Original subtitles

Tento pořad obsahuje drastické záběry

včetně motivů vraždy a nátlaku.

Sledujte po uvážení.

Děkuji.

Nádhera.

Někteří mě vnímají jako představitele…

Jehovy.

Někteří v mém těle vidí kus Boha.

Vidí ve mně Krista, naději na vykoupení.

Jim Jones vedl „Chrám lidu“

Církev s tisícem stoupenců

Můj otec byl zapálený řečník.

Musíme se sjednotit proti společnému nepříteli

Úžasný hlas…

a náramné poselství…

které oslovilo téměř všechny.

Chtěl vytvořit novou společnost

V roce 1974 se Jim Jones rozhodl vybudovat v jihoamerické džungli Jonestown

Jsou nás tady stovky a jsme nesmírně šťastní.

Ale něco vám musím říct. Nemůžu si pomoct,

ale nic z toho by nebylo možné, kdyby nebylo Jima Jonese.

Ale o čtyři roky později

bylo 912 jeho stoupenců nalezeno mrtvých

Přiletěli jsme vrtulníkem

a ze vzduchu to vypadalo jako konfety.

Ale každý jednotlivý papírek z konfet

bylo tričko nebo šaty někoho z mrtvých.

To, co těmto událostem předcházelo, bylo shodou okolností natočeno

VÍTEJTE Zemědělský projekt Chrámu lidu

Nyní si můžete poslechnout celý příběh

Od lidí, kteří tam byli

a přežili

Jones mluvil o tom,

že to bude jako výstřel, který uslyší celá planeta.

A že se o tom bude psát.

A nikdy se na to nezapomene.

MASAKR SEKTY: TEN DEN V JONESTOWNU

Amerika tenkrát procházela obdobím, kdy si lidé teprve malovali,

jak by společnost mohla vypadat.

Měli jsme hnutí Černých panterů.

Také se objevovali Hare Krišna.

Nové církve, samozřejmě.

„YULANDA WILLIAMSOVÁ – BÝVALÁ ČLENKA“

Ale nejzajímavější mi přišel Jim Jones a jeho Chrám lidu.

„CHRÁM LIDU – KRISTOVÝCH UČEDNÍKŮ“

„JIM JONES..KAZATEL“

Jonesi, čemu připisujete ten obrovský zájem, kterému se těšíte?

Jsem zásadový a oddán svým lidem,

kteří pevně věří v křesťanskou morálku

a židovsko-křesťanskou etiku sloužení.

Zkrátka všichni rosteme společně.

Církev konala v komunitě samé dobro…

Děkuji. Žehnám vám.

…a měla velmi charismatického kazatele.

Mohl by teď každý z vás pevně obejmout člověka vedle vás?

SYN JIMA JONESE

Lidem se moc nedaří ukazovat,

co bylo na mém otci tak atraktivní.

Rozhodně tady nejsem proto, abych chránil jeho památku.

Ale to, co o mém otci vidíte v médiích,

jako někdo, kdo Chrám sám o sobě nezažil, vyvolává otázku:

„Proč by toho týpka někdo následoval?

„S těmi lidmi muselo být od začátku něco v nepořádku.“

Táta uměl být dynamický.

Někdy přímo uprostřed kázání

seskočil od pultíku,

pevně objal nějakou Afroameričanku

a kompletně ji zasypal láskou a polibky a mě to hřálo u srdce.

Ti lidi, kteří se přidali.

Spoustu lidí z Chrámu jsem zbožňoval.

Byli to ti nejlepší lidé, jaké jsem kdy poznal.

Od prvního momentu

mě přivítalo duhové společenství lidí.

Pro mě to bylo poprvé, co jsem se ocitla v atmosféře,

kdy šlo o jednu církev, která byla multirasová

a zároveň multigenerační.

A když Jim Jones promluvil,

mluvil o tom, jak moc respektuje hnutí za občanská práva

a jak je důležité, abychom nadále realizovali sen

doktora Martina Luthera Kinga.

Já jsem byla nadšená.

„BÝVALÁ ČLENKA“

Šest let jsem byla členkou Chrámu lidu

a myslela jsem, že jsem nalezla svůj životní úděl.

Pro Jima Jonese bych udělala cokoli, alespoň ze začátku.

Ale časem se Jim začal chovat zvláštně.

Jednoho večera jsme měli po bohoslužbě společnou schůzku.

Řekl nám, ať neusneme, ale myslím,

že byly asi tři hodiny ráno.

Vzpomínám si, že jsem usnula.

Pak mi na čelo mířil zbraní.

Sám Jim Jones. A povídal: „Mám tě moc rád,

„ale neusínej, jinak tě zabiju.“

Jim Jones

hovořil o spoustě věcí, na kterých lidem tenkrát záleželo.

Musíte pochopit, že to bylo období dramatických změn.

Zrovna skončila válka ve Vietnamu.

STRÝČEK SAM AŤ JDE NĚKAM

Pořádala se spousta protestů,

země byla rasově rozdělená

a mezi lidmi panovalo napětí.

„BÝVALÝ ČLEN CHRÁMU LIDU“

Jim Jones se spřátelil s tehdejšími politicky angažovanými lidmi,

kteří nám chodili do církve přednášet.

Lidé jako Angela Davisová.

„AKTIVISTKA“

„POLITIK“

Harvey Milk.

„STAROSTA SAN FRANCISCA“

Moscone.

Ale vůbec netušili, že když odešli,

Jim Jones překroutil a převyprávěl to, co řekli,

aby nám ukázal, jaké zlo ve společnosti roste.

Chudoba nám v každičkém městě klepe na dveře.

Takže budeme muset…

odejít někam jinam a založit si vlastní společnost.

Někde, kde bychom mohli…

vybudovat místo, kde si všichni budou rovni.

V roce 1974 Jim Jones spustil radikální plán

Zahájil přesun Chrámu lidu do Guyany v Jižní Americe

V jeho komunitě se nakonec usadilo něco přes tisíc lidí

Pojmenoval ji Jonestown

První momenty byly úžasné.

Cítil jsem se jako Mauglí z Knihy džunglí.

Vidět všechny ty nádherné, divoké ptáky.

Ary, papoušky, co jste naživo nikdy neviděli,

a jak živo tam v přírodě bylo.

Zdálo se, že jsou všichni prostě spokojení a nespoutaní

světem kolem nás.

Moc se mi tady líbí, je tady sranda a nechci vůbec chodit spát,

protože je tady sranda a pořád je tady co dělat.

Natahali tam elektriku.

Stavěli krásné domy, za které se neplatí nájemné.

Poskytovali nám všechno jídlo

a o léčebné výlohy taky mělo být postaráno.

Bylo to něco naprosto neskutečného.

Byli jsme v bezpečí a zajištění.

Náramná utopie, lepší život.

Navzájem jsme si pomáhali jako jedna velká, spokojená rodina.

Pořizujeme vybavení a děláme kroky k tomu,

abychom vybudovali malé město, skutečnou komunitu,

nebo třeba zemi, kde budeme moct žít tak,

jak s naším životním stylem žít chceme.

Mimo dohled lidí z okolního světa.

Já z Chrámu lidu odešla, ale někteří moji blízcí

se do Jonestownu přestěhovali.

Začala jsem slýchat, že se tam k lidem nechovají důstojně.

Že je tam drží proti jejich vůli.

A že to, co se lidem řeklo,

a to, do čeho byli zapojení, byly dvě odlišné věci.

Dělal jim ze života peklo.

Já a pár dalších rodinných příslušníků jsme oslovili kongresmana Lea Ryana.

Spousta tamních spadala do jeho obvodu,

tak souhlasil, že nám pomůže.

LETIŠTĚ JFK

14. LISTOPADU 1978

DO MASAKRU ZBÝVAJÍ ČTYŘI DNY

Já, další příbuzní, novináři, televizní štáb

a kongresman Ryan se svou asistentkou jsme se setkali na letišti JFK.

AMERICKÝ KONGRESMAN

Mohu vidět letenku?

„PRÁVNÍ ASISTENTKA KONGRESMANA“

Byla jsem z toho dost nervózní.

Máma mi říkala, ať ne…

Že bych neměla jezdit.

Ale bylo to v roce 1978.

Tenkrát nebylo v kongresu na vedoucích pozicích

úplně mnoho žen

a mě napadlo, že když nepojedu, akorát tím budu podrývat

naše snahy o rovnoprávné zacházení.

A kvůli tomu jsem jela.

Měli jsme povinnost chránit tamní americké občany,

členy volebního obvodu kongresmana Ryana.

V roce 1978 mi bylo 31 let.

Tou dobou jsem pro Washington Post pracoval asi šest let.

Zavolal mi redaktor a řekl mi,

že někde v džungli v Guyaně žijí nějací Američané.

Kongresman je na cestě tam

a prý z toho bude velkej příběh.

Chtěli, abych jel s ním.

Představoval jsem si, že to bude spíš taková oddychovka,

nějakej článek o pár Američanech, co odjeli ze Spojených států,

aby se usadili někde daleko od civilizace.

Psal jsem o nich už celé měsíce.

O Chrámu lidu jsem napsal několik článků.

Jeden muž tvrdil, že odtamtud utekl.

Lidé to popisovali jako pracovní tábor,

opravdu pekelný zážitek.

Ale moje reportáže měly jednu zásadní chybu,

totiž že jsem v Jonestownu nikdy nebyl.

Opravdu jsem si myslel, že přinejhorším…

…nám do Jonestownu nepovolí vstoupit,

protože mě tam jakožto nepřítele církve nepustí.

„BÝVALÁ ČLENKA CHRÁMU LIDU“

Jako ti znepokojení příbuzní, co vyrazili, jsme byli samozřejmě rádi,

že nám kongresman Ryan chtěl pomoct…

abychom se s blízkými opět setkali.

Ale já jsem věděla, že to bude velice nebezpečné.

Varovala jsem kongresmana Ryana.

Ptal se mě, proč to pořád opakuju.

A já řekla, že jsem u nich byla šest let a stejně jsem si neuvědomila,

čeho všeho je ten člověk schopný.

Alespoň jsem do toho šla s tímto vědomím

a chtěla jsem, aby to ostatní věděli také.

Všem jsem to ještě jednou připomněla.

Řekla jsem jim, že musí vědět,

že existuje šance, že přijdou o život.

A někdo ze štábu NBC mi řekl, ať zavřu klapačku.

Tím jsem skončila.

Varovala jsem je jednou, dvakrát. Takže tím jsem skončila.

Od znepokojených příbuzných

jsem slýchal příběhy, které zněly dost bombasticky.

Že tam lidi někdo mučí.

Že je tam nechávají hladovět

a že je to v podstatě takový gulag uprostřed džungle.

Jasně, mohla to být pravda,

ale znělo to téměř… Přišlo mi, že někdo trošičku přehání.

Nezdálo se mi možné, aby to vůbec mohlo být tak zlé.

GEORGETOWN, GUYANA 225 KILOMETRŮ OD JONESTOWNU

Dorazili jsme do Georgetownu v Guyaně

a dostali jsme se do dost nepříjemné situace,

protože jsme od Jima Jonese neměli povolení

Jonestown navštívit.

Ihned po příletu jsme obdrželi vzkaz od Chrámu lidu,

ať se držíme dál.

Dnes ráno jsme obdrželi obsílku,

ve které stojí: „Amíci, vraťte se domů.“

Takový je současný

poněkud nepřátelský postoj Chrámu lidu.

V tento moment dělám vše, co je v mých silách,

abych, dokud jsme tady, Jonesovi umožnil

jakkoli kohokoli nebo všechny z nás oslovit, mnou počínaje.

Jen se snažím odhalit fakta.

Dokud jsem tady, budu o to dál usilovat.

Pozor, pozor.

Všichni členové komunity

nechť se ihned dostaví do haly.

„ČLEN CHRÁMU LIDU“

Jednoho večera

svolal Jim Jones všechny z Jonestownu do haly.

Oznámil nám, že nás navštíví kongresman Ryan.

Hrozí nám invaze

kdykoli v následujících pěti dnech.

Jsou pod vedením fašistického kongresmana Ryana.

Na naše území nesmí nikdo vstoupit bez povolení.

To znamená, že všichni budete muset odmítnout své příbuzné.

Přijdou sem, přivedou jeho muže

a budou nám chtít rozkazovat a odvléct nás jako vězně zpátky.

Chci vidět, kolik z vás je dnes odmítne.

Předpověděl…

že Ryan se do Jonestownu nikdy nedostane,

protože viděl, jak jeho letadlo

padá jako kámen z nebe k zemi.

LETIŠTĚ V GEORGETOWNU

V Georgetownu jsme strávili tři dny.

Vyjednávali jsme s advokáty Jima Jonese,

aby nás konečně pozval do Jonestownu.

Když jsme dorazili do Georgetownu,

první tři dny nic nelétalo.

Po třech dnech kongresman Ryan přišel za znepokojenými příbuznými.

Řekl nám, že máme k dispozici letadlo.

Ale že má jen určitý počet míst k sezení

a tolik a tolik zaberou reportéři a štáb.

Zbývá tolik a tolik sedadel, tak se mezi sebou domluvte,

kdo vyrazí s námi.

-Můžu já? -Já sice o ničem nerozhoduju, ale…

Lidi se o ta místa začali dohadovat.

Já poodešla stranou s tím, že se s nikým nebudu prát o místo.

A kongresman Ryan mi řekl, ať to nechám na nich.

Že udělají nějaký ten první krok a pak by třeba mohla být

další šance, aby se tam vydalo víc lidí.

Jen jsem chtěla vidět svého syna. Chtěla jsem ho navštívit.

A třeba ho získat nazpět.

DO MASAKRU ZBÝVÁ 28 HODIN

Měli jsme přistát na přistávací ploše v Port Kaitumě.

To je maličké městečko nedaleko od Jonestownu.

Když jsme se k Port Kaitumě blížili, pilot nám oznámil, že obdržel hlášení,

které ve skutečnosti vzešlo od Chrámu lidu…

že přistávací plocha není provozuschopná.

Pokusili se nám překazit přistání.

Pilot nad ní párkrát přeletěl a rozhodl, že je bezpečné přistát.

Místní představitelé nám řekli,

že nemáme povolení do Chrámu lidu vstoupit.

Jsem kongresman Ryan, člen vlády Spojených států amerických.

Jsme tady, abychom prověřili zdraví a blahobyt

zde působících amerických občanů.

To bych musel dostat instrukce.

-Od koho? -Od mého nadřízeného,

jinak vám to povolení dát nemůžu.

-Jenom dělám svou práci. -Dobře.

A budu v tom pokračovat.

Nemám v plánu

vám jakkoli ublížit nebo vás zastavit, to ne.

Chci samozřejmě prokázat úctu k vaší vládě

a dodržet pravidla vaší země.

Konečně nám přistavili vozidlo.

Těch pět kilometrů jsme tam jeli hodinu.

Cesty byly rozblácené a museli jsme jet pomalu.

Fakt odlehlý.

Těžko se vysvětluje, jak odlehlý Jonestown byl.

Celé to bylo hrozně divné.

Ocitli jsme se uprostřed džungle, uprostřed ničeho,

a netušili, co čekat.

Konečně jsme dorazili do Jonestownu.

Pár členů nás tam provedlo.

To bylo dost působivé.

Dětské centrum, zdravotní klinika.

Vybudovali si tam svůj vlastní život.

To na vás prostě musí zapůsobit.

Ale po Jimovi Jonesovi jako by se zem slehla.

Později večer si pro nás v hale přichystali představení.

Měli jsme večeři a lidé zpívali a tančili.

Po představení požádali kongresmana Ryana,

aby vystoupil na pódium, což taky udělal.

Jsem moc rád, že jsem tady.

Zastupuji vyšetřovací výbor kongresu a všichni asi víte,

že jsem tu, abych zjistil více

o otázkách k vašemu zdejšímu působení.

Ale rovnou vám můžu říct,

že na základě těch pár rozhovorů, co jsem s vámi dnes vedl,

lze navzdory obavám říct, že někteří z vás jsou přesvědčení,

že tohle je to nejlepší, co se jim kdy stalo.

KDO SE Z MINULOSTI NEPOUČÍ, JE DONUCEN JI OPAKOVAT.

Lidé tam prostě seděli a tleskali.

A já začal mít pomalu dojem,

že to tam není zas tak…

Chápete, něco tam nebylo v pořádku.

Proběhlo představení, pan kongresman přednesl svoji řeč.

A najednou tam seděl.

Jim Jones seděl v čele stolu.

Když jsem se mu představil, řekl mi,

že četl moje články.

„Nemusíte po mně střílet.

„Protože vaše slova…

„mají takový efekt.“

Nelíbilo se mu, co jsem napsal.

Reportéři začali klást otázky

a Jones přestal dávat smysl.

Začal třeba odpovídat na otázku.

Ale v půlce začal mluvit o tom,

jak se jim někdo snaží ublížit a jak dělají tohle

a jak dělají tamto a ptát se, proč se to všechno děje.

Pak se zase víceméně vrátil

k původní otázce.

Bylo to opravdu znepokojivé.

Očividně to nebyl nikdo,

kdo by byl schopen jasně uvažovat.

Jim Jones nepůsobil

jako ten charismatický vůdce, kterým býval ve Spojených státech.

I přes ty zatmavené brýle bylo vidět,

že má oči tak nějak zvláštně zakalené,

jako by mu nebylo dobře.

A byly na něm znát

jisté paranoidní tendence ohledně…

jeho mnoha nepřátel.

Tvrdil, že ho chtějí zničit jejich bývalí členové.

Nabyl jsem dojmu, že to není jen těch 900 lidí, co tam žije,

ale i my, kdo jsme Jonestown navštívili nebo z něj podávali zpravodajství,

kdo jsme v jeho rukou.

Jako první věc jsem si všimla, že si obarvil vlasy.

Potil se, byl rozrušený.

Když skončilo představení,

Don Harris, reportér z NBC,

procházel kolem vzdálenějšího konce haly

a dva členové Chrámu lidu

mu nezávisle na sobě podstrčili vzkaz.

Ke konci večera za námi došel

a ty dva vzkazy nám předal.

A mně se sevřelo srdce.

Protože to znamenalo… potvrzení,

že je tam někdo drží proti jejich vůli.

Všichni jsme sehráli své role.

Byli jsme šťastní.

Tleskali jsme, byli jsme nadšení, že nás přijel navštívit kongresman.

Jak nám bylo řečeno. A všichni jsme to zvládli skvěle.

Včetně mě.

Taky jsem tleskal a usmíval se,

ale uvnitř mi bylo úplně fuk, co se kolem mě děje.

Pak jsem si všiml, jak jedna paní podstrčila reportérovi vzkaz,

někde nahoře u chatek.

Věděl jsem, že to není dobré.

Protože jsme s nimi

neměli mít žádný kontakt o samotě.

Tak jsem řekl tátovi, co jsem viděl.

A ten taky věděl, co to znamenalo.

Znamenalo to, že se blíží potíže.

Tak mi řekl, ať řeknu matce a sestrám a všem ostatním,

že se musíme sejít a domluvit.

Protože jsme v každém případě museli pryč.

Jones nás nechtěl nechat v Jonestownu přespat.

Takže se reportéři vrátili do Port Kaitumy,

menšího městečka poblíž, kde měli takový venkovní noční klub.

Pozdě večer

nám místní šerif řekl, že ví o incidentech,

kdy se lidé pokusili z Jonestownu uprchnout,

ale někdo je víceméně zajal a odvlekl nazpět.

Dílky do sebe… Začalo to do sebe celé zapadat

a vypadalo to přinejmenším značně znepokojivě.

18. LISTOPADU 1978

PŘISTÁVACÍ PLOCHA V PORT KAITUMĚ, 10:00

„DO MASAKRU ZBÝVÁ 9 HODIN“

Čekali jsme, až dorazí auto,

abychom se tam vydali i druhý den.

Don Harris věděl, že někteří členové Chrámu lidu chtějí odtamtud pryč.

Nevěděli jsme, kolik.

Měli jsme z toho při návratu do Jonestownu obavy.

Dělal jsem zvukaře pro zprávy NBC.

„ZVUKOVÝ TECHNIK PRO NBC“

Don Harris se tam hrozně moc chtěl vrátit.

Chtěl Jima Jonese konfrontovat.

Chtěl vyšetřit,

jestli je pravda, že je tam drží násilím.

Zeptáme se ho na ten vzkaz.

Takže zbývá probrat už jen jedno.

-A to konkrétně… -Ještě se toho dá probrat spousta.

Měl jsem na mysli třeba politiku strachu, to je dobrý příklad.

Včera mi za mnou někdo přišel a podstrčil mi tento vzkaz.

O tom jsme přesně mluvili. Chce tady nechat syna.

Kdyby to tady byla taková hrůza, proč by zde nechával syna?

Ale neznepokojuje vás to? Že tento muž, ať už z jakéhokoli důvodu,

-jeden z vašich… -Lidé hrají hry, příteli.

Lžou. Co mám dělat s lháři?

Necháte nás už na pokoji?

Prosím vás, nechte nás být.

Nikoho neobtěžujeme.

Kdokoli chce jít, tak samozřejmě může.

To přece není problém. Lidi přichází a odchází, jak chtějí.

Nevím, jakou hru to… Lidi mají rádi pozornost.

Někteří ano. Já ne.

Někteří mají rádi pozornost.

Když je to tady tak hrozné, proč tady nechává syna?

Máte snad nějaké vysvětlení?

Já bych svého syna vzal. Já bych ho vzal s sebou.

Když Jimovi Jonesovi řekl,

že si někteří přejí odejít,

začalo to být dost vyhrocené

a konfrontační.

Jones byl jeden z lidí, kteří se každý argument

pokoušejí něčím přebít, víte jak.

„Ale co tohle? Ale co tamto?“

V podstatě to nastartovalo to…

co se stalo později.

BÝVALÝ ČLEN CHRÁMU LIDU

Byl jsem tam asi šestým rokem.

Když jsem se ocitl u rozhovoru Jima Jonese s Donem Harrisem.

Nenapadlo by mě, že o šest hodin později budou všichni po smrti.

Když mu podal ten vzkaz, něco se změnilo.

Cítil se lapen.

A pravděpodobně i zrazen.

Každý jednotlivý odchod bral jako osobní křivdu.

Viděl jsem, jak je Jones čím dál tím naštvanější.

Doslova jsem viděl, jak zatíná zuby a začíná rudnout.

A pak zničehonic začala bouře.

Nebe zčernalo a zvedl se vítr.

A spustil se neskutečný liják.

Sotva jste si viděli před nos.

Tak hrozně moc pršelo.

Přišlo mi…

Že do Jonestownu vstoupilo zlo. Šel mi mráz po zádech.

Něco se semele. Teď se to stane.

A ať už se stane cokoli, teď to začíná.

SYN JIMA JONESE

Nikdo nemohl odejít, jak se komu zachtělo.

Otec byl ustrašený muž, který strach sám vyvolával.

Neustále se potýkal s vlastní nejistotou, které nebylo pomálu.

Myslím, že tátův obraz sebe sama…

Jediná úcta, kterou k sobě měl, byla založená na jeho vnímání toho,

jak ho vnímají ostatní.

Takže vždy musel být v centru pozornosti.

Nic mimo Chrám pro něj neexistovalo.

Žádný vnější svět kromě něj.

Obdiv je podle mě největší závislost.

14:30

Lidi chtěli z Jonestownu odejít.

Ve vzduchu viselo zoufalství.

Přemýšlela jsem, co všechno musíme zařídit,

abychom mohli bezpečně odejít.

Řekla jsem, ať jdou za mnou,

že si s nimi uzavřu ústní prohlášení a dostaneme je odtamtud pryč.

Byli docela potichu. Prostě jen chtěli pryč.

-Jak se jmenuje? -Tracy.

-Zajdeme pro ně. -Už jsou tady.

Zajdeme pro všechny, ano?

Potřebuji od vás slyšet ústní prohlášení.

Hned se vrátím.

Od obou musím slyšet ústní prohlášení.

Rozumím vám oběma správně, že chcete opustit Jonestown,

-dnes, 18. listopadu 1978? -Jo.

Jmenuji se Jackie Speierová a pracuji jako advokátka

v týmu Lea Ryana, kongresmana Spojených států.

Co si dnes přejete?

-Vrátit se domů. -Kam domů?

Do USA.

Dobrá.

Měli strach.

Udělali něco nesmírně odvážného a kurážného.

Když jsem se vydala k chatkám vyzvednout jednoho z dezertérů,

stál tam muž,

který mohl klidně hlídat ve dveřích,

aby si ta členka nemohla vyzvednout svoje věci a odejít.

To se nám podařilo a vrátily jsme se k hale.

A pak se to rozkřiklo.

A čím dál tím víc lidí chtělo odejít.

Přiveď ty děcka zpátky.

Přiveď je zpátky!

Nesahej na mý děcka!

Matka!

Byl tam pár, kdy jeden chtěl odejít,

ale druhý zůstat.

Mezi nimi stálo dítě a oni se o ně začali přetahovat.

Začalo tam být dost dusno.

Když jsem mluvila s těmi, kdo chtěli odejít,

Jim Jones postával poblíž.

V podstatě jim říkal:

„No tak, vždyť se ti tady žije dobře.

„Chceš přece zůstat.

„Nemůžu uvěřit, že bys mě opustila.

„Seš celý můj svět.“

Ta slova jim naháněla strach, což byl přesně jeho záměr.

Ale já se soustředila na poskytnutí těch záruk,

které jsem v tu chvíli poskytnout mohla,

a dávala jsem jasně najevo, že je dostaneme ven.

Během dne počet lidí, kteří chtěli odejít, jenom narůstal.

Zeptal jsem se Lea Ryana, kolik jich je.

Řekl mi, že se jich vyrojil víc jak tucet.

„Začínají se slézat.“

Nakonec jich bylo 15.

Došlo nám, že v letadle nebude dost místa,

tak jsme domluvili druhé letadlo.

A kongresman Ryan se rozhodl,

že tam ještě zůstane,

protože tam bylo víc lidí, kteří chtěli odejít,

než bylo míst v letadle.

Takže pomůže s tím druhým odvozem.

Vydali jsme se na cestu…

Ale pak se zničehonic ozval nějaký rámus.

Slyšeli jsme řev,

který se ozýval někde od haly,

a Don Harris seskočil z auta.

Pak vyšel kongresman Ryan se zakrvácenou košilí.

Někdo se ho pokusil ubodat.

Jeden z členů Chrámu lidu ho popadl

a přiložil mu ke krku nůž.

A řekl: „Zabiju tě.“

Někdo jiný ho pak popadl

a ten nůž neskončil v kongresmanovi,

ale v tom chlápkovi, který se ho pokusil zabít.

Takže to byla jeho krev.

Na košili měl krev svého atentátníka.

Bylo jasné,

že se musíme dostat pryč, a to co nejrychleji, jak to půjde.

Byl to jasný signál, že se tam toho děje mnohem víc,

než jsem si připouštěl.

Byla to vskutku traumatická chvíle.

A samotný fakt, že se někdo pokusil zabít kongresmana…

byl jen předzvěstí toho,

co se stalo vzápětí.

České titulky Tereza Šplíchalová