Afrikaans
Akan
Albanian
Amharic
Arabic
Armenian
Azerbaijani
Basque
Belarusian
Bemba
Bengali
Bihari
Bosnian
Breton
Bulgarian
Cambodian
Catalan
Cebuano
Cherokee
Chichewa
Chinese (Traditional)
Corsican
Croatian
Czech
Danish
Dutch
English
Esperanto
Estonian
Ewe
Faroese
Filipino
Finnish
Frisian
Ga
Galician
Georgian
German
Greek
Guarani
Gujarati
Haitian Creole
Hausa
Hawaiian
Hebrew
Hindi
Hmong
Hungarian
Icelandic
Igbo
Indonesian
Interlingua
Irish
Italian
Japanese
Javanese
Kannada
Kazakh
Kinyarwanda
Kirundi
Kongo
Korean
Krio (Sierra Leone)
Kurdish
Kurdish (Soranî)
Kyrgyz
Laothian
Latin
Latvian
Lingala
Lithuanian
Lozi
Luganda
Luo
Luxembourgish
Macedonian
Malagasy
Malay
Malayalam
Maltese
Maori
Marathi
Mauritian Creole
Moldavian
Mongolian
Myanmar (Burmese)
Montenegrin
Nepali
Nigerian Pidgin
Northern Sotho
Norwegian
Norwegian (Nynorsk)
Occitan
Oriya
Oromo
Pashto
Polish
Portuguese (Brazil)
Portuguese (Portugal)
Punjabi
Quechua
Romanian
Romansh
Runyakitara
Russian
Samoan
Scots Gaelic
Serbian
Serbo-Croatian
Sesotho
Setswana
Seychellois Creole
Shona
Sindhi
Sinhalese
Slovak
Slovenian
Somali
Spanish
Spanish (Latin American)
Sundanese
Swahili
Swedish
Tajik
Tamil
Tatar
Telugu
Thai
Tigrinya
Tonga
Tshiluba
Tumbuka
Turkish
Turkmen
Twi
Uighur
Ukrainian
Urdu
Uzbek
Vietnamese
Welsh
Wolof
Xhosa
Yiddish
Yoruba
Zulu
[dechovka, chlapi zpívají píseň "U studánky seděla"]
[thk zábavy]
[opakovaně houkání lokomotivy a sykot páry]
Strýčku. To jsem já, Hant'a.
Aá... Máma musela mít radost, že ses ukázal, co?
No, byla moc ráda, to jo. Určitě zas brzo přijedu...
pro mou mašinu, jsem si myslel.
Ahoj. Kdy nám přivedeš ukázat nevěstu?
No ještě pár měsíců strpení a pak se tady usadím natrvalo.
Nazdar... — Nazdar, kluci.
Dobrý večer.
Bude to tady.
Tady ti bude dobře. Aspoň tak, jako Evě v ráji sjabkama.
Postavím ti tady kůlnu...
a bude ti tu dobře.
Ručím ti za to, děvče.
Za pár měsíců půjdu do penze, koupím si tě a usadím se tady.
U strýčka.
Bílé květy.
Šťastné to znamení.
Někdo půjde do nebe.
Tak mu dej aspoň napít. — No jo, jasný.
Kde se flákáš?
Áá, těbuch. — Nazdar, strejdo.
Musím si pospíšit, už jdu pozdě. — Zase pozdě?
Áá, zdravím tě! — Ahoj, Miriam.
Tak co, Hant'o? — Zdravíčko, děvče.
No néé. — Nazdar, tato.
— Doufám, že to bude tentokrát kluk.
Určitě to bude další “křivochcalka", už šestá.
Z toho mám strach.
Dej Bůh štěstí tomu stvořeníčku, at' obohatí svět.
Takjá už letím, ještě přijdu pozdě. — Ahoj...
[brumlavě zi prozpěvuje]
[žena se zasměje]
Á, strejdo. To je šichta, vstávat takhle brzo, co?
— A jak se vede, děvče moje? — Mizerně. Bolej mě záda.
Bude pršet, to mi věř.
Když Ioupe v rameni, je vítr, když v kříži, bude lejt jako : konve.
Já předvídám počasí líp než každá družice.
Dovolíš?
Můžete mi věřit, strejdo, dneska přijde pěknej Iiják.
Jste tu brzo, copak to?
— No jo, no.
Jo, tu tašku strejdo.
— Udělej mi kafe, prosím tě. Je mi zima.
— Musíte chvilku počkat, než se vohřeje voda.
— No vždyt'já počkám.
[potichu si pozpěvuje]
Ách, no jo.
Fakticky chcete to kafe?
Poslyšte, v tý poslední knížce chyběly stránky.
Vzala si nakonec Uršula vikomta?
No čet jste to, ne?
Čet jste to?
Hmm...
Dobrý den.
Ahoj. Chcete rum do kafe?
No jistě, rum, jistě.
Papežjim povolil rozvod a svatbu měli v zámecké kapli.
To jsem ráda. Ona si to zasloužila, když v dětství tolik zkusila.
Takže neumřela při tom neštěstí?
— Při jakém?
— No, však víte. Jak ji shodil ten kůň.
—Jaký kůň?
[zasměje se]
Strejdo. Já na ty vaše báchorky vždycky naletím.
— Pivo a buřta!
Jo, už jdu, už jdu.
Tady je to kafe.
Ta poslední knížka stála za houby.
"Věrné a přelétavé Iásky". To byl žvást.
Vo lásce už dneska neuměj ani psát.
— No tak, děvče, mám pro tebe něco lepšího.
[pro sebe] Musím si pospíšit.
— Skončí to šťastně?
[ironicky] Výborně! Nádherně! Báječně! Ohromně!
Láska, krása, peníze až do nejdelší smrti.
Je z něj podivín. Škoda.
Tyjsi tu byla přes noc? [pištění myši]
Tak.
Zase jsem zapomněl na jídlo.
Maj pravdu, stává se ze mě podivín.
Tak a ted' si udělám malé kafe.
Musím spěchat.
Jestli přijdu za se pozdě,
tak mě určitě zabije.
Á, den se už zrodil.
V plné nádheře, se svou úžasnou pravidelností.
Ajá tiještě nepopřál dobrou noc.
Dobrou noc, Ilonko.
Má hvězda na nebi.
Mé malé půvabné štěstí.
Dobrou noc.
Bojím se, že přijdu opravdu pozdě.
Na.
Vy jste mi napsal dvě tuny! Tak to jsem v prdeli.
Koukněte se na dodák! Jsou tam tři tuny!
— Jo, tři tuny, jenže je to samej šutr.
Aještě jsem až moc hodnej.
Řek jsem dvě a už se nebavím!
Má dobrota má meze.
— Dobrota...
Můžete si ji strčit..., víte kam!
— Vorat se mnou nebudeš! Znám vás, grázlové.
Má poklona. Náš milostpán ted' chodí až na desátou.
Náš intelektuál! Vyspává si, a ještě toho nemá dost.
Příště bude chtít šoféra. Chceš mě zabít, Hant'o?
Víš, jakej mám cholesterol. Jsem už na dně.
Minulý týden jsem pracoval denně až do půlnoci.
Skoro končím.
— Jo, tuhle písničku známe.
[křičí] Milostpán se pokládá za umělce.
Pracuje v noci. A ve dne pak chlastá!!
A tahá si sem ty divoženky! Fuj!
Už tady ty harpyje nechci vidět, slyšíš?!
Už je nechci vidět, ty čarodějnice!
Harpyje.
Vždyt'jsou hodné.
Milé dívky.
Dobréjitro, maličká, odpočala sis?
Včera v noci jsem ti našel místo.
Fantastické.
Kdybys věděla, jak je ten sad hezký, když kvete.
Ták, do práce, děvče. Taky už nejsi nejmladší.
Tákhle.
Ukaž se.
Nic, nic.
Dnes tu nemáme nic skvostného.
Jen trpělivost, má milá.
V záplavě hnusu, jež nám denně běsní nad hlavou,
se někdy najde i perla.
Dokonce vzácná perla.
“Jak stéblo slámy v chlévě naděje se třpytí."
Kolik století bude ještě lidstvu zapotřebí,
aby dosáhlo dokonalosti?
— Jen Bůh to ví.
[bzučení much]
Hrůza. Ten papír 1 jatek, to je hnus.
Už dlouho jsme nelikvidovali žádnou knihovnu, co?
Musím to vylepšit něčím krásným.
Co tu máme?
Áá! Erasmus Rotterdamský, to je krása.
“Chvála bláznovství", to je ono.
Kde to jen bylo?
Á, tady.
"Žijte a pijte, vysoce vážení vyznavači bláznovství..." Tak.
[cvaknutí vypínače, vrzání stroje]
A támhle? Všechno pryč!
A to?
S dovolením, to je synagoga.
Odstranit!
[se smíchem] To se zase načekáme.
Už tam má zase jednu. — Ahoj, holky.
Ahoj.
Ahoj, strejdo.
Ahoj, strejdo.
— Ahoj, děvčata.
Uděláme ještě jeden balík.
— Šéf má zase zavřýno.
Můžem tu počkat, než otevřou kancelář?
— No jistě.
Tu máte, děvčata.
Na, vem si. No.
— chutná?
Doufám, že tentokrát porodíš konečně kluka.
To já taky.
Když to bude holka,
ten můj nepovolí, dokud to nebude kluk.
Mám ráda děti.
Když to bude kluk, je to konec.
Pedro bude chtít auto.
Strejdo.
Můžeš mi udělat kluka, jestli chceš.
Tak pojd', zkus to.
Díky,jsi milá. Bolí mě kolena.
[křik vedoucího] Já věděl, že tam zase jsou!
Vy harpyje, vy divoženky!
Dvůr je zavalenej papírem, a pán se tam vybavuje.
Fláká se, chlastá, mizera jeden!
Přivedeš mě do hrobu! Zničíš mě, ty darebáku!
Jak se máte? Dáme si panáka?
— Ne, ne, mám moc práce.
Přišel jsem jen na chvilinku. Jen na skok.
Šéf dnes řádí jako vzteklý.
Příšerně se zlobí.
Nechápu, co proti mně pořád má.
Já ho mám rád.
Ne, já nemůžu zůstat.
A co vy, jak se máte? — Nó, jak se mám...
Likvid uju svatý.
Řežu anděly.
Křach, křach, křach! Režu je na kusy.
Ne, ne, kdepak rum, mně pivo.
Ale jenom jedno. A čtyři tady do toho, prosím tě.
A co ta knížka? — Přinesu ti román, beruško.
Strejdo, vyjste pořád menší, jak vláčíte ty knihy.
Měl byste ho vidět. Naloženej je jak mezek, ale usmívá se.
— Usmívám se, děvče, protože v té aktovce si nesu knihy.
A v těch si hledám odpověd'.
Cekám, že se z nich dovím něco nového o sobě.
Něco, co jsem ještě nevěděl.
Tak se usmívám.
Dej mi to pivo.
Dej mi to pivo.
Vy jste pan Hant'a, že?
To jsem já, siňore, si.
V tom případě mám pro vás dopis.
Dík. Ahoj.
[blížící se koňské kroky]
To je zima. Je moře ještě daleko?
Ještě dost daleko, ale jedete správným směrem.
Děkuji, pane.
To je ale náhoda, Erasmus.
Tak pozor, ty moje sluníčko.
Bože můj, to je ale dřina, zakrýt tu krev z jatek.
No, taky pěkně zestárnul, Erasmus Rotterdamský.
Tak co, děvče?
Jsem ztahaná, sotva se vleču. Zivot je na nic.
— A to se pleteš. Krásu najdeš všude.
Koukej, stačíjen zdvihnout hlavu.
To je organizace. Ne?
Vidíš ty dvě hvězdičky, co září nejsilněji?
To je souhvězdí Andromedy.
A kousíček za nimi, toje planeta Venuše.
Bohyně lásky.
— [s despektem] Samá láska. Láska ve hvězdách.
A v mém životě houby.
A znáš tu krásnou větu z Kanta?
"Co naplní mou mysl obdivem, tot' mravní zákon panující ve mně,
a zákon, jenž vládne hvězdnému nebi nade mnou."
Tomu nerozumím, to je moc složitý.
Ale stejně děkuju.
Vy říkáte zvláštní věci, ale hřejou u srdce.
Je mi hned líp.
[pištění myší]
Aje to tu.
Jednou všechno spadne
a rozdrtí mě to.
Všechny ty knihy mě rozdrtí.
Myslivec u nás na vesnici zabíjel ježky tak,
že jim vrážel do břicha špičatý kůl.
A pak se koukal, jak se kroutí bolestí. Surovec.
Dneska se svíjí v bolestech sám, má rakovinu střev.
Slisoval jsem tuny knih
a s nimi spoustu tvých sestřiček,
takže ty tu hryžeš moje police, až jednou...
bác!
[zívne]
Spravedlnost bude vykonána.
Ach, to je noc.
A zas ten sen.
Haló!
Jak se dnes máme?
Klaním se, madam.
[zpoza dveří] — Už jdu.
A, maestro.
Dnes jsem jich rozřezal dvacet tři.
Křach, křach...
[zpívají úryvek z italské opery]
Kafe nebo koňáček?
Nó, no tak koňak.
Koňak, protože nemám moc času, už jdu pozdě, musím letět.
To jsem vám přines.
To je fantazie.
[se zaujetím] Lítat. Všichni lítaj.
Ikaros byl první, plác, a spad do moře.
Ježíš byl druhý, vynesl den na nebesa.
Krouží po oběžný dráze už dva tisíce let.
A vládne nad zemí, a nad lidmi.
Král Králů.
— Ach ta žízeň. Nekonečná.
Kampak nám to jdete, Mistře?
Pane Hant'ajo.
Tyto knihy můžou bejt vzácný, ale jsou z půdy,
to už lidi nezajímá.
Dneska lidi zajímá, co píšou herci o sobě,
a prostě takzvaná Cervená knihovna,
takový ty “románky".
Tak to vezu prodat, abych moh jít na pivo.
Mesijé, nazdárek.
Tak, tak...
[bodře] Ráno sebevražda,
odpoledne jedno pivo...
za druhým, a tak až do večera,
Štědrej den.
Ale ráno sebevražda,
tak proto to sem vezu... — S dovolením, mladý pane,
kde je pan šéf?
To musí mít cenu, milostné dopisy od oficíra dragounů.
[křičí] Jsem si jistej, že tady nejseš!
Sám Pánbůh ví, kde se zas flákáš! — Božínku, vždyt' tady je,
vždyt' sem přišel první... — Pane, prosim vás.
Co je?
— Je v tom celý můj život, pane.
[křičí] Ty mně neutečeš!
Na ty tvý vejmluvy kašlu! Já tě vyrazim!
To přece nejde. Vždyt'je tak hodný.
Šlechetný.
Jo, já vím.
[hlas ženy zvenku] V tom byl celý můj život, pane.
Byla snad krásná?
Nebo nebyla?
Jak jsem ti říkal, měl jsem spoustu problémů s "Květy zla".
Vypukl skandál, procesy, urážky.
Takže, říkáš, že od té doby...
Milý Baudelaire, podívej se.
To je krása.
Německy,
česky,
italsky,
francouzsky...
— Když si pomyslím, že je nikdo nechtěl.
— rusky, česky.
Schopenhauer.
Věčně tahá to svoje psisko a náladu má věčně pod psa.
[oba se smějí]
To je morálka svět, to je hrozný.
Nikdo neplatí, to je století, todleto...
Dovolíte?
Dovolíte laskavě?
— Pět kilo dvacet, a víc ani...
A ted' ty. Pojd'.
Ukaž.
Co děláte?!
A příště mi nelez na voči, jo! Mizero, podvodníku!
Kolik to dělá?
Tady máš. — To je málo.
Tak další, další.
No honem, honem.
[hudba evokující žádostivost]
Musím ho zvážit.
Ten je sladký.
A co jeho bratříček?
— Chudák bratříček, ten je pořád zavřený.
— Ale tak to ho musíme zvážit.
Dohodneme se.
Příště musím zkontrolovat celý sklad.
Příště, už se na to těším. No takjdi už, jdi.
Dáš mi poukázky?
No tak, madam, no dejte to sem.
Schází půl kila do pěti poukázek.
— Ale promiňte, to jsou statistické ročenky.
— Tentokrát vám to vezmu.
Ale je to naposled.
[pro sebe] Březen, duben, květen, červen...
Zbývá mi šest měsíců do důchodu.
I kdybych si dával stranou půl platu...
Odkdypak se mužové ducha zabývají účty, co?
Víte, pane peofesore, můj strýček Albert,
železničář, když ho dali do penze,
tak byl nešťastný.
Tak sis kamarády, taky penzisty,
koupil takovou Iokomotivku.
A tak si ji postavil ve svém sadě, pěkně doma.
Takže...
Kde jsem to vlastně zůstal?
Stejně to bude málo, musím si vzít půjčku.
A máte něco pro mě?
Tentokrát ne. — Ne!
Parádní Balzac, unikátnívydání.
Nate.
Musím spořit. Kvůli tomuhle lisu.
Až půjdu do penze, postavím si ho na zahradě u svého strýčka.
—Aha.
— No spolehni se,
můžeš mi věřit.
Až půjdu do penze,
neboj se, má milá, koupím tě.
Usadíme se na venkově u strýčka
a nikdo nám už nebude poroučet.
Uvidíš. Svobodná tvorba!
Až budeme mít dost balíků,...
tak tam uspořádám výstavu.
[s patosem] A neprodám nic!
Umění má být jako světlo, které prorážítemnotou!
Tvořit a povznášet lidstvo!
Aby zvítězila krása!
A vrátila nás do ztraceného ráje.
To snad má smysl, ne?
Vrátit člověka do ztraceného ráje.
Sbohem, profesore.
Je tu někdo?
Co vy tady, šéfe?
Je mi líto, příteli.
Zesnula a odešla k Pánu
ve svých devadesáti letech.
[smuteční zpěv Kyrie eleison]
Sbohem.
Pokoj tvé duši.
Děkuju za všechno.
Sbohem, maminečko.
Dobrý den.
Dnes jen jeden zákazník?
— Ne, čtyři.
Tři bílí a jeden černoch.
Á, dobrý den, příteli.
Přijměte upřímnou soustrast k úmrtí paní matky.
Byla to pravá dáma. — Díky.
Nikdy to neshoří úplně.
Ale už nepoznáš, kdo je kdo.
[s pousmáním] Bílý nebo černý.
Promiňte, jsem už na to tak zvyklý...
Pokusím se vám dát vaši paní matku pěkně celou.
Rád bych odvedl čistou práci.
— Díky Zbyde z nás opravdu málo.
Co z nás po smrti zůstane?
Jenom hromádka fosforu.
Sotva to vystačí na krabičku sirek.
A železa, sotva co by se vykovala skoba, aby se člověk oběsil.
Můžu si maminku odnést?
To ne. Lituji, to se nesmí.
Ale ve jménu úcty, již mám k vám a k paní matce...
Neměl bych to, ale...,
snad by se to dalo...
Pro vás.
Maminka vás měla ráda.
Říkala, že jste moc hodný člověk.
Hele, chlapče,
můžeš ted' bydlet u mě, ten pokoj je ted' prázdný.
Dík.
Předal jsem vaši ctěnou paní matku vašemu panu strýci.
Prosím vás, neříkejte to nikomu.
[vnitřní hlas] Maminka už nežije.
A ty, Ilonko, to už je dávno, co jsi mě opustila.
Vzpomínáš si, maličká?
Vracel jsem se domů pozdě v noci,
už tenkrát jsem snil o práci, kterou dělám.
Tištěné slovo mě fascinuje.
Neposkvrněná stránka, trochu tiskařské černě,
a bytost vzdálená stovky let ti předá svou zkušenost.
Vnese do tvého života novou naději...
Vy mě sledujete? — Ne, pane.
[vnitřní hlas] V noci ses ke mně přidala,
cupitalas za mnou ve svých neslyšných střevících.
Žil jsem v té době sám.
Byla u mě zima.
Ani kousek dřeva na rozdělání ohně.
Proklouzla jsi tajně dveřmi mého bytu.
Odmítal jsem tě.
Dělal jsem, že tě nevidím.
Ale ty jsi přicházela každý den,
čekala na mě, schoulená u mých dveří.
U nohou hromadu starých prken nasbíraných na bouračkách,
přinesených jako dar lásky.
Topila jsi v kamnech,
oheň tě fascinoval...
[dívčí hlas s ozvěnou] Jsem tady sama,
jsem ted' sama.
Dovolte mi sem chodit.
Budu pracovat...,
budu vám topit v kamnech.
[zádumčivá cikánská píseň]
Mám po krk písniček o lásce, já věřím na lásku jen v románech.
[ze sálu] — A co v životě?
To už není ono. Chlap tě nechá, nevezme si tě,
krása zvadne, a zůstane jen ta dřina.
Láska existuje jen v románech.
Ale ne, ne. Vždyt'jsi milována jako my všichni.
Když se otevřeme lásce,
láska přijde.
Škoda že, zaslepeni sobectvím,
máme strach z lásky.
A stárneme, aniž bychom ji poznali.
A přece.
Nádhera prožitých Iásek vtiskne svou pečet' na čelo toho,
kdo neměl strach.
[důrazně] Vy například, paní!
jsem si jistý, že vyjste uměla milovat.
Ano. Milovala jsem a byla jsem milována.
[začíná další cikánská píseň]
A já třicet pět let Iisuju starý papír.
A to je má "love story", chápejte.
[podroušeně] — A já...
Já jsem prohrál svoji životní bitvu.
Smutná věc.
— Ani smutná, ani veselá.
— Ale vzdor tomu, já pracuju.
Pracuju na přesnějším pochopení světa.
Já presuji starý papír, Iikviduji knihy,
kterých se dotýkám holýma rukama.
Má se žít. A nebezpečně!
Kdo se plazí, neklopýtne nikdy.
Během těch let mi prošlo těmahle rukama tolik tištěných slov,
která mnou pronikla,
že jsem prostoupený, nasáklý tou tiskařskou černí.
Už se začínám podobat těm encyklopediím,
kterých jsem zlikvidoval třicet tun.
Jsem
Podobám se
džbánu plnému živé vody.
A když se trošičku nakloním, myšlenky ze mě tečou.
[důrazně] Jsem vzdělán proti své vůli.
Takto jsem získal moudrost a zjišťují, že z mého mozku
je nádoba plná stlačených myšlenek,
balík naplněný k prasknutí věděním!
Ale pane, časy před knihtiskem,
časy před vynálezem písma, to musela být nádhera!
Protože kdo chtěl zlikvidovat myšlenku,
musel dát do lisu hlavy a lisovat.
Křach, křach, křach!
A myšlenky tekly. Tekly by podél pístu.
A stejně by to bylo k ničemu,
protože ty pravé myšlenky, pane,
ty se drží člověka.
Tak usilovně, jako se nudle drží bandasky.
Pořádné knihy, ty se nečtou jenom zevnitř.
Jejich obsah vychází z knihy ven a, a a
prodělá se navenek
a krouží volně v prostoru.
— Místo aby se s námi milovali, tak filozofujou.
Za ta léta, pane, jsem vypil potoky piva.
Ale ne abych se opil,
protože já mám : opilců hrůzu.
Já piju, abych podporoval
myšlení.
Abych pronikl do hloubi, do srdce textu.
A když ve starém papíru zachytím záblesk vzácné knihy, tak strnu,
jako oslněný.
Blížím se k ní zvolna,
otvírám knížku, voním k ní,
a její prvnívěta mě omráčí svou homérskou věštbou!
A pak přijde moje mše, soukromý rituál.
Uložím knihu něžně mezi svaté obrázky a čekám.
Čekám, než ji přečtu.
[barmanka hlasitě zívá]
Potom musím přemýšlet
a najít tu správnou chvíli,
kdyji uložím d.. d.., do... balíku.
Protože každý balík, který vychází z mého sklepa...,
Protože každý balík, který vychází z mého sklepa...,
každý balík, který vyjde : mého sklepa, pane,
je podepsán mým rozmýšlením.
Je to mé vlastní umělecké dílo. V tom je to, že jsem zároveň...
umělec i divák.
A..., a..., a to je také můj kříž a mé utrpení.
A proto také
jsem nucen pracovat dvojnásob.
Přemýšlet dlouho,
a pít, a pít...
To proto.
Ty, dej mi napít. Prosím holčičko.
Bud' tak hodná.
— Ale ne, strejdo. To stačí, máte svou míru.
Běžte domů.
[začne křičet] Běžte domů jako ostatní, já už jsem ztahaná!
A vy taky, co je to? On mi tu spí! Vstávejte!
Deme, deme! Hop!
— Já také, pane, potřebuji být sám a tvořit.
A proto si také mohu dovolit být opuštěný.
Já ale vlastně nejsem opuštěný,
protože dlím v samotě zalidněné myšlenkami,
pane.
— No a ted' si mě plete s chlapem.
— Já jsem furiant věčnosti a nekonečna.
A zdá se mi,
že nekonečno a věčnost mají zalíbení
v bytostech jako já.
V obyvatelích příliš hlučných samot.
Ach. Jsou to blázni. To asi dělá to jaro.
Jak je život zvláštní.
Jednoho dne se všechno rozplyne,
všechno zmizí.
Ilonko.
Chybíš mi, maličká.
Jednou jsem přišel navečer domů,
ale tyjsi na mě nečekala.
Nepřišla jsi ani zítra, ani nazítří.
Už jsi nepřišla nikdy.
Hledal jsem tě.
Už nikdy jsem nespatřil malou Cikánečku,
prostou jak neotesané dřevo.
Hej!
Nejupřímnější soustrast, příteli. Co chcete, to je život.
- Díky.
Děkuju vám, šéfe.
Dneska se nějak necítím moc na práci.
[neochotně] No jo, tak běžte, no.
Díky.
Dobrý jitro, strýčku.
— Dělám zadělávaný kedlubny.
— Nazdar, maminko. Takový krásný den.
Je to dobrý. Ahoj.
Když už mluvíš o Leně,
mé ubohé sestře, tvé matce, pokoj její duši,
měla strašně ráda kedlubny.
Kvůli ní jsem je začal pěstovat.
No sedni si.
Potřebuju náklad'ák, abych dovez mašinu.
Myslel jsem postavit ji támhle pod třešní, co?
— No jistě.
Vždyt' už jsem ti to řekl nejmíň stokrát.
Jsi stejný jako moje nebožka sestra.
No. Jsi jako ona. Ano, ano.
Jsi takový rozevlátý,
nesoustředěný.
Tys tam tenkrát byl.
Myslíš, že do toho dali všecko?
Prosím tě, podej mi sestřičku.
Děkuju.
No ano ano, sestřičko má.
Jsi nějaká lehká.
Nezdáš se mi.
Klid, klid.
Tak.
No jistě...
Ne ne ne!
Tvé matky chybí dvacet gramů.
Jakého konce se dočkala, ubohá.
A zadusilo ji to její astma,
ji, která měla tak ráda čerstvý vzduch.
A navíc ještě uzavřená v hermetické krabici.
Pojd', uděláme radost mý sestře a tvý matce.
Tak to jsou Lenčiny kedlubny.
Tumáš, synku. No.
Sestřičko moje milovaná,
za tři týdny tě sníme v tvém zamilovaném jídle,
pečeném mase s kedlubnami.
Stejně bych je musel pohnojit.
Ze země jsme povstali, do země se navrátíme.
Amen. — Amen.
[laskavě] A kdepak se tu bereš? Co tu chceš, co?
[zlostně] Ten darebák, že tu byl?!
— Nebyl.
— Už deset let to trvá.
Dám mu volnej den a jemu je to málo.
Da rebá k!
Do hrobu mě přivede!
Ale ty, holubičko, jsi moje radost.
On zničí celej podnik!
Vyhoděj nás všechny kvůli tomu snílkovi...
[zamňoukání kočky]
Hele, nech Hant'u napokoji.
Ty moje holubičko... — Přestaň.
— Ty jsi moje radost, holka.
— Ne, dneska není svátek, ty můj draku.
— Ale ty chceš, ty mě chceš...
Aau!
[bouchnutí dveří]
[šéf] Divím se, že tu dneska nenasává, bídák!
Ten nás všechny přijde draho!!
Tak co, děvče? — Dobrý.
— Byl tady šéf, že?
No a co?
— Jdu jenom na skok. Tady máš ten román.
A co ty tady děláš?
— Jeden rum, strejdo?
Ne ne, já už nepiju.
Mmm, ten hřeje.
Pojd', beruško, jdem.
Tak neboj se přece.
Tady ti bude líp. Běž.
Venku by tě sežrali.
[pištění myši]
[mužský hlas] "Holubička, když volně letí vzduchem,
cítí, jak vzduch, který svým tělem rozráží, klade odpor.
Asi si představuje, jak mnohem lépe by se jí letělo ve vzduchoprázdnu..."
— Ale vždyť to je Immanuel Kant.
Konečně.
— A tak také odešel Platon. Opustil smyslový svět,
a vydal se mimo něj, na křídlech idejí do prázdného prostoru...
— Prázdného prostoru...
[oba] čistého poznání.
To jsem já.
Ale to nevadí. Stejně jsem rád.
Protože Kant za mnou už dlouho nebyl.
Maestro, koukám, že máte pořád vize,
že vaši návštěvníci chodí stále.
Měl byste méně pít.
— Můj drahý, v jistých chvílích
splýváme v jedno s vesmírem.
Vstupujeme v souznění se vším mimo hranice rozumu.
Ale i kdybych ti to vysvětloval tisíckrát,
zjistit to musíš sám.
Lhostejno jak k tomu dojdeš.
Veškeré vědění nepomůže. Vzdělání nehraje roli.
Mimo hranice rozumu cestou k čistému poznání.
[křik vedoucího] Šejdíři! Vím, žes přišel zase pozdě!
To je naposled, na to vem jed!
Mám po krk těch tvejch Cikánů, Krista a všítý chamradi...!
— Chci vám poděkovat za tu nádhernou knihu.
Za Lindberga. — Je hezká, co?
— Křach, křach. Na Lindberga.
Nejste vy pan Hant'a?
Si, seňore, si.
Mám tu pro vás dopis.
Letím.
Musím sebou hodit, mám jich ještě likvidovat pár tuctů.
Křach, křach...
Na tohle si dám Ioka.
[zasměje se] Tak tohle se povedlo.
Na zraví, velký Immanueli Kante,
na viditelné i neviditelné zákony vládnoucí vesmíru.
"Jestli chceš poznat neviditelné, pozoruj viditelné otevřenýma očima."
[snové zvuky a hudba, šumění moře apod.]
[zvuky a hudba postupně utichnou]
Dobrý den, příteli. — Zdravíčko, profesore.
Máte tu něco pro mě?
Bohužel, dneska tu nemám nic zvláštního.
Možná příště. Kdoví.
“Jak stéblo slámy v chlévě naděje se třpytí."
— Tady máte, příteli, aby se vám líp hledalo.
A propos, chtěl jsem vám něco říci.
Zrovna tu instalovali nový lis,
gigantický.
Stihne zlikvidovat statisíce knížek denně.
[ironicky] Jak nádherná doba, jaká výkonnost.
Musíte se jít podívat, můj vážený.
Je konec těm vašim hrátkám, s nimiž pracujete s láskou,
zaměňujete práci s uměním.
Konec drobných radostí a denních her,
které dávají smysl každodennímu životu.
Ať žije výkonnost!
Ale ve jménu čeho?
Hej! Máte povolení?
— Neblbni, kamaráde, já jsem Hant'a.
Dělali jsme spolu na jednom lisu.
No a co? Tady je to jiný.
Žádnej bordel, všecko je vorganizovaný.
— Ale já se jdu podívat na novou mašinu.
— Áá. Ta je krásná!
[zvuky : linky, dramatická hudba]
Musíte to zastavit!
— Nikdo to nemůže zastavit.
Je to automatický.
[hudba přejde do tragické polohy]
To je hrůza.
V tom je něco zrůdného!
Něco zrůdného.
Nikdo nechce moje básničky. Musíte mě vyslechnout, pane.
[sebeironicky] — Čtěte, příteli. Čtěte.
[podroušeně] — Sivá holubičko, kdes byla...
"Smrt trčela nad dunou, cestou zpátky dal jsem v sázku
temnou noc, a bezlunnou.
A ztratil jsem svou první lásku."
[rovněž podroušeně] — Mou první láskou byla Mančinka.
— Mančinka?
Podívej se. Vidíš? Manča.
Stráň u smutečnívrby, 1917-32...
Já nemám nejmenšítušení, kde to může být.
Ty to snad víš?
— Tady na druhý straně za řekou. U zdymadla.
— Ale, jak to najdeme?
Tak tam jdeme, no... — To najdeme.
Ne ne, to počká...
Tak tam na bále
Manči měla nejhezčí šaty
a moc pentlí ve vlasech.
[píseň "Škoda lásky"]
Mančinko, smím prosit?
Mančinko, vy jste krásná.
Miluji jen vás.
Mančinko!
Já vás miluji.
Mančinka si namočila ty své pentle do hoven
a druhý den utekla z vesnice.
Neviděl jsem ji přes čtyřicet let, pane.
— Já jsem byl pomocníkem kata, přes deset let, pane...
— Bylo mi dvacet, pane!
A byla to má první láska.
Pojd', jdemem za ní.
Já vám řeknu jednu věc, pane.
Nerozumím už tomuto světu.
Kam se jen podívám, všude je jen hrůza,
ha... hanb... hanebnosti.
A k čemu, pane? To je zbytečné.
Já vím, pane. Jako pomocník kata...
jsem padal
Ffffšt, holubičko, kdes byla...?
Ale to je zbytečný.
Hlava padne, ale problém trvá, pane.
PROBLÉMY
je třeba stínat.
[už střízlivý] Mančinko moje. Mančinko.
— Věděla jsem, že přijdeš.
— Pojd', Mančinko.
— Čekala jsem tě.
To je můj poslední milenec.
Poslední článek v řetězu mužských mýho života.
Tys byl první.
Po té ostudě jsem musela utýct.
Pakjsem poznala ijiné muže.
A taky bídu života.
Když mi bylo nejhůř, tak se mi zjevil anděl a nařídil mi,
abych za poslední peníze koupila tenhle pozemek.
Ajá jsem neměla peníze, abych mohla postavit dům.
Takjsem si namluvila kopáče.
Já jsem ho měla moc ráda.
V nocijsme se milovali pod stanem
a přes den kopal základy.
Pakjsem si namluvila zedníka.
Bláznivě jsme se milovali.
Když dostavěl zdi,
tak jsem ho opustila a namluvila jsem si tesaře.
Ten nejdřív udělal postel a pak krovy.
A takjsem ho pustila k vodě.
A v posteli, kterou udělal tesař,
jsem se milovala s pokrývačem, s malířem...
a nakonec s truhlářem.
A ted'jsem si namluvila umělce. — 0 ne.
Ten mě miluje
[s pousmáním] platonickou láskou.
Mám dům z lásky.
Jak jsi krásná.
Pojd' sem.
Vymýšlíš si...
Byla jsem krásná.
Ale už nejsem.
Vidíš, Mančinko,
ze všech bytostí, které jsem znal,
se tobě podařilo dojít nejdále.
Pomocí lásky jsi dosáhla nesmrtelnosti a nakonec ses stala andělem.
Přesto jsi nikdy nepřečetla jedinou knihu.
Možná ano, náhodou, před usnutím, abys líp spala.
Ajá většinu života hledal v knihách znamení, jež mi ukáže cestu,
ale odpověd'jsem nenašel.
Takže máš pravdu ty, drahá.
Láska. [pousměje se]
Jen láska má smysl.
[rannízpěv ptáků]
Přeložen na balení čistého papíru?
Ale to mi nemůžete udělat, šéfe.
Už mě nemuč.
Vždyt'já jsem tě žádal: nelej do sebe takovýho piva.
Já tě prosil: pracuj rychleji. Všechno na nic, vidíš.
A ted' už tě nechci vidět.
Vstávejte.
Ctihodný šéfe, povstaňte, tohle vás není hodno.
Odpust'te mi všechno, co jsem vám udělal.
Sám sebe prosím za odpuštění za všechno, co jsem provedl sobě.
[plačtivě] Proti tomuhle není odvolání.
Pochop, neukázal ses tu celé tři dny.
Já kvůli tobě málem chcípnul.
Tři dělníky jsem platil ze svýho, aby zlikvidovali ten papír.
Už nemůžu.
[rozkřikne se] A šmytec!
Kriste, synu Boží, synu člověka,
přicházím k tobě s prosbou.
Učiň, abych se mohl vrátit ke svému lisu.
Víš, že jsem nevykonal nic zlého : vlastní vůle.
Pravda, zničil jsem celé myší rodiny, které se také živí starým papírem
a jako já mají nejraději stará vydání vázaná v kůži,
protože zežloutlý papír jim připomíná chut' sýru.
Ta zvířátka si chtěla jen hrát, rozmnožovat se a hryzat starý papír,
a já je nakládal do lisu, protože — zahryznuta do knih —
se nechtěla vzdát těch chutných soust.
Celý svůj život jsem hledal pravdu.
Snažil jsem se pochopit,
chtěl jsem vnášet krásu do toho, co se může zdát
nejbědnější.
Vím, mohl jsem pracovat rychleji, ale zdálo se mi, že nemá smysl
hnát se dál mechanicky,
a nepodléhat přitom kráse okamžiku,
netěšit se z jeho nezměrnosti.
Odpust' mi moje chyby. Pomoz mi.
Dej, at' naleznu knihy, ve kterých plane světlo naděje.
A pak já zaplavím svět radostnou nádherou.
To je vše.
Amen.
[zvuk rámové pily]
Zpočátku mi dělalo potíže řezat ruce a nohy.
Křídla jdou.
Uřízneš mu křídla a křach, anděl je kastrovanej.
Teda to nejtěžší je vždycky hlava.
A je to. Takhle rušíme Boha a Iikvidujem haraburdí
z temných koutů minulosti.
Nejsou hlavy — není Boha. Nic.
[muž v pozadí] Byla by z toho pěkná výstavní síň.
Nebo snad garáž, na tom se víc vydělá.
Zbourat, odklidit! Na hraní není doba!
Nesmíme ztrácet čas!
Byl jsem vyhozen.
Převeden na balení nového papíru.
Bílého jak krk labutě.
Konec s tiskařskou černí, konec knížek.
Jo, iten můj lis mě zradil, s cizími lidmi.
Spresoval a sešrotoval všechno, bez odlišení,
odpadky, mistrovská díla, všechno...
To je konec.
[zachechtá se] Nejsme nic jiného než něžní řezníci.
Vzpomínáte si na Talmud?
“Jsme jako olivy.
Teprve když jsme drceni, vydáme ze sebe to nejlepší."
Vážně tady nemůžu zůstat.
[pištění myší]
Nikdo mě nemůže vyhnat : mého ráje.
Nebo mě přeřadit!
[pohrdavě] Přeřadit.
A ty, má malá.
Stačí, když se otočím zády, a ty mě zradíš, co?
[skřípání Iisu]
[zapištění myši]
Ne, tyještě ne.
Život je magický.
[cvaknutí vypínače, začne znít elegická hudba]
[do hudby radostný hlas Cikánky] Tato, tato, tato
[polekaně] Ježiši Kriste!
Pro lásku Boží
co to děláte?
Je to kluk, tato. [radostný smích]
Can't find what you're looking for?
Get subtitles in any language from opensubtitles.com, and translate them here.