Original subtitles

Žije tvé zvíře v lese?

Ani nevím, jestli skutečně existuje.

Vypadá jako pavouk, ale ve skutečnosti to není pavouk.

I když vlastně je.

Spider-Man?

Ano!

Uhodl jsem to!

Ale Spider-Mana si asi někdo vymyslel.

Vím, že pavouci existují a dokonce můžou kousnout.

Ale nikdo neví, jestli se z jejich kousnutí můžeš stát superhrdinou.

To je zcela vymyšlené.

A teď budu já dávat.

Má čtyři tlapky?

Ne.

Je to had?

Ano.

Uhodla jsi, mami!

- To snad ne. - Tady nejde chytit ani radio.

Sbohem, civilizace.

Páni.

Mám vodu v nose.

- Ne. To je sopel. - Cože?

Mám v nose sopel.

Skvělé.

Tarzane!

INSTRUKCE

ZASAZENÉ PLODINY

No tak, tati!

Co by tam mohlo být?

- Co kdybychom žili tady? - No, já nevím...

Připravena?

Takže. Stino?

A je to tady.

Stina se usmívá.

Teď se nacházíme ve švédském lese.

Rozhodli jsme se utéct před hlukem města.

Stejně jako mnoho párů v Kodani

jsme unaveni

z neustálého stresu

a nedostatku času.

A pak jsme si jednoho dne uvědomili,

že kvůli tomu pořád fňukáme

a že nás to unavuje ještě víc, tak jsme přišli sem.

Rozhodli jsme se vyzkoušet,

zda bychom mohli žít mimo společnost.

Stát se soběstačnými a žít v souladu s přírodou.

Najít novou definici slova

rodina.

Toto je úvod.

Znělo ti to naivně?

Ano.

- Co dál. - Připadá mi, že to celé

zavání zvráceným únikem.

Ale máme štěstí - máme na výběr.

Nejprve bych se tě rád zeptal

na tvůj vztah k tištěnému slovu.

V roce 2014 jsi absolvovala Literární institut.

A pak ti všichni předpovídali velký úspěch a obdivovali tvůj talent.

Psala jsi do novin a časopisů.

A dokonce začala psát svůj první román.

Očekáváš, že zde najdeš něco, co doma nebylo?

Město je příliš hlučné a hektické.

Neustále se rozptylujete.

Tady je ticho.

Klid.

- Žádná konkurence. - Ano.

- A telefony. - Správně.

A vydavatelé dávají přednost

buď zavedeným autorům, nebo mladým a nadějným autorům.

Jsem něco mezi tím.

A každému musíš něco dokázat.

To je vše.

- Chápu. Ale... - Mohu se zeptat na totéž?

Co přesně očekáváš, že zde nalezneš?

To by mě zajímalo.

Chci najít tebe.

A v jistém smyslu i...

sebe.

Ano, rozhodně jsme se zbavili masek a konvencí...

Doufejme, máme před sebou celý rok.

Nahrávky, které budu rozesílat,

budou naším jediným kontaktem se světem.

Musím přiznat, že mě to trochu děsí.

Co si myslíš?

Řeknu, že nemáme na výběr.

Touto větou bychom to měli zakončit.

Tohle nebyl žádný úvod, ale směšný chvalozpěv na narcismus.

Proč? Poděl se o to s posluchači.

- Nahráváš to? - Ano.

Bojíš se v hloubi duše, že budeš působit narcisticky?

Slíbili jsme si, že si nebudeme lhát.

Jen hranice tohoto slibu mohou být někdy nejasné.

O čem to mluvíš?

V práci neustále lžeš. Nebo ne?

Redakce musí být přesvědčena, že ty a Nemo jste na tom zdravotně špatně.

Emil si to se zájmem vyslechne.

Je to on, kdo tento projekt platí.

Sám jsi mě požádal o upřímnou odpověď.

Ano. Ale Emil mě taky podvádí.

Mám s ním gentlemanskou dohodu.

Až na to, že tvé chování je ve skutečnosti patologické.

Tvé lži berou lidem právo se na tebe zlobit.

Na nevinné lži

o spasení nevidím nic špatného.

Cokoli je lepší než se považovat za bezúhonného.

Myslíš si, že jsem bezchybná?

Ne. Ale někdy se obávám, že si to myslíš i ty.

A co morální zásady? Nebo je jednodušší to rovnou vzdát?

Pokud si nastavíš laťku svých zásad příliš vysoko,

budeš nakonec pohrdat všemi kolem sebe.

Mám se stát stejným jako ty?

Na dnu je to skvělé.

- To je přehnané. Neposílej to. - Myslím, že super. Skvělé.

- Pošleš to takhle? - Ano. Měli jsme dohodu.

Stino. Vyšlo to skvěle.

Přehnali jsme to.

Ne, ani náhodou! Je to tak akorát.

Přesně tak, jak to je.

Chtěli jsme být upřímnější.

A jsme odhalení.

- A zahrabali se do sebe. - No ano.

Dobře.

Podívám se na Nema.

Tati, podívej!

Páni!

Věděl jsi, že šneci žerou listy?

Opravdu?

- Zajímavé, je tady hodně šneků? - Žáby tam určitě jsou.

- Opravdu? - Viděl jsem je.

Skáčou tak legračně.

Akrobatické žáby.

Hop.

- No tak. - Dobře.

Kde ses dokázal tak ušpinit, co?

Co je to za ptáka, který nemůže v noci spát?

- Uhodneš? - Sova.

Přesně tak.

V Kodani jsem strávil celý život.

Znám jména téměř všech ulic ve městě.

A všechny nejlepší restaurace.

Pamatuju si jména všech slavných fotbalistů, závodníků, filozofů.

Všechny značky aut a oblečení.

Ale o přírodě

nic nevím.

Ani jedno jméno.

A v lese sotva rozeznám buk od jasanu.

Pro mě jsou

květiny prostě květiny.

Žlutá, modrá.

Nikdy jsem neznal jejich jména.

Německý filozof Ludwig Wittgenstein

řekl:

"Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa".

Pokud se chceme s Nemem učit o přírodě,

budeme si muset vytvořit vlastní jazyk a definovat si základní pojmy.

Jiná cesta není.

Nejdůležitější je, aby se síť nezamotala.

Jo.

- Protože v tomto případě jsme... - Co když chytneme rybu?

To je přesně to, co chceme, pár ryb ulovených k večeři.

RÁDIO KODAŇ

"RÁJ"

Jdeme, jdeme.

Pojď, jdeme.

Ale no tak. Pojď.

Musíme vybrat vodu...

Tite?

Ano?

Pojď sem.

Podívej se. Támhle, vidíš?

- Kde? - Tam.

Na pobřeží.

Lidé?

Odkud se vzali?

Jiné domy tu nejsou, ne?

Ne. Správně.

To snad ne.

Nemávej na ně.

Dobře, jdeme.

Tite, slyšíš mě?

A slíbili úplnou izolaci.

- Ano. - Všechno je to lež.

No, možná.

Účtovali nám trojnásobek.

Možná jsou to turisté? Milovníci pěší turistiky.

To doufám!

Nebo je reklama nepoctivá.

Uklidni se.

Krásně to voní.

Jak se ti píše?

Myslím, že to jde dobře.

- Opravdu? - Ano.

A já ti říkal, že se to zlepší.

Spí Nemo?

Odpadl jako mrtvý.

Podívej se.

Našli jsme je

velmi blízko domu.

- Páni! Těch ale je. - Jsou dobré?

Úžasné.

Proč neslavíme?

Našel jsem víno.

Stino?

- Bože. Ne! Odkud je?! - Našel jsem ji.

Ne, ne, v inzerátu o ní nepsali.

Obyčejný nástroj. Jako každý jiný.

Ne!

- Jsou tu i patrony. - Opravdu?

Můžu se pokusit

ulovit něco chutného k večeři.

Držíš ho, jako jeptiška drží námořníkova ptáka.

- S hrůzou. - Díky.

Mám rok na to, abych zjistil, jak ji používat a naučil se lovit.

Přesně tak.

Na zdraví.

Děkuji.

Jsme dobří.

Kdo jiný by něco takového udělal?

Všichni jsou mluvkové.

Zavři oči.

Prosím.

Nekoukej.

A nehýbej se.

Teď...

Je to jen sluchátko.

Dobře.

Je tu krásně, že?

Tite, to stačí.

Dobře.

Probereme události uplynulého týdne.

Co si myslíš?

Hodně mě trápí, že v tom nejsme úplně sami.

Dnes jsem viděla kouř na druhé straně jezera.

To znamená, že tam někdo žije už delší dobu.

Stojí to za zmínku?

Proč ne? Vždyť je to pravda.

Dobře.

To...

To samo o sobě ruší jak premisu podcastu,

tak celou myšlenku mé práce.

Uvedli jsme předpoklad poctivosti. A nemusíme nic skrývat.

Nebo musíme nově definovat cíle projektu.

Je to nutné?

Nežijeme v úplné izolaci, i když právě kvůli tomu jsme přijeli.

Chápu to správně, že očekáváš,

že se vrátíš dříve?

Pokud prostředí přestane vyhovovat svému účelu.

Snažit se tuto skutečnost skrýt je nečestné.

Je možné zůstat upřímný

a pomlčet o některých maličkostech,

které jsou, buďme upřímní, zcela nepodstatné.

Ano, správně, vždycky můžeš všechno odvolat.

- Tak to nemyslím. - Já ano. - Dobře.

Jsi zvyklý vydávat upravenou realitu za skutečnou.

Kde je v tom upřímnost?

- Myslíš, že je to spravedlivé? - Ano. Představ si to.

Dobře.

Narážíš teď na to, že jsem tě podvedl?

Chceš ze mě udělat velkého lháře

a zrádce světa, že?

Rozumím tomu správně?

Skvělé.

Jo.

- To ty jsi chtěla, abych... - Skončili jsme. Konec.

...se na to zeptal. Opravdu.

Stino? Do prdele.

Tohle nepošlu.

Ale ještě jsme neskončili.

Máš pravdu. Ale věž už je dost vysoká.

Postavíme vedle ní další?

Proč ne? Ty jsi tady odborník.

- Řekni, jak jsi to dokázal. - No.

- Řekneš? - Prostě jsem...

stavěl stále výš a výš.

Přesně tak.

A celá věž vystoupila nahoru.

Vidíš?

Ano, dokonči to sám, prosím, máma má práci.

Ne.

- Mami? - Ano?

Hraj si se mnou, mami.

- Mami? - Ano, zlato?

Pojď si se mnou hrát.

Nemám čas. Hraj si chvíli sám, ano?

Nedotýkej se. Ne, ne, ne! Nemůžeš.

Neopovažuj se.

Neruš maminku, nedělej to.

Ne, ne, ne! Přestaň, prosím. Pracuji.

Nepřekážej. Musím to dokončit.

Vůbec mě neposloucháš?

Sedni si sem a hraj si sám.

Slyšíš?

Nemo.

Nemo!

Jsem z tebe tak unavená, že ti to ani neřeknu.

No tak, hraj si se mnou!

Tady. Půl hodiny.

Nemo, ne! Nemo!

Okamžitě pojď do domu! Rychle!

Chci si ještě zahrát.

- Ani večeři neuděláš? - Udělej ji sama.

Od našeho příjezdu jsem neběhal.

Uklidni se, chlapče.

Zítra si s ním ty.

Nemůžu, mám nahrávku. V lese.

Je nemožné se s ním soustředit.

Přesně tak.

Dneska jsem s ním byla.

Zatraceně! Aspoň se u stolu chovej slušně.

Co je to za děcko!

Nemo? Nemo. Nemo! Nemo.

Nech ho na pokoji. Už takhle jsem z něj unavená.

Dej mu taky.

- Ne. Nezasloužil si ji. - Jo, chápu.

Zbylo ještě nějaké víno?

To si nemyslím.

"Chceš ze mě udělat velkého lháře a zrádce světa, že?"

"Rozumím tomu správně?"

Tato stopa je již hlubší.

- Opravdu? - Ano.

Chceš si vybrat pavučinu?

- Podívej na ni! - Nechci. - Proč?

- Protože pavouk nebude mít dům. - Ty jsi hodný.

- Správně. - A pak zemře.

A všichni ostatní v lese po něm.

- Máš naprostou pravdu. - Pokud nejsou žádné pavučiny,

pak všichni pavouci zemřou hlady.

A...

A...

a s nimi žáby.

Jsi tak chytrý.

Víš,

jak žáby loví potravu?

Přímo jazykem.

- Dokážeš si představit, že bys to uměl? - Mají delší jazyk!

Víš, kde ho schovávají?

V puse.

Cože, opravdu?

Neutíkej daleko.

Takhle dlouhý.

Slyšíš to?

Počkej.

Hned jsem zpátky.

Podívej, mami, chybí mi prst. Zůstaly jen tři...

Nemo?

Nemo?

Nemo?

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Nemo!

Tady jsi!

Miláčku.

Nemo.

Podívej se na mě.

Co je to s tebou?

"...mohu se tě zeptat na totéž?"

"Co přesně očekáváš, že zde nalezneš?"

"To by mě zajímalo."

"Chci najít tebe."

Co se stalo?

- Kde je? - V domě.

- Co je s ním? - Nevím.

- Zranil se? - Nechápu to.

Odmítá mi odpovědět.

- Promluvíš si s ním? - Jistě.

Synku, co se stalo?

Co je s ním?

To nic není, to přejde.

Za chvíli za ním zajdu.

Ahoj, miláčku.

Co je s tebou?

Posaď se, prosím.

Slyšíš?

Hej?

Hej? Na co se díváš?

Nemo? Nemo.

Vidíš tam něco?

Řekni mi, co se stalo v lese.

Chci svou mámu!

Ale já jsem tady.

Ty nejsi moje matka!

- Jistě, že jsem. - Ne!

Čas jít spát.

- Lehni si. Nekopej do mě. Přestaň. - Ne! Ne!

Nemo. Uklidni se. Nech toho.

Nebij mě. Nemo, hned toho nech!

- Rozumíš mi? - Ne!

Podívej se na mě.

- Otoč se. - Nejsi moje pravá máma.

Ne, jsem tvoje matka!

- Nemo? Pojď sem... - Ne, vůbec nejsi má máma.

Samozřejmě, že jsem! Pojď sem, vlez si do postele.

- Nejsi moje pravá máma. - Nemo! Přestaň!

Přestaň!

Pojď. Nemo.

- Ty nejsi moje matka! - Přestaň takhle mluvit, slyšíš?

- Dost! - Ne!

Mami!

Ticho.

Bude to jen chvilka. Hned jsem zpátky.

Co je s ním?

Co se děje?

- Proč stále opakuje to samé? - Nevím.

Ale pořád říká,

že nejsem jeho máma.

Upřímně řečeno, skoro ho nepoznávám.

Ticho, co když to uslyší?

- Co tedy uděláme? - Tite.

Ano?

Ztratila jsem ho v lese.

- O čem to mluvíš? - Od té doby je takový.

Viděla jsem ženu,

dívala se na nás.

Chtěla jsem ji sledovat.

Když jsem se vrátila, Nemo byl pryč.

Co kdybys ho nenašla?

Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlela?

Horší matky snad ani není.

Pak to dává smysl.

Je psychicky traumatizovaný, to je vše!

O to nejde.

Něco s ním není v pořádku. Není sám sebou.

Proč to tajíš?

Nechtěla jsem poslouchat tvou prázdnou morálku.

Co uděláme?

Dobře. Dobře. Dobře.

Co se s touto ženou stalo dál?

Zmizela.

Ale přísahám, že jsem ji slyšela, jak volá Nema.

- Našeho syna? - Přesně.

Byla jsem k smrti vyděšená.

Zdá se mi,

že se nám to někdo snaží záměrně zkazit.

Prosím,

chci domů.

O tom to celé je.

Hledáš záminku k odjezdu.

- Ne. - Jsi moc líná, tady vydržet.

- To není pravda. - Vzdáváš to.

To prostě není fér.

Opravdu se snažím, ale je vidět, že s Nemem není něco v pořádku.

Nechceš mi odpustit, že?

Kdo si myslíš, že jsi?

Muž, jehož pomstychtivost je bezmezná.

Cože?!

- Jak se opovažuješ? - A tady je důkaz.

- Jak jsi ubohý! - Nekřič...

Odporný a ubohý!

Máš nějakou výmluvu?

Poté, co mi tvoje zasraná aféra zničila celý svět?

Jsi nechutný!

Jsem nechutný?

- Ano. - Nemáš na mě!

Ztratila jsi našeho syna, těžce jsi mu ublížila.

- A stále myslíš jen na sebe. - Přijeli jsme sem kurva zbytečně!

Mami!

Mami!

To je v pořádku.

Neplač. Uklidni se.

No tak, lehni si. Zavři oči.

Co to děláš?

Ráno jedu domů.

To nemůžeš.

Můžeš zůstat. Ale já si vezmu Nema.

To neuděláš.

- Uvidíš. - To nedovolím.

- Zastav. Zastav. - Co budeš dělat?

Nenechám tě vzít si mého syna.

- Pusť. - Nevezmeš ho pryč!

- Pusťte mě! - To nedovolím!

"Takže můžu se tě zeptat na totéž?"

"Co přesně očekáváš, že zde nalezneš?"

"To by mě zajímalo."

"Chci najít tebe."

"A v jistém smyslu i..."

"sebe."

"...mohu se tě zeptat na totéž?"

"Co přesně očekáváš,

"že zde nalezneš?"

"S trochou štěstí se najdeme."

"V to doufám."

"Chci najít tebe."

"S trochou štěstí se najdeme."

Dobře, jedeme.

Hned.

Zatraceně!

Co je?

Jsme zpátky.

Nerozumím.

- Objeli jsme to? - Špatně jsi odbočila.

- Jak to? - Copak to nevidíš?

Otoč se.

- Jsou tam stromy. - Ano, vím, neraď mi.

- Na cestě muselo být rozcestí. - Ano.

Ale ne, už zase. Tite...

- Co se to tu sakra děje?! - Nerozumím tomu.

Jezdíme v kruzích.

Musíme najít mapu.

Nebuď ho.

Tarzane?

Tarzane, pojď sem!

Tarzane!

- Kde je mapa? - Nevím.

Kde je?

Sakra!

- Haló? - Haló?

- Kdo je to? - Kdo je to?

- Haló? - Haló?

Bydlíme na jižním břehu.

Kdo to byl?

Možná je signál rušen?

Nebo jsou to oni,

koho jsme viděli?

Máme požádat o pomoc?

- Nelíbí se mi to. - Máš nějaké lepší nápady?

Zatím ne.

Jdu za Nemem.

Spi, maličký.

- Držíš? - Ano.

Tite. Měli bychom si vzít brokovnici.

Požádáme je o pomoc!

Dělej, jak chceš.

A co Tarzan?

Sakra, zapomněl jsem.

Je doma?

Ne.

Nech ho tak.

Nebude to trvat dlouho.

Dobře.

Co to sakra je?

Zase jsme zpátky?

My jsme zatáhli závěsy.

Mami...

Haló?

Slyšíte?

Haló?

Nepamatuji si, že bych to napsala.

Dobře. Položím ho.

Vyřešíme to později.

Dobře?

Tite!

Tite!

Co je?

Proč křičíš?

Nemo, vrať se dovnitř.

Pojď, jdeme.

Ale ne! Kam utekli?

Tady jsou.

Nedotýkej se ho.

Ne, přestaň! Přestaň!

Tite! Tite!

- Zastav! - Stůjte! Nehýbejte se!

Nechte ho jít.

Hned.

- Ne. - Dejte mi to dítě!

- Nechte ho jít! - Ne.

Vystřelím.

Utíkej, Tite.

Ani na to nemyslete. Dejte mi dítěte.

- Ne. Ne. Ne. - Ne.

Tite, ne...

Tite!!!

Nemo!

Nemo!

Ne...

Kdo jste?

A proč jste nám podobní?

Nevím.

Jsme ze stejného domu.

Připluli jsme sem lodí.

Sami ničemu nerozumíme.

Kde jste našli Nema?

- Nemo je náš syn. - Nelžete.

Je to náš syn.

- Řekněte mi, kde jste ho našli! - Buď držte hubu,

nebo vám ustřelím hlavu. Otočte se.

Sundejte si bundy. Všechny klenoty.

Také brýle.

Pohyb!

Výborně. Dobře!

Běžte. Říkám vám běžte!

Jak si jim ho mohl dát?

Ty.

Předkloň se.

Vstaň.

Stino.

Stino. Vezmi ji zbraň.

Dělej!

Běž k lesu.

- Ale... - Běž!

Dobře, stůj.

Ani hnout!

Na kolena.

Proč chcete mého syna?

Nevěděli jsme to.

- Nevzali jsme ho schválně. - Přestaň mi lhát! Bude to ještě horší.

Proč jsi jako já?

Jmenovala se vaše

matka Marianne?

Zemřela na rakovinu? Mám pravdu?

Jak to víš? Sledovali jste nás?

Ne. Ne!

- Co od nás chcete?! - Ukaž mi syna.

- Chci ho vidět. - Sklapni!

- Nemo je můj syn! Chápeš to?! - Stino! Stino!

Co se děje?!

Stino!

Ne! Ne!

Stino!

Ani se ji nedotkni!

Stino! Stino!

Jsi naživu?

Co se stalo?

Tiše, jsem v pořádku.

Stino?

Tite...

- Cos udělala? - Napadla mě.

Já jen...

Prostě se zbláznila.

- Sejmula jsem ji. - Proč si ji pustila?

Abych se ptala! Zjistila, kdo jsou!

Zdá se, že je naživu.

- Dej mi to. - Tite.

- Tite! Už to má za sebou. - Dej mi to, říkám. Dej.

Zatraceně!!!

Není nabitá!

Měli bychom ji zavřít do chaty, než se probudí.

Tite. Tite!

Pomoz mi.

Vezmi ji.

Stino...

Zbláznila ses?

Máme Nema!

Proč jsi jí sakra vyhrožovala?!

Řekla...

Pořád říkala, že...

Mami? Tati?

Ahoj, zlatíčko.

Jsi moje zlatíčko.

Uložím ho.

Nemo?

Podívej se na mě.

Jsi taky moje máma?

Ano, jsem.

Vím, že jsi trochu zmatený...

Zůstaneš se mnou?

Samozřejmě, miláčku!

Vyřešíme to.

Tite? Bude to dobré.

O čem to mluvíš?

Rozvádíme se.

Jak jsi chtěla.

Zkusme to znovu.

K čemu? Nepotřebuješ mě.

- To není pravda. - Ne, opravdu.

- Podvedl jsi mě! - Ano.

A ty mě nemiluješ.

Což je děsivější.

Tite.

Nedotýkej se mě.

Chci se omluvit.

Jde jen o to, že...

Bojím se,

že mě opustíš,

když vše vyřeším.

Bude pro tebe těžké

milovat mé skutečné já.

Proto jsem tě potrestala.

A neodpustila jsem ti.

Chtěla jsem, abys cítil to, co já.

Začneme znovu?

Neřekl jsem ti celou pravdu.

Dopisovali jsme si.

Slíbil jsem,

že jí nebudu psát, ale psal jsem.

Dobře.

Mohl to být trest?

Že jsem tu nebyl pro Nema?

Co když jsme jim vzali syna?

- Co když jsou dva? - Ne.

Je to náš syn. Jen náš.

Je to náš syn.

Podívej se na mě.

Mami? Kde jsi?

Mami?

Co je?

Tiše.

- Kde jsi byla? - Nikde, zlato. Jsem tady.

Zavři oči... a spi.

Nejsi moje žena.

Tys nabila zbraň.

Proč jsi nevystřelila?

Je něco z toho, co jsi včera řekla, pravda?

Ale opět jsem něco pocítil.

Věřil jsem ti jako blázen...

- Pojď. Jak je? Jsi v pořádku? - Kde je Nemo? Kde je Nemo?!

Uklidni se, je v domě.

Spí,

slyšíš?

- Stino? - Zamkni je v chatě.

Ne. Ne! To nemůžete udělat!

- Nebudeme je držet pod zámkem! - Tite!

Sejmula mě!

- Co dalšího udělá?! - Uklidni se!

Tite!

Má...

někdo ponětí, co se nám přesně stalo?

Jak se to stalo?

Ne.

Není možné

logicky zdůvodnit vše, co se stalo.

Jak bych to řekl.

Ano? Dobře, ven s tím.

Možná jsem psychotik.

A vy existujete jen v mé hlavě.

Nebo je to trest.

A my jsme v pekle.

Co si myslíte?

Jednou...

jsem četla o teorii paralelních vesmírů.

Napsala jsem o tom článek.

Možná jsme žili v různých světech, dokud se nepřekryly...

Nebo spíše kombinované

v tomto bodě.

A proto je to rozdělené.

Tak proč je Nemo jediný?

S jistotou to říci nelze, ale...

osobně si myslím, že druhá verze Nema tady není.

Za poslední dva dny

jsme prohledali celý les.

Všichni ho považujeme za syna.

Ale jak to řešit?

Stino? Tiše. Oblékni se a pojď za mnou.

Co je?

Připravil jsem loď.

Je tamhle na pláži.

Ano, ale proč?

Vezmeme si brokovnici a vrátíme se.

- Naši zbraň? - Ano.

- Jediný způsob, jak se chránit. - Tite, přestaň.

Rozhodli jsme se chovat civilizovaně.

- Zdvořile se usmívat? - Ano.

- Shodli jsme se... - Vyhrožovali brokovnicí.

Poté nás na noc zavřeli do chaty.

- A ty je stále obhajuješ? - Proč si to myslíš?

Co je to za nesmysl?

Kvůli němu?

Ne! Neměl s tím nic společného.

Dobře, vím, že nechápeš,

co se přesně stalo, ale nemohla jsem Nema opustit!

Řekni mi...

- Chtěla jsi mě dostat ven? - Ano.

Nedívej se na mě takhle.

- Proč jsi tu zbraň neukradla? - Nenašla jsem patrony!

Nevěděla jsem, kde jsou.

- Byla jsem zmatená. - K čertu s tím, loď čeká.

- A Nemo? Nemůžeme ho opustit. - Spí.

Vrátíme se dlouho předtím, než se probudí.

- Promiň, já... - Opravdu teď potřebuji tvou pomoc.

Sám to prostě nezvládnu.

Dobře.

Vím,

že my dva máme teď problémy.

A je to i moje chyba.

Nechala bys mě tam?

Kdyby mě nepustil ven?

- Nechala? - Ne.

Vůbec se o mě nezajímáš? Přiznej si to.

Nehraj si na oběť.

Proč bych měl být obětí?

Ze strachu ses vzdal vlastního syna. Tak proč ne?

Uvědomuješ si, jakou ohavnost jsi řekla?

Jen prostou pravdu. Neopovažuj se to popírat.

Kdo ztratil dítě v lese? Tak raději zmlkni.

- Tak to nebylo. - Ztratila jsi našeho syna v lese!

Přiznej si to.

Co jsi to za matku?

Zapomenout na dítě. To by udělal jen sobec.

- A naprostá mrcha. - Takhle nemluv!

Copak, pravda se neposlouchá moc dobře?

- Máš pravdu. Nezáleží mi na tobě. - Opravdu? - Jo!

Jsi malicherný a ubohý.

- Já a ubohý? - Přesně tak.

- Vykuř mi ho. - Vyliž mi.

Máš žízeň?

Ještě jsi vzhůru?

Nejde spát.

Mně taky.

V horní zásuvce stolu je ostrý nůž.

Ale...

už jsi o tom přemýšlela.

Dáš si?

Je zvláštní, že jsi zůstala.

Vztah je naprosto nezdravý.

Co jiného bych mohla dělat?

Opustit ho?

Nepřemýšlela jsi o tom?

Asi jsem doufala,

že se to zlepší.

Najednou se změní a život bude mít konečně smysl.

Kdybys věděla,

kolikrát jsem si představila Tita se sekerou v hlavě...

To bys byla už zavřená.

Ano.

Nejsi už unavená z toho,

že se musíš přizpůsobovat?

Kompromis vždy a ve všem?

Odpočíváte?

Máte něco silnějšího?

Ve chatě byla pálenka.

Skvělé.

Hraje si na mučedníka.

Tite upřímně věří, že cítí mnohem jemněji než já.

Se mnou se nemůže hádat.

Snažila jsem se mu vysvětlit,

že city se nedají měřit.

Jen přikyvuje.

A pak se pohádáme a on je znovu porovná.

Je to u vás stejné?

Ano.

Mohla bych napsat knihu.

Je to zatraceně šílené.

Dobře, to stačí.

Musíme si to

všechno zaznamenat.

Takže teď naproti mně

sedí moje

přesná kopie.

Je to jako pohled

do zrcadla.

Jak tě mám popsat?

Tmavě blond.

S šedozelenýma očima.

Se sametově

hebkým hlasem,

který v sobě skrývá

všechny problémy.

Dostatečně fér pro oba.

I když je mezi námi drobný rozdíl.

Chlupy ti rostou i v nose a v uších.

Když se podíváš pozorně, můžeš je spatřit.

Nic z toho nemám.

Musíme to zkontrolovat! Pojďte se vyfotit!

Jdeme!

Dobře...

Dívejte se přímo do objektivu.

Je to prostě šílené!

- Připraveni? Fotím! - Myslím, že jsem vyšší.

Podívejte se na mě, oba dva.

Hotovo! Teď se otočte k sobě.

Takhle?

- Ano? - Přesně tak.

Tady to máte.

- Pojďme tedy porovnávat! - Ano.

Za chvíli se objeví. Hotovo.

Ukaž mi to.

Ten tvůj se při fotografování tváří úplně stejně hloupě.

To je pěkná blbost.

Na každé fotce má takový výraz ve tváři!

- Pohled je naprosto šílený. - Počkat, počkat, počkat...

- Tite. - Přestaň. Nedělej to.

Tite...

To je ale lhář.

Vytvořil si dojem silného a spolehlivého muže,

který tu pro tebe vždy bude.

Skála, člověče!

Je škoda, že mě dostal do takové situace.

Pro tuto rodinu jsem obětovala všechno.

Ne, opravdu!

Nebýt jeho, už dávno bych knihu dokončila.

Vybrala jsem si ho, protože jsem chtěla mít v životě důvěru.

Měla jsi stejný pocit?

Napadlo tě někdy, že je to i tvoje chyba?

Svým způsobem je to pravda. To nepopírám.

Ale Tite lhal.

Podvedl mě.

Měla jsi to úplně stejně, že?

Ano.

Tarzane!

Tarzane?

Ne, to není možné.

Tarzane?

Ticho, Tarzane.

Uklidni se.

Pojď ke mně.

Tarzane, k noze. Tady! Tarzane! K noze!

Co je s ním?

Jak se sem dostal?

Uklidni se.

Tarzane!

Tarzane!

Tarzane!

Ale...

Kde je?

Nerozumím tomu.

Zmizel.

Na mně to nefunguje.

A u něj to funguje.

Můžeš se dostat ven,

jen pokud je kopie mrtvá.

Ne.

Ne, ne!

To je prostě nemyslitelné.

Ne, nemůžeme...

Musíme to říct ostatním.

Věříš jí?

A co ty?

Co když...

je to naše jediná šance?

Nemůžeme je zabít.

Ne, to neuděláme.

Ptal ses, jestli to myslím upřímně.

Ano, myslím.

Našli jste toho druhého?

Ne.

Ale našli jsme...

něco jiného.

Ukážeme vám to.

Podívej se!

Jakou máš hlavu!

Jsi robot.

Ne, ty jsi hlavoun.

Protože jsi velmi chytrý.

A já jsem robot.

Protože rád mluvím.

Ano, ano!

Co se tam stalo?

To byl Tarzan.

Náš Tarzan.

Je...

Je naživu?

Už ne.

Jak zemřel?

Nevím přesně.

Ale dokázal se sem dostat.

- Všechno jsme zničili. - Tite.

Tite. Ne.

Ne.

Ne.

Už se mě nikdy nedotýkej.

Mami, chci jít domů.

Právě tam se chystáme.

- Zastav. - Proč?

- Je něco špatně? - Nesmysl. Jedeme.

.

www.titulky.com