Original subtitles

In the Grip of the Spider

Povídku "Berenice" přeložil Josef Schwarz, vyšla v knize "Zrádné srdce: výbor z díla" (Naše vojsko, 1959).

Říkám vám, že jsem to napsal přesně tak, jak se to stalo.

Je to pravda, naprostá pravda!

Vzpomínám si, že jsem byl v knihovně.

Na dveře pokoje pak někdo lehce zaklepal

a po špičkách vešel sluha,

bledší než umrlec.

Měl pohled šílený hrůzou

a promlouval ke mně třaslavým, zastřeným,

ztichlým hlasem.

Co říkal?

Říkal cosi o zoufalém výkřiku, který rozbouřil noční ticho,

o tom, jak se sběhl celý dům,

jak všichni šli za tím zvukem.

Náhle hovořil s příšernou zřetelností:

šeptal mi o znesvěceném hrobu,

o zohyzděném těle v rubáši,

těle, které dosud dýchalo, dosud se chvělo,

dosud žilo!

Ano, stále naživu!

Ukázal na mé šaty

byly zablácené

a kromě toho také...

zkrvácené!

Uchopil měkce mou ruku,

A ukázal mi ji:

byly v ní vyryty otisky lidských nehtů.

Upozornil mne na jakýsi předmět opřený o stěnu.

Byl to rýč.

Celý zakrvavený.

Pak jsem si uvědomil pravdu

a s výkřikem jsem skočil ke stolu

a uchopil skříňku, která na něm ležela.

Ale zaboha jsem ji nemohl otevřít

a v rozechvění jsem ji pustil na zem;

rozlétla se na kousky

a z ní s chřestivým lomozem vypadlo několik zubařských nástrojů

a mezi nimi se po celé podlaze roztrousilo dvaatřicet bělostných zubů mé drahé sestřenky Berenice.

Ty stejné zuby, kterými jsem byl posedlý, když byla nemocná.

Ten příběh je nesmysl.

Půl roku před tímto příběhem...

před nocí, kdy zemřela.

Náhle jsem si uvědomil, co mne postihlo.

Pane Poe, tento příběh jsem četl, když vás slyším vyprávět, zní to uvěřitelně.

Pane Poe,

jmenuji se Alan.

Alan Foster.

Nevzpomínáte si na mne?

Slíbil jste mi interview.

Alane! Jak jste mne tu našel?

Je to jako pomsta!

Dovolte mi, abych vás představil panu...

Blackwood.

- Hostí mne anglickým koňakem. - Francouzským!

Netuším, co pak Foster napíše.

Ale pochvalné to asi nebude.

Zaměňujete pohřeb se smrtí.

Jak to myslíte?

Pane Poe,

neuražte se,

ale v tomto s vámi nemohu souhlasit.

Po smrti již nic není.

Jakmile budete pohřben, je konec.

Po smrti už vůbec nic není. Nic.

Jako vždy; mé příběhy v povídkách jsou skutečné.

Mramorová deska, která uzavře hrob,

nám dává jistotu smrti.

Jste velice inteligentní člověk.

Jak můžete věřit v posmrtný život?

S tím nesouhlasím.

Vsadím 100 liber, že nenajdete odvahu

strávit noc v mém hradu v Providence... zcela sám.

Chcete říct, že strachy uteču?

Ne, neutečete.

Všichni, kdo se o to pokusili, a pan Poe to ví,

už nikdy z hradu nevyšli ven.

Je mi to líto, ale tu sázku nemohu přijmout.

Jste moudrý muž, pane Fostere.

Slyšel jsem o hradu pana Blackwooda podivné věci

a vážně jsem přemýšlel, že bych o něm napsal.

Žádal jsem pana Poe, aby mi našel odvážného muže.

Doufal jsem, že by mohl

ukončit tuto hroznou legendu.

Vy jste sympatický mladý muž,

jsem rád, že na sázku nepřistoupíte.

Ne, že bych nechtěl, ale zkrátka nemám 100 liber.

Opravdu? A kdybych já po vás žádal liber jen 10?

Tak to ano, kdykoliv.

Tedy dnes v noci!

Možná zažijete něco, co změní váš názor, že mé příběhy jsou čirá fantazie.

Dnes v noci.

Proč postavy ve vašich příbězích

kolikrát přijdou o rozum

a často také o život?

Tohle vám možná dodá kuráž.

- Nepotřebuji pistoli! - Prosím.

Jsou v ní náboje?

Samozřejmě.

Dobrá tedy.

- Jsme na místě? - Ano.

Stále si to můžete rozmyslet a vrátit se s námi.

V žádném případě! Vsadil jsem 10 liber!

A jak pan Poe jistě velmi dobře ví, my Američané v duchy nevěříme.

Možná je to proto, že jste stále ještě mladá země.

Možná, nebo možná proto, že nemáme žádné hrady.

Možná proto, že mladí se cítí být nesmrtelní.

Ano, tak to bude.

Při úsvitu se vrátíme. Hodně štěstí.

Děkuji.

A... pane Poe,

doufám, že zítra ráno budeme pokračovat v našem rozhovoru.

S vaším svolením.

Jistě, hned ráno.

Dobrou noc.

- Málem bych zapomněl... - Ano?

Pochodně najdete ve stáji na konci zahrady.

Na konci zahrady, děkuji.

Proč jste se ho od toho nesnažil odradit?

Protože každý příběh potřebuje hlavní postavu.

To jsou ale vtipy!

Dobrou!

Odvez nás domů, Allistere.

Dobrou noc!

Náhoda.

Hra světla.

Je to jenom hra světla.

Asi se rozbily.

Hej! Kdo jste?

Myslel jste si, že jsem jenom obraz, že?

Poslal vás sem můj bratr?

Pokud je vaším bratrem pan Blackwood, pak ano.

Jsem Alan. Alan Foster.

Já Elizabeth Blackwood Dollisterová.

Velice se omlouvám,

ale váš bratr mi řekl, že tu nikdo nebydlí.

To proto, že je přesvědčený...

...že jsem mrtvá.

Mrtvá?

Ano, můj bratr mne už nikdy nechce vidět,

potom, co jsem opustila jeho svět,

abych hledala štěstí, které jsem bohužel nenalezla.

Pokusila jste se s ním někdy usmířit?

Ne.

Protože tu musím zůstat ještě dlouhou dobu.

No, možná bych měl radši odejít.

- Proč? Vadí vám snad má přítomnost? - V žádném případě.

Jenom, že teď už sázka nemá žádnou cenu.

Chapu, bratr se rád vsází,

aby přiživil ty fantastické historky o tomto hradu.

No...

bohatším vás to neudělá,

ale pomohu vám přelstít mého bratra.

Pojďte, připravila jsem pro vás nahoře pokoj.

Počkejte, copak jste věděla, že přijdu?

Přinesu svíčky.

Podívejte!

Na co?

Ten portrét.

Nic se neděje. Muselo to být

světlem svíček. Světlo se si se mnou zahrává.

Jak zahrává?

Na chvilku to vypadalo, jako kdyby ta postava

ožila, to je vše.

Kdo je to, někdo z vašich předků?

Ne.

Čekal jsem, že mne tu budou strašit nešťastní duchové,

tak úžasnou společnost jsem nečekal.

Myslíte mne?

Nahoře není takový nepořádek.

Tudy.

Bohužel teď nemám žádné služebnictvo.

Proto se o dolní pokoje nestarám.

Povězte, jak se mají věci venku?

Hm... dějí se jen obvyklé hlouposti.

Už dlohou jsem nemluvil s tak milou ženou,

jako jste vy.

Jste milý, lichotíte mi.

Ne, opravdu, je to tak.

Taková krása je vzácná.

Už dlouho mi nikdo nelichotil a už vůbec ne tolik.

Povězte mi něco o sobě.

Není moc co říct,

jsem Američan, starý mládenec,

spisovatel a občas novinář.

A to je vše.

Žiji v Londýně a jsem docela osamocený.

To jsem také, Alane. Zoufale osamocená.

Mohu se přidat?

Vy jste jistě Julie.

Je mi ctí, že vás poznávám.

Proč? Elizabeth vám o mně povídala?

Vlastně ano.

A co vám řekla?

Řekla jsem mu tvé jméno. Nic víc.

Měla bych ti snad být za tvoji zdrženlivost vděčná?

Myslím, že lepší bude, když se od nás budeš držet dál!

Proč?

- Obtěžuji vás snad? - Ne,

jenom jsme si před spaním trochu povídali.

Rozumím, spolu...

Julie!

Promiňte, ale nemyslela jsem na to stejné, co Elizabeth.

Myslela jsem, že půjdete oba spát, ale ne do stejné postele.

To už by stačilo!

Dobrou noc, pane Fostere.

Nejlepší bude, když vám také popřeji dobrou noc.

I když tahle noc pro vás moc dobrou nebude.

Skutečně? Opravdu nevím, jak to myslíte.

- Nelžete, Alane! - Nelžu.

Jakto, že mne znáte?

Slyšela jsem Elizabeth, těsně předtím, než jsem vstoupila do pokoje.

Dobrou noc.

To jste vy, promiňte.

Dal mi ji váš bratr.

Byla jsem zvědá, jestli už spíte.

Omlouvám se za to, co se stalo.

Vy myslíte Julii?

Zůstaňte, prosím, jenom jsem si četl.

Nepůjdete dál?

- Určitě vás neruším? - Naprosto ne.

Tedy vám nebude vadit, když tu zůstanu?

A budu vám společnicí.

Proč by mělo?

Bude mi potěšením.

Nemohu usnout.

Nedáte si něco k pití?

Ano, děkuji.

Tuhle láhev tu zanechal předchozí host.

Je to skvělé pití.

Doufám, že vám bude chutnat.

Ano, je to báječné.

Carmus.

Zajímáte se o medicínu?

Ano, tak trochu.

Můj otec byl doktor.

Přál si, abych se jím také stal.

Před spaním je to docela těžká četba.

Najdu vám něco lepšího.

Nikam nechoďte, zůstaňte tu, prosím, se mnou.

Chci být s vámi, dívat se na vás.

Vaše oči... tak rád bych poznal, co je v nich napsáno.

Co je tam, Alane?

Nevím, ještě nedovedu odpovědět.

Řeknu vám to:

Polib mne.

Obejmi mě.

Vezmi si mě.

To je v nich napsáno.

Jsem jenom tvá, Alane.

Jenom tvá.

Nikdy nezklamu ty, které mám ráda.

Líbí se mi tvé teplo.

Možná by mne mohlo zachránit od zoufalství, které mne obklopuje.

Prosím... polib mě.

Polib mě.

Ano, Alane.

Cítím, že žiju.

Ano.

V tvém obětí se tak cítím.

Cítím, že žiju, jenom když miluji.

Lásko moje.

Ano.

Bojím se, že jsme se poznali příliš pozdě.

Podstatné je, že jsem tě poznal.

Musíme spolu zůstat navěky.

Jsme navěky rozděleni, Alane.

Já tu musím zůstat. A tvůj svět je tam venku.

Vezmu tě s sebou, Elizabeth.

To nejde.

Pro tebe by bylo daleko snažší tu zůstat.

Elizabeth. Elizabeth!

Elizabeth!

Ano, Alane?

Vyděsila jsi mě.

Na chvilku jsem měl pocit, že ti netluče srdce.

Herberte! Jeho ne!

Elizabeth!

Elizabeth!

Ne...

To není možné.

"Polib mě."

"Obejmi mě."

"Nikdy nezklamu ty, které mám ráda."

"Cítím, že žiju, jenom když miluji."

"Ano, miláčku."

Elizabeth!

Elizabeth!

Elizabeth! Elizabeth!

Elizabeth! Kde jsi?

To není možné!

Tohle prostě není možné.

Této noci je možné všechno!

Kdo jste?

Kde je Elizabeth?

Musím ji najít!

Něco se jí stalo.

Uklidněte se.

Vrátí se, brzy.

Musím ji najít, je zraněná, kde je?

Musíte se hlavně uklidnit.

Pojďte.

Vím, jak se cítite, pane Fostere.

Jmenujete se přeci Foster, že?

Jakto, že mne znáte?

Slyšel jsem váš rozhovor s Elizabeth.

S Elizabeth?

To jste nás opravdu slyšel?

Ano a také jsem všechno viděl.

Nemohl jsem ale nijak zasáhnout.

Brzy to pochopíte.

I když jste viděl, co jste viděl, pane Fostere.

Snad vás povzbudí dobré a silné pití.

Nabídnu vám vynikající whisky.

Nevím, kdo jste, pane...

ale zřejmě budete zkušený voyeur!

Máte pravdu, Fostere.

Jsem doktor Carmus.

Jsem si jistý, že znáte mé studie metafyzické medicíny.

Ano, vaše knihy jsem četl, ale myslel jsem, že jste...

- Mrtev? - Ano.

Mhohem přesnější by bylo říct, že jsem přestal žít zbytečným životem,

který mi neumožnoval dokončit moji práci.

Napijte se.

Prožil jste metafyzický zážitek s lidmi,

kteří se s vámi neshodují s vaší představou o plynutí času.

Chvilková zjevení, třeba jako Elizabeth.

Umím si představit, že to musí být pozoruhodný zážitek pro novináře,

který má nadání básníka.

Nezlobte se, doktore Carmusi,

ale nemůžete mne přesvědčit, že Elizabeth je jen zjevení,

výplod mé fantasie.

Je živá, skutečná,

cítil jsem její tělo, líbal jsem ji.

Říkám vám, že jsem ji držel v náručí, je živá!

V tu chvíli žila

jenom díky síle svých smyslů,

které si nepřejí zemřít.

Nerozumím vám.

V každé lidské bytosti jsou tři formy života:

Tělo, které je nejslabší,

duše, která je nesmrtelná

a pak smysly,

které mohou přetrvávat i dlouho po smrti.

Děje se to tak obzvášť, pokud dojde k násilné smrti.

V jisté chvíli prožívají smysly silné prožitky.

Zjednodušeně řečeno, člověk nezemře zcela,

pokud zemřít nechce.

To je naprosto absurdní teorie, naprosto!

Opravdu? Pak vám tedy něco ukážu.

Pojďte.

Ne.

Tenhle had je velmi jedovatý.

V téhle chvíli jsou jeho smysly napjaté,

jsou připraveny k sebeobraně.

Vidíte? Podle vaší teorie by měl zemřít

v tu samou chvíli, kdy jsem jej přesekl.

Zatímco stále ještě žije.

Takovéhle pokusy jsem dělal snad tisíckrát.

Jako malý kluk, s ještěrkama.

Jejich ocasy se chvilku vrtěly a pak...

Jen se podívejte...

Už se nehýbe, doktore, je mrtvý.

Teď zkuste vzít jeho hlavu.

Jistě.

Opatrně, jeho žlázy stále vylučují jed.

Jeho smysl pro vlastní obranu stále žije.

To ale nebude trvat dlouho.

Samozřejmě, že ne. Krev přestane proudit.

Proces rozkladu je nezastavitelný

a umírají i smyslové orgány.

Přišel jsem sem, abych zde pokračoval ve své práci.

Stranou veškerého lidstva.

Dobrá, dobrá.

Co se týče nižších forem života, může tahle teorie platit.

Ale nikdy nebude platit pro lidi, nikdy.

Pletete se, pane Fostere.

Jakto, že znáte pana Poea? Řekněte mi to!

Co proti němu máte?

Odpovězte mi, Carmusi!

Prosím vás!

- Doktore, je nevyhnutelné, abyste mi řekl... - Už nastala ta hodina.

Slova jsou už zbytečná.

Podívejte.

Děkuji ti, Williame. Je nádherný.

To ty jsi nádherná!

Dnes večer jsi tu ta nejhečí žena.

Měli bychom se vrátit, aby si hosté nemysleli, že jsme je opustili.

Život je tu smutný. A ty jsi byl pryč dlouho.

Byla jsem tu tak sama.

Teď jsem ale zpět a pryč se nechystám.

Sama už nebudeš.

- To je nádherný náhrdelník! - Je ohromný.

Jak omluvíš svoji dlouhou nepřítomnost, Williame?

Je nádherný, Elizabeth!

Děkuji.

- Zatančíme si? - Ano.

Omluvte nás.

Nedáš si něco k pití, miláčku?

Ano, děkuji.

Williame!

- Nádherný večer! - Užasný!

Opozdívá se, budeme muset jít.

Jak si přeješ, Thomasi.

- Co ty? - Klidně také mohu odejít.

Jamesi!

Naše pláště, prosím.

- Na shledanou. - Na shledanou.

Co chceš?

Pojď ven!

Rozčiluje mě, jak se k sobě máte!

Počkej na mě ve stáji, jdi!

Tady jsi, drahá!

Neměj strach, dávám na ni pozor.

Děkuji ti, Julie.

Po celou dobu, co jsem byl pryč, jsi na ni dohlížela.

Teď jsem na řadě já, abych se staral o svoji ženu.

- Nádherná rodinná momentka! - Opravdu odjíždíte?

Ano, Williame, musím odjet do Londýna.

Zítra ráno musím zařídit spoustu věcí

a nerad vstávám brzy.

Už nejsi tím legendárním lovcem, který vstává časně?

Život ve městě tě změnil.

Čest lovit...

... přenechám tobě, drahá sestro.

Děkuji za báječný večer

a také, že jsme vás dva mohli zase vidět spolu.

Williame, nenechávej ji tu příliš osamotě.

Prodal všechny své podíly v Americe.

Teď už budu cestovat jen pro potěšení.

Co bys řekl na dlouhou plavbu po Středozemním moři letos na jaře?

Francie, Itálie, Španělsko!

To je dobrý nápad.

Přijeď mě brzy navštívit a promyslíme to.

Dobrá.

- Vezmu ti zavazadla. - Ne, Williame!

Půjdu s nimi já, ty zůstaň s hosty.

Vrátím se brzy.

- Na shledanou. - Na shledanou, Margaret..

Na shledanou, Williame.

Na shledanou, Thomasi.

- Na shledanou, Elizabeth. - Na shledanou, Margaret.

Na shledanou, sestřičko. Dobře si zítra zalov.

Děkuji a na shledanou.

Ahoj, Elizabeth!

- Proč se mi vyhýbáš? - Zbláznil ses?

Pojď se mnou!

Nechci, aby ses vrátila k tomu chlapovi.

- Nebuď hlupák, je to můj manžel! - No a co?

Nesmíš se k němu vrátit. Jsi jenom moje!

Ukážu ti, co to je opravdová láska.

Poslední měsíce byly tak nádherné.

Brzy zase odjede, uvidíš.

- Teď mě nech být! - Ne!

Zůstaneš tu se mnou. Zabiju tě, jestli se vrátíš k Williamovi!

- Pusť mě! - Ne.

Elizabeth, nemůžeš...

Pusť mě, prosím tě!

- Herberte ne! - Elizabeth...

Úbohý Herbert, taká smola.

Elisabeth ťa už nechce. Má ťa už plné zuby. Už je raz taká.

Veril si, že ťa ľúbi.

Si hlupák.

Elisabeth zvádza mužov a potom ich odkopne.

Chápem, že musíš byť sklamaný, Herbert.

Keby som bola na tvojom mieste, aj ja by som bola sklamaná.

Možno by som uvažovala o vražde. Ale poviem ti:

Pomsta chutí najlepšie zo všetkého.

Aj ja mám ešte s Elisabeth nevybavené účty.

Nevyrovnáme si s ňou účty spoločne?

Dvaja, ktorí si dobre rozumejú, sú silnejší.

Elisabeth mi rozprávala, že si silný chlap.

Neuzavrieme dohodu?

Alebo som horšia ako Elisabeth?

Myslím, že sa dohodneme.

Julia.

Objím ma, Herbert.

Tak ako sa teraz miluješ so mnou,

rovnako sa Elisabeth miluje so svojim mužom.

Ak je to pravda, zabijem ju.

Tak ju zabi.

To, co jste právě viděl, byla jen předehra k hlavnímu dějství.

Trágédie záčíná právě teď. Pojďte se mnou.

Polib mě...

Ano, Williame, ještě...

Cítím, že žiju, jenom když miluji.

Cítím, že žiju, jenom když miluji.

Ne!

Herbert ne!

Ne!

Nebreč, víš, že nesnáším, když trpíš.

Už je po všem.

Už jsem tu jenom já.

Už budeme jenom my dvě, navždy!

Drahá Elizabeth!

Nech mě, Julie!

- Prosím tě! - Nech mě být!

To jenom já tě miluji.

Jenom tebe, jenom tebe... Elizabeth...

Nenávidím tě, opovrhuji tebou!

To není pravda, nemůže být.

Ale ano, radši umřu!

Tohle neřkej!

Proč mě nenávidíš, když já tebe miluju? Miluju tě!

Miluju tě, Elizabeth!

Elizabeth!

Carmusi...

Nechte mě být, Carmusi!

Tohle není pravda!

Co vás tu drží?

Celý tenhle nesmysl, Carmusi!

Zase se pletete, Fostere.

Podívejte se.

Jiná možnost tu není.

Nyní se z minulosti vraťte k přítomnosti.

Pohleďte!

Carmusi!

Carmusi!

Kde se schováváte? Vím, že tu jste!

Kde jste, Carmusi?

Kde jste?

Carmusi!

Carmusi, slyšíte mě?

Vím, že jste v tomhle domě!

Jste někde tady, ukažte se!

Carmusi!

Carmusi, nesnažte se mě přechytračit!

Kde jste!

Ty vaše blbý knihy!

Vím, že jste tady, pojďte sem!

Vím, kde jste!

Otevřte ty dveře, nebo je rozbiju!

Slyšíte mě?

Jménem zákona!

Jděte k čertu s těmi vašemi teoriemi!

Pusťte mě ven, chci odtud pryč!

K čertu s tou sázkou.

Carmusi?

Carmusi!

Vy...

Přesvědčil jsem vás, pane Fostere?

Teď už víte, proč jsem mrtev.

Pojďte sem!

Chci, abyste to viděl na vlastní oči.

Uvidíte Elizabeth.

Odpočívá. Všichni jsou pohřbeni dole.

V rodinném hřbitově.

Carmusi?

Carmusi!

Vidíš to, Morrisi? Pro naši první noc je to skvělé!

Tiše!

První noc lásky a hrůzy,

- jestli má Blackwood pravdu. - Nenecháš mne tu osamotě, viď?

Doktor vás uslyší, už ani slovo!

Máte strach, paní Perkinsová?

Vlastně bych vás mohla podvést s nějakým duchem.

Copak mě nevidíte? Neslyšíte mě snad?

Nahoru nechoďte!

Zabijou vás! Vraťte se!

Ne!

Nech toho, Morrisi!

Už mi neunikneš!

Jsi v mém hradu a mám právo tě zabít, když budu chtít!

- Chceš snad utéct, co? - Ano, můj pane!

Protože miluji jiného.

- Jiného? - Miluji...

...svého Morrise.

Opravdu ho miluješ?

Ano.

Hodně, můj pane, hodně!

Jestli ho miluješ, tak proč si mě potom políbila?

Protože miluji polibky tak, jako šampaňské.

To mi připomnělo,

Ano, a lord Blackwood nám dal klíče.

Doběhnu pro jednu lahvinku.

- Nenechávej mě tu dlouho! - Neboj!

Pane Poe!

Vy o tomhle víte!

Ne, ne! Manžel se za chvíli vrátí!

Odejdi, nebo budu křičet!

Elsie!

Elsie!

Elsie!

Mě nevystrašíte!

Vy jste všichni mrtví!

Jenom já jsem naživu!

Tvoje hodina nadešla, Fostere.

Uteč, Alane!

Elizabeth! Elizabeth!

Elizabeth!

Není cesty ven, Alane.

Pojď se mnou, Alane, honem!

Neutečeš, Alane!

Elizabeth!

Elizabeth!

Kde jsi?

"Carmus".

Už skoro svítá.

Už skoro svítá!

Noc končí!

Nejtemnější hodina je těsně před úsvitem.

A pro tebe je pozdě, Alane.

Neutečeš, Alane.

"Tvůj osud je zpečetěn. Nechceme se zříct svých životů."

Jděte pryč!

- Potřebujeme tvoji krev, Fostere. - Krev je život!

Ne!

Tvoje krev je naším životem, Alane.

"Krev je život."

Odejděte! Jděte pryč!

Jsi v naší moci.

Alane!

- Ty? - Ano, Alane.

Možná tě ještě dovedu zachránit.

Proč se to děje? Co ode mne chtějí?

To samé, co bych měla chtít i já.

Tvůj život a tvoji krev.

Je to jediná možnost,

jak se za rok dočkat další Noci mrtvých.

Pojď, rychle!

Elizabeth! Tomu nevěřím!

Proč mi pomáháš?

Miluji tě a chci, aby ses vrátil k životu, terý mně byl zapovězen.

Pojď!

Rychle!

Pojď!

Nech mě tady, Alane!

Já s tebou jít nemohu, Alane, nech mě být!

Půjdeš se mnou!

Pusť mě, Alane! Jsem mrtvá!

Pro mě žiješ, Elizabeth! Žiješ!

- Proč mě neposloucháš, jsem mrtvá! - Ne, žiješ!

Ne!

Vyhrál jsem.

Utekl jsem, už mě nedostanete!

Dokázal jsem to, pane Poe!

Dokázal to, je u brány!

Alane!

Nikdo tu ještě nepřežil Noc mrtvých.

Obávám se, že jsi prohrál sázku, chlapče.

Zařídím, aby ho pochovali tady.

A vy musíte sehnat novou hlavní postavu.

Ano.

Ano.

Ale když tenhle příběh napíšu,

nikdo mi neuvěří.

Jako vždy.

Pravděpodobně objevil, co se skrývá ve věčné temnotě.

"Zůstal jsi kvůli mně, Alane?"

"Ano, Elizabeth."

Český překlad pepua v únoru 2013. Velké díky Riccimu za překlad jedné scény z němčiny.