Original subtitles

SKANDOVÁNÍ: Bravo, bravo, bravo!

-Sluší ti to. -Tobě taky.

Tak jdeme?

-Už zvoní půlnoc, panstvo! Půlnoc! Pánové!

Mitt'nacht, pitt'schön! -Ať se daří!

-Ať se daří! Kolego milý! -Tak na vás!

-Na vás! -Šetřete se! Noc je dlouhá!

Rieger: Drazí přátelé.

Drazí přátelé, vlastenky a vlastenci.

Letošní rok má pro nás, pro Čechy, obzvláštní význam.

Musíme ukázat, že jsme tu byli, že tu jsme a že tu budem!

Jsem ještě neskončil, Smetano! -A teď ― dámská volenka!

Jak na novej rok, tak po celej rok, viďte?

-Nejkrásnější část večera právě začíná.

-Smím prosit, pane nadporučíku?

-Bylas tam ze všech nejkrásnější, Babulko.

Smím prosit? -Měl by ses šetřit.

-Copak je to s vámi, děvenko? Proč do toho tak mlátíte?

-Minule jste mi říkal, že se bojím hrát.

-Ukažte mi ruku.

Vidíte? Nejsou dřevěný.

Vás něco bolí?

-Nic. Můžeme pokračovat? -To můžeme, ale myslím,

že to nemá smysl, děvče, tohle není valcha,

to je klavír, královský nástroj.

-To můžete říct rovnou, že mě tady nechcete.

Já o to nestojím taky. -Ale jděte, co jste tak naježená?

-Sbohem!

ZVONEK U DVEŘÍ

-Dobrý den, milostslečno.

Sbohem.

-Řekla jsi mu, že jsi nemocná? -Proč bych měla?

Aby se slitoval? -Třeba by tě pak nevyhodil.

-Stejně bych odešla sama, klavír je mu přednější než lidi.

-Omyl. Je mu přednější než ty.

Tohle je svět mužů, holčičko, tak to je.

A nic s tím nenadělá ani náš Ženský výrobní spolek.

-Tak proč vedeš účty, když je to všechno tak marný?

-Už nikdy se nechci vrátit ke svýmu zákonitýmu páníčkovi.

Buď jsme jejich kořist, anebo nejsme nic.

A já radši budu nic. -Nejsou přece všichni stejní.

-Všichni do jednoho jsou jenom šelmy.

-Šelmy? Šelma je ženského rodu. -Tak dravci.

-V lásce není jeden pro druhého kořist.

To přece musí vědět i muži. -Až nějakýho takovýho potkáš,

tak mi řekni. Zarámuju si ho nad postel.

-Bravo, pánové, bravo, bravo.

Samozřejmě kompozicí se vyznamenal tady Hřímalý, že?

-Novoroční vinš musí bejt, a taky dárek.

-Ó, děkuji převelice. Pánové, opravdu.

Zkusíme, co v ní je? Co?

Tak, pánové, Offenbach.

Česká hudba ti bude vděčná, Mári.

Seš moje múza.

-Jsem vaše múza! Hihi.

-Děkuju, pánové, děkuju za důvěru.

-Za českou hudbu bude klepat na základní kámen Národního divadla

pan Maýr. Slyším dobře? Kdo je pan Maýr?

-Pan Maýr je muž, který od samého začátku

po mém boku bojuje o vznik českého divadla, pane Smetano.

Od roku 45, už čtvrt století.

Vyhráváme, prohráváme, ale pořád bojujeme,

vy o tom nevíte nic, přijdete si k hotovému

a tváříte se, že bez vás by to nešlo.

Ale ono to šlo před vámi a půjde to i po vás.

-Děkujeme panu doktorovi za vysvětlení

a výbor rozhodne po poradě.

-Někteří vlastenci obětovali své životy,

jiní byli pronásledováni, žalářováni,

kde jste v těch časech byl vy?

-Vyčítáte mi, že jsem byl ve Švédsku?

Mohl jsem tam v klidu šéfovat do dneška.

Já se ale vrátil, protože moje místo je tady.

K otevření Národního divadla slibuji operu,

která oslaví český národ, co slibuje pan Maýr?

Česká hudba se jmenuje Smetana. Dál dělejte, jak umíte.

-Nemůžeš se pece stavět proti Riegerovi,

víš, jak je ješitnej. -Já proti němu přece nic nemam.

Rieger! Ať mi teda nevykládá, co mám nebo nemám skládat.

-To bylo jen jednou. -No, pamatuje si to do dneška.

-Tak asi mu nikdo předtím neřekl, že rozumí muzice jak koza petrželi.

-A to je jedno, Betty,

Rieger, ne Rieger, já na svým stát musím!

Buď budu někdo, nebo nebudu nic!

-Prosím. -Děkujem.

A co budeš, když tě vyhodí? -Skladatel.

To jsem. A budu vždycky.

-Jenomže nás neživí tvoje muzika, ale plat dirigenta.

-Nevyhodí mě. Sladkovský to nedovolí.

-Tak dobrou chuť.

-Hm!

-Už nemůžu, pane doktore.

-Teplem rozpouštíme škodlivé soli. To kvůli nim vás bolí každý pohyb.

-A budu moc pak zase hrát na klavír?

-Jako Paganini, věřte vědě! -Paganini hrál na housle.

-Hostec je vážná nemoc.

No, dobře, dobře...

Už nejste dítě, slečno Krásnohorská,

takže bych vás měl varovat před silnými vzruchy,

zejména před životem pohlavním.

Každé narušení homeostázy vám škodí.

-Děkuju, Lízinko.

Po páře jsem vždycky úplně nemožná.

-Proč tam vůbec chodíš? -Chtěla bych být zdravá.

-Kvůli tomu životu pohlavnímu? -To nevím.

Ale chtěla bych, aby mě někdo miloval a abych někoho milovala já.

-Kdo by nechtěl.

Jenže láska a pohlavní život jsou dvě různý věci. Bohužel.

-Ale spisovatelka by měla znát všechno.

Myslívala jsem, že budu pianistka, jako Clara Schumannová,

jenže Smetana mi to zkazil, takže budu jako George Sandová,

poznala život ze všech stran. -Hlavně z těch skandálních.

-Dobré odpoledne. -Dobré.

ZPĚV: Ta duše, ta touha,

to srdce, ten čar, toť lásky je velký dar...

-Více citu, Terez. -Více citu?-Hm.

-Asi takhle?

-Jste moje múza, česká hudba... -Mi bude vděčná, já vím.

Tak ještě jednou.

ZPĚV Ta duše, ta touha,

to srdce, ten čar, toť lásky je velký dar

Ta duše, ta touha, to srdce, ten čar,

toť lásky je velký dar...

Ani za říši jej nedám na zmar!

-Chyba, chyba Terez. -Chyba, chyba, jaká chyba?

Trefila jsem to čistě. -Chyba.

-A! Jste tady! Řekli mi, že mám jít za klavírem.

Jemnostpaní... Smetano...

Mám pro vás novinu. Ten pravý, který poklepe

na základní kámen za českou hudbu, jste vy.

Museli jsme Riegerovi trochu ustoupit,

ale nakonec jsme to prosadili. -Skutečně? Děkuju.

-My jsme se všichni usnesli, že řeknete větu:

"V hudbě život Čechů". -V hudbě život Čechů?

-Ano. V hudbě život Čechů. Rozumíte?

Jakože my Češi jsme hudbymilovný národ.

-Hm. Hm. V hudbě život Čechů.

-Tak. -Hm...

V hudbě život Čechů. Co si o tom myslíš?

V hudbě život Čechů. Protože, co Čech, to muzikant?

-Nebo, co Čech, to kočí, jak říkají ve Vídni?

-Direktor dvorní opery mi jednou vykládal,

že Čech nikdy nic nezkomponuje, že jsme leda tak řemeslníci.

-A ty? -Kdyby to nebylo u Liszta,

tak bych mu jednu vrazil. Však uvidíme,

co řekne na Dalibora. A vůbec na celou tu slávu.

Bettyno, víš, kolik bude základních kamenů?

-Jeden? Dva? -Dvacet!

Betty, přivezou je z Čech, z Moravy.

-Panečku. Tak to si užiješ! -Ty snad ne?

-Zůstanu doma.

Pozvala jsem pár přátel, podíváme se na tu slávu z okna.

-Takováhle chvíle a ty se budeš dívat z okna?

-Nemám ty strkanice ráda. -Pokládání základního kamene

Národního divadla není žádná strkanice, Betty,

tady jde o národ. Národ Český.

Tak já tam budu a ty ne, ty nikde!

-Zůstanu tady.

A uvidím to líp, než kdybych stála v těch zástupech.

Věř mi, nebudu ti chybět.

Ženských tam budeš mít víc než dost.

-Já nestojím o ženský, já stojím o tebe.

Nechodíš do divadla, nechodíš na koncerty,

nechodíš nikam! Chceš, aby si o nás lidi šuškali?

-Mají snad o čem? -Co třeba jak to mezi námi je?

-A jak to mezi námi je?

-Náš manželský život nestojí za nic.

-Není to moje vina.

Víš, že další porod bych už nezvládla.

ZAKLEPÁNÍ -Přejete si ještě něco, milostpaní?

-Běž spát, dobrou noc. -Dobrou noc.

ZPĚV: Ten národ ještě nezhynul,

dokud mu věštec zpívá.

A píseň v nebi zrozená i ve smrt život vlívá,

i ve smrt život vlívá...

SKANDOVÁNÍ: Bravo! Bravo! Výborně!

Rieger: Drazí hosté, přátelé, Vlastenci.

Dnes prožíváme společně velmi slavný a významný den.

Položili jsme základní kámen naší nové historie.

Jednou se bude říkat to a to se stalo před založením divadla

a to a to, až po něm.

Národní divadlo je úhelný kámen naší národní existence.

SKANDOVÁNÍ Bravo, mistře, bravo!

-Já jsem ještě neskončil. pan Smetana má trestuhodný zlozvyk

považovat hudbu za tu nejdůležitější věc na světě...

Sladkovský: A ještě něco jsme dnes dokázali.

My, Češi a Moravani, jsme jednotní v odhodlání

prosadit historická práva Království českého...

-Asi jste šťastná. pan Smetana je slavný muž.

V divadle vám ho všichni závidíme.

-Všichni, nebo všechny? -Je čest být jeho múzou.

Jste jeho múzou?

TLUMENÝ PROJEV

-To je krásný večer, co? Jsem tak rád, že jsi tady se mnou.

-Krásný večer?

Každá coura se může tady o mě otřít.

Jsem tu naposledy.

POTLESK, JÁSOT

-Tohle není dobrý tah, paní Barboro.

Můžu vám takhle nasadit vidličku se šachem, a o věž přijdete.

-Víte, že tohle nesnáším Karle!

Dejte mi ten šach a nechte si ty řeči.

Trvám na tom, Karle! -Četlas to?

Tohle mi bude muset slečna Krásnohorská vysvětlit"

"Přízvuk český klade se vždy na první slabiku slova,

čímž nabývá mluva naše srdečné prostoty a jadrnosti..."

No tak, ano, klidně. Po mě, za mě, mně to je jedno, ano!

-Tak proč se rozčiluješ?

-Protože dělá z Prodanky odstrašující případ!

Mě by teda zajímalo, kdo ji navedl!

-A co přesně jí vadí? -Že se rýmuje slovíčko pivíčko,

navíc, že se to rýmuje špatně, ne podle pravidel.

-Jakých pravidel? -Nevím!

Že Kecal nemá zpívat slovíčko a Jeník nemá říkat pivíčko!

Já nevím! -Tomu nerozumím.

Vy se v tom vyznáte? -Zřejmě jde o to,

jestli se bude veršovat časoměrně nebo přízvučně.

Jestli budete počítat slabiky, nebo přízvuky.

-Vy se v tom nějak vyznáte?

-U maturity jsem při latině překládal Vergilia.

-Pan nadporučík je vzdělanec. -Tak tohle tý holce spočítám!

BOUCHNUTÍ DVEŘÍ

-Zfackuje ji, nebo co? -To snad ne,

ale nesnáší kritiku od lidí, co tomu podle mě nerozumí.

-Tak to chápu. -Kdo je na tahu?

-Myslím, že ty. Šach!

-Krásnohorská Eliška?

Eliška Krásnohorská. Bydlí tady?!

-Pusť ho dovnitř.

KLEPÁNÍ -Dobrý den.

-Hned tam budu! -Kvůli mně si šněrovačku

brát nemusíte, stejně jsem vás přišel zabít.

Co jste to napsala?

Co to tady píšete? O špatně deklamaci Prodance.

Slovíčko, pivíčko, koho to zajímá! Víte, kolik lidí už to vidělo?

A zatím si někdo nestěžoval.

Až přijdete vy a začnete ji cupovat?

To má bejt nějaká pomsta za ty dřevěný prsty?

Ale to jsem vám já, má milá, neublížil, to jsem vás zachránil.

Jinak byste se s klavírem mordovala dodneška!

-Čekala jsem, že to nenecháte jen tak,

ale nečekala jsem vás tak brzo. -Co to říkáte?

Vy jste čekala, že přijdu?!

-Představovala jsem si to trochu jinak, ale ano,

abych si byla jistá, že jsem nepsala zbytečně.

-Česká hudba vstává z mrtvejch a vy ji rovnou pohřbíváte!

-Časoměrné veršování je pryč. My dnes veršujeme přízvučně.

-Ale opera nejsou jenom ty vaše přízvuky!

To je taky hudba, přece!

To musíte znát, když píšete libreta pro Bendla!

-Nejsou to moje přízvuky, ale jinak máte pravdu, mistře.

Hlavní je hudba. -No, tak vidíte.

A uveřejníte takovou hloupost.

-A vy zas takovou hloupost necháte zpívat?

-Dneska máte štěstí, ale příště už vás opravdu zabiju.

-Příště?

-Vítejte, Bedřichu. -O co jde?

-Jsem rád, že jste přesný, kolega Rieger se může chytat všeho.

Prosím.

Prosím.

-Posaďte se, pane Smetano.

-Setkáváme se na žádost pana doktora Riegera.

Chce s vámi probrat otázku vašeho dalšího působení

v Prozatímním divadle.

-Moje působení v divadle je otázka?

A proč ji mám probírat s doktorem Reigerem?

Odkdy on se vyzná v dirigování? -V dirigování ne, pane Smetano,

ale naslouchám veřejnosti, odborné i laické.

A musím říct, že ze všech stran slyším názory,

že operu nevedete dobře. -Já s panem doktorem nesouhlasím,

ale musím uznat, že ty kritické hlasy slyším taky.

Jsou pochybnosti, zda stačíte

na roli uměleckého ředitele a šéfdirigenta opery.

Opera jednoduše chřadne a pan Smetana nečinně přihlíží!

A "nečinně", prosím, v lepším případě.

-Mírněte se, pane doktore!

-Články doktora Hostinského o panu Smetanovi mluví úplně jinak.

A není to jen doktor Hostinský. Ale i pan Neruda...

Smetano...

Smetano!

Je vám dobře? -Co? Co jste říkal?

-Jestli jste v pořádku. -Jistě.

-Můžeme pokračovat? -Samozřejmě.

-Slíbil jste velkou národní operu. -Je hotová.

-Proč bychom vám měli věřit? Chceme slyšet ukázku.

-Ale premiéra Libuše bude až v Národním.

Přece taková je domluva. -Ano, ano, ano,

to má pan Smetana pravdu. Na to je smlouva.

-A jakou máme jistotu, že ji dodrží?

-A kde já mám jistotu, že vy divadlo postavíte?

-Dovolte! -Uklidníme se, uklidníme se!

Pánové, dohodneme se, že pan Smetana nám mezitím

složí druhou Prodanku. Už pro něj máme humorný námět.

Podle francouzské předlohy ji napsal pan Züngel.

Bude to velmi zábavná věcička.

Já myslím, že my všichni už se těšíme

na večer plný krásné hudby, dobrého rozmaru...

-Protentokrát to, pánové, považujme za vyřízené.

Nemyslete si, Smetano, že proti vám něco máme,

chceme vám jenom poskytnou prostor a budeme bedlivě sledovat,

jak jej...

Já jsem ještě neskončil! -No...

-Nerozuměl jsem ani slovo. -Varoval jsem vás.

Žádné dráždění nervů. Ale vy jste to nevzal vážně.

-Vy jste ho varoval?

Ty jsi tady už byl? -Ano.

Jasně jsem mu řekl, že pokud nepřestane s hudbou,

přijde o sluch.

Ale pan Smetana má vlastní rozum, jak je vidět, že?

Co můžeme dělat.

Dostane mast, kterou mu budete dávat do uší na noc.

Ale, paní Smetanová, absolutní klid, ano?

A všechno snad bude zase v pořádku.

-A co bude dál?

Máš zákaz muzicírování, přeci. -Hm...

-Neber to na lehkou váhu!

Nech si jenom řiditelování a dirigování nech na jiných.

-To by se mnou Rieger brzy zatočil.

Už takhle má ta jeho banda řeči, že Maýr pracoval víc,

divadlo za něj prospívalo. -Ale doktor říkal...

-Co kdyby jemu někdo zakázal doktorování?

Co by asi tak dělal?! Jak vás budu živit, když poslechnu?

Půjdeme se pást?! -Na mě nekřič!

Já ti nic nezakazuju.

-Promiň, ale, prosím tě, už to nechme.

-A co ta Krásnohorská? Mluvil jsi s ní?

-Ty na ni žárlíš? -Jenom bys měl vědět,

že nejsi první komponista, na kterýho to zkouší.

Omluvila se ti? -Co chceš slyšet, Bettyno?

Že si klekla, odprosila?

Navíc, co když má pravdu? -Hm...

Takže co? Chceš se podle ní snad řídit?

-Neumím správně česky. Kde bych se to asi tak naučil?

Ve škole se probíralo jenom Der, Die, Das.

Když jsem promluvil česky, musel jsem na hanbu!

A s Krásnohorskou si nedělej hlavu. Žárlit na ni opravdu nemusíš.

Je prej s Bendlem.

Smím prosit? -Nech mě spát.

Nejsem tvoje múza! Slyšíš?!

-Jsem rád, že jste přišla. Vsadil bych se, že nedorazíte.

-Proč bych nepřišla? Přece jste mě pozval.

-Co si dáte? -Malinovku.

-Takže pivo?

Chci vám říct, že možná máte se svojí kritikou částečně pravdu.

-Možná? Částečně?

-Co jste tak naježená, hned? To je jak s těma prstama.

Já sháním někoho, kdo umí psát. Můžu skládat do roztrhání,

ale co z toho? Braniboři co?

Maj cenu a kolikrát do roka se hrajou?

Dneska už nikoho nezajímají.

Psala jste libreto k Lejle, je to tak?

Jste s kolegou Bendlem nějak osobně propojená?

-Jak to myslíte?

-No, jestli smíte psát i pro někoho jinýho.

-S nikým nejsem osobně propojená a můžu psát, pro koho chci.

-Tak to je skvělé! Napište mi něco, jako je Lejla.

-To myslíte vážně? -No.

-Mistr Smetana a Eliška... -Prosím vás!

Dejte pokoj s mistrem. Tak co, Krásnohorská Eliško?

Jak jste se rozhodla?

-Hned se do toho pustím. -Tak to je skvělé.

Budete moje múza.

Na zdraví. -Hm...

-Fanděte mi trochu, Žofko! Ty mně nepřeješ?!

-Do srdce. -Chacháá, voila!

-Pořád se musí převádět. Já nechápu, jak to můžeš vydržet?

Tak kdy mu to řekneš? -Nevím.

Nic netuší a rodinu má rád.

-Stejně jako všechny ty zpěvačky?

-V divadle mu hází klacky pod nohy. Nechci mu teď dávat další ránu.

-Nevypadá, že by nějak trpěl. -To se pleteš.

Prostě čekám na vhodnou chvíli, nechci ho ranit!

-A on tebe ranit může, třeba s tou Krásnohorskou?

Napiš mu to.

Napiš mu dopis, o sobě, o nás, koneckonců i o něm.

Uděláš to?

Kdy?

-Až bude příležitost.

-Chci slyšet datum. -Brzo. Brzo.

-Cha cha chá! Tak co, trefila?

Bum tarata, bum tarata, bum bum bum...!

-Slož takovou operu, prosím? -Já a tyhle pargamyšky?

To už nechci nikdy slyšet!

Bum tarata bum tarata, bum bum bum!

-Tatínku! -Aaah...

-Boženko?

Baruš? Baruš?

-Milostpaní? -Dej je spát.

-Dobrou noc. -Dobrou noc.

-Káva. -Děkuju.

Ty mně píšeš dopis? Proč?

-Přečti si ho a uvidíš. -My si budem psát dopisy?

Nic číst nebudu.

Chceš odejít, Bettyno? Prosím. Zas tolik se nezmění.

Jak dlouho už nejsme žádní manželé? -Je to tvoje vina!

Myslíš si, že nevím o všech těch tvejch courách?!

-Nic neznamenaj! -A teď ta Krásnohorská!

-Prosím tě, mezi náma nic není!

-Proto se scházíte po hospodách a bůhví kde?

Že se nestydíš aspoň před dětma!

Mám toho prostě dost, Fritzi, dost!!!

-Tak pojď.

-Dneska se snad ani nepostavím na nohy.

Chci se stavit u Bedřicha, mám pro něj nápad.

-Bedřich? Už tě dostal?

-Tak to není, prostě si rozumíme.

-Dědek potká mladou hezkou holku...

Jasně, že si s ní hned porozumí.

-Rozumíme si vnitřně, duševně. -Vnitřně. Duševně.

Oblíkni se, já tě tam dovedu.

-To ne, musela bych si vzít hůl. -No a?

Aha.

-Viola. Libreto komické opery

dle hry Williama Shakespeara Večer tříkrálový.

-Cože?

-Napsala Eliška Krásnohorská, hudba Bedřich Smetana.

-Shakespeare? -Hm.

-To jste tak odvážná, nebo tak drzá?

-Chtěl jste látku, aby si nás Evropa všimla.

-To jo. To jo, ale...

Nečekal jsem takovou..., takovej elán.

Tohle se prostě musí dobře promyslet, přece.

Když vybouchnem, nic nás nezachrání.

-Takže to nechcete.

Tak co teda vlastně chcete?

-Přece to samý, co vy, Eliško. Úspěch!

Všichni vám budou vyčítat, že jste se mnou kvůli tomu,

abych vám pomohl nahoru.

Ve skutečnosti jsem přesně kvůli tomu já s vámi.

Já jsem podzim, vy jste jaro.

Všechno je to teď takový...

V divadle zadupou a já sklopím uši.

-Tak to přece není!

Nenechám vás v tom.

-Zahajuji schůzi svolanou na přání pana doktora Riegera.

-Navrhujeme odvolat Smetanu

z místa dirigenta Prozatímního divadla.

-Prosím?! -Co je to za nesmysl?

-Opera pod jeho vedením upadá.

-Hraje se jen Smetana, od ostatních nic.

-Co je Smetana? NOTUJE: Jak je mi? Ha?

Tak náhle přišla již ta chvíle dávno nebem vyprošená...

Tohle to je ta česká muzika? Vágner, pánové:

NOTUJE: Slyšels to příteli, tam z nebes kůru...

Richard Vágner jako hrom!

-Vaše předsednictví je neobjektivní a stranické,

jestli to tak půjde dál, Staročeši si založí vlastní výbor!

-Jde vám o předsednictví, nebo o Smetanu?

-Držíte ho proti národním zájmům, kvůli Smetanovi

jsme divadlo nezakládali. -Založte si vlastní,

hrajte v něm jen Smetanu a uvidíte, jak dopadnete.

-Nezdržujte. Přikročme k hlasování.

Kdo je pro odvolání Smetany z místa dirigenta?

-Okamžik, okamžik, pane místopředsedo,

hlasování vyhlašuje předseda, a to jsem já!

-Tak ho vyhlaste! -Nevyhlásím pane doktora.

-Já vás o to žádám! -Já vám nevyhovím!

Končím schůzi!!!

-Hanba! Skandál!!!

MILOSTNÉ STÉNÁNÍ

-Nechoď ještě. -Musím Bedřichovi pro mast.

-Bedřich... Bedřich.

-Je nemocný, co mám dělat?

-Ať se o něj postarají ty jeho múzy.

Staral by se on takhle o tebe?

-Víš, co by to bylo za skandál?

Musím počkat, než se z toho dostane.

-Jestli teď odejdeš, tak je konec.

-Ona bude něco jako Mařenka, jenže naruby.

Žádní rodiče nad ní nebudou mít moc.

-Takže sirotek? -Proč sirotek?

Moderní dívka. -Jako vy?

-A bude mít dva nápadníky. -Jako vy?

Máte dva nápadníky? -Nezlobte, Bedřichu.

Vašek z nich nebude ani jeden.

Oba dva budou Jeníci, jestli chcete.

-A podle čeho vybere toho pravého? -To je právě to!

Ona nechce muže, co má ruce jenom na ozdobu.

Ona chce muže, co umí nějakou pořádnou, skutečnou práci.

-Tak to zní vtipně. Jakou oni uměj?

-Žádnou. Oba jsou vzdělanci.

Takže jeden z lásky bude předstírat, že je krejčí

a jeden zase, že je švec.

Ale bude zkouška a oni to budou muset dokázat.

-Udělat boty, nebo šaty. -Tak.

Ale nevědí, jak na to. Co byste dělal vy?

-Nejdřív, nejdřív... Přece musím vzít míru, ne?

Tak začneme třeba botama.

-Co to děláte?

KLAPNUTÍ DVEŘÍ

-Pardon, nevěděla jsem. -To nic.

-Musím už jít. Co si vaše žena pomyslí.

-Eliško, vždyť to byla jenom komedie, nebo snad ne?

-Nechali jsme se strhnout. -To ano,

ale bylo to krásné, příště musíme pokračovat.

-Pokračovat? -Jistě.

Vy musíte přece rozhodnout, kdo bude vítěz.

Protože vítěz musí bejt špíltenor a ten druhej buffo.

-Možná ten námět není dobrý, nevím, kdo by měl vyhrát.

-Je dobrej. Je výbornej! -Musím už jít.

BOUCHNUTÍ DVEŘÍ

BOUCHÁNÍ DALŠÍCH DVEŘÍ

-Co je to s vámi, pánové?! Hrajete jako svíčkový báby!

Chci pořádný forte a tutti!!! Znova!

No, no, no! Ano, jde to, jde to, že?

Tympán poprosím to samé ještě jednou, sólo.

Děkuji, pane kolego, to je ono, tohle to je ono!

Takhle se hraje, pánové!

Takováhle muzika je nejlepší medicína.

Pojďme společně. Naposledy, ano?

ZVONEK U DVEŘÍ

-Dobrý den.

Paní má návštěvu, milostpane. -Dobře.

-Dovol, Fridrichu,

abych ti představila pana nadporučíka Drvotu.

-Co? My se přece známe.

-Myslela jsem si, že mě potřebuješ, že se teď změníš,

ale spletla jsem se. Krásnohorskou potřebuješ víc.

-Ty mě s tímhle tím člověkem podvádíš?

-Jenom slušně prosím, ano? Žádný skandál.

Kdybys četl můj dopis, mohli jsme si tohle ušetřit.

-Co to je za tyjátr s představováním?

-Abych si byla jistá, že o něm víš.

-A dál, co dál, Bettyno? Co dál?

Chceš s ním odejít? To nedovolím.

-Současné zákony umožňují, aby žena...

-Mlčte! Vy mlčte.

Prosím tě, co na něm vidíš? -Odejdi. Běž.

Odejdi.

My dva jsme se neměli nikdy potkat, nikdy!

Jsem s tebou nešťastná celou tu dobu.

-Aha.

Hele, ty seš moje všechno, Babulko, víš to?

Všechno, co dělám, všechnu hudbu já mám z tebe!

Jsi moje múza! -Já nejsem žádná múza.

Jsem Barbora. Obyčejná ženská!

Jestli potřebuješ všechny ty tvoje múzy ke skládání,

tak prosím, ale mě mezi ně nepočítej.

Jen co Filipa předloží do Vídně, vezmu děvčata a odjedeme s ním!

-Tak jdi, tak jdi, tak jdi už! Tak vypadni do tý Vídně!

Au, au! Ale bez dětí, rozumíš!

Protože děti zůstanou se mnou! Se mnou!

-Běžte! Vypadněte!

Běžte.

Slečnu Krásnohorskou už nechci nikdy vidět, ano?

Už nikdy!

-Sedni si na chvilku. -Nemůžu.

Musím to rozchodit, jedeme zítra na výlet za Prahu.

-Kam?

-Potřebujeme v klidu pracovat.

-Někde blíž klid nemáte?

-Bedřich říkal, že tam je hezká příroda.

-Mít tu moc, přivážu tě zítra ke kamnům, jak to dělala máti mně.

-Nemusíš se o mě bát, Bedřich není takovej.

-To poznáš, až mu dáš to, co chce. -Slyšíš mě, co říkám?

Budeme se tam procházet, nic víc!

-Uvidíš.

Až se před nim budeš belhat kolem stolu,

až ti bude pomáhat na záchod... -Proč jsi tak zlá?

-Protože pozítří budeš hořce litovat toho, co se stane zítra.

-Měla jsi smůlu na muže

a nesneseš pomyšlení, že nejsou všichni stejní.

-Jen si to vyzkoušej, paní spisovatelko!

Všechno! Až do dna!

-Co budeme dělat? Projdeme se?

-Prší, pojďme radši dovnitř.

Prosím, madam...

Co?

V kočáře jste mě vzala za ruku. Eliško...

Eliško moje...

Copak je? Copak?

Víte, jak dlouho se na tuhle chvíli těším?

Dost kočkování! -Kočkování?

-Tak přece si rozumíme, ne?!

-Myslela jsem, že... Nemyslela jsem, že...

-Myslela jsem. Ale už nemyslím. Aha!

Cos čekala?! Že budem courat po lese?!

Já na tyhle srandičky nemám ani čas, ani náladu.

Tak co? No tak jdi. Tak jdi, běž!

Jdi! Sbohem, slečno Myslela jsem.

Já už taky nechci!

-Jedeme!

-A pán? -Zůstává!

ZAKLEPÁNÍ NA DVEŘE -Eliško.

To jsem já, Smetana. Musím s váma mluvit.

-Já ho vyhodím.

Co tady ještě chcete? Odejděte!

-Já s ní musím mluvit. Prosím!

Já jsem se přišel omluvit, Eliško.

Všechno jsem to nějak špatně pochopil.

Tak se nezlob.

Eliško, vy přece nejste žádná múza, vy jste víc.

Jedinečná. Jestli chcete, já si kleknu.

-Nechci.

-Vždyť se nakonec vlastně nic nestalo.

Tak mi trochu pomoz. Copak já umím mluvit?

-Jděte pryč!

-Neslyšel jste?! Vypadněte!!!

KŘIK

ŘINKOT SKLA

-Co vyvádíš, Fritzi?

-Já neslyším.

-Cože? -Já neslyším!

Nic.

Nic neslyším!

Au! -Výborně.

-Přišel jste na něco? -Pan Smetana si nedal říct

a tohle je následek, ale zaplaťpánbůh bolest cítí,

uši tedy mrtvé nemá. -A dostane se z toho, pane doktore?

-Moderní věda má velké možnosti... -Betty, o čem mluvíte?

-Než se to zlepší, zkuste na něj mluvit takhle.

Pomalu a výrazně. -Cože?

-Domluvím konzultaci s kolegou Fleischerem.

Všechno bude v pořádku.

Raději ho učte odečítat ze rtů.

-Káva.

Káva. -Oni mě vyhoděj.

-Co budeme dělat? -Cože?

-Co budeme dělat? Co budeme dělat?!

-Musím jít, mám představení. -Ty chceš jít do divadla?

-Já se vyhodit nenechám.

Máme Čarostřelce, to všichni umí zpaměti.

Nikdo nic nepozná.

Baruš! Baruš!

Oblíkat!

ZPĚVÁK: Ach, déle neunesu muky.

Co vina naše, tak to zkouším...

Samiel!

Samiel! Samiel, pomoc!

Samiel, čekám.

Samiel, zde jsem!

Samiel! Zde jsem!

-Copak? -Je vám něco?

-Tak stalo se něco, nebo co?

-Byl jste pořád napřed, zpěváci nestíhali.

-Tak řekne mi někdo, co se děje?!

-Pánové, co to bylo dneska za bordel?

SBOR: Věrné milování

nepřeruší žádné zloby, naléhání...

-Zdravím vás, mistře. -Děkuju.

SBOR: Lásku jsme si přísahali

slovo jsme si navždy dali

v každé době věrni, věrni, věrni

V každé době věrni zůstaneme věrni sobě...

-Máme nejnovější elektrický přístroj.

Kolega Metzger s ním v Curychu vyléčil pacienta,

který byl hluchý od narození. -Opravdu?

-Ovšem. Nervy jsou takové drátky

a my je pomocí tohohle přístroje probudíme k činnosti.

-A nebolí to?

-Někteří pacienti elektřinu nesnášejí, uvidíme.

Tak, prosím.

Prosím.

-Aaaa!

-Her Smetana, je to lepší? Cítíte změnu?

-Cože? -Je to lepší?

-Ne! Pitomci! Víc neumíte?!

Řezníci.

-On si zvykne.

-Připravte si takové tabulky, usnadní vám to domluvu.

-Odvezu si vás do Vídně všechny tři.

-A co bude s Fritzem? -Zažádáš o rozluku.

On je prakticky mrzák, nikdo tě nemůže nutit,

abys s ním zůstala. -Ale dcerky ho milují.

-A ty?

Vymlouváš se na ně.

-Karle, zůstaň tady, nejezdi do Vídně, zůstaň v Praze!

Všechno bude jako doteď, je nám přece spolu dobře.

-Já mám kvůli Smetanovi odmítnout povýšení?!

Kdo je ten tvůj Smetana?! Jakou má pro tebe cenu?!

-To se ptáš vážně?

Je to otec mých dětí, co chceš slyšet dalšího?

Že jsem mu slíbila věrnost v dobrém i ve zlém?

Že si nedovedu představit,

jak se o sebe sám v tomhle stavu postará?

-Že tě zrazuje? Že tě podvádí?!

Že to s ním bude čím dál tím horší,

že jako muzikant skončil, že už vás ani neuživí?!

Tohle chci slyšet, Barboro! Já chci slyšet,

že máš zdravý rozum, jako jsi ho měla vždycky.

Že se mnou toho máš společnýho mnohem víc než s ním.

Že se těšíš na to, až nám bude spolu ve Vídni dobře,

že se nebudeme muset na ulicích ohlížet,

jestli se na nás někdo nedívá, když se chceme obejmout...

Já tě miluju, Barboro.

A nikdy jsem tě nezradil! Nikdy!

Poslouchám.

Tak řekneš něco?

-Už musím jít.

-Tak jdi, Barboro. Ale musím ti říct,

že nejsi na světě jediná! Rozhodla ses sama!!!

ZVONEK U DVEŘÍ -Žofka!

-Dobrý podvečer, milostpaní. -Dobrý den.

Sestřičky moje!

Vy jste vyrostly. Pojď sem!

-Kdy už budeš mít miminko? -Brzy.

Ty jsi tak veliká!

-Vítej. Moc ráda tě vidím.

No tak, holčičky, běže si hrát k sobě.

Musíme nejdřív s Žofkou probrat důležité věci.

-Ty jsou ale vzorné. -Před návštěvou.

-Jsi moc hodná, že jsi přijela.

-Kdybys mi nenapsala, nic bych nevěděla.

K nám, než přijdou novinky z Prahy, to je doba...

-Tatínek je na tom špatně. Mám o něj strach.

-Co říkaj doktoři? -Jeden říká tak, druhý zas onak.

Prostě ohluchnul. Zatím mu nikdo nedokázal pomoci.

-A jakou má naději?

-Pojď se na něj podívat, bude mít radost.

-Tatínku! -Neslyší tě. Musíme se mu ukázat.

Podívej se, kdo přijel!

-Žofinko! Žofinko! -Tatínku!

-Moje zlatá! Tak co, jak se daří?

-Dobře. Dobře!

-Jabkenice, pojedeme! -Josef tě vezme na bažanty!

-Hahahááá! To se ví!

-Fritzi! Je těhotná! -Promiň.

Kočí: Prrr!

-Maminko, tatínku, vítejte, jsme rádi, že jste přijeli.

-Děkujeme. Nebudeme na obtíž.

-Zítra půjdeme na bažanty, tcháne, u nás se budete mít.

-Musíš mu to napsat.

-Žofie! -Sestřičky!

-Pojď.

Zahraj mi něco.

-Nejde to.

VÝSTŘELY Z DÁLKY

-Pane Smetana, tady bažanti nejsou.

Bažanti nejsou! -Počkejte!

-Co je, kam jdete? Vytentočkovat?

VÝSTŘELY V HLAVĚ SMETANA VYKŘIKNE

VÝSTŘEL BLÍZKO VÁCLAVA

Hergot!

Pane Smetana!

Pane Smetana!

Pane Smetana! Vy jste mi dal, člověče.

Vždyť jste si mohl ublížit.

-Hledal jsem hudbu.

-Ani nechci domyslet, co se mohlo stát.

-Nech toho, nemá to smysl. -Pomůžeš mi?

Pořádně.

-Nebylo by nejlepší dát ho někam do ústavu?

-Josefe! -Blázinec nikdy.

Nikdy nebudu ta, která strčila svýho muže do blázince.

-Nemyslím blázinec. Jsou i sanatoria.

-Kdybysme na to měli, jakože nemáme,

já se o svýho muže dokážu postarat sama.

-Radíte se, co se mnou?

Chci spát.

-Můžu dál? -Prosím.

-Smetana ohluchnul, víte to? -To ví celá Praha.

-Hledám pomoc, kde se dá. Doktoři jsou bezmocní.

Vzali jsme ho k dceři na venkov, ale nevyvíjí se to dobře.

Proto jsem tady. -Rozešli jsme se ve zlém.

-Musíte za ním. -Proč?

Co bych já pro něj mohla udělat?

-Každá musíme umět zavřít oči a zatnout zuby.

Takový je úděl ženy.

-Já vám asi nerozumím, snad přece nechcete, abych...

-Rozumíte, kdybyste se tehdy tak nestydatě nenabízela...

-Vy jste se zbláznila?! Nikdy, ani v nejmenším

jsem mu neslíbila to, o čem mluvíte!

-Fridrich umírá, slečno, tichem a samotou.

Tady nejde o mě, nebo o vás. Jde o Smetanu.

A jestli některá z nás má něco, co mu ulehčí život,

pak je povinna mu to dát. Povinna!

Sbohem.

-Prrr!

-Dobrý den, slečno. -Dobrý den.

-Pojďte dál.

Je nahoře. Dál jděte sama.

-Bedřichu?

VRZNUTÍ DVEŘÍ

Bedřichu...

-Přišla jste se podívat, jak chcípám?

-Napsala jsem...

Napsala jsem li-bre-to!

-Co já s tím? -Hubička!

-Co to je za nesmysl?

-Musíte sklá-dat.

Skládat!

-Skládat.

Jak asi?

Já nic neslyším.

-Máte hudbu v sobě, jednou jste mi to řekl.

-Všechno je pryč. I vy jste pryč.

-Mám vás ráda, Bedřichu.

-Vy jste hodná, Eliško, ale už běžte.

HRAJE ÚRYVEK Z HUBIČKY

Kde je?!

Hubička!

ZPĚV: Jsme svoji!

Jsme svoji, ach, jsme svoji,

rty se to říci bojí, že by se duše vzbudila

a zas tak volně toužila

Jsme svoji, jsme svoji, ach, jsme svoji

Rty se to říci bojí, že by zas prchla do nebe

ta lásky chvíle, krátká...

Chacha cha!

Eliško, tak co? Co myslíte? -Krásný!

-Co? -Krásny, krá-sný!

-Krásný! -Ano!

-Jsi moje múza.

SKANDOVÁNÍ Bravo, bravo!

-Já vám říkám, že je to podvod!

Je vědecky prokázaný, že hluchej nemůže komponovat.

-Bodejť!

SKANDOVÁNÍ: Bravo!

Bravo, mistře! Sláva!

-Já jsem si to zkoušel doma, pánové.

Zacpal jsem si uši cupaninou, zabalil hlavu do polštáře

a říkám jednoznačně: Hluchej skládat nemůže!

-celou dobu psal jenom opery a najednou...

Odkud má všechny ty Šárky, Vltavy...?

Smetana je podvodník. -Hanba!

SKANDOVÁNÍ Bravo!!!

-Ha! Terez!

-Co to děláte? -Terez! Buď moje múza!

-Pusťte mě! Vašku! Vašku!

-Česká hudba ti bude vděčná.

-V klidu, pane Smetana, v klidu! V klidu, no tak.

A ty neřvi, on by ti nic neudělal.

-Jo, neudělal! Jídlo jsem mu přinesla naposled!

-Hahahaha!

Sněží!!!

Sněží! V DÁLCE HOUKÁ VLAK

-Evropa, pánové, celá Evropa se na nás bude dívat.

A dnes je na nás, abychom sestavili seznam čestných hostů.

Já podotýkám, že nechceme žádné demonstrace,

ani národnostní, ani politické. Budeme vybírat podle zásluh.

-Pánové, já bych jenom doporučil, čestnými lístky šetřit.

Každého krejcaru je pro tyhle ty čestné hosty škoda, ano?

-Ještě tady máme tu záležitost s dopisem.

-S jakým dopisem?

-Velevážený a vysoce ctěný pane řediteli,

mám malou prosbu pro mne, ad personam...

-Noviny, pane.

-...rád bych byl přítomen

prvnímu slavnostnímu představení v Národním.

Lístky za 50 zlatých, co vstupné, mně nejsou možné...

-"... kdybyste mi co autoru celého díla ráčili vstupné odpustiti,

nebo alespoň snížiti, bral bych to jako projev uznání.

Rád bych také zůstal na opakování Libuše,

podruhé, nebo možná i potřetí..."

-... snad se najde nějaký koutek, kde bych nikomu v divadle nevadil,

nějaký sloup, kde bych mohl státi...

-"... S výrazem nejhlubší úcty mám tu čest

býti navždy vaším zbožňovatelem, Bedřichem Smetanou,

zakladatelem české národní hudby." -Zakladatel?

Čertova stěna byla naprostá katastrofa.

A kromě toho se prej úplně zbláznil.

Dostává záchvaty, že všechno rozmlátí.

-Jako autor Libuše si náš vděk zaslouží.

-No, myslím, že by pro něho bylo lepší, kdyby zůstal doma.

Jenom by ho to zklamalo. Jeho osobní sláva je pryč.

Ovšem o čestných vstupenkách rozhoduje tady pan ředitel.

-Pro ředitelství je rozhodující stanovisko výboru.

-Prrr...

Milostpaní?

-Kde bych našla pana Smetanu? -Pojďte za mnou.

-Milostpaní, návštěva!

-Dobrý den, slečno.

-Mohla bych mluvit s panem Smetanou?

-Není na tom zrovna dobře. -Přivezla jsem mu...

... lístek na otevření Národního divadla.

-Tak to ne!

Zažil si velké trápení s čekáním na vstupenku.

Jsme rádi, že už to má za sebou.

-Nakonec mu ji poslali? Říkalo se, že ho tam nechtějí.

-Každopádně už na to zapomněl. -Musí tam jít!

Nejde jenom o divadlo, paní Smetanová,

celý národ je jeho dlužníkem.

Takové zásluhy jako on má snad jen Palacký!

-Zásluhy... Ty zásluhy ho leda zničily!

Nechte ho už na pokoji.

Prosím!

-Eliško!

Eliško, tys přijela! Ty seš můj anděl.

Odvez mě do Prahy, odvez mě do Prahy, čekají tam na mě!

-Něco jsem vám přivezla. Dali mi lístek,

ale vám patří stokrát víc než mně. Je pro vás.

-Takže tys pro mě nepřijela, nepřijelas pro mě.

Aha. Ty mi dáváš svůj lístek.

Víš, co s ním udělám? Tohle!

Protože já chci svůj lístek, rozumíš?

Slyšíš? Nepotřebuju cizí, slyšíš?

Nepotřebuju cizí lístek!

-Pane Smetana, uklidníme se, je to v richtyku, jo?

-Co jste mu zase udělala?! Pojď.

Pojď, Fridrichu, půjdeme. Slečna taky jde.

Už tady nemá co dělat! -Pakáž jedna nevděčná.

Už pro tenhle národ nikdy nic nesložím.

-Klid, pane Smetana, klid.

Já mu dal to nejlepší, a oni... Pakáž!

-Nemá to smysl, vidíte sama. Ale děkuju.

ZPĚV V NĚMČINĚ

-Pane doktore? Pane doktore! -Co se děje?

-Před divadlem je pan Smetana. Chce do sálu, ale nemá lístek.

-Smetana? Nepouštět! -Bez lístku nikdo nesmí dovnitř.

-Nepouštět, nepouštět!

-Dobrý večer.

-Vítejte, mistře.

-Tak tady...

Skryté titulky: Alena Fenclová Česká televize 2024