Original subtitles

KVIFF Distribution uvádí

„Ve dnech, kdy je všechno bílé, kdy mezi nebem a zemí není rozdíl,

mohou mrtví mluvit s námi živými.“ Neznámý autor

BÍLÝ

BÍLÝ BÍLÝ

DEN

- Dědo, prosím tě, můžeš rozsvítit? - Vteřinku.

- Páni, to je ale nepořádek. - Tady bude mít pokoj máma.

Sem přijdou dveře.

Ještě to není,

ale až se nastěhujete, bude to tu parádní.

Koukej.

Z kohoutku už teče voda.

Chceš vidět svůj pokoj?

- Co mu říkáš? - Boží.

Co to bylo?

Jak ses sem dostal?

Dědo, on rozbil talíř.

Tady nemáš co dělat.

Tumáš… trochu chleba a teď už mazej ven. Strč do něj.

Tak pojď.

Co dům?

Zaizolovaný.

- Patřilo to vašemu otci? - Ne. - Myslím pozemek… - Pozemek ano.

A teď patří vám.

Mně a bratrovi.

Jste si hodně blízcí, že?

Bydlí tady.

Řekl byste, že je váš vztah pozitivní, nebo negativní?

Pozitivní, nebo negativní?

- Mám na mysli… - Negativní není.

Takže spíš pozitivní.

Jak spíte?

Jako poleno.

Po tělesné námaze se vždy spí líp, nemyslíte?

To netuším.

Pořád máte noční můry?

Ne.

Nepřipadáte si někdy osamělý?

- Ne. - Nikdy?

Když jsem s vnučkou, tak ne.

Máte pocit, že vám ostatní rozumí?

Ano.

Chcete, aby vám rozuměli?

- Rozuměli čemu? Není čemu rozumět. - Máte pocit, že jste se změnil?

Já nevím.

Víte, kdo jste?

Kdo jsem?

Ano.

Kdo jste?

Ingimundur.

Popište se.

Jsem chlap.

A dál?

Táta.

Děda.

Policajt.

Vdovec.

Co chcete?

Co chci?

- Co chcete, Ingimunde? - Postavit dům.

Co nechcete?

Přestat stavět dům.

Jak byste popsal…

…báječný den?

Dobrý den.

- Ahoj, Salko. - Ahoj. - Nabídni si.

Má na šatech flek, musím ho vyprat.

Pomůžeš mi?

Rybí krev.

To je hračka.

- Smícháš vosk a červený víno… - Co je to za blbost? Nesmysl.

- Chvilku počkáš, až ten vosk… - Zavolej mámě.

Jasně.

Jak je, Bjössi? Hodně práce?

Hlavně kvůli tomu počasí. Tohle jsem snad ještě nezažil…

Já vím.

Ráno úplný mlíko,

ale teď je krásně.

Salko, skočila bys do auta pro ten pytel?

Teď nemůžu… Potřebuju se tě zeptat, jak ze šatů dostat skvrnu od krve?

Ne, to ne. Má na šatech rybí krev.

Jo. Jasně.

Ingimunde? Vanish…

Postříkáš to Vanishem a pak to hodíš do pračky.

Ale ona ty šaty potřebuje hned.

Říká, že ty šaty potřebuje hned.

Jo. Díky.

Poslyš. Počkat.

Ještě je živá.

- Ta bude z umělýho chovu. - Podívej.

Bezva.

Ještě jednou.

- Tak dělej. - Nandej jí to.

Vidíš, a je po ní.

Obuj si boty.

Vždycky, když se naštvu a vztekám se…

Co to jíš?

- Vitamíny. - Aha.

Vždycky, když se naštvu a vztekám se,

tak se uprdnu.

Vážně?

Jo. Protože vzteky zkamením a pak najednou…

Rozumím.

Dělej.

A taky, když jsem kvůli něčemu ve stresu. Ale teď ve stresu nejsem.

To jsem rád.

Tady jsi! Rád tě vidím.

Páni, ty nám rosteš do krásy!

Slintáš na mě!

Podívejte, co jsem našel v popelnici.

- Ahoj, ovečko! - Pusu mamce.

- Co to je? - Co jako? - Ten flek…

Pojď pomoct sestřenici.

Jdem na to.

Ten led dávejte sem do mísy.

- Můžu ochutnat? - Jo.

Dáš mi taky kladivo?

- Můžu ochutnat? - Ne, teď ne. - Tady ho máš.

Počkat, počkat! Běžte se prát někam jinam.

Ten pytel s těma krámama je v autě?

Jo. A přines i tu krabici.

- Krabici? - Jo, tu krabici.

Konečně jsem sebrala síly, abych sbalila její věci.

Jsou v té krabici.

Měla spoustu krásných věcí.

Kresby a…

Promiň. Já vím…

- Teď bych o tom neměla mluvit. - To je v pořádku.

Když jsem jela kolem toho místa…

jako by se ve mně něco hnulo.

Našel jsem to. Tu krabici jsem položil ke dveřím.

- Máš mámu? - Ne.

Máš tátu?

Jo.

- Máš tátu? - Ne.

- Jsi opice? - Jo.

- Takže jsi opice? - Jo.

Žereš hovna?

Jo.

Aha, takže jsi opice, co nemá mámu a tátu a žere hovna?

Ne!

Nepodpálil jsem barák, že ne?

Stačí.

Běž dovnitř.

Trochu se vyspi.

Já jen chtěla…

Sakra…

Co se děje?

Stýská se mi po mámě.

Já vím. Teď o tom nemluv.

Pojď spát, zlato.

Udělala si mě a už tu není.

Promiň.

Někdy to na ni přijde.

Já nevím…

- Asi by měla přestat pít. - Zmlkni, Stefáne!

Koukej se o ni postarat.

Jasně.

Tak jsem to nemyslel. Fakticky.

Dobrou. A díky za prima večer.

Mladý pár je nalezen mrtvý jedné zimní noci

v chatě na samotě kdesi v odlehlém fjordu.

Mistrná zápletka.

Pět hvězdiček.

Nejlepší kniha na světě.

Dokud jsem to nedočetla, oka jsem nezamhouřila.

Haló?

Kdo to je?

A nějaký křišťál. Ale to asi není kámen.

Máma jednou našla jeden moc krásnej.

Obrovskej, obrovitánskej křišťál. Aspoň myslím.

Jsme tady.

- Ahoj, dědo. - Ahoj, Salko.

Sakra.

Rád tě vidím.

Jiný šortky nemáš?

Pak něco vrazilo…

…do boku lodi…

A všechno to skončilo na zemi…

- Vracíš se do práce? - Ne, potřeboval jsem něco ze stolu.

- Dáš si se mnou kafe? - Musím vyzvednout vnučku.

Ingimundur.

Fajn, hned jsem tam.

Tenhle nos je nejlepší.

Tak jdeš?

Hele, tohle mi nedělej.

- Ne! - Promiň!

Tady.

Je to zapnutý?

- Co si myslíš? - O čem?

O mně.

Že jsi krásná.

Co ještě?

Milá.

Co ještě?

Vem si mě!

Drsně.

Miluju tě.

- Jak ti je? - Už je jí líp, ale třikrát zvracela.

Vím, že je pozdě, ale Stefán musí ráno do práce. A já se nesmím nakazit.

To je samozřejmost.

Taky je náhradní oblečení a čistý spodní kalhotky.

Dojdu ještě pro šampon a kartáček…

To pozvracený prádlo mi dej do pytle, já to vyperu.

Díky, tati!

- Tys neblinkala do záchodu? - Ne.

Na polštář, na prostěradlo, na postel.

Prostě na všechno.

Povíš mi nějakou historku?

Historku?

Hezkou nebo ošklivou?

Radši ošklivou.

Tak dobře.

Jednou… to už je dávno…

když byl můj táta ještě kluk,

ho jeho máma poslala do obchodu,

aby tam koupil ovčí játra.

Cestou…

…potkal svoje kamarády.

Šli si hrát na pláž.

Tam si hráli,

až přišel večer.

A táta zjistil, že mu z kapsy zmizely peníze.

- On je ztratil? - Jo. Byl moc smutný,

protože pro mámu nemohl koupit ty játra.

A co udělal?

Bál se, že mu vynadá, tak šel na hřbitov…

Našel tam čerstvý hrob…

a vyhrabal ho…

…rukama.

Vyhrabal rakev?

Přesně tak. Počkej, dovyprávím ti to.

Tu rakev otevřel

a v ní ležela stará shnilá mrtvola.

Šíleně smrděla, tátovi se zvedl žaludek a pozvracel se.

Nožíkem tu mrtvolu rozřízl

a vyndal játra.

A pak je měli k večeři.

Táta vůbec neměl chuť k jídlu.

Šel spát o hladu.

Nemohl usnout, kručelo mu v břiše.

A vtom něco slyší.

Takový zvláštní zvuk.

Víš, co to bylo?

Vyskočil, podíval se z okna…

A ve tmě viděl, jak se něco hýbe.

Něco se blížilo k jejich domu.

Nějaká temná postava.

Otevřel okno. Opatrně…

a poslouchal.

Jako by se ta postava pokoušela něco říct.

„Vrať mi játra.“

„Dej mi má játra.“

Táta honem zavřel okno a skočil do postele.

Ale v tom momentě uslyšel, jak někdo otvírá vchodové dveře.

Schoval se pod peřinu a ani nemukl.

A měl nastražené uši.

Víš, co slyšel?

Slyšel kroky.

Ta postava stoupala po schodech

k němu do pokoje.

„Vrať mi játra.“

„Dej mi má játra.“

Táta se strašně bál…

Schoval se pod peřinu.

- Dědo, já nechci… - Pšššt, počkej.

A vtom slyší, jak ta postava otvírá dveře.

Zatajil dech…

a slyšel, jak vržou prkna v podlaze,

to jak se ta postava blížila k jeho posteli.

„Vrať mi játra,“ pravila.

A studenýma,

mrtvolnýma rukama…

Mám tě!

Co to děláš? Já jsem nemocná!

- Pěkně kecáš! - Ne, to je pravda!

Je to pravda.

Sakra.

Děti?

Bože můj! Kde to jsme?

Jste naživu? Propánajána!

Havarovali jsme.

Probuď se! Jsi naživu?

Jsi v pořádku?

Co se to stalo?

Raz, dva, tři, čtyři, pět, Mario tu není! Mario! Tamhle je.

- Kde je ovládání? - Nevím, vystřel!

- Jsi naživu? - Ano.

To je skvělá zpráva!

Pojďme Mariovi pomoct, děti. Je naživu. Pojďme ho obejmout.

Pojďme ho obejmout.

Mario!

To stačí! To stačí!

O tomhle jsem mluvila.

Do koupelny.

Dlaždičky až ke stropu.

Líbí se ti to?

Jo, pěkný.

- Jsou to tyhle? - Líbí se ti to?

Jo, asi jo.

- Jsou to tyhle? - Postav to na zem.

Ne. Pšššt. Ticho!

- Prosím tě… nech toho… - Já ho nevytočil.

Tati? Kde máš ten telefon?

Sedni!

Zůstaň!

Vyžeň ho ven!

Tumáš.

Co to s tebou je? Dementní pse…

Díky.

Všichni na světě teď musí dělat po mně! Brrr, běž pryč, bahno! Ještě jednou!

Raz, dva a… brrrr, běž pryč, bahno!

Děláte to skvěle!

Všichni máte bod k dobru! Bod k dobru! Gratuluju!

Není to legrace?

Gratuluju! To je ten nejkrásnější den v dějinách.

Děti, pospěšte si.

Musíme se schovat!

Počasí se zhoršilo!

Dávejte pozor, stroj může vyletět do povětří! Jéminkote!

Ne. Ty jsi pořád ještě mrtvý? To je hrozné!

Strašně moc nám chybíš! Že ano?

Ano.

Tohle už nikdy nedělej…

Bojím se neznáma.

Já nechci umřít.

Chci ještě žít.

Aspoň chviličku.

Život je moc krátký.

Moc krátký!

Ale všichni zemřou.

I naše sny zemřou…

Naši dědové a babičky zemřou,

i naši rodiče

a sourozenci zemřou.

Tvoje starší sestra i malý bráška, všichni zemřou.

A ty. I ty!

I vy všichni, co sedíte doma.

Všichni zemřete!

Já se tak strašně bojím. Děti, já cítím…

…nějaké chvění…

Ty máš něco proti Olgeirovi?

Musím s tebou mluvit, nemohl by ses večer stavit?

Ne.

Dneska večer ne.

Přijdu zítra.

Kašli na to.

Zajdu rád.

Můžu ti pomoct na domě.

Ingibjörg tě chce pozvat na večeři.

- Ingibjörg tě chce pozvat na večeři. - Jo, to už jsi říkal.

To jsi ty?

Pomůžeš mi dneska?

Jo. Možná.

Smrdíš.

Kde je máma?

Nevím, dovezla mě sem.

Kde je?

Kdo?

Tvoje máma.

Jak to mám vědět?

Děti přece neví, co dělají dospělý a starý lidi.

Starý lidi? Podle tebe jsem starej?

Jo, trochu.

Ale stejně jsi nejlepší.

Nebo druhý nejlepší.

Cože? A kdo je nejlepší?

Nejlepší byla babi. Uměla nazpaměť celou Kočičku Tótu.

Co umíš ty?

Salko?

Co je?

- Kdy to chceš dodělat? - Brzo. Za měsíc nebo dva.

To tu budeš bydlet sám?

Ne, jenom dočasně.

Pak se sbalím, aby se sem mohly nastěhovat Elín se Salkou.

A Stefán.

Ten taky.

Famózní výhled!

Zahýbáš někdy Ingibjörg?

Jo.

Proč se ptáš?

- Často? - Ne.

Ale stalo se. Vždyť to víš.

Vím, že nebude jediná, se kterou budu spát až do konce života.

Ale nehodlám to zničit.

Miluju ji víc než všechno na světě.

Je moje. Mám ji.

Nemusí o tom vědět.

Člověk nemusí vědět všechno.

Taky by se určitě ráda s někým vyspala.

Normálka.

Myslíš?

- Co? - Že by to chtěla?

Vyspat se s někým?

Já nevím.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.

- Proč se na to ptáš? - Co tvoje svědomí?

Co je s ním?

- Tobě je to fuk? Nikdy nemáš výčitky? - To jo…

Ale stejně…

Podle mě je to prostě normálka.

Ona mi úplně stačila.

Žádnou jinou jsem nepotřeboval.

Stříhala mi vlasy.

Stýská se mi po tom.

Hodili jste se k sobě.

To si mysleli všichni.

Asi mě podváděla.

Jak tě to napadlo?

Vždycky mi přišlo…

že přede mnou něco tají.

Že mi něco nechce říct.

- Víš, s kým? - Ne.

Ale já…

Už to bude.

- Jste připravení? - Jo.

Skoro.

Páni! Já zírám. To byla krása! To byl Mozart?

Ne.

Beethoven?

Ne, Schumann.

Schumann.

- Napsal to pro svoje děti. - Kolik jich měl?

Než mu přeskočilo.

Gulla mi říkala…

Gulla mi říkala…

Říkala, že jeho žena

se zamilovala do jiného.

- On pak skočil z mostu. - A sakra. A přežil to?

Jo… ale pak umřel v blázinci.

A jeho žena se pak zamilovala do jiného skladatele.

Jmenoval se Brahams. Aspoň myslím.

Toho, co napsal tu slavnou písničku…

Už vím.

Nech toho.

Co to bylo?

Počkej tady.

Musíme se scházet jednou týdně,

ale jak víte, cesty jsou nesjízdné, takže to musíme odbýt takhle.

Posaďte se a představujte si, že sedím za stolem přímo před vámi.

Když už mluvím o stole, recept máte v šuplíku.

Napravo, z vaší strany napravo, z mého pohledu nalevo.

Hned si ho vezměte, prosím.

Máte ho?

Nevidím vás, Ingimunde. Našel jste ten recept?

Mám ho v kapse.

Spojení bude asi horší, slyším vás sice báječně, ale někdy jako byste mi zmizel.

Co to nechat plavat a sejít se za týden?

Ne, chci s vámi mluvit. Je to důležité.

Pojďme to zkusit.

Zapamatoval jste si, co jste mi chtěl říct, než jsme se sešli?

Co?

Nacvičil jste si ty odpovědi?

Ne.

- Promiňte, neslyšel jsem odpověď. - Řekl jsem ne.

Asi bychom se měli zaměřit

na self- compassion. Soucit se sebou.

Zdá se mi, že jste k sobě příliš tvrdý.

Podle mě vás to deptá víc, než jsme si zpočátku připouštěli.

A… já. Děkuju.

Musíme se zaměřit

na pozitivnější myšlení.

Mám na mysli pozitivní vzpomínky.

Nesmíme myslet jen na ztrátu…

Přestaňte!

Říkal jste něco?

Měl jsem dojem, že jste něco říkal, pohybovaly se vám rty.

Každopádně by mohlo pomoci,

kdybychom oživili tyhle protichůdné pocity.

Smích a pláč, lásku a nenávist a podobně.

Jste tam, Ingimunde? Slyšíte mě?

Ano, slyším.

Já už tohle nechci podstupovat.

- Vím, o co jde, vím, o co se snažíte. - Truchlit sám je těžké… - Dejte pokoj!

Kdyby mi to bylo fuk, vypadalo by to jinak, ale já na tom nechci nic měnit.

Plakal jste někdy kvůli tomu, co se stalo?

Co prosím?

Plakal jste někdy kvůli tomu, co se stalo?

Jakou vzpomínku máte nejradši?

Nebo jaká vzpomínka ve vás vyvolává největší úzkost? Litujete něčeho?

- Jak to, že je zamčeno? - Napadají vás myšlenky na sebevraždu?

Otevřete! Haló! Otevřete!

Proč myslíte, že se vás na to ptám?

Proč asi?

Když někoho opravdu milujeme, z celého srdce,

děláme, co je v našich silách, abychom tomu člověku neublížili.

Dobrý den.

- Ahoj, Salko. - Ahoj.

- Dáš si něco? - Ne, díky.

- Dáš si? - Ne, děkuju.

Dáš si s náma kafe?

Ingimunde.

- Dáš si s náma kafe? - Ne.

Čekají na mě truhláři.

Než odejdeš, musíme si promluvit.

Proč?

O čem?

Volal Georg.

Řekl nám, co se stalo.

A co se stalo?

Prý jsi ho v ordinaci napadl.

- Napadl? Jeho? Salko, jdeme. - Víš, jak to myslíme.

Právě odtud jedeme, je to tam úplně nadranc.

- Kdo je nadranc? - Počkej na mě v autě. Za chvíli tam jsem.

Ingimunde…

- zkoušeli jsme ti volat. - Georg volal na policii v Reykjavíku.

Chtějí to prověřit.

- Zítra tam sjedu. - Počkat, počkat! - Co?

- Posaď se a řekni nám, co se děje. - Tys mě neslyšel? Čekají na mě truhláři.

Musíš nám odevzdat klíče od stanice.

Cos to říkal?

Musíš nám dát klíče od stanice.

- Jak to se mnou mluvíš? - Sakra, přestaň už blbnout.

Vycházíme ti maximálně vstříc, ale tohle jsi fakt přehnal.

- Bjössi, myslím to vážně. - Uklidni se. - Už to zašlo moc daleko. Nemyslíš?

Díky.

Chlapi…

Řekl jsem díky, Ingimunde.

Tak dáš mi ty klíče?

To myslíš vážně? Koukej už navalit ty podělaný klíče, ty vole!

Ingimunde!

Tobě jeblo!

Uklidni se!

Nebo ti to do ksichtu vystříkám všechno!

Pusť se!

Je mi to moc líto.

Vodu!

Vodu, Ingimunde!

Kam jdeš?

Ingimunde!

Ingimunde, jsi tam?

- Ingimunde! - Drž hubu, Bjössi.

Elín!

Elín!

Sakra…

Máma přijde každou chvíli.

Běž dovnitř.

- Je někdo doma? - Mazej!

Slyšela jsem, jak Bjössi křičí. Cos mu provedl?

Nic.

- Tys ho chtěl zabít? - Ne. Samozřejmě že ne.

- Chceš mu ukrást auto? - Salko!

Padej dovnitř, dívej se na televizi a tohle auto je moje.

- Víš, že se někdy sama bojím. - Je ti devět.

- Osm. - Bude ti devět.

- Je Bjössi mrtvý? - Proboha živýho, co to do tebe vjelo?

Ty prostě nedáš pokoj! Furt něco meleš…

To ti mám dát náhubek? Co je to dneska za děti?

Jste rozmazlený haranti, co vteřinu nedokážou být sami!

Nehodlám s tebou diskutovat.

S frackama se nehodlám bavit.

Mazej domů a nechovej se jako mimino.

Vezeš mě na stanici?

Ingimunde, co se děje? Kam jedeme?

Ingimunde, co tu děláme?

Vystup!

To nemyslíš vážně.

- Jdi za tím světlem. - Do prdele, proč bych to dělal?

A co chceš dělat s tímhle?

Běž!

Tak aspoň dej pryč tu flintu.

Ne, vážně. O co ti jde?

Počkej chvíli. O co tu běží?

Do hajzlu, koukej mi říct…

Dobře! Dobře!

Kurva!

Ne, vážně, co tu děláme?

Já fakt netuším, o co tu kráčí.

Asi sis něco poplet.

Co jsem podle tebe udělal?

Ne, počkat, počkat…

- Tak fajn. Co to je? - Vlez do tý jámy. - Ne, ne, ne, ne.

Tak jo, všechno ti řeknu.

Všechno ti řeknu.

Mám ženu a děti, Ingimunde. A miluju je nade všecko na světě. Nedělej to.

Vážně. Tohle nedělej. Prosím tě. Takhle ne.

Řeknu ti pravdu.

Posaď se.

Dobře.

Tak jo. Můžeme to probrat?

Nechám tě jít, když mi řekneš pravdu a odpovíš na všechny moje otázky.

Slibuju.

Když mi budeš lhát, střelím tě do břicha a pohřbím zaživa.

Jasně. Slibuju.

Znal jsi moji ženu?

Jo.

Jak?

Učila mýho kluka.

- Měl jsi podíl na její smrti? - Co?

Ne! To nemůžeš myslet vážně! Ingimunde, snad si nemyslíš…

- Měl jsi s ní něco? - Počkej, nech toho…

Spal jsi s mojí ženou?

Ano, a přísahám na smrt svých dětí…

Jak dlouho?

Ingimunde, o nic nešlo.

Jak dlouho?

Já nevím.

Stalo se to náhodou. A pak nebylo dlouho nic…

Odpověz mi na otázku.

- Říkala mi, že o tom víš. - Kolikrát jste spolu spali?

Já nevím. Asi…

Desetkrát. Možná ani to ne.

- Kde jste se scházeli? - Kde?

Ty chceš vědět kde?

Ve škole a v autě.

- V tvým autě? - Není to jedno? - Odpověz.

V jejím autě.

Myslíš na ni?

Teď jo.

Někdy.

Proč na ni myslíš?

Jaká byla, prostě tak.

Byli jsme přátelé.

- Vy jste byli přátelé? - Jasně že jo. Nevím, co ti mám říkat.

Popiš ji.

Jak to myslíš?

Vyprávěj mi o ní.

Byla…

skvělá.

Milá,

byla s ní legrace.

Byla krásná?

Jo, byla krásná.

- Krásnější než tvoje žena? - Já svoji ženu miluju… - Odpověz!

Ano, ale to nebyl ten důvod.

Jak to, že ne?

Byli jsme v podobný životní situaci.

Měli jsme stejný starosti.

Co tu děláme?

- Promiň, ale nechápu, co tu děláme. - Vyprávěj, jaký to s ní bylo.

- Co chceš slyšet? - Jaký to bylo šukat s mojí ženou?

Chceš to vyprávět?

Fajn. Chtěla, ať jí to udělám ve třídě, pak u ní v autě. To už jsem ti říkal!

Co říkala?

Cože? Neříkala nic.

- Ona nic neříkala? - Proč by něco říkala?

Ne, neříkala nic, nikdy nic neříkala. Ani tobě nic neřekla, že ne?

Nebo se pletu? Lhala! Protože byla člověk jako já!

Do prdele, proč to chceš vůbec slyšet?

Chtěla se mnou spát, já chtěl spát s ní.

Líbilo se jí, když se mi postavil.

Tohle chceš slyšet, ty úchyláku zasranej!

Kdo to je?

Počkej…

Tu policii jsem nevolal já.

Zavolala je moje žena, protože jsem zmizel a…

Zavolala je, protože se bála.

Mám tu vnučku.

- Přísahám, že neřeknu ani slovo. - To je v pořádku, už je po všem.

Přehnal jsem to.

Promiň.

Já nic neřekl, nikomu jsem nevolal…

Co si o sobě sakra myslíš?

- Kdo si myslíš, že jseš? - Dědo! Jdi pryč! Nech toho!

- Nech toho! - Takhle s lidma jednat nebudeš!

Podívej se na mě! Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím! Slyšíš?

- Uklidni se. - Odpověz! Kdo si tohle může dovolit?

Umíš si to představit? Když tě někdo takhle poníží…

Zapni si pás.

No tak…

- Zapni si pás! - Jo!

No tak, no tak.

Dědo, jsi od krve.

Všude je krev.

To bude dobrý.

Už je po všem.

Děda je u tebe, myšičko.

Děda je u tebe.

No tak, no tak.

Už je po všem.

Beruško moje. Počkej chviličku.

- Nechoď pryč. - Počkej.

Nechoď pryč.

Nikam nejdu, jen tu chvíli počkej.

Co to děláš?

Pšššt.

Poslouchej.

Co to je?

Řeka.

Jak to, že tak hučí?

Teče do moře.

Vylez mi na záda.

Všechno se spraví.

Teď půjdeme domů.

Dědo…

ty brečíš?

Ne, nebrečím.

Jsem jenom unavenej.

Moc unavenej.

Promiň, že jsem ti nadávala.

A kdy?

Včera.

To nevadí.

Někdy se strašně naštveš.

Vážně?

Jo.

A někdy na mě křičíš.

Na tebe já nekřičím nikdy.

Ale jojo!

Kdy jsem na tebe křičel?

Včera.

Ukaž mi to.

Co?

Jak jsem na tebe křičel.

Já nechci.

Opravdu.

Chci to slyšet. Jak na tebe křičel vzteklej chlap?

Vzteklej chlap?

Ne, já nebudu křičet…

Nech toho!

Sakra! Slyšels to?

Co?

Ozvěnu?

Já zuřím!

Teď ty.

Máš pravdu.

V čem?

Někdy jsem netvor.

To jsi ty?

BÍLÝ BÍLÝ DEN

České titulky Helena Březinová

Dramaturgie titulků Anna Kareninová

Titulky vyrobil FILMPRINT DIGITAL