhle,

za úsvitu,

a lehávala tady.

Podívej, sněží.

Sníh se snáší.

Snáší se na opuštěný bazén, který jsme nikdy nepoužily.

Snáší se na les,

kde jsme se procházely a kde sis vyčerpaná

lehla na zem.

Snáší se na tvou dceru a na mě.

Snáší se na živé i mrtvé.

Překlad: Petr Putna