Original subtitles

[jemná hudba…]

[Bianka] Myslím, že vašemu jorkšírovi bude stačit tak půlka tablety.

Dáte to do sýra… Nech toho!

Jé, pardon. Ne, to nebylo na vás.

To já jsem mluvila na svýho labradora.

Ano, to jsou moc hodní psi.

Nashle.

[Bianka] Ehm…

Ano, jasně. Šťastnej novej rok i vám.

Takže labrador, jo? Labrador, jo?

[smích]

- Přestaň, někdo přijde. - No tak slušně pozdravíme.

- Blázne. - Řekni mi to po vašem.

Ne, jsme v Praze. Tady se mluví po vašem.

Ne, řekni mi to po vašem. Vždyť víš, jak to mám rád.

- Blázon. - Jo.

Ty si môj milovaný blázonko.

Vysadila som prášky.

- Dobře. - Je to dobře?

Rozhodně je to dobře.

Uděláme si…

nádherný…

československý mrně.

Ale snad ne teď!

No to mě ani nenapadlo.

[smích]

[tichá hudba z přehrávače…]

- [Eva] Tak kam jdeš? - [Sofie] Ke kamarádce.

[Eva] Proč mi nedáš číslo na její rodiče?

[Sofie] Ježíš, mami, ne!

[Eva] Máme dohodu. Můžeš jít, když tam budou něčí rodiče.

[Sofie] Nemáme dohodu. Ty ses dohodla sama, jako vždy.

- [Eva] Kam jdeš? Neskončily jsme! - [Sofie] Nech mě, prosím.

[Eva] Nedávej si to do uší, když s tebou mluvím! Posloucháš mě?

[zesílil hudbu]

- [Eva] Tak kde toho silvestra slavíte? - U Kláry.

- Tomu nevěřím. - Tak nevěř.

Jdeš k Ondrovi.

Nejdu.

Když lžeš, ubližuješ tím hlavně sama sobě.

Panebože, mami! Budeme u Kláry.

Budou tam i všichni ostatní, takže i Ondra. Stačí?

- Na co máš tohle? - Nejsou moje.

Mělas je v tašce, takže jsou tvoje.

Jsou Kláry. Řekla mi, ať je mám u sebe.

- Ty si myslíš, že jsem úplně blbá? - Úplně ne.

Když se mi hrabeš v kabelce, ubližuješ tím hlavně sama sobě.

- Ty mě tak sereš! - Jo?

Tvoje dcera mi lže.

Nic na to neřekneš?

[hudba z přehrávače…]

[vypnula přehrávač]

[slovensky] Co mám na to říct, zlato?

Je jí sedmnáct. Bylo by divný, kdyby ti nelhala.

Bude slavit s Ondřejem.

[slov.] Samozřejmě. Chodí spolu.

- [Dan] Už skoro tři měsíce. - Mně se nelíbí.

Jí ano.

Dobře, možná ten kluk není úplný terno, ale nemá cenu jí ho zakazovat.

Pamatuješ, jak ti vaši bránili se mnou chodit? A pomohlo to? Ne.

Tak ji nech trochu dýchat, Evi.

Jasně. Nakonec vždycky začneš vychovávat ty mě.

Ne, jen zkus mít trochu odstup.

Je to moje dcera, ne holka, co ke mně přijde občas na terapii.

Promiň, ale k dceři nedokážu mít profesionální odstup.

- Pořád ji jen kritizuješ. - To ona pořád kritizuje mě.

V tašce měla krabičku kondomů.

Ty ses jí hrabala v tašce?

- Něco jsem hledala. - [Dan] Evo!

Vím, že prochází náročnou etapou osamostatňování.

Tak ji nechme osamostatnit se a neotravujme ji.

Dospívající člověk potřebuje konflikt. Potřebuje popřít rodičovský model,

aby sám sebe identifikoval jako individualitu. Chápeš to?

Evi, moje máma prodávala zeleninu.

Netušíš, o co jsem to měl lehčí.

Vypadl jsem z domu a nikdo si toho nevšiml.

Možná brácha, protože si mohl do pokojíku vodit holky.

Málo slaný. Tvoje jídla jsou vždycky nedosolený.

Dosolí si to podle chuti. A Bianka skoro nesolí.

Není to zdravé.

Takže kvůli tomu, že Bianka je bio, budeme jíst jídlo bez chuti.

Ne, my ostatní si to dosolíme a umřeme dřív.

[rytmická hudba…]

[slovensky] Ne, dohodli jsme se, že do ohňostroje můžou být vzhůru.

- A pak do postele. I kdyby měli řeči. - [babi] Mně nikdy neodmlouvají.

A ne, že jim dáte normální šampaňský. V ledničce mají dětský.

- [babi] No to jo, to jo. - A Bruno… Nevidím vás.

[Karolína] Musíte zvednout hlavu.

Jo. Takhle dobrý?

A Bruno ať se nedotkne PlayStationu. Má zákaz.

Jo. Nehlídám vaše děti poprvé, že jo?

Ale Leoše se snažil obelhat, že jsem mu zákaz zrušila.

- [babi] Mně Bruno nelže. - [Bruno] Já tě zabiju!

- Bruno, do hlavy ne! - Co se děje?

- [babi] Rózo, polož to! - Co se děje?

- Ale nic se neděje. - [křik dětí]

Dejte mi je k telefonu.

- Nech je bejt, když se baví. - [křik dětí]

Tak si to užijte.

- Tak pa. - [Róza] Nech toho!

[babi] Prosím tě, Rózo! Málem jsi mu rozmlátila hlavu!

- No… - [babi] Pojď sem!

Proč jsme mu dali jméno Bruno?

To mi říkáš teď, po deseti letech?

[rytmická hudba…]

[hudba utichla]

- Nesvítí světlo? - [Filip] Nesvítí.

[Bianka] Nesvítí, no.

- Ahoj. - [Filip] Ahoj.

Tak dobře, tak když jsme se všichni shodli na tom, že nesvítí,

myslíte, že můžeme pokračovat?

- Myslím, že bysme mohli. - Rozhodně.

- [Filip] Já posvítím. - Nazdar.

Ahoj.

[smích Bianky]

[domovní zvonek]

Jdu.

[rytmická hudba…]

- [Dan] Á, jsou tu hosti! - [hosté] Ahoj. Čau.

[Dan] Vítejte!

Vítáme!

- [Eva] Ahoj! - [Bianka] Evi!

- Díky. A obuj se, tady se nezouváme. - Aha, promiň.

- Ahoj, krasavice. - Ahoj.

- Čau. - [Dan] Tiramisu!

- Pojďte dál. - [Dan] Ricotta, nebo mascarpone?

Mascarpone, že váháš.

- Eda už je tady? - Ještě ne.

- Samozřejmě. - Sofie už šla?

- [Eva] Ne, je u sebe. - [Karolína] Pozdravím ji.

- Radši ne. - Copak, válečný stav?

- Našla jsem u ní kondomy. - [Leoš] Ou!

Kristepane, kdybych to tak našla Róze.

[Leoš] Je jí pět, takže by to bylo docela pozoruhodné. Omluvte mě.

Horší by bylo, kdyby kondomy nepoužívala, ne?

[jemná hudba…]

[klepání na dveře]

[splachování]

Už.

[veselé hovory společnosti]

[jemná hudba…]

[splachování]

[Bianka] Se ti ulevilo, viď?

[Leoš] Krásnej záchod. Podle záchodu se pozná kultura rodiny.

- [Dan] Karolína bílý, že? - [Karolína] Jasně, trošku.

Hm, je bio.

- Bio? - [Bianka] Hm.

- Vy v tom taky jedete? - No…

[Leoš] Tak na zdraví.

[Bianka slastně] Hm. Chutná vám?

Ale jo, skvělý. Já myslím, že na to naše chlastání to bude stačit, ne?

[Leoš] Takže co? Eduard má novej objev, jo?

- Viděli jste ji už? - Jmenuje se Marta.

A jaká je?

- Nic o ní nevíme. - [Bianka] Marta je hezký jméno.

A bude hezká, když chodí s Edou.

Když chodí s Edou, stačí, že je milá.

- Stačí, že je čistotná. - Ne, stačí, že je.

[Karolína] Edo je náhodou fajn chlap.

- Je starostlivý, umí pohladit, utěšit. - [Leoš] Bože, ne.

To se ženám líbí.

Ale co když bude stará?

- [Filip] Myslíš jako milfku? - [Leoš] Ne.

- Bacha, i my dvě jsme už skoro milfky. - Jak skoro?

- Mluv za sebe, ano? - Pardon, dámy, vy jste milfky.

[smích]

Doleju někomu to fantastický bio?

[domovní zvonek]

Co je, zase nesvítí světlo?

- Asi proto jim to trvá tak dlouho. - No, proto ne.

Paní už je starší, jde jí to pomalu.

Počkejte!

- Ty vole, já slyším hůl. - [smích]

[Bianka] Hůl?

[Bianka] Edíku!

Nazdar, lidi! Ahoj!

- [Eda] Co je? - No, kde je paní Marta?

Má horečku.

Teď to všude lítá, nějaká blbá viróza.

Mám červený i bílý.

Takže nepřijde?

Ne, má horečku.

[Eda] Tak teď nevím, můžu dál, nebo mám odejít?

Odejdi. S červeným i bílým.

[Dan] Neblbni, pojď.

[Leoš] Ježišmarjá, celej večer zkaženej. Ale celej.

[Eda] Pardon.

[Dan] Počkej. To už se s tebou stihla rozejít?

- Ne, nerozešla se se mnou. - Tak jste se pohádali.

Nepohádali. Proč? My se nehádáme.

Kolik jsi říkal, že jí je?

- Neříkal jsem to. - [Leoš] Ne?

[Eda] A je jí jako nám.

- Aha. - [Bianka] Nedej se, Edíku.

Takže je už trošku dýl na tomhle světě.

Dejte mu pokoj.

To je pro Edu.

[Dan] Nevím, jak vám, ale mně je to jasný.

Žádná Marta neexistuje.

- Ale existuje. - Neexistuje.

- Jasně že existuje. - Jasně.

Počkejte, vy jste ji rozebírali?

Tak to mě fakt zajímá, co jste o ní říkali.

- Tak, normálně. - Aha, tak normálně. A to je jako co?

No, jestli je oškli… Ech, blondýna, bruneta, zrzka?

- Padla i varianta stříbrných vlasů. - Co?

[Bianka] Pojďte se podívat!

[jemná hudba…]

A prý že zase letos nebude sníh.

[jemná hudba…]

[Eda] A věděli jste, že dnes je výročí smrti papeže Silvestra,

který zastavil pronásledování křesťanů…

[Leoš] Bože, ne! Dneska slavíme.

Dneska vlastně slavíme výročí smrti.

[Dan] Tak to je škoda, že tu není paní Marta.

No.

[Leoš] Nechceme slyšet fakta o nabodávání na kůly

a koupání se v krvi nevinných dětí. Minule to bylo hrozný.

Jediný, v čem se budeme koupat, je chlast.

Jé, to vypadá skvěle.

- [Dan] Krabí jednohubky. Kraba můžeš? - Jo, může.

Výjimečně.

To jsme rádi.

[Leoš] Hm.

No vidíte? Tak tenhle krab, ten byl z opravdu slanýho moře.

Pardon, já potřebuju jenom litr a půl vody.

- Asi se mi utrhla ruka. - [Leoš] Asi.

Podle mě je to moc dobrý.

Je to výborný. Vůbec to není slaný.

Tak co Marta? Povídej, jsi zamilovaný?

Já nevím. Jak poznám, že jsem zamilovanej, Evo?

- To se ptáš mě? - No jasně.

City jsou tvoje doména, jako terapeutky.

[Bianka] Když s ní mluvíš aspoň půl hodiny denně, tak jsi zamilovanej.

- Jo. - A když s ní mluvím hodinu denně?

Tak to seš hodně zamilovanej.

A když s ní nemluvíš vůbec, tak jsi ženatej.

[smích]

Miláčku, to byl vtip. Musím to říct vždycky dopředu.

Promiň, udělal jsem vtip.

Jak dlouho jste s Martičkou vlastně spolu?

Chvíli.

Co žes nám ji chtěl představit právě dneska?

- Prostě to tak vyšlo. - No, spíš nevyšlo.

Já měla hroznej strach, když mě chtěl Filip představit vám.

[Eda] Fakt? Marta se těšila, byla v pohodě.

- Ale radši pro jistotu dostala horečku. - To s tím nemá nic společnýho.

Pamatuju se, že jsem se asi dvacetkrát převlíkla.

Třicetkrát.

- Ale nakonec to bylo moc fajn. - Myslíš?

Jo, ona si to asi myslí.

Dělají si z tebe legraci, lásko.

[Dan] Bianka dobře ví, že si děláme srandu.

- [Dan] Máme ji nejradši na světě. - [Filip] Ruce pryč, doktore!

- Nezasloužíš si ji. - [Filip] To ne.

Musíš nám říct, jak se ti ji podařilo sbalit.

Já jsem v tom úplně nevinně.

To všechno Bianka, já jsem byl klofnutej.

- To je hrozně dobrý. Co to je? - Kapary.

Fakt? Já myslela, že kapary jsou ty maličký, zelený.

- Tyhle jsou dvakrát tak veliký. - A dvakrát tak dobrý.

[Dan] Letos jsme z Itálie přivezli samý dobroty.

Malý nakládaný artyčoky, pečený toskánský cibulky ve víně, tyhle kapary.

[Filip] Tady se to prodává taky. Ale 250 korun za takhle malou skleničku.

[Filip] Tady by se to taky dalo pěstovat, ne? Ve skleníku.

[cinkot vidličky o skleničku]

Pozor, máme tady další podnikatelský záměr.

Pěstovat kapary v Čechách?

Ale ve skleníku! 250 korun za takhle malou skleničku?

A takovouhle kaparu.

[zvonění mobilu…]

Kapary ne, lásko. Ne.

[zvonění mobilu…]

- [Karolína] To je Ivana. - [Ivana] Ahoj.

- Ahoj, zlato. - [Ivana] Slavíte?

- Jo, jsou tu všichni. - Kdo je Ivana?

Kamarádka. S Vojtou a Ivanou jsme jezdili každý rok na dovolenou.

- Už s váma nejezdí? - Rozešli se.

Po pětadvaceti letech.

- [Filip] Hm. Jo. - Proboha proč?

Když zjistíš, že tvůj manžel má poměr s holkou ve věku vaší dcery.

Bude v pohodě.

[Karolína] To bude dobrý.

[Ivana] Jsou to svině! Hnusný slizký prasata!

Postavila bych je do řady a vykastrovala!

A tohohle jako prvního!

Zbabělej zmrd, co se kurví v Karibiku s lacinou šlapkou!

Už ho nechci nikdy vidět! Doufám, že chcípne!

[Ivana zavěsila]

- Že vás pozdravuje. - [Leoš] Děkujeme.

Bude trvat, než se z toho dostane.

Těžko! Je ti padesát, jsi v přechodu a manžel tě podvádí s mladší.

- To nikdy nerozchodíš. - Takovejch mám plnou ordinaci.

- No tak co, už jste dojedli? - [Leoš] Hm.

[Filip] Já ti pomůžu.

[jemná hudba…]

Já taky.

[jemná hudba…]

- [Filip] To je novoroční polívka? - To si piš, zelňačka.

Tři druhy masa. K ránu bodne.

- [Leoš] Ukaž! - [Filip] Fantastická.

- [Leoš] Já bych si s dovolením také vzal. - Vy jste to věděli.

- Co? - O tý Vojtově holce.

Ne.

- Jistě že to věděli. - To si piš.

Nevěděli, neřekl nám to.

[Leoš] Eda to taky nevěděl.

[Filip] A i kdybysme to věděli, co jsme jako měli dělat? Říct to?

- Jistě! Kamarád by to řekl. - [Filip] Hm.

Měli jsme Ivaně říct, že její chlápek prostě šoustá třiadvacetiletou kočku?

- Jí bylo třiadvacet? - [Filip] Ne, dvaadvacet.

A zas taková kočka to nebyla.

- Ošklivka doslova teda. - [Karolína] Vy čtyři jste pěkní hajzlové.

[Eda] To je citlivá záležitost. Řekneš to, začne peklo

a nakonec to bude tvoje vina.

[Bianka] Já vás upozorňuju,

jestli mě Filip podvede, musíte mi to říct.

[Dan] Pokud to chceš fakt vědět…

- Nikdy by to na sebe nebonzli. - Držej basu.

- My ženský jsme v tomhle jiný. - Jako PC a Mac.

- Co z toho je muž? - Jasně že PC.

Jo?

Nestojí moc, snadno chytí virus a umí najednou jen jednu věc.

[Karolína] Jako Leoš ve sprše. Buď se mydlí, nebo si zpívá.

- Dělat to najednou, zasekne se. - Takový jsem já.

Zato ženský jsou jako Mac. Rychlé, intuitivní, elegantní…

[Filip] Drahé a kompatibilní jen mezi sebou.

- Ale vzbuzující závislost. - [Filip] Já potřebuju dávku.

[přišla SMS]

[Dan] Píše Vojta.

Přeje pěkný silvestr z Karibiku.

S ošklivkou.

Hm.

No jezte, musí se to jíst teplý.

- [Eva] Tak. - [Leoš] Dobrou chuť.

- Co teď bude s Vojtou? - [Leoš] Co asi?

Bez manželky, bez dětí, s mladou holkou. Prostě smutnej příběh.

Musíš si to užít. Sledovat Instagram,

jít na koncert Justina Biebera a trávit zimu v Karibiku.

Zatímco tě bejvalka připraví o dům, auto a peníze.

- Tak to je klišé, ne? - Zeptej se Edy.

Já jsem špatnej příklad. Žena mi skoro musela platit alimenty

a i ten nejhorší právník ví, kolik bere učitel tělocviku. Promiň.

[Dan] Ale je to škoda, přijít o rodinu kvůli esemesce.

Jak kvůli esemesce? Snad kvůli mladý štětce, ne?

[Filip] Ale kdyby Ivana tu esemesku nenašla?

- Takže je to Ivanina vina? - [Filip] To neříkám.

Ale takový zprávy musíš mazat asi. Máš bokovku, musíš si dávat pozor.

Co to říkáš?

Na co si musíš dávat pozor? Na mobil, nebo na to, že jsi prase?

- Karolínko. - Proč útočíš na mě?

Já nejsem v Karibiku.

[Eva] Filip má pravdu. Měli bysme si dávat pozor.

Mobily jsou černý skřínky našeho života. Uvnitř máme všechno.

Teď se to stalo Vojtovi a Ivaně.

Ale kolik párů by se rozešlo, kdyby se podívali do mobilů?

Mně Leoš mobil nikdy neukáže.

To není pravda.

- Klidně si ho vem. - Myslím to vážně.

- Klidně. - Leoši, brzdi.

- Hele, jak se mu třese ruka. - Úplně zblednul.

- Ale dáš mi svůj. - Bianko, ty bys svůj půjčila Filipovi?

- [Bianka] Jasně. Nemám ani PIN. - Ale já ho nechci, lásko.

- Dobře. - [Eva] Dan by svůj radši spolknul, viď?

To není pravda.

Občas tam najdeš nějaký prsa nebo zadek, ale to jsou pracovní záležitosti.

Takže kromě Vojty jsme všichni svatý. Nikdo z nás nemá žádný tajemství.

- [Filip] Prosím tě, jaký tajemství? - [Leoš] Bože, znám vás jak svý boty.

Pojďme to zkusit.

Pojďme sem takhle dát všechny naše mobily.

A všechno, co během večera přijde, zprávy, WhatsApp, telefonáty,

si přečteme nebo dáme na hlasitej odposlech. Vždyť nemáme tajemství.

To myslíš vážně?

[Leoš] Musíme tuhle úžasnou hru hrát zrovna dneska? Evi!

[Filip] To bude skvělá zábava.

Číst si všechny ty novoroční předsevzetí a přání.

Ale tak jo.

Pojďme to zkusit.

[Leoš] Jasně. Tobě nic nehrozí, viď?

Paní Marta leží na smrtelný posteli, jsi z obliga.

- Šel bych do toho, i kdyby tady byla. - [Leoš] Aha.

- Evi, co to má být? - Je to legrace.

Mně to legrační nepřipadá.

- Asi něco skrýváš. - Prosím tě, co bych skrýval?

[Eva] Tak ho polož na stůl hezky vedle toho mýho.

[ticho]

Prosím.

[Dan] Mě ale tvoje tajemství nezajímají. Jestli máš milence, nechci to vědět.

Kdybych měla milence, nenavrhnu takovouhle hru.

[Eda] Nebo ho máš a chceš bejt odhalena.

Existuje psychologický mechanismus, který nutí dělat sériový vrahy…

Takže dobrou!

Nech toho! …všechno pro to, aby byli odhaleni.

- Ještě stále? Dobře, dobrou. - [Eda] Nesnesou tíhu toho, co dělají.

Ale to jsou psychopati. Platí to i u kurevníků?

[Bianka] Tak jo, pojďme to zkusit.

[Bianka] Když nás to přestane bavit, necháme toho.

[Eda] Jako když jsme jako puberťáci hráli na pravdu.

Jako puberťáci jsme si spolu spíš honili, ne?

- Já ne. - Pardon jako. Já taky ne.

A s kým jsem si ho asi honil teda?

- Ne, to bych si pamatoval. - Tak jsi byl asi před zrcadlem prostě.

[smích]

- Filipe? - Hm?

Co tvůj telefon?

- Mám se bát? - Ježišmarjá ne, broučku.

Vojta měl svůj vždycky vypnutej, vzpomínáte?

- Leoš si svůj pokládá displejem dolů. - Jak ho pokládám?

Displejem dolů. Nejsem slepá.

Já nad tím nepřemýšlím, dělám to automaticky.

Nepřemýšlíš nad tím,

že si poškrábeš svůj drahý displej, jehož výměna stojí pět tisíc?

Ne.

- U Vietnamců půlku. - Tak to ho můžeme poškrábat.

[Leošův povzdech]

[jemná hudba…]

Dobře.

Tady je.

A teď tvůj.

- To je blbost. - Velká blbost.

[ticho]

[Sofie] Ahoj.

Co tady blbnete?

Vyvoláváte duchy nebo co, že je tady takový ticho?

[všichni] Ahoj.

[Filip] Ty jsi čím dál tím krásnější. Po mamince.

- Tati? - Ano, zlato?

Můžeš na chvíli, prosím?

Takže já se můžu podívat do jakýhokoliv telefonu?

To ne. Jen když někomu něco přijde nebo někdo zavolá.

[Leoš] To je zábavný. Jak ruská ruleta.

- Dáš mi nějaký peníze, prosím? - Proč sis neřekla tam?

Nechtěla jsem před mámou.

Tati! [smích]

- Prosím. - Dík.

- Och! - [smích]

- [Eda] Kolik už je vlastně Sofii? - V červnu jí bude sedmnáct.

[Karolína] A ještě včera jí bylo deset.

Na dětech si člověk uvědomí, jak rychle všechno letí.

[přišla SMS]

- Přišla ti zpráva. - Jo.

[Bianka] „Chci tvé tělo.“

[Leoš] Aha.

To nám to roztomile začíná.

Já vůbec nechápu, co to je.

Co je to za ženskou?

Já ji neznám. Neznám její číslo. Vidíš, že není uložený, ne?

[zvonění mobilu…]

Teď volá to číslo.

[zvonění…]

Tak to vem.

[zvonění…]

Já to vezmu.

[zvonění…]

- Teď to vem. - Teď to vezmu.

[zvonění…]

Prosím?

- Dej to na hlasitej odposlech. - Jo, na hlasitej.

Haló?

Haló, kdo je tam?

[z telefonu mužské vzrušené dýchání]

[Filip] Kdo je tam?

[z telefonu mužské vzrušené dýchání]

[důrazně] Kdo je tam?

Kdy tě budu moci zase líbat?

Panebože!

[smích…]

Ty seš ale opravdu…

- [Filip] Kretén, jen to řekni. - Kretén.

Kretén seš! Ano.

- Mně to bylo hned jasný. - Jo, to bylo vidět.

[Leoš] Jo, to bylo vidět. A já jsem dostal panickou ataku za něj.

- Proč? - Říkám za něj.

Kolik vám je? Tati, musím jít.

- [Eva] Aspoň pozdravíš, ne? - Čau. Už jsem zdravila předtím.

[všichni] Ahoj, Sofie.

- A kam šla? - Prý ke kamarádce.

[Bianka] Aha.

Hm.

Evičko, nezahrála bys něco?

Ne.

Stačí takovej kousek.

- Ale no tak! - Prosím.

- Ne. - [Leoš] Zahraj.

- Bez toho nemůže proběhnout silvestr. - [Filip] No jistě.

- Chuť k jídlu mě stejně přešla. - [Leoš] Udělej to pro něj.

- Nenech se přemlouvat. - No tak.

[jemná melodie na klavír…]

- Na střední jsem taky chodil na klavír. - To je pravda, asi tejden.

- Dva. - Tys byl vlastně jakej v sedmnácti?

To my si pamatujeme, jakej byl. Zajímaly ho jen auta, ženský.

- A co ještě? Ženský. - Nevěř jim, lásko.

[Eda] Ale věř. Jeho máma byla pořád na prášcích.

To já budu možná taky. Nevím, jestli budu dobrá máma.

[Eva] Jsi těhotná?

Ne.

[Eva] A tak zkoušíte to?

Asi jo.

- [Eva] To chce přípitek. - Ne, hraj dál. Zatím není na co připíjet.

Ale je. Už jen na to, že tu ještě vůbec někdo šuká.

[Leoš] Karolínko?

- Ale prosím tě, to nikoho nepohoršuje. - O to nejde, ale…

[Karolína] Nebo se chceme tvářit,

že po letech je to v posteli stejný jako na začátku?

Ano, já jsem se tak chtěl tvářit.

[Karolína] Dobře, tak mám lepší přípitek.

Na děti a smysl života, který nám dávají.

- Na děti! - [Bianka] Na naše děti.

- To ne, to byl lepší ten první. - Ty furt něco máš.

[Eda] Ne. Mně se jen nelíbí myšlenka, že život bez dětí nemá smysl.

[zvonění mobilu…]

- [Karolína] To je čí? - [Eda] To bude můj.

[zvonění…]

- Ségra. Co mám dělat? - [Leoš] Zvedni to.

- [Bianka] A dej to nahlas. - Ahoj, Vlasto.

- [Vlasta] Ahoj, promiň. - Nahlas!

[Vlasta] Haló, jsi tam? Haló!

Ahoj. Žádný voloviny, jo? Mám tě na hlasitej poslech.

- To nesmíš říkat, Edo! - [Vlasta] Proč na hlasitej?

- [šeptem] Pardon. - [Vlasta] Tak to vypni.

- Nemůžu. - [Vlasta] Co je to za blbost?

- [Eda] Nemůžu. Jsem u Evy a Dana. - [Eva] Ahoj, Vlasto.

- [všichni] Ahoj. - [Vlasta] Ahoj.

[Vlasta] Tak šťastnej novej rok všem. Eduarde, moc se neopij.

- [Vlasta] S tou prací si zavoláme pak. - Tu v Liboci nechci.

- [Vlasta] OK. Zavolám ti zítra. - Jo.

- Šťastnej novej rok, Vlasto. Ahoj. - [Vlasta] Čau.

- Promiňte. No jo. - Eduarde, tys to teda vymňouk.

[Eda] Jo, zkazil jsem to, promiňte. Příště už to bude v pohodě.

Co je to za práci?

V soukromý škole. Našla mi ji Vlasta.

A proč ji nevezmeš?

- Je to daleko. - Daleko? Je to půl hodiny.

A můžeš si vybírat? Soukromá škola by byly lepší prachy, ne?

Co aspoň na zkušební dobu?

Poslal jsem životopis, kam to jen šlo. Něco se objeví.

[Leoš] Samo to nepřijde. Jak dlouho neděláš? Od rozvodu?

[Eda] Pár měsíců. Čtyři?

- Čtyři měsíce, a nic? - Ne, Ctihodnosti. To jsem u soudu?

Nemůžou tě jen tak vyhodit.

Nevyhodili mě, neprodloužili mi smlouvu, to je něco jinýho.

Je to to samý. Prodlužujou ti smlouvu deset let na dobu určitou.

To je nelegální. Dej to naší právní kanceláři a za tři měsíce jsi zpátky.

Ne, to nechci, dík. Odpočinu si a pak si něco v klidu najdu.

Jak „odpočinu“? Jak „v klidu“? Musíš pohnout prdelí, ne?

Ale necháte toho?

Mně když klekl byznys, tak jsem si hned pořídil taxíka.

- Tady si berme příklad. - [Filip] A nezastavuju se, jdu dál.

- Licenci prodávám. - Prodáváš licenci?

- Ještě ji splácíš, ne? - Chci vidět, kolik mi nabídnou.

- Proč jsi mi to neřekl? - Řekl bych ti to.

- Kdy? - Zatím je to jen nápad.

Nápad! To je důvod k ostražitosti.

- Tentokrát je to ono. - Jako vždy.

[Filip] Svět se mění, pohybuje se. Uber, Liftago, Car2Share, rozumíš.

Brzy žádný taxíky nebudou. Já se dívám do budoucnosti.

Jako s těma elektronickýma cigaretama?

- Ale ne! Měl smůlu. - Stála proti mně tabáková lobby.

S těma není sranda! Můžou tě úplně zničit!

[Filip] Financovali revoluci v Nikaragui.

V Nikaragui, jasně. A co ty čivavy?

Tady tě už obhájit nejde.

Čokli blbí. Jak jsem mohl vědět, že dostanou infekci?

Ňaf, ňaf.

Ňaf, ňaf.

Ňaf, ňaf. A co řidičák, už ho máš zpátky?

[ticho]

Ne. Ještě ne, čekáme na konec soudního řízení.

- Kdy je soud? - Na konci června.

[Dan] A? Bojíš se?

Ne. Jenom jsem z toho unavenej. Těším se, až to budu mít za sebou.

V létě to spolu oslavíme.

Doufejme.

[zvonění mobilu…]

[Eva] To jsem já.

[zvonění…]

Á! To bohužel budeš muset vzít.

- Ahoj, tati. - [otec] Ahoj, zlato. Jak se máš?

Dobře, tati. Pozvali jsme na silvestra kamarády.

[otec] Já vím. Stará parta, co?

Dlouho tě nezdržím.

Máme tu na návštěvě profesora Císaře s manželkou.

Říká, že zákrok může provést už v únoru.

Jezdí na kliniku do Vršovic dvakrát za měsíc. Pošlu ti číslo.

Zavolej mu zítra a pak mi dej vědět, jak jste se domluvili.

A hezký nový rok tobě i kamarádům.

Díky, tati. Pozdravuj mámu a šťastnej novej rok.

[jemná hudba s napětím…]

Ach, nic vážnýho. Augmentační mamoplastika.

Ty si necháš

předělat prsa?

Jo. Budu mít nový prsa.

Jsi terapeutka.

No a?

Terapeutky si nenechávají dělat prsa.

[Karolína] No, je to zvláštní.

Nelíbí se mi, nechám si je předělat. Tečka.

Jsi psycholožka. Měla by ses dokázat přijímat taková, jaká jsi, ne?

[Eva] Podle vás žena, která si nechá předělat prsa, nepřijímá samu sebe?

Jistěže ne.

Přijímám na sobě všechno kromě prsou.

[Leoš] Evi, a proč ti je neudělá tady Dan?

[smích]

Ne?

Tak,

protože se to nelíbí jejímu otci, primáři. Chce pro dceru to nejlepší.

[Dan] Chirurg pro VIP, sám profesor Císař.

Víš, komu všemu už dělal prsa?

To není nějakej Dan, ani nevím příjmení,

co dělá kozy a zadky striptérkám a prodavačkám, dvě za cenu jedný.

- Už jsi skončil? - Je to pravda.

- Není. - Ne? Tak jak to teda je?

Je naprosto logický, že muž nemůže dělat prsa svý vlastní ženě.

[Eva] Nemluvím z pozice psycholožky, je to otázka zdravýho rozumu.

Přešla by tě jakákoliv sexuální fantazie.

[Filip] Přesně.

Jako když ti nechutná to, co si sám ukuchtíš.

[Dan] To je oficiální důvod. Ve skutečnosti mě má její otec za blba.

Chtěl pro dceru kardiologa, pediatra, zkrátka kapacitu, jako je on.

[Eda] To je normální.

Rodiče pro své děti vždycky chtějí to nejlepší.

[Dan] Edíku, můj otec byl údržbář.

Pro otce Evy jsem i já v podstatě jen takovej údržbář. Ale tak ať jsem.

Vystudoval jsem plastickou chirurgii s vyznamenáním a jsem spokojenej.

- Mám tu práci rád. - Dane, to by stačilo.

[Leoš] Evi, a nemůže ti teda jednu kozu,

ech, jedno prso udělat Císař a druhý tady údržbář?

- [smích] - Dobrý, ne?

[Filip] Přesně. A papínek potom může porovnat, která je lepší.

[Dan] Hlavně musím ale říct, že je ale vůbec nepotřebuje.

- To zní jako kompliment. - To bude tím silvestrem.

[Bianka] Eva má pravdu.

To je, jako bys k ní šel na terapii. To je nemyslitelný.

[Eva] Pro něj je hlavně nemyslitelný jít na terapii.

[Eva] Nikdy by nešel, protože si myslí, že je to ztráta času.

Mně vadí, že to tak trvá. Ale jinak bych si to rád zkusil.

[Leoš] Že jo? Lehnout si na gaučík. Tobě by se to líbilo, viď?

[Eva] Klidně jim řekni, že moje práce nemá smysl, já se neurazím.

- Nemyslím si, že nemá smysl. - V hloubi duše to tak cítíš.

Jasně, hlubiny duše, to je tvoje.

[Dan] Podívej, já si myslím, že máme podobnou práci.

Ty předěláváš mozky, já prsa. Díky nám se lidi cítí líp.

Akorát že u tebe to trvá pár let, u mě pár hodin.

Haha.

Jdu si zakouřit.

[Leoš] Hele, já jdu s tebou. Znova jsi začal?

Na konec a vpravo potom.

[jemná hudba…]

Edo, já mám takovej problém.

Totiž,

mám kamarádku, která mi každý večer kolem půl dvanáctý pravidelně posílá…

- Co? Pusu na dobrou noc? - Něco takovýho.

- Posílá mi fotku. - Jakou fotku?

Svoji fotku.

- Tak to je blbý. - No to teda je.

Edo, kamaráde, musíš mi pomoct.

Jak bych ti já mohl pomoct?

Máme stejný mobily. Vyměníme si je, toho si nikdo nevšimne.

Co blbneš? Ta fotka přijde mně.

Ale ty jsi single.

Už ne.

Dneska jsi vlastně single. Marta tady není, tak řekneš, že to je ona.

Nebo řekneš cokoliv jinýho. Prosím tě o to.

- Nemusel jsi hrát. - Já jsem nechtěl hrát.

Zašlo to prostě hrozně daleko, dyť jsem byl poslední.

Karolíně by to už přišlo divný, kdybych nehrál.

[Leoš] Tak co?

Mně se do toho fakt nechce, promiň. To jsou vaše záležitosti.

Skvělý. Díky, kamaráde. Teď jsi mi foukl vítr do plachet.

Takže tobě se do toho nechce. Skvělý.

[Leoš] Nemůžu to Karolíně udělat, ztrapnit ji, ponížit ji přede všema.

Přece nemůžu dopustit, aby mi tahle blbost rozbila rodinu, ne?

Počkej, hele, klídek, Leoši.

Co je to za fotku?

- Prostě fotka. - Co je to? Nějaký úchylárny?

- Vůbec ne. - Ne, že ze mě uděláš zase kokota.

Včera poslala fotku v pyžamu s kačerem.

- Donaldem, Edo! - Aha.

Tak co? Zachráníš mě?

[povzdech]

- Máš pěkný vlasy. - Hm, dík. Leoš si ani nevšiml.

Tolik zkrácený to zase nemáš, ne?

Leoš by si nevšiml, ani kdybych byla dohola.

[smích]

- Evi. - Hm?

Nevím, jestli bych ti to měla říct, ale Dan už chodí pár měsíců na terapii.

- Dan? - Hm.

- Jsi si jistá? Kdo ti to řekl? - Bianka.

- Můžu s něčím pomoct? - Jo. Prosím tě, vem tam víno.

[jemná hudba…]

- Panstvo, zákusky. - [Leoš] No výborně.

- [Filip] Dáš si dortíček? - [Eda] Jasně.

No.

[oznámení zprávy]

- [Eda] Máš to výborný. - [Karolína] To bude moje.

- Steve Jobs? - Není náhodou mrtvej?

No a kdyby žil, bylo by normální, že píše mojí ženě?

Přečti to.

Fakt, Steve Jobs.

„Dobrý večer, paní Weberová, váš počítač je hotový. Zdraví Richard.“

Děkuju, Richarde, zastavím se po Novém roce.

Pěkný večer. Ajťák, opravuje nám počítače.

Tak. A teď,

proč ho máš uloženýho jako „Steve Jobs“?

- [Karolína] Protože je to vtipný? - Ne, není.

- [Bianka] Je. - [všichni] Jo!

Hodně málo. A jak to, že ti píše o silvestru?

Protože žije ve svojí dimenzi. Je to ajťák, takovej milej autista.

[na tři telefony přišly SMS]

Píše Franta, kvůli fotbalu.

- Jo, Franta, fotbal. - Franta.

- Novoroční turnaj? - [Leoš] No jasně.

Vlastně nevím. Počkej.

Mně nic nepřišlo.

- Někdy to trvá, než to přijde. - Jakýho máš operátora?

- Vám tady blbne trochu signál, ne? - Vy jste se na mě vykašlali.

- Ne! - Ne!

[ticho]

[Filip] Organizuje to Franta. Víš, jakej je.

Ne. Jakej je? Povídej.

- [Leoš] Je to blb. Normálně přijď. - Jasně, prostřídáme se.

[Eda] Jste hajzlové. Zavoláte, jen když nemáte nikoho do branky.

Je to od vás hnusný.

[Eva] Bianko, čemu se divíš? Tady jde o trofeje.

- [Bianka] Jsou to kamarádi. - Jo, kamarádi na hovno. Nic.

[přišla SMS]

Koho je to esemeska?

- To je práce. - Přečtu to.

Nevrhej se mu po tom telefonu tak.

Ó! Marika.

[Karolína] „Zavolej, je to urgentní.“

Kdopak je Marika, který je potřeba urgentně volat?

- No, to zní slibně. - Zklamu vás, dispečerka taxislužby.

[Filip napodobuje vysílačku] Poliklinika Modřany, za deset minut, paní má berle.

Jak asi tihle lidi mluví doma?

[Dan] Stejně. Za pět minut u stolu, za deset v koupelně.

[Leoš] Roh jídelny a obýváku, 10:30. Jídelna je tady, vy tady nejste.

Zavolej jí, jsme zvědaví.

Ne, je silvestr, nechci si to kazit prací. Dnes jezdí všichni, zítra nikoho nemá.

Bude chtít přehodit služby.

Jak brání manžílka. Je vidět, že jste se brali nedávno.

- Pardon. Obhaj se sám. - Nemusím se obhajovat.

- Musíš. - Bude mi chtít nacpat směnu na zítra.

- Zavolej jí, když je to urgentní. - Musel by směnu vzít a zkazil by svátky.

Stejně jdeme k vašim na oběd, takže už je zkaženej.

- Och! - Vtip! Vtip!

- Cítím rozvod. - [Leoš] To bylo přísný.

A Marika stejně není jeho typ. Drsňačka. Potetovaná, umělý prsa.

Která Marika? Možná jsem je dělal.

[Leoš] Ty jsi začal dělat kéry? Tak to je soumrak plastické chirurgie.

Šla teta na snímkování, měla pěkné

[přidal se Leoš] tetování. A pan doktor se jí ptal: „Kdo vás, teta, tetoval?“

[na mobilu cinklo oznámení]

„Nechte, prosím, slušnou ženu, já jsem tu jen na rentgenu.

Sama já se tetuji, drátuji i letuji.“

- Edíku? - Jo?

Co to děláš?

Promiňte, to je taková moje nová aplikace.

Program na cvičení. Je to na dvanáct týdnů.

Zhubneš osm až dvanáct kilo, úspěch zaručen.

[Leoš] No nekecej. Hele, a ty jsi začal dneska, viď?

To musíš cvičit zrovna teď?

- Vždycky když to zazvoní, musím. - I v noci?

Když to zazvoní v noci, tak jo.

Hele, jak maká!

Jak bych v tomhle stavu mohl dělat tělocvikáře?

[Karolína] A ví ta tvoje aplikace, že máš v sobě čtyři kila špízů?

Ježíš, miláčku, ty mu závidíš, viď?

- [Leoš] Ou! - Sakra.

- [Bianka] Evo, polejte to bílým. - Ne, to je dobrý. Díky, Bianko.

[Eda] Jo, jo.

- Mise splněna. - Co?

Vyměnil jsem telefony.

Neboj.

[jemná hudba…]

Proč jsi mi to neřekl?

Co?

[jemná hudba…]

Že chodíš na terapii.

[jemná hudba…]

Chodím tam krátce.

To je?

Šest měsíců.

To není krátce.

- Zlobíš se? - Ne.

[jemná hudba…]

Ano.

Nevím.

Nikdy jsi na terapii chodit nechtěl.

Teď chci.

Proč teď?

Jestli se rozvedeme,

aspoň nebudeme mít výčitky, že jsme pro záchranu neudělali vše.

- Pomáhá to? - Nevím.

To řekni ty.

[jemná hudba…]

Ale naučil jsem se tam něco důležitýho.

A co?

Zklidnit se.

Jak to myslíš?

Že ne každý spor musí skončit hádkou o to, kdo má navrch.

A že ten, kdo dokáže ustoupit, nemusí být ten slabý. Právě naopak.

A že vydrží jen ty vztahy, kde aspoň jeden dokáže ustoupit.

Ale…

přišel jsem na to už asi trošku pozdě.

[jemná hudba…]

Nechci, abysme skončili jako Barbie a Ken.

Ty celá umělá a já bez koulí.

[jemná hudba…]

Tohle už asi nezachráníme.

[jemná hudba…]

[přišla SMS]

Fotka pro Edu.

Co? Píše Martuška?

Hm, Andrea.

Aha, takže ne Martuška?

Rozmlátíš si mobil.

No a?

Jasně, v pohodě.

- Tak nám ji ukaž. - No.

Ne.

- No, to je soukromá záležitost. - Ale!

Jak to bylo s tou Ostravou? Udělejme výjimku.

- [Filip] Předlož telefon k inspekci. - Ne, to ne. Nech to!

- [Leoš] Hele, je tady červený víno. - Je pořád lechtivej? Je lechtivej!

- [Bianka] Co? - Ty kráso! [smích]

[Leoš] Co?

Au! Och!

No, to teda, Edo.

- To teda. - [Eva] Ukaž!

- [Filip] Podívej. - [Eda] Můžeš mi to vrátit, Evo?

- Teda! - [Filip] Dane, to musíš vidět.

- [Leoš] Mladá holka. - To musíš vidět.

- Čí to je? - To neuhodneš. Eduard se nezdá.

[Dan] Ech, no,

vypadá to, že

leží na břiše, no.

A to je Marta?

- Ne, to je… - Andrea.

- No, to je kamarádka. Kolegyně. - Jasně. A cvičí pilates, že?

Dělá pozdrav slunci nebo něco takovýho.

- Můžete toho nechat? - [Karolína] Ty se nezdáš.

Po rozvodu roky nic, a najednou přítelkyně, milenka, pilates.

- [Eva] Tichá voda břehy mele. - To stačí. Dáš mi to, prosím?

[Eda] Je to kolegyně.

Je dost ohebná ta tvoje kolegyně. Taky tělocvikářka?

- [Filip] Tisíc bodů, Edo. - [Leoš] Už ho nechte.

Kolik takovejch kolegyní máš? Ne, že by mě to zajímalo.

[mňouknutí oznámilo SMS]

- Někomu přišla zpráva. - Komu?

Tobě.

Co to máš za blbý zvonění?

[Leoš] To mi tam asi daly děcka.

No, píše Martin. „Jak se máš?“

- [Leoš] To je Martin. - [Karolína] To je kdo?

- Kolega z naší kanceláře. - Hm.

- Ale o tom jsi nemluvil. - Je takovej nevýraznej.

[Karolína] A proč ti píše, jak se máš?

[Leoš] Ví, že jsem naštvanej kvůli sporu, kterej jsme projeli.

A to ho to tak trápí, že ti píše i na silvestra?

- Zřejmě. - [Eda] Ty mu neodpovíš?

Myslím, že ne. Ne.

Hm. Nechápu lidi, co neodepisujou na esemesky.

Navíc je Novej rok. Na Novej rok by se mělo začínat s čistým stolem, ne?

Myslím, že ještě není Novej rok.

Co ti to udělá?

Trápí se tím, napsal ti. Stačí málo.

„Mám se dobře, jsem doma.“

Ale proč by měl psát, že je doma, když není doma?

- No, to je pravda. - [Eda] To byl jenom příklad.

No dobře, tak mu napiš: „Slavíme s kamarádama, šťastný nový rok.“

- [Leoš] Jo, to můžu. - Proč mu chceš psát, kde jsi?

[Eda] Jde o princip. Nemáme žádné soukromí.

Dřív začínaly hovory: „Jak se máš?“ Dneska: „Kde jsi?“

[Eda] Je to moje věc, kde jsem, ne?

- Proč mám kurva oznamovat, kde jsem? - Klid, o nic nejde.

Ale ne! Tyhle věci nám ničí život. Berou nám intimitu, soukromí.

A my jim to dovolujeme. Den po dni, aniž si to uvědomujeme.

[Leoš] Dobře, Edo, klid. Já mu nebudu odpovídat.

- Neodpovídej. - Je to debil.

- Jo, je to debil. Neodpovídej. - [cinknutí mobilu]

Máš mail.

Máš strach?

Takhle se třesu.

[ticho]

Co?

Cestovní kancelář Fresh, co u nich máme

rezervaci domu v Toskánsku. Přejou šťastný nový rok.

- Já se tam hrozně těším. - Já taky.

[přišla SMS]

- Á! To bude moje. - [Eda] Můžu?

- Něco jsem se nedávno naučil. - [Karolína] Jasně.

Bigsby, přečíst zprávu.

[ticho]

Zkus to slovensky.

Bigsby, prečítať správu.

[ženský hlas slovensky] Máte jednu novou zprávu od čísla

00420

90565

42861.

[česky] Vážená paní Weberová, rádi bychom vám oznámili,

že máme od ledna volné místo.

V tomto období můžete využít 25 procent slevy.

Neváhejte nás kontaktovat v případě jakýchkoli dotazů.

Vedení domova pro seniory v Michli vám děkuje, že jste si nás vybrala.

[ticho]

Co to má bejt?

Si snad dělaj srandu. „Děkujeme, že jste si nás vybrala.“

To byl hospic?

- Leoši, já ti to vysvětlím. - To si asi rád poslechnu.

Před svátkama jsem tam byla s kamarádkou, má tam matku.

- [Leoš] Hm. - [Karolína] A je tam nádherně.

Jen jsem se tam porozhlídla, nezávazně se poptala, to je všechno.

To je všechno? Byla ses poptat v hospicu?

To není hospic, to je luxusní domov seniorů.

Aha. A nemyslíš si… Nedrť mi ruku!

Nemyslíš si, žes mi o tom měla říct, že jsme o tom měli nějak mluvit?

Zapomněla jsem. A ani jsem si neuložila číslo. A stejně na to nemáme.

Tak to se mi ulevilo, že na to nemáme.

Nemůžu uvěřit, že chceš vyhnat moji mámu z našeho domu.

[Karolína] Nedělej ze mě někoho, kdo nejsem. Nikoho nevyháním.

Moji mámu, která tě má tak ráda, která se nám stará o dům.

Kdo se nám teďka stará o děti, abys tady mohla pařit?

Mám tvoji mámu ráda.

Ale pravda je, že co s námi bydlí, se to mezi námi změnilo.

Takže za naše problémy může máma, která bydlí v pokojíku na konci chodby.

- Ona za to nemůže, jen… - Co?

- Všechno mohlo být úplně jinak. - [Bianka] Leoši, poslouchej mě.

- Já tě poslouchám. - Mám svou tchýni moc ráda.

Ale kdyby žila s náma, promiň, Filipe, taky bych to nezvládla.

Neboj, já taky ne.

[Eva] Některý zařízení jsou na takový úrovni, že se tam důchodci těší.

Je to vlastně, jako kdyby byli pořád na dovolený.

- To jste se na mě domluvily? - [Eva] Ne, opravdu.

Sestra mojí mámy si takový místo sama našla.

- A už by ji odtamtud nikdo nedostal. - To je normální komplot.

Ty bys bydlel s Karolíninou matkou?

[Leoš] Promiň, moje máma je vdova, její ne. V tom je značnej rozdíl.

[Dan] Leoši, je pravda, že tvoje máma umí být nepříjemná.

[Filip] To jo.

- Těch facek, co jsem koupil? - Zasloužil sis je.

Extra vlídná nikdy nebyla. Leoši, promiň.

- Extra vlídná? - [Eda] Jo.

Extra vlídná?

Ne, to opravdu nikdy nebyla.

[Leoš] Připouštím, že občas to s ní může bejt docela náročný, ano.

- Občas je hrozná, ano. - Je.

- Nevím, proč to posílají přes svátky. - Taky nevím.

- Uvolnilo se místo, někdo umřel. - Přestaň.

Ježišmarjá.

[Filip] Jednoho pohřběj, šup, pošle se zpráva, druhej den už tam je paní Marta.

Už ani slovo!

- To je byznys. - [Dan] Nechceš i domov důchodců?

Máma by ti ve skleníku mohla zalejvat tvoje obří kapary.

- [Filip] Debilové. - Pojďme se všichni vyfotit.

- Jo. - Pojďme, fakt. Karolínko, neboj.

[Bianka] Ke stromečku.

- Ať jsme všichni vidět. - Půjč, mám delší ruku.

Půjdu takhle.

Jo?

[přišla SMS]

- Co ti má co přát k novýmu roku? - Kdo je Igor?

- Bianky bejvalej. - Hele, jak žárlí. Rozkošný, ne?

Nežárlím.

- Oukej, tak se pojďme fotit. - No.

- Proč ho máš uloženýho jako „Igor“? - Jmenuje se Igor.

- Jak bych ho měla mít uloženýho? - Příjmením, ne?

Je to její bejvalej. Chceš, aby si zas začali vykat?

- Jde mu o to, aby si zas nezačali. - Jdi do prdele.

- Tě to bere? - Hovno mě bere.

- Bývalí jsou nebezpeční. - Nevzdávají se.

- Hlavně když dostanou kopačky oni. - Důležitý je, s kým se rozešel kdo.

- Já s ním. - A do šlaka.

- Au! - Je neškodnej. Tady jde o princip.

Pojďte se fotit. Úsměv!

[přišla SMS]

Aha. Tak ještě že je neškodnej.

- [Leoš] Je tam „šukal“, nebo „šukat“? - [Dan] „T.“

- [Filip] Co ti to kurva píše? - Já ti to vysvětlím.

- Do prdele, dyť ti píše, že chce šukat. - Jo, ale Igor má vztah.

Jde tam jenom o sex. Jí jde jenom o sex.

A on je do ní hrozně zamilovanej. Nechce si to přiznat a trpí jako zvíře.

A proč o tom do prdele píše tobě? Na tohle nemám.

Já se strašně omlouvám. Užijte si silvestra.

- [Bianka] Já tomu nerozumím. - Filipe, počkej!

Filipe! Tak poslouchej!

[vyzváněcí tón]

Dobře.

- Igore? - [Igor] Promiň, že tě otravuju právě teď.

Asi někde slavíš. Nevím, co mám dělat, jsem totálně mimo.

- [Bianka] Nejsi teď s ní? - [Igor] Ne, nesnáším silvestry.

Šel jsem spát před hodinou, špunty do uší, ale nemůžu usnout.

Volala ti?

[Igor] Jo. Chce, abych zítra přijel k ní.

- Ale ty tam nepůjdeš. - [Igor] Já nevím, hrozně bych chtěl.

- Bude ti pak nanic. - [Igor] To už mi je.

Pak ti bude ještě hůř.

Budeš se cítit zneužitej a bude to pravda.

- [Igor] Tak dík za podporu. - Já se ti snažím pomoct.

A hlavně víš, co si o tom myslím. Ani mi nemusíš volat.

- [Igor] Jo, vím. Tak se měj. - Čau. Nechoď za ní!

- [Igor] Jo. - A šťastnej novej rok i tobě. Pa.

Spokojenej?

[jemná hudba…]

[Filip] Jak často si takhle voláte?

- Občas. - Co znamená občas?

Když neví, co má dělat, tak mi zavolá nebo napíše.

[jemná hudba…]

Proč jsi mi to neřekla?

- Protože to nic neznamená. - Říkala jsi, že si musíme říkat všechno.

Všechno, co je důležitý pro náš vztah. A tohle opravdu není.

Ale dyť ti volá tvůj bejvalej a bavíte se o šukání.

- Je jasný, že chce spát s tebou. - Se mnou? Igor? Vůbec ne.

Ne.

[jemná hudba…]

- Já bejvalkám nevolám. - No.

Protože by tě nejradši viděly mrtvýho.

Tak když chceš, tak já mu řeknu, že už spolu nebudeme mluvit.

- [Filip] No, to mu řekni. - Jasně.

Filip bude v klidu a Bianka si může s Igorem volat dál.

Proč bych to dělala?

Když řeknu, že spolu nebudeme mluvit, tak nebudeme. Nebudu lhát.

[Karolína] Je to kamarád. Proč byste si nemohli volat?

Musíš jí věřit. Když říká, že o nic nejde, tak o nic nejde.

Já jí věřím. Ale štve mě to, oukej?

To už je půlnoc?

- Už to začalo? - Skoro jsme to… Řešíme tu kraviny.

[Dan] Na, vezmi to. Na.

[svižná hudba…]

- [Bianka] Edíku! - [Filip] Edo!

- [Eda] Počkej. - Edíku!

[svižná hudba…]

- [Filip] Hele, za chvíli to bude. - Už to bude!

- [Bianka] Už to bude! - [Filip] Už to bude.

[Leoš] Držím! Přátelé, žádná předsevzetí.

[Leoš] Točte se, pardálové, a vzhůru do bezvědomí!

[jemná hudba…]

- Jé! Tamhle. - Tamhle.

[jemná hudba…]

- [Dan] Tak připíjejme. - [Leoš] Tak na co?

Na nás. Na lásku a na přátelství.

Na nás.

[jemná hudba…]

Pojďme na to!

[Leoš] Kdo se ráno nestyděl, ten se v noci nebavil.

[Leoš] Krásnej novej rok.

[jemná hudba…]

[cinkání zpráv]

[Dan] Á, už to propuklo. Přání od našich. Mám to číst?

- [Eva] Asi tu mám to samý. - [Leoš] Aha! A já…

[Leoš] Ano. Krásný nový rok, vše dobré, bla, bla, bla.

[zvonění]

- [Dan] Volá Sofie. - [Eva] Tak to vem.

Ahoj, zlato, šťastný nový rok. Jak se bavíte?

[Sofie] Tati, můžeš mluvit?

Jo.

[Sofie] Nevím, jak ti to mám říct.

Prostě, Ondra mi nabídl, abych u něj přespala.

A ostatní jsou kde?

[Sofie] Šli koukat na ohňostroj, na Václavák.

To jste v bytě jen vy dva? Kde jsou Ondrovi rodiče?

[Sofie] Jeli na hory.

ty tam chceš zůstat?

[Sofie] Já nevím. Na jednu stranu bych ráda, ale asi ne dneska.

Ale když nezůstanu, bude zklamanej. Co mám dělat?

Sofi,

doufám ale, že tam nechceš zůstat jen proto, aby nebyl zklamanej.

To by určitě neměl být jedinej důvod.

Zlato, něco ti řeknu.

Tenhle večer bude pro tebe důležitej.

Ten zážitek budeš mít na celej život.

Není to něco, o čem budeš zítra vyprávět kámoškám.

Ale

jestli si myslíš,

že si na to později vzpomeneš a budeš se usmívat,

tak tam zůstaň.

Ale jestli se bojíš, že tohle není ta správná chvíle, jestli si nejsi jistá,

tak to nech být. Máš ještě plno času.

[Sofie] Víš co, tati?

Dneska jsi mě dostal, když jsi mi dal ty kondomy.

[jemná hudba…]

Nedal jsem ti je na to, abys je použila.

[Sofie] A proč teda? Asi ti to bylo jasný, ne?

Šestej smysl. A víš co, tati?

Jestli budu u Ondry spát, tak mámě řekni,

že jsem šla s ostatníma do města, jo?

- Proč jí to neřekneš sama? - [Sofie] Co?

- No pravdu. - [Sofie] Ježíš, to fakt ne.

Musíš s mámou víc mluvit. Pořád ti to říkám.

[Sofie] Víš přece, jaká je. Vždycky se naštve,

vůbec mě neposlouchá, akorát poučuje.

[Dan] Musíš to zkoušet. Chce to jen trochu trpělivosti.

[Sofie] Hodně trpělivosti.

Možná jo, ale

stojí to za to. Věř mi.

[Sofie] Ty máš mámu moc rád na to, abys pochopil, jaká je kráva.

Musím končit, tati. Děkuju. Ahoj.

[jemná hudba…]

Byl jsi skvělej.

Je vidět, že terapie ti svědčí.

- Řekl jsem to. Ale jen Biance. - Já jen Karolíně.

Já jen Leošovi.

- Aspoň že ty sis to nechal pro sebe. - Ne, já to řekl mámě.

- Promiň. - [Bianka] Promiň.

[Eda] Chodí na terapii, ne do bordelu.

- Ale stojí to stejně. - Jak to víš?

- [Leoš] Fakt? - Vozím tam lidi.

- Ježíš, to je drahý. - [mňouknutí oznámilo SMS]

Píše Martin. „Proč neodpovídáš?“

- Martin je neodbytnej. - [Leoš] Nevím, o co mu jde.

Tak mu odpověz a dá ti pokoj.

Dobře.

Slavíme s přáteli.

[Leoš] Vidíme se

v novým roce.

[Leoš] Odeslat.

Hotovo.

[mňouknutí]

„Kreténe?“

- Co? - To ti jako může napsat „kreténe“?

Co si to dovoluje? Já nevím, napsal to.

[Leoš] Asi je vylitej nebo sjetej.

- [zvonění] - Zvedni mu to.

[zvonění…]

Jo.

[zvonění…]

Ehm. Ano?

[Martin] Co to máš za hlas? Zníš nějak divně.

A kde seš?

Neříkal jsi, že je ti špatně a máš horečku?

Že místo oslavování silvestra si vezmeš prášky a budeš se potit?

Že tyhle povinný vožíračky pro tebe nejsou?

Jak to, že jsi šel s někým pařit a nic jsi mi neřekl? Tak mi odpověz!

Proč nic neříkáš? Víš, co seš? Seš pěknej hajzl.

A problém je, že se neumíš rozhodnout. Nevíš, co od života chceš.

Ty nevíš ani, jestli se ti líběj chlapi, nebo ženský.

Tak hezkej novej rok a jdi do prdele, jo?

[Martin zavěsil]

[ticho]

Che!

Ty vole.

Co je?

[jemná hudba s napětím…]

Ach, vy si možná myslíte…

To jste se pomátli? Je to můj kolega, ano? Kolega.

Je gay, pověsil se na mě.

[ticho]

[jemná hudba s napětím…]

Co čum… Vy kdybyste se viděli. Co je?

Neblbněte! Karolíno.

Proč jsi mi to neřekl?

Co jsem ti měl říct? Já ti to vysvětluju, je to prostě můj kolega z práce.

Tak řekněte něco. Filipe, Dane.

- Jo, kolega. - [Leoš] Vidíš? Kolega.

[jemná hudba s napětím…]

- Měl jsi s ním něco? - Cože?

Já s ním? Děláš si srandu? Samozřejmě že ne!

Je teplej. Je do mě zamilovanej. Vsugeroval si, že já do něj taky.

Buzny si o ostatních myslej, že jsou taky buzny.

To je rafinovaná analýza.

- Víte, jak to myslím, ne? - Jasně, já ti rozumím.

Ptám se, jestli jste něco spolu měli.

Co to je za blbost? Samozřejmě že ne.

Žijeme spolu deset let, máme dvě děti, přece mě znáš.

- Možná ne dost dobře. - Karolíno, to nemyslíš vážně!

Dovedeš si mě představit s chlapem? Jak na mně rajtuje nějakej kuřbuřt?

Teda, nic proti, nic špatného na tom není. Ale…

[Leoš] Já jsem prostě… Mně se líbí ženský. Já ti přísahám, že ten…

- Martin. - Díky.

Že mezi mnou a Martinem k ničemu nikdy nedošlo!

Karolíno, k ničemu!

[mňouknutí]

Že mu chybí tvoje polibky.

[jemná hudba s napětím…]

Takže jsi teplej.

Jak vám to mám vysvětlit?

Prostě je to hysterka, něco si vyfantazíroval.

[Filip] Nic nám vysvětlovat nemusíš.

Co to je za tón?

- Co ti je? - Mně nic. Tobě?

- Já jsem v pohodě. - Tak to je skvělý.

Co tě víc sere, že jsem ti to neřekl, nebo že jsem teplej?

Sere mě, že tě znám dvacet let, a vůbec nevím, kdo jsi.

Ty víš, kdo to je. Je to ten samej Leoš!

Nic se nezměnilo, s ním jsi všechno sdílel.

Všechno ne. Vynechal jeden nepodstatnej detail. Měls mi to říct!

- Říct ti to, jo? Proč? - Proč?

- [Leoš] Jo. - Spali jsme vedle sebe.

Sprchovali jsme se spolu. Mám kurva právo vědět,

že můj nejlepší kamarád je buzna!

Pak si třeba řeknu, že mi to nevadí, ale chci to vědět!

Pak si třeba řekneš, že ti to nevadí? Uvědomuješ si, cos řekl?

Uvědomuješ si, co jsi, ty vole, neřekl?

- V čem je problém? - Jo, to se ho ptám. O co mu jde?

Aha, takže vám to všem přijde v pohodě, jo?

Tak to se omlouvám. Očividně já jsem ten divnej, problém je v mý hlavě.

Filipe, to přeháníš.

- Ano, přeháním, mýlil jsem se. - Ne, já jsem se mýlil.

Když jsem si myslel, že jsme kamarádi.

Leoš je teď hrozně zmatenej.

Ale zkus se na to podívat z tý lepší stránky.

- Z lepší stránky? - No. Nepodvádí tě s jinou ženou.

Nezpochybňuje váš vztah. Řeší sám sebe.

Možná jen potřebuje čas.

Jde o to, jestli mu ten čas dokážeš dát. A jestli mu umíš odpustit.

Problém je v tom, že tomu chlapovi chybí polibky mýho muže.

Kaji.

[jemná hudba s napětím…]

Chci vědět, jak dlouho to trvá.

Co jak dlouho trvá? Karolíno, dyť je to, bože, absurdní.

Už několik měsíců ses mě ani nedotkl.

Nejdřív jsem myslela, že máš nějakou štětku jak Eda.

Ale tohle? Tohle všechno vysvětluje.

Jak dlouho to trvá?

[ticho]

[Karolína křičí] Jak dlouho?

[ticho]

Krátce.

- Kolik? - [Leoš] Co?

- Kolik jich bylo předtím? - Nikdo.

- [Filip] Martin je jedinečnej. - Filipe, už dost!

Panebože, běž už taky do prdele!

- Jdeme, probereme to doma. - Jasně, probereme to s dětmi.

- „Děti, posaďte se. Váš taťka je teplej.“ - Nech už toho, prosím tě.

„Ale neříkejte to paní učitelce, nemohl by pro vás chodit do školy.“

- Je teplej, ne pedofil. - [Leoš] Karolíno, nechlastej už. Pojď!

- [Eda] Můžu něco? - Ne!

[jemná hudba s napětím…]

[zvonění mobilu…]

Zvoní ti telefon.

[zvonění mobilu…]

[nesrozumitelný hlas z telefonu]

[Goran] Vole!

- Čau, Gorane. - [Goran] Šťastnej a vožralej novej rok!

- [Goran] Kde kalíš? Držíš pohromadě? - Jo, jasně. Šťastnej novej rok.

[Goran] Dík. Pozdravuj svoji paní. Jak se jí líbil ten přívěsek?

- [Filip] Jo, líbil. - [Goran] To jsem rád.

- [Filip] Musím končit, jo? Měj se. - [Goran] Počkej, vole! A co náušnice?

- [Filip] Dobrý. - [Goran] Super.

Tak se stav kvůli platbě. Ať začnem novej rok s čistým stolem.

Řekl jsem, že musím končit. Zavolám. Čau.

[jemná hudba s napětím…]

Komu se měly líbit ty náušnice?

Tobě. Byly pro tebe.

Já přece náušnice nenosím. Nemám ani propíchlý uši, dyť to víš.

- No, proto jsem ti to nedal. - Co kecáš?

Nekecám. Copak jsem ti někdy lhal, broučku?

Pojďte se vykašlat na tu debilní hru.

Akorát si ubližujeme, je to samý nedorozumění.

- [Filip] Broučku, pojď, jdeme domů. - Byly pro Gábinu?

- Co blbneš? - Řekni mi, že nespíš s Gábinou.

- Jasně že nespím. - Tak pro koho byly ty posraný náušnice?

[zvonění mobilu…]

- Proč to nevezmeš? - To je Marika z dispečinku.

Já vidím, kdo to je. Ptám se, proč to Marice nevezmeš.

- Chce vědět, na kdy potřebujeme tágo. - Zvedni to.

[zvonění…]

Vrať mi to. Bianko, dej mi ten telefon!

Vrať mi ten telefon!

Dej to sem!

Nezvedej to!

[Marika] Filipe? Filipe, miláčku.

Promiň, nechtěla jsem volat, ale jsem úplně hotová.

Udělala jsem si test.

Vyšly dvě čárky, asi je pozitivní.

Filipe, jsem těhotná.

Filipe, lásko, jsi tam?

Tak odpověz! Fi…

[pípnutí mobilu]

[jemná hudba s napětím…]

[Filip] Bianko!

[Filip] Bianko!

Bianko!

Bianko, otevři, prosím. Prosím tě, otevři!

[jemná hudba s napětím…]

Jsi v pořádku?

Jo, absolutně.

Jak se může něco takovýho stát? Vždyť jsme se nedávno brali.

Jsme spolu šťastní, děláme to každej den. Tak proč?

Já nevím.

Já jsem se ani nechtěla vdávat.

Ani děti jsem nechtěla mít. Co já vím o výchově?

Já jsem chtěla být svobodná, já jsem chtěla být nezávislá.

A potom přišel tenhle.

Vždyť jsme byli spolu opravdu šťastní. Jak do toho celýho zapadá Marika?

Já jsem tak pitomá!

To nic. To nic.

- [klepání na dveře] - Vypadni!

[Leoš] To jsem já.

Píše ti Milan.

Leoši, já ti to vysvětlím. Leoši!

Leoši, o nic nejde, jen jsme si psali. Přes Facebook. Já ho ani neznám.

Někdo, koho neznáš, se tě ptá, jestli máš kalhotky?

- Je to jen úlet, taková hra. - Fakt?

- [Karolína] V životě jsem ho neviděla. - Tak mu zavolej.

- Já jsem ho nikdy neviděla. - Zavolej mu.

- On má rodinu, děti. - Hm. Říkám ti, zavolej mu.

Ne? Tak mu zavolám já.

[Leoš] Mluv.

[Milan] Haló? Karolínko, jsi tam? Haló!

- Ahoj. - [Milan] Ahoj, to je fakt překvapení.

- Chtěla jsem vědět, jakej máš hlas. - [Milan] To je milé. Mluvíš dobře česky.

Díky. Ráda bych tě viděla.

[Milan] Já myslel, že nechceš. Řekla jsi to v několika zprávách.

To je pravda, to jsem řekla.

[Milan] Ale jestli jsi s novým rokem změnila názor, sejdeme se, budu rád.

A co se stalo, že mě najednou chceš vidět?

- Já už musím jít. - [Milan] Karolíno?

[Eva] Ano?

[Milan] Máš krásnej hlas. Jinej, než jsem si myslel.

- Já už fakt musím. Promiň. - [Milan] Karolínko, počkej.

Karolíno, promiň,

máš na sobě kalhotky?

Tak máš, nebo nemáš? Řekni nám to, jsme zvědaví.

Máš na sobě kalhotky, nebo ne? Je to jednoduchý.

Máš je, nebo ne? Jak moc se máma od dvou dětí umí rozparádit?

- Máš na sobě kalhotky, nebo ne? - Nemám!

A teď vám řeknu něco já. Tajemství, který v mobilech nemá nikdo z nás.

Tu noc jsem řídila já.

Ne Leoš, já jsem řídila.

Byla jsem namol, šla bych rovnou do basy.

Ale máme malý děti.

Děti potřebujou mámu. Leoš přijel a vzal to celý na sebe.

[Karolína] Zvolili jsme menší zlo.

Ale zemřel při tom člověk.

Stěží jde mluvit o menším zle, že?

- Tak to by stačilo. - To by nestačilo.

Od tý doby jsem se necítila svobodná. Něco se mezi námi stalo

a nikdy jsme o tom nemluvili, jen jsme mlčeli.

Spojoval nás jen ten pocit viny, který jsi mi celou dobu dával pocítit.

[jemná hudba…]

Lidi by se měli umět rozejít.

Kdybys mi řekl, že jsi teplej, možná by to bylo lehčí.

[jemná smutná hudba…]

Abych nezapomněl, tak teplouš jsem ve skutečnosti já.

No tak.

[ticho]

Tady máš telefon, Leoši.

Díky.

Tady máš telefon, Edo.

Jo, teplouš. Říkám to správně?

[Eda] Když to vyslovíte vy,

tak to tak krásně vyslovíte. Teplouš, buzerant, buzna.

Vy dva jste strašní debilové.

[Leoš] Jo, zatímco ty jsi na výši.

Proč jsi nám to neřekl?

Proč?

Nevěděl jsem to. A když jsem si to uvědomil…

[Leoš] Já vám povím, proč to neřekl.

Byl jsem teplej sotva hodinu a stačilo mi to.

Všichni jsme moderní, otevření, chceme mít teplýho kamaráda,

ale ve skutečnosti jsou to kecy. Předsudků máme plnou prdel.

Proč myslíte, že mi neprodloužili smlouvu? Pro těch pár kil navíc?

Protože jsi gay.

Promiň, ale „gay“ ti fakt neleze z huby. Buzna, buzerant, bukvice.

- Pořád tu školu můžeš zažalovat. - Ne, žalovat ne. Víte co?

Mně se líbilo, že jsme se rozhodli hrát tuhle hru.

Já chtěl bejt odhalenej.

Protože to, kdo ve skutečnosti jsem, nedokážu říct ani vám.

A jak bych o tom mohl mluvit před soudcem,

právníkama, příbuznýma?

[jemná smutná hudba…]

Tak aspoň nám konečně můžeš představit Martina.

Jo, Martina.

No, myslím, že ne.

Coming out jste koneckonců udělali vy, ne já.

Nevezmu ho s váma ani na oběd, ani na dovolenou, ani nikam.

A ne proto, že bych se bál vašich narážek,

za ta léta jsem si jich užil dost,

ale kvůli němu.

Já vím, že jedinej váš divnej pohled by ho zranil.

A já nechci, aby se cítil trapně. Chci ho chránit.

Když někoho miluješ, tak ho chráníš. City je potřeba ochraňovat.

Před vším. Přede všema.

[jemná hudba…]

[zvonění mobilu…]

Bianko!

[Filip] Bianko! Bianko, otevři. Otevři, prosím tě.

- [Filip] Otevři. - [Eva] Otevři.

[Eda] Uhněte! Bacha!

[jemná hudba…]

Volala tvoje máma. Řekla jsem jí, že čekáš dítě.

Je na tebe moc pyšná.

[jemná hudba…]

Martina jim nepředstavuj. Nech si ho pro sebe.

[jemná hudba…]

[zaklaply dveře]

Běž. Jdi za ní.

[jemná smutná hudba…]

[Leoš] Tak ahoj.

[jemná smutná hudba…]

[hudba utichla]

Jé, díky, lásko.

- Máte ho? - Hm.

- Zapomněla jsem si tam… - Ne, já už tam nejdu.

Neskutečný. Paní s jorkšírem volala třikrát.

Bože, to je zima na hovno. Leden, Novej rok, a teplo jak v březnu.

To si letos nezalyžujeme.

Miláčkové, ať se vám letos splní všecko, co si přejete.

- Tobě taky. Ahoj. - Jedna stačí, jo?

- [Leoš] Jedna stačí. - Auto je tady.

- Edo, ahoj. - [Filip] Na Mariku je spoleh.

- [Bianka] Díky. - A ve středu fotbálek?

Mně nikdo nic nepsal.

- Asi to tentokrát nebude. - Aha. Tak kdyby to bylo, dejte vědět.

Jo, jasně. A už konečně chceme poznat Martu.

Až jí bude líp. Něco vymyslíme.

- [Bianka] Komu píšeš? - [Filip] Evě. Děkuju jí za hezkej večer.

Poděkuj jí i za mě.

- Ach, to je Marika. - Co chce?

Asi se chce ujistit, že auto přijelo v pořádku.

- [Filip] Každopádně bio víno už nikdy. - [Bianka] Vzala jsem šest lahví.

[Filip] Tak ho vezmeme zítra k vašim.

[jemná hudba…]

- [Karolína] Ty bys tu hru hrál? - Jo, proč ne.

- [Karolína] Ale mobil jsi na stůl nedal. - Čekal jsem, co udělají ostatní.

Já jsem chtěl, oni nechtěli. Hlavně Dan.

[Karolína] A ty ses třásl, abys mohl hrát.

[Leoš] No.

[Karolína] Myslíš, že už matka bude spát?

- [Leoš] Nevím. Proč? - [Karolína] Jen se tak ptám.

[Martin] Snad jsem tě nevzbudil? Chtěl jsem jen vědět, jak ti je.

Trochu líp.

[Martin] To jsem rád. A co teplota? Kolik máš?

Třicet osm pět.

[Martin] To není málo. Mám se stavit? Uvařím ti čaj. Teda, jestli chceš.

[Eda] Ne, díky. Vzal jsem si prášky a zkusím se vyspat.

Co ty? Co jsi dělal?

[Martin] Opravoval jsem úkoly z angličtiny. Dvakrát jsem usnul.

Mrzí mě, že to nevyšlo. Chtěl jsem, aby tě kamarádi poznali.

[Martin] To nevadí. Já jsem tak trochu rád, že to nevyšlo.

Hm?

[Martin] Možná to nebyl úplně dobrej nápad.

- [Eda] Myslíš? - [Martin] Jo.

Čekají Martu, a přijde Martin.

Zdvořilostní úsměvy, všichni by se tvářili, že je to v pohodě.

Ale prohlíželi by si mě nebo by měli blbý řeči.

Asi je lepší, že to takhle dopadlo.

Já bych se cítil trapně, ty by ses cítil trapně.

Já to zažil mockrát, ale nechci, aby ses kvůli mně cítil trapně.

- Asi máš pravdu. - [Martin] Jo.

[jemná hudba…]

- Volala Sofie? - Jo.

- A co říkala? - Že možná přespí u Kláry.

- A tys jí to dovolil? - No jo.

Víš, že nemám ráda, když spí někde jinde.

Proč jsi nechtěl hrát?

Nepřišlo mi to jako dobrej nápad.

Proč asi?

Protože jsme všichni strašně křehcí, Evi. Všichni.

Někteří míň, někteří víc.

Ty a já v týhle chvíli určitě.

Máš pravdu, je to naše černá skříňka, máme tam ukrytý všechno.

Není dobrý si s tím zahrávat.

Ale já nemám co skrývat.

[jemná hudba…]

PIN je tvoje datum narození.

[jemná hudba…]

Hezký náušnice.

[jemná hudba…]

Dobrou.

[Eva] Dobrou.

[jemná hudba…]

[píseň „Jedno ráno“…]

♪ Podzim splétá do mlhy tisíc vůní, ♪

♪ stopy tvýho světa, zas toužím po nich. ♪

♪ Roky pádí, ty někde stále jsi. ♪

♪ Zavřu oči, cítím starý časy, ♪

♪ tvář ti zakrývaly jenom vlasy, ♪

♪ vůně nadějí a levných cigaret. ♪

♪ Byli jiný chvíle a byl v tom záměr, že jak v Kramerové versus Kramer ♪

♪ tonic v ginu nám lásku vyléčil. ♪

♪ Pak celý noci propletený do sebe, ♪

♪ spolu vítali jsme ranní nebe ♪

♪ s pocitem, že nejsme smrtelní. ♪

♪ Jedno ráno se přihnal vítr, ♪

♪ do světa nás navždy rozfoukal. ♪

♪ Jedno ráno oblohou bílou ♪

♪ každý jiným směrem letěl někam sám. ♪

[žena]♪ Mesiac krúži ďalej asfaltovým nebom. ♪

[muž]♪ Kolik nocí jsem už nebyl s tebou. ♪

[žena]♪ V mory ticha ♪ [muž]♪ zbyl jen z cigarety dým. ♪

[žena]♪ Možno hľadíš do tmy ♪ [muž]♪ a v duchu mi máváš. ♪

[muž]♪ Naším znamením ♪ [žena]♪ mi zbohom dávaš. ♪

[muž]♪ Mrtví nemilují. ♪

[žena]♪ Tomu neverím. ♪

[oba] ♪ Jedno ráno sa prihnal vietor, ♪

♪ do sveta nás navždy rozfúkal. ♪

♪ Jedno ráno oblohou bielou ♪

♪ každý iným smerom letel celkom sám. ♪

♪ Jedno ráno se přihnal vítr, ♪

♪ do světa nás navždy rozfoukal. ♪

♪ Jedno ráno oblohou bílou ♪

♪ každý jiným směrem letěl někam sám. ♪