Afrikaans
Akan
Albanian
Amharic
Arabic
Armenian
Azerbaijani
Basque
Belarusian
Bemba
Bengali
Bihari
Bosnian
Breton
Bulgarian
Cambodian
Catalan
Cebuano
Cherokee
Chichewa
Chinese (Simplified)
Chinese (Traditional)
Corsican
Czech
Danish
Dutch
English
Esperanto
Estonian
Ewe
Faroese
Filipino
Finnish
Frisian
Ga
Galician
Georgian
German
Greek
Guarani
Gujarati
Haitian Creole
Hausa
Hawaiian
Hebrew
Hindi
Hmong
Hungarian
Icelandic
Igbo
Indonesian
Interlingua
Irish
Italian
Japanese
Javanese
Kannada
Kazakh
Kinyarwanda
Kirundi
Kongo
Korean
Krio (Sierra Leone)
Kurdish
Kurdish (Soranî)
Kyrgyz
Laothian
Latin
Latvian
Lingala
Lithuanian
Lozi
Luganda
Luo
Luxembourgish
Macedonian
Malagasy
Malay
Malayalam
Maltese
Maori
Marathi
Mauritian Creole
Moldavian
Mongolian
Myanmar (Burmese)
Montenegrin
Nepali
Nigerian Pidgin
Northern Sotho
Norwegian
Norwegian (Nynorsk)
Occitan
Oriya
Oromo
Pashto
Persian
Polish
Portuguese (Brazil)
Portuguese (Portugal)
Punjabi
Quechua
Romanian
Romansh
Runyakitara
Russian
Samoan
Scots Gaelic
Serbian
Serbo-Croatian
Sesotho
Setswana
Seychellois Creole
Shona
Sindhi
Sinhalese
Slovak
Slovenian
Somali
Spanish
Sundanese
Swahili
Swedish
Tajik
Tamil
Tatar
Telugu
Thai
Tigrinya
Tonga
Tshiluba
Tumbuka
Turkish
Turkmen
Twi
Uighur
Ukrainian
Urdu
Uzbek
Vietnamese
Welsh
Wolof
Xhosa
Yiddish
Yoruba
Zulu
-Dva sešity tohoto deníku jsem našla v modrých skříních
v Neuphle-le-Château.
Vůbec si nepamatuji, že bych ho kdy psala.
Vím, že jsem to byla já, napsala jsem ho já.
Poznávám své písmo i podrobnosti toho, o čem vyprávím.
Vybavuji si to místo.
Nádraží Orsay.
Své obvyklé trasy.
Ale nevybavuji si sebe, jak ten deník píši.
Narazila jsem na stránky pravidelně vyplněné malým,
kromobyčejně pravidelným a klidným písmem.
Narazila jsem na fenomenální změť rozumu a citu,
na kterou jsem se neodvažovala sáhnout
a ve srovnání s níž mi bylo za literaturu hanba.
Jedno je jisté... a jasné.
Připadá mi nemyslitelné, že bych tento text psala,
když jsem čekala na Roberta.
BOLEST podle knih Marguerite Durasové
DUBEN 1945
-Nebylo by to nic mimořádného, kdyby se vrátil.
-Taky by mohl rovnou přijít,
jednoduše... oproti všemu čekání.
Na okraji čekání.
Vždyť se vracejí.
Může se vrátit bez varování.
Třeba zazvoní.
"Kdo je?" "To jsem já."
V tomto směru se stává i spousta jiných věcí.
-Roberte.
Roberte.
Já jsem to věděla.
Věděla jsem, že se vrátíš.
-Jsi krásný.
Chceš něco k jídlu? Nebo k pití?
-Jen sklenici vody.
-Mám tu kávu. Pravou kávu.
Nechceš?
-No tak. Pokuste se.
Já vím, že je to strašné.
Nemáte právo se vzdávat.
-Nevzdávám se.
Nevzdávám.
Je to něco jiného.
-Dobře, tak něco jiného.
-Raději budu dnes sama.
Poradím si tu.
-Jak chcete.
Dobře.
Nezapomeňte, že nejsem daleko.
-Dlouho. Dlouho jsem to zkoušela.
Svět byl ve válce.
Ještě jsem věřila, že běžím k tobě,
že jdu v tvých stopách.
ČERVEN 1944
-Že k tobě možná dojdu. MUŽ:-Budeme to vyřizovat po řadě.
-Předtím jsem myslela, že je to možné.
-Nemůžeme všem vyhovět. Musíte v klidu vyčkat.
-Ausweis, bitte.
-Frau Suzanne Bulatzs.
Bitte, folgen sie mir. -Děkuji.
-Mit komm.
-Pořád ještě čekáte? -Ano, vypršela mi propustka,
nevím, co mám dělat. Mám jít za jistým Hermanem,
kvůli balíčku. Mého muže zatkli v úterý.
Neměl s sebou nic, nemá co na sebe.
-Aha. To je ta Dupinova ulice! To mám na starost já.
Vy jste Antelmová? -Ano, Antelmová.
Dělám si starosti.
Nevíte, jak je to tu s balíčky? Já nevím, jak to mám...
-Vy jste ta spisovatelka? -Ano. Jak to víte?
-Na tom stole dnes ráno ležela vaše kniha.
Hned vedle plánu německých pohonných stanic.
Počkejte na mě tady.
-Haló!
Paní Antelmová!
Paní Antelmová. Žádal jsem, abyste počkala.
Zkusím pro ten balíček něco udělat.
-Děkuji vám.
-Dobrý den, Marguerite. Tak co?
-Ahoj, Suzanne.-Marguerite. Už něco víš o Robertovi?
-Ještě ne, snad už dneska. -Tak ahoj.
-Tak co? -Nespal jste doma.
-Ty tři rukopisy jsou pro vás.
-Ano?
-Ano, už jdu. -Máš telefon.
-Kdo to je? -Nevím, nějaký pán. Vezmeš si to?
-Ano, dej mi ho.
-Ano? Haló?
Ano, to jsem já.
A odkud víte, že jsem...
Jak, přemístěný?
Kam ho přemístili?
A kdo je ten vyšetřující inspektor?
Odkud to všechno víte?
Ehm, tak dobře. Kam?
Tak dobře, hned teď?
-Dobrý den. Pojďte se posadit.
Pane vrchní! -Madam.-Láhev Côtes!-Ano, pane.
-Jste celá bledá. Jíte trochu?
Pane vrchní! Pro paní ještě talíř šunky.
-Ano, pane.
Něco jsem vám tady přinesl.
-Děkuji. -Velice mi lichotí,
že sedím u jednoho stolu se spisovatelkou.
S intelektuálkou.
Mám tajemství, o kterém neví žádný kolega,
ani moje žena.
-Po konečném vítězství Německa
bych rád naplnil svou vášeň pro krásné knihy.
Budu mít knihkupectví a prodávat knihy o umění.
-Už vím kde. -To mi radši ani neříkej!
-Měli bychom i trochu másla. -Ano, výborně.
-Co můj manžel? -Pardon, ano.
Mám dobré zprávy. Je ve Fresnes.
Byl vyslýchán, ale nebyl mučen, nebojte se.
-A jak na tom je? -To nevím, předpokládám, že dobře.
-Podle čeho to předpokládáte? -Podnikl jsem kroky.
-Cože jste udělal? -Udělal jsem...
Musel jsem... Jako při biliáru.
V několika pásmech. Mám své přátele
a ostatní se mě bojí. Takže mohu manévrovat.
Zařadil jsem ho k odpíračům nucených prací.
Takhle se s ním bude lépe zacházet.
Vy se neradujete?
Myslel jsem, že vám udělám radost.
-Myslela, že ho zastřelili, protože nevědí co s vězni.
-Děkuji.
Vy nebudete jíst? Snězte aspoň trochu...
Najezte se, prosím vás.
Nemůžu vás tak vidět.
Ale přitom... smutek vám sluší.
-Musím už jít. -Už?
Ani jste se té šunky nedotkla. Zítra budu vědět víc.
-Jak vám mám poděkovat? -To je v pořádku.
Uvidíme se zítra. Přijdete?
To se spraví, nebojte.
-Dobrý den, Therese. -Zdravím tě, Charlesi.
-Dobrý den, Marguerite. Víte už něco o Robertovi?
-Zatím ne.-To je Jean. -Dobrý den, Jeane.-Dobrý den.
-Jak jste na tom? -A jak jste na tom vy?
-Vydržíte to? Musíte vydržet.
Robert je silný. On to přečká.
Vy víte, že není jen tak někdo.
-Kdybychom věděli, co mají v úmyslu.
Co udělají s postupem Spojenců? Nebudou je střílet?
Mně to přijde logické. Vám ne?
-Podle našich informací to neplánují.
Takové popravy, to není jen tak, musejí se připravit.
Určitě bych o tom věděl.
-Marguerite, dobrý den. -Dobrý den.
-Víte už něco? -Ne, zatím ne.
-Po Robertově zatčení se síť musí dát zas dohromady.
Takže u mě se scházíme naposledy. -V Tulle to byl údajně masakr.
V Tulle? Jo. Střílejí bez rozdílu.
Ženy, děti, starce...
Masakr je slabý slovo. -V La Creuse to samé.
V Argentonu vzali jako rukojmí celou vesnici!
-Od vylodění to je teď všude. Chtějí vyvolat strach.
Ano, je to tak. Smrdí to evakuací!
-A v Châteauroux projížděli středem města
a stříleli po kolemjdoucích.
-Byla jsem s policajtem, co zatkl Roberta.
-Co prosím? -Co? -Cože?
-Byla jsem s policajtem, co zatkl Roberta.
-S tou krysou z gestapa? -Ano, mluvila jsem s ním.
-A proč, Marguerite? -Slíbil mi zprávy o Robertovi,
a že doručí balíčky. -Proč jsi s ním mluvila?
-Má kancelář v rue des Sossaires. -Snad jste tam nebyla?
-Myslím, že je důležitý. -To bude léčka.
-Samozřejmě že je to léčka. -Už se s ním nesmíte setkat.
Proč jste mi nic neřekla? Jestli můj byt hlídají,
můžou každou chvíli vpadnout dovnitř.
-Myslíš? -Taková hloupost je to!
-Proč jsi to udělala? Co?
-To je šílenství.
-Podle mě si myslí, že nic nevím. Jsem spisovatelka.
-Taky si myslím, že je to nebezpečné.
Teď už je většina nových buněk hned infiltrovaná.
-To je pravda.
-Vlastně dneska mi má zase zavolat. -Zas se máte sejít?
-Líbím se mu.
-Chce informace. Využívá vás.
Nedonutil mluvit Roberta a zkouší to přes vás.
-Ano, vystavujete nás nebezpečí. -Přerušte s ním veškerý kontakt.
Musíte být nenápadná.
-Já si naopak myslím, že je to skvělá příležitost.
Policajt se má využít.
Je to jediný člověk, který nás spojuje s těmi zatčenými.
Ve svém postavení může hodně udělat.
To je nejlepší zpráva za poslední tři měsíce.
-Mám o tebe strach, chápeš? -Vy si myslíte, že jsem neschopná.
-Nevykládej nesmysly.
Slib mi, že na sebe dáš pozor.
-Tak co? -Dobré je to.
Měj se na pozoru. Aby tě nikdo nesledoval.
Když budeš odcházet, řekni domovnici,
kam jdeš a kdy se vrátíš. -Pěkný den, paní Antelmová.
-Hlavně mu neříkej žádná jména. Žádné adresy.
Nic si nevymýšlej.
Snaž se co nejmíň lhát.
Nepoddávej se tomu. Ani když bude mluvit o Robertovi.
-Teroristo! Ty hnusná kryso!
-Hnusáku! -Že se nestydíš! Ale my ti ukážeme!
Že ti není hanba, ty šmejde!
Jsi pyšnej na to, že jsi zradil vlast?
-Kryso! -Nacpu ti tvý koule do hudby!
Uvidíme na šibenici! Tam už tak pyšnej nebudeš!
-Pěknej podrazák!
Ale slízne si to.
-Další, kterého udali.
Pojďte se mnou, chci vám něco ukázat.
Nebojte. -Zrádce!
Pověsíme tě! Budeš viset!
-My ti ukážeme!
-Neumíte si představit, co je v celém tom hnutí odporu
donašečů. To snad víte, ne?
-Nevím. Asi ano.
-Vašeho manžela nezatkli jen tak, to je jasné.
Udal ho člen jeho vlastní buňky.
Promluvil pod pohrůžkou deportace.
Nechcete znát jméno?
-Na tom nesejde.
-Vy nechcete vědět, kdo vašeho muže udal?
-Co by se tím změnilo? Musím se mít na pozoru.
-Hele, to je Dupinova ulice!
-Vím, o co mu jde.
-Znáte tuhle ulici?
-A v kterém domě jste ho zatkli?
-Netvrďte mi, že jste v tom domě nikdy nebyla.
Vy nevíte, který to je? Vy to nevíte?
-Co čekáte? Řekla jsem vám, že nic nevím.
-Tady všechno začalo. Na stole ta vaše kniha...
Pochopte, že...
jak se říká, tady se kruh uzavřel.
-Co mi tím říkáte?
-Nic vás nenapadá?
-Chcete mi nahnat strach? To se vám daří.
Hrajete si rád se ženami?
Aby vám vděčily za život? Taková moc se hodí.
-Ale Marguerite, co to říkáte? Víte, nesmíte se tak rozčilovat.
Tak pojďte. Uvidíme se zítra.
Ano? Máme si toho ještě tolik co povědět!
-Ve strachu se odkrvuje hlava.
Neslyším už zřetelně. Hluchota je relativní.
Hluk ulice je náhle tlumený.
Připomíná jednotvárné šumění moře.
Jdu po silnici, nejede žádné auto.
Vidění se postupně zamlžuje.
Nerozeznávám už nic.
Ale jdu dál. Přecházím ze silnice na chodník.
Pak se vracím na silnici. Jdu.
Mé nohy jdou.
Vidím vysoké domy.
Z křižovatky Sevres se kymácejí k nebi.
A chodníky se hloubí. Černají.
Nerozeznávám už nic. Ale jdu dál.
Jdu. Mé nohy jdou.
Přecházím ze silnice na chodník. Pak se vracím na silnici.
Jako bych cítila lehkou lítost, že jsem to propásla
a neumřu zaživa.
Nevím, co si mám počít se svobodou.
Mám strach, že mě zabijí.
Stydím se za to, že žiju.
A říkám si, že když neumřu, zas tě uvidím.
Že jen musím být živá, abych tě ještě viděla.
Nevím, jestli ti ten vzkaz doručím.
A přitom jsme si tak nablízku. Jsi tam, za těmi zdmi.
Ani ne za hodinu bych mohla být s tebou.
Od nynějška všechno zaznamenávám. Všechno budeš vědět.
Až se vrátíš.
-Ano?
Ano, už jsem se vrátila.
Dobře, tak zítra.
Ve dvanáct deset.
Kde?
Dobře.
Tak zítra.
Rabier mi denně telefonuje.
Schůzky si se mnou dává vždy na poslední chvíli.
Vždy v nečekanou hodinu.
Například za dvacet minut šest, ve čtyři deset...
Schůzky jsou vždy na otevřených místech
nebo místech s několika východy.
Kavárny na rohu, křižovatky ulic.
-Oblíbené čtvrti: šestý obvod,
L'Assemblé, République,
Duroc, Palais Royal.
Rabier přichází vždy s velkým předstihem
a čeká daleko od místa schůzky.
Když je to na ulici, vždy čeká o kus dál.
Když je to v kavárně, je na protějším chodníku,
ale ne před kavárnou.
Je tam, odkud je lépe vidět ten, na koho čekáme.
Když přicházím, často ho ani nevidím.
Vynoří se za mnou.
Restaurace:
musí se tu zaklepat na dveře. Na stolech je máslo,
na talířích smetana, čerstvé maso, dobré víno.
Nemám hlad. Nemám hlad.
-Tam u toho stolu. -Je z toho zoufalý.
Pokaždé, když se musím vidět s Rabierem,
dělám, jako bych měla jít na smrt.
Dělám, jako by věděl o všem, co činím,
je to pokaždé, každý den.
-Francie i Německo ocení vaši odvahu a dobrou vůli
a nic nebude zapomenuto. -Možná mají soudruzi pravdu,
co když ten kolaborant chce dostat celou síť?
Využívá mě, zatímco si já myslím,
že využívám jeho. -Děkujeme vám!
-Přináší mi důkazy, dává záruky. Dovoluje mi doručit pár dopisů,
informuje mě o tom, jak se Němci rozhodují
ohledně vězňů, o podmínkách vazby.
-Co říká o Robertovi? -Že není nemocný.
Že ho nemučili. Jsem si jistá, že mluví pravdu.
Potřebuje tu pravdu, aby mě měl v hrsti.
Nevím.
Chci tomu věřit.
Každý den se mu vydávám na milost.
Protože mě přibližuje Robertovi.
-Naše síly budou plnit nejrůznější úkoly.
Aby usnadnily postup Spojenců, a to k naší radosti.
Jen si představte, naši krajané a dalecí přátelé,
že celá jedna část Francie bude osvobozena
za aktivního přispění sil
organizovaných tajně na našem území.
Právě ve chvíli, kdy k vám mluvím,
můj kraj už nebojuje sám a není jediný,
kterému velitelství Spojenců blahopřeje.
Na jihu Francie tisíce vojáků, francouzské vnitřní vojenské síly
s podporou obyvatelstva, bojují proti Němcům,
a také oni, také tito naši soudruzi
přijímali blahopřání od spojeneckého velitelství.
Ve střední Francii vlastními silami osvobozujeme města.
Na jihu od Paříže tisíce vlastenců napadají nepřítele.
Na východě a jihovýchodě zaznamenáváme akce proti nepříteli.
Právě se dovídám, že síly z mého kraje Aisne
překročily hranice sektoru
a že téměř deset tisíc našich mužů bojuje na jih od Loiry.
Drazí dalecí přátelé, to jsou dobré zprávy z vlasti.
Francie povstala.
-Marguerite. Prosím, posaďte se.
MUŽ:-To se mi nechce věřit. -Nevadí vám, že jsme spolu?
-Je to vaše prostředí. -Uděláš to?
-Tak dobře. -Dočetl jsem vaši knihu.
Je pozoruhodná. -Ano, měl jsem velký štěstí.
-Opravdu. -Já tu ale nejsem kvůli literatuře.
Jsem tu kvůli svému muži.
-Znáte toho muže?
Tady a tady.
-Nevzpomínám si. -Pokuste se.
-Kdo je to? -Morland.
Neříká vám to nic?
-Ne. Nikdy jsem se s ním nesetkala.
Nepomůžu vám, neznám ho.
Starám se jen o záležitosti svého muže.
-Když mi ho pomůžete najít,
zařídím, aby Robert nebyl deportován.
-Jak, deportován?
Kam deportován?
Proč nic neříkáte?
-Prosím vás, podívejte se na ty fotografie,
vy jste toho muže už určitě viděla. Jen se podívejte se.
Když mi pomůžete, Robert zůstane ve Fresnes.
To vám slibuji.
Nic vám to neříká?
-Ne. Neřeknu vám to, i kdybych ho znala.
Něco tak odporného bych nikdy neudělala.
-Francois Morland je velitel skupiny,
kam patří váš manžel. Je na něj vypsána vysoká odměna.
Mě peníze nezajímají. To není to hlavní.
-Podle vás bych ho mohla udat?
-Je tak důležité, co si o vás myslím?
-Neřeknu nic, i kdybych ho znala.
-Tak vy ho neznáte? -Ne.
Já ho prostě neznám.
U mě v bytě nikdy nebyl.
Poslyšte, prosím vás,
udělejte něco, jestli můžete.
Prosím vás o to.
Líbí se vám to, když vás prosím?
-Znám jednoho důstojníka ve Fresnes.
Má na starost deportace.
Řekne vám, který to bude konvoj.
-Kam ten konvoj pojede?
-Vy víte, že blafujete. Vy pro něj nemůžete nic udělat.
-Dám vám propustku.
S tímhle se dostanete dovnitř.
Tu máte, vezměte si to.
Nic víc udělat nemůžu.
-Jdu za panem Weberem, tady mám doporučení.
-Co máte v té tašce? ŽENA:-Nic. -Můžete jít, paní.
-Děkuji. -Můžete jít. Další, prosím.
-Co s nima bude? Co se s nima asi děje?
Prosím vás, proč nás nepustíte dovnitř?
Vždyť vycházejí ven. Prosím vás, řekněte nám něco.
My chceme nějaké informace. Řekněte nám, co s nimi dělají?
Lituji, nemůžu vám nic říct. Nepopravuje se?
-Opravdu, nic nevíme.
-Co dělají s politickými vězni? Kam je odvážejí?
-Já nevím, začali je odvážet dneska v noci.
-A vozí je do Německa? Řekněte.
Jedou... Vozí je do Německa?
-Vyčkejte, oni vám to řeknou sami, my už musíme jít.
-Marguerite! Moje Marguerite! Compiegne!
-Vraťte se zpátky! Zpátky!
Zpátky, nebo se bude střílet!
-Odvezli ho v kamionu.
Do Compiegne.
Budou ho deportovat.
-Nemusíte to dělat.
-Už ho nepotřebuju. -Jste si jistá?
-Ano. To jsem já.
Chtěla bych se sejít.
Zítra, dobře. Sejdeme se zítra.
Ano, vím, kde to je.
Tak dobře. Domluveno.
Budu tam.
Saint Georges. Zítra v poledne.
Vchod z Coulaincourtovy ulice.
-To se akorát stačíme připravit. -V poledne? To se zvládne.
-Musíme si pospíšit, než ten prevít zmizí z Paříže.
Chci, aby mluvil! Chci vědět, kdo Roberta udal.
Chci, aby zaplatil.
-Pane Rabiere.
-Děkuji.
-Pane Rabiere! Na zdraví, pane Rabiere.
Mám velice rád klasickou hudbu. Pane Rabiere, jak se vám vede?
-Dobrý den. -Dobrý den.
-To je jiná úroveň, viďte? -O literatuře už mluvit nechcete?
-Ale ano, chci, naopak. Mé knihkupectví je na dobré cestě.
-Vy nečtete noviny? Vy nevidíte, že se to obrací?
Všichni vědí, že za chvíli bude Montgomery v Paříži.
-Německo neřeklo poslední slovo.
-Promiňte, ale dneska v noci přišli až k nám do bytu.
Bouchali, zvonili, hrnuli se jako velká voda.
Probudili celý dům.
Neptali jsme se, kdo to je, ale byli to určitě odbojáři.
Naštěstí máme pancéřované dveře. To se jim přece nesmí trpět.
Uděláte s tím něco? -Už děláme, madam.
Tomu se učiní přítrž, buďte ujištěná.
-To jsem ráda.
-Tahle, ta má strach.
A má proč mít strach.
Neobjednáme si víno?
-Ano, objednáme. Pane vrchní!
-Ano? -Láhev Pouilly.-Zajisté.
-Děkuji. -Jaké dveře máte vy?
-Jaké mám dveře? -Jsou pancéřované?
-Ale já nemám strach. -Když dovolíte...
-Nemám si co vyčítat, byla to moje volba.
-Prosím, madam. Pane...
-Děkuji. Budu vám něco vyprávět.
Jednou jsem měl zatknout Židy.
Přišli jsme do bytu a nikdo tam nebyl.
V jídelně na stole byla dětská kresbička pastelkami.
Odešel jsem a nepočkal si na ně.
Ušetřil jsem tu rodinu.
A nebyla to jediná.
Chtěl jsem říct, že... že bych vás varoval,
v případě, kdyby vás chtěli zatknout.
-Vděčíme vám za život, viďte?
Chcete mít zadní vrátka?
Po víně se všechno mění. -Vy mě soudíte.
-Sleduji jeho policajta. -Neznáte mě, nic o mně nevíte.
Vaše kniha...
-Když dovolíte...
-Už není tak důležitý. Už není nic.
-V děsivé propasti... -Je to jen agent německé policie.
-V děsivé propasti se nad ní den uzavíral...
-Sleduji jeho policajta.
Dívám se na jeho novou košili,
na jeho kravatu ladící s jeho hnědým oblekem,
je zlatavě béžová. Škoda, že tahle nová košile
padla na člověka odsouzeného k smrti.
-Je to nádherné. Oslovuje mě to.
Jako by to bylo napsané pro mě.
-Už necítím strach. -Promiňte, co jste říkala?
-Dívá se na mě.
Opíjíte mě.
Můj osud je pořád ve vašich rukou.
A co když jsem já měla v rukou jeho osud?
Už necítím strach. Strach teď mají oni.
-Nechtěla by sis zatančit? -K čemu to? Myslím, že ne.
-Ale mohli bychom si zatančit, viď?
-Ti všichni tady. Všem hrozí
ve dnech a týdnech, které přijdou, smrt.
Už to vědí. -Ta hudba.
-Nemůžou o tom nevědět.
Brzy je to všechny stáhne na dno. Přicházím z jiné země než oni.
Přicházím z Francie.
Všechno bude jednodušší.
Všechno je jednoduché.
Jsem jinde.
-Třeba sem. -Jistě.
-Víno, strach...
Dionys, tak blízko.
Roberte, kdybys to viděl, smál by ses.
Slyším tvůj smích. Můžu ho slyšet.
Tohle už je konec.
Německo prohrálo.
-Německo konečně prohrálo, všichni to vědí.
-Co říkáte, je příšerné, ale to nevadí.
Hlavně že jste veselá, to mám radost.
-Promiňte, cože ta paní říkala? -Zatkli jejího muže.
-Aha, ano. Tak to musí být smutná.
-Jednou mi povídali o strachu.
Že pod palbou z kulometu se cítí kůže na těle.
Objeví se šestý smysl.
-Vy teď myslíte na mě? Nebo na svého muže?
-Ne. Nemyslela jsem na něj.
-Omluvte mě.
-Hezky hráli.
-Já necítím nic.
Ani svou kůži. Ani své tělo.
Už necítím strach.
Zatančeme si.
-Pojďte.
-Dámy a pánové, nemějte obavu, jen odstupte od oken
a vykliďte sál. Padesát metrů vpravo je kryt.
Pro ty, kteří chtějí, máme otevřený sklep.
Bude tam hudba, šampaňské! Večer pokračuje, dámy a pánové.
Neračte mít obavy, všechno je v pořádku.
Na shledanou a pěkný večer.
Pane, kryt je padesát metrů tímto směrem.
Pane, kryt je padesát metrů tímto směrem. Prosím.
-Marguerite, zůstaňte se mnou, prosím vás.
-Co to děláte?
-Říkal jsem, že nemám strach. Říše nepadne.
Se mnou se vám nic nestane.
Zůstaňte.
Chci vědět, proč jste mi zavolala.
-Abych vás viděla. -Proč?
-Abych mluvila o Robertovi. -Vy víte, že to tak není.
Mějte odvahu mi říct ten důvod.
Chci to vědět.
Tak proč?
-Vidíte? Zdá se, že to přišlo.
Svět bude zas brzy svobodný.
-Jeden můj přítel má kousek odsud byt.
Zůstaňte se mnou ještě, prosím vás.
-Proč, k čemu? Chcete mě mít, nebo zabít?
-Pohrdáte mnou, viďte?
Lidi jako vy námi pohrdají.
Jsme z jiného světa.
Před pár lety byste se na mě ani nepodívala.
Kdybych mohl vašeho muže zachránit...
-Vy jste mi lhal.
Vy jste se ho nesnažil zachránit.
-Teď vím, že jsem to vždy věděla.
Dal jste mi iluzi, že jsem s ním spojená.
Jen tohle jste mi dal.
-Marguerite, já vás ztratím.
-Musím jít ven, není mi dobře.
Věděl, že je to naposled. Věděl to.
Pochopil všechno hned na začátku.
Nic neudělal, aby nás zastavil, jako kdyby...
Jako kdyby to už nemělo význam.
-Chtěla bych, abys to viděl.
To něco, co vybuchne, budu ti o tom vyprávět.
Jak se svět odevšad osvobozuje... povím ti o tom.
Jak se všechno zhroutilo.
Za pár dní v jedenáct večer začalo osvobozování Paříže.
Celých osm dní a osm nocí.
Rabier na útěku musel také slyšet ohromné hřmění
všech zvonů z pařížských kostelů
a možná taky viděl všechen ten dav venku,
v domech a na ulicích, to nevýslovné štěstí.
-Paříž je svobodná.
Ve válčícím světě už ochotném zapomenout.
Zapomenout na všechno.
Rozhodla jsem se, že na něho budu čekat tak,
jak na něho čekám...
až z toho umřu.
Je to moje věc.
-Pojedete-li do Japonska,
musíte navštívit sopku Mihara.
Ale cestou si zpívejte žalozpěv s básnířkou Shiyu.
Můj milý loví vážky a mě tu nechal samotnou.
Kdepak asi je?
Ale Japonsko jsou také veliké domy z bílé žuly!
Jsou to široké pravoúhlé třídy, kde se prohánějí taxíky...
-Válka pořád nekončila.
-... Jsou to kanceláře zaplavené sluncem,
odkud mozek ovládá lodě plující po moři...
-Ještě jsem si tak docela neuvědomovali, co sestalo.
-... s nákladem všeho možného. I nemožného.
-Byli jsme v prvním čase lidství.
Nedotčeném. Neposkvrněném.
-Jsme v Evropě, ale i v Japonsku.
Večer si člověk z prosklených domů oblékne kimono.
Ovine se jím od hlavy k patám.
Do pestrého kimona se Japonec halí jako pták do peří.
-Koncem zimy hlásili, že je Německo poraženo.
Ještě dlouhé měsíce války. Rozprostřené po celé Evropě.
Dlouho jsme neměli žádné zprávy. Nic se nehýbalo.
Okupovanou Francii zahalovalo mlčení.
Zprávy teď začínají přicházet odevšad,
chrlí na nás realitu světa.
Přišlo nové jaro se svými mrtvými, se svými přeživšími,
s nepředstavitelnou bolestí německých lágrů.
Orsay. Zajatci se tváří udiveně.
Přijíždějí rovnou od Bourgetu, z Německa.
Někdy odpovídají, většinou dost dobře nechápou,
co se po nich chce. Usmívají se.
Otáčejí se po francouzských ženách, jsou to první, které zas vidí.
Na nádraží Orsay chodí také hodně lidí,
kteří na nikoho nečekají, jen aby se podívali,
jak se vracejí váleční zajatci a jak na ně jejich ženy čekají,
a na to všechno kolem. Aby viděli, jak se to děje.
Možná to tu už nikdy nebude.
Taky bys mohl být mezi nimi. Bylo by docela dobře možné,
abys byl v příštím vlaku, nebo v tom po něm.
Pracuje se mi špatně. Mezi těmi jmény,
která píšu jedno za druhým, jeho jméno nikdy není.
-Rihma. -Moment.
-A jak se to píše? -S "H".
-Řekněte mi jméno. -Dupont. -V pravidelném rytmu toužím utéct,
odložit tužku, na nic se už nevyptávat,
vyjít ze střediska pro celý zbytek života.
Ukažte mi to. Řekla mi:
"Vy nejste z ministerstva, na to nemáte povolení."
-Na to nemáte právo, vy nejste z ministerstva, nemáte povolení.
-Vzali jsme si ho sami, sestavujeme seznamy jmen.
O to se stará ministerstvo, otiskujeme seznamy jmen v novinách.
Kde se tu berou v těch perfektních oblecích
po šesti letech okupace.
S tím povýšeným, blahosklonným tónem:
"Vaše doklady", "zakázaný stolek",
"vaše místo na konci řady venku, s rodinami".
Gaullistické osazenstvo, které si zabírá Francii
a právě teď přepisuje dějiny.
Zamoří Francii nadlouho.
De Gaulle už na nic nečeká, pouze na mír.
To jen my ještě čekáme, oním odvěkým čekáním,
jakým čekají ženy všech dob všude na světě:
čekáním na muže, kteří se vracejí z války.
Večer chodím do redakce, předávám seznamy.
Každý večer říkám Dionysovi: "Zítra už na Orsay nepůjdu."
Brzy se vrátí všichni zajatci.
Do posledního.
Ty se pořád nevracíš.
-Najezte se.
Jez!
Nemáte právo to vzdávat.
-Eh, máte pravdu.
Nakonec jsem se dožila konce války. Musím se mít na pozoru,
nebude nic mimořádného, když se vrátí.
-Kam jdete? -Do druhého patra.
-Dnes toho máte hodně na práci. Přinesl jsem chlorhydrát.
A osprchujte se, začínáte páchnout.
Paní Antelmová!
Musíte zajít za paní Bordesovou, její syn se po vás ptal.
-Už jsem jí to říkala, její manžel přijede s lágrem IIIA
příští týden.
-Měla byste za ní asi zajít.
-Zajdu tam.
-Tady leží. Nechce už vstát.
-Dobrý den. -Dobrý den.
-Jak se jmenuješ?-Suzanne. -Maminko!-Dobrý den, Suzanne.
-Dobrý den. -Maminko!
Je tu paní Antelmová!
Maminko!
-Paní Bordesová?
Paní Bordesová, to jsem já, Marguerite.
Jdu dovnitř.
Paní Bordesová...
Nesmíte se tomu tak poddávat.
Tak už dost. To bude dobré, už dost. No tak...
Brzy bude po všem.
Ššš... já vím, já vím.
Tohle přece nemůžete.
Vy víte, že se vrátí, lágr IIIA je už na cestě.
-To jste mi říkala už před týdnem.
-Já si nevymýšlím, přečtěte si noviny.
-V novinách to není jasné. Vy mi říkáte,
že se odtamtud nevrátí, jsou toho plné ulice.
Lágr IIIA byl přece osvobozený před dvěma dny.
-Dnes už není rozumné si myslet, že se váš muž nevrátí, naopak.
Je to otázka dnů.
Pouze otázka dnů.
Otázka hodin.
-Ano.
Ovšem. Díky, paní Antelmová.
Děkuji vám.
-Zase přijdu.
To bušení ve spáncích bych měla zastavit.
Usínám. Vedle něho.
Každý večer. V černém příkopě.
A on je vedle mě. Mrtvý.
Německo je v plamenech. On je tam, v tom Německu.
Jestli ho nezastřelili, je v tom hořícím Německu.
Tak co? -Nic.
A vy?
-Nic.
-Jak je vám?
-Zase se to vrátilo.
Ve středisku jsem se viděla se Sorelem
a ten říkal, že se prý vrátí...
jeden z padesáti vězňů.
-Dnes už není rozumné si myslet,
že se váš muž nevrátí, stejně jako že se vrátí.
-Dneska si můžu vybrat. Mezi belsenskými zastřelenými
a tou hromadou mrtvých těl v Mittel-Glattbachu.
Po všech cestách jdou vyděšení lidé.
Den před příchodem Spojenců postříleli vězně v Buchenwaldu.
Prý aby nevyprávěli.
Našla se ještě teplá těla.
Tomu masakru se dalo předejít. Poslat komanda výsadkářů
den předtím, než tam Spojenci došli.
Teď je budou střílet až do konce. Nic už jim v tom nezabrání.
A všem je to jedno. Ano.
Berlín je v plamenech, Německo je v troskách
a my se tady zabýváme obecními volbami.
"De Gaulle a zapomeňme na slzy".
Popírají deportace a lágry.
Drží se státní smutek za Roosevelta.
Ale smutek za lid se nenosí.
Takhle to skončí. Možná nebudeme vědět nikdy nic.
-Ne.-Vím jen, a tím jediným jsem si jistá,
že měl celou tu dobu hlad.
Celé měsíce.
A ani před smrtí neviděl chleba. Ani kousíček.
-Hned s tím přestaň.
Tohle je moc snadné.
-Jsem nejzbabělejší z těch, které čekají.
Někdo zvoní. -Ano, slyšel jsem.
To je Beauchamp.
Dobrý večer. -Dobrý večer, Marguerite.
-Dobrý večer. -Podívejte se.
Sehnala jsem víno. Vůbec nevím, jaké bude.
-Tak co? -Proč nenapíše?
-Je to otázka spojení, nemůžou psát.
V Německu už skoro nechodí pošta. -Dojdu pro skleničky.
-Ale o těch z Buchenwaldu zprávy jsou.
A ví se, že Robertův konvoj, jel právě tam, do Buchenwaldu.
-Ano, to je pravda. -Teď už máme důvod očekávat zprávy.
-Mohl být začátkem roku převezen jinam.
-Ano, to je pravda. -Já nevím. Ale...
jsem o tom přesvědčený. -Generál de Gaulle
šel na Lyonské nádraží přivítat ženy z Ravensbrücku.
-Každopádně Sověti jsou v Berlíně a prý už rok.
To je úžasné, ne? -Nemůžeme si stěžovat.
-Víte, co mě na tom nejvíc těší? Že se teď všechno ukáže.
-A slyšeli jste to poslední de Gaullovo prohlášení?
-Chtěla bych jít po velké pláni.
Sama.
I tam na druhé straně je večer.
V příkopu zavládla tma. Jeho ústa jsou teď ve tmě.
Opouštějí mě síly. Končí šest roků války.
Cítím, že to přichází. Je konec světa.
Neumírám proti nikomu. Musím si dát pozor.
V tom umírání se s ním nesetkávám. Přestávám na něho čekat.
Musím zůstat naživu. Abych na něj mohla čekat.
Už čtrnáct dní je mrtvý. Čtrnáct nocí.
Ten boj s únavou. To vyčerpání.
Napospas kdesi v příkopu. Na něm déšť, slunce.
Vyčerpání z toho čekání. Prach vítězných armád.
Nezvykat si na to. Má rozevřené dlaně.
Kdyby zazvonil... Kdo je to?
Já, Robert Antelme.
Jakmile se vrátí, umřu.
Není možné, aby to bylo jinak. Je to moje tajemství.
-Dejte mi to.
-Dáš mi ho? Dej mi ho.
Slyšíš? Dej mi ho.
-Jsou tři hodiny. Musíte se probudit.
Celou noc jste ze spaní hlasitě blouznila.
Mluvila jste.
Mluvila.
Nedalo se tomu rozumět.
-Nadechněte se.
Bolí vás to tady?
Dobrá. Máte hodně nízký tlak.
Budete muset... musíte se mít na pozoru.
Měla byste vysadit chlorhydrát, jíst a vzít si občas aspirin.
To vám pomůže. Ano? Na shledanou, Marguerite.
-Je tu paní Katsová, matka Dory. -Je tady?
-Pozvala jste ji sem, než se její dcera vrátí.
-Dora? Přišla sem její matka?
-Ano, je tady i s kufry. -Nechtěla bych vás obtěžovat.
Jdu asi... jdu nevhod. Jestli jste nemocná...
-Ne, naopak.
Jen jsem... jen jsem se někde nastydla.
Nic vážného. Dionys vám odnese kufry do pokoje.
-Jenom než se dcera vrátí.
-Ovšem. Já se o vás postarám.
-Buďte tu jako doma. -Děkuji.
-Haló? Dobrý den, Helene.
Hm... Ano, teď spí.
Buchenwald?
Jak to?
Co říkají vězni?
Cože, kde?
Špatně vás slyším.
Odváželi je? Nic určitějšího nevíte?
Hotel Royal.
Děkuji, Helene, půjdeme tam.
Robertovi spoluvězni se vrátili do Paříže.
Viděli Roberta před deseti dny, žije.
Jako byste měla horečku.
-Připadá mi, že už jsem se načekala dost.
Mohl by se vrátit se Židy. Proč ne se Židy?
V Paříži se o Židech ještě nemluví.
Ještě nebylo odhaleno nic o nacistických zvěrstvech.
Ještě nebylo odhaleno nic o lidském druhu.
Bylo zářivé jaro.
Dubnové odpoledne, vydané napospas našim pohledům.
V plném slunci.
-Tak ustupte, prosím. Ustupte!
-Jděte stranou! -Prosím, uvolněte místo.
Uvolněte místo, prosím!
-Pojďte. Jsou naproti.
-Jděte přímo k přepážce. Postarejte se o ni, Dionysi.
Musíte jít nahoru. -Kam?
-Jsou v šestém patře.
-Promiňte, pane, neviděl jste náhodou mé syny?
Nisim, Joseph a Salomon. Dvanáct, šestnáct a patnáct let.
-Marguerite! Marguerite!
-Tak, přivádím vám blízké od Roberta Antelma.
Před chvílí jsme o nich mluvili. Je tu jeho přítel.
A taky jeho manželka. Položí vám pár otázek.
-Aha. -Tak já vás tu nechám, ano? -Dobrý den. Vy jste Perrotti?
-Ano. -Viděl jste Roberta?
-Naposled jsme ho viděli před dvěma týdny.
-Jak na tom byl? -Byl... unavený.
-Dobrý den.
Promiňte, můžete mi pomoct, prosím vás?
-Co potřebujete? -Hledám svou rodinu.
Isaak Mardoché Gicranec. Moje matka Marie,
a můj bratříček Felix. Odvezli je ve dvaačtyřicátém.
-Ty jsem neviděl. -Děkuju.
Prosím vás, paní.
Ani toho malého?
-Jak to, že tu Robert není s vámi? -Hledali jsme ho,
když vlak odjížděl, ale nenašli jsme ho.
-A hledali jsme ho všude.
-Všude? Tak proč jste ho tedy nenašli?
-Byla tma. A pak, bylo nás ještě moc.
-Všechno se vynořuje. Tady.
Osm měsíců v Buchenwaldu s Robertem.
Společně přežili zimu v Buchenwaldu.
Evakuaci tábora.
Kolony na cestách.
Desítky, stovky jich jdou a padají.
-Všichni jsme se snažili, ale marně.
Robert mezi nimi v koloně. Podél mrtvých v příkopu.
-Já jsem ho viděl potom, co utekl, to vím určitě,
dokonce jsme se dohodli, že z nádraží utečeme spolu.
-On utekl?
-Pokusil se utéct, ale chytili ho.
-Chytili ho? A co s ním udělali?
-Hrozně ho zmlátili. -Jak?
-To už nevím.
-Viděl jsem ho vestoje. To vím určitě.
-Vy mi neříkáte pravdu. -Já se budu ptát.
-Byl v koloně. -Já vím, že utekl. -Viděl jsem ho tam.
-Pokuste si vzpomenout. Kdy utekl?
Bylo to den předtím?
-Už nevědí.
Nevědí, jestli ještě žije, jestli pořád jde.
Nic už nemůžou říct.
Řeč už nedokáže vyslovit, co viděly oči.
Řeč mlčí.
Je... -promiňte, já jsem tady usnula.
A taky se omlouvám za ten nepořádek kolem,
nezlobte se.
Vyprala jsem všechny věci své dcery,
smrděly naftalínem a zatuchlinou. Brzo to uschne.
Já... hned o uklidím.
A zítra to vyžehlím.
A... kdybyste chtěla,
přežehlím taky košile vašemu manželovi.
Dobrou noc. -Dobrou noc.
-Je pozdě, už se nic dít nebude.
Musíme jít spát.
Jděte si lehnout, nechám vám přinést něco k jídlu.
Slyšela jste, co říkal doktor?
-Něco na tom nesedí.
Je tu mezera.
Nechápu to.
On byl v koloně. A z té kolony prý utekl.
Chytili ho, zbili, ale co pak...
Viděli ho vestoje? On říkal, že ho viděli vestoje.
Tak proč ho neviděli na nádraží?
-Vždyť víte, že to nic neznamená.
Jděte si lehnout.
-Vy něco víte?-Nevím nic. -Ano, vy něco víte.
-Točíte se dokola. Vykládáte si různá znamení podle svého.
Utíkáte před přítomností.
-Ne, ty se mýlíš.
Ty se hluboce mýlíš.
Paní Bordesová, paní Katsová, já...
všechny, které čekají. My jsme jen přítomnost.
Visíme na čemsi, jako je Bůh. Jsme přikované k Bohu.
-Bůh? Vy vyslovíte kdejaký nesmysl.
-Myslíte jen na sebe.
A nic nedáváte! Kašlete na to.
Kašlete i na svého nejlepšího přítele!-Prosím?
Co jste to řekla? -A co? Uhodíte mě?
Co? Tak mě uhoď!
Bude ti vyhovovat, když se nevrátí. Bude to snazší.
-Vy jste příšerná, jste šílená, podívejte se na sebe!
Vypadáte jako nic! Co chcete dokázat?
A komu? Za to vám jednou bude hanba.
-Nemám co skrývat. Vůbec nic!
Nemám si co vyčítat. Vůbec nic!
Je mi jen hanba, že jsem tady a žiju.
To je jediná hanba.
-Dobře.
Půjdu spát k sobě, kdyby mě někdo sháněl.
Odpočiňte si.
Ten velký den bude třeba zítra.
Kdyby něco, zavolejte mi.
-Ale tohleto přece nesmíte! Ne ne ne ne ne ne ne!
Slíbila jsem to! To je zakázané.
Musíte mít rozum.
Víte, co se říká?
Hitler si prý vpálil kulku do hlavy.
Zřejmě je mrtvý.
Ale tohle se říká každý týden.
Doufám, že dnes už budu mít nějaké zprávy.
Nechcete se obléknout?
Koncentrační tábor Dachau je severozápadně od Mnichova.
-V novinách zas fotografie Belsenu. -Nyní se objevuje v celé své hrůze.
-Dlouhatánský příkop a v něm v řadách mrtvoly.
Těla tak hubená, že to svět neviděl.
-V důsledku tyfové epidemie, která zde vypukla začátkem roku...
-Vrátila se ta malá sedmnáctiletá Židovka
z Feaubourg du Temple. -Odhaduje se, že v táboře...
-Lokty jí protrhly kůži na rukou,
nepochybně protože byla tak mladá a měla křehkou pleť.
-... hrůzy a útrapy postihly zhruba každou třetí francouzskou...
Chodí ven nahá, čistá, netrpí.
Netrápí ji ani klouby, ani břicho,
z něhož jí po jednom v pravidelných intervalech
vyňali všechny pohlavní orgány.
Paní Katsová čeká na dceru už půl roku.
Její dcera je Židovka, mrzák,
po kostní tuberkulóze má znehybnělou nohu.
-Dala jsem jí podšít ten černý kabát,
dám jí tam všít kapsy.
Zaštupuju punčochy.
Á! Taky jsem jí dala podrazit boty.
Ano. Strašně si je vždycky sešmajdá.
Tak myslím, že jsem na nic nezapomněla.
A je to.-Dověděla jsem se, že mrzáky zabíjeli.
-Jsem připravená, jak se říká.
-Hned po příchodu do lágru. Systematicky.
Pokud jde o Židy, neví se ještě,
co udělali s tou spoustou lidí, kteří odjeli.
Paní Katsová čeká už půl roku na dceru,
která se má vrátit z lágrů, a to čekání ji drží při životě.
-Hitler si prý vpálil kulku do hlavy.
Zřejmě je mrtvý, ale zaručené to není.
To už jsem vám říkala.
A je to.
-Paní Katsová už půl roku pokouší Boha.
-Jdu na Carreau du Temple.
Tam mívají každý večer nějaké zprávy.
-Jestli se vrátí, pojedeme k moři.
Bude to v létě. V plném létě.
To mu udělá největší radost.
Přijde, na pláži zůstane stát
a bude se dívat na moře.
Mně bude stačit dívat se na něj. Na něho.
Pro sebe nechci nic.
Třeba zazvoní: "Kdo je?"
"To jsem já, Robert Antelme."
Mrtvý.
Mrtvý.
Mrtvý.
Zemřel 3. května.
Robert je mrtvý.
Ta věta je teď už možná.
Už po něm běhá, už ho obývá havěť.
Kulka do týla.
Když umíral, vyslovoval mé jméno.
Stalo se to během vteřiny.
Mrtvý. Mrtvý. Mrtvý. Mrtvý.
Teď. Má rozevřené dlaně.
Každá ta jeho dlaň dražší než můj život.
Já ty dlaně znala.
Jak já je znala, tak je nezná nikdo.
Je konec světa.
Neumírám proti nikomu.
Z toho chaosu se vynořuje cizí země.
A já...
v téhle zemi tady
nemám nikde místo.
Já... já jsem tam dole s ním,
v té zóně, kam ostatní nemohou,
kterou ostatním není dáno poznat,
tam, kde to hoří
a kde se umírá.
Osvětlené město je znamením smrti.
Stalo se znamením zítřka bez nich.
Zemí zapomnění.
Je ve mně jeho smrt.
Jak to mám zastavit?
To bušení srdce, to bušení ve spáncích?
Je ve mně jeho smrt.
-Marguerite! Marguerite!
Marguerite!
Podívejte! To je paní Antelmová.
Nosila mi zprávy. Vrátil se začátkem týdne.
-Dobrý den.
-Chtěla jsem vám poděkovat. Děkuji.
-Omluvte nás.
-Tady jsem! Tady!
-Co je vám?
-Ukažte mi oči. Podívejte se na mě.
Chci vám vidět do očí. Pojďte blíž. Řekněte mi to.
-Co se stalo? -Řekněte mi pravdu.
Vy mi nechcete říct, že je mrtvý.
Čekáte na svou chvíli. Na vhodnou chvíli.
Je to tak? Čekáte na nejpříhodnější chvíli.
-Vy blouzníte. Víte něco od včerejška?
-Všichni živí se vracejí. A Robert ne.
Řekni mi pravdu.
-Neměla jste chodit ven. Máte horečku.
-Chtěla jsem ve tváři vidět znamení.
Znamení lži. Lži o jeho smrti.
-Proč se uvádíte do takového stavu?
-Neuvádím se do takového stavu.
-Oddělila jste se od něj.
Každý den čekání jste se od něj oddělila o něco víc.
Tohle... nedokážete snést.
-Vy jste prevít.
-Já vím.
Haló?
Ano?
Víte to určitě?
Ano, je tady.
Výborně.
Ovšem. Ovšem, tak za chvíli.
Robert je naživu. To byl Morland, jde sem.
Dobrý den, Francois.
-Kde je Marguerite?
Dobrý den. Dobře mě poslouchejte.
Robert žije. Je v Dachau.
-V Dachau? -Poslouchejte ze všech sil.
Robert je tak slabý, že si to ani neumíte představit.
Je to otázka hodin. Může ještě žít tři dny, ale víc ne.
Je tam v karanténě, nechtějí ho pustit ven.
Robert to nevydrží. Musíme pro něj jet.
Vy a Beauchamp musíte vyjet ještě dnes do Dachau.
Jděte do mé kanceláře, mají pro vás
uniformy francouzských důstojníků, pasy, poukázky na benzín,
cestovní příkazy a propustky. Jděte neprodleně.
Zbývá jen tohle. Úřední cestou by bylo pozdě.
-Pojedu s vámi. -Ne.
Pro vás tam není místo.
Buďte doma, budeme vám dávat zprávy.
Pospěšte si.
Seberte odvahu. Tři dny, možná čtyři.
Brzy bude konec.
-Poslali ji do plynu.
Nevěděla jsem, že je posílají do plynu.
Nikdo to nevěděl.
Hned první den, když tam přijela.
Už před pěti měsíci moje malá Dora odešla do nebe.
A já jsem o tom nevěděla. A já jsem dál tady.
-Pojďte se posadit. -Ne ne ne ne.
Já teď musím jít na vlak. Vrátím se do Lyonu.
Nikdy nevíme. Třeba to ještě není pravda.
Konec konců, přece... není to vůbec ověřené.
Lidi toho teď navykládají.
Kdyby se třeba vrátila, tak... pojede tam.
A tam mě bude potřebovat. A vůbec,
možná mi navykládali něco, co tak není.
Musím... musím jít na nádraží. Podívat se, jak jedou vlaky.
Nechám si tu u vás ty kufry. Nebude vám to vadit?
A přeji vám dobré zprávy o vašem manželovi.
-Už nevím...
kde je.
Nevím ani, kde jsem já.
Co je to za místo?
Co je to vlastně za příběh?
O co jde?
Už není bolest.
Já už nejsem.
Tak proč čekat na Roberta Antelma?
Proč na něj, a ne na jiného?
Na co ta žena opravdu čeká?
Na jaké jiné čekání čeká?
Co se to děje v tomhle bytě?
Kdo ona vlastně je?
Co je to za místo?
Co je to vůbec celé za příběh?
Byl vůbec někdy Robert Antelme?
-Robert je dole v kavárně.
Potřeboval se tam zastavit. Má úplavici.
Teď tam leží na přikrývce.
Chci vás varovat, je to...
je to ještě otřesnější, než jsme si mysleli.
Budete muset být silná. Nepoznáte ho.
Nám trvalo hodinu, než jsme ho poznali.
Byl mezi mrtvými a umírajícími.
Zabalili jsme ho do deky.
Museli jsme ho podpírat, neudržel se na nohou.
Oblékli jsme ho. Prošli jsme hlídkami.
Američtí vojáci měli plynové masky.
Ušetřili jsme ho očkování, to by nevydržel.
Když jsme ho uložili v autě, ztratil vědomí.
Mysleli jsme, že je konec, ale nebyl.
Jakmile jsme se dostali kus od tábora, promluvil.
Řekl nám, že myslí, že se do Paříže živý nedostane.
Že myslí na vás.
Řekl vaše jméno. Mnohokrát.
-Já nemůžu.
Nemůžu.
Nemůžu. Nechci ho vidět!
Nechce se mi ho vidět!
Nechce se mi ho vidět! Nemůžu!
-Musíte se sebrat, Marguerite. Poslouchejte mě.
Poslouchejte mě! Snažte se, myslete na něj!
Na čem vám víc záleží?
Na Robertovi, nebo na vaší bolesti?
Snažte se. Je tak rád, že se vrátil.
Je tak šťastný, že vás uvidí, řekl mi to.
A moc nemluví. Nemluví.
Tak já jdu. Přivedu ho.
-Já ho nechci vidět!
Roberte!
Roberte!
Roberte!
-Už tam skoro jsme.
Pomalu. Tak pojď.
-Pojď, Roberte, už tam budeme. Opatrně.
-Opři se o mě. -Tak.
-Ještě schod. Tak pojď, za chvíli budeš doma.
-Pomalu, opatrně. Jen pomalu.
-Tak.
-Robert se vrátil domů 7. května 1945.
Ta schrána nebyla ještě mrtvá, vznášela se mezi životem a smrtí.
Byl zapotřebí čas, aby se úplně vrátil k životu.
Aby každý den, každou hodinu,
každou minutu vyhrával boj se smrtí.
Bylo to první mírové léto.
Bylo to na pláži v Itálii.
Je to den, kdy vane libeccio.
Máme za sebou osvěžující koupel, svítí slunce.
Robert leží pod slunečníkem.
Zatím nemůže snést slunce.
Někdy dlouhou dobu nepromluví.
Dívá se, jak přicházejí lidi, věci...
tak, jak se obvykle dívá.
Jeden den jsem mu řekla, že se musíme rozvést.
Že chci mít dítě s Dionysem.
Zeptal se mě, jestli je tu možnost, že se jednou znovu sejdeme.
Řekla jsem mu, že ne.
Že dva roky smýšlím stejně.
Je vedro k zalknutí.
Libeccio opadlo.
Nebo to byl bezvětrný den?
Nebo to byl jiný rok, jiné léto.
Jiný bezvětrný den.
Moře jako by jemně dýchalo v hlubokém spánku.
Robert vstal a šel směrem k moři.
Došla jsem ke břehu.
Dívala jsem se na něho.
Uviděl, že se na něho dívám.
Mhouřil oči za brýlemi a usmíval se na mě.
Věděla jsem, že ví.
Že ví, že na to myslím každý den, každou hodinu:
Robert nezemřel v koncentračním táboře.
České titulky: Ludmila Stránská
Can't find what you're looking for?
Get subtitles in any language from opensubtitles.com, and translate them here.