Original subtitles

CinemArt uvádí

UMĚNÍ JÍST A MILOVAT

Ahoj, Violette.

-Dobré ráno. -Kde je Eugénie?

V zahradě.

S Louisem vybírá zeleninu.

-Koupel je připravená? -Ještě tam naleju hrnec horké vody.

Děkuju.

Díky.

Violette!

Eugénie, je to vynikající.

Kdo jsi, děvče?

Moje neteř Pauline.

Dnes ji hlídám.

Posaď se.

Děkuju, pane.

Na tohle si vezmi lžíci. Pak to chutná úplně jinak.

Violette, pojď sem, prosím. Dojedla jsi?

-Ano. -Vystřídej mě. Děkuju.

Telecí karé, prosím.

Hned.

Děkuju.

Až to doděláš, hoď tam raky.

Voda už vře.

Teď tam dám rybu.

Pomůžeš mi?

Bezva.

Šup!

Postav to tam.

Udělám knedlíčky.

Podáš mi smetanu?

Děkuju.

Je čas vytáhnout to telecí.

Zeleninu, Violette.

Děkuju.

Kohoutí hřebínky.

Violette, sceď máslo, prosím.

Ano, pane.

Pauline, pojď sem.

Čichni.

-Voní to? -Ano.

Ochutnej.

Tu chuť si zapamatuj. Pak porovnáš, jak chutná čirý.

Znáš tuhle omáčku?

Ne.

Poznáš, co v ní je?

Hovězí žebra.

Uzená slanina.

Červené kapie.

Houby.

Fenykl.

Rajčata.

Pomeranče.

Víno.

Ano, na flambování.

Petržel. Tymián.

Bobkový list.

Kmín.

Jalovec.

Hřebíček.

Pokračuj.

Myslím, že to je všechno.

Je tam ještě mletá paprika, koňak.

A aby se zmírnila kyselost vína, přidává se tam rybízové želé. Vidíš,

už umíš burgundskou omáčku. Bravo.

Pozoruhodná holka!

Ano.

Na, Violette.

Víno, prosím.

Pozor!

Ponoříš naběračku,

vývarem políváš…

našlehané bílky,

které pohltí všechny nečistoty.

Získáš tak…

jiskrně čirý vývar.

Na.

Ochutnej.

Chutná jinak, než když byl kalný?

Ano. Není tak silný.

Chuti ubylo, barvy přibylo.

Předtím měl výraznější chuť, teď je jemnější.

Přimlouvám se, abychom na Rabaze počkali.

Koneckonců dělá dobrý skutek. Pomáhá mladé matce při porodu.

Co vy na to, Magote?

A vy, Beauboisi?

Souhlasím s vámi, Grimaude.

Člověk jako jediný tvor nepije na žízeň, ale na chuť.

Víno je duchovní část jídla,

maso a zelenina část hmotná.

Horší než hlad je nevědět, kdy se budete moct najíst.

Rabaz jde!

Promiňte, přátelé, ještě jsem se šel domů převléct.

Zdržela mě holčička, co se dnes narodila.

Nad vývarem už se nám sbíhaly sliny.

Po náročné cestě na svět se lačně vrhla

k matčiným prsům a poprvé se najedla.

Úplně mi vyhládlo.

Ten vývar je jemnost sama.

Tak.

Jak dokonalé vyjádření!

Puligny-Montrachet, příteli.

Není ti dobře?

To nic…

To přejde.

Vol-au-vent vymyslel Antonin Carême.

Prý ho to napadlo, když z trouby vytáhl nafouklé listové těsto.

Věříte té historce?

Nejsme historici.

Ale historky, byť smyšlené, máme rádi.

Měl pohnutý osud.

V osmi letech ho rodiče odložili, skončil na ulici.

Od jeho smrti svrhl svět mnoho králů, ale Carêma,

génia a krále gastronomie, nikdo nesesadil.

Jeho slávu nezastínil žádný rival.

Když myslím na Carêma, vybaví se mi plačící chlapec s ranečkem.

Otec ho opustil v Paříži za Velké francouzské revoluce.

Nemilosrdně mu řekl:

„Domů se nevracej, není tam dost jídla. Pro tebe ani pro tvých 14 sourozenců.“

Neuvěřitelné je, že s rodinou už se nikdy nesetkal,

ačkoli až do smrti zůstal v Paříži.

Počkej, pomalu.

Podeberu si ji.

Vol-au-vent byl dobrý?

Nic lepšího jsem v životě nejedla.

V klidu si ho dojezte.

Chutná ti?

Ano.

Rybí maso je krásně jemné.

Clos-Vougeot!

Bravo, Rabazi.

Tleskám.

Rabaz se vyzná!

Bůh stvořil vodu.

Víno stvořil člověk.

Jak lahodné!

O Clos-Vougeot vám povím historku.

V roce 1364 chtěl Urban V.

vrátit papežský stolec z Avignonu zpátky do Říma.

A…

Bože!

Souhlasím, Grimaude, větu je třeba přerušit, když se nese krůta s lanýži.

Ale tohle je jen telecí karé s dušenou locikou.

Dobře.

Petrarca píše, že kardinálové nechtěli Avignon opustit.

Bez burgundských vín jim život připadal žalostný.

Vzdorovali tak moc,

že papež pohrozil exkomunikací opatovi ze Cîteaux,

Jeanovi de Bussières,

který Avignon vínem Clos-Vougeot zásoboval.

Když Urban V. zemřel,

jeho nástupce Řehoř XI.

hrozbu exkomunikace okamžitě zrušil,

aby si jeho dvůr mohl Clos-Vougeot znovu dopřát.

Violette!

Na.

Pokaždé žasnu.

Nádhera!

Uvnitř je zmrzlina.

Je to zázrak.

Nepřehánějme. Dá se to vědecky vysvětlit.

Šlehaný bílek je skvělý tepelný izolant.

-Vážně? -Proto zmrzlina neroztaje.

To jsem nevěděl.

Objevil to jeden americký fyzik.

Díky jeho poznatku vytvořil Balzac tenhle dezert.

Aha.

Balzac, šéfkuchař Grand Hotelu.

Ach tak!

-Vymyslel ho on? -Přesně tak.

Jak ho pojmenoval?

Pečená Aljaška.

Takže…

-Je to vědecký dezert. -Svým způsobem.

Jak se to jmenuje?

Pečená Aljaška.

Proč Aljaška?

Nevím.

Eugénie…

Eugénie!

Děkuju.

Byla to úplná pohádka.

U stolu jste nám chyběla.

Proč nikdy nejíte s námi?

Dodine, nejde zařídit,

aby příště jedla s námi?

Zeptejte se Eugénie.

Zkrátka to nejde.

Proč? Jistě to jde.

Vaši přítomnost by všichni ocenili.

Mám svou práci a musím být tady.

V kuchyni.

U stolu k vám mluví moje pokrmy.

Co říkat víc?

Nejíte nic, co bych nejedla já.

Například tu kambalu.

Jedla jsem ji od chvíle, kdy ji ráno přivezli.

Vdechovala jsem její vůni.

Obracela jsem ji a hladila po celou dobu, co v kuchyni byla.

Znám nazpaměť…

její barvu,

konzistenci, dokonce i chuť,

aniž jsem do ní kousla.

Z té kambaly jsem měla nakonec víc než vy.

Teď běžte do salonu, pánové.

Violette vám podá likér.

Jste umělkyně.

Děkuju.

Violette!

Říkají, že jsi umělkyně. Je to pravda?

Mluví nesmysly.

Mluví pravdu.

On byl umělec.

Kdo je to?

Antonin Carême.

Proč má jiný čepec?

Kuchařský čepec Carêmovi připomínal čepec na spaní.

Vidíš? Proto ho změnil.

Vyztužil ho kolečkem z lepenky.

Na obrázku vidíš, že ho nosil na stranu.

Co je?

Jak dlouho tady vaříš?

Už…

Dlouho.

Vařit tě naučil pan Dodin?

Ne, vařila jsem už předtím.

Kdo tě to naučil?

Rodiče. Táta byl v Paříži cukrářem.

Dokonce vyhlášeným.

Ale učila mě hlavně máma. Táta neměl trpělivost.

Kde jsou teď?

Umřeli. Už dávno.

Co jsi cítila při prvním soustu pečené Aljašky?

-Málem jsem se rozplakala. -Proč?

Nevím.

Už ses někdy u jídla rozplakala?

Ne.

Co se podle tebe stalo?

Nevím.

Poslouchejte!

Auguste Escoffier a jistý César Ritz

otevřou v Monte Carlu takzvaný „palace“,

luxusní hotel,

kde klientům nabídnou vysokou kuchařinu.

Neztratí Escoffier v tak obrovském podniku svoji duši?

Naopak.

Přesně tam Escoffier patří.

Žijeme z Carêmova odkazu.

Ale Escoffier je příslib do budoucna.

Je mu teprve 38 let.

Pouhých 13 let

dělí Carêmovu smrt od Escoffierova narození.

Dobrý večer.

Pane,

můj pán, princ z Eurasie,

by vás rád pozval na večeři.

Promiňte,

s kým chcete mluvit?

Je nás tu v místnosti pět.

Obracím se na pana Dodina,

Napoleona kulinářského umění.

Jak víte, že jsem to já?

A nejste?

Jsem.

Prosím, pokračujte.

Promiňte,

jak jsem říkal,

můj pán, princ z Eurasie,

který tudy projíždí, zve vás i váš doprovod na večeři.

Na vaši počest povolal svého vrchního kuchaře.

A v hotelu na jeho žádost najali speciálního kuchaře.

Chce vás pohostit.

To nepřijme.

Prosím,

vyřiďte Jeho Výsosti,

že pozvání přijímám.

A vřele děkuji.

Můj doprovod jsou tito čtyři páni.

Jménem prince vám děkuji.

Zítra vám přijde oficiální pozvánka.

Pánové, přeji vám příjemný večer.

„Napoleon…“

Mysleli jsme, že odmítnete.

Nešlo odmítnout.

Před pár dny jsem byl požádán, abych pozvání přijal.

Co si myslíte o Pauline?

Něco v ní je.

Souhlasím. Na kulinářství má očividně talent.

Když ochutnala pečenou Aljašku, málem se rozplakala.

Někdo má ve třech letech absolutní sluch,

v pěti hraje z not,

bez přípravy, jako Mozart.

Ale labužníkem jde být až po čtyřicítce.

Byl by hřích nerozvíjet talent, který může lidem přinášet radost.

-Vidím, že vám na tom záleží. -Vám ne?

Zjevně míň než vám.

Zítra Pauline doprovodím,

promluvím s jejími rodiči.

Děkuju.

Když dovolíte, promluvím s nimi sama.

Jak chcete.

Za pár let vymyslí Pauline nějaké úžasné jídlo.

Objev nového jídla!

Ten lidi potěší víc než objev nové hvězdy.

Eugénie,

smím dnes večer zaťukat na vaše dveře?

Odkdy se ptáte předem?

Zaťukejte.

Uvidíte, jestli se otevřou, nebo ne.

Zavřeným dveřím bych se rád vyhnul.

Uvidíte.

Znovu se ptám.

Vezmeme se?

Kolikrát ještě mi tuhle otázku položíte?

Svatbou bych ztratila právo nechávat dveře zavřené.

Trávíme spolu víc času než mnozí manželé.

Studujeme texty, recepty,

vaříme spolu, jíme

a rozesmáváte mě svými bonmoty.

No řekněte!

Nejsme takhle šťastní?

Znám i bonmoty o manželství.

Tenhle se vám bude líbit:

„Manželství je večeře, která začíná dezertem.“

To je hrůza.

První manželé, Adam a Eva, taky začali dezertem.

Všechno začalo snězeným jablkem.

Takže odpověď je „ne“?

V pátek se stavím u vás na farmě.

Koupím pár telat.

Připomínám, že v pátek máte schůzku s bankéřem.

Při té příležitosti ho jako váš notář požádám,

ať dá vaše vlastnické listiny do sejfu.

Dobře.

Ohledně telat pověřím Antonina. Počká na vás v ohradě.

Taky se přijdu podívat.

I já, pokud mi do toho nic neskočí.

Ahoj, beruško.

Ahoj.

-Měla ses hezky? -Ano.

Dobrý den.

Děkuju, že jste ji doprovodila.

Rádo se stalo.

-Jak se máte? -Dobře.

Jenom šest?

Mám jedinou pánvičku.

-Upeču je postupně. -Strnadi!

Eugénie je kupuje na trhu.

Ale tady jsou mnohem lepší.

Augustin je krmí bílým prosem, až jsou z nich vypasené kuličky.

Oškube je. Nevykuchá. Tohle je výsledek!

Už budou.

Jestli dovolíte, Pauline zaučím.

Pan Dodin je pro. Má předpoklady stát se skvělou kuchařkou.

Skvělou.

To je pocta.

-Je ještě dítě. -Na učení má nejlepší věk.

Pauline mi vyprávěla o vaší zahradě.

Nádhera!

V klidu si to rozmyslete. U mě má dveře dokořán.

Co to je?

Anténa z mědi. Se zinkovými paprsky.

Rozmístili jsme je všude.

Jsou od sebe vzdálené 7 metrů.

Podivuhodné!

K čemu slouží?

Vytvářejí elektrický proud. Pod zemí.

Rostliny pak víc rostou, víc se jim daří

a úroda je lepší.

-Vážně? -Ano.

První rok jsme antény vyzkoušeli na půlce zahrady.

Druhou jsme nechali bez nich.

Rozdíl byl patrný.

Děkuju, Augustine.

Děkuju.

Augustine, děkujeme!

-Děkujeme. Budou další? -Jdu pro ně.

Neviděla jsi Eugénii?

Po návratu od Pauline nevyšla z pokoje.

-Tady jste! -Je vám dobře?

Ano.

Slyšela jsem vás přijít.

Jdu vám nachystat večeři.

Jací byli strnadi?

Prý jste vůbec nevyšla z pokoje.

Nic mi není.

-Jak to dopadlo u Paulininých rodičů? -Dobře.

Souhlasí, aby se u nás učila?

Ne.

Ale ani nejsou proti.

Musí si to rozmyslet.

Mám o vás starost.

Nemá vás doktor Rabaz pro jistotu vyšetřit?

Ne, to by byla ztráta času.

Pane, neberte to jako nabubřelost,

můj vrchní kuchař vám přečte, jaká jídla vám dnes bude servírovat.

Poslouchat takovou četbu je radost.

Při ní pochopíte strukturu menu a kuchařův záměr.

Čtěte, prosím.

Menu se skládá ze tří chodů:

v prvním vám nabídneme polévku holubí,

polévku křepelčí à la Reine, polévku račí

a polévku z mořského jazyka.

Mezichod: kančí krkovička,

paštika s brusinkami, bažantí terina

a letní lanýže.

Předkrmy:

koroptve na rožni s bylinkami a sušenou šunkou,

nadívané hrdličky a plněná štika.

Hlavní entrée:

kapoun na smetaně a králík à la Saingaraz.

Vína podávaná k prvnímu chodu:

po polévce suché sherry.

Z bílých vín:

Carbonnieux, Langon, Meursault a Pouilly.

Z červených vín: Chaînette, Thorins a Saint-Estèphe.

Než nachystáme druhý chod,

bude se podávat Malvasia z Kypru a Madeiry.

Druhý chod: dva rybí mezichody,

servírované před pečení,

a sice mník jednovousý à la Vestale

a pstruh potoční à la Chartreuse.

Jako pečeně bude krocan à la Daube,

hovězí žebra na holandský způsob,

plněná telecí prsa

s telecím brzlíkem

a telecími kuličkami.

A nakonec tenké plátky z jehněčí kýty.

K tomu budou tři omáčky:

Pikantní, Chuďasova, Nebeská modř.

A tři saláty: bylinkový, pomerančový, olivový.

Po pečeni a salátech jako vedlejší chod ještě nabídneme…

Princova štědrost se změnila v utrpení.

Hostina trvala přes osm hodin.

Princ tvrdí, že labužník by se neměl obávat žádného menu,

i kdyby měl strávit u stolu den a noc.

Na začátku třetího chodu jsem myslel, že mi žaludek vypoví službu.

Pak se ale vzpamatoval a k mému údivu vydržel až do konce.

Co na to říkal Dodin?

Ještě jsme to spolu neprobírali.

Dodin zhodnotil princovu hostinu

jako přeplácanou stavbu,

bohatě vyšperkovanou, ale bez světla a jasu,

bez vzduchu, logiky, linie.

Rutině scházela pravidla,

okázalosti řád.

Objevily se chyby v posloupnosti chutí a textur.

Co říkal na dezerty?

Mandlové cukrovinky,

vyžadující soustředění, se podávaly po zmrzlině,

která chuťové pohárky otupí,

a před sýry, rovněž vychlazenými.

Zanechaly tak v puse zvláštní pachuť.

Doslova řekl:

„Pachuť laciné máslové pomazánky.“

Ano.

Co bylo bezchybné?

Vína.

Ne však jejich pořadí.

Doutníky.

Likéry.

I kořalky byly skvělé.

Když se včera vrátil,

dal si před spaním večeři?

Nechtěl usínat se vzpomínkou na princovu hostinu.

Dala jsem mu…

vývar se ztraceným vejcem a snítkou estragonu,

krůtí prso na víně a chřestové frikasé.

Ke sklence Grenache si dal pár sušenek, napil se lipového čaje s medem

a šel si lehnout.

Co dělá teď?

Studuje.

Menu.

-Chce pozvat prince? -Ano.

Eugénie, jakmile vám prozradí,

co mu hodlá servírovat, dejte nám vědět.

Ano?

Jistě.

Poslužte si.

Zdravím, Augustine.

Dobrý den, Eugénie.

Bude to pot-au-feu.

Jste si jistá?

Pot-au-feu?

Ano, prince poctí hovězím se zeleninou.

Ano.

Stačí vybrat čerstvé a co nejméně krvavé maso.

Pořádný kousek.

Nejlépe květovou špičku.

Má vyvážený poměr tučného a libového masa.

Neomývá se, aby si uchovala šťávu.

Vykostí se.

Sváže se, aby neztratila tvar.

Dá se do hrnce, na libru masa pintu vody.

Moc to nechápu.

Eugénie?

Eugénie!

Přátelé!

Přátelé…

Neviděli jste Eugénii?

Byla tady, ale odešla.

Beauboisi, nepotkal jste ji, když jste vyprovázel bankéře?

Ne.

Rabazi!

Eugénie, co je vám?

-Je vám dobře? -Ano.

Usnula jsem.

Nehýbejte se.

Co se děje?

-Co se stalo? -Nic.

-Eugénie! -Nevím…

Asi jsem usnula.

-Usnula? -Ano.

-Jsou tu přátelé. -Pojďte.

Opatrně.

Pomůžu vám.

Opřete se o mě.

Nic vážného.

Jen jste do vínku nedostala pevné zdraví.

Donesu vám nějaké léky.

-Jak se cítíte? -Výborně.

V posteli ležet nebudu.

Potřebujete to.

Buďte rozumná a zůstaňte v posteli.

Ve svém oboru se celkem vyznám a jsem váš přítel.

Důvěřujte mi, ano?

Dobře.

Děkuju.

Odpočiňte si.

Vyprovodím doktora a hned se vrátím.

Váš vývar je znamenitý.

Snad si na to podstrojování nezvyknu!

Klidně můžete.

-Dělám to rád. -Máte na práci lepší věci.

Ať mi vaří Violette!

Violette?

Ta zvládne uvařit akorát vodu.

Navzdory úsměvu působíte…

vážně.

Zasmušile.

Kam se poděly vaše vtipné bonmoty?

Co se děje?

Když…

Když jsem vás našel v zahradě,

myslel jsem…

Myslel jsem, že…

umřu.

Cítím se plná života.

Jsem tak šťastná.

A vděčná.

Chtěla bych…

ještě trochu vašeho vývaru,

pokud to nezakázal doktor Rabaz.

Jistě.

Jistě.

Až budete chtít, pošlete princi pozvánku.

Jsem připravená.

Vy ne?

Mám lepší nápad.

Violette!

Děkuju.

Vzpomínáte?

Tři lahve jsem koupil loni na aukci v Londýně.

Šampaňské Krug Clos d'Ambonnay. Ročník 1837.

50 let leželo na dně oceánu.

Loď, která převážela 2000 lahví do Ameriky, ztroskotala.

Všechno tam pořád je.

Děkuju.

Děkuju.

Smím se dívat, jak jíte?

Jestli chcete.

Jeden čínský básník 11. století se celý život řídil jedním pravidlem:

rok pracoval

a další rok se věnoval manželce.

Měl jsem jeho příklad následovat.

V tom, co jste řekl,

pár věcí nesedí.

Například nejste básník ani Číňan.

Nejsem básník?

Jste Napoleon gastronomie,

princ, král…

a spoustu dalších věcí, ale básník ne.

Řekněme…

Zatím ne.

Navíc tam bylo slovo „manželka“.

Pracuju na tom.

Vrátím se.

Zuby…

Ano, zuby…

potravu rozmělní.

Různé žlázy…

ji v puse zvlhčí.

Jazyk ji promíchá,

přitiskne ji na patro,

vymáčkne z ní šťávu

a vychutná si její chuť.

Potravu shromáždí uprostřed úst

a pak…

Pak se opře o spodní čelist,

v polovině se zvedne,

u jeho kořene tak vznikne skluzavka,

po ní sousto sjede do zadní části úst,

pokračuje do hltanu, jehož svaly se smrští,

posunou sousto do jícnu,

odkud putuje peristaltickými pohyby do žaludku.

Ale u vás, Eugénie,

je tahle činnost…

půvab sám.

Nádhera.

Pozor. Talíř natoč…

k Eugénii takhle.

Ano, pane.

Můžeš jít.

Opatrně, talíř má být natočený takhle.

Já vím.

Přátelé!

Drazí přátelé!

Eugénie a já…

jsme se rozhodli, že se v podzimu života vezmeme.

To není podzim!

Neprotestujte jako Pauline!

Ty snad o podzimu ještě nic nevíš.

Ano, jsme v podzimu života a říkám to bez špetky melancholie.

Před koncem podzimu se vezmeme.

Zlatavý podzim bývá člověku dobrým rádcem.

Je také dobrým obdobím pro gastronomii.

Podzimní růže je omamnější než všechny jiné.

Podzim…

je čas vinobraní, honů, větru, veselosti.

Dozrávají kaštany, artyčoky, hrozny a hrušky.

Zatímco křepelky, pěnice a chřástalové odlétají,

holubi hřivnáči, sluky a kachny

přilétají a dráždí naše chutě.

Ryby se vzpamatovávají z úleku,

který jim způsobila letní vedra.

V Normandii se sklízí jablka,

šťavnaté renety zdobí a zpestřují naše moučníky.

Na podzim se večeří při svíčkách.

Jí se lépe a déle. S větší potěchou a radostí.

Ano!

Divoké husy táhnou ze severu na jih.

Podzim je přechod od nevinné hravosti léta

k rozšafné radosti zimy.

Eugénie, vezměme se na podzim

a rozšafnou zimu přivítejme společně.

Hosté vypadali spokojeně.

Mít kolem sebe tolik milých lidí je velké štěstí.

Říkal jste, že jsme v podzimu života.

Mluvte za sebe!

Cítím se na vrcholu léta.

Až odejdu, bude pořád léto.

Léto miluju.

Vy ne?

Mám rád všechna období.

První studené kapky deště, první sněhové vločky,

první oheň v krbu, první pupeny.

Všechna poprvé mě každý rok naplňují úžasem.

Ale letní slunce!

Miluju jeho žár.

Potřebuju,

aby mé tělo žhnulo.

Jako uhlíky, co denně prohrabávám.

Chápu.

Pojďte dál.

Odteď je to i váš pokoj.

Takže…

Jdu na to.

Menu pro Jeho královskou Výsost, korunního prince z Eurasie.

Delikatesy před polévkou,

polévkou Eugénie Chatagnové.

Brillat-Savarinovy placičky.

Dodinovo pot-au-feu.

Cibulové pyré.

Dezerty.

Bílá vína Dézaley a Château-Grillet.

Červená vína Châteauneuf-du-Pape, Séguret a Chambolle.

A je to.

-To je všechno? -Ano.

To…

To je…

Jak to říct?

Váhám mezi slovem…

„riskantní“

a…

„odvážné“.

Zvolte „odvážné“.

Tak skromné menu nevydá ani…

na první chod běžného princova oběda.

A pak…

Zařadit pot-au-feu…

Vím, co si myslíte.

Ta tři malá slůvka zní hrubě, přízemně a čpí mastnotou.

Ale vařené hovězí se zeleninou…

je typicky francouzské.

Přetrvalo staletí a živilo spoustu rodin.

Proto to beru jako výzvu.

Prince oslním pot-au-feu podle vlastního receptu.

Samozřejmě s vaší pomocí.

Děkuju.

Nebojím se.

A vy?

Cítíte ze mě pochyby?

-Ano. -Čeho bych se bál?

Vezměte mě do náručí.

Co je vám? Violette!

Uznejte, kolego, že medicína není exaktní věda.

Mluvte k věci!

Definice nám teď nepomůže!

Je užitečná.

Osvětluje, proč některé věci nevíme.

Při současném stavu poznání.

Nevíte, co Eugénii je?

Nevíte nic!

Nevíme.

Nevíme, jestli je to vážné, nebo ne,

ani jak se to může vyvíjet.

Třeba se to ani vyvíjet nebude.

Obtíže můžou samy od sebe odeznít.

Doufejme.

Ano, doufejme.

-Jak se cítíte? -Dobře.

Ne, Eugénie, dobře vám není.

Dnes jste mi bezvládně klesla do náručí.

Mám strach. Chápete?

Mrzí mě, že jsem vás vyděsila.

Hodinu poté už mi bylo dobře.

Děkuju, že jste vážili cestu

a s doktorem Rabazem můj stav prokonzultovali.

Oba uznejte, že mi vůbec nic není.

Až je mi trapně.

Věděla jsem, že až přijdete,

najdete mě plnou síly.

-Rabazi, řekněte něco. -Co mám říct?

Tohle je nejhezčí okamžik dne.

Děkuju.

Byl jsem zbytečně přestrašený.

Teď…

Mám jistotu, že vám nic není.

Některé mé noci znáte,

protože je se mnou sdílíte.

Ale zbylé noci…

Chcete vědět, jak vypadají?

Ano. Moc.

Nocí, kdy jsem nechala dveře otevřené, bylo dost.

Ne tolik, kolik bych si přál.

Nocí, kdy jsem se zamkla, bylo taky dost.

Až moc.

Byla i spousta nocí,

kdy jsem si v posteli představovala,

jak jdete ze svého pokoje do mého.

Neslyšně.

S bušícím srdcem.

Zázrak se stal dvakrát.

Jaký?

Představovala jsem si, jak tiše vycházíte ze svého pokoje,

jak našlapujete po schodech,

zahýbáte doprava, jdete chodbou,

stoupáte zadním schodištěm do patra,

uděláte ještě pár kroků,

dojdete k mým dveřím

a nakonec položíte ruku na kliku.

Dvakrát,

jen dvakrát…

za ty roky,

kdy jsem snila, že otevíráte mé dveře,

se v tu chvíli opravdu otevřely.

Violette!

Violette…

Jde o Eugénii.

Podíváš se na ni?

Nechcete nic jíst?

Připravím vám něco jednoduchého.

Děkuju, nemám hlad.

Nejíte už dva dny. To není rozumné.

Popros Louise,

ať dá ty věci pryč.

Můžeš jít.

Před časem se mi zdál zvláštní sen.

Zdálo se mi, že jsem první kuchař na světě.

„První“ ve smyslu „nejlepší“?

Nebo „první z mužů“?

Přesně tak jsem to řekl Eugénii.

Teď si uvědomuju,

že asi nepochopila, jak jsem to myslel.

Je to hloupé, měl jsem…

Měl jsem víc dbát na to, aby nedošlo k nedorozumění.

Věděla přesně, co jste jí chtěl říct.

Uměla číst vaše myšlenky. Proto se vám vždycky trefila do chuti.

Měla zcela mimořádnou intuici,

jako člověka vás znala skrz naskrz.

Dáme Dodinovi naše návrhy.

A uvidíme.

Nemůžeme nečinně přihlížet.

V náš seznam kuchařek věřím.

Co ale řekne Dodin?

Jednu věc jsme dostatečně nezmínili.

Eugénie byla nádherná žena.

Otázka zní:

Kdo s Dodinem promluví?

Já určitě ne.

Možná mám nápad.

Víme, co si Dodin dává k snídani.

Eugénie!

Co to je?

Co to má znamenat?

Violette?

Kdo jste?

Kdo vám dovolil vzít si tu zástěru?

Pane…

Okamžitě si ji sundejte.

Sundejte ji!

Odejděte.

Běžte!

Zmizte!

Proč jsi…?

Co tě to napadlo, Violette?

Omlouváme se.

Byl to můj nápad. Hloupý.

Už o tom nemluvme.

-Sestavili jsme seznam kuchařek. -Ne!

Pane!

Zdravím.

Dobrý den.

Pane!

Promiňte, že jdeme bez ohlášení.

Nic se neděje.

Posaďte se.

Jak se má Pauline?

Právě kvůli ní jsme přišli.

Je moc nešťastná.

Po Eugéniině odchodu…

Neví, jestli ji ještě přijmete do učení.

Bez kvalifikované kuchařky…

to bohužel nepůjde.

Rozumím. Už jsme to s ní probírali,

ale zdá se, že na vaši nabídku nedokáže zapomenout.

Je to nad mé síly.

Jistě. Chápeme vás.

Děkujeme, že jste nás vyslechl.

Pauline…

Je sice mladá,

ale její nezlomná vůle nás udivuje.

Není to rozmar, spíš odhodlanost.

Promiňte, že vás o to žádám…

Nevysvětlil byste jí osobně, proč ji nemůžete přijmout?

Jistě.

Promluvím s ní.

Děkuju.

Děkujeme moc.

Na shledanou.

Mějte se, pane Dodine.

Tady je seznam uchazeček.

Sepsali jsme ho společně.

Mořský jazyk stáhněte z kůže,

naporcujte ho na stejně velké filety.

Očistěte je.

Rozpusťte máslo na velké pánvi, ať se vám tam vejdou.

Jemně je posolte.

Pokapejte je rozpuštěným máslem.

Dejte je péct na plotnu.

Až budou dozlatova, tak je obraťte.

Hotové je nechte okapat a stočte je do závitku.

Přelijte je omáčkou à la maître d'hôtel,

přidejte do ní redukované velouté

a pár kapek citronu.

Dobře, pane.

Děkuju, slečno, můžete jít.

Dobře, pane.

Ochutnej.

Děkuju.

Skvěle uvařené.

-Telecí frikando. -Děkuju.

Tato rafinovaná polévka

v sobě skrývá až staromódní půvab.

Má mít jednotnou chuť,

ale každá částečka té chuti

si musí uchovat svůj osobitý šmak.

Skladba té polévky připomíná sonátu,

kde si každé téma uchovává svůj specifický ráz,

a přitom je součástí velkého harmonického celku.

Tady máte recept. Přečtěte si ho pozorně, prosím.

Eugénie tuhle polévku uměla?

Jistě.

Mistrovsky.

Proto nese její jméno.

Tuhle polévku bohužel nezvládnu.

Jestli si ale myslíte, že bych se ji od vás mohla naučit,

dejte mi vědět.

Na shledanou, pane.

Ta cibule už je?

Ukaž.

Odstav ji z plotny.

Začni smažit houby.

Sůl a pepř.

Přidej tam slaninu a máslo.

Hned jdu k tobě.

Těsto hrnec hermeticky uzavře

a zabrání úniku vůně.

Až se těsto upeče,

krásně hrnec utěsní.

Vytáhneme ho z trouby

a necháme ho vařit na mírném plamenu.

Pauline, vzbuď se.

Uděláme spolu pot-au-feu.

Pauline, vstaň.

Dej to na plotnu.

Výborně.

Pomoz mi.

Ochutnej morek.

Tak co?

Dobrý?

Nechutná ti.

Není divu. Jsi moc mladá.

Morek…

To už je složitá věc.

Chuť se tříbí věkem. Vyžaduje dobrou paměť.

Morek má chutnat takhle.

Zapamatuj si to.

-Ano, pane. -Dobře.

Tak.

Naběračku.

Děkuju.

Jen si smoč rty.

Lahodné.

Po něm se zdá maso ještě lepší.

Chambolle Musigny.

Má všechno. Vznešenost, eleganci, čistotu,

dlouhou dochuť

a výjimečný buket.

Je to perla burgundských vín.

Ztělesnění grácie.

Eugéniino nejoblíbenější víno.

Uvařili jsme dobré jídlo,

ale budí ve mně dojem náčrtu, skici.

Dvacet let.

Pracovali jsme spolu dvacet let.

Vařili jsme denně.

Četl jsem recept a ona čarovala u plotny.

Chybí mi.

Když mluvila,

poslouchal jsem ji stejně dychtivě, jako jsem pozoroval její rty a oči.

Teď…

Je po všem.

Myslím na ni každou chvíli.

Omlouvám se za ten vpád.

Přijdu později.

Grimaude!

Nepočká to.

Pojďte dál.

Obědval jsem u známého.

Měli jsme polévku z jesetera.

Skvostnou!

A pak tohle jídlo.

Běžel jsem,

abych vám dal ochutnat.

Pražma.

Správně upečená.

Šetrně. Pozvolna. Na mírném plamenu.

Telecí brzlík na másle.

S husími játry?

To je novinka.

Tuhle kombinaci neznám.

Smrže.

Jarní houby!

Dušené na smetaně.

Mají příjemný kávový nádech.

Chuť brzlíku s celerem je jemná, tlumená,

hedvábná a zaoblená.

Okurka,

záměrně syrová, aby neztratila vodnatost,

propůjčuje jídlu spolu s citronem potřebnou svěžest.

S rybou to dostává ještě jiný rozměr.

Brzlík jí dodává šmak.

Bez něj má svou přírodní chuť, stejně jako skvěle uvařená zelenina.

Je to božské setkání země a moře, óda na naši krásnou zemi.

Grimaude, je to nádhera.

Jmenuje se Adèle Pidouová.

Půjdeme za ní.

Našli jsme ji?

Myslím, že ano.

Pauline, co děláš? Čekáme na tebe. Hoď sebou!

Hosté vypadali spokojeně.

Ano.

Mít kolem sebe tolik milých lidí je velké štěstí.

Řekl jste, že jsme v podzimu života.

Mluvte za sebe! Jsem na vrcholu léta.

Až odejdu, bude pořád léto.

Léto miluju.

Vy ne?

Mám rád všechna období. První studené kapky deště,

první sněhové vločky,

první oheň v krbu,

první pupeny.

Všechna poprvé mě každý rok naplňují úžasem.

Ale letní slunce!

Miluju, když moje tělo žhne.

Jako uhlíky, co denně prohrabávám.

Chápu.

Přes dvacet let žijeme pod jednou střechou.

Jak jste se mnou dokázal tak dlouho vydržet?

Svatý Augustin řekl:

„Štěstí je…

nepřestat toužit po tom, co už máme.“

Patřila jste mi vůbec někdy?

Smím se vás na něco zeptat?

Je to pro mě důležité.

Jsem vaše kuchařka,

nebo vaše žena?

Moje kuchařka.

Děkuju.

České titulky Jolana Kubíková

Dramaturgie titulků Anna Kareninová

Titulky vyrobil FILMPRINT DIGITAL

www.titulky.com