Original subtitles

(24p movie 01,43,21 h)

Tohle místo nás zná.

Náš věčně mladý přítel.

Sleduje, jak stárneme. Zrcadlo našeho věku.

Táhne nás zpátky.

K sobě. Gravitací.

- Prosím. - Děkuji.

Máme tři dny na to, abychom se dostali do Milána.

Nikam přece nespěcháme. Nebo ano?

Bohužel ano. Máme tam schůzku.

Jakou schůzku? Jakou máme schůzku?

To uvidíš.

Jde o tvůj svatební dar.

- Těšíš se? - Ano. -Vydrž.

Linie a světlo jsou zásadní.

Čisté linie, horizontální a vertikální.

Děkuji.

Případně konkávní.

Nemáte strach, že vaše moderní domy budou krajinu hyzdit?

Viktore, tohle známe. To je ten Von Abtův dům ve Stuttgartu.

- Mohu vás požádat o autogram? - Samozřejmě.

Díky, Herr Von Abt. Nám ty vaše moderní návrhy připadají úžasné.

Takže, Frau Landauer, váš manžel mi říkal, že potřebujete dům.

Jakou máte představu? Něco jako tohle?

To úplně ne.

Proč ne?

- Takový nádherný sál. - Ano. Ale ve své době.

Dva úspěšní novomanželé. Proč bych to dělal?

Stojí snad frontu na vaše služby chudí a staří, Herr von Abt?

Budete mít možnost postavit to nejlepší, co umíte.

Bez ohledu na peníze.

Ten svah je problém. Je prudký.

Ano. Ale svah dává pozemku výšku. Je orientovaný na jih.

A ten úžasný výhled na město!

Co od toho domu chcete?

Jednoduchost, čistotu, světlo.

Domov, který souzní s dneškem.

A vy souzníte s dneškem, Frau Landauer?

Není to tak snadný.

Přitahuje nás budoucnost, ale toužíme po minulosti.

Po jeskyni, temnotě. Jste připravena žít ve světle?

Kdysi jsem landauera měl, Viktore.

Nejlepší auto, který jste kdy vyrobili.

Miloval jsem ho. Pětačtyřicítka.

- Torpedo. - Ano.

Bohužel jsem ho namířil na autobus a oba jsme šli ke dnu.

Nechtěl jste nám něco ukázat, Herr von Abt?

Chudinka Liesel nedočkavostí brzy omdlí.

Jistě.

Jsem stavitel. Zabývám se hmotou. Ne stylem nebo formou.

Forma není cíl. Je to jen způsob, jak vyřešit nějaký problém.

Takže...

Pohled z ulice.

Jednopodlažní budova. Nízká, nenápadná.

Za garáží byt pro služebnictvo. Tady.

A tady otevřený prostor s výhledem na město.

Nevstupuje se zdola, ale shora.

Ložnice, koupelny. Vstupní hala obložená mléčným sklem.

A schody dolů, do srdce domu.

Velký otevřený prostor s místem ke stolování.

K povídání, k rozjímání.

Oddělené, a přesto propojené.

Části jednoho celku.

Ocel a sklo. Kostra a kůže.

Místo zdí vzduch, stromy, nebe. Až se tají dech.

A je toho víc.

Bavím se s nimi o počasí. Jak se měli na dovolené.

Co nejmíň o práci, za kterou mě platí.

To je moje pravidlo. Vy, Liesel, jste výjimka.

Protože vy víte, co chcete.

A teď závodíme, kdo z nás jako první přivede na svět své dítě.

Myslím, že je jasné, kdo vyhraje.

A tak to má být. Budete rodina.

- Hm. - Vdechnete domu život.

- Rodina, to je zajímavý problém. - A proč?

Usüuieme 0 čistotu, 0 průzračnost, osvobozeni od kompromisů.

Ale umíme tyhle ideály uplatnit v rodině?

A přesto mít to, po čem toužíme?

Pojďte ke mně nahoru.

Rainere!

Odpusťte. Jak říkám, zajímavý problém.

To jeden architekt nevyřeší.

- Jsi do něj zamilovaná? - Do Rainera? -Hm.

Panebože! Hano, přece jsem se sotva vdala!

- No a? - A vypadám jako Velryba.

Ne. Vypadáš božsky. Nikdy jsi nebyla krásnější.

Kope jako kůň.

- On? - Možná ona, nevím.

Nechceš to zjistit?

Když se houpe, je to kluk. Když se točí, holka.

Bože můj, to je krása!

Smím si sáhnout?

Jestli po tom toužíš.

Psal mi tvůj pan architekt.

Zve mě na večeři, až tady příště bude.

Nevadí?

Proč by mělo?

To sklo je úžasné, nemyslíte?

Téměř nic. Ale v tom téměř je všechno.

- Liesel, to je nádhera. - Děkuju. Máme z toho radost.

A co na to říká můj drahoušek Ottilie? Co ty na to říkáš?

Tohle se mi nelíbí. Na terase je voda.

Garantuji vám, že terasa i střecha jsou vodotěsné.

Ale jestli chcete, můžeme dodělat střechu.

- Věžičky a pár chrličů. -To já ho přemluvila, aby mě vzal s sebou.

Promiň. Nechtěla jsem ti tuhle chvíli zkazit.

Dámy!

Eben pro zakřivenou příčku prý už dopravili do dílny.

Pokud jde o tu druhou příčku, měl bych takový návrh.

Nádhera! Co je to?

Onyx. Z pohoří Atlas.

- Kolik to stojí? -Podívejte, Viktore, to žilkování, barva.

Jako něco živého. A při západu slunce se rozzáří červeně.

Jako plamen. Tlukoucí srdce vašeho domova.

- Takže kolik? -15 tisíc dolarů.

Vy jste zešílel. Za 15 tisíc dolarů se dá pořídit celý dům.

Viktore, já vím, že je to hodně.

Liesel! Už teď se o naší rozhazovačnosti všude povídá.

Co na tom? Rainer postavil něco mimořádného.

Něco, co nás všechny může přečkat.

Prosím! Dej mu možnost to dokončit.

Zase o vás píše Die Bildung.

Odborníci obdivují čisté linie a strohou harmonii,

ale dá se v modernistickém majstrštyku pana von Abta

Skutečně žít? Taková drzost!

A jak se vám a vašemu bratrovi, paní Laníková,

Bydlí v uměleckém díle? - Je to tu opravdu krásné.

Ale jsem ráda, že ta okna nemusím umývat já.

- Mám ji vzít nahoru? - Ano, děkuj...

Běž, broučku!

- Ještě se s ním vídáš? - Ne.

Už jsi mi odpustila?

Mimochodem mluvil jenom o tobě.

Když náhodou nemluvil o sobě.

Vyklubal se z něj dost nudný patron.

- Je těžké mít na tebe zlost. - Já vím.

Ale nejspíš bylo proč.

Asi jsem těhotná.

Proboha! Vážně?

- A jsi ráda? - No jistě.

Jen je to trochu brzy.

Soudě podle tebe na tom nic není.

Jenže ne každému to jde tak snadno.

My jsme to zkoušeli a zkoušeli a...

Ale zdá se, že já děti mít nemůžu.

Hano, to jsem netušila.

Myslíš si, že by to byla katastrofa?

Ne, to ne.

Proč, jsi mi to neřekla? Jsi má nejlepší kamarádka.

Já vím, jaké mám štěstí.

A já z toho mám doopravdy radost.

Slib mi, že nikdy nezapochybuješ,

Že tebe a tvoje překrásné děti miluju. -Ne.

- Martine, teďje na řadě Marika. - Ne! Dej to sem!

- Kato, dívej se! - Ano.

Všechno tam nechaly. Prostě nastoupily do prvního vlaku.

To, co viděla. Košer řezníkovi zjejich ulice podřízli krk.

Tloukli lidi. Starce nutili, aby drhli chodníky.

Ale jsou jich tisíce, Liesel. Ty nemáš strach?

Tady nemusím.

Ale co když ano?

Obě jsme přece vdané za Židy. Děje se to jen 50 kilometrů odsud.

Vem tu rybu, prosím.

- Někdy to zkouším takhle. - Já taky.

Takhle jsem se vždycky díval

A říkal jsem si, jaký je tam venku klid.

Můžeme? Tři stejnopisy.

Jde o převod vlastnictví firmy na tvého tchána.

Jen formalita, ale rozumný krok.

Mluvil jsem taky s Böhmerem. Převádí peníze do Curychu.

- Už víš, kdy vyrazíte? - Pořád doufám, že to nebude třeba.

Nejtěžší bude poznat tu správnou chvíli.

Ještě těžší bude přesvědčit moji ženu, Oskare.

Ta o tom nechce ani slyšet.

Je docela hezká, co?

- Já už mám hrozný hlad. - Tak honem!

A je to.

- To vypadá skvěle. - Chceš tohle?

Teď ne. Nejdřív se najíme. Ven můžeš po obědě.

- Tak dobrou chuť. - Podáš mi to, prosím tě?

- To je dobře, že jste zůstali na oběd, Oskare. -Velmi rádi.

Teď jez, nech toho.

Viktore!

- Viktore? - Teď sem nemůžeš. Bohužel.

- Aha. Nemohla jsem tě najít. - Nebudu tu dlouho.

Kam dneska jdete?

Recitál ve filharmonii. Pak do Café Hilscher.

Café Hilscher.

No jistě. Život plyne dál.

Takže ty ji odvezeš pryč?

Hano, já dobře vím, jak moc jste si vy dvě blízké.

Kdy odjíždíte?

To pořád ještě řešíme, ale brzy.

Co Kata a její malá?

Pojednou s námi.

Liesel nedá jinak.

- Tady jsi! Promiň. Půjdeme? - Ano.

V Vrátím se brzy. Rekla jsem Katě, že vyzvednu děti.

Aspoň se nebudou muset brodit sněhem.

Sakra. Zapomněla jsem lístky. Omlouvám se, musíme se vrátit.

- Proč? Přece nás tam pustí i tak. - Casu máme dost.

Ale, Frau Landauer, ten sníh.

Laníku, prosím! Ráda bych se vrátila.

PODIVNÉ ZVUKY

ŽENSKÉ STÉNÁNÍ PŘI SEXU

- Liesel... - Teď ne!

Ahoj!

Venku je strašná zima, Kato. Máma říkala, že si můžeme dát kakao.

Dobře.

Vy jste se vrátila?

Něco jsem si zapomněla.

Líbí se mu to, že u toho křičíte?

Kdy to začalo?

Někdy v létě. V srpnu, myslím.

Je mi to líto.

Já to nechápu.

- Snažila jsem se být vaše přítelkyně. -Já vím.

Dali jsme vám domov. Byly jste v bezpečí.

- Já vím. Mrzí mě to. - Měla jste pocit, že mu to dlužíte?

To ne.

Sama jsem to chtěla. Nebylo to správné.

Jsem vám moc vděčná. Opravdu moc.

Ale jen s vděkem člověk nestačí.

Být jen vděčný uprchlík.

Potřebovala jsem i něco víc.

Vemte s sebou Mariku. Prosím.

Vemte ji s sebou.

Slyšel jsi, co říkala?

Abychom vzali Mariku s sebou, až budeme odjíždět.

- Co uděláme? - Já nevím.

Zbabělče!

Kup ty letenky, Viktore. Já už tu nechci být.

On si tě nezaslouží.

Já vím. Ale děti ano.

L vy musíte jet. Musíš Oskara přesvědčit.

Přesvědčím ho. Přijedeme za vámi.

To nemůžu.

Tady chybí stránka.

Zvláštní, že se rozhodli takhle na poslední chvíli.

Nechají je odjet?

Jasně že jo. O to jim přece jde.

Potřebujou se jich zbavit.

Chtěl, abych to zakryl. Prý aby z toho někdo nenadělal popelníky.

Tohle by taky něco hodilo.

A co když se vrátí?

Ti už se nevrátí.

Je mi líto, ale to nestačí.

Je v naprostém pořádku. Vystavený Ligou národů.

- Pokračujte, pane. - Jdeme.

- Vy ještě počkejte! - Panebože, na tohle nemáme čas.

- Doběhnu vás. To bude hned. - Hm.

Neboj se, za chvilku přijdu.

Ta cestuje s námi.

Pojď, Viktore!

Nemůžu ji pustit. Nemá v pořádku dokumenty.

Je mi líto.

- Nastupte si, pane, musíme vyrazit. - Ještě na někoho čekáme.

Viktore, proboha, nastup do letadla! Honem!

Viktore!

Halt!

- Halt! -Pusťte mě! Ještě někdo chybí. Nechte mě!

Chceš, aby nás všechny zabili? Ty idiote!

Vstávej! Vstávej!

Viktore!

Pojď!

Mami, kde je Marika?

Tak tam vlez, Martine. Běž!

Je to příšerný, starý barák, ale stojí u jezera a má zahradu.

Dětem se tu líbí.

Je tu pramice. A v zimě se tu dá lyžovat, pokud tu ještě budeme.

Mami, podívej!

Skvěle, zlatíčko. Jsi šikovná.

Jako by to byla dovolená, že?

Ale dovolená někdy skončí a člověk se pak vrátí domů.

Viktor tráví většinu času v Curychu.

Podle všeho jezdí na německý konzulát.

A posílá dopisy na všemožné utečenecké organizace

A výbory pro uprchlíky.

Snaží se ji vypátrat.

Mám pocit, že na nic jiného nemyslí.

Samozřejmě o tom nemluvíme.

Co bych na to proboha měla říct?

Bože můj, tak strašně mi chybíš. Nemůžeš přijet?

Zablokovali nám bankovní účty.

Oskarovi sebrali firmu a předali ji nějakému Schneiderovi.

Takovému hňupovi ze Sudet.

Mají pro to speciální termín. Ríkají tomu arizace.

Musím si dávat pozor na to, co píšu.

Spousta věcí se změnila v protektorátu Cechy a Morava,

V tom hrdém a vděčném koutu Velkoněmecké říše.

- Co píše Hana? - Týká se to Katy.

Potřebovala peníze. Jen tolik, aby se s Marikou dostaly do Prahy.

Vypravují vlaky s dětmi do Anglie. Rodiče prostě posadí

Své děti na vlak, zamávajíjim a pošlou je pryč.

- Dovedeš si to představit? - A kde je?

- Kde je Kata? - To nevím. To nepíše.

Ve snech se tam vracím. Projdu halou, všechno je jako dřív.

Scházím po schodech. 12 schodů k ohybu.

A nejdivnější na tom je...

Že jsi tam ty. Vždycky.

Jako bych já navštěvovala tebe.

Jsi tam. Čekáš na mě.

Čekáš na mě ve skleněném pokoji.

Čteš vůbec to, co ti píšu? Už měsíce od tebe nemám odpověď.

Ale píšu dál. Možná zbytečně.

Vila Landauer?

Tu dobře znám. Byla jsem u toho, když ji stavěli.

Liesel byla má kamarádka.

Dům byl prázdný. Aspoň jsme pro něj našli využití.

Jsem inženýr. Mám tým projektantů, konstruktérů.

Víc prozradit nesmím.

Vzali všechno.

Obrazy. Kleea, Miróa.

Bylo to celé hrozně zdvořilé.

Jeden z těch lidí kdysi pracoval u Oskara v kanceláři.

Oskar se ho ptal, jak se daří jeho ženě a dětem.

To já bych mu nejradši vyškrábala oči.

Ale dárek od tebe - pamatuješ? Ten jsem před nimi schovala.

Je v bezpečí.

Oskar už skoro rok nevyšel z bytu. Nechce.

Ne s tou hvězdou na saku.

Vždycky se o mě tak dobře staral. Celé ty roky.

Teď se o něj postarám já.

A teď ta moje novinka. I když kdoví, kde a kdy si ji přečteš.

Byla jsem ve vile.

S jejím novým nájemníkem.

- Dáte si ještě? - Ne, díky.

- Ale bylo to dobré. - Jo.

Tohle býval pokoj dětí.

- Víte, jak se jmenovaly? - Ne.

Ottilie a Martin.

Měl bych mít výčitky, že tu nejsou?

Mohl byste se aspoň tak tvářit.

Dělám svou práci. 0 okolnostech rozhodují jiní.

Můj manžel je Žid.

Já vím.

Zdejší správce cítil povinnost mě informovat.

Jaké to je, vrátit se sem?

Příšerné.

Vybral jste si Lieslin pokoj.

Vázne?

Tak tohle je tvoje práce? Letadla?

Sem nesmíš.

Už vím, jak jsi to myslel.

Je to takové hezké. Až se nechce věřit, k čemu to slouží.

K bombardování a zabíjení.

Nejsou tu žádné nosné zdi. To jsi věděl?

Všechno je zavěšené na skeletu z oceli.

Znala jsem architekta. Byli jsme milenci.

- Za chvíli přijdou mí kolegové. - Aha.

Pověz mi o svojí ženě.

Já nemám ženu.

Viděla jsem její fotku.

Je mrtvá.

Jsem jeho kurva.

Takhle tu teď žijeme. Celá země dělá to, co musí.

Ale ty jsi tu. Někde tady.

Takhle ti zůstávám nablízku.

3 roky. Je to vůbec možné?

Jako by se všechno, co se tady událo, stalo někomu jinému.

Hrozně jsme se odcizili. Viktor a já.

Oba hrajeme svou roli samozřejmě.

Před dětmi. Jeden před druhým.

Ale jsem strašně osamělá.

A on taky.

Přesto mě tu a tam požádá, abych s ním strávila noc.

Samozřejmě myslí na ni.

A já?

Já myslím na tebe.

Všechny je odvážejí! Může jen čekat, až dojde na něj.

V -Prosím! - Cekal jsem, kdy s tím přijdeš.

- Kam je odvážejí? - Nevím.

Proč bych o tom měl vědět víc než ty?

Můžeš nám pomoct! Přece znáš spoustu lidí.

Mám ti povědět o lidech, které znám?

Ti, které znám, to tu chtějí zavřít a všechny nás poslat domů.

Jak to myslíš? Co se stalo?

Velí nám pitomci, podělaný strachy. Hledají, na koho svedou svý chyby.

To je mi líto.

Takže tvýmu zasranýmu manželovi pomoct nepomůžu.

- Měla jsi odjet s přáteli. - Já vím.

Proboha, zavři to!

- Vypadni z mýho domu. - Tohle není tvůj dům.

Měla bys už jít.

Možná je to naposledy.

Dívá se...

Chudinka tvoje mrtvá žena?

Už nikdy se nevracej!

Je to zázrak, Liesel. Nebo špatný vtip?

- Promiňte, je tu Herr Stahl? -lch weiss nicht.

Zatkli mě.

Prý kvůli šmelině. Nebo sabotáži. Nemůžou se rozhodnout.

Proč jsi přišla?

To už je jedno.

Prosím.

Jsi těhotná?

Se mnou?

S mojí ženou jsme čekali dítě.

Ale umřelo v ní.

Myslel jsem, že to zvládneme.

Jenže v den, kdy přišla z nemocnice,

si napustila vanu

A podřezala si žíly mojí břitvou.

Kéž bych mohl...

Odpusť mi.

Ale vlastně mám radost.

To je ona? Ta, co se vdala za Zida?

Oskar, nemýlím-li se.

Nemějte obavy. Jsme tu kvůli Herr Stahlovi.

Měla byste běžet domů. Za Oskarem.

- Byli tady? Odvedli ho? - Neotvíral. Tak vyrazili dveře.

Oskare!

Oskare!

Odnes to dolů!

Prý máte kojenecké mléko.

Peníze máte?

Je od sochaře Maillola. Na podstavci je jeho značka.

Má to slušnou hodnotu. Liesel mi ji dala, když se vdávala.

Z čeho to je? Bronz?

Do hajzlu! Radši pojďte se mnou.

Přibližuje se to! Marto! Panebože, Marto!

Marto!

Marto!

Marto!

PÍSEŇ: My dobře známe cíl, za kterým jdem,

Důvěru soudruhů nezklamem.

A naše práce vždy svět promění,

Socialismus to jsme my.

Stavíme silnice, stavíme cesty,

Na trati mládeže, tunel most.

Tak jsem tě našla? Takže ne Landauerová, ale Landor?

Elisabeth Landor. Jsi to ty?

Možná ses nakonec rozhodla zapomenout.

Nebo pořád vzpomínáš na ten dům na kopci?

Na ty nádherné, bláznivé časy?

Na přítelkyni, která tě milovala až příliš?

KLEPÁNÍ NA DVEŘE

- Oskare! - Už jdu.

- To je pro mámu. - Díky.

Doporučený dopis. Ze Státní bezpečnosti.

Dobrý den. Dostala jsem předvolání.

To jsem posílala před půl rokem.

Jak určitě vidíš, tvůj krásný dům tu bez tebe chátrá.

Čí dům?

Čí dům?

- To nesmím napsat kamarádce? - Tvoje kamarádka je píča.

Ozveš se mi? Adresa je stále stejná,

I když byt je teď trochu menší. Uprostřed je předělený prlckou.

Náš soused umírá. Celé noci ho slyším kašlat.

Je to bývalý profesor teologie.

Pak ho ale poslali do uhelných dolů, aby si doplnil vzdělání.

Tuhle část mám nejradši.

Toužila jsem po tobě. Cítila tě. Jsi tu, a přece nejsi.

Jako chybějící paže, v níž mě pořád bolí každý nerv a sval.

V šestačtyřicátém zkoušeli ten dům dostat zpět. Sdělila vám to?

Ne. Přestala mi psát.

Nahlas!

No tak! Chci to slyšet.

Vy si to nechcete přečíst?

Jste učitelka. Máte syna.

Ve škole prý mu to jde výborně. Určitě má spoustu plánů.

A spoustu nadějí.

PÍSEŇ Vpřed, soudruzi, hle zaslíbenou zemi,

Kde už není pánů ani žebráků.

Vpřed, soudruzi, hle zemi zaslíbenou,

Kterou chudák marně hledal od věků.

Kupředu, levá, kupředu, levá, zpátky ni krok.

Možná dneska přijde pár lidí. Nevadí to?

Ne, nevadí. Vždyť nebudu doma.

Sakra. No jo.

Drž se. Sluší ti to.

Je tu nějaká ženská.

Říkala něco o odboru městského plánování.

Tvrdí, že se zná s Grušou.

- Tady to vypadá na problém. - Jenom když zaprší.

Možná měl Viktor pravdu.

Ta rovná střecha se mu nikdy nezdála.

Recepce začíná až v 6 hodin.

Ráda bych se tu před tím trochu porozhlédla.

Gruša vás nevaroval?

Píšu teď článek pro Literární listy.

Na jaké téma?

Architektura domu. Jeho příběh.

Nikdy jsem nechápal, co na něm všichni vidí.

Prý polovina lidí na těchhle akcích jsou donašeči?

Polovina? To určitě ne.

- Máte zpoždění! - Jsme tady, šéfe. -Běžte támhle!

Hněte sebou!

A tady je další!

- Ještě víno? - Díky.

- Čest! - Zdar, soudruhu!

Ahoj, Laníku!

Literární listy. Jasně, ty znám. Velmi zajímavé.

l takové názory mají samozřejmě zaznívat,

Ovšem nesmíme připustit zmatek.

Nesmíme dovolit, aby mezi lidmi poklesla morálka.

K našim úspěchům se musíme hrdě hlásit. Na zdraví.

Já ty okurky nechci!

- Můžu sehnat vagón vodky. - To je přesně to, co potřebujeme.

- Takže chceš? - Jo.

Lidi jako vy a ty vaše pomlouvačný svinstva!

Snažíte se nás zničit.

Snažíte se zničit všechno, co strana dokázala!

Už odcházíte?

Myslím, že jsem viděla dost.

Ten váš článek. Co v něm budete psát?

Že se dům pomalu rozpadá. Především to.

Hlavně si dejte pozor, at' nepomlouváte stranu.

Ale, Laníku. Jste slepý? Je konec.

Kdo ví, co bude, soudružko? Ani já, ani vy.

Průběh celé stavby i všechny záměry architekta znáte lépe než kdo jiný.

Neumím si představit, že bych se tam vrátila.

Na té akci, které, jak doufáme, se zúčastníte,

Chceme vyhlásit dobročinnou sbírku a shánět prostředky po celém světě.

Dům má celou řadu obdivovatelů.

Bude fungovat jako součást městského muzea.

Jsem vám vděčná, že jste sem vážil cestu, pane Veselý,

Ale nevím, jak bych vám mohla pomoci.

Mám tu ještě něco.

Článek, který napsala jedna vaše známá.

Další člověk, který pamatuje dům takový, jaký býval.

Hana!

Dala mi pro vás dopis.

Trvala na tom, že vám ho musím předat osobně.

Nechal byste mě o samotě?

Mami?

Pane Veselý? Martin. Promiňte, že jdu pozdě.

Vaše matka si přála být chvíli sama.

A ty jsi tu. Někde tady. Takhle ti zůstávám nablízku.

Tohle je Oskar. Můj syn.

Oskare, jsem tak šťastná, že tě poznávám.

Vítejte zpátky v Československu.

Je větší, než si ho pamatuj...

Možná příliš velký.

Asi mají pravdu, když z něj chtějí udělat muzeum.

Uvědomila jsem si hroznou věc.

Vůbec jsem neznala Laníkovo křestní jméno.

Co myslíš? Co s ním bude?

To nevím. On si poradí. Tím si můžeš býtjistá.

Nechal by mě tu přespat? Jen jednu noc.

Nechce se mi spát v hotelu.

O to se postarám.

Dáme si ještě trochu toho příšerného vína?

Postavil si jachtu a vyplul s ní na moře.

Sám.

Přišla bouře.

Bylo mi, jako by nastal konec světa.

Pojď!

Lidi, tohle je Martin. Kamarád z Ameriky.

Ahoj. Lenka. Moc mě těší.

Tady jsme seděly. Pamatuješ?

Jistěže pamatuj...

Nikdy jsem na to nepřestala myslet.

Jak jsi mě chtěla, a já tě odmítla.

Musela jsem odjet. Bála jsem se, že by mě to zničilo.

A teď mám strach, že je pozdě.

Pro nás nikdy nemůže být pozdě.

To jsou Rusáci. Mami, musíme odjet.

Oskar má člověka, který nás zavede na hranice.

Ale musíme vyrazit hned.

Já vím.

Mami, musíme jet!

Počkej, prosím.

Nemůžu odjet.

Když zůstanu,

Zůstaneš se mnou?

Samozřejmě.

Dům, všechny ty plány, nic z toho se teď nestane.

Já vím. To je jedno.

Byla to taková krása.

Ano. To byla.

- Jistěže ano. - Já nemám hlad. -Já taky ne.

Pojď, zlatíčko.

A ona říká: Rainere, oblečení? Kam dám všechno své oblečení?

Já na to: Tohle je chata. Tady vám stačí jedny šaty.

Pověste si je na dveře ložnice.

Počkejte.

Slunce.

Pojďte!

Za chvilku to bude.

Tak se na to podíváme.

Teď!

Už to bude.

To je ono.

To je překrásné, viď?

Česke titulky: Jaroslav Švagr Ceská televize 2019