Original subtitles

Dědo, jsi si jistej, že máme všechno?

Jestli jsi naložila tu hnědou krabici s fotkama,

tak jsme kompletní.

Holka, řeknu ti, že se na ty kluky docela těším.

A všichni ti kluci jsou stejně starý, teda mladý jako ty?

Tos řekla hezky. No tak milýho by sis tam asi nevybrala,

ale byli i starší. Třeba zrovna Vojta Šafránek.

Když ho sebrali, dělal na kriminálce

a byl to největší machr přes kasaře.

Znal všecky jejich fígle.

Možná proto, že byl sám šikovnej na ruce.

Akorát nebyl moc šikovnej, když se po únoru 1948

nechal chytit při pálení dokumentů,

který se nesměly dostat do rukou komunistů.

Prokurátor navrhoval Vojtovi trest smrti,

ale nakonec Vojta dostal jen dvacet let.

Říkáš jen dvacet? To se ti zdá málo?

Všechno je relativní. Byli i takoví,

který po těch všech výsleších , co měli za sebou,

brali i ten trest smrti jako vysvobození.

A řeknu ti, nikdo se jim ani nedivil.

Bylo to prostě pro ně lepší než to nepřetržitý mlácení.

Dědo, a byli tam i mladší, než jsi ty?

Jo, no jasně. Třeba Jíra. Nebo Franta Kroupa.

Ten když přišel na lágr, tak ještě nebyl ani plnoletej.

A to taky byla jeho klika. Jinak by ho snad pověsili.

On a ten jeho kamarád chtěli ukrást malý letadlo.

Chytili je, když k tomu letadlu zrovna valili sud s benzínem.

Byl to tehdy takovej vyděšenej kluk,

tak jsem si ho v lágru vzal do party.

No vidíš. Teď má vlastní stavební firmičku a kluci říkali,

že prej mu to docela jde.

-Co je, kluci? Nastupte si. -A proč tam vlastně musíme jet?

Protože se tam František sejde s kamarádama.

Tak proč tam musíme jet my dva? My tam žádný kamarády nemáme.

-Hlavně za hodinu začíná fotbal. -Kluci, už jsme si to vysvětlovali,

takže si fofrem nastupte! Okamžitě! -Pojď! -Šup, Kubo!

Pojďte, mládenci, pojďte! Šup, šup! Nebo nás Šafránek zabije.

Nesnáší, když někdo někam přijde pozdě.

Vojto!

Vojto?

Co tam děláš, ty vole?

Zabouch jsem si klíče.

Tak proč jste si nezavolal zámečníka?

Mobil jsem si zabouch taky. Leží hned vedle těch klíčů.

Převlíknu se a hned jsem dole.

-Kolik, že jsi říkal, že mu je? -Za rok mu bude osmdesát.

Vy jste neuvěřitelný.

-Dědo, kdo tam ještě bude? -Jindra Žíla.

Aspoň teda slíbil, že přiletí. On byl vyučený zámečník.

Po únoru 48 převáděl lidi přes hranice na Západ.

Chytili ho a dostal doživotí.

Tenkrát na Bytízu se podařilo utéct jednomu muklovi.

Jindra, já a ještě jeden jsme věděli, kdo mu pomohl.

Naštěstí pro nás si estébáci vzali do práce tenkrát jen Jindru.

Ale nic z něj nedostali.

-Ne! Ne! -Jindro, Jindro! Počkej!

Co je? Už se ti zase zdál ten sen?

Já nevím.

Nechceš mi konečně říct, co se ti zdá, když takhle naříkáš?

Já nevím.

Luboš Příhoda dostal 20 let. Když dělal na Pankráci písaře

v ambulanci, přivedla tam bachařka Danu na vyšetření.

A bylo to. Zamilovali se do sebe.

A, holka, to byl v base velikej malér.

No, a taky veliký štěstí.

Ty si snad vůbec neuvědomuješ, že Bruno a Jíra jsou na tom tak blbě,

že můžou kdykoliv umřít? A Vlastík má dvojnásobnej bypass!

Proč se musíte scházet zrovna tam?

To chce Vojta Šafránek.

Stejně nechápu, proč tak moc chcete vědět, kdo to byl.

Víš moc dobře, že celý ty roky nevíme, kdo nás na lágru udával.

A teď nám konečně Vojta vzkázal, že to asi ví.

A že bychom se na to měli sejít. A právě tam, kde se to stalo.

Tak co ti, hergot, na tom vadí?

Je to přece už tak dávno, Luboši.

Představ si, že bys věděla, že některá z tý vaší party v prádelně

bronzovala. Ty bys nechtěla vědět, kdo to byl?

Ty vaše mozky jsou holt jinak vrtaný.

V tom se asi nikdy neshodneme. Já to vědět chci. A kluci taky.

A ten pan Imre, to je kdo?

Imre Hemiš! To bylo číslo.

Když přišel na lágr, neuměl pořádně ani číst, ani psát.

Do kriminálu se dostal tak, že u dědy někde na salaši

v Nízkých Tatrách našel prej pohlednici z Terstu

s výhledem na moře a rozhodl se, že to moře musí vidět.

Když ho na hranicích chytili, tak se s nima pořádně serval

a dostal rovnou 15 let. A teď poslouchej.

Když šel s námi z Bytízu domů, tak ten chlap uměl 7 řečí.

A teď mu na Slovensku prej patřej 3 hotely. Je to frajer.

To je zvláštní. Jedeme sem až ze Slovenska, a jsme tu první.

-Ahoj! -Vy jste už tady?

Chlape!

Ty se vůbec neměníš.

-Ahoj! -Ahoj, Emilko!

Akorát jsem tě hned nepoznal.

Krásnej výhled. Opravdu jste se museli sejít zrovna tady?

Už aspoň tušíš, kdo by to mohl bejt?

-Kdokoliv z nás. -Někteří už jsou dávno mrtví.

Jasně. Takže musíme hledat mezi těma živejma.

No a co třeba zrovna takhle Luboš?

Jedinej, kdo z nás to nemohl bejt, byl právě Luboš.

Na to jsi přišel jak?

Podle archivních záznamů

udávání začalo přesně 10.10.1956.

A to Luboš s námi ještě nebyl.

Jediný, co nevím, je, kdo byl u všeho,

čeho se ty udání týkají. A na to se chci všech optat.

To si přece nikdo nemůže pamatovat.

Kdy kdo byl - já nevím - třeba v korekci před padesáti lety.

Přesně na den. Já byla v korekci pětkrát nebo šestkrát.

Nepamatuju si nic.

Kdybych se tě správně optal,

co si všechno pamatuješ nebo nepamatuješ,

to by ses divila, jak by ses rozpomněla.

Já jsem byl v korekci dvakrát. Na svoje narozeniny. Dvakrát.

A 6.května 1953 napadlo deset čísel sněhu.

Říkáš, že jedinej, kdo není podezřelej, jsem já.

Takže ty sám jsi vlastně taky podezřelej.

-To říkáš ty. -Hm.

Hele, něco vám oběma řeknu. Celá ta vaše akce je na zvracení.

To je. Ale horší je myslet si o někom,

kdo je nevinnej, že byl bonzák. Anebo naopak.

-Ahoj! -Zdravím, panstvo! -Vítejte!

-Čekáme jenom na tebe. -Zdravím všechny.

-Hlásí se Jíra. -Ahoj, ahoj.

-Tak co? Už můžu? -Jo, jo, jo.

-Jsme tu všichni? -Až na Bruna a Jindru všichni.

-Vojta je tu taky? -Jasně, Hanuši, jasně.

-Už víš, kdo to byl? -Řekni, kdo to byl, ať to máme z krku

a můžeme si konečně užívat, že jsme spolu.

Je to složitý.

Jen to jméno toho zmetka řekni. Máme právo to konečně vědět.

Prosím tě, říkal jsi, že jedeme na piknik, tak to nekaž.

Hele, nenecháme to na později?

Tak víš, kdo nás udával, nebo ne?

Přestaňte s tím konečně už!

Vždyť to ani nemusí bejt někdo z nás.

Víte, kolik kluků už je mrtvejch?

To máš pravdu, ale jestli ten bonzák ještě žije,

tak je to někdo z nás.

To chceš tvrdit, že to mohl být Imre?

-Ahoj, Hanuši! -Ahoj, Imre!

To je doba, co jsme se viděli naposledy.

Já zas tenkrát nevěděl, že tě vidím naposled.

A to tě ani na chvilku nenapadlo, že Imreho vlastně urážíš?

Že vlastně urážíš všechny?

Snažím se jenom vysvětlit, že na seznamu podezřelých jsme všichni.

Dovol, abych ti predstavil... Moje manželka Emília.

Rukulíbám. Hodně jsem o vás slyšel.

Já taky. Já o vás taky.

-Počkej, Hanuši! Nesedej si ještě. -Dano! Pojď sem.

-Jsem ráda, že jsi tu. -Já jsem rád taky. Moc.

-Terezka je zlatá, že se o tebe tak stará. -Tě pic, generalissime.

Ahoj, černá hubo! Ahoj.

Jo, jo. Až na to, že už jsem šedivej.

Posaď se, Hanuši.

Hele, Jíro, pořád ještě používáš to dejchátko?

Dejchátka už jsou mi na hovno. Dámy prominou.

Když je nejhůř, tak se musím spolehnout tady na Martina,

na vnuka. A na ten vehikl, co tahá pořád s sebou.

Dědo, nepotřebuješ něco?

Ale jo, potřeboval bych,

ale s tím mi, holčičko, asi nepomůžeš.

-Co bys potřeboval? -Vidět.

Ta Emilka prej je moc pěkná ženská.

-Nazdar, muklové. -No, Bruno! Jako vždycky poslední.

-Co do něj reješ? -Nevymejšlej si.

No jen se zeptej ostatních. Na cáchovnu poslední,

na fárání poslední, zato nahoře byl vždycky... Taky poslední!

Čím jsou starší, tím jsou prolhanější.

A navíc si nic nepamatujou. Kluci, tohle je moje rodina.

Dcera Lída, její manžel David a milovaný vnučky Katka a Tonička.

-Dobrý den. -Ahoj, holky.

-Holky, pozdravte! -Čest práci!

-Soudružky pionýrky! -Bravo!

Můžu mít dotaz, Liduško? Z kterýho tatínkova manželství jsi?

-Z prvního, druhýho, nebo třetího? -Tys byl vždycky vůl.

Tak na tohle jsem se těšil nejvíc. Jak na sebe budeme pokřikovat.

Jenom mě mrzí, že po desátý musím zpátky do hotelu

a nebudu u toho, co si budete povídat po těch pivech.

Jírovi jsme všichni říkali Einsteine.

Ještě mu nebylo třicet a už byl docentem na matfyzu.

Jenomže právě to mu zlámalo vaz.

Neschopnej a závistivej starší kolega

mu poodstrčil do šuplete nějaký protistátní letáky.

A aby toho nebylo málo, tak na lágru chytil ošklivou tuberu,

která mu málem sežrala plíce.

Když ho pak pustili, tak byl jedinej z nás ze všech,

kterej zbohatnul už za komunistů.

A taky v tý době už jezdil na Západ.

To bylo některým podezřelý.

-Tobě taky? -Mně ne, ale divný to je.

Hele, potvrdil ti Jindra, že taky přijede?

Líza volala, že přiletěj.

Jé, to by se mně líbilo. Nebyl tady padesát let.

Ale loni, když tu Líza byla, tak říkala, že je Jindra nemocnej.

To by bylo prima, kdyby se tady objevil.

-Jindra byl vždycky frajer. -Snad pořád je, ne?

No, nevím.

Lidi! Jídlo je hotový!

-Hanuši? -No? -Protože jsi z nás největší šajba,

máš první steak. Tady je ubrousek. -Jo, jo, díky. -Prosím.

Bruno, pamatuješ si, jestli jsi byl v 56.roce na podzim v korekci?

Nejsi na hlavu? Víš, kolikrát já byl v korekci?

Počkej, v 56.roce? No jo, to byly maďarský události.

-No. -To si nás vodili na velitelství jednoho po druhým,

dávali nám přes držku. A když jsem se vrátil na cimru,

tak jsem řek, že nás mlátěj proto, že maj strach,

aby to u nás neprasklo taky. A za dva dny už jsem dřepěl v díře.

Hele, a ty jsi byl v 56.roce u nás na světnici, Franto?

Co blbneš? Já tam byl už od 55.roku, ne?

A ty, Imre?

-On si nedá pokoj. -Dělá jen to, o co jsme ho požádali.

To se takhle blbě budeš ptát nás všech?

Vás všech. Všichni jste po mně chtěli, abych našel toho bonzáka.

-Já ne. -Já taky ne.

Já nána pitomá! Že jsme sem jezdili.

My ženský jsme možná vrtaný jinak, ale vy jste vrtaný úplně blbě.

Neříkej mi, že by někdo z nás udával, a my na to nepřišli.

Někdy to trvalo, pravda,

ale nakonec to na bonzáka pokaždý prasklo.

Jak vidíš, Vlastíku, tak pokaždý ne.

Ale že to neprasklo, to divný je.

Zvláštní je, že ty udání byly jen takový prkotiny

na pár dní korekce nebo zákaz dopisů a návštěv.

Ještě ho omlouvej, hajzla. ZVONÍ MOBIL

Příhoda. To jsi ty, Lízo?

Já jsem projela těma Lešeticema, jak jsi mi napsal,

ale teď nevím, jak dál.

Cestu na tu vaši louku mi GPSka odmítá sdělit.

Co? Tady jsme u kapličky.

Ne, ne. Hele, to už jsem zkoušela a musela jsem se vrátit.

Já s tímhle vehiklem skoro neumím couvat.

Přijedeš pro nás. To jsi hodnej. Tak my budeme čekat. Pa, pa!

-Kam jdeš? -Musím nakrmit mývaly.

Jindříšku, jsme v Čechách.

Jedeme za tvýma kamarádama, se kterýma jsi seděl.

Nejedeme, stojíme.

No, protože čekáme na Luboše, on si nás tady vyzdvihne.

Luboše si pamatuješ, ne? Seděli jste spolu kousek odtud na Bytízu.

Musím se vyčůrat.

Lízo!

-Ahoj! -Lízinko, ahoj!

-Ahoj, Lízo! -Nazdar, Jíro.

-Kde máš Jindru? -Jo, Jindra spí.

To je celej on. Ten uměl usnout kdekoli a kdykoli.

Už ho vidím, jak jeho vrtačka řve námahou,

protože Jindra na ní leží a spí.

Vojto, ahoj!

-Já patřím tady k Františkovi. -Aha. Jo?

-Ale neměli jsme sem jezdit. -Ale, Lízo, co to říkáš?

Všichni jsme se na vás moc těšili.

No, ale musíte se připravit na to, že vás Jindra možná ani nepozná.

Má Alzheimera.

Teda ještě doma v Kanadě to vypadalo,

že když přišel ten dopis od vás, že ho to probralo hodně,

ale v letadle měl zase problémy

a tady v Lešeticích byl úplně mimo najednou.

-Jak to má dlouho? -No, dva roky.

Když jsem byl za váma před třema rokama, tak byl v cajku.

Jde to rychle.

-Ahoj, lidi! -Ahoj! -Já jsem tady!

Vás tady je! Odkud mám začít? Od ženskejch samozřejmě.

-Počkej. Já jsem Jindra. -Těší mě. -Pusu!

Pusu, ano, samozřejmě! My už jsme se dneska líbali.

Ahoj. Tebe rád vidím.

-No jo, zase krásnější! -Dobře, že jste přijeli.

-Ahoj, chlape! -Nazdar! Z takový dálky, člověče?

-Ahoj, Jindro! -Ahoj. Po 50 letech.

-Jindro! -Jé, Vojta je tady taky! Pojď sem!

-Tak kde tě mám, Jindro? -Jé, ahoj! Tady!

Ahoj! To je jediný, co mě sere, že tě nevidím.

Já tě vidím, a nesere mě to.

-Pojď sem. Já si tě ošahám. -Počkej. Já se ti líp postavím, jo?

Tady přes celou zahradu vede potok...

-Slivovička! -Za ním si to dělá vlastní vodopád.

No to musíte přijet, abyste to viděli.

Hele, Bruno to viděl. Bruno, řekni!

-Potvrzuju, nádhera. -Nabídněte si!

To jsi hodnej.

-A tohle je co? -My tam mám přístav.

-A co já? -Ty přece nepiješ.

Sama ne. Dej mi taky! Počkej!

-Nabídněte si. -No je to možný?

Jak se jmenoval ten elektrikář, co vykrádal stříbro

z pětistovkovejch pojistek a dělal z toho ty malý kahánky?

-Pepík Šafařík. -Jo. -Předloni zemřel na raka.

Na toho samýho, co mám já.

Prokristapána, už je to tady. Teď začnou vzpomínat.

Tak na to já nemám.

Tati, my se půjdem na chvíli projít do lesa, jo?

-Ohlídáš holky, prosím tě? -Jo.

-Holky, zůstaňte tady s dědou, jo? -Ano.

Mladý ty vzpomínky nemusej, co?

Ále, prosím tě, vždyť my jsme nebyli jiní.

Když děda začal vždycky vzpomínat na bitvu u Zborova,

jak si před útokem utahovali ty ovinovačky,

aby si na to nešlápli, to bylo pro mě kafe.

To já jsem odcházel. To jsem prostě nemoh.

No a dneska to člověka mrzí, že o tom nic neví.

Blbý je, že na to přijdou, až zhebneme i my.

Podle mě to nebude dlouho trvat.

-Tak teda: Mor ho! -Ahoj!

-Máš to lano? -Co?

-To lano! -Jasnačka. Dvacetimetrové.

Hele, Jindro, v 56.roce při vánočním filcunku,

když nám našli tu vodku,

ty jsi byl u toho, nebo jsi zrovna fáral?

To já nevím, člověče, fakt nevím.

My jsme nějak kolem toho všichni museli bejt.

Hele, Jíro, ty jsi měl ranní službu.

Ty jsi u toho musel bejt.

Já tam byl taky. Ale proč tě to zajímá?

Protože tu vodku našli na základě hlášení číslo dvě

od toho bonzáka, kterej nás všechny bonzoval.

Prosím vás, nemůžete s tím přestat?

Já mám teď chuť sbalit se a jet domů.

Jo, vzpomínám si. Byl jsem u toho.

Pamatuju si, jak nám ten hajzl Zámrsk vysypal celý kamna.

To já si zase pamatuju to, jak ta kočka, ta byla znamenitá.

Člověče, ty máš paměť jako slon.

-Jaká kočka? -Ale to se jen tak říká.

Ta kočka se tenkrát přece chytila do oka,

co tam měl Vlastík narychtovaný na krysy.

-Vy jste jedli krysy? -Tak, holky, šup, jdeme spát!

-Šup šup, je čas. -Kluci, my taky. -Jo, pojďte.

-Jdeme, mládenci. -Dobrou! -Dobrou!

Dědo, proč ten strejda říkal, že ta kočka byla dobrá?

-Protože byla hodná. -Dobrou!

-Ahoj, kočky. -Dobrou noc!

To bych rád slyšel, jak se z toho Bruno vyseká.

Hele, kdy tě vlastně přivezli z Leopoldova?

Já jsem se ptal kluků, a nikdo si to nepamatuje.

Jindříšku, pojď, půjdeme už hajat, pojď.

-Já se omlouvám. -Né, nic se nestalo.

Pojď. Počkej, já ti vemu tu deku.

-Tak dobrou! -Dobrou! -Ahoj.

-Jíro, ty jsi přišel kdy? -Jak to, že si to nepamatuješ?

-Přivezli nás z Pankráce spolu. -Aha. Já už jsem úplně blbej.

Já si pamatuju naprosto přesně, kdy přivezli tebe s Jírou.

Byl jsi tak zrychtovanej, že jsi šel rovnou na marodku.

A já byl tenkrát ještě na tebe naštvanej,

protože když přivezli mě,

tak jsem byl na tom opravdu o hodně hůř, a šel jsem makat.

Dědo, jak jsi tu mohl bejt zavřenej, když je všude louka?

To ses jenom vytahoval, že jo?

To byly všude kolem ploty, dráty. Uvnitř baráky.

Takový vězení. Ráno to uvidíte.

Máma říkala, že jsi politickej vězeň.

To je dobrý bejt politickej vězeň?

Dneska možná, ale tenkrát...

Holky, víte, že já tehdy byl mladší než vaše máma teď?

-O hodně mladší. Tak dobrou noc. -Dobrou noc. -Spinkejte.

-Dědo? -Hm. -Klidně si zakuř. My to neřekneme.

Jste hodný holčičky, ale lhát se nemá. Tak pa!

KLEPÁNÍ NA DVEŘE -Jo, jo, dále!

Nesu ti brejle, nechals je...

Prosím tě, polož je tam na tu poličku u dveří, jo?

Díky.

Sedni si.

Lubošku, počkej na mě chvilku venku, jo?

Já hned přijdu.

Pojď sem!

Tak. Maličko nadzvedni nožky!

Lubošku, počkej, víš co?

Hele, já jsem nejdřív Jindrovi o tom vašem srazu

nechtěla vůbec nic říkat. Ten dopis, když přišel,

tak jsem ho schovala i sama před sebou. Jenže jsem to nevydržela

a nakonec jsem mu ten dopis přečetla.

A představ si, on se úplně změnil. Najednou byl jako předtím.

Zdravej, v pořádku, myslelo mu to.

Já jsem se samozřejmě tý cesty hrozně bála,

ale když jsem viděla, jak se na vás těší, tak...

Teda když měl tu svoji dobrou chvilku,

když byl ve svým domečku, jak tomu říká jeho psychiatr.

Tak v letadle mi zase odešel.

To jsem si říkala: Náno pitomá, kam toho kluka vlečeš?

On ty lidi ani nepozná. Ale podívej se! Co?

Pro mě to je malej zázrak.

Bylo, nebylo...

V čase, kdy se na Pankráci přestavovala prádelna,

žila tam jedna - dejme tomu - Maruška

a jeden - dejme tomu - Matěj. A ti dva se do sebe zamilovali.

Když Maruška zjistila, že je těhotná, přišla s tím za náma.

Protože kdyby to na ně tenkrát prasklo, jak to skutečně bylo,

tak jí to vzali

a toho chlapa by teda pořádně osolili.

Dědo, ale ty jsi jednou říkal, že ji pustili.

-Jó, pustili. -Tak jednoduchý to zase nebylo.

Když jednoho dne při uzávěrce řekla bachařka Marušce,

že musí zůstat na cele, prej kvůli nějakýmu úřednímu jednání,

bylo nám jasný, že na ni něco chystaj.

Tak jsme nějaká Andrea a já nahlásily,

že jsme marod, a když ostatní odešly,

tak jsme se schovaly pod postel. Netrvalo dlouho,

přišel prokurátor, začal Marušce vyhrožovat,

pak jí ale hlavně nabídnul, že když si to dítě nechá vzít,

pustěj ji domů. Když to Maruška odmítla,

začal na ni řvát, že jí to dítě vezmou násilím

a jí že zavřou do blázince. Tak jsme vylezly a řekly,

že to odsvědčíme. A bylo to. Říkám to správně, Věrko?

Úplně správně.

No! A já jsem myslela, že to byla jenom taková legenda.

Žádná legenda, všecko je to pravda.

-Ahoj. -Ahoj vespolek.

Počkejte, vy dva. Neříkali jste náhodou, že nám chcete oznámit

něco důležitýho? -No jo.

-Jo. -Aha. No, tak?

-Nechceš to říct ty, Veroniko? -Ne, ne. Řekni to ty.

-No! -No, tak...

-Radši to řekni ty. -Ježišmarjá!

Tak! Ona se stala taková zvláštní věc.

A hodně zvláštní.

My jsme vám prostě chtěli říct...

PŘIJÍŽDÍ MOTOCYKL

-Nazdar vespolek! -Ahoj!

Ahoj, synku! Kde se tady bereš, chlape? Ahoj!

Tohle jsem si nemohl nechat ujít. Jsem vás strašně dlouho neviděl.

Ježiš, já jsem nechal klíče v zapalování, pardon.

Takový to bejvalo vyžle, a teď je z něj takovej pěknej mužskej.

To je prima, že přijel. Měl jsem takovej pocit,

že se mi v poslední době trochu vyhýbá.

Přitom když mi před pěti lety umřela Marie,

tak mě vlastně skoro zachránil.

Protože byl pořád se mnou. Udělal mi radost.

ZVONÍ MOBIL

Hemiš.

Cože?

A nepočká to do pozítří?

-Veroniko? -Co tady proboha děláš?

Už bůhvíkolikrát jsem tě prosila, aby ses mezi nás neplet.

Jak tohle můžeš říct? Vždyť jsme se milovali, ne?

My jsme se spolu jednou vyspali. Já jsem ti taky hned řekla,

že to je naposled. -Je o spoustu let starší než ty, chápeš to!

35 let žil šťastně s mojí mámou. A fakt se milovali, víš?

Moc. Já si dovedu představit, že se do někoho zamiluje,

ale že by s někým žil, to ne.

Víš co, Štěpáne? Ty o svým tátovi vlastně vůbec nic nevíš.

Ne? Já vím, že zradil památku mojí mámy.

-Prosím tě, neřvi! -Je to normální zrádce.

Zítra budu mezi sedmou a osmou na internetu.

Vy mi to tam pošlete a já to zařídím.

Ano, ano. Tak. Na slyšenou a na shledanou.

Panebože!

Zítra ráno se musím dostat do města někam na internet.

Uděláme to tak, že buď to stihnu do snídaně,

nebo za vámi přijdu až tam.

Ví někdo, kolik těch hotelů Imre vlastně má?

-Dva, nebo tři? -Říkal, že pět.

Z toho jeden v Rakousku.

Takovejch hotelů, co? To je svinstvo.

-Já tě miluju! -Já tě mám taky ráda.

Ale hlavně jsem ti vděčná, že díky tobě jsem poznala Františka.

A já jsem ti taky vděčnej, protože kdyby Veronika nebyla

tvojí profesorkou, nikdy bych ji nepoznal.

Kam jdeš? Věřila bys, že jsem mu ještě pořád neřek,

že se budeme brát? Nevím pořád, jak mu to mám říct.

Ačkoli na druhou stranu by měl bejt šťastnej, že bude mít

takovou mladou pěknou maminku. -Františku, prosím tě, sedni si.

Co je? Stalo se něco?

Já ti musím něco říct.

Já jsem ho nejenom učila. Já jsem se s ním i vyspala.

Jenom jednou, ale...

No a pak jsem potkala tebe.

Já jsem tak strašnej vůl. Patří mi to.

Starej chlap jako já se nemá co zamilovat

do mladý a krásný holky.

Tak mladá už nejsem. A jestli krásná, tak to pochybuju.

Ale jedno vím jistě.

Miluju tě.

A co když tím bonzákem je Vojta Šafránek.

Hele, za prvé říkal, že ten bonzák vlastně nikomu neublížil.

A za druhý, on jedinej se dostal ke všem papírům.

A přitom říká, že neví, kdo to byl. A že se snad ani najít nedá.

To je teda pěkná blbost, nezdá se ti?

Je to kriminalista, ten na to přijde.

Proč nás sem asi pozval?

No, dobře, ale proč teda říká, že to mohl bejt kdokoliv?

No třeba Vlastík?

Vždycky všechno sehnal a všechno mu prošlo.

I to, že zbouchnul Věru v kriminále.

Jedinej, kdo je proti tomu vyšetřování,

je kromě ženskejch Imre.

Proč asi?

A Jindra. Jak to, že se dostal tak brzy na Západ?

Tak nezapomeň, že to byl převaděč. Agent chodec.

V 50.letech. Ale oni zdrhli až o 15 let později.

A nikdy sem nepřijel, i když to bylo povolený.

No ale kluky přece k sobě do Kanady zval.

A kluci za ním jezdili.

Luboš, Vlasta, Franta. Líza jezdila sem.

Jindra.

Jindra ne, protože je nemocnej.

ODJÍŽDÍ MOTOCYKL

Štěpán ti odjíždí. Že jsi nejela s ním?

Jestli sis nevšiml, tak já jsem tady s tebou.

Jau! Ne! Ne!

Jau! Ne!

Co je? Co se děje?

Co se děje? Co se děje? Klid, klid.

Dědo!

Dědo, měli bysme jet do toho hotelu.

Jo, jo, jo.

-Dobrý ráno. -Ahoj!

Šup, nahoru. Výborně! A pomalu.

Neboj se, strejdové tě udržej.

Hele, ty jsi byl v korekci vždycky kvůli žrádlu?

Mockrát. Ale za celou tu dobu jsem akorát jednou nevěděl,

za co mi těch 10 ostrejch dali.

-Opravdu jsi to nevěděl? -Šoupli mě do díry a já měl vztek,

že se nenamáhali mi říct za co.

A dolů. Šupky. Výborně.

Ale v papírech máš napsáno, že ti nějakej civil přines svetr.

To je blbost. O tom nikdo nic nevěděl. Šup.

Jak to nic nevěděl, když tě potom prásknul?

Kromě naší party... Pojď!

Kromě naší party to nevěděl nikdo.

Jak to kromě naší party? Tím chceš říct,

že všichni z naší party to věděli? -No jo.

-No tos mě teda moc nepotěšil. -Hm. Pojď dolu. Hop.

-Ahoj. -Ahoj, Luboši.

Představ si, Jindra se v noci probudil a chtěl vědět,

kam má jít na záchod? Nejen že se to zastavilo,

ale lepší se to.

No vidíš. Já jsem se bála sem jet a teď se budu bát vracet se domů,

co to s ním udělá, až bude zase bez vás.

Zatím tady jste. Třeba mu to vydrží.

Jo?

Má někdo chuť na klobásy? Zemědělské přebytky, prosím!

-Je tu volno? -Jo. -Děkuju.

Ty zločinče, já ráno bílej jogurt s lupínkama, a ty na mě s tímhle.

-To je dieta. -Jo, jo, jo...

-Nechceš bábovku? -Ne, nechci.

Co je, Franto? Uletěly ti včely? Nebo ti ta mladá paní nedala?

Ty jsi blbej! Kdybys mi šel radši píchnout.

Je tam jedna souška pěkná, ale je moc velká.

-Dědo? -No? -Ten pan Bruno, co odešel se strejdou Frantou do lesa,

to je kdo? -Bruno!

Já nevím, holčičko, jak bych ti to řek.

Bruno je takový éro.

Ale já si myslím, že on má na to právo.

Podívej, odsoudili ho k smrti a on na to oběšení čekal 333 dní.

Pak dostal milost, doživotí a na uranu odseděl 12 let.

Tak já vím, že by neměl asi pít a kouřit,

ale on ti na to řekne, že na tu jeho rakovinu je to nejlepší lék.

Tak, chlapovi, kterej má tohle za sebou,

jako něco říkat, nebo dokonce kázat? Ne.

Mlčet. Člověk by měl zasalutovat a mlčet.

Když makat, tak na pořádnej pohon.

-Nepřeháníš to, Bruno? -Co já? Ten rak to přehání.

Člověče, tak prozářený tělo a jemu ta radioaktivita nevadí.

No, třeba ho zabije ten chlast. Pojď sem!

Co je?

Franto, tebe nikdy nenapadlo, že ten bonzák by mohl bejt Jíra?

-Co blbneš? -Za totáče si jezdil do Holandska,

kdy se mu zachtělo. A taky je v těch Cibulkovejch seznamech.

Ale to nám přece Jíra všechno vysvětlil.

To víc věříš nějakým seznamům než Jírovi?

A taky si barví vlasy. Chlap, kterej si barví vlasy,

je podezřelej. No proč to asi dělá?

To se zeptej jeho. Mně to neříkej.

Já jsem přijel, protože je to moje poslední šance zjistit,

kdo práskal. Kdo je ta svině převlečená za kamaráda.

Neblbni, Bruno. Vždyť o tom jsme přece mluvili.

Ten bonzák třeba už není ani naživu.

Vojta řek, že je to jeden z nás. A já chci vědět, kdo to je.

Hele, tak pomůžeš mi s tou souškou, nebo ne?

Vojta slíbil, že nám to řekne, než se rozejdeme.

To se nemůžeš dočkat, nebo co?

Franto, kdybych tě tak dobře neznal, tak bych si myslel,

že ten bonzák jsi ty.

Víš co? Polibte mně všichni prdel.

Co to do tebe vjelo? Já to řek ze srandy.

Jenomže já teď na srandu nemám náladu.

Prosím tě, dej mi klíčky od auta.

Řeknu klukům, aby se sbalili, a jedu domů.

Počkej, počkej! Máš to nějaký popletený.

Za debila jsem tady já.

Jasně. Já jsem ta mrcha, která všechno zničila, že jo?

Ale ne, Veroniko. Mě nevadí, že ses někde s někým vyspala,

ale že to bylo zrovna s mým synem. To sis mohla odpustit.

A můžeš mně poradit, jak jsem to měla udělat,

když jsem ani netušila, že existuješ?

-Počkej. Počkej! -Nech mě!

No, co jsem říkal? Že jsem starej blbec.

Tak promiň.

No ty klíče ti nedám, protože jezdíš jako blázen.

Je půl devátý. Tak co budeme dělat?

Vyrazíme. Projdeme se po lágru, zavzpomínáme

a až Vojta zjistí, kdo je ten bonzák, tak...

-Ahoj! -Ahoj. -Ahoj.

-Dáte si snídani? -Díky. Snídali jsme v hotelu.

-Co máš dobrýho? -No všechno.

A až najdete toho bonzáka, co s ním uděláte?

Vyženeme ho s ostudou.

A já jsem si myslela, že jste se z toho vyspali.

Nech toho, Věro. Já to chci taky vědět.

Běžte do háje!

Už toho mám dost.

Tak já se teda přiznávám. Ten bonzák jsem já.

A dejte s tým konečně pokoj.

Jdi do háje, Imre! Tohle není žádná sranda.

Tebe ten bonzák nezajímá, Imre? Co tak najednou?

Já si pamatuju, že jsi jich pár proplesk přímo přede mnou.

To je těma hotelama?

Ne. Možná je to tím, že mám osmdesátku na krku.

A tím je to promlčený?

Ne. To se nedá promlčet.

Tak vztyk.

Vojto! Vojto!

Nemůže to bejt Franta Kroupa? Byl jsem s ním v lese a je divnej.

A nemůžeš to bejt ty? Jsi taky divnej.

-Proč třeba tolik piješ? -Ty jsi vůl.

Jsem. To je fakt.

Nástup! Pohyb!

Luboši, na cos tam koukal?

Najednou jako bych tam viděl bachaře.

-Kde jsme teď? -Jsme u Géčka.

Géčko. Hm, tam jsem nikdy nebydlel. Já bydlel na Éčku.

Ze všech baráků zbylo akorát Géčko.

Hele, pamatujete se na toho prťavýho bachaře?

-Myslíš Záprtka, jo? -To byl na tomhle lágru nejslušnější bachař.

Slušnej bachař? To je nějaká blbost, ne?

No, za těch deset let jsem narazil taky na jednoho takovýho.

Ale ten si to odnes. Pověsili ho.

Pověsili, jo? Za co?

Dones klukům foťák a chytli ho,

když vynášel film, na kterým byl lágr.

Bruno má pravdu. Záprtek byl slušnej.

Jednou mi při filcunku našel streptomycin.

Musel vědět, že je pašovanej. Neřekl ani popel.

Tak ten slušnej bachař, pánové,

dělal spojku mezi tím bonzákem,

kterýho hledáme, a velitelstvím.

-Holky, kam jdete? -Jdeme se tam podívat.

My půjdeme taky.

-My půjdeme taky. -Jo. -Pojď.

Ten kulturák byl přece mnohem větší.

48 x 15 metrů.

-Nevymejšlej si, Jindro. -Nevymejšlím. Vždyť jsme

ty traverzy pod strop tam dávali s Jardou spolu.

Bylo jich devět. Mezi sebou měly vzdálenost 6 metrů

a dlouhý byly 15 metrů.

Kluci, já ten kulturák vidím jak dnes.

Půjč mi dědu na chvilku. Běž za holkama.

Co?

-Počkej. -No?

Vojta Šafránek mi řek, že ho někdo prásknul kvůli černýmu dopisu.

-Jo. -A kdo věděl, že Vojta píše černý dopisy?

Jedině Jíra.

Bruno, prosím tě, aspoň nechlastej, když už mě chceš vést.

Zatím ještě nechlastám, zatím jenom piju.

To možná jo.

Hele, ale to, co jsi teďka řekl o Jírovi,

to je samozřejmě blbost. To je blbost.

Když nás pustili a ty jsi začal jezdit do toho Holandska,

nikdo po tobě nic nechtěl? Nějakej podpis?

Ne. Proč se ptáš?

Protože jsem nic takovýho v tvých materiálech nenašel.

Ty ses hrabal v mým spise?

Vždyť jste přece po mně chtěli, abych našel toho bonzáka.

No, to jo, ale ne, aby ses hrabal v mých papírech.

Ale bez toho to nejde, Jíro. Podezřelí jsme všichni.

-Já jsem viděl papíry všech. -Tak když se ptáš na můj podpis,

tak jediný, co jsem podepsal, bylo,

že se vzdávám 90 procent svých honorářů.

Hm, ten jsem viděl.

Ale ten je v bance.

Tam jsem byl taky. Já jsem totiž pečlivej.

Támhle je kuchyň.

Tam se chodilo rovnou z převlíkárny a umývárny do jídelny.

185 kroků.

Hele, pamatuješ se, jak ti Záprtek při filcunku sebral tu fotku Lízy?

Pamatuješ?

Líza, viď?

-Lízo! -No, co je?

-Lízo. -Co je? -Já chci domů.

-Pojď, napiješ se čaje, pojď. -Jo.

-Počkej. Já si tady sednu. -Já si taky sednu.

Kluci, pamatujete, jak jsme budovali kuchyň na Bytízu?

-Brigádnicky. -Po šichtě.

Vy jste šli po šichtě v uranový šachtě ještě budovat kuchyň?

-Dobrovolně? -Jasně že dobrovolně.

Všechno jsme dělali dobrovolně. Někteří se dobrovolně i věšeli.

Když vám to vykládám, obracíte oči v sloup.

-Ale pak se nám ta kuchyň propadla. -Propadla? Kde?

Támhle. Co jsou ty břízky. Jednu noc se celá propadla,

protože sjela po žíle až dolů do těch 50 metrů.

-Strejdo, co je to žíla? -Pojď, já ti to ukážu.

Tati, my se půjdeme projít do lesa. Mě už to tady fakt nebaví.

-Máme vzít holky s sebou? -A jó.

Hele, víš co, Liduš? Jdi sama. Já tady zůstanu.

To je zajímavý. Přitom jsi sem vůbec nechtěl jet.

-Já jsem vás nenutil. -Měl ses vidět, jak ses při tom tvářil,

když jsi nám to oznamoval.

Tady. Tak tohle je žíla. Akorát že v dole je to ve velkým.

Někdy jev ní smolinec a někdy i stříbro.

Tady se původně dolovalo jenom stříbro.

-Na, vem si to. -Ukaž!

Jíro! Kam jdeš?

Jíro!

Dědo! Už jsem tady.

-Co máme dělat? -Nic. Já to musím zapojit.

-Nemám zavolat sanitku? -Ne. To bude v pohodě.

Děda mívá tyhle stavy.

Dědo, dobrý, už to jede. Co?

Už to jede.

Dejchej, pojď.

-Dobrý? -Pojď.

-Pojď, já ti něco ukážu. -Vezměte mi někdo batoh, prosím.

-Dobrý? -Nechceš trochu přidat kyslík?

Támhle končil tunel, kterej několik měsíců kopali tři útěkáři.

Tos tu ještě nebyl. Ty hajzlové na ně čekali a všecky je postříleli.

Počkej. To chceš jako říct, že Jíra je bonznul?

A proto se tady sesypal? Jdi s tím už do prdele, Bruno.

-Tomu nevěřím. -Prosím tě, to jsem vůbec nemyslel!

Protože vím, že jeden z těch tří to bonznul za slib,

že ho pustěj domů. A oni ho zastřelili taky.

-Tys nám dal zase. -Tys nás vyděsil.

-Co je támhleto za barák, dědo? -Tomu se říkalo korekce.

-Tam nás zavírali za trest. -Ale vždyť už jste byli zavřený.

-A proč to nemá komíny? -Protože se tam netopilo. Ani v zimě.

To byl právě ten trest, víš, Karkulko?

Omlouvám se. Dřív jsem to nestihla.

-Tak co? -Jako vždycky.

Samozřejmě že to klidně mohli zařídit sami. Všechno je v pořádku.

-Támhle je náš milovanej bunkr. -Jaký bunkr?

To byl vynález náčelníka lágru. Všichni jsme si ho užili.

Hele, pojďte se tam podívat.

Co je tohle zase za nápad?

Třeba si Vojta myslí, že se tam ten udavač přizná sám.

Ale to je hloupost. I jako fór.

Bacha, schody.

Jak jste to tu mohli vydržet?

Když jsem dal facku Pinglovi, tak jsem tady pak skejsnul 33 dnů.

-Jakýmu Pinglovi? -Ale to byl bachař, prosím tě.

-Teda, Jindro, tos mě nasral. -Proč?

Já myslel, že s těma 20 dny jsem tady byl nejdéle.

Měl jsem po půl roce povolenou návštěvu matky.

Dřív, než maminka mohla přijet, tak mě tady zavřeli

na základě udání toho bonzáka, kterýho hledáme.

Maminka krátce nato umřela. Už jsem ji nikdy neviděl.

Pojďte sem, všichni!

Dobrý, dobrý. Ještě kousíček dozadu.

Malinko, malinko, malinko! Výborně, výborně, výborně.

A usmívat se.

-Sýr! -Ne, takhle blbě ne.

Vlastíku, ty se tváříš jak v urnovým háji.

Pozor, vyletí ptáček.

Jedna, dva, tři!

-Dobrý. -Děkujeme.

-Já si vás taky vytotím. -Já bych chtěl mít tvé foto!

Imre! Ty bys měl bejt s náma taky vyfocenej.

Možná bysme tam, kde se to propadlo,

mohli najít stříbrnou žílu.

Opravdickej poklad! To by bylo něco!

Tak se tam půjdeme podívat?

Berme to tak, že je to naše poslední foto.

A je to tam.

My se chceme taky fotografovat!

Fotku chceme s váma.

Ať je nás všechny vidět.

Lízo, ty ne. Ty pojď sem!

-Pojďte nás někdo vyfotit. -Pojď sem k nám.

-Zkusíme to tady. -Jo.

-Tam dole se něco leskne. -Třeba to je ten poklad.

Počkejte tady.

-Nechoď tam! -To je dobrý.

Utíkejte pro pomoc!

Drž se!

Tenkrát se mi to nelíbilo, ale teď jsem rád, že sedím.

Já jsem myslela, že se to nějak jako vysvětlí.

Nějak mi vyhládlo. Dano, něco by nebylo?

Dámy a pánové, voňavý pozdrav ze Slovenska.

-Jé, borovička? -Ne. Tohle je jen pro diabetiky.

-Matěj spadl do tý jámy! -Cože, do jaký jámy?

Tam, kde se propadla ta kuchyň! Pojďte honem!

Jižikriste, já ho přizabiju!

Imre, vem to lano!

Ty tady počkej!

-Kde jste? -Tady.

Pomoc!

Pomoc!

-Matýsku! -Mami!

-Slyšíš mě? -Mami!

-Jíro, ty zůstaň tady. -A proč?

Blázníš? Před chvílí jsi málem omdlel.

-Vlastíku, zůstaň tu s ním. -Dobře.

Lído, prosím tě, pojď se mnou. Holky, nikam nechoďte!

-Davide! -Jo.

Matýsku, prosím tě, drž se! Už jsme tady!

Já ho vemu. Pojď!

Přivažte to lano!

Kubíčku, běž tady s Lídou!

-Oba konce nechte volný! -Rozumím.

-Jsme připravený. -Vojto, neměl by tam slézt někdo mladší?

Hele, vy jste v těch slednejch ty komíny akorát připravovali,

kdežto nahoru po žíle jsem lezl já se svojí partou.

Hrozně mi to klouže!

Už jdu!

Kluci, můžete!

Povolte trochu!

Drž se!

Neboj!

Drž se fest.

Ještě kousek.

Vydrž!

Ještě metr!

Stůj! Zastav! Zastav!

Už jsem u tebe, Matýsku.

Pojďte!

Dobrý?

Můžeš se pustit.

-Táhněte! -Jdeme na to, chlapi!

Krásně, Matýsku!

Už to bude!

Vydrž. Už to bude.

Už je to dobrý.

Vojto, můžeme?

Ozvi se!

On už asi nemůže křičet. Byl hrozně unavenej.

Jindro, táhněte!

Ještě kousek!

-Chyťte ho někdo! -Mám!

Polez!

Vydrž, Vojto!

Tak pojď, honem!

Je to super!

Díky.

Pašák!

Vojto, děkuju, děkuju.

Ty bys zasloužil!

-Nechceš se napít? -Ne.

Díky. Fakt. Máš to u mě.

Ale to je dobrý.

Lidi! To se musí zapít!

Lepidlo nepiju. Bruno, ukaž se?

To byla taková hrůza, že jsem to musel dorazit.

Vlastíku, vytáhni tu svou železnou rezervu.

-Tady je! -Má ju.

Tak ať žijem!

Ty, Vojto, kdy nám teda řekneš, kdo byl ten bonzák?

Já to nevím.

A abych vám řekl pravdu,

ani to vědět nechci.

-Tak už se můžu napít? -Jo.

-Tak na zdraví! -Na zdraví.

-Na zdraví! -Ahoj.

-Tak na zdraví! -Ahoj!

-Tos pálil ty? -No. -Nic moc.

Lubošku, ty nevíš, jak jsem ti vděčná.

Hej, muklové! Muklové!

Ještě jsme nešli v laně. Opovažte se nějdo říct, že nepůjdete.

Já se s tím lanem táhnu až ze Slovenska.

-Prosím tě, neblázni, přestaň s tím! -Nech mě.

Vzpomínáte, jak nás vodili na Kamennou svázaný lanem?

-No to si musíme zopakovat. -Vy jste se snad úplně zbláznili.

-Vám to nestačilo? -Zbláznil ses? To je nesmysl.

Můžeme byť rádi, že to všechno dobře dopadlo

a že můžeme jít domů, ne? -No samozřejmě. Já to nechápu.

Proč si pořád chcete připomínat dobu, kdy vám bylo nejhůř?

-A nám taky. -Mně bylo nejhůř, když jsem čekal na provazárně,

až mě pověsej! S klukama na lágru, to už mi bylo hej.

Co je to provazárna? Tam se dělaj provazy?

To se jen tak říká, víš?

Tam čekali odsouzení, než je pověsej.

-Hotovo. -Dělejte si, co chcete, blbouni.

U toho přece nemusíme bejt.

Já se 50 let snažím na tu hrůzu zapomenout,

a vy mi to musíte pořád připomínat!

Tohle je možná naposled, co máme šanci si zavzpomínat,

tak nám ji dejte. Moc času už nám nezbejvá.

Co nevidět umřeme a vy budete mít konečně pokoj.

-A kdo bude dělat bachaře? -Já!

Ještě tohle.

-Jsme trochu za blbce. -A vždyť je to jenom kousek.

Jo, kousek. Kilometr a 135 metrů.

Kdes to vzal, Jindro?

Protože je to 1540 kroků.

Pochodem v chod!

-K sobě! -Dělejte! Rychle!

Jdeme! Rychleji!

Líný kostry, pohněte se.

Necouvejte!

Zrychlete!

Neměls to tak utahovat, blbě se mi dejchá.

To není lanem, Jíro. To je tím, že máš půlku plic.

Vlastíku, šáhni mi dozadu pro flašku, nebo to nedojdu.

-Jo, jo. -Ne, počkej. Já už jsem to vychlastal.

-Jdeme aspoň správně? -Ticho! Za pochodu se nemluví!

Ne!

Ne!

Ne, pane veliteli, už ne!

Prosím vás, už mě nebijte.

Já vám všecko řeknu.

Lukáš Přibyl má svýho civila,

kterej mu nosí poštu z domu a z lágru zase rodině.

A další jsou Hanuš Tomášek, Imre Hemiš, Honzík Veselý...

Ten zas posílá výkresy z tábora a dostává za to streptomycin.

Prosím vás, nebijte mě! Já vám všecko podepíšu.

Tak tohle jsi chtěl vědět? Už jsi spokojenej?

Tak kvůli němu jsem seděl v bunkru.

Neseděl, stál.

Já tomu nevěřím. To prostě není možný.

Toho by Jindra nikdy nebyl schopnej.

Měla jsi ho vidět na těch mřížích.

Visel tam tři dni.

Vodili nás kolem a museli jsme se na něj dívat.

Myslel jsem, že to nepřežije.

-No tak co s ním budeme dělat? -Nic.

S tím se nedá dělat nic.

Ach, jo!

A já si představoval,

jak si to s tím bonzákem vyřídím, až ho najdeme.

No, takže to konečně víte. To potěší, že jo?

To je úleva, vědět konečně, na čem jste.

Kdyby to byl někdo jinej, tak je mi to jedno.

Ale Jindra byl náš kamarád.

Ale on si tím zachránil život, hergot!

A pořád je to můj kamarád.

Můj taky.

Celej tenhle piknik je šílenej nápad. Od začátku.

Až na to, že je to naše věc a náš problém.

Že si to musíme vyřešit my sami. My chlapi.

No jistě. To je jasné. Je to jen váš problém.

To vy jste trpěli, vy jste seděli. Že jo?

Zatímco my - Líza a já - jsme byly jen štvanci,

které bolševik kvůli vám vyhnal do pohraničí.

A tam učitelé ve škole chválili všechny děti,

které našim ubohým dětem nadávaly a které jim ubližovaly.

-A my jsme byly na všechno samy. -Když vám bylo ouzko,

tak jste se o sebe mohli opřít, podržet se,

ale ty vaše ženský neměl kdo držet.

Bruno! Bruňáčku!

Pojď sem!

-Kamaráde. -Jindro, už jsem tady.

Podej mně ruku. Já ti chci ukázat, jak nám za skálou

bobři zaplavili les. Pojď! -Jo.

Tak jsem se těšil, jak to tady oslavíme.

Že to bude něco jako oslava toho,

že už tady konečně není žádnej uranovej koncentrák.

A taky snad zavzpomínat na ty, co to nepřežili.

No jo, no. Tak půjdem domů, ne? Co říkáte?

No jo. Jdeme.

Skryté titulky: Jaroslav Švagr Česká televize 2014