Original subtitles

Martin Kabát zpívá: Chceš-li, holka, vědět, chceš-li, holka, vědět,

jakej je můj dům?

Chceš-li, holka, vědět, chceš-li, holka, vědět,

jakej je můj dům?

Pod tím širým nebem to daleký pole

to je ten můj dům.

Pod tím širým nebem to daleký pole

to je ten můj dům.

Chceš-li, holka, vědět, chceš-li, holka, vědět,

jaká strava má?

Martin Kabát si píská

Ta pečeně koňská a voda dunajská

to je strava má.

Martin Kabát si píská

Vida ji, zrzouna!

Co tě vede, kamaráde!

Takhle jsem uondal... jedeš!

Já jsem uondal jinačí grenadýry než seš ty!

Takhle jsem divokýho janičára na dva kusy přepůlil,

že nohy nevěděly kde jim... ...v tu ránu hlava stojí.

A takhle jsem svou mušketou samotnýho bimbašu z kobyly sundal.

Bim prásk!

Rána z pušky

Tak vidíš, zrzoune,

když Pán Bůh dopustí, i břinkovice spustí.

Sarka Farka: Ani hnout, chlape! Sic máš kuli v játrech!

Martin Kabát: Ach sakra! Tak vono je nás tu víc!

A... to na mě míříš holí, a nebo máš opravdickou flintu?

Sarka Farka: Bambitku abys věděl! A hned dvě!

Martin Kabát: To je přesila!

A to jseš obyčejnej hajnej, a nebo sám pan fortmistr?

Sarka Farka: Já jsem ten proslulej loupežník Sarka Farka!

Já jsem ten hroznej arcimordýř,

co se všechno živý před ním třese!

Martin Kabát: No, to mně spad kámen ze srdce.

Už jsem se bál, že budu mít nějaký nedorozumění s hajným.

S loupežníkem je přece jenom jiná řeč.

Sarka Farka: Se mnou vůbec není žádná řeč!

Všechno živý, co potkám, zabiju, rozsekám, rozčtvrtím a basta!

Martin Kabát: Jo? A jak vlastně vypadáš?

Přes 4O let jsem na světě, ale živýho loupežníka jsem ještě neviděl.

Sarka Farka: Ani si to nepřej!

Kdo se na mě jedním očkem podívá,

hroznej strach ho v tu ránu pojme

a všechny vlasy se mu hrůzou zježejí!

Martin Kabát: Poslouchej loupežníku, to já se na tebe podívám.

Aspoň tím jedním očkem.

Není to nic platný.

Sarka Farka: Kdo na mě vobouma očima pohlídne,

husí kůže mu naskočí po celým těle

a do smrti smrtoucí veselej nebude!

Martin Kabát: Ba ne, loupežníku, ani tednemám strach.

Sarka Farka: A na koho já ke všemu ještě zlej kukuč udělám,

ten v tu ránu docela ztumpachovatí!

Martin Kabát: Nezbejvá, než abys na mě ten kukuč udělal.

Sarka Farka: Mordhadry krucityrkn, basama teremtete!

Himllaudonelement, horantýtutýkvantý!

Pišvonc kalibr, reteré, ha!

Martin Kabát: Kdepak. Je to marný.

Umřu a strachu nepoznám.

Sarka Farka: Hrom do smrku, to je ale nátura!

Celou radost jsi mně zkazil! Jakpak tě má jeden mordovat?

A poslouchej, ty bys moh být vod hodiny mlynářem na Čertovým mlýně.

Martin Kabát: Mlynářem? No, to není špatný!

Sarka Farka: No jo, ale čerti prej tam každýho hned lapnou.

A do půlnoci musí s nimi hrát pekelnej mariáš.

Martin Kabát: No, to by šlo. Sarka Farka: Ale kdo prohraje,

toho v tom mlejně rovnou rozšmelcujou.

Z dálky je slyšet pohvizdování

Já tu s tebou klábosím a živnost mně stojí!

Zalez! Nekaž mi řemeslo!

Lucius zpívá: V borovém na skále háji stojí pěkná poušt.

Za ní malinká zahrádka, vedle tmavá houšt.

Před okýnkem bublá potok skrze kvítečka,

asi třicet kroků dále stojí kaplička.

Sarka Farka: Dukáty nebo život!

Lucius: Šanžé passé. V tu ránu at, chlape, zkameníš!

Tak vida.

Heleme se! Nejste vy, vážený pane,

poustevník Školastykus?

Martin Kabát: Kdepák. Já jsem taky přepadenej, mladej pane.

Jenže já to měl horší než oni.

Na mě šel s bambitkou! Lucius: A co ta veverka?

Martin Kabát: No, to je jeho třetí obět.

Vy, já a tenhle zrzoun jsme takříkajíc druhové v utrpení.

Na mou duši, dočista kamennej. Lucius: No, to...

Martin Kabát: Kdyby nepohrdli, mladej pane,

dal bych jim obrat žebírka.

Lucius: A to já radši pozvu vás. Stryxomilokáram, pluto!

Abrakadabra šmel!

Martin Kabát: Můj ty Tondo, to je fortel!

Smích

Ty můj kokrháčku baculatá! Smích

Že jsem tak smělej, v které kuchyni se tak dobře vaří?

Smích

Lucius: Já bych vám to řekl, ale...

Ale vy byste dostal strach.

Prásknutí bičem

Martin Kabát: Strach? Ty můj frňousku zelenej.

Martin Kabát, vysloužilej dragoun, jaktěživ strachu nepoznal!

Lucius: Tak si na to sedněte.

Martin Kabát: Martin Kabát vždycky ve stoje! To si pamatujou! Vždycky!

Tak kde?

Lucius: V pekle.

Martin Kabát: To jsem si moh myslet.

To pořád jenom plamen pekelnej!

Ale to člověku neprozraděj, že se nad ním otáčej kuřátka a husičky...

Lucius: Ale do pekla je přece cestička široká a pohodlná!

Martin Kabát: Však mi zrovna ten kamennej patron

dohazoval nějakej Čertův mlýn.

Lucius: Ale, pane dragoune, načpak chodit ke kováříčkovi,

když můžete rovnou ke kováři?

Načpak Čertův mlýn, když se dá jít rovnou?

Martin Kabát: Kam?

Lucius: Tuhle ceduličku mně podepíšete a věc je vyřízena!

Martin Kabát: To půjde těžko, mladej pane!

Já psát neumím.

Tak budu přece jen muset hledat cestu do toho Čertovýho mlýna.

Lucius: Ale... ale to je maličkost, pane dragoune!

Šanžé passé! Hlavo, promluv!

Sarka Farka: Fujtajbl, celý tělo mě brní!

Lucius: Mluv stručně a k věci!

Kudypak vede cesta do Čertova mlýna?

Sarka Farka: Rovnou za nosem, ty čertový kvítko!

Lucius: Tak pojdte, pane vojáku! Máme kousek společné cesty.

Sarka Farka: Fujtajbl, to je brnění!

Moh bych si aspoň sednout?

Lucius: Tak si sedni!

Smích

Lucius: A podruhé si dej lepší pozor!

Sarka Farka: Vás dva mi byl dlužen čert!

Famfáry

Káča: Hele ho!

Včera ještě: Kačenko, sem, Kačenko, tam...

A dneska...

Holota myslivecká, frejířská!

Jeden jako druhej! Kouká jenom, jak by poctivou holku o věneček vošulil.

Dišperanda: Ale krásný je ten tvůj Hubert, Káčo.

Kudrnatý. Tělo samý sval a šlacha.

Káča: A co je to platný? Všichni jsou stejný.

Všichni z Líbáně, všichni z Dráždan, ale žádnej od Berouna...

Káča se směje: Nápadníci! A hned dva najednou!

Smích

Dišperanda: A ne! A ne! A ne! A ne!

Král: Ale, dceruško... Dišperanda: A ne!

Král: Bože, dítě, s tebou je kříž!

Dišperanda: Se mnou?! Král: A já ti povídám, že mě poslechneš!

Dišperanda: Ne! Král: Ano!

Dišperanda: Ne! Král: Ano!

Dišperanda: Ne! Král: Ano!

Dišperanda: Ne!

Král: Dítě, měj rozum! Dišperanda: A ne! A ne! A ne! A ne!

Já si toho paviána puntičkovanýho nevezmu! A basta!

Král: Ale, holčičko... Musíš chápat, že to je v dynastickém zájmu.

Dišperanda: Ani za nic! Všiml sis jeho nosu?

A jak mu odstávají uši!

Král: Má jasný rozum a ohled na veřejné blaho!

Dišperanda: A huhňá, abys věděl! Tak jaképak veřejné blaho...!

Král: Chceš tedy pojmout za chotě raději

prince lsidora?

Dišperanda: Ani kdyby to byl poslední mužský na světě!

Káča říká, že mu haraší na cimbuří.

Král: Ale, holčičko...!

Dišperanda: A ne! A ne! A ne!

Král: Ách...

Král: Jen trpělivost, mládenci! Však ona dostane rozum!

Lucius: A jejej, vegetarián!

Hamefuje kapridůro pyskumklejte fakudáto!

Hej hola, zbožný poustevníku, jsi-li pak doma?

Školastykus: Já se podívám. Kdepak bych byl?

Trávím čas na modlitbách.

Lucius: Mohu tedy vstoupit?

Školastykus: Vstup chutě, jsi-li dobrý.

Lucius: Budzdráv, moudrý muži! A přijmi tento dar od mého pána,

jenž v tobě nalezl zalíbení.

Školastykus: Co je to za nesmysly?

Hm...

Cítím z toho zápach spáleniny!

Neklamný příznak

mámení pekelných.

Lucius: Otče Školastyku,

cožpak to není docela jedno, čím sytíme své hříšné tělo?

Školastykus: Jedno? To ne!

Hm, či vlastně ano.

Ano, jídlo nám pouze dopomáhá,

abychom prodlužovali dobu pouti tímto slzavým údolím,

a tím i dobu našeho pokání.

Lucius: Znamenitě! Jenom...

Jenom na boj s hříchem a pokušením jsi přitom maličko pozapomněl.

Ale řekni mně upřímně, otče Školastyku,

míváš ty při téhle zchátralosti

nějaká ta pokušení? Víš, já myslím tělesná...

Školastyku: To... To, chvála Pánu Bohu, nemám.

Třicet let tu žiju... Lucius: O chlebu a kobylkách.

A v tom je ta chyba! Školastykus: No a?

Lucius: Pořádný poustevník musí přemáhat pokušení

devětadevadesátkrát za den. Školastykus: Ale...

Lucius: Aspoň, kdybys měl smyslné představy.

Dišperanda volá: Otče Školastyku! Lucius: Co to bylo?

Školastykus: To je Dišperanda. Zmiz cizinče!

Lucius: Tak přece jenom pokušeníčko?

Školastykus: Neblábol, cizinče!

Blíží se dcera našeho nejmilostivějšího panovníka!

Zajisté si jde pro duchovní posilu.

Dišperanda volá: Otče Školastyku!

Školastykus: Zmiz povídám! Lucius: Nezmizím!

Takové slečny, ty já rád. Školastykus: Zmiz povídám!

Tak jménem Boha tě zaklínám!

Lucius: Ale, to je nepříjemné! Ááááááá!

Hromy

Dišperanda volá: Otče Školastyku!

Dišperanda volá: Otče Školastyku!

Zas ponořen do modliteb?

Copak se mě ani nevšimneš?

Školastykus: Jé! Dobré nebe, to je překvapení.

Čemu vděčím za tak náhlou návštěvu tvé Jasnosti?

Dišperanda: Duchovní útěchu potřebuju, otče Školastyku.

Já chci ženicha.

Školastykus: Ale... ale Jasnosti!

Dišperanda: Božínku, jak já té naší Káče závidím ty její sličné nápadníky.

Pomysli si, každý týden má ta holka nového galána!

Školastykus: Ó Deus, omnipotens.

Zadrž! Zadrž, Jasnosti!

Taková darebná slova. Každým z nich si dláždíš cestu do pekla!

Dišperanda: Bože, Školastyku, ty máš takový šroubovaný sloh.

Když někoho bolí srdce jako mě, tak nehledá slovíčka,

ale popadne vždycky to nejbližší.

Kolikrát v noci nemohu samou touhou ani usnout!

Školastykus: Chm, chm... Dišperanda: No...

Tu si třebas až do svítání představuji takového ženicha.

Školastykus: Bože, Bože, Bože!

Dišperanda: Musel by být pěkně rostlý, spíš brunet než blondýn,

v očích aby mu jiskřilo, tělo samý sval a šlachu...

No, zkrátka krásný jako anděl!

Školastykus se směje: Jako anděl. Ha ha...

Co? Cože? Jako anděl...

Běda, Jasnosti! To je rouhání!

Lucius: Ta stará generace, ta má ale úzkoprsé názory, co?

Pardon, Jasnosti, dovolte, abych se představil.

Lucius - svobodný myslivec, a tady pana strýčka nezvedený synovec.

Školastykus: Ale vždyt... Lucius: Nic za to nedejte, když mě bude

zapírat! Dávno už odvykl příbuzenským stykům a přece...

Má nebohá maminka vždycky říkávala: Lucie, strýčka Školastyka si važ, ten to

z naší rodiny dotáhl nejdál.

Dišperanda: Jéé, vám to ale mluví závodní rychlostí.

Lucius: Cha... Školastykus: Táhni, ty pekla zplozenče!

Lucius: To jsi celý ty, strýčku, prosím tě,

když chceš prát špinavé rodinné prádlo, nech to až budem o samotě.

Školastykus: Ty vyvrheli... Lucius: Rodu, já vím!

A propó, kam pak si uklidil naši přesnídávku?

Slušelo by se, abys tuhle Jasnosti kousek nabídl, ne?

No v lese člověku vytráví, co? A jo...!

Prosím, Jasnosti, bažantí prsíčka náležitě protažená slaninkou.

Školastykus: Mámení pekelná! Lucius: Ano, Jasnosti, tenhle kousek

je vůbec nejchutnější. Ale, strýčku, nemrač se!

Školastykus: Ty... ty... ty dábelský zmetku!

Lucius: Vidíte, Jasnosti? A tohle já mám pořád na talíři!

Školastykus: Ty...! Dišperanda: Ale, otče Školastyku,

už dávno jsem nemluvila s tak inteligentním a roztomilým mládencem.

Školastykus: Říkám ti, Jasnosti, že je to pekelník!

Dišperanda: Že povím ve městě, jak si tady

ten svůj kobylkový program zpestřuješ!

Školastykus: Jé...! Có... cože?! Ale, probůh, to není pravda!

Lucius: Totse ví, strýček už nemá tak dobré zuby. To víte - stáří...

Neboj se, princezna to nepoví.

Dišperanda: Naopak, já jsem ráda, otče Školastyku, že jsem tě poznala

taky z té lidské stránky.

Hned jsi mi mnohem sympatičtější!

Školastykus: Ego te per sumum Deum obsecro!

Dišperanda: Kdepak je pan Lucius?

Kde je?

Školastykus: Konečně v pekle.

Dišperanda: Pane Lucie!

Já se hněvám, otče Školastyku, abys věděl!

Lucie! Školastykus: Královská Jasnosti...

Dišperanda: Nic mi nevykládej! Já si ho najdu i bez tebe!

Lucie!

Školastykus: No, to bude ostuda!

Káča zpívá: V nejhořejší hospodě

muzika pěkně hraje.

V nejhořejší hospodě

muzika pěkně hraje.

Pudem se tam podívat, kdopak to tam tancuje.

Pudem se tam podívat, kdopak to tam tancuje.

Tancujou tam myslivci,

mají zelený šaty.

Tancujou tam myslivci,

mají zelený šaty.

Kloboučky premovaný, na nich třepení zlatý.

Káča: Ty hloupá holka...

Ty tady vyzpěvuješ vo myslivcích, jako kdyby kdoví co...

Zatím je to taková holota!

Jémine! A já bych se chtěla tolik vdávat!

Toho panskýho služebnictví, tý falše a těch kudrlinek

už mám plný zuby! Radši bych dřela na chalupě,

až by mi klouby v těle praskaly!

Vdej se, Kačenko, vdej!

Vždytjsi docela pěkná holka!

Ale kde popadnout ženicha?

Třeba tomu nejčernějšímu čertu bych duši upsala,

jen, aby ňákej přišel!

Lucius: Rixum pixum terafixum! Tu jsem, Kačenko, jako na zavolanou!

Káča: Fuj!

Já myslela, že je to hastrman, nebo sám rohatej,

a vono zatím takový mlíčňátko myslivecký!

Kde si se tu vzalo, sojče nevopeřený?!

Lucius: Vypadlo jsem z hnízda, cožpak to nevidíte?

Káča: No, jen co je pravda! Peroutky to eště nemá

a jazejček už má proříznutej pěkně navostro!

Co tady strašíš lidi?! Zelenáči!

Lucius: Já nejsem myslivec, já jsem čert!

Káča: Však mně by byl čert milejší! Aspoň bych si mu mohla říct vo ženicha.

Lucius: Jen račte vyjevit své přání! Jaký má, prosím, být?

Máme na skladě všechny sorty ženichů. Černé, blond i nazrzavělé,

ducaté i vyzáblé, plešouny, hranáče i třasořitky, trumbery i chytráky!

Káča: Panečku, tomu ta huba jede!

No, co se mě tejče...

...radši bych vlasatýho než plešouna.

Ale jestli to plešouni myslívají s chudejma holkama poctivěji

než kudrnáči, může mít hlavu jako koleno!

Lucius: Prosím, koleno, koleno, koleno... k, k, k...

Káča: Hlavně, aby znal vorat, vláčet. Kladivo, sekeru, aby uměl vzít do ruky,

a... ženu potěšit. No, to se patří k věci.

No, ale co je mi to všechno platný, když tu nejni čert, aby mi to přání splnil?!

Lucius: A já jsem snad vosk?! Káča: Ty jsi mluvka, lhář,

ale ne čert! Lucius: Tak si sáhněte. A co je tohle?

Aha? Vypadá to snad, jako by mně maminka nabacala válečkem?

Káča: Na moutě duchu,

ten zelenáč má vopravdovský rohy!

No!

Káča: To je potom jiná písnička! Lucius: Ha ha.

Dišperanda volá: Lucie! Lucie! Káča: Co to bylo?

Jako hlas naší princezny. Lucius: Co vás vede, Kačenko!

To mě shání dáblova babička!

Honem se někam schovejte! Babička to vidí nerada,

když chodím s děvčaty. Dišperanda volá: Lucie, hola hej! Lucie!

Lucius: Ted, babo, rad, Dišperanda volá: Lucie!

Jak to mám všecko zastat? Káča: Kdepak vězíš, zelenáči?

Dišperanda volá: Lucie! Lucius: To aby ses, Lucie, roztrhl

a rozdvojil, máš-li těm dámám najednou vyhovět.

Lucius: Trombolante, mordomáro!

Taky že se roztrhnu!

Dišperanda: Konečně, kam jste tak najednou zmizel, pane Lucie?

Lucius: Vaše Jasnost mě hledala? Dišperanda: Ano.

Totiž ne! Já hledám Káču, abyste věděl!

Lucius: Hm, ten protiva strýček vás tak popletl,

že hledáte Káču a voláte Lucii!

Tak vy jste se mnou vůbec nechtěla mluvit?

Dišperanda: Ano... totiž ne!

No... no... ...vlastně chtěla.

Lucius: Hm, hm. Dišperanda: Pane Lucie, když já jsem

tolik neštastná, že už ani nevím, co chci a co nechci.

Lucius: Já vím, doma vás ženou do vdavek, vidte?

Dišperanda: Cožpak o vdavky, to já bych se vdávala ráda.

Lucius: Ale ti ženiši, hm, ojojojoj, to je svízel... Hm.

Dišperanda: Jé! Jé, jak to víte? Lucius: Já vím všecko!

Romuland, lsidor... Che! He hé...

Dišperanda: Cožpak se pro mě nenajde nějaký slušnější ženich?

Lucius: Aby byl pěkně rostlý.

Dišperanda: V očích, aby mu jiskřilo.

Lucius: Tělo samý sval a šlacha.

Radši brunet než blondýn.

Káča: A neucukne před veselkou! Lucius: Že by ucuk?

Ani pomyšlení! Půjde pod pantofel jako voleček na porážku!

Ale co dím, jako do nejštavnatějšího jetele se požene.

Káča: A co za to, čerte, chceš?

Lucius: Nic.

To se vezme kousek papíru...

...a na ten papírek se pěkně dopodrobna vypíše,

jak má ten ženich vypadat.

Dišperanda: To já už umím nazpamět. Lucius: Tak vidíte.

Pak to jednoduše podepíšete. A basta.

Káča: Podepíšu? Lucius: Ještě maličkost...

...vlastní krví. Dišperanda: Jé, to bude bolet!

Lucius: Ale, to stačí malé píchnutíčko.

Káča: Ne, ne, v tom je nějakej háček! Lucius: Ha ha.

Dišperanda: A když to udělám,

co pak? Lucius: Pak už nic.

Ledaže byste to večer před jedenáctou

donesla do Čertova mlýna...

...a zítra můžete mít ohlášky.

Káča: Ohlášky?

A třeba všecky tři najednou?

Lucius: Všecky tři. Atse provoz nezdržuje!

Káča: A říkáš, milej zlatej,

do Čertova mlýna? Lucius: No.

Dišperanda: Ale tam straší! Lucius: Nesmysl!

Přeci nebudete pověrčivá?!

Káča se směje:

To nejsem.

Káča: Ale, když já ti, ty čírtě mlíčný, moc nevěřím!

Rohy sice máš, ale... Lucius: Dobrá,

já vám tedy pošlu do mlýna staršího kolegu.

Možná, že se uvolí i sám Lucifer.

Káča: Tak jo. A tedmi najdi princeznu!

Lucius: Čichám, čichám, že je někde na blízku.

A! Támhle.

Já zmizím, aby nás spolu neviděla.

Káča volá: Jasnosti! Dišperanda: Káča!

Káča volá: Jasnosti! Dišperanda: Atnás nevidí!

Káča volá: Jasnosti!

Káča volá: Jasnosti! Dišperanda: Kdepak jsi běhala, Káčo?

Káča: Ale... trošinku jsem se támhle

zapovídala s nějakou starou babkou. Dišperanda: Tak pojd!

Káča: Moc užitečný věci jsem se vod ní dověděla...

Dišperanda: Nó, otec Školastyk, taky není k zahození,

když jde o dobrou radu. Káča: A poradil vám

ten starej plesnivka něco rozumnýho? Dišperanda: Poradil.

Mám vzít kousek papíru... Káča: Ježkovy voči!

Já taky. Dišperanda: A napsat tam,

jakého ženicha si přeji.

Káča: Vlastní krví, že jo? Dišperanda: Káčo...

...ty jsi poslouchala! Káča: Na mou duši, ne!

Ale jestli ještě řeknou, že se to má dát...

Dišperanda: Do mlýna... Káča: Čertovýho!

Dišperanda: Káčo!

To není jen tak!

Já se bojím! Káča: Hlouposti!

Čeho?

Pár starejch čertů nám nemůže veselku zhatit!

Skřehotání žab

chrápání, hvízdání ze spaní

Lucius zakřičí: Holomajt kurumajt pante fárum!

Lucius: Holoto plesnivá čertovská! Vstávejte, když k vám přijde návštěva!

Vždyttu chlapi shnijete za živa!

Omnimor: Co ty jsi zač?

Ty jsi ně... ně... nějaká revize?

Karborund: Dytje ještě brzo, ještě se nestraší!

Omnimor: Až vo... vo... vo... vo... ...vod jeden... jeden...

Karborund: Náctý! Omnimor: Náctý.

Lucius: Já nejsem žádná revize, ty hňupe smradlavá!

Já jsem pan Lucius, čert první kategorie.

Loni jsem absolvoval pekelnou akademii s vyznamenáním!

A tedjsem export, import - jemná elegantní práce.

Hm...

Karborund: Jó, to jsou ted v pekle vymoženosti.

Omnimor: Jó, he he. Karborund: To za našich mladejch let

nás jednoduše strčili do světa.

A řekli: Pokoušej lidi! A hotovo!

Tak to tedy klobouk dolů.

My jsme jenom hloupý venkovský čerti.

Lucius: Však já bych se s váma taky nešpinil,

křupani opelichaní, kdybych tady neměl svoji prácičku.

Omnimor: Tak, to zas prrr!

Tady je nnnáš rrrevír!

Lucius: Kuš, pitomče! Objednal jsem si dvě krasotinky.

Před tvou zahnojenou palicí by vzaly do zaječích.

Prásknutí bičem

Karborund: Tak tady se ženský nesvádějí! To my nemáme v pácu!

Omnimor: Jjó! Karborund: Tady se vodjakživa strašilo!

Omnimor: A a a a a a taky se tu h h h hraje...

Karborund: No. Omnimor: Pekelnej mariáš!

Karborund: Ženský nám sem nezavlíkej! Omnimor: Jó.

Ozve se kýchnutí

Lucius: Máte tu nějakou špehýrku? Omnimor: Máme.

Karborund: Tuhle.

Ozve se kýchnutí

Martin Kabát kýchne

Lucius: Tak toho vám dám, abyste neřekli.

Ale jak mi ho, chlapi, nedostanete do pekla, tak si nepřejte ten rambajz

na direkci! Omnimor: Bez...

Omnimor šeptá: Bez starosti, jjá mám ccinknutý kkarty.

Skřehotání žab

hlasitý výkřik

Káča: Jen jdou a nebojej se nic, Jasnosti!

Zvuky nočního lesa

Káča: Kdyby na nás přece jenom někdo vyskočil,

foustnu mu tou lucernou jednu přes klapačku, jen se voblízne! Áh!

Dišperanda: Ááááh! Káča: Jdou!

Jsme na místě, Jasnosti.

Lucius: Ty slečny si vezmu na starost sám.

Kolik je hodin? Omnimor: Ddde deset!

Lucius: Ách, tak to mám ještě hodinku času.

Dišperanda: Káčo! Já bych tu na tebe radši počkala.

Káča: Spánembohem počkaj, Jasnosti, ale dají mi tu svou ceduličku.

Dišperanda: Tumáš. Jé, nebo radši né.

Káčo, prosím tě, vratme se domů, dokud není pozdě.

Káča: Hlouposti!

Dišperanda: Kačenko!

Klepání na dveře

klepání na dveře

vrzání dveří

Martin Kabát se směje: Mordyjánskej život!

No, jen dál, křepeličko!

Nic se nevostejchej!

Káča: Líběj vodpustit,

já sem jdu skrze tu žádost vo toho ženicha.

Martin Kabát: Jo, vo ženicha!

No, to se nedivím, takový kvítečko rozkvetlý

si zrovna žebroní, aby už je nějakej pořádnej mužskej utrh.

Káča: Líběj rozumět,

já chci podat písemnou žádost,

jestli by vo ňákym neráčili vědět.

Martin Kabát: A co takhle já? No?

No, jakpak já se ti líbím, pěnkavičko?

Káča: I čerta starýho...

Ráčej prominout.

Já to tak nemyslela.

Vědí, já potkala toho frňouska Luciusa

a von mě poňouknul, abych si k vám podala tu žádost.

No, Luciusovi já nevěřím, to je takový hříbě nevycválaný,

ale voni jsou pořádnej plesnivej starej čert

a k nim člověk může mít důvěru. Martin Kabát: I ty sojko jedna!

Tak plesnivej starej čert?

No, holka, jakej jsem, takovej jsem... Co se dá dělat?

No a jakýhopak ženicha si přeješ, sejkorko?

Káča: Já nejsem sejkorka ani pěnkava, aby věděli, ale Káča!

A chtěla bych ňákýho chlapa pořádnýho, aby moc nepil,

ani nekarbanil. Martin Kabát: Aha.

No, a kde máš tu písemnost? Káča: Tuhlec.

Ráčej to prohlídnout, jestli v tom nejsou chyby.

Martin Kabát: To jsi psala červeným inkoustem?

Káča: I kdepak! Vlastní krví je to psaný!

Martin Kabát: Kuš! Káča: Jo,

abych nezapomněla, tuhlec je ještě jedna,

vod naší princezničky. Martin Kabát: A heleme,

tak princezna Dišperanda taky, taky...

No, žežuličko, už je to zařízený,

ženichy budete mít, jedna radost!

A tedjdi hezky domů a že posílám princezně pac a pusu.

Káča: Poníženě ručičky líbám, pane čert. Martin Kabát: Běž!

Housata hloupý.

Máte štěstí!

Dišperanda šeptem volá: Kačenko!

To jsem já. Káča: Jasnosti!

Všechno je zařízený, všechno je hotový!

Dostanem ženichy, jaký jen...

zvonění budíku

Káča: Pánbůh s námi a zlý pryč! Uháníme vodsad, Jasnosti,

čerti jsou nám v patách!

Zvonění budíku

skřípání, vrzání a bouchání

praskání stropu

Karborund: BI bl bl bl...

Zemskej červe!

Uhodila tvoje poslední... hodina!

BI bl bl bl... Tedty!

Omnimor: Dddej sem dušši, chchchlape bídná!

Tedty zas. Karborund: BI bl bl bl...

Co? Omnimor: Rrradši se zzeptej,

jestli umí mariášek. Karborund: Porád...

BI bl bl bl...

Omnimor: Dělej! Karborund: BI bl bl bl...

Duši sem dej, chlape bídná! BI bl...

Budliky, budliky, budliky! Bud...

Martin Kabát: Jen mi na ni šáhni, ty mezuláne chlupatá!

Karborund: Budliky, budliky, budliky! BI bl bl bl...

Martin Kabát: Budliky.

Karborund: Bu... Von se nebojí.

Martin Kabát se směje

Karborund: Bud...

Omnimor: Tedjste se měl bát, vlastně.

Ale nic ve zlým, pane pocestný, my bysme si jen rádi zahráli mariášek.

Karborund: BI bl bl bl... Martin Kabát: Mariášek?

Omnimor: Hm. Martin Kabát: No, co se mariáše tejče,

nejsem nic proti. Karborund: Budliky, budliky, blll!

Martin Kabát: Atpřestane s tím bll... ...blemcáním a skučením!

Karborund: BI bl bl bl... Omnimor: Přestaň!

Karborund: BI bl bl bl... Omnimor: Porád s tím...

Karborund: BI bl bl bl... Omnimor: Blemcáním!

Že tě taky hhuba nebolí. Karborund: BI bl bl bl...

Omnimor: Malá dává a jejejedem. Karborund: Počkat! Porád...

A vo co budeme hrát?

Copak může tuhle pan pocestnej vsadit do hry?

Martin Kabát: Nic víc, než svou čest, hacafíre.

Ale tý není zrovna málo.

Karborund: Na to ti nesedne ani ten nejhloupější čert.

Omnimor: Malá dává a jedem! Karborund: Počkej!

Á... co kdybysme si zahráli...

...takhle, řekněme...

Omnimor: Che che che che... Martin Kabát: No?

Karborund: Che che che... Omnimor: Che che che che...

...vo dušičku? Martin Kabát: He he.

Karborund: Che che che... Omnimor: Che che che che...

Martin Kabát: Cha cha cha.

Karborund: Hi hi. Omnimor: Che che che che...

Martin Kabát: He he. Omnimor: Che che che che...

Karborund: Hi hi hi. Martin Kabát: Cha cha cha cha.

Rána do stolu

Martin Kabát: Už jsem ti řek, špindíro, abys mi na duši nešahal!

Karborund: Hm, to je pak těžký! Vo něco se přece hrát musí!

Martin Kabát: Tak mi půjčte pár šestáků do hry.

Karborund: Vy jste se zbláznil, člověče!

Omnimor: Malá dává! A jedém!

Martin Kabát: Nic. Hrát se nebude.

Vy mi půjčit nechcete a já peníze nemám.

Omnimor: Koukej, Karborunde,

tak mmu nějakej ten ššesták pučíme.

No...

Karborund: Tak mu půjč! Omnimor: Tumáte, pane.

Karborund: Malá dává.

Martin Kabát: I vy švindlíři zatracený! Copak je tohle?

Karborund: To nic. To je krapátko vodřený.

Martin Kabát: Já ti dám vodřený... Poznamenaný jsou!

S těmahle se bude hrát! Ty jsou poctivý.

Karborund: S těma zase já nehraju!

Omnimor: Kamaráde, aspoň třřikrát ddokola.

Karborund: Ale... Omnimor: Hm?

Martin Kabát: Tak co?

Karborund: Tak dobře, já dávám.

Čerti si zpívají

Martin Kabát si pozpěvuje: Chceš-li, holka, vědět,

chceš-li, holka, vědět, jakej je můj dům?

Omnimor: Tobě to ttaky ttrvá, nnež to rozdáš.

Karborund: Než to dořekneš, tak to mám rozdaný!

Omnimor: Kdybys nepovídal.

Čerti si zpívají

Martin Kabát: Pšššt!

Barva. Omnimor: Dobrá.

Martin Kabát: Nečum! Omnimor: Nečum!

Karborund: Jo. Martin Kabát: Sedm červených.

Omnimor: Ty bejvaj dražší. Karborund: Flek jako Brno!

Martin Kabát se směje: Na hru i na sedmu?

Dej pozor, dáblíku, atse nepřepočteš!

Re! Jedem!

Martin Kabát si píská

Omnimor: Sakraholte, to je mrzutý!

Omnimor se směje: Co... co... co... ...takhle?

Martin Kabát se směje: Takovejch mám 54, každou jinou.

A tedse podrž, pekelníku! Rejpnu tě mezi žebra. Rup!

Omnimor: Sakra, já měl radši počkat!

Martin Kabát: To máš jedno, plavajzníku, do tý žumpy spadneš stejně.

Tedvytas tu pravou luciferovu, strejčku.

Omnimor: Když ty to hraješ moc dddivoce!

Martin Kabát: Jdi do háje zelenýho! Takový bačkory házím pod stůl.

Trumf!

Čtyřicet!

Zase trumf!

Rup do ní! Tady je ta sedma, kde máš toho flíčka, ty utřinose?

Karborund: Hraješ to jako ponocnej!

Omnimor: Já už vvyšel ze ccviku.

Martin Kabát: Tak to máme čtyřicet... ...padesát...

šest, sedm, osm, devět... deset. Tak je to rovnejch sto.

Ale tady je ještě jedna mrška. Tak to bude sto deset.

A jejej, jejej, holoubkové, to bude drahota!

Lucius: Ohrndírové!

Ala dýkém fernále!

Volám tě, doktore Solferne, mistře nad mistry! Magneti fenticime!

Přijdve své velkolepé moudrosti zakročit, než se strhne ostuda!

Omnimor: Barva. Karborund: Dobrá.

Martin Kabát: Počkej, hubo plechová.

Jeden velkej, pekelníci.

A to tak patřičně velkej, jak ho Martin Kabát pro své úmysly potřebuje.

Lucius práskne bičem: Eston drante kuparvilo!

Volám tě podruhé, doktore Solferne!

Ten dragoun nás chce zruinovat!

Karborund: Flek! Martin Kabát: Větší!

Omnimor: Ještě větší! Martin Kabát: Rup do toho!

Ten největší flek v celým slzavým údolí!

A tedšavle ven, vemem to tryskem!

Tramtadadá, tramtadadá! Za mnou, čerchmanti.

Válečný štěstí Martinovi přeje!

Tak to nemusíte počítat. Dejte sem ty dva pytlíky.

A budeme vyrovnaný!

Lucius: Tyja drunde hukydáto, dronte váro ustan patro!

Volám tě potřetí, velký Solferne!

Všechen kapitál je v prachu!

Hřmění

čerti křičí

Solfernus: Dovolte, vážení hosté, abych se představil.

Jsem doktor Solfernus.

A přicházím vám nabídnout své služby.

Lucius: To je dobře, pane doktore, že jste přišel.

Lucius: Ti... Solfernus: Kušuj!

Jsi větší hňup než oni!

Lucius: Ale já jsem... Solfernus: Mlč, ignorante!

Lucius: Vždytani nedutám. Solfernus: Dutáš a hloupě dutáš!

Zmiz!

Omnimor: Prosím, dutal.

Martin Kabát: Pro krindáčka, pane doktor, nač ta přísnost?

Solfernus: Třesu se hněvem, pane Kabáte,

když vidím tak bystrého člověka, jak račte být vy,

ve společnosti takových přitroublých otrapů.

Martin Kabát: Abych jim pravdu řek, pane doktor,

mně je čert jako čert.

Každej drobátko smrdí peklem, že jo?

A s kým tedmám mastit karty?

Solfernus: Jsem vám k službám sám.

Solfernus: Co byste říkal očku?

Je to mnohem rychlejší a napínavější.

Martin Kabát: Voni jsou asi advokát, že jo, pane doktor?

A já jsem odjakživa slýchal, že advokátům jde víc o peníze než o hru.

Aby rozuměli, já bych těmhle žlutejm ptáčkům nerad

zbůhdarma trhal křidýlka.

Martin Kabát i Solfernus se smějí

Solfernus: O peníze mně vůbec nejde.

Ty dukáty si můžete schovat. Budem hrát o něco jiného.

Martin Kabát: A jeje jeje jejej,

tak o tomhle větříčku já už dávno vím odkud fouká!

Takhle... takhle o dušičku, že jo, pane doktor?

Martin Kabát i Solfernus se smějí

Solfernus: Pročpak ne, pane Kabát?

Pro vás je to zhola nepotřebná věc.

Kdežto pro mě má cenu, abych tak řekl, sběratelskou.

Martin Kabát: Aha. Solfernus: Sbírám ze záliby duše,

jako jiní sbírají porcelán nebo cínové korbele.

Solfernus se směje: A ta vaše duše, pane Kabáte,

to je věru pěkný exemplář.

Račte rozumět - pro sběratele! Martin Kabát: Jo ták.

Solfernus: Vsadte duši! A já vsadím takový pytel peněz,

že je ani za týden nestačíte odnést.

Martin Kabát: Kouknou, pane doktor,

jestli si mám vybrat mezi mrazejkem nebo teploučkem,

jsem vždycky pro teploučko.

Jenomže tam u nich dole prej drobátko moc připaluje.

Solfernus se směje:

Nebudte dětina, pane Kabát!

S tím ohněm pekelným to jsou babské tlachy!

A duše? Cha cha! Viděl jste někdy duši, pane Kabát?

Mohu vám směle říci, že je to mnohem míň než pořádný rybí měchýř!

Takové pfff, nafouknuté nic! Zvážit ji nemůžeš, změřit ji nelze,

chutná neslaně, nemastně, nevydává ani vůně ani smradu.

Tak co? Je libo karty?

Budu držet bank.

Martin Kabát: No, jestli je to s tou duší jak říkají, pane doktor,

tak ani nestojí za hru.

Solfernus: Jak račte, pane Kabát!

Ale mou povinností je vás upozornit, abyste myslel na stará kolena.

Martin Kabát: Tak za tu starostlivost jim pěkně děkuju, pane doktor,

ale já už se s nouzí a bídou tak dlouho bratříčkuju,

že by ty krasotinky beze mě nemohly ani bejt.

Moje celá mohovitost jsou kalhoty a kabát.

A kdybych ani kabát neměl, vzal to nešt! I bez kabátu se dá žít!

Solfernus: Víte co, příteli?

Tak si zahrajeme o ten váš kabát!

Martin Kabát: O kabát? No, proč ne?

Je na něm sice o nějakou díru víc, než kolik jich vymyslel krejčí,

ale proti dukátu v sázce vždycky obstojí, pane doktore. Vždycky!

Solfernus: Já vsázím deset dukátů!

Abyste věděl, že to s vámi dobře myslím.

Martin Kabát: Tak jdou, pane doktore!

Martin Kabát: Hrajem! Dávaj!

Martin Kabát: Kšššc!

Huš!

Solfernus: Stačí?

Marti Kabát: Ještě jednu! Solfernus: Tady je třetí.

Martin Kabát: To je moc.

Kabát je v pekle. Ve zdraví ho užijou, pane doktor.

Čerti se smějí

Solfernus: Přece jen jsi hlupák, zemský červe!

Martin Kabát: Ježíšmarjá, úpisy!

Čerti se hlasitě smějí

Martin Kabát: Jsem já to nemehlo!

Takový dvě krásný dušičky strčím čertu do tlamy!

To ne! To, sakra, ne!

Lucius zatleská a pískne

Školastykus: Hm! Mámení pekelná.

Jedeš! Jedeš!

Ty nemravo!

Jedeš!

Lucius: Dědek trouchnivá! Já mu vybírám nejjemnější soustíčka,

blondýnky, černé i do zrzava!

Tu pošlu outlou, tu zase baculatou. Děvčata jako broskvičky!

Ale dědek jen nadává a kritizuje!

Omnimor: No! Školastykus: Pff!

Žena... žena je nástroj dáblův!

To já znám. To já znám. Cha!

Lucius: To nemá z vlastní hlavy. To musel někde číst.

Omnimor: No.

Školastykus: Já vám... Ah!

Školastykus: Ó, běda!

Jé...!

Nestydy nestydaté!

Ženské nemravné!

Lucius: Deset slečinek bych sváděl raději,

než jednoho poustevníka!

Lucius: Takhle se jedná s dámou, ty křupane?

Famfáry

Voják volá: Hej, hola, kde jste kdo?!

Famfáry

Káča volá: Jasnosti!

Jasnosti!

Dišperanda: Už jdu!

Famfáry

Káča: Jasnosti, ten je hezkej!

Dišperanda: Káčo! Káča: Copak?

Dišperanda: Já se bojím.

Káča: Čeho, Jasnosti? Mužskýho?

Martin Kabát: A tedmě poslouchejte!

Ta vaše princezna Dišperanda upsala duši čertu!

Školastykus: Ale... To není pravda, ty klevetníku!

Martin Kabát: Říkám vám znovu, včera večer upsala princezna svou duši čertu.

Školastykus: A jak to můžeš dokázat? Martin Kabát: No, jakýpak důkaz?

Na vlastní oči jsem to viděl.

Školastykus: Jé! A proč by to dělala?

Co ji k tomu hnalo?

Martin Kabát: To je vidět, že neznáte ženský plemeno.

Proč... Pro ženicha.

Školastykus: Kdepak je... Cože?

Pro ženicha?

Je-li to pravda, vandrovníče,

pak svolám na tu bezbožnou holku

oheň a síru hněvu božího!

Martin Kabát: Co se přísnosti tejče,

vidím, že to umíte brát pěkně vod podlahy, svatej otče!

Školastykus: Kéž by ji tlama pekelná...

Martin Kabát: Poslouchejte, pane poustevník,

třeba ještě není pozdě.

To bysme byli divní mužský, kdybychom princeznu s Káčou nechali...

Školastykus: Ta hříšná Káča se taky upsala?

Martin Kabát: No! Školastykus: Hm...

Bodejtby ji rarach sám napích

na nejšpičatější, tento...

Martin Kabát: Dejte pokoj, pane poustevník,

neberte všecko tak hrr, hrr!

Holky jsou mladý. Spustily se z nerozumu!

Takový dvacetiletý tělo, to je horší než mlíko na rozpálený plotně!

Školastykus: Kdo podá peklu prst, je ztracen na věky!

Martin Kabát: To přece není možný, aby člověk pro jednu takovou

mladickou hloupost na věky propadl peklu!

Školastykus: Mlčíš, rouhači!

Říkám-li to já, tak je to definitivní.

Martin Kabát: Ale prokrindapána, tak proč nás Pánbůh vydává v šanc

všelijakýmu tělesnýmu chybování,

když nás potom pro každý to škobrtnutíčko tak přísně trestá?!

Školastykus: Škobrtat nikdo nemusí.

Já jsem na světě šedesát let

a ještě jsem neškobrt!

A proto mě jistě čeká

mnoho slastí nebeských.

Martin Kabát: A to ti na těch holkách vůbec nezáleží, poustevníku?

Školastykus: Nezáleží!

A vůbec na nikom z té lidské sebranky už mi nezáleží!

Co je mi do světa? Atse každý postará sám o sebe a je to!

Martin Kabát: No, tak vida! Tak ty jseš svatej...

Ale lidskej nejsi, poustevníku!

A to je podle mýho veliká chyba!

Školastykus: Neurážej, hříšná nádobo! A jdi svou cestou!

Martin Kabát: Však půjdu. Ale jestli ti tentokrát Pánbůh za pravdu,

tak to bych se ale musel strašlivě mejlit!

Školastykus: Né, né! Jen jdi! Jen jdi!

Nebeské famfáry

Teofil: Budzdráv, otče Školastyku!

Školastykus: Vítám tě, anděli Teofile!

Vítám! Konečně příjemnější návštěva.

Teofil: Můj pán ti posílá denní chléb. Školastykus: Já vím.

Poníženě děkuju Pánu Bohu.

Sláva Hospodinu na nebesích!

Jenom... tohleto?

Sláva! Sláva!

No, poslouchej, anděli, vždytty jsi celý uplakaný!

A vám andělům přece nic neschází.

Anóbrž trávíte svůj čas u věčné blaženosti.

Teofil: Princezna Dišperanda a ta její služebná upsaly duše satanovi.

Školastykus: Tak tedy přece. No, tak tedy budou slečny pykat.

Teofil: A ještě včera byly jejich duše čisté jako okvětí bílé lilie.

Školastykus: Kdyby se takovéhle rozmařilosti, smilstva

a nemravnosti, pro nic za nic odpouštěly... Cha!

Za chvilku by nebyla na světě žádná disciplína!

Každý by si hřešil vesele, co by hrdlo...

...a nebo jiné hříšné oudy ráčily.

Teofil: Ale náš Pán opravdu...

Školastykus: Né! Já vím taky leccos o nebeské praxi, milý Teofile!

Teofil: Ale náš Pán říkává,

že se zrovna na tyhle věci musí pěkně polehoučku.

S citem. Školastykus: Jakýpak cit?

Koukol se musí oddělit od zrna.

To je bez debaty!

Podívej se na mě!

Já, například, jsem ryzí zrno.

Třicet let jsem, pokud vím, ani myšlenkou nezhřešil.

Tělesné žádosti jsem řádně umrtvoval.

Jak já například bych k tomu přišel,

abych za všechny tyto mimořádné zásluhy

byl odměněn stejně jako každá hříšná, neřestná holka!

Teofil: Ale já přece jenom myslim, že nemáš tak docela pravdu.

Školastykus: A zas já vím, že pravdu mám!

Na lidi musí být přísnost!

Mrskati je budeš metlami železnými! A b...

Kam jdeš?

Školastykus volá: S takovouhle sentimentalitou

bychom to daleko nedotáhli, anděle!

Rány z děl

Král: Korunu! Kde mám korunu?

Prokristapána, korunu! Už začali střílet!

A v kašnách atteče víno!

Hned! Atženich vidí, že na to máme!

Káča volá: Veličenstvo! Veličenstvo!

Král: Co křičíš? Káča: Zapomněli žezlo.

Král: Aha.

Pěkně děkujeme.

Káča se směje trubači troubí

Trubač volá: Jeho Veličenstvo král ráčí

přislíbit ruku nejjasnější princezny Dišperandy

vznešenému princi lsmailu ze Solfernesie.

Školastykus: Ó, ó...

Karborund: Tedy Kačenko, já bych si to pokládal za velikou čest,

kdyby sis mě vybrala... ...za ženicha.

Káča: A čímpak tam vlastně jsi u toho vašeho prince?

Karborund: Já? Já jsem ten nejhlavnější.

Víš, přes všecky. Káča: A to já bych radši chalupníka.

Karborund: Však já mám taky stavení. Jako klícku.

Tam se ti bude líbit, Kačenko!

A tu službu u prince pustím.

Káča: A krávy máš při tom stavení taky?

Karborund: No, to se ví, Kačenko! Kravičky...

...jedna radost! Švýcarský plemeno. Zvláštpřivezené!

Káča: Jů!

Martin Kabát: Loupežníku, polez ven!

Sarka Farka: Který bídák si to na mě votvírá hubu?!

Martin Kabát: No tak polez!

Sarka Farka: A hele! Dragoun. Tak co? Přespal jsi v Čertově mlýně?

Martin Kabát: No, to se ví, přespal.

Sarka Farka: A hrál jsi mariášek?

Martin Kabát: Kéž by mi obě ruce upadly, než jsem to vzal do ruky!

Sarka Farka: A sakra!

Prohráls duši, co?

Martin Kabát: Kdyby jen jednu. Já prohrál hned dvě!

Sarka Farka: Mord hadry, to je polízanice!

A co budeš teddělat? Martin Kabát: No, nejspíš

tam budu muset dojít, aby mi ty úpisy vrátili!

Sarka Farka: To jim chceš donést k té prohrané duši taky tělo?

Aby to měli pěkně pohromadě?

Martin Kabát: Ale já jsem svou duši neprohrál!

Ale dvě spanilý holubičky jsem strčil peklu do chrtánu.

Sarka Farka: Ženský? Martina Kabát: Jo, ženský.

Mladý, ouhledný! Sarka Farka: Ale co je na ženskejch...?

Stejně jsou potvory falešný a do pekla by spadly tak jako tak.

Nikam nechod! Budrád, že jsi v suchu!

Martin Kabát: Ale... ale když já nejsem v suchu, loupežníku!

Mě trápí svědomí.

A to je v člověku takový zmatek

a pořád mu je tak... tak nějak ouzko.

No, že to tak nechat nemůže!

Sarka Farka: Člověče, dragoune, a co je vlastně to svědomí?

Takový to ouzko tadyhlenc?

Vždytto já mám taky. Zrovinka tak.

Celé noci nespím. Martin Kabát: To je ono, loupežníku.

Proto musím do pekla.

Sarka Farka: Nejradši bych to loupežnictví položil!

Kdybych měl nějaký jiný živobytíčko.

Martin Kabát: Když už ti to svědomí nedá spát, loupežníku,

no, tak si najdi nějakou prácičku.

Sarka Farka: Dragoune, ty jsi blázen!

Já řeknu živobytíčko a ty hned myslíš na práci.

Vždytjá jenom proto se dal za mlada na to loupežnictví,

abych nemusel nic dělat.

Kdepak na práci mý tělíčko stavěný není.

Martin Kabát: Che, che... Sarka Farka: To já si radši nechám

to zlý svědomí.

Martin Kabát: No, tak si dej na pár dní pokoj od toho přepadávání

a půjč mi ten svůj obušek.

Sarka Farka: Snad mně nechceš ještě ty fušovat do řemesla?

Martin Kabát: Co tě vede, ty hlavo prázdná?

Martin Kabát: Vždytjsem ti řekl, že musím jít do pekla!

Sarka Farka: No jo, ale co já?

No, počkej!

Martin Kabát: Tak tobě práce smrdí, ty lotře umouněná!

No, jen počkej...

Sarka Farka: Povídals něco, dragoune?

Martin Kabát: Ani jsem nemuk. To nejspíš sojka zakřičela.

Sarka Farka: Tak vidíš. Mě už to straší i za bílého dne.

Tak já ti ho teda půjčím, když to musí bejt.

A umíš s tím zacházet?

Martin Kabát: Tak s pomocí boží, jde se!

Sarka Farka: Tak štastnou cestu!

Víření bubnů

slavnostní hudba

Král: Člověk takovou holku vychová...

...pak přijde cizí mužskej... ...a hotovo!

Král hlasitě smrká

Dišperanda: Táto, neřvi! Lidi koukají!

Otče Školastyku! To jsi hodný!

Školastykus: Aby vám nebe požehnalo, Jasnosti!

Rosu dejte nebesa shůry!

Solfernus: Áááá!

Král: Hasiči! Hasiči! Rychle! Hasiči!

Fuj, to je smrad! V tom se nedá panovat!

Káča: Kde ses tu vzal?

Kde je můj ženich? Mluv, mezuláne!

Karborund: Ale, Kačenko, to jsem přece já.

Káča: Co to blábolíš? Copak ty jsi ňákej ženich?

Ty plesnivko ušmudlaná!

Karborund: Kačenko, podívej se!

Nó! Chalupa... kravičky...

Švýcarský plemeno, zvláštpřivezený!

Káča: Tak... Tak je to!

Tak tys voklamal chudý poctivý děvče?!

Karborund: To víš, představenýho se poslouchat musí, Kačenko!

Káča křičí: Držte mě! Sic tady něco ze samý žalosti provedu!

Karborund křičí: Kačenko, měj smilování se starým čertem!

Au, au! Už mě táhne na vosmistej rok!

Áááá!

Káča křičí: Já chci pořádnýho ženicha,

sic vás tu ztřískám všecky na jednu hromadu!

Křik

famfáry

1. čert: Zemskej červe, co tu chceš se svou prašivou tělesností?!

Odnes to svý maso pryč nebo...!

Káča: Hele ho, čerta plesnivýho!

Tak ty mi jdeš zrovna do rány!

Martin Kabát: Prokrindáčka, Káčo, co tu děláš?

Káča: Žádný vytáčky! Já chci ženicha, co jsem ti na něj dala písemnou žádost!

Martin Kabát: Kššš!

Děvče neštastný, tebe to vdávání ani v pekle nepřešlo?

Káča: Peklo, nepeklo! Když mi nedáš ženicha, budeš si mě muset vzít sám!

Martin Kabát: No, když nás dva nepotká nic horšího, tak proč ne, Kačenko?

Co je s tvou duší, Káčo?

Káča: S duší? Martin Kabát: Jo, s duší.

Káča: Já jsem jí sice ještě nevohledávala, ale troufám...

...že ve mně sedí zrovna na tom místečku, jak se sluší a patří.

Martin Kabát: Dobrá.

Kde je doktor Solfernus?

Ptám se vás po dobrým, kde je?!

1. čert: V povidlovým zámku, na prkennej hoře!

2. čert: Přebírá tam kravský lejna od kobyly!

Čerti se smějí

rachot

Martin Kabát: Čuchnou si! Přivonívá krchovem.

Kde je doktor Solfernus?

2. čert: U nejvyššího Belzebuba na konferenci.

Belial: Už jsme slyšeli o té vaší ženitbě, pane doktore!

To byl nepříjemný malérek!

Solfernus: Milý kolego Beliale, láska, sympatie a takové pitominky,

to přece není náš artikl.

Úpisy, dušičky, to je naše zboží!

Belzebub: A dušičky neseš, Solferne?

Solfernus: Tu jsou příslušné úpisy.

Račte si je, Vaše Veličenstvo, prohlédnout.

Belzebub: Sláva ti! To jsi pašák!

Pašák!

Belzebub se směje

Káča: Pro boha živýho, vždytjsou to ty naše psaní!

Martin Kabát: Kuš!

Belzebub: Už vás mám v drápech, holubičky.

Áááh, to je blaho!

To je má slast!

Belzebub se směje

Utíkej znovu do světa, Solferne!

Běž! Víc dušiček chci! Víc!

Milióny, rozumíš? Milióny!

Celej svět schramstnu do své tlamy!

Martin Kabát: To ne, satane! Ruce pryč, páni čerchmanti!

Tyhle duše už rohatej nedostane!

Belzebub: Co je to?

Belial: Živý maso.

Belzebub: Co tu chce ta umrlčina?

Belial: Padni, červe, na kolena! A klaň se velebnosti Jeho Veličenstva!

Martin Kabát: Jen ne tak zhurta, milej pane!

Já jsem na to padání trochu moc tuhej v kolenou!

Belzebub: Roztrhněte ho jako hada!

Káča: Martínku...! Martin Kabát: Jen se neboj, Káčo!

Belzebub vzdychá

Solfernus: Klid, Vaše Veličenstvo! Klid!

Nám je přece cizí hrubé násilí. Belzebub: Co?

Solfernus: Promluvme si v klidu, pane Kabáte.

Situace s těmi dušemi se poněkud změnila.

Teduž ty úpisy nepatří vám,

nýbrž je vzal do své nejvyšší ochrany Jeho Veličenstvo Belzebub.

Martin Kabát: Pokud mě rozum nemejlí, tak v tuhle chvilku patřej ještě mně!

Solfernus: Ale patří vám, pane Kabát, patří.

Ale vy je dobrovolně svěříte v ochranu Jeho Veličenstvu,

jakožto představiteli první mocnosti světa.

Káča: Martine! Martin Kabát: Jestli se nemejlim,

tak je nesvěřím ani vám, ani samotnýmu arcidáblovi!

Solfernus: Ale vy je odevzdáte.

Ve vlastním zájmu je odevzdáte, pane Kabát!

Martin Kabát: Ne, ne!

Belzebub: To jsou dnes lidi...

Káča: Martine, budpevnej! Oni se tě bojejí.

Kdyby se tě nebáli, tak by nedělali takový serepetičky.

Solfernus: Tak...

...vy nám ty úpisy nevydáte, pane Kabát?!

Martin Kabát: Už sem řek. Nevydám!

Belzebub: Nevydá! Tak!

Belial: Víte, pane Kabát, co je to strach?

Martin Kabát: Milej pane, musím se vám přiznat, že ne.

Belial: Tak já vám ukážu věcičku, jakou jste ještě neviděl.

Lože vyvrhelovo.

Znamenitý vynález! Nejnovější objev našich specialistů.

Když nevydáš úpisy, za tři minuty se budeš smažit a škvířit

na tom loži!

Račte se podívat.

Káča vykřikne

Káča: Martine! Martine...

Martin Kabát: Máte tam ňákej silnej tabák!

Když to i Káču porazilo.

Belial: Co tomu říkáš, mizero?

Úpisy sem!

Než napočtu tři!

Jedna...

...dvě...

...tři a basta!

Martin Kabát: A ne! A ne!

V tomhle je celej váš kumšt.

Zpitomět lidi,

udělat z nich ustrašený, zbabělý zvířata.

Mučit je tak dlouho, až ztratí rozum a všechny smysly.

Vy si myslíte, že taky já hned změknu a zpitomím?

Že zničím a zradím ty dvě nevinný holky?

Vy si myslíte, že poctivýho chlapa můžete jen tak zlehka ztumpachovatět,

a že vám bude poslušně žrát z ruky?

Belzebub: Ty...!!!

Martin Kabát: Takovou hanbu sám sobě neudělám!

Koukejte!

Tak!

A je po všem.

Lidi jsem zachránil, vaši moc zlomil.

A jestli chcete, půjdeme se prát!

Hluk, křik

famfáry

Teofil: Zadržte, mocnosti pekelné!

Belzebub: Co tu chceš, ty bílá vráno?!

Teofil: Martine Kabáte, tys člověk spravedlivý.

Nad tebou peklo nemá moci!

Nevydáte-li Martina Kabáta dobrovolně, vtrhne sem nebeská jízda!

Martin Kabát: Chasa dragounská!

Kamarádi!

Šavle ven!

Tak vona je na světě přece jenom spravedlnost!

Martin Kabát: Káčo?

Kačeno?

Hej! Povídám, loupežníku, copak je s tebou?

Sarka Farka: Dejte mně všichni pokoj, já už nejsem žádnej loupežník!

Já si tu přemejšlím!

Martin Kabát: No, to jsem já, Martin Kabát!

Uháním k tobě rovnou z pekla!

Sarka Farka: To jseš ty, dragoune?!

Martin Kabát: Káču jsi tu nikde neviděl, loupežníku?

Sarka Farka: Vo ženský se nestarám.

Martin Kabát: No jo...

Chudák holka!

Asi tam někde zvostala.

Ale co... Hlavně, že tam nenechala duši!

S vlastním tělem si poradí sama, aby nevzala někde úhonu.

Sarka Farka: Kdepak máš ten můj obušek, co jsem ti půjčil?

Martin Kabát: Člověče, na ten klacek jsem v tý patálii dočista zapomněl!

Sarka Farka: Tys to vyved! Vždytbyl památeční!

Ale jdi ty!

Martin Kabát: Jo, památeční...

Člověče,

ty jsou tam na tebe přichystaný!

Sarka Farka: Na mě?

Martin Kabát: Jo.

Když jsem viděl tu pekelnou postel...

Áááá!

Sarka Farka: Jakou postel?

Martin Kabát: Povídám, že je tam postel

a na tej posteli je napsáno:

Sarka Farka, mordýř a loupežník.

To je ti taková hrozná postel!

Sarka Farka: Dragoune, copak oni mě tam znají jménem?

Martin Kabát: No, jestli!!! A za každýho zamordovanýho člověka

ti tam k tvýmu jménu připsali jednu velkou tlustou černou čáru!

Sarka Farka: Ma... Ma... Ma... ...Ma... Martine, nelži!

Vždytjá jsem v životě nikoho nezamordoval!

Martin Kabát: Ty mordýři prolhaná! Vždytjsi mi to sám říkal!

Sarka Farka: Ale to já jenom tak, aby ze mě šel větší strach!

Já jsem každýmu nařezal, jen co je pravda.

Lidem jsem zobracel kapsy!

Ale zamordovat ne, Martine.

To né!

Martin Kabát: No, jo! No, vykládej to čertům!

U nich jsi jednou mordýř a to už ti nikdo neodpárá!

Sarka Farka: Já neštastnej člověk!

Martine, cos to povídal o tý posteli?

Martin Kabát: Jo, o tý posteli!

Sarka Farka: Jo.

Martin Kabát: To je ti tak strašlivý lože,

že jsem se celej hrůzou zpotil!

Sarka Farka: Ma... Ma... Martine, Martinečku, ty ses zpotil hrůzou?

Martin Kabát: Jo.

Sarka Farka: Pro smilování boží, Martine,

pomoz mi! Vysvobodmě!

Martin Kabát: Jó, kamaráde zlatá,

na tohle já budu slabej!

Tak sbohem, loupežníčku! Sarka Farka: Ma... Ma... Ma... Ma...

Martine! Ma... Ma... Ma... Martine! Martine, kamaráde!

Já udělám, co budu moct! Po kolenou se budu plazit!

Stromy ohryzovat, lidem budu nohy líbat!

Jen ty mě z toho nějak dostaň!

Martine, kamarádíčku!

Martin Kabát se směje

hraje flétna

Teofil: A tobě je to k smíchu, Martine?

Martin Kabát: No, to bych řek! To jim musím povědět!

Nalhal jsem loupežníkovi...

Teofil: Vůbec jsi nelhal, Martine.

Martin Kabát: Co? Jak to?

No, přece...

Teofil: Ten loupežník přijde opravdu na pekelné lože!

Martin Kabát: Dej pokoj!

Tedzas děláš ty legraci, anděli, vid?

Teofil: Ne, Martine, ten loupežník je tuze zatvrzelý hříšník.

Martin Kabát: Ale copak vo to, chlap špinavá to je.

Teofil: Leží na něm přetěžké viny.

Martin Kabát: Jen ho, potvoru, zavřít až zčerná!

A prutama mu zmalovat hřbet namodro!

Ale ta postel?

Teofil: Jak to myslíš, Martine?

Martin Kabát: No, takhle, co je moc, to je moc.

Teofil: Ale Martine, vždyttebe samotného chtěli...

Martin Kabát: No, jo... Che! Chtěli!

Protože to byly bestie, šelmy nelidský.

Ale člověk... A třeba takovej mizera, jako jsem já,

se na to dívat nemůže.

Poslouchej, anděli, letnahoru, klekni tam za mě před tou nejvyšší

inštancí a řekni: Martin Kabát dává moc a moc prosit!

A jestli běží vo nějakej ten trest, řekni tam, že toho roštáka potrestám!

Teofil: Že jsi to ty, Martine, už letím.

Martin Kabát zakašle

Sarka Farka: Martínku, pro smilování, kam já se jenom vrtnu?

Martin Kabát: Padni na kolena, loupežníku, a tluč hlavou o zem.

Já jsem tu tvou věc hnal k vyšší inštanci.

Sarka Farka: Jo? Martin Kabát: Za chvíli tady bude.

Sarka Farka: Kdo? Martin Kabát: No, kdo? Jeden můj známej.

Anděl nebeskej. Sarka Farka: Á... Anděl?

Ježišmarja!

Martin Kabát se směje

Sarka Farka: Martine, že se tohlencto hodí na pokání lepší, vid?

Po nebožce ženě.

Martin Kabát se směje: Tedvypadáš jak družička, ty mordyjáku.

Nebeské famfáry

Teofil: Martine, náš Pán tvé žádosti vyhověl.

Odpustí-li mu alespoň jeden jedinký z lidí, které v těchto

místech přepadnul, odpustíme mu i my nahoře.

Pros všechny, kteří půjdou kolem.

Sarka Farka: Proboha, lidičky drahý, odpustte mi!

Martin Kabát: Kušuj, ještě nikdo nejde!

Sarka Farka: Aha! A co když ani nepřijde?

Teofil: Tak tu budeš klečet na věky věků.

Sarka Farka začne brečet a výt

Martin Kabát: Prosím tě, nekňuč!

No, tak!

Teofil: A tobě, Martine, náš Pán vzkazuje: Za tvou statečnost si můžeš

vyslovit tři přání. A každé z nich ti bude rázem splněno.

Martin Kabát: Jakýpak přání, anděli? Vždytto byla maličkost!

Tak sbohem!

Sarka Farka: Anděli! Pro smilování, lidi drahý,

odpustte mně to, lidičky drahý!

Sarka Farka brečí a vyje

Sarka Farka: Proboha, lidičky drahý...

Sarka Farka vyje

Martin Kabát: Vstaň, ty chlape bídná! A neřvi!

Tak já ti tu pekelnou postel odpouštím.

Sarka Farka: Anděli! Andělíčku, můj strážníčku, dragoun mě odpustil!

Teofil: Víme a náš Pán taky. Dostalo se ti milosti odpuštění.

Martin Kabát: A to už jako... ...to má docela dobrý?

Teofil: Tvou zásluhou, Martine!

Martin Kabát: Tak to zas ne! To já s ním mám docela jiný oumysle!

Teofil: Ale, Martine, já ti ho nemohu vydat!

Sarka Farka: Nedávej! Nedávej!

Teofil: Leda bys... Martin Kabát: Co, leda?

Teofil: Leda by to bylo jedno z tvých přání.

Martin Kabát: Totse ví, že je to mý přání.

No pojd, rabiáte, tedbudeš dělat pokáníčko podle mýho gusta!

Vidíš to kolo?

Sarka Farka: To myslíš vyspravit, že, Martine?

Martin Kabát: Ale kdepak, jelimánku.

To myslím roztočit!

Sarka Farka: Roztočit? Jo?

Martin Kabát: Alou! No, bude to?!

Chrápání vrzání mlýnského kola

zazvonil zvon

Omnimor: Co je?

Sarka Farka: Uf! Fujtajbl! To je dřina!

Vždytta potvora je v čepech celá rezovatá!

Martin Kabát: Tak rychlejc, rychlejc! No tak! Bude to?!

Omnimor: D... D... D... D... Dragoun!

Karborund: Rychle pryč, nebo nás taky zapřáhne!

Co? Omnimor: Pryč!

Karborund: Jo!

Sarka Farka: Uf! Tys mně dal, Martine...! Fujtajbl!

Martin Kabát: To je pokání, co, pane? Školastykus: Tu je!

S vandrákem se toulá po lese a já už hladem sotva na oči vidím!

Teofil: Odpustmi, otče Školastyku. Musel jsem zpívat na kůru!

Školastykus: Hmmm... Teofil: Pamatuješ na ty dvě dívčí duše,

co jsem o ně šel poprosit našeho Pána?

Školastykus: Nepama... Ale! Princezna s Káčou!

Doufám, že už je olizují plameny pekelné!

Teofil: A vůbec ne, abys věděl! Byly vyrvány peklu.

A jestli si to ještě nezkazí,

zůstane jim nebeská brána otevřená.

Školastykus: Cože? Těm nemravám?

Anděle, co to blábolíš?

Martin Kabát: Nic jinak, poustevníku, tady kamarád má docela pravdu!

Školastykus: Tak! Do nebe?!

Nemravy, necudy, holky rozjívené!

Do stejného nebe jako já, svatý otec Školastykus?!

Já se z toho zblázním!

Ne, ne, ne, ne, ne! To by nebyl Pán Bůh spravedlivý!

Nebeské famfáry hřmění

Teofil: Ďábelská pýcha z tebe mluví, poustevníku!

Nelidskou zpupností jsi oděl svoji duši!

Vstupte, mocnosti pekelné!

Martin Kabát: Počkat!

Teofil: Tak né!

Martin Kabát: Podívej, kamaráde, mě to stejně mrzí, že ten mlejn běží

tak naprázdno. Takhle kdyby tady byla pěkná hromada pytlů s žitem a pšenicí,

aby bylo co mlejt.

Teofil: Je to tvoje přání, Martine? Martin Kabát: No, totse ví!

A tady poustevník by za trest každej ten pytel musel pěkně popadnout

a donést nahoru na zásyp.

Aby taky jednou v životě poznal, co je to prácička.

Teofil: Tak běž, poustevníku, a dej se do práce!

Školastykus: Jé! Jéžiši!

Teofil: Tak běž! Martin Kabát: No, tak, jdi, jdi, jdi!

A ty koukej točit, nebo...!

Teofil: Tak, Martine, už jsi je oba rozsoudil.

Jsi spokojen?

Martin Kabát: Inu, anděli nebeskej, byl bych.

Ještě kdybych měl tuhle do fajfky

co nacpat! Teofil: Staniž se!

Martin Kabát: Můj ty Tondo kolenatej, to je obsluha!

Famfáry

Teofil: Aha, musím na zámek. Martin Kabát: A copak?

Teofil: Zvěstovat princezně Dišperandě, že nabyla milosti boží.

A že je opět čistá jako okvětí bílé lilie.

Martin Kabát: Tak ji pěkně pozdravuj!

Martin zpívá: Pod tím širým nebem...

Káča křičí: Martine!

Martínečku! Přece jsem tě dohonila!

Martin Kabát: Káčo, holka nanicovatá, kde se tady bereš?

Káča: Celou cestu z pekla za tebou utíkám!

Ty můj zlatej Martine!

Celej život se už od tebe nehnu!

Martin Kabát: Co blázníš, Kačenko?

Co bych s tebou dělal?

Káča: Za ženu si mě musíš vzít!

Vždytjsi mi to v prostředku pekla slíbil!

Martin Kabát: To bys to chytla, Kačenko!

Vandrovat se mnou po světě...

Vždytbys umřela hlady!

Káča: S vandrováním je ámen! To si pamatuj!

K nám na chalupu půjdeme, je tam třeba pracovitejch rukou.

Martin Kabát: Anděli! Pomoc!

Martin Kabát křičí: Pomóc!

Anděli!

Teofil: Co zase? Jedno pěkně po druhém!

To by se jeden ulítal.

Teofil: Volal jsi mě, Martine?

Martin Kabát: Kamaráde zlatá, zbav mě tý Káči!

To je mý poslední přání!

Teofil: Na přání už je pozdě, Martine.

To tvoje třetí přání byla přece fajfka tabáku.

No...

Martin Kabát: Prachsakra!

Poustevníka jsem zachránil od pekla,

loupežníka jsem zachránil od pekla!

A tedho s tebou, Káčo divoká,

budu mít já sám.

Káča křičí: Martine!

Martiníčku!

Ty moje zlato!