Afrikaans
Akan
Albanian
Amharic
Armenian
Azerbaijani
Basque
Belarusian
Bemba
Bengali
Bihari
Bosnian
Breton
Bulgarian
Cambodian
Catalan
Cebuano
Cherokee
Chichewa
Chinese (Simplified)
Chinese (Traditional)
Corsican
Czech
Danish
Dutch
Esperanto
Estonian
Ewe
Faroese
Filipino
Finnish
Frisian
Ga
Galician
Georgian
German
Guarani
Gujarati
Haitian Creole
Hausa
Hawaiian
Hebrew
Hmong
Icelandic
Igbo
Interlingua
Irish
Japanese
Javanese
Kannada
Kazakh
Kinyarwanda
Kirundi
Kongo
Korean
Krio (Sierra Leone)
Kurdish
Kurdish (Soranî)
Kyrgyz
Laothian
Latin
Latvian
Lingala
Lithuanian
Lozi
Luganda
Luo
Luxembourgish
Macedonian
Malagasy
Malay
Maltese
Maori
Marathi
Mauritian Creole
Moldavian
Mongolian
Myanmar (Burmese)
Montenegrin
Nepali
Nigerian Pidgin
Northern Sotho
Norwegian
Norwegian (Nynorsk)
Occitan
Oriya
Oromo
Pashto
Punjabi
Quechua
Romanian
Romansh
Runyakitara
Russian
Samoan
Scots Gaelic
Serbian
Serbo-Croatian
Sesotho
Setswana
Seychellois Creole
Shona
Sindhi
Sinhalese
Slovak
Slovenian
Somali
Spanish (Latin American)
Sundanese
Swahili
Swedish
Tajik
Tamil
Tatar
Telugu
Thai
Tigrinya
Tonga
Tshiluba
Tumbuka
Turkmen
Twi
Uighur
Ukrainian
Uzbek
Vietnamese
Welsh
Wolof
Xhosa
Yiddish
Yoruba
Zulu
Víš, jak se jim říká?
Racci?
Planipteridoi.
Pla…
„Planipteridoi.“
Vlk!
Tak se ukaž, chlapečku!
Chlapeček už jde!
Měla jsem vlka, prince od přírody.
Mistra všech zbytečností.
A nakonec jsem se jím stala také.
Jeho zdvižený čenich
hledal věci, které ve světě nemohl najít.
Tvůj rozježený stín poznám všude,
vlku, který unikáš všem pohledům, na ulici, kde tě nikdo neslyší.
- Haló? - Ahoj, jak se máš?
Dobrý.
Tak co budeme dělat zítra? Půjdeme?
- Klidně. - Kdy přijedeš?
- Pozdě odpoledne. - Dobře.
Co jsi dneska dělala?
Taky jsem si někoho našla.
Co tím myslíš?
Na ulici jsem potkala kluka. Sledoval mě.
Sledoval? Co ti řekl?
Že mám krásný nohy.
To se nedivím. Vždycky jsem ti říkal, že jsi krásná a šarmantní žena.
A co ty na to?
Zastavila jsem se s ním na kus řeči a pak jsme šli do baru.
Jak vypadá? Je to fešák?
Ne, ale mně se líbil.
Aha. Kolik mu je?
Asi 23 nebo 24.
Mohla bych být jeho máma.
Silvie?
Musíme podporovat
všechny demokratická hnutí ve všech diktaturách.
Jistě.
A společnost se musí vyvíjet. Demografie se bere jako něco osobního.
Jako něco negativního,
co ti vnucují.
Jestli se ti do toho nechce,
tak je to v pořádku…
Měj rozum, světová válka všechno zničila.
Aspoň jsme měli nějakou ideologii.
Ale tady jde o Německo, které mělo Výmar.
Čína je jiná.
Panuje tady romantická nálada. Líbí se mi to.
S dovolením.
- Všechno v pořádku? - Ano.
Co budeme dělat?
Radši bych už šel.
- Ale jestli tu chceš zůstat… - Ne, můžeme jít.
Zítra brzo vstávám.
- Už se musíme rozhodnout! - Zpátky už nejdeme!
- Ne, pojedeme tudy. - Jo.
Tudy se tam snad dostanu taky.
- Jedeme dobře? - Počkej.
Haló?
Moment.
S kým jsi to mluvila?
To je moje věc. Máme volný vztah.
S nějakým mužem?
Kdo to byl?
- Ne. - No tak, řekni mi to.
- Ne. - Řekni mi to.
Je to jedno, je to jen kluk.
Ten, kterého jsem potkala nedávno.
Tys mu dala své číslo?
Ale prosím tě. Ochomýtá se mi kolem domu.
To je šílený.
Víš co? Myslím, že zítra na venkov nepojedu.
Ale jeď, prosím tě. Zapomeň na to.
To je jedno.
Jak vypadá?
Je silný
a svalnatý.
Vysoký?
Moc vysoký není,
ale je dobře stavěný.
Chlupatý?
Ne, žádné chlupy nemá.
Holí se,
protože maká v posilovně.
Vážně?
Uctívá kult síly.
Kult síly? Co to má být?
Ale nic, má to v hlavě pomotané.
Je to ztracený případ.
Víš, že za Silvií pálí nějaký mladý kluk?
To ti řekla?
Jak vypadá?
Moc mi o něm neřekla.
Řekla, že je…
silný a svalnatý.
- Žárlíš? - Ne.
Ale jo, žárlíš.
Ne, ale udělalo to na mě dojem.
V jejím výrazu je něco, co jsem na ní
už dlouho neviděl. Vlastně jsem to viděl jen jednou.
Když jsme se poprvé potkali.
V Římě na Náměstí lidu.
Dívala se na mě s tím výrazem, bylo to jako…
Jako sexuální projev, orgasmus. Divoký výraz.
Zdálo se mi, jako bychom se tam přede všemi milovali.
A pak?
Začali jsme spolu chodit,
ale ten výraz už jsem na ní nikdy neviděl.
Zmizel.
Minulou noc se mi o Silvii zdálo.
Potkaly jsme se na dlouhém tmavém schodišti.
Když kolem mě procházela, dala mi facku a odešla.
Já jsem za ní běžela
a šla za ní do pokoje.
A tam se chovala najednou hrozně mile,
přivítala mě. A pak…
Nepamatuju si. Hladila mě.
Byla krásná.
Nevím, jak si v noci lehnout.
Možná je to kvůli tomu zranění. Vzpomínáš?
Vlhko mi nedělá dobře, to je všechno.
Tak proč nejdeš k doktorovi? Masáž
by ti udělala dobře. Znám dobrého doktora…
Můžeš se přestat starat o mé zdraví, Silvie?
Máš špatnou náladu?
Ne. Cos dělala včera večer?
Byla jsem na večeři s pár přáteli.
A co tvůj nápadník?
Říkal, že by tady chtěl začít bydlet.
V našem domě. Řekl,
že se mu tady v sousedství líbí. Vykopla jsem ho a řekla mu, že je konec.
Vídáte se často?
Někdy.
Tihle kluci jsou zvláštní.
Proč se s ním chceš ještě vídat? Jednou a dost.
Jsou zábavní.
A tihle kluci s tebou chtějí bydlet v baráku?
Přijedu do Říma a shodím je ze schodů.
To nedělej, prosím tě.
Jsou to grázlové.
„Skoro ani nemůžu psát. Tak moc se mi klepou ruce.
Žaludek mám jako na vodě a cuká mi v oku.
Včera při západu slunce,
v úplném klidu a tichu, dopadl první minometný granát.
A pak vypuklo peklo.
Vrhl jsem se k zemi.
Kolem sebe jsem slyšel výbuchy.
Byl jsem celý špinavý a kolem mě svištěly střepy.
Palba trvala nepřetržitě asi 20 minut.
Hodně jsem se třásl, ale byl jsem klidný.
Myslel jsem na ty, na nichž mi záleží.
Ale tak nějak zmatečně.
A racionálně jsem se snažil přijít na způsob, jak se zachránit.“
- Haló? - Jak to jde?
Ach, Carlo. Co se děje? Povídej.
Nic. Jen jsem tě chtěl pozdravit.
Víš, kdo dnes přišel do kanceláře?
Giorgio Masetti.
Masetti?
Možná z něj bude příští ředitel.
To nejde. To je nemožné.
Jistě že je to možné.
Pak na něj budeš moct poslat ty grázly, s nimiž kámošíš.
- Kámoším s grázly? - Tvé slova.
Neřekla jsem, že jsou to násilníci.
Byli jsme v klubu,
bylo tam hodně lidí
a do mě vrazil nějaký ožrala.
Dal mu pár facek.
Myslela jsem, že tím to končí. Bylo to od něj
hezké, takové džentlmenské.
Ale když jsme vyšli ven,
obklíčili ho a hrozně ho zmlátili.
Dostala jsem strach.
Kdybych nezačala křičet, kdo ví, jak by to dopadlo.
Aha.
Ale byla to jen rvačka.
Mezi chlapy.
Jasně. Chodíš na diskotéky často?
Včera jsem byla. Vrátila jsem se v šest ráno.
Nejsi unavená?
Jsem vyčerpaná.
Taky jsem na ně byla naštvaná.
Proč musíme do klubu chodit za svítání?
O kom vlastně mluvíš?
O mých nových přátelích.
Proč pořád mluvíš v množném čísle? Pověz mi o svém novém příteli.
Říkal jsi, že spolu nejsme.
Až moc se zajímáš.
Řeknu ti jen to, co chci.
Na to musíš použít dřevěný třísky.
Jdu na to.
Hodnej.
Hej.
Čau.
Promiň.
Co se děje?
Trochu mi dělá starosti Silviin přítel.
Nech to být.
Není to poprvý, co chodí s někým jiným.
Jo, ale tohle je na pytel.
- Proč? Co je na něm tak zvláštního? - Nevím, něco mi na něm… nesedí.
Dělá mi to starost. Je to násilník.
Co po ní chceš?
Možná hledá něco jinýho.
- Chci ji potkat. - Znáš ji přese mě.
Co sexuální panika?
Co chaos a komplexnost?
Láska není exkluzivní.
Kolik koní ti ještě zbývá?
Santini a Baia.
- Tak já je nebudu krmit. - Dobře.
Bojíš se.
- Čeho? - Párů.
Svejch přátel,
podvádění, lží…
Co to má co dělat s tebou?
Ty takovej nejsi.
Jsi jinej.
Jsi moje krásná ženská.
Jeden ti nestačí? Chceš dva?
Tohle ještě neznamená, že se mi chce. Na nic se neptej a jenom šukej.
CENA ZA VYNUCENOU DEMOKRACII!
BÝT CHLAP
Cokoliv, co ti napíše,
je stokrát horší než to, co ti řekne.
Jsem tak zlý.
Žárlím, protože…
Vím, že až to skočí, vrátí se k tobě.
Věděla jsem, že se ti to nebude líbit.
Protože jsi tvrdohlavý a nejsi žena. Říkala jsem ti, že je to film pro ženské.
Ale je to o nemocnicích. Narazí do postele,
na kterou je odkázaný, pak mu rozbije tác a on ji pochčije.
Co to má za smysl?
Ty to nechápeš.
- Je to… - Co to má všechno za smysl?
Smysl je v tom, že i když je ochrnutý,
je ten jediný, kdo ji dokáže učinit šťastnou.
Ten jediný, s kým si to užívá.
No tak! Do toho!
Tumáš!
Do něj!
Carlo, proč už nepíšeš do novin?
Jsem na dovolené.
Na dovolené? Co tím myslíš?
Někdo nám vážně musí vysvětlit, co se děje.
Nemůžu nic vysvětlovat.
Sere mě to. Jsem starej a už se nedokážu držet zpátky.
Noviny nejsou pro mě.
A taky píšu knihu.
Ano, já vím,
ale to ještě není důvod nepsat.
Giorgio! Pojďte, hoši!
Večeře je připravená.
Prosím, Maro.
Posaď se vedle mě, Alberto.
Silvie, posaď se.
- Prosím. - Prosím.
To není fér.
Vždycky se táty zastáváš!
Jak to šlo?
Tentokrát…
Jak to jde s tím mladíkem?
Není to nic vážného.
Taková maličkost, která přejde. Jen takové poblouznění.
Byla jsem tak sama.
Ani nevíš, jak tady bylo prázdno.
Vždycky to tak bylo.
Jaký je?
Je to magor. Nervózní troska. Chudák.
Kde se vídáte?
Občas se vídáme.
Ano, ale kde?
Venku, doma…
Milujete se?
Líbí se mi, jak tady bloumá po domě. Líbí se mi, že zaplňuje prázdné pokoje.
Ten dům je pořád tak prázdný.
Co se děje, Carlo?
Uklidni se.
Všechno je v pořádku.
„Nehybný a teplý vzduch slunečného poledne
dosedá na mrtvé a zraněné, které přivážejí na náklaďácích.
Útok už skončil
a poslední výstřely se rozléhají mezi mouchami a jiným bzučícím hmyzem.
Dva mrtvé, již ztuhlé, odnášejí do stínu
pod baldachýn, kde se k sobě tisknou
vyděšené ženy a děti.
Z auta kape krev. Z nosítek, z končetin,
ze zad a tváří zraněných, kteří se snaží krvácení zastavit rukama.
Horko a bzukot hmyzu je čím dál horší a zranění
si zakrývají hlavy hadry a listy papíru.
Ti s nejtěžšími úrazy se ozývají a lapají po dechu. Jsou tak mladí.
Jejich pohledy nemluvío bolesti a strachu. V očích
se jim soustředí a sráží
jediný pocit,
trvalý a všeobjímající. Údiv.“
Počkejte, ještě se to musí zkontrolovat.
Ty to prostě nechápeš. Je to jiné.
Je to jiný způsob života, myšlení a mluvy.
Nejsou jako my a naši přátelé.
Nejsou racionální,
nepřemýšlejí o ostatních, o sobě samých, o životě ani o světě.
Jsou spontánní,
pudoví, živočišní. A tohle…
Je to pro mě něco nového.
Nemá nějaké jiné koníčky? Třeba fotbal?
Fascinuje ho Orient.
Aspoň něco.
Nic nečte. S přáteli se mezi sebou mlátí.
Je to bojové umění.
Říká se mu kendó.
Ano, a z toho pak mají modřiny.
A pak?
Večery tráví na diskotékách a v barech s přáteli.
Uctívají kult síly.
Kult mužnosti.
Studuje něco?
Rok studoval na univerzitě, archeologii.
Ale nesložil ani jednu zkoušku a nechal toho.
Má rodiče? Co dělají?
Nevím.
Má obchod s počítači.
Je to šílený a zvrhlý kluk.
Myslím, že taky trpěl epilepsií.
Co je to asi za rodinu?
Pořád mluví o moci, stěžuje si.
Co to má co dělat s rodinou? Na co si stěžuje?
Na nic. Aspoň to říká.
Opakuje, co říkají jeho přátelé.
Milujete se spolu?
Líbáme se.
Jako děti.
Víš, Silvie…
Když mladý kluk potká někoho jako ty…
jde mu jen o šukání.
Možná.
Ale když pomyslím na všechny ty dny a noci,
kdy jsi mě nechal o samotě, abys mohl odjet na venkov za svou holkou,
když pomyslím na…
Na to, jak pořád utíkáš, tak…
Byla jsem tak hloupá a naivní, že jsem na tebe pořád čekala
a doufala,
že se vrátíš a budeš se mnou žít v tom prázdném domě.
Když pomyslím na celé ty měsíce, nebo spíš roky,
kdy jsi mě pořád jenom opouštěl
a opouštěl.
Dělal jsem to jen proto, abych zachránil naši lásku
a úplnost našeho vztahu. Ale teď to samozřejmě chápu.
Bylo to všechno tak abstraktní. Bláhový idealismus.
Ale víš, že to takhle bylo vždycky.
Já vím.
Co máš dneska v plánu? Vracíš se na venkov?
Říkal jsem si, že bych zůstal v Římě.
Tak to bude problém.
Proč?
Neměl by ses vracet domů.
Proč?
Ztrapníš mě.
- Proč bych měl? - Zkus to pochopit, prosím tě.
Ne, nechápu to.
Je to kvůli tomu klukovi?
Ne, ne kvůli němu konkrétně.
Byl jsi pryč tak dlouho. Proč se chceš teď vracet do Říma?
Víš, že mám práci.
Vážně musíš?
- Chci se vídat s lidmi! - Tiše, prosím tě.
Pojď se mnou.
Takže se do Říma nemůžu vrátit?
A hotovo?
Ovšemže můžeš. Jestli chceš, tak přijeď.
Ale byla bych radši, kdyby ses nevracel.
Venkov je blízko a kdyby bylo třeba,
vždycky můžeš přespat u Sergia.
Prosím… zkus to pochopit.
Ne, nechápu to. Nemůžu se vrátit do Říma,
protože ty chceš být s tím klukem?
Ano. Já za tebou nemohla na venkov, protože jsi tam měl Lù.
Vzpomínáš?
Ano, ale to není to samé.
Ne, je to úplně to samé.
Ne, není!
Silvie, vykopneš mě
a zároveň mi říkáš, že se s tím chlapem ani nemiluješ.
To ty jsi chtěl volný vztah.
Nechci o tom mluvit. Je jen trochu problémový, to je všechno.
Problémový? Poslyš,
vážně musím vědět, kdo to je. Co je zač?
Už jsem ti to řekla.
Je mladý, svalnatý,
protivný, osamělý, otrhaný a ignorantský.
Taky je nemocný, ale hlavně je panovačný.
Co ještě bys chtěl vědět?
Máš ho ráda?
Ano, mám.
Tak máš.
Proč?
Proč? Musel jsem být blbec, že jsem se jí ptal.
Protože je panovačný.
To je všechno. Mladý a svalnatý.
- Proč? - Je to otravný zvrhlík.
A ona ho miluje!
A ty ne?
Ano, ale co na tom záleží? My žijeme tady na venkově.
Ona s přáteli žije v Římě, ve velkém městě.
Kde se všechno lehce semele.
Mám dům v Římě a on mě z něj vykopne!
Někdo, koho vůbec neznám! Nějaký chuligán!
Ví o mně?
Ví o mně?
Chová se, jako by mu můj dům patřil!
Ale právně vzato na něj vlastně nemám nárok.
Je napsaný na její jméno.
Lù!
Lù!
- Odcházím. - Pojď sem, prosím.
- Ne. - Pojď sem.
- Pojď sem. - Už tě nemám ráda!
Lù!
Poslouchej mě.
Nemám tě ráda!
Poslouchej mě!
Chci jenom rovnováhu.
Nikdy jsem na ni nežárlil. Dovolil jsem jí jiné milence.
Proč mi o tomhle nic neřekne? Proč mi…
o něm nic neřekne?
Mám pocit, že mi neříká, co se jí děje.
Lže.
Ke komu mluvíš?
Jsem tady s tebou. Jsem tady!
Kvůli tobě jsem se do ní taky zamilovala.
Je pyšná a nezáleží jí na nás.
Je lepší než my.
Ty jsi oproti ní nízkej a zlomyslnej.
„I tehdy mě mohl někdo popadnout, zajmout,
roky jsem mohl tady v lese trpět malárií, úplavicí
a podvýživou. Přiznávám, že jsem se bál.
Neměl jsem u sebe nic, čím bych mohl vyslat signál.
A kdybych si rozdělal oheň, což jsem mohl,
kouř by upoutal pozornost vrtulníků, co létaly kolem.
Ale měl jsem k tomu i další, mnohem nebezpečnější důvody.
Čas od času padaly z větví stromů pijavice.
Někdy byly dobře vidět
a ucítil jsem je hned, co mi přistály na tričku.
A jindy jsem si jich všiml, až když se mi přisály ke krku.
Musel jsem je odtrhnout, když už byly trochu nalité krví.
Ty drobné ranky a horko mi dělaly starosti.
Daleko v lese
jsem zaslechl zvuky podobné štěkotu.
Samozřejmě jsem se ozval a doufal, že mě někdo uslyší.
Odpovědí mi byl jen zpěv ptáků, nic víc.
Ležel jsem na zemi a nic jsem nevnímal.
Byl jsem jako v narkóze.
Do zápisníku, co jsem měl s sebou, jsem si napsal:
,V případě nehody prosím předejte Silvii.‘
Za to jsem napsal adresu a telefonní číslo
našeho domu v Římě.“
- Co je? Něco tě tam zaujalo? - Ne, jen jsem viděl otevřené dveře, tak…
To běžně lezeš k cizím lidem, když mají otevřeno?
Ani se nezeptáš, jestli můžeš dál?
Počkej tady.
Máš cigaretu?
Máš oheň?
Co se to tu děje?
Máme návštěvu.
Dobrej večír. Co jste zač?
Jsem novinář, byl jsem…
Viděl jsem, že je otevřeno, tak jsem vešel.
Ukážete mi průkaz?
Normálně vždycky předem zavolají.
Tohle je kulturní sdružení,
žádný veřejný místo.
Uznávám, že jsem přišel neohlášeně.
Viděl jsem nápis a zaujalo mě to.
Dobrý, tak už můžete jít.
A v redakci vyřiďte, ať nejdřív zavolají, chtějí-li reportáž.
Jasný?
ČETNICTVO
Ahoj.
Jsou tři hodiny ráno.
Vlastně čtyři.
Nemohl jsem spát.
Hledal jsem tě. Měl jsem hrozný strach.
A tys tu nebyla.
Vrátila jsem se před pěti minutami.
- Tak pozdě jsi nikdy nepřišla. - Hádali jsme se.
Hádali? Ne, nehádali.
Nechovej se jako žárlivý manžel. Teď se uklidníme a půjdeme se prospat.
Hádali jste se do čtyř do rána?
Jako o politice?
O čem jste se hádali?
- Mluví pořád o tom samém. - O čem?
Pak mi vyhrožuje.
Chce bydlet tady.
Klíče nikdy nedostane.
Za cenu toho…
Za cenu toho, že se nechám šukat chlapem, který to po mně chce už deset let.
Co to má znamenat?
Chlap, co to po tobě chce už deset let? O čem to mluvíš?
Myslíš, že nevím, proč chce bydlet tady?
Aby ukázal svým rodičům, kteří ho otravují,
že je nepotřebuje, že si našel domov a ženu, co se o něj postará.
Je to čistá ješitnost.
Ješitnost a… arogance.
Rád mi vyhrožuje.
Nechceš,
aby ti způsobil velké potíže.
Dosáhla jsi kompromisu.
Mě jsi vykopla z domu.
Ten mladík nemůže získat všechno,
ale i tak je spokojený.
Nebydlí tady, ale i tak je pán domu.
Místo mě.
Běž pryč, Carlo, prosím tě. Odejdi.
Haló?
Ahoj.
Ahoj.
Zůstal jsem v Římě. Jsem u Sergia.
Aha.
Jsi sama?
Ano, dala jsem si něco k jídlu u televize a teď půjdu spát.
Dobře, tak se uvidíme zítra.
Ano, už jsem skoro usnula.
Zavolej mi zítra. Ahoj.
Ahoj.
Tvoje klíče.
Ne, díky.
Pokoj máš zadarmo. Jsem rád, že jsi tady.
A dones si sem svoje věci,
bude ti tu líp.
Díky.
Co se děje?
Někdy přijde večer.
A zůstane na večeři?
Někdy ano. Povídáme si.
Povídáte? O čem?
O nesmyslech.
Co tím myslíš?
O tom, co dělají v noci, o klubech.
Nenudí tě to?
Ne. Nebo ano, někdy.
Kdy?
Když trvá na tom, že přijde, a já ho tam nechci.
Nechápu proč. Nejsem tam.
Protože nechci.
Říká, že jediným řešením ve světě, ve kterém žijeme, je nedělat nic.
Jeho teorie mě nezajímají. Zajímáš mě ty a tvoje pocity.
Proč ho nenecháš v našem domě,
když s tebou tak hrozně chce žít?
Užij si to naplno.
Nedrž se zpátky.
Víš, že jsem nejistá.
Miluje tě?
To je silné slovo.
Kluci v jeho věku nikdy nemluví o lásce.
Mají rádi jiné věci.
Myslíš, že tě miluje?
Nemyslím si.
Už měl
a může mít tolik holek, kolik jen chce.
Je jen trochu závislý.
A co milování? Děláte to pořád, každý den?
Už jsem ti to říkala. Pořád ne a ne každý den.
Rád si povídá.
Ale i přes tu jeho aroganci
je vlastně hrozně křehký. Slaboučký.
Má plno jizev.
Jizev? Co tím myslíš?
Je jimi posetý. Řeže se žiletkou.
Některé rodiče by měli pověsit.
Tak já půjdu. Ahoj.
Ahoj.
Jsi chytrá.
Co jeho pták?
Co bys řekl? Všechny vypadají stejně.
To není pravda. Nevypadají stejně. To dobře víš.
Co ten medik? Ten, co jsi ho potkala v Miláně.
Vyprávěla jsi mi o něm. O něm jsi neříkala, že ho měl stejného jako jiní.
To je pravda. Ten měl krásné péro.
Jak vypadalo?
Prosím tě.
Mělo zvláštní tvar.
Jak to?
Velký, ale zároveň plochý.
Užší u kořene a silnější u konce.
- Tak mi nakresli obrázek. - Ne.
To stačí.
No tak.
Zníš jako blázen.
Takhle.
Tady ho máš.
A jaký byl na dotek?
Hrozně tvrdý.
Jako železná tyč.
Ale byl k ničemu.
Neudělala ses.
Ne, byl hotový moc rychle.
Pak mu zase hned ztvrdl a mohl na to jít znovu.
A pak ses udělala.
Ano, někdy.
Jako bych měla uvnitř železnou tyč.
A byl z toho rozrušený.
Co tím myslíš? Křičel, sténal?
Ne, byl zticha, ale byl celý bledý. A když dosáhl orgasmu,
vždycky mě tiskl jako ve svěráku.
A co tvůj přítel? Jakého má čuráka?
- To stačí, nech mě na pokoji. - No tak, víš, že jsem zvědavý.
Normálního.
To nic neznamená.
Co ti mám na to říct?
Vypadá normálně, úměrně jeho tělu.
Což znamená?
Carlo. Říkala jsem ti to už tisíckrát.
Je silný, vysoký a svalnatý.
Kdybych měla syna, přála bych si, aby byl jako on. V pořádku? To je vše.
Je to mateřský pocit.
Víš, Carlo,
je to iracionální a nedává to naprosto žádný smysl.
Nemá to budoucnost a musí to skončit
co nejdřív.
- Ale ty to skončit nedokážeš. - Říkala jsem ti to.
Cítím to, tu přitažlivost. To nemůžu popřít.
Už jsi to říkala tisíckrát.
Jo, je to tak,
musí to skončit samo. Přirozeně.
Nebylo to to samé s Lù?
Ne, to bylo něco úplně jiného.
Taky jsi říkal, že k ní chováš otcovský cit.
To ano.
Ale není to to samé. Ona není chorá.
Celá tahle věc je chorá, a ty taky.
Zajímá tě můj názor? Věříš mi?
Jak by ne?
Jsi muž mého života.
Ten, kterého miluju nejvíc.
Silvie, drahoušku,
chudinko moje milovaná.
Díky.
Víš, před nějakou dobou jsem ti lhala.
Jednou v noci jsi mi volal a ptal ses, jestli jsem sama.
Nebyla jsem.
To mi došlo.
Ale nikdy neuhádneš, co jsem dělala.
Nic mě nenapadá.
Právě jsem mu ho kouřila.
To děláte vždycky?
Každou noc, někdy i víckrát.
A proč zrovna orál?
Protože se mu to líbí.
Kde jste byli?
Na gauči.
- Na kterém? - Na tom přede dveřmi.
A on tam stál, nebo seděl?
Seděl na područce.
A když zazvonil telefon, tak jsi mu ho zrovna kouřila?
Ano, nezvedla jsem to,
protože jsem to chtěla dokončit.
Dlouho ti to netrvalo.
Ne, už to nějakou chvíli probíhalo.
Takže on má radši kouření než milování?
Nemám moc chuť se s ním milovat.
Ale ráda ho beru do pusy.
Proč?
Nevím.
S nikým se mi to nikdy nelíbilo. Ale s ním ano.
A pak ti to nastříká do pusy?
Ano.
To se mi líbí.
Líbí se mi, když se mi udělá do pusy.
A já to polykám.
Poslyš. Pojďme to udělat.
Nechej toho kluka a já nechám tu moji. A vrátíme se k sobě.
O tom musím popřemýšlet.
Ošukal mě do análu.
Ale to jsi nikdy nechtěla. Říkala jsi, že to bolí.
Jasně že to bolelo.
Pročs to udělala?
Protože to chtěl.
Líbilo se ti to?
Svým způsobem ano.
Jakým způsobem?
Těžko říct.
Zkus o tom popřemýšlet.
Chtěl to. Hrozně moc to chtěl.
Takže ses cítila víc žádaná?
Možná ano. Ale moc to nechápu.
I pro mě to bylo překvapení.
Cítila ses, jakože tě vlastní?
Ano.
Viděla jsem Silvii.
Cože? Tys ji viděla?
- A jsi si jistá, že to byla ona? - Jo. Jsem si jistá.
Byla s tím mladíkem?
Co je ti po tom? Ale jo, byla.
Jak vypadal?
Je hezkej.
Myslíš…
že bychom spolu vycházeli?
Ne, určitě ne.
Jak to víš?
Já totiž
kluky jako on znám.
Měla jsem takový spolužáky.
Jsou něčím zvláštní.
- Mají v sobě napjatost, nervozitu… - Dost.
- V tom, jak působí. - Mlč.
- V tom, jak chodí. - Dost.
Mají krásný těla,
hbitý, mrštný, vysportovaný…
Dost!
- Jsou napjatí, nervózní… - Necháš toho?
Jsi nudnej. Jsi starej a nudnej.
Nudíš mě. Oni jsou udělaní a krásní.
Jsou svalnatí a ohební.
Jednoho dne bych je ráda potkala, chápeš?
Copak ty mě nechápeš?
Nechápeš? Nechápeš mě?
Slova mají věci vyjasňovat!
Ale ty je ráda překrucuješ!
Překrucuješ je a nechápeš mě!
Nutíš mě říkat věci, které jsem nikdy neřekl!
Tak co mám dělat?
Co mám dělat, když s tebou chci mluvit?
Nechceš mě poslouchat! A ze mě se pak stává zrůda!
Mohl bych tě zabít! Potřebuju, abys pochopila, co ti říkám!
Ne! Z toho, co říkáš, je mi špatně!
Nic to neznamená!
Znamená to akorát „drž hubu“!
Děsíš mě. Je mi z tebe zle.
Nech mě na pokoji. Hnusíš se mi.
Tak proč mi to nevysvětlíš?
Co dělám špatně? Vysvětli mi to.
Nejde jen o tvoji povahu,
ale o vzdělání.
- Vám na slovech nezáleží! - O čem to mluvíš?
O tobě. A celé tvojí generaci.
Nevíte, jak poslouchat ani mluvit!
- Nedokážete se vyjadřovat! - To je fakt, neposlouchám tě.
Protože jsem jako paralyzovaná.
To, jak se chováš, mě děsí. Jsi zdrženlivej a skoupej na slovo,
dáváš si čím dál větší pozor.
A já jsem tak zmatená, že už ani nevím, co ty slova znamenají!
Hrozně se bojím!
A pak se cítím sama, protože…
Už nemůžu být na tvojí straně.
Už nejsem tvůj malej kluk.
Do Říma nepojedu.
Zítra mám práci.
Haló?
Carlo, konečně.
Ty jsi nedostal moje zprávy?
Ano, promiň. Víš, měl jsem hodně práce a…
Vrátila ses dřív? Kde jsi byla?
Na místě, kde je hodně skal.
Kde?
Carlo, můžeš přijet do Benátek?
Do Benátek? Ty ještě cestuješ?
Pozítří musím do práce.
Já pozítří přijedu.
Ne, Carlo, mohl bys přijet hned?
Hned…
Nevím. Hele, možná ti zavolám později.
- Ahoj. - Ahoj.
Ne, nech zataženo, prosím.
Díkybohu že jsi přijel.
Všechen ten spěch…
Co se stalo?
Měli jsme roztržku.
Pohádali jsme se.
Ale využila jsem toho,
byla to dobrá příležitost to ukončit.
Rozešli jsme se.
On s tím souhlasil.
Není hloupý, taky to poznal.
Cítil, že byl čas tu absurdnost skončit.
Proč je to absurdní?
Proč? Protože to nedává smysl.
Je to hloupost.
Má komplikovanou povahu.
Je šílený, nemocný
a hrozně arogantní.
Dej mi nějaký příklad.
No, já nevím.
Příklad z praxe.
Ne, Carlo, prosím tě.
Radši bych o těchhle věcech nemluvila.
Mluv, Silvie.
Ach…
Já nevím. U moře
jsem se hádali kvůli nějaké pitomosti, maličkosti…
Řekl: „Nudím se, kurva. Už tu nechci bejt.“
U moře? Kde?
V Porto Santo Stefano.
Ve kterém hotelu?
- To ti neřeknu. - Proč?
- Proč by to mělo vadit? - Nedělalo by to dobrotu.
Ale o tom místě jsi mi řekla.
- Říkám ne! - Proč mi neřekneš o tom hotelu?
Pokračuj, prosím tě.
O nic nejde.
Neměl plavky a já mu řekla, že mu je koupím.
Šli jsme do obchodu,
vybral si plavky, ale zase kolem toho hrozně nadělal.
Četla jsem noviny a nedávala jsem moc pozor.
Pak jsme vyšli ven.
A on řekl: „Už mě to kurva nebaví, už takhle dál nemůžu!“
Byl hrozně otrávený. Moc jsem se snažila
přijít na to, co se tak najednou stalo.
Takhle to bylo až do večera.
Až v noci jsem zjistila, co se stalo.
A co? Co se stalo?
Zapomněla jsem za ty plavky zaplatit.
Na chvíli jsem na něj zapomněla, když jsem četla noviny.
Nebyl naštvaný kvůli penězům, ale protože jsem nevnímala.
Řekla jsem, že mu je koupím, a pak jsem je zapomněla zaplatit.
Nebyl schválně hnusný,
je prostě dětinský.
Už o tom nebudeme mluvit.
Tohle není panovačnost.
Carlo, prosím, nechci o tom mluvit.
Dobře.
O nic nejde.
Nemyslíš, že by mi ublížil, že ne?
Naopak.
Je vždycky tak něžný.
To se vsadím.
I když je panovačný.
Neřekla jsi mi proč.
Jednou přišel se svým kamarádem,
se kterým chodívá ven. S nějakým křupanem.
A on chtěl, aby mě tenhle křupan ošukal.
A on se díval?
To ne. Šli jsme do ložnice.
Líbilo se ti to? Užila sis to?
Ano.
Proč? Ošukal tě dobře?
O to nešlo.
Tak o co?
O to, abych mu udělala radost.
Myslíš… svému příteli?
Ano.
Proč? Myslíš, že by se mu to líbilo?
Protože mě o to požádal. Protože to chtěl.
A co dělal mezitím on?
Poslouchal desky v obýváku. Moc si to nepamatuju.
Jak dlouho jste se milovali?
Asi deset minut.
- A pak jste šli zpátky do obýváku? - Jo.
Šli jsme zpátky a ten křupan řekl:
„Parádní šukačka.
Ta ženská je fakt kus.“
A pak?
Pak jsme šli ven a zůstali tam až do rána.
Chodili jsme po nějakých barech, už ani nevím, jakých.
A co jste dělali?
Pili kapučíno.
Vypije jich deset denně.
Co je? Proč brečíš?
Protože jsem smutná.
Proč ses s ním rozešla?
Je mi to líto, protože už se s ním neuvidím.
Vážně?
Stačí zapískat, a on přijde.
Ty ho neznáš.
Už se to někdy stalo? Vrátil se?
Běž za ním, požádej ho o odpuštění a hotovo.
Tak snadné to není.
Za pár dní si najde plno holek.
A navíc je mladý.
Pro něj je to všechno jen hra.
Hra pro děti.
A pro tebe ne.
Tak to myslíš?
On se vrátí, uvidíš.
Vrátí se.
Ne, prosím tě. Nemám náladu.
Možná za dva nebo tři dny.
Prosím.
SÁZKOVÁ KANCELÁŘ – LOTERIE
Ne, jasně, ale to je…
Je to způsob, jak si užít umění.
Líbí se vám to, ten umělec je váš přítel.
- Nic proti němu nemám. - Je to dohoda s lidmi.
- Je to moralistický příběh. - Je to závazek.
- Je to hodně banální. - Ano…
Když už mluvíme o tom umělci, zapomínáme na něco jiného.
A to, jestli můžeme nebo nemůžeme město použít
jako vitrínu pro uměleckou výstavu.
Ano, ale je to před kostelem.
To taky. No tak.
Náš názor
- na sochu Napoleona… - To je protimluv!
- Ne, no tak. - Proč ne?
Ale to není u kostela.
U nádraží je taky jedna.
Duch města.
Není to typické.
Tohle město
bylo vždycky otevřené modernímu umění, ale to se nedá říct
o Římu nebo Florencii, což jsou města umění.
Není náhoda, že Bienále vzniklo tady v Benátkách.
Takže je to jeden…
Je to charakteristický rys města, které se otevřelo modernímu umění.
A to propojení je tak krásné
jako ty absurdní věci…
Ty podivné bytosti z jiného světa.
Protože pocházejí z jiného světa.
A ty jsou umístěny dovnitř…
- Rozsvítím! - Ne, nech to tak!
Dost! Už mám těch sraček po krk, jasný?
- Co to děláš? - Mám toho po krk!
Miluju tě.
Miluju tě.
Pojď se pomilovat.
Teď by to bylo o moc hezčí.
Co to říkáš? Chtěl jsem tě uškrtit.
No právě.
Chce po tobě tvůj přítel
někdy peníze?
Žádné nepotřebuje, je z bohaté rodiny.
Ale dáváš mu nějaké?
Ano, ale nechce je. Dokonce mi i dává malé dárky.
Jsou moc pěkné.
Například?
Nevím, kazety s hudbou, parfémy.
Kdo platí za večeře?
Ty, nebo on?
Většinou si to rozdělíme nebo…
Někdy se střídáme.
A to říkáš, že mě miluješ?
Ovšem, miluju tě.
Proč mi neřekneš, kde tě najdu?
Někdy ti zavolám.
Myslíš, že tě potřebuju?
Říkám, že ti zavolám!
Ale to je šílenost, chápeš to?
Miluju tě,
můj život s tebou. Žijeme spolu už 20 let.
Nic strašného se neděje.
Co se stane, stane se. Je to opravdové, a proto racionální.
Ach!
Jedna věc je jistá.
Klíče k našemu domu mu nikdy nedám. Nikdy.
Dala jsi mu klíč ke svému srdci A tělu. To je totéž.
Ale ten dům patří i tobě. Je náš.
Taky tě miluju.
Myslíš, že mě miluješ, protože už spolu žijeme tak dlouho.
Ze zvyku, z vlastní vůle, protože chceš, ale miluješ jiného.
Ale tak to není.
Není to pravda. Není!
Chceš, aby to nebyla pravda.
Ale víš, že je!
Lù.
Pojď sem.
Pojď.
Tady je hezky.
Co je to za hluk?
Nevím.
Zní to jako nějaký rituál. Oslava.
Ty odsud odjíždíš?
Jo. V Parmě mám lepší místo
s lepším platem.
A mají tam skvělý koně.
Takže se stěhuješ do Parmy?
Pojedu tam. A uvidíme.
A co tvoje kniha?
No…
Jde to pomalu.
Zapomeň na ni. Začni zase pracovat venku.
Já nevím. Už se na to necítím, už nechci…
Už nechci cestovat. Stárnu.
Uvidíme se ještě?
Jasně.
Myslíš to vážně, Carlo?
Vím, že jsem sem v poslední době…
skoro vůbec nechodil. Věř mi, je to tak lepší.
A co Silvia?
Nějakou dobu už jsem ji neviděl.
Dáme si večeři
a pak půjdeš, jo?
Uvařil jsem výborné špagety, jen pro tebe.
Dobře.
Ráda se namáhá, Carlo,
ráda s těmi koni bojuje.
Jak dlouho to asi v Pádské nížině vydrží? Vrátí se.
S Lù mám možná šanci,
že ještě pár let prožiju.
Mohli bychom se pokusit o děti.
Založit rodinu.
Ale to se teprve uvidí, protože Lù
má velký temperament, strašně moc životní síly.
Nevím, jak…
Jak by vydržela s chlapem, co je o tolik let starší.
Možná…
Možná ještě s někým horším.
S adoptovaným synem, který by toužil po tom, aby si ho osvojila
starší žena.
S někým rozmarným a dominantním. S někým, kdo by ji zklidnil.
Co to říkáš, Carlo? O čem to mluvíš?
Promiň, moc mluvím.
Už je pozdě. Měl bych jít.
Přijdu zase zítra.
- Budu rád. - Jo.
- Ahoj. - Uf.
- Tak jo. - Čau.
Haló?
Sergio.
Je mrtvá.
VOLNÁ ADAPTACE ROMÁNU GOFFREDA PARISE
PAMÁTCE GEPIHO MARIANIHO, V JEHOŽ DOMĚ BYL TENTO FILM SESTŘÍHÁN
Překlad titulků: Barbora Uhrová
Can't find what you're looking for?
Get subtitles in any language from opensubtitles.com, and translate them here.