Original subtitles

Bontonfilm uvádí.

Jak je, Broučku?

Préma?

Hele, vzpomeň si, jak jsme se dohluvili. Jsi úplně malá, ve svém pokoji si s

dědou je dobře.

Dobrý večer, dámy a pánové, děkuji, že jste přišli. Každopádně, my tu pro tebe

vždycky budeme.

Pardon,

promiň, promiň, Sun, tak už musíš jít.

Přivítejte, prosím, vřele letošní nejmladší držitelku zvláštní ceny poroty

za knihu pouště, Sun Del Rena.

Pojďte, pořádky, můžete jít.

To zvládnem.

Tak sun, je nám opravdovým potěšením vás dnes večer poznat a jsme nesmírně rádi,

že jste mezi námi. Vím, že je tu několik novinářů. Otázky?

Pane? Ano, sun, je vám sotva patnáct a už tak brzy máte opravdu

prestižní cenu.

Vaše psaní je zralé, živé, plné poezie.

Odkud podle vás pramení váš talent?

Nemyslím, že je to talent.

To můj dědeček mi ten příběh vyprávěl už když jsem byla malá.

Když mluvil, hýbal rukama jako motýl křídly.

Do mého pokoje foukal pouštní vítr a oživoval postavy, jako by stály vedle

mě. Chtěla jsem se o to podělit, tak jsem... to napsala.

Nic víc.

Jakmile jsem směla.

Směla? Ano, slíbila jsem, že to neudělám, dokud tu bude.

Moc děkuji.

Teď máme to potěšení poslechnout, jak slečna Delerenak přečte úryvek ze své

knihy. Prosím.

Tak šup, moje výlo, čas na pohádku. Jo!

Copak ti asi budu vyprávět? Adaru, jdi tě pouštět, dědo!

Každý hrdina má svou schopnost.

Jen jeden ne.

Adara.

Můj malý Adaru, můj jediný synu.

Jsi stejně krásný jako všechny hvězdy nad Saharou.

Byl to úplně obyčejný klučin.

Malé dítě pouště, co žilo životem kočovné rodiny, odměřovaným hledáním

vody a potravy pro dobytek.

Nikoho by nenapadlo, že ho čeká neobyčejný osud. Potomek pouště

Ten příběh se odehrál na Sahaře, kdysi dávno. Hodně dávno.

Dolů.

Ztratit v poušti velblouda je jako ztratit poklad. Bylo její povinností ho

dohnat.

A tak Fatma nechala Adaru o samotě, jako už nejméně stokrát předtím.

Dobrý den!

Stejně jako Fatmin Velbloud, i Pštrosy vycítili blížící se nebezpečí a přišli

chránit své hnízdo. Jejich instinkt je nesklamal. O pár vteřin později se

zvedla bouře.

Pouštní bouře jsou nelítostní protivníci, co smetou vše v jejich

cestě.

Adara vycítil, že pštrosy utečou. A instinkt mu velel, aby nezůstával sám. A

tak udělal to, co by se žádné dítě nikdy neodvážil.

Byly mu dva roky.

Můj malý Adaro, můj jediný synu, jsi stejně krásný jako

všechny hvězdy nad Saharou. Mame! Můj jediný synu, jsi

stejně krásný jako všechny hvězdy nad Saharou. Fatmo! Mame, já chci maminku.

Fatmo! Sejde!

Můj jediný synu... Fatmo, kde je Adara?

Ztratila jsem syna Mohamed, ztratila jsem Adaru, ztratila jsem našeho syna!

Pojď!

Šerife, Hajebe, Hassane!

Jdeme, jdeme, najdeme Adaru.

Každý jiným směrem.

Živo na jich!

Ono.

Adara se snažil jíst jako pštros.

Bez úspěchu.

Ale druhý den soužený hladem?

No tak pojďte!

Po dnech a dnech marného hledání se smířili s osudem.

Všichni byli přesvědčeni, že je mrtvý.

Všichni až na ní.

Tak jako ho přijali první pštrosy, přijalo ho i celé hejnu.

Nikdy předtím Fanka neviděl, ale okamžitě vycítil, že našel

přítele.

Jako jeho, i osyřelého Fenka ta rodina přijala.

A aniž by si vzpomněl, že to slovo slyšel z maminčených úst, rozhodl se mu

říkat Sahara.

Ty chvíle radosti byly vzácné. Život byl pro Adaru tvrdý.

Štrosy podnikali dlouhé, vyčerpávající přesuny, aby našli potravu.

Ale hlavně nemohli vědět, že malý človíček potřebuje vodu mnohem víc než

oni.

V poušti není místo pro slabé.

Pro Oga, černobílého samce, byl Adara moc pomalý.

Stala se z něj zbytečná přítěž, které se chtěl zbavit.

Pro Mako, šedou samici, nebylo pochyb, že to křehké stvoření je třeba chránit.

Děkujeme.

Od té chvíle ho chránila jako vlastního.

I když ho Og nikdy nepřijal, Adara přijal poušť a poušť přijala jeho.

Postupně se stal jejím králem.

a dožil se 160 let.

Díky němu má příroda i nadále víru v lidstvo.

Gratuluji. Skvělá práce, Zlat.

Takže k dalšímu programu.

Čeká tě rozhovor pro poletní zprávy a hned potom musíš do

kulturního centra na další čtení. Gratuluju. Díky. A mám překvapení.

Super, poslouchám. Obě jste pozvané na saharskou poušť.

Cože? Podepíšete mi prosím knížku?

Jasně, pro koho? Toma.

Na saháře...

Je v každém táboře takové kulturní centrum.

Každý rok jde část jich rozpočtu na jednu vybranou akci. A letos jednomyslně

vybrali tebe a tvou knihu.

Takže Sun, jestli souhlasíš, ty a tvoje máma jste pozvané na Saharskou poušť.

No my jsme pro.

Víš jistě, že to není omyl?

Ne, žádný omyl, klid. Chtějí tebe.

Říkali, že je hrozně důležité, abys přijala.

Tady.

Máš radost?

Jo, to je jeden z mých snů. To jsem chtěl slyšet. To je šílený. Díky.

Zdravíme vás.

Marhaba. Dobrý den.

Moc jsem se těšila na tvůj knížku.

To já tě pozvala.

Jmenuji se Karuba.

Vítej u nás.

Děkuji za pozvání. Mám fakt velkou radost, že tu jsem. Já jsem Sun a to je

moje máma. Mandy.

Chcete něco přečíst?

Ne.

Vyprávět budu já. Mám dojem, že celý příběh neznáš.

Poslyš.

Chápu, že máš otázky a odpovědi dostaneš. Všechny. Ale tady to děláme po

našem. Příběhy se vyprávějí pořádně.

Ano?

Tak jo.

Na konci té knihy plácáš dost nesmysly.

Král pouště a smrt ve 160.

No, trochu jsem si vymýšlela. Tak si dělej poznámky.

Aby se Adara dožil šesti let, tak musel bojovat.

Ok se ho několikrát pokusil zbavit, jenže on vydržel. Byl si jistý, že je

pštrosý mládě.

Ok pochopil, že díky Adarovi můžou udržet všechna mláďata naživu.

Od té chvíle se Adara, dítě bez křídel, ten přebytečný, ten co nikam nepatřil,

stal oblíbeným synem.

Jeho štěstí už nestálo nic v cestě.

V tohle období bylo nejšťastnější a nejbestarostnější v jeho životě. Měl

všechno.

Užíval se života a život mu dával lekce.

Třeba takovouhle.

Pštrosy nikdy nenechají nikoho ze svých pozadu. Jdou rychlostí toho

nejpomalejšího. Tak to mají.

Jediný rozdíl, který mezi sebou a svými sourozenci viděl, byla vášeň pro

kreslení.

Konec.

že to tak je, jak se žijí.

se Saharou objevil západy slunce. A od té doby už nezmeškal ani jeden.

Vždy si udělal čas.

A

pak se

šli schovat do svého tajného ráje.

Aniž by zmeškali jediný západ slunce, aniž by se kdy opustili, vyrostli.

Jako jemu.

Bylo i Saharovi dvanáct.

Byl to teď starý fenek.

Adara to cítil a chtěl si užít každou chvíli.

Aby ochránil své hejno, zařídil Ok, aby Gepard sledoval jenom jeho.

Vážně ten gepard umřel?

Ano. Ogův dlouhý dráb, ostrý jako čepel nože, ho přemohl.

Adara se bál a poprvé v životě zažíval strašlivý pocit. Vstud.

Vstud tak obrovský, že se necítil schopný vrátit se ke svým. Chystal se

prožít vyhnanství, které ho mělo přivést k otřesným objevům.

Tady se říkává, že pohádky nemají uspávat děti, ale probouzet dospělé.

Vyprávíš skoro tak jako děda.

Zní to, jako by se to stalo.

Copak je?

Nic.

Pojď se mnou.

Jo, poběžte!

Děti, neutíkejte!

Něco ti ukážu.

To je úžasné. Je to jako... Pštrosy?

Jo, přesně, pštrosy. To je normální. Je to přesně ten tanec. Všichni umíte

tančit jako pštrosy?

Jak to?

Naučil nás to.

A kdo?

Můj děda.

Adara.

Počkej, co jsi to řekla?

Slyšela jsi dobře.

Můj děda byl Adara.

Ten příběh je pravda.

Vše...

Ztracené dítě, ta bouře, štrosy, co si ho vzali, jak sám přežil v poušti, je to

tak.

A Adara byl můj děda.

Ne, to ne. To není možný. Adara neexistuje. Vymyslel se ho můj děda.

Omane, pojď sem.

Řekni, od koho je ten tanec? Přece od Adary. Ty jsi někdy divná.

Soseno? Jo?

Řekni, kdo byl můj děda?

Adara nebo ten druhý?

Adara, správně. A byl z tvojí rodiny?

Jo, byl to manžel babičky sestry.

A kde vyrostl? V poušti, přece z Pštrosy. To dobře víš, co je s tebou.

Nic neboj se, běž si hrát.

To je úžasný, ale jak je to možný?

Chci vědět vše.

Řekni mi všechno.

Adara už dny a dny šel pouští a staral se o svého přítele. Byl z kaktusů, jedl

škorpiony, jako doteď.

Uviděl něco, na co úplně zapomněl.

Srdce se mu rozbušilo, aniž by chápal proč. To místo ho přitahovalo jako

magnet.

Mami, já chci maminku.

Můj malý Adaro, můj jediný synu, jsi stejně

krásný jako všechny hvězdy nad Saharou.

Po tomhle objevu měl pocit, že překročil hranici a že musí zkoumat dál.

Neopouštěj mě, řekl Saharovi.

Ale byl čas na poslední tanec a Adara to pochopil.

Prošli spolu tolika zkouškami, ale nevěděl, jestli tuhle

unese.

Pocítil potřebu najít Mako.

Tu, kterou nemohl nikdo náhradit.

A teprve tehdy se odvážil zeptat.

Proč nemám křídla? Proč nerostu jako ostatní?

Mako mu řekla.

Vychovala jsem tě. Jsi můj syn. Ale nejsi pštros.

Adara byl v šoku.

Já nejsem pštros?

Já nejsem pštros.

Pořád mu říkala, že je jeho maminka.

Ale to on už dávno věděl.

Víš, co jsou hvězdy?

Sluneční smích.

Pro nás jsou to tisíce pštrosů, co hledají napajedlo.

Moje napajedlo je tady.

Narodila jsem se tu a nic jiného neznám. Ale pokusím se odsud dostat.

Budu pracovat, vydělám si a půjdu na školu.

Dokážu to.

Pomůžu rodině a ubráním svou zem.

Co je tvoje napajedlo?

Já nevím.

Adara to taky nevěděl.

Už ani nevěděl, kde přesně je.

Ok nechtěl, aby se Adara přibližoval k jeho věcem.

Nedůvěroval mu.

Ale pro něj to byl poklad. A tak se mu úplně poprvé postavil a pohádali se.

Nebyl hrdý na to, že se mu podobá.

V tu chvíli přišel on.

Kdo?

Ten, kdo zvrátil Adarův osud.

Kde je ta zelená? Díky.

Kací dál?

Na, vezmi ten film.

Jo, tam.

Tak náchytej.

Ernie? Ano?

To je projektor. Ano? Co moje věci? Podi mi je.

Dobře, Johne, donesu je.

Kam to mám dát? Kam jsi? Dej mi to. Tohle. No, dej to k ucházení.

Nemáte turban? Nevíš, kde sehnat šátek?

Co s auty? Přesuneme je, nebo je neklam?

Kristiáne? Jo?

Máš teřinku?

Jo.

Vidíš? To nejsou kamery, to jsou hračky.

Ukáž.

Funguje to.

Nevíš, kde bych našel turban?

Jo, jakož já... Tohle? Na hlavu. No víš, co myslím, strašně to praží.

Pomalu.

Pomalu.

Jak pomalu?

Podívej se. Potím se a ty jsi suchý a přitom jsme pod stejným sluncem.

Šílený.

Co se děje?

Zítra můžeme natáčet. Sedm gazel, dva samci, pět samic.

Jedna má zlomený roh a tmavší srst.

Nevěříš mi, co?

Ne, věřím ti. Viděl jsem tu toho tolik, že už věřím všemu.

Navíc ti říkají detekty v pouště, ne?

K vašim službám.

Co je to?

Jo, co to je?

Je to pštrosý mládě, zasekl se v keři.

Pojď se mnou, dostaneme ho ven. Ne, ne, ne, ne.

Tady do přírody nezasahujeme. Ibrahime, podrž tu čutoru.

Do přírody nezasahujeme? Pomůžeme mu. Když ho tu necháme, tak umře. Možná.

To je příroda. No dobře. Ale já ho zachráním.

Ty si dělej, co chceš.

Tak jo.

Pojď se.

Christiane. Aeta.

To tu neděláme.

No a co?

Christiane. Pojď sem, pojď.

Podívej.

Představuju ti detektiva pouště.

Ale necháme ho.

Ano, jenom ho vyneseme a pak ho nechám.

Nevezmeme si ho.

Taky má rodinu. Já vím. Nechám ho jenom kousek dál.

Nech ho tady.

Dám ho na ten kopec a bude.

Nota 8.

Co se děje? Co se děje?

Co se děje? Co to děje?

Co bylo?

Počkej, počkej. Co je?

Počkej, počkej, počkej.

Počkej!

Vrať se!

A proč nic neříkáš?

Nejsem blázen, byl tak.

Byl jako... Jako zvíře. Je vidět, že je jiný.

Ani nemluvil, jenom zachrčel, jako... Jako pštros? Viděl jsi ho, nejsem

blázen! Nejsem blázen!

Přišel si pro svého brata, nebo sestru, nebo synovce.

Určitě žije se zvířaty.

Je to úplně šílený.

Jedinečný, výjimečný, ty to nevidíš. Divoké dítě.

Když to dobře natočím a přenesu to do filmu, bude to reportáž století.

Životní šance.

Tohle si nemůžu nechat ujít.

Tak uvidíme.

Ale ty mě štveš s těmi poučkami.

Nic není náhoda.

Pravda je na břehu řeky, no jo.

Dobré ráno.

Nemá někdo vodu? Jo, hlavně kameru.

Dal bych si kafaj.

Nechal tu denít.

Na, teď čtě ty.

Vem si ho. Do toho.

Vyprávěl jsem jim, co jsem viděl, a přesvědčil je, ať zůstanou o pár týdnů

déle, abychom ho našli a zachránili.

Ale po několika dnech hledání po tom dítěti pořád nebylo stopy.

Jsou to stopy.

Všude jsou stopy.

Pořád tu jsou.

Mám důkaz.

Ibrahime, pojď!

Hele, přeč ti ty stopy, podívej. A řekni, kam odešly.

Nic nevidím.

Jak jako?

Ani ses nekoukal.

Máš přece být detektiv pouště.

Ty ses ztratil.

Ty se ztrácíš.

Pojď, jdeme.

Podařilo se mi natchnout velkého hollywoodského producenta.

Doteďka nás financoval nadál, ale netrpěli vidět víc, přijel za námi. Ano,

až budeme v New Yorku.

Ahoj, Chrissy.

Rád tě vidím. Děkuju.

Na zdraví.

Pánové, mám dobré zprávy.

Našli jsme stopy dítěten i pštrosů.

Takže je pravděpodobné, že je brzy najdeme.

Výborná zpráva, Chrissy. Já myslím, že jsem taky odvedl dobrou práci.

Podle mě z toho příběhu můžeme udělat klidně dva filmy. Dobře. První film bude

o nás, jak ho hledáme. Ano. A pak je tu druhý film. Vezmem ho do New Yorku a

tam objeví všechny zázraky moderní civilizace.

Ano. A ve třetím díle to bude normální chlap.

Oblečeme ho. Jo.

Naučíme ho dobrým mravům slušně mluvit.

Dávat rozhovor. Výborný nápad.

Výborný nápad. Výborný.

Kresi? Jo.

To zní fajn.

Skvělé.

Na zdraví.

Na zdraví.

Výborně. Já se jdu projít. Tak zatím.

Zatím. Na ex.

Dobře, to beru.

Ten projekt se najednou ubíral úplně jiným směrem.

Najednou mi bylo nepříjemné.

Mohl by se taky vrátit do pouště a našel by tam celou svou pštrosí rodinu.

Zakončilo by to jeho pout a byl by to muzikál.

A oženil by se tu.

Je to jednoduché.

Kamere!

Nikdy jsem neviděl něco tak krásného.

Bylo to poprvé, co jsem viděl svobodnou bytost.

Neskroceného člověka.

Jeho odchod mě zmátl.

Co jsem měl dělat?

Celé týdny jsem váhal, jestli ho chytit a lépe poznat.

Nebo ho nechat být.

V tu chvíli jsem to pochopil.

Nemohl jsem narušit harmonii, která nás přesahuje.

A udělat z tak výjimečné bytosti poutovou atrakci.

Hej, Christiane.

Jo?

Jo? Tak co procházka?

No... Nic jsme nenašli.

Ani stopu.

Myslím, že bychom to měli vzdát.

Co prosím?

To se omlouvám, ale to rozhodně ne.

Poslyš, Christiane.

Snažíme se v téhle poušti už tři týdny.

Peníze na film úplně utracené.

Kde je ten kluk? Rozhodně ho odsud musíme vzít sebou, rozumíš mi?

Nikdy neexistoval.

Prosím? Co?

Posleš, tu noc, co jsem ho měl vidět, byl jsem opilý. S Ibrahimem jsme

prohledali úplně všechno. A nic nenašli. A co ty stopy a všechny ty krásné

historky, co jsi nám vyprávěl? Vysvětlíš to, co?

Lhal jsem.

Ty jsi lhal?

Cože? Lhal jsem.

Lhal jsem. Sakra Kristiáne, věřil jsem ti.

Víš co, něco ti povím. Litoju dne, kdy jsme se poznali. Jsi jenom lhář a

ubožák. Tohle mi zaplatíš. Už nikdy nebudeš pracovat. Jsi mrtvej.

Skončil jsi.

Potápil jsem karié.

Ale věděl jsem, že litovat nebudu.

Díky, příteli.

Nezapomenu.

Nikdy o něm nepromluvím.

Veď pátrání. Najdi jeho rodinu.

Jestli nějakou má.

Dej jeho mace vědět, že žije.

Je výjimečný.

Slip mi to.

Slipuju, bratře.

Ještě něco.

Jestli jednou dítě pouště potkáš, dej mu tohle.

Tak zatím.

A proto ten příběh znáš i ty.

Je to fotka Ibrahima a... Kristiana.

Ze dne, kdy se jejich cesty rozešly.

To je táta.

Christian byl můj děda.

Dědo.

Už to chápeš?

Měl jsem sen, toužil jsem po slávě.

Stát se novinářem, říkat příběhy, ale... Budu mlčet, abych

ochránil dítě.

Obětoval jsem kariéru, zvučné jméno.

Rozhodl jsem se lhát, abych zachránil nevinného.

Radši jsem vypadal jako podvodník, než abych přišel o čest.

Protože ten malý kluk, bez pravidel, bez norem, mi ukázal, co

znamená být člověkem.

Proč si přestala?

Protože už nevím, co dělat.

Nevím, jestli mám právo ten příběh vyprávět.

Naopak, ten příběh vyprávět musíš. Ale ne po tom, co udělal děda.

Všichni to tajili. Proč bych ho vůbec měla vyprávět? Pleteš se.

Ten příběh nikdy skrytý nebyl.

Zůstal v ústním podání.

Tak jsme věděli, kdo ho slyší.

Byl to náš způsob, jak Adaru chránit.

Ale Adara je mrtvý.

Už dost dlouho.

Pamětníci pomalu mizí a legenda s nimi.

Tak prosím, Sun.

Rozšíř legendu o mém dědovi, jak jen to půjde.

Napiš ji.

Dobře.

Vyprávěj mi dál.

Takže... Od toho dne Ibrahim, věrný svým

slibům, rozmluvil hlasy pouště.

Kočovníci, pastevci, velbloudáři a tak dále si to předávali.

Nechci, aby Adaru chytili.

No... Ty jsi už měl spát. Nemůžu usnout.

Já taky ne. Já taky ne. Vypráví konec. No to.

No to. Prosím, já to spadnu.

Tak nám to řekni. Vždyť ten příběh znáte na spamě. Ale takhle si ho nikdy

nevyprávěla. Vyprávíš ho tak hezky, prosím.

Šli za ním dva dny.

Pak ho nechali odejít.

Je tady.

Někoho přivezli.

Znáte ho?

Koho přivezli, nevíte to?

Kdo je to?

Co je to za dětce?

No tak, nehybej se.

Patří k nám?

Pár metrů od něj stála žena, o které se mu pořád zdálo.

Adaro, můj synu. V hlavě mu čím dál silněji znělo jedno slovo.

Mami.

Mami. Mami.

To je náš chlapac.

Našli ho.

To je náš ztracený chlapec. Byl v neznámu.

Vyvedený z míry a vyděšený.

Už je doma. Ale už se vůbec nesnažil utéct.

Děkuji.

Moc děkuji.

Byl pštrosem a teď měl být člověkem.

A vyšlo to?

Pomalu. Dlouho se nedokázal rozhodnout mezi matkou, kterou našel, a svobodou,

co ztratil.

Ale najednou se vše změnilo.

Když ucítil, jak mu srdce buší mezi žebry silněji, než kdy předtím.

Když uviděl mu babičku, dívku s očima barvy hvězd.

Tak věděl, že zůstane.

Vzali se a měli pět dětí.

To je jediná fotka Adary.

Podívej se na tohle.

Takže platí?

Napíšeš pokračování?

Děda mi vždycky říkal, že ten příběh má moc změnit život.

Vždycky jsem si myslela, že jde o můj, ale není to tak.

Musíš ho napsat ty. Je to váš příběh.

Ale já to neumím.

Ano, právě si to zvládla.

Dojdeš tak ke svému napajedlu.

Krátce po tom, co našel své lidské rodiče, začal Adara pravidelně chodit do

pouště za pštrosí rodinou.

Nikdy na ní nezapomněli. A on je nepřestal milovat.

Je to skutečný příběh s hrdinou jménem Adara.

V českém znění.

Petra Tišnovská, Aleš Slanina, Jan Škvor, Lukáš Jurek, Jolana

Hán Smyčková, Ivo Tajmer a další.

Překlad a úprava dialogů Miroslav Harant.

Produkce Markéta Kratochvílová, zvuk Martin Kratochvíl, Petr Kuba, režie

českého znění Klára Šumanová.

Vyrobila tvůrčí skupina Markéty Kratochvílové, studio Budíkov.

v roce 2026.

Bylo to tak důležité pro něj, aby se vědělo tyto lety.

Od tak malých do tak velkých, od tak blízkých do tak

dalších.

Učíš, jak to dělat, v každém místě, v každém

času.

Konec.