Original subtitles

V hlavních rolích

Podle novely

Režie

Mélampo nemáš žízeň?

Tak máš nebo nemáš?

Poběž už!

To už stačilo!

Mám toho dost!

Ludwigu...

Nekřič tak a pojď sem Ludwigu.

Mám pravdu!

Tím blbnutím pokazíte celou plavbu!

- A ještě jsem se kopnul! - Něco vám řeknu.

Už toho mám dost!

- Co to děláš? - Neblázni!

- Lizo, vrat se! - Nech ji, koupel ji uklidní.

Lizo, dej si pozor, na ostrově jsou hadi!

Co to říkáš? To není pravda!

Lizo, tady Ludwig!

Vrať se na palubu odpouštím ti.

Ludwig nemá pravdu!

Přines klacek! Bravo!

Spartakus vstupuje do cirku s černými soudruhy.

Spartakus a černí panteři!

Nemám boty, nemám peníze! A nemám kam jít!

Pst, tiše!

Pojď Mélampo.

Pomoc!

Mélampo!

Ano, už budeme jíst!

Lizo, ozvi se jesti nás slyšíš!

- To je ale husa! - Lizo!

Lizo!

Jestli hned nepřijdeš, tak ti vyhodíme věci.

Lizo, lod' odpluje bez tebe!

Lizo!

Zloději bot!

Proč se na mě tak koukáš? Jdi pryč! Běž!

Nekoukej tak na mě nebo tě kousnu.

Hej, pane!

Pane!

Není to váš pes?

Zavoláte si ho, nebo tu budeme trčet?

Mélampo!

To tak hrozně bolí.

A co?

Noha.

Mám žízeň.

- Kde je tu voda? - Tamhle je pramen.

Hrozné to bolí.

Podejte mi prosím ruku!

Vy tu žijete?

- Kde je ta voda? - Před vámi.

Ale jak se mám napít?

Nevím.

Co budu dělat?

Pane, chci odjet, jakkoli, ale hned. Kam mám jít?

Kam?

- A kdy? - Zítra.

Mélampo!

- Bydlíte v té kouli? - Ano.

Jsme tu.

Copak člověk muže žít sám?

Ano, zvykne si snadno.

Sám jste si to zvolil?

- Jak se jmenuje váš pes? - Mélampo.

Mélampo. Jako pes z Pinocchia.

Pěkný obraz.

- To jste maloval vy? - Ne.

Ale to je pláž na ostrově!

- A loď Sémillante. - Rozbila se o útesy.

Je tu pohřbeno 300 námořníku Chudáci...

Slečno!

Samoobsluha.

Pojď Mélampo. Potichu.

Děkuju za obvaz.

Pojď sem.

Dívej se a uč se.

Tohle je nezávislost, milý Mélampo.

Můžeme si udělat všechno.

Nejdřív kůže...

Otevři oči!

Mélampo!

Pořádně koukej!

Co je s tebou?

Jsi ospalý?

Ten starý aeroplán je váš, pane?

A vy jste pan?

Giorgio.

Giorgio? Aha Georges.

Jak chcete.

- Co to děláte? - Prosím.

Sedněte si.

To jste udělal sám?

Já jsem Liza, a nejsem blbá.

A já jsem Robinson Crusoe.

- A teď? - Ryby.

Tak to je ten podivný pach.

Mam radši šampaňské...

- A co kdybych byla Pátek? - Ne.

To je ale ohavné.

Neslyšel jste mě včera večer křičet?

Ne.

Ani dnes ráno?

- Jste si jist? - Ano.

A co je tohle?

- Nepletu se do cizích věci. - To je sympatické.

Proč jste mě namaloval takhle? Tak přece nevypadám! Nebo ano?

Nejsem dobrý malíř.

- Kde budu spát? - V posteli.

Mélampo, běž se vyčurat, než zavřu.

Co je?

Jean Harlowová!

Prosím vás mohla byste ten nástup zopakovat?

Umělec tu kouzelnou chvíli propásl, tak znovu, prosím!

- Jste připraven? - Ano.

To je satén. Klouže.

Sklouzl.

Proč tu máte hlavy panenek?

Moře je vyplavilo.

Nejsem žádný zvrhlík.

Moře přináší ledacos.

Dobré ráno.

Ráno to není snadné.

Dobré ráno.

Dobrý den.

- Je hezký. - Díky.

Obličej jsem vynechal, na to zrovna moc nejsem.

Zato tam jsou hvězdičky.

Ten se mi líbí.

Tak až budete chtít, loď je připravena.

- A kam pojedeme? - To já nevím. Vy chcete odjet.

Jistě.

Ale tenhle si vezmu, je můj.

- Smím si dát kávu? - Ano, je uvařená.

Můžu vám ho podepsat.

Prosím.

Pardon.

- Mam vás někam doprovodit? - Ne, díky.

Musím do města.

Tak hodně štěstí.

Mélampo! Pojd'!

Nech už toho! To troubení nás zahubí.

Tady se nedá spát!

Ty jsi vážně...

Jak ses sem dostala?

Někdo mě přivezl.

To je tvoje?

A co chceš teď dělat? Pojď na loď.

Nemá smysl tady trčet.

- Ludwig měl pravdu. - Ne neměl!

A tohle je moje.

Tak pojď.

Tak jdeš? Brzy vyplujeme.

Pojď už!

- A moje věci? - Pošleme pro ně.

Vezmu si aspoň tohle.

Ne, Ludwig neměl pravdu.

A příště mi nezapomeňte boty.

Giorgio!

Giorgio!

Já se bojím.

Giorgio, chci odjet.

- Není to krásné? - Je. Chci odjet co nejdřív!

Co to s tebou je?

Chtěla jsem od tebe jen trochu něhy a tepla.

Ale ty myslíš jen na sebe.

Jako kdybych neexistovala.

- A je tu vedro. - Tak proč ses vracela?

Mélampo, chytil jsem dvě najednou! Koukej!

Japonský systém. Neomylný!

Změnila jsem názor. Zůstanu. Máš smůlu.

Ano. Tak je to dobře.

Běž dál.

A můžeš i výš,

ale ne moc, nebo odletíme.

Tady jsou skály teplejší.

Copak je?

Mélampo, seš si tou cestou jist?

Mélampo! Melám...

Lizo!

Lizo...

Lizo!

Mélampo!

Pojď sem.

Neboj se.

Mélampo, musíme si spolu hrát.

Máš tak krásné oči.

Dáme si závod.

Kdo doplave dál, jsi pro?

Tak pojď.

Poběž!

Pojď...

Pojď, Mélampo!

Pojď, uvidíme, kdo vyhraje!

Mélampo!

Bravo!

Může být rád.

Být pohřben u hřbitova... Ten se má. Jak romantické.

S kým teď budu mluvit?

Zvedni hlavu.

Kam jdeš? Pojď sem!

Giorgio...

Musím ti něco říct.

To já jsem Mélampa zabila.

A proč jsi to udělala?

Nestůj pořád!

Zvedni hlavu!

Byl to koneckonců jen pes.

Přines!

Dělej!

Sem!

Pusť to!

Poběž!

Hrajeme si dál, ne?

Přines!

Sem!

Přines!

K noze!

Už jsi unavená, vid?

To nic..

Mám žízeň.

Mám námět na příběh.

Osmnácté století, Německo,

Mnich byl odsouzen, protože se miloval s fenou.

Mnich miloval samotu

a umrtvováním potlačoval pudy.

Byl zbožný, snad i toužil po svatosti.

Ale jednoho dne potka fenu. Krásnou.

Chvíli ji sledoval, ale pak mu zmizela.

Nazítří ji zahlédl zase a v dalších dnech opět.

Jako kdyby ho ta fena vábila.

Až jednou za ní vešel do stodoly

a tam se milovali.

Říkalo se že se do té psice vtělil ďábel aby ho pokoušel.

Mnich byl odsouzen a upálen zaživa.

A ta fena?

Ta fena také.

Byl konec února roku 71 před Kristem.

Studená noc...

V horách ještě ležel sníh.

Spartakus jen s pár muži

porazil Crassa a prchal k Brindisi.

Crassus ho pronásledoval.

Obával se, že Spartakus chce napadnout Řím.

Ale brzy si uvědomil,

ze Spartakův útek má jen odpoutat pozornost.

Posloucháš mě?

Žádný jiný vzbouřenec se nechoval jako Spartakus.

Ten si totiž uvědomoval postavení tříd.

Věděl, že pokud otroci chtějí svobodu, musejí si ji vybojovat.

Nebyl to už vzbouřenec, ale revolucionář.

Nech tu rybu!

Musíš mě poslouchat, když mluvím.

Protože můj pes mě poslouchal!

Takže,

uvědom si, Lizo,

co říkal už Karl Marx.

Spartakus byl představitel antického proletariátu.

Proč jsi přijel?

Máma se chtěla zabít.

Je v nemocnici.

- To je vydíraní - Není, chtěla by tě vidět.

Pochopitelné.

Narostly ti vlasy.

Jak se máš?

Jsi spokojený?

Chtěl jsem být sám.

Lizo, klid.

- A jak se ti vede? - Dobře.

Žiju s jednou dívkou.

Lizo!

Neplač.

No tak... Uklidni se.

Klid.

Víš, že tenhle typ brýlí vymyslel Eskymáci?

- Co? - Ty brýle...

Co hledáš v tomhle Pantheonu? Co tu děláš?

K čemu ti jsou sušené ryby a plynová lampa? Na co si hraješ?

- Na divocha? Na trosečníka? - No a co?

- Dělám si, co chci - A co chceš?

Na!

- Nemáš hlad? - Trochu jo.

Samoobsluha.

Na.

- Nakreslil jsi dobrý příběh - Děkuju.

Takže jak vidíš, pracuju, peníze dostáváte...

- Jez! - Děkuju.

Takže dobrý...

A co hodláš dělat se svou ženou?

Jednou se musíš rozhodnout.

Lizo! Pojď sem, musíme si promluvit.

Kdybych té vzal s sebou, neměl bych už odvahu se vrátit.

Vezmi mě s sebou!

Ne.

Počkáš tady.

Budeš hlídat dům.

- Já se vrátím. - Vezmi mě s sebou, Giorgio.

Ach, Giorgio!

To ani nevíš kde leží tvoje matka?

Všechny pokoje jsou tu stejné!

Je to určitě ten pokoj?

Spí.

- Radši ji necháme spát - No.

Les Halles, Břicho Paříže, to je symbol naší civilizace.

Z 19 století stoji za uchovaní jen tahle stavba, ale bourá se.

Koukni, to je hezká holka!

Rozpadá se svět. Mění se město, aby se změnili lidé.

Tři pavilony už zbourali a teď se chystají na čtvrtý.

A jak rychle! Pak se řekne, že veřejné služby nefungují.

Tohle by se mělo zachovat a smontovat jinde. Co v Texasu?

Víš, ten ping-pong články, akupunktura, mě to štve!

Jedine zajímavé, jediný přínos cesty do Číny je poznání,

co přijde potom.

Ale to je...

Vidíš tu holku?

Pěkná, co?

A víš, že intelektuály ve straně zastupuje bývalý železničář?

Je podobná té tvé Spartakově milence.

Spartakova milenka se jmenuje Liza.

Proč tak křičíš?

Je tu moc hlučno.

A pak, vlastně nevím.

- Začínám mluvit jako hluchý. - Hraješ si na divocha!

Ale na tom tvém ostrově je také hluk, ne?

Vlny, racci...

I ticho může byt hlučné.

Chtěl bych si nechat narůst knír.

- Nebylo by to pěkné? - Bylo.

Ale měl by být delší.

Známe se už pěkně dlouho.

- Už nemáš žízeň? - Ne.

Ne?

A máš už nápad...

- Ty to pít nebudeš? - Ne.

- Máš už nápad na další příběh? - Možná.

Mám.

Zůstaneš, nebo odjedeš?

Nevím, nechce se mi to řešit.

Komu by se chtělo?

Ty jsi svůj problém už vyřešil.

- Čemu se směješ? Že piju? - Ne, jen tak.

Promiňte, ale co je podle vás blaženost?

- Blaženost? - Ano.

Blaženost, to je poznat Krišnu.

Pramen a studnici radosti.

A když zpíváte Krišnovo jméno, jste ve stavu blaženosti.

Zapomenete na soukromé touhy.

- Nechcete ochutnat? Zadarmo. - Ne.

Nejlepší věci v životě jsou zadarmo!

My jsme zdarma, slunce je zdarma,

příroda nám dává potravu zadarmo,

láska Boží je zdarma, láska Krišnova je zdarma.

Je to, jak jste mě to naučila, snad to bude dobré.

Děkuji.

- Je to výtečné - Děkuji vám.

Ty nebudeš jíst?

Nemám ráda paellu, mám ráda mrkev.

Že už máš hlad?

Ubrousek!

- Ta paella se povedla. - To ano, je dobrá.

A ty dostaneš mrkev?

- Dobrou chuť, tatínku a maminko. - Dobrou chuť holčičko.

Volal Philippe, zve nás ve středu na večeří. Nemáš už něco?

Nemám.

Pojď sem!

Chtěla jsi mrkev, tak si ji pojď sníst.

Ne, zůstaň u stolu, otevře Maria.

A jez, Pěkně jezte mrkev. Obě dvě.

- Přejete si slečno? - Jdu za Giorgiem.

Pan Giorgio s paní večeři. Nemohu ho rušit.

- Chcete si počkat? - Ne.

Pane, shání vás nějaká slečna.

A má moc naspěch.

- A kočka? - Utekla.

Valérie,

je to maso dobré?

To nevím, slečno, já jím jen mrkev,

ale myslím, že je.

Dobrou chuť.

Nedáte si sklenku vína slečno?

Žádné víno. Mléko!

Přinesu ho.

- Nalil bys mi víno, prosím? - Jistě.

Děkuji.

- Bydlíte v Paříži, slečno? - Ne, to ne...

Gorgio, dal bys mi prosím cigaretu?

Jistě.

- Ale to je Mélampův obojek! - Je můj!

Opravdu?

- Chvíli si budu čist a pak usnu - Dobře.

Na nic se neptáš, tak budu mluvit já.

- Jak chceš. - Obvykle nic neříkáš.

Ale teď na mě koukáš a soudíš mě.

Giorgio, tady ne, prosím!

- Dobrou noc, maminko - Dobrou noc.

Je to celkem hezká dívka,

ale trochu špinavá

a dost nevychovaná.

Snažil jsem se ti to vysvětlit, a ty o nechceš pochopit.

Snažím se.

Ale proč se nehněváš?

- Měla bych se hněvat? Ano, bylo by to poctivější.

Nehněvám se, protože my dva jsme přátelé.

- Snažím se to pochopit. My dva nejsme přátelé.

Nejsme!

Nech už ta zápěstí!

Buď tak hodná!

Rozčiluje mě to!

Sám sebe rozčiluješ!

Co ode mě chceš?

Nehněváš se, to je pravda.

Ale chtěla ses zabít.

A když s tebou mluvím, tak jsi klidná milá.

a tak chápavá!

To je to nejhorší morální vydírám.

Vůbec jsi nepochopila co je mezi mnou a Lizou.

Chceš mi říct, že to není žena, ale fena následující pána.

- To jsem pochopila! - Ne! A neposmívej se mi.

- Neříkal jsem, že je psice. - Ale já to chápu!

Ne! Chtěla bys to chápat, ale chybí ti fantazie.

- A navíc mi nevěříš. - Já ti věřím. Giorgio!

Nemá smysl s tebou mluvit.

Já to věděl. Je to marné!

Jakým způsobem tento hmyz slyší, zůstává tajemstvím.

Ale tajuplný je i sám život sarančovitých.

Jaká síla donutí tohoto tvora,

aby za určitých okolností přestal být samotářem,

začal se sdružovat a naučil se žít v hejnu,

když to v předchozích generacích nenastalo?

Kdy se skupina jedinců stane davem,

v němž se individuum mění v buňku společného těla?

Vysvětlení je cela řada, ale všechna nedostatečná.

Chceme-li pochopit onu občasnou stádovitost sarančat,

nesmíme je srovnávat s hmyzem žijícím ve společenstvích,

jako jsou včely a mravenci,

ale spíše s pavouky z čeledi slíďákovitých,

kteří se v prvních týdnech drží pospolu,

ale po proměně se navždy rozejdou.

A pravé po takové vcelku nenápadné proměně

se kobylky, až dosud naprostí individualisté,

stávají komunisty a vytvářejí jednotný organismus,

nerozdělitelný blok.

Co se to stalo?

Giorgio, pojď sem!

Pojď!

Tak pojď, Giorgio!

Pojď sem.

Pojď!

Ne. A tohle nedělej.

Jestli máš rad psice, musí se ti to líbit.

- Co se to děje? Kdo to je? - Komando Cizinecké legie.

- Asi hledají dezertéra. - Dezertéra?

Není to poprvé. Jestli ho najdou, hrozně ho zmlátí.

Giorgio!

Udělej něco!

- Ale co? - Oni ho zabijí!

Vždycky je to stejné.

Dostanou se na ostrov, věří, že jsou zachráněni.

A pochytají je tu jako krysy.

Nemůžu nic dělat.

Chobotnice, Octopus, řád chobotnic, třída hlavonožců,

má útrobní vak kulovitý, hlavu těsně přisedlou.

- Slečno, nechcete sušenku? - Chci.

Děkuju.

Co tomu hochovi uděláte?

Nazývají se chapadla, neboť...

Co mu uděláte?

Chapadla jsou stejně dlouhá

a na spodní straně mají dvě řady přísavek...

Co mu uděláte? Co provedl?

Chobotnice pobřežní.

Octopus vulgaris, dokáže ničit...

Lizo, pojď sem!

Lizo!

Pojď sem!

- Slečno, nepotřebujete pomoct? - Lizo, pojď sem!

To vypadá na rvačku.

Půjdeme už, poručíku?

Tak jdi!

Běž!

Pojď už, nebo...

Pane, to není pes, ale krásná žena.

Nepleťte se do toho! Tak pojď!

Pane!

Pojď!

Pane!

To je moje!

Pane, neříká se "to", ale "ta", je to žena!

Vstaň a choď! Pochoduj!

Běž!

Nesmíš jít s nikým, chápeš?

Tak běž!

Choď!

Běž!

Rychle! Běhej! Jednou ti rozbiju hlavuj!

Nesnaž se otevřít dveře! Běhej!

No tak!

Běhej!

Přidej!

Rychle! Pochoduj! Rychle!

Pusť mi ruku!

Pusť mi ruku, nebo tě zabiju!

Já tě zabiju!

Vstávej! Běž na místo!

Běž! Na místo!

Neslyšíš? Na místo! Tak běž!

Tamhle!

Tam!

Na místo! Sem!

Ted se plazíš, co? Na míso!

Tak ty koušeš, chceš kousat, jo?

Na místo!

Plac!

Dobrý den, pane. Vy jste Němec?

- Italofrancouz. - Já Němec.

- Lom jsem vás tu neviděl. - Nebyli jsme tady.

- Bydlíte v bunkru? - Ano.

- Hodně vydrží. - Ano.

Olivovníky letos nejsou nic moc. Zalévali jste je?

Ano, ale nebylo dost vody. Dělali jsme, co se dalo.

Ale olivy jsou velké. Pěkné a dobré.

Nejsou špatné.

Víte, jak staré jsou ty stromy?

28 let.

Vysadil jsem je za války.

- Jediné stromy na ostrově. - To víme.

- Libí se vám olivovníky? - Ano.

Co s těmi olivami chcete dělat?

- Počítali jsme s nimi. - A jak.

Začnu je sbírat.

Pane, vysadil jste ty stromy za války,

jistě vás k nim váže

řada vzpomínek.

Ale pro nás jsou ty olivy zárukou přežití. Dohodněme se.

Ne! Ty olivovníky jsou moje, mám k nim citový vztah!

Ale olivy jsou naše! Potřebujeme je! Neberte nám je!

Já je potřebuju, ne ty, hnusnej Němčoure!

Neudeřim jen proto, že to je žena.

Počkejte, oba jsme bývalí důstojníci.

Takhle se nemůžete chovat.

Jste Němec, a tak jste sentimentální.

- A jistě máte rád přírodu. - Mám.

A zvířata? Hlavně psy? Viďte?

Psy mám rád hodně.

Ale lidi rád nemáte. Proč?

Myslete si, co chcete.

Můžu vám nechat trochu peněz.

Tady nejde o peníze, pane!

Loďka odplula. Moře ji odneslo.

Je pryč.

Jdi pryč!

Běž!

Lizo, znovu ti říkám, že tě tu nechci! Rozumíš?

Není k tomu důvod.

Rozhodl jsem se žit na tomto ostrově se svým psem,

a případně tu i umřít.

Já to můžu udělat, mám pro to své důvody.

Ale ty ne!

A jsi nemocná. Viděla ses?

Oblékni si ten bílý kostým a jdi na pláž.

Někdo tě jistě...

Někdo tě zahlédne a odveze tě. Musíš odsud odejít.

Vybrala sis ostrov a mě, ale obojí je pro tebe moc těžké.

Lizo!

Lizo!

Lizo.

Lizo, pojď sem!

Proč se schováváš?

Chtěla jsem být sama.

Všechno jsi snědla?

Kde je maso?

A tady!

Je to vlhké, ale vydrží to.

Myslíš, že jsou jedlé?

Mam radši broskvový kompot.

Pořád ti je zima?

Ty bobule jsou jedovaté.

Voda je čím dál lepší.

Tohle je dobré.

Teď ty.

Chceš?

A je po všem.

Teď tu už opravdu není vůbec nic k jídlu.

Víš to jistě?

Pojď!

Tak hele...

Když se do toho dám, do měsíce by mohlo lítat.

Až ho opravím, tak ho natřeme a odletíme.

- A kam poletíme? - Ještě jsem se nerozhodl.

A jí se tam, co poletíme?

Jí se tam, Lizo. Tam se jí!

Nic.

V moři už nejsou ryby.

- Škoda. - To jo.

Víš, co uděláme? Budeme pít.

Pojď!

Lizo...

Lizo...

Zítra odletíme.