Original subtitles

Na co ses ptala?

Co je štěstí?

Vždyť je to věc náhody.

Já... já jsem... já...

Pohádali jsme se, ano. Proto... se netvářím nadšeně.

Ale jsem šťastnej.

Jo, jsem šťastnej.

Mám Rebeccu ráda.

Je to pro mě členka rodiny.

Někdy mám pocit, že uznává správnost mýho pohledu na svět.

Je chytrá. A já se vedle ní cítím taky chytřejší.

Ale...

Někdy mám pocit...

že všechno je příliš sterilní.

Rozumíš?

Ale jsem šťastnej.

Ty taky?

Někdy ano. Ale člověk nedokáže být pořád šťastnej.

Je to tak.

Co ti dělá radost?

To, že miluju svý děti.

Vážně.

Chci vás vidět...

... šťastný. Spokojený.

Svý kluky miluju. Co mám dodat?

Snad že tvůj táta je v posteli pořád dobrej.

LÁSKA ZA LÁSKOU

Tohle mě musíš naučit.

Ne. Nenaučím. Na to mám patent já.

Jedem.

Výborně, dík.

Tohle je Paul, můj starej kamarád. Tohle Alex a Graham.

-Oba staří. -To mě mrzí!

-Tohle je John. -Vítám tě tu, kamaráde.

Teď sledujte.

Ahoj.

Schováváš se?

-Myslela jsem, že mám hodinu čas. -Už uběhla.

John.

-Těší mě. -Ahoj.

Ahoj. Emilie.

Děkuju moc.

-Zlobíš se na mě? -Ne.

Zlobíš se na mě?

-Ráda bych to dočetla. -Ovšem.

Zlobíš se na mě?

Bože můj, jsi nesnesitelnej.

Miluju tě, starče.

Víc než všechny ty ostatní starce kolem.

Smím se na něco zeptat?

Netrpí samomluvou, když na tebe někdy upadne?

Na co se ptáš?

Ona šuká s tím, co vypadá jako vévoda z Athén.

-To není pravda! Je v prvním ročníku. -No a?

-Studenti z prváku mě nezajímají! -Odkdy?

-Dáte si víno? -Glenne! Kdy začneš?

-Prosím? -Ptám se, kdy začínáš.

Ihned. Nastupuju v pondělí.

-Budeš dojíždět? -Pokud mi to žena dovolí.

Glenn má strach, že naše manželství skončí.

-Já se tomu nesměju. -Tohle si dám.

-To je celej on. -Jasně!

Co jsem celej já?

Když plánuješ něco sobeckýho, nejdřív to rozhlásíš.

A tiše doufáš, že to tím napravíš.

Milujeme se, takže si můžeme říkat i ošklivý věci, že?

-Tady jsou mi vidět prsa! -To jsem fotil já.

-Ty máš prsa? -Koukej.

Výborně.

-Pomalu se stmívá. -Jo.

-Měl bych je odvézt domů. -Kdy konečně dospěješ?

Už jsi to ochutnala?

-Dej si taky. -Stačí.

Celej den jsem vařila!

Teď nastupuje láskyplnost?

Tu druhou návrhářku vyštvala.

-To není pravda. -Ale je.

Dostala jinou nabídku.

A ani nevím, kam odjela. Vzdala to.

Jo, vzdala. Její asistentka si nabrnkla jejího šéfa.

Co asi ještě provede?

-Vůbec nic. -Už nic.

-Proboha, Chrisi! -Je to tak!

Jen jednou jsem s ním měla rande. Jedinkrát. Byla jsem pitomá.

Měla jsem ho za profesionála.

Když přišla, nestíhal jsem nikdy podepisovat papíry.

Ó, jak romantické.

Nebylo to už tvý druhý manželství?

Takový volnější, ne?

-Jo, byla promiskuitní! -To jsem tedy nebyla!

Popírá to?

Volný manželství nemusí být nutně promiskuitní.

-Ale je to podobný. -Tři manželství!

-Hrušku? -Nemám je ráda.

Ale tyhle jsou mírně povařený. Nejsou jako obyčejný.

Skvělý.

-Znáš mírně povařený hrušky? -Ano.

Dej si.

-Copak? -Nic. Pokračuj.

-Jen nabízím hrušky. -Vidím.

"Chci pozorovat dny a noci,"

"dokud mé oči vidí."

"Noc umí se změnit v zářný den, když zjeví se mi ve snu."

"Když rychle zamrkám, mé oči lépe vidí."

"Celé dny se pak dívám po okolí, aniž si toho kdokoli všimne."

-Díky. -Děkujeme.

-Bylo to krásný. -Dík.

-Díky. -Díky.

Ještě něco, tati.

Nech ho v klidu!

Přestaň!

Chceš na zadek?!

-No tak pojď. -Ty mi nevěříš?

-Dobře. -Zníš hrozně, Glenne.

Táta je schopnej usnout i ve vaně.

-Jen nemůžu mluvit. -Opravdu?

Jdeme na to?

-Nakope mi zadek a zklidní se. -Nech toho!

Děkuju.

-Ahoj. -Kroužím tu už půl hodiny.

Neviděla jsem tě. Volala jsem, ale nebrals telefon.

Nemám ho u sebe.

Měl jsi zaparkovat a jít dovnitř.

Řekla jsi, že budeš čekat venku.

Taky tě ráda vidím...

-Dobrý. -Zvedněte ho.

-Už to bude. -Dobrý.

-A je to, tati. -Fajn.

Raz, dva, tři.

Glenne, tohle máš, abys mohl dýchat.

Pokus se dýchat nosem.

Dobrý, vydrž.

A je to.

V pořádku. Bude se ti líp dýchat.

Dobrý.

-Už to bude. -Klid, miláčku.

A je to.

Zkusíme tě zvednout. Vteřinu.

Dobrý. Teď.

Pozor na hlavu.

A zase lehnout.

Opatrně. To je ono.

Výborně, drahoušku.

-Už to skoro je. -Vydrž chviličku.

To je ono. Všechno v pořádku, drahoušku.

Mám tě budit, nebo chceš spát?

Chtěls, abych tě vzbudila.

Ještě pět minut.

Přišla jsem, abych tě podpořila. Ale mám dojem, že mě tu nechceš.

-Proč neodpovídáš? -Spím.

Držme ho pevně.

Okamžik, prosím vás.

-Dobrý. -V pořádku.

Podepřete ho. Ještě kousek.

Ještě. Tak, dobrý.

-Zvládáš to? -Ano.

Už to máme. Dobrý.

Můžete ho posadit.

-Tak. -Tady nemáme co dělat.

-V pořádku. -Je mu trapně.

V klidu sedí.

Je to ponižující. Dobře, počkáme.

-Suzanne? -Děkuju.

-Vždyť spadne. -Moment.

Hned to bude lepší.

A je to.

Vydrž. Už to bude.

Tak.

Zvládli jsme to.

Snad je to všechno.

-Můžeme? -Zvedáme se.

Jeli zadními uličkami.

Vždycky jsme něco měli. Oni například zmrzlinárnu.

Ale teprve, když se vrátili domů.

Rádi si s námi povídali. Chodili jsme na procházky.

... až budete pryč, moc vám přeju, abyste si to užili.

-Moment, moment. -Co je?

Jestli hodláš pokračovat, budu hotovej.

Buď, buď. Já to chci.

A ty nechceš bejt?

-V pohodě? -Jo.

-Je připoutanej jako zvíře! -Přestaň, nech toho.

-Co se stalo? -Moment, moment.

-Tak co je? -Připoutala ho.

Proč se usmíváš?

-Chrisi, dost. -Přestaň.

Chtěla jsem mu to jen usnadnit.

Nejsem idiot! Nevymejšlím si to!

-Dost! -Prosím!

-Omlouvám se. -To nic.

-Mrzí mě to. -V pořádku.

Můžeš už jít, moc děkuju.

Opravdu dík za všechno. Promluvím s ním.

Jaký je to víno? Dá si někdo ještě?

-To bílý je moc dobrý. -Ano, výborný.

-Taky mi chutná. -I červený je skvělý.

Dáš si taky?

Netvař se zoufale.

-Jsi jak nemluvně. -Přestaň být hrubej.

Jsi zoufalý malý nemluvně.

Takhle už dál nechci, Nicku.

-Jsi zoufalec. -Můžeš toho nechat?

Jsi přesvědčená, že tě ignoruju.

A proto se chováš jako nemluvně!

Proto tě ignoruju. A co mám dělat?!

-Měli bychom jít spát. -Ne!

Nejsi teď v centru ničí pozornosti.

A tak je to taky správný.

Máš stopku, milá Rebecco.

Mami?

-Ahoj. -Jen tě pozdravíme...

Pardon.

-Máš volno? -Ano.

Škoda, že nemůžu zůstat déle.

Brzy se zase uvidíme.

-Ahoj doma. -Fajn.

Moment.

Můžete vybrat nějaké oblečení,

ve kterém se Glenn bude cítit dobře?

Možná si něco vybral už sám dřív. Nevím.

Ano, snažil se.

Přijedeme se tak za dva dny podívat,

jak to zvládáte.

Děkuji.

Jestli máte nějaké otázky, klidně se ptejte.

Myslím, že nemám.

-Ahoj, ahoj! -Vítáme tě.

Jsem Suzanne.

-Já Lauren. Těší mě. -Taky mě těší.

-Odložíte si? -Děkuji.

Fajn. Dík.

-Jsem Chris. -Lauren.

-Těší mě. -Mě taky.

Dík.

-Jak se jmenuješ? -Tia.

-Ahoj. -Pojďte dál.

-Ahoj. Takže jsi dorazila? -Ovšem.

-Vypadáš skvěle. -A ty jsi krásná.

-Vítám tě. -Ahoj.

-Ahoj. -Můžu tě představit...?

-Klid, jsem přece tvůj brácha. -Já vím, kdo jsi.

Mami, tohle jsou Greg a Margo.

-Zdravím. Velice mě těší. -Nás taky.

-To je Suzanne. -Ráda vás poznávám.

Jsem Emilie.

-Tohle je... -Mám pro vás něco. Omlouvám se.

Díky. To jste nemusela.

-Zdravím. -Dáte si něco k pití?

Ráda, díky.

Promiňte!

Smím na moment přerušit konverzaci?

Možná je na přípitek příliš brzy.

Ale sešli jsme se tu nejen kvůli oslavě svátků,

ale také kvůli zásnubám

mé nejmladší dcery Emilie s Nickem.

Margo i já se radujeme,

že tu máme Nicka i jeho rodinu, Suzanne a Chrise...

a spoustu přátel.

Pozvedněme sklenky na budoucí manželství těch dvou.

Ať je dlouhé a plodné.

Na zdraví.

A na mou matku.

-Na zdraví. -Ať žijem.

-Na zdraví, mami. -Na zdraví.

-Na zdraví, Nicku. -Dík, tati.

O krok jsme se posunuli.

Sakra!

No výborně!

Omlouvám se.

To se stává.

A kde pracuješ ty?

Na fakultě se Suzanne. V divadelním oddělení.

Zajímavá práce.

Marketingový výzkum v oblasti divadelních her.

Taky poskytujeme konzultace studentům,

kteří se chystají k odchodu do velkého světa.

Taky jsem kdysi byla herečka.

A co děláš ty, Chrisi?

Já? Já jsem...

Píšu, co se mi zachce. A nikdo to nečte.

-Romány nebo...? -Jo. Ale hodně, hodně krátký.

Ale jdi, tati! V mládí jsi býval hipík!

Copak ses nechal škrtnout ze seznamu?!

Neslavili jsme své svatby tím, že jsme se sjížděli houbičkami!

Páni...

-Fakt ne? -Lidi to přece dělávají.

Radši se moc nesměju.

-Dobrá poznámka. -Omlouvám se.

Navážou se tím užší rodinný vztahy, nebo ne?

Mně to nepřipadá legrační.

-Já myslím, že... -Mně se to líbí.

-Jsi nadšenej? -No jasně, jsem.

Chápu, že je to neobvyklé.

Ale to je v pořádku.

Rozumíme lidem, kteří jsou tím zmatení.

Řekl bych, že tohle je...

Co je to?

Italské svatební koláčky.

-Smím si jeden dát? -Ovšem.

Pracujete tady?

-Tady? -Na plnej úvazek?

Pracujeme pro cateringovou firmu, jestli se ptáte na tohle.

Ano.

Aha.

-Nevidím žádný prstýnek. -Nemám.

Nemáte prstýnky?

-Ne. Máme náušnice. -Ukaž.

Jsou krásný.

Řekla mi, jaký chce, a šli jsme je koupit.

-Sluší jí, že? -Přestaň.

-Viď, mami? -Je krásná.

-Tak jo. -Vidíš?

Ale náušnice jsem neviděla.

-Krásný. -Dík.

"Bylo smažno. Lepě švihlí tlové"

"se batoumali v dálnici."

"Chrudošní byli borolové, na mamné krsy žárnící."

"Ó, synu, střez se Žvahlava ."

"Má zuby, drápy přeostré!"

"Střez se i ptáka Neklava,"

"zuřmící Bodostre!"

"I pták už se těší na hostinu,"

"vzteklitě číhá na tě"

"Pentlochňap."

-"Čelistí chňapných drápů šmika..." -Ahoj, zdravím tě.

-Nazdar. -Copak?

Chci ti říct, že jsem na tebe hrdej.

A mám tě rád.

Fajn, Chrisi.

Jsem na tebe doopravdy hrdej.

Já vím. Jenom...

Dík. Děkuju ti.

-Mám tě rád. -Děkuju.

Není zač.

Prokrista!

Dobrý?

-Dobrý. -Nicholas mi pomohl.

Jo.

Všechno v pohodě. Dobrý.

-Jen jsi malinko upadl... -Jo.

Už je to v pohodě.

-Hodnej kluk. -Jasně.

-Zvládli jsme to. -Fakt jsi ten lepší.

To se moc dobře poslouchá, že jsem ten lepší.

-Taky jsi hodnej. Občas. -Jo, jde to.

-Chceš se posadit? -Ne, nechci.

Dost špatnej nápad.

-Nechceš si lehnout? -Chce se mi... čurat.

Vyčurám se a bude mi dobře.

Jdu na to. Promiňte.

Omluvte mě.

-Je ti dobře? -No jistě.

Opravdu?

Je mi... dobře.

Někdo ho bude muset v noci domů odnést.

Všechno v pořádku?

Chrisi, co to děláš?

Chrisi!

Přestaň, proboha! Zbláznil ses?!

-Neblbni! -Sakra!

Co to děláš?!

-Do pytle! -Mami!

Už jdu!

-Všem se omlouvám. -Moc mě to mrzí.

Promiňte.

Byla to reklama na psí žrádlo.

To snad ne.

Opravdu. Byl jsem na castingu.

Bylo to na vlhký krmení, nebo na granule?

Nevím. Vypadl jsem před koncem.

-Tys nedošel do konce? -Ne. Měli tam psí žrádlo z plastu.

Já měl bejt majitel psa.

A ten majitel říkal:

"Chutná ti to? Mně ano."

Jenže mně to přišlo ponižující.

To psí žrádlo bylo fakt z plastu.

-Vážně? -Pes byl opravdovej?

Ne. Vycpanej a střapatej.

Měl jsem z toho viditelnou depku. Pořád jsem vzdychal.

Režisér mi dal ruku na rameno: "Já vím, příteli, já vím..."

-Bože můj. -Tím to skončilo.

Měl jsi za úkol protáhnout obličej, jako že ti to nechutná?

Ne. Jako že mi to chutná.

"Co se tvářit, jako že je to dobrý?" řekli mi.

-Podobný reklamy nechápu. -Jsou nesmyslný.

Lidi z reklamních agentur jsou jen spolek tupců.

A já tam vkročil jako skutečnej umělec!

Mělo to snad vypadat jako pochoutka pro lidi i pro psy.

Hodně jsem o tom četl. Ale pro kolegy, kteří to neznají...

... vysvětlíte nám, jestli to vnímáte jako směsici vzpomínek

a historii života Sheparda Stuyvesanta?

Některé kapitoly jsem psal podle vlastního života.

Kniha obsahuje i řadu historických prvků.

V některých částech se jedná spíš o memoáry.

Svým způsobem je to unikátní přístup, který snad čtenáře osloví.

Myslíte, že to neznepokojí...?

-Je to průřez jejich životy? -Ano, je.

Pokusil jsem se ty životy vylíčit. Pospojovat.

-Jde o překlenutí několika epoch? -Řekl bych, že ano.

-Propojil jste je? -Jistě.

Čili jste spojovací článek.

Jaké další postavy, kromě vás, v knize jsou?

Historické postavy. Například James Weeks,

zakladatel osady "Weeksville Settlement".

V knize vystupují i moji spolubydlící...

Opravdu si nejsem jist. Nevím.

Možná to ví Rebecca. Ona je...

Určitě dnes večer.

Mně se to taky líbí. Ale...

Ne, to ne. Říkám, že se mi to líbí.

Ale nehneme se z místa, dokud si o tom podrobně nepopovídáme.

Se všemi.

-Ťuky ťuk. -Ahoj! Nick říkal, že jsi tady.

-Teď telefonuje. -Pojď dál.

V podstatě je mi to jedno. Je to váš problém.

Slyšel jsem o tom.

Domluveno?

Tak jo.

-Hezké Vánoce. -Hezké Vánoce.

Suzanne, dole jsou všichni připraveni.

Dík, hned jdu.

"Ano, budeme žít, strýčku Váňo."

"Prožijeme ten nekonečný počet dnů, které nás čekají."

"Prožijeme dlouhé večery."

"Překonáme překážky, které nám osud přichystá."

"Budeme pomáhat ostatním v mládí i ve stáří."

"A až přijde naše poslední hodinka, s pokorou ji přijmeme."

"Posléze, až tam, na druhé straně,"

"můžeme říct, že jsme poznali slzy i utrpení."

Velmi dobře. Výborně. Dík, Ashleigh.

Kdo něco řekne jako první?

-Suzanne? -Nemám k tomu co říct.

-Líbilo se ti to? -Ne.

To je vše, co k tomu řekneš?

Tři roky jsme to hráli vždycky jednou za semestr, Ashleigh.

No a?

Tohle není oblečení člověka, který sebe i práci bere vážně.

-Suzanne... -Promiňte, ale...

Beru to naopak velmi vážně. Tvrdě na sobě pracuju.

-Panebože. -Proč jste naštvaná?

Mám to hrát ve svetru? Klidně.

Nechci po tobě nic takového!

-Proč na mě křičíte? -Nekřičím.

Ale ano.

-Křičíte na mě. -Nekřičím.

Chci ti pomoct.

Suzanne, svůj názor jsi vyjádřila.

Posuneme se dál?

-Neshazuj mě, prosím. -Jistě.

Dík.

Omlouvám se, Karen.

-V pořádku. -Pokračuj.

Nemyslím si, že ten oděv je špatný.

Když chceme hodnotit výkon, musíme mluvit otevřeně.

Připustit možnost, že v některých případech,

především pokud jde o začínající herce,

k hodnotě výkonu můžeme připočíst fyzický vzhled a...

Nemám tu co dělat, když nemůžu očekávat podporu kolegů.

Tvůj názor nezavrhuju.

Hovoříš se mnou otřesným způsobem.

-Jděte oba do hajzlu! -Suzanne!

-Jděte do hajzlu! -Suzanne?

V pořádku. Klid.

Uklidni se.

-Promiň. -Zas bude dobře. Opravdu.

Malý výbuch šílenství. To nic.

Řekl jsem mu: "Ještě jeden záchvat vzteku, a konec!"

Jenže po deseti minutách se rozkřičel na Jane...

Vaříte někdy?

Řekl jsem: "Promiňte." A přerušil jsem jednání.

Timovi jsem navrhl, abychom šli na chodbu.

Vyšli jsme ven a šli o kousek dál.

Mohl jsem mu určitě něco říct,

ale vrazil jsem zpět do místnosti a zamkl.

Pokračovali jsme v poradě. Pořad jednání byl dlouhý.

Mluvili jsme o...

-Jakpak se dnes máme? -Dobře.

Vítám vás. Rovně, prosím.

Bylo to ke konci života...

Pardon.

Faul, faul, faul!

Zbláznili jste se?!

Co je?! Vzpamatujte se!

Obrana! Obrana!

Zabírá nás "líbací kamera"!

Líbací kamera.

Budeme tam...

My jsme, my jsme "Washingtonská střední"!

-Není to špatný pivo. -Ujde.

Chuťově výrazný. Je tam hodně chmelu.

-Souhlasíš? -Máš pravdu.

Nepochybuj o tom.

Nejsem znalec piva, ale...

Takže mluv.

Prosím?

Teď si můžeme promluvit.

Nevím... netuším, co říct.

Připadá mi, že mám milostnej poměr.

Uvařím čaj. Dáš si?

-Ano, ráda. -Dobře.

Můžeš si sundat ten kabát.

Za chvíli půjdu.

Ahoj!

Ahoj. Co ty tady?

Zrovna jsem přišel.

Co se děje? Chceš tu malovat?

-Říkala jsem ti to. -Neříkala.

Ano, chci tu vymalovat... doufala jsem, že přijde Emilie.

Má službu na telefonu.

Objednala reklamu.

Proč jsou tu ty věci?

-Mami? -Co?

-Slyšelas mě? -Ano, Nicholasi, slyšela.

Nechci, abys vyhazovala mý věci.

-Žil jsem tady. -Už nežiješ.

"Žil". Řekl jsem "žil".

Jdeme.

Uvařili jsme kafe.

Díky.

-Dáš si? -Ne, dík.

Můžu si to prohlídnout?

Jistě.

-Kdo to byl? -Přinesli balíček.

Pro mě? Co je to?

Vypadá to na knihy.

Nějaký sis objednala?

-To je teď k jídlu? -Jestli chceš, tak ano.

Dostala jsem včera dopis od Rebeccy.

Je to pro ni asi těžký být s tebou v kanceláři.

Ani ne. Nekomunikujeme.

Jsme každej v jiný místnosti.

Přesto.

V zásadě je to teď snazší než dřív.

Co to znamená?

Dřív to bylo namáhavý.

Pořád jsme se o něco snažili.

Na začátku ne.

-Tenkrát jste byli zamilovaní. -Neřekl bych.

-Byla jsem u toho. -Tak fajn.

Když nereagovala na tvoje telefony, byls nepříčetnej.

-Obavami bez sebe. -Stačí.

-Nikdy jsem nebyl bez sebe. -Byls jako posedlej.

-Jsou to tvá slova. -Chtěl jsem, aby mě milovala.

Není to totéž jako zamilovat se. Byl to jen můj cíl.

Rebecca je hodnotnej člověk.

Myslíš?

-Co je? -"Co je?" Proč?

Proč s tím teď začínáš?

Do hajzlu, proč to pořád děláš?

Ježíšikriste. Byl to "hodnotnej" člověk?

Co to, hergot, znamená?

-Máš pocit, že Emilie taková není? -Promiň, ale...

-Kdo mluví o Emilii? -Nech toho.

-Já to nebyla. Ani ji neznám. -Fajn.

Nesnaž se ze mě cokoli vymámit.

Když budu chtít o Emilii něco říct, řeknu to.

Tohle je obývák.

Ty stropy!

-Krásný, že? -Hodně světla.

-Ano. -Máme to tu rádi.

Ta arkýřová okna!

-Měli jsme fakt štěstí. -Máte za domem zahrádku?

-Ano. -Napůl se sousedy.

Se sousedy? Stejně je to moc fajn.

Vyptávají se tě děti, kam chodíš?

Moc je to nezajímá.

-Jo, teď. -Já vím.

Dnes večer mě nenávidíš?

Cože?

Nenávidíš mě?

To je nesmysl.

Ty mě snad nenávidíš?

-Jsem dobrej cíl. -Nejsi.

Takže žádná nenávist?

Snad začnu někoho nenávidět.

Nevydržím to čekání. Nevadí?

Teď nemůžeme nic dělat. Znovu si čtu její maily.

-Je pitomá. -Mám zavolat Paulovi?

-Ne. -Ty se zlobíš?

Už podruhé na ni někdo tlačí. Nezvládá to.

Je jí to trapný.

Zítra ti určitě pošle omluvnej mail.

Nechal jsem v lednici vepřový po sečuánsku.

Vnímáš mě?

Už odcházíš?

Půjdu s tebou dolů. Zavolala jsem si taxi.

-Ty pojedeš vlakem? -Radši ano. Doprava bude děsná.

-Uvidíme se později. -Dobrou.

Dobrý večer. Dík.

Adresu znáte?

Á, pardon.

Co tu děláš?

Zjistil jsem, že nikam nemusím.

Rozhodl jsem se jet s tebou.

Pak tě vysadím a pojedu domů. Tedy jestli ti to nevadí.

-Dobře. Fajn. -Skvělý.

Ráno snad budeme mít v práci odpověď.

Co je?

Vlastně nevím.

-Ale mám pocit, že... -Že co?

Víš, o čem mluvím?

Mluvíš o...

... o emocionálních zmatcích?

-Emocionálních zmatcích? -Ano.

Pořádně nevím, co to je.

-Takže... -Dobrou, Nicku.

Dobrou. Zítra se uvidíme.

Dobrou noc, Nicholasi.

Rebecco, počkej vteřinu.

-Nicku, chováme se divně. -Ne, nechováme!

Zítra se uvidíme. Teď jeď domů.

Potřebuju si skočit na záchod.

-Na čí záchod? -Bude to minuta.

-Ne, nahoru nepůjdeš. -Proč ne?

Nicku, jdi už.

Proč jsi taková?

Jen si povídáme!

Copak s tebou nemůžu mluvit?

Dobře. Ale takhle neodcházej!

Já "nijak" neodcházím. Jdu jen do svého bytu.

-Ani na moment se nezastavíš? -Jdi domů, Nicku.

Všechno jen zhoršuješ.

Neblázni, Rebecco.

-Rebecco! -Bože můj, to už stačí!

Teď odejdeš beze slova?!

-Pojďte, jdeme. -Skvělý, Rebecco!

To se ti povedlo! Výborně!

-Pojďte, pojďte! -Jdi do hajzlu!

... okolo samí staří lidé. Seděli jsme u jednoho stolu.

Byla to opravdu katastrofa.

Naskočila mi kopřivka.

Doktoři mi na ni kdysi dali Benadryl.

-Aha. -Jo.

Nebyla jsem tam moc dlouho. Ale bylo tam hezky.

Ukradla jsem tam muffiny. Vzpomínáš si?

To dělají všichni, kdo obsluhují u stolu.

-Muffiny se mají vždycky ukrást. -Jasně.

Bláznivý nápad.

Takže ty jsi obsluhovala lidi, když jsi měla kopřivku?

Já vlastně nevím, co to bylo. Nějaká alergie.

Nebyla to moje...

... nejlepší zkušenost.

Měli jste vidět, jak jsme bydleli.

-Chtěla se tam odstěhovat. -Bylo to neuvěřitelný.

Původní architektura, nádhernej balkon.

Měla jsem pocit, že jsem v jiný zemi.

Krásně to voní.

Udělej, prosím, trochu místa.

Postavíme to zatím tady.

Existuje spousta podivných lidí, kteří...

-... nevyužívají peněz. -Nechápu.

Rozhodni se.

Mám tady přátele.

Senzační hudba.

Michael miluje jazz.

Odjakživa.

Coltrane nebo Monk, to bylo něco.

Mám dokonce rád i špatný jazz.

Bylo to zvláštní...

Hledali jsme stará, odlehlá místa.

Michael zastavoval lidi na ulicích.

Nechtěl jsem se nikde mačkat s turisty.

Protože...

... když je člověk v New Orleans, chce vidět to nejzajímavější.

Znáte muže, který byl zamilován pouze do jediné ženy?

Takoví muži jistě existují!

Je takový mezi vašimi přáteli?

Prozraďte mi jeho jméno.

Neřeknu žádné jméno,

ale věřím, že jsou muži, kteří milovali jen jedinou ženu.

Kolikrát dokáže skutečný muž milovat?

Co se snažíte zjistit?

Ptejte se. Odpovím.

Měla bych jít do kláštera?

Ne.

-Skvělý, že? -Líbilo se mi to.

Ještě nikdy jsem nebyl v zákulisí.

Tamhle je!

-Matthew! -Ahoj.

-Blahopřeji. -Vřelý dík.

-Byls báječnej. -Dopadlo to snad dobře.

Určitě. Matthew, to je můj přítel Michael.

Michaele, tohle je Matthew. Hrál Perdicana.

-Ahoj! -Ahoj!

-Bylas báječná. -Díky!

Ashleigh, byla jsi fantastická. Úžasná.

Moc děkuju. Zdravím. Jsem, Ashleigh.

-Já Michael. -Moc mě těší.

Ano!

Měl jsem to přece v kapse.

-Co? Telefon? -Ne, klíče.

-Klíče od domu. -Ach jo.

-Ztratils je? -Už je mám.

Ahoj.

-Ty jsi vzhůru? -Je ráno.

Kdes byl?

Odvedl jsem Karen domů.

Jak se jí daří?

Nicholasi?

Jak se jí daří...?

Nevím, co tím myslíš.

Nevíš?

Žije.

Jdeme, Maxi.

Kdy jste přišli domů?

Mami? Neodpovíš mi?

Copak na tom záleží?

Proč jsi naštvaná?

Dobré ráno.

Páchneš.

Tak jo.

Jdu si lehnout.

Dělala jsem to, ano...

-Měla jsem tu práci moc ráda. -Vážně?

Ano, opravdu.

Uvidíme. Dám ti tohle.

Zdravím, slečno Floyová.

-Podívejme, kdo přišel. -Ahoj.

Vezmu si tohle. Je to volný?

-Jo, jo. -Vezmu si to.

Pomerančovej džus.

-Není ti horko? -Taky máš svetr, ne?

-Dáš si džus? -Ano.

Perfektní.

A... příbory?

Tady v zásuvce.

Včera večer...

Co si o tom člověku myslíš?

Mělo by to být opačně.

-Ano? -Ne.

Nevím. Ale je celkem milej.

-Nemám dobrej pocit. -To bude v pořádku.

Ať už je to správná otázka, nebo není.

Jestli je...

Nevím, jak se chovat.

-Chrisi, přineseš to? -Jo!

-Přinesu to. -Chrisi!

-Mami, udělám to. -Co je?

Udělá to.

Slyšels ji?

No a co?

Kdo si dá kafe?

-Ráda. -Já taky.

Něco bychom měli říct.

-Myslím, že... -Měl bych něco říct.

Ne, ne, ne. To je v pořádku.

Cože? Ne, ne, ne, ne. Jen pár slov.

Skutečně jen pár slov na počest našeho hosta.

Všechno nejlepší k narozeninám, Michaele.

Jsme moc rádi, že jsi tu s námi.

Opravdu moc.

Díky.

A samozřejmě...

i na počest malýho Zacharyho,

který tu je s námi.

Ať žije Michael a...

... ať vzkvétá...

krásný...

...vztah, který se rozvíjí přímo před našima očima.

I když...

se snažíme nevšímat si toho.

Myslím, že bychom si na to měli připít.

Takže na Michaela a na naši matku.

Na zdraví.

-Na zdraví. -Ať žijeme.

Chtěl bys něco říct, Michaele?

Nemusíš nic říkat.

Řekls to za mě. Děkuju.

Nic víc?

-Chtěl bys, abych promluvil? -Jo.

Dobře.

Bude to pro mě těžký.

Dík za to, že jste mě přijali.

Ať už jakkoli.

Není to snadné, chápu to.

Večeře byla senzační.

Byli jste moc milí.

Takže děkuji.

Na zdraví.

Na Michaela.

Na zdraví.

Je těžký rozhodnout se, jak to všechno...

Je správný to nějakým přiblblým způsobem oslavit, ale...

Nevím prostě, co říct.

-Řekls všechno skvěle. -Dík.

Neexistuje žádnej poukaz na...

štěstí v novým vztahu.

Pro starší lidi.

Stačí, Nicholasi.

Je těžký rozhodnout se, co říct.

Mlč.

Díky.

Zachu, pomůžeš mi sklidit ze stolu?

-Jsi tak sobecká. -Nicku...

-Jsi sobec. -Nicku!

Zmlkni!

Počkej, počkej!

-Nech ji bejt! Nicku! -Měl ses zeptat!

-Mohl ses zeptat! -Nech ji!

-Pitomče! -Měl ses zeptat!

Nicholasi! Nicholasi, ne!

No tak!

Nicholasi!

Nech ho, Nicku!

-Nech ho! -Do hajzlu!

Jsi osel.

Když přijde, tak...

předvádí svý vlastní triky!

Má jich pár schovaných v rukávu.

Umí přejít přes vodu suchou nohou.

Změnit vodu ve víno.

Chápete, co říkám?

Uměl toho ale o malinko míň než táta.

Třeba...

ta proměna vody ve víno. Všechna čest, senzační trik.

Ale váš táta vyrobil obojí

z vodíku a z kyslíku. Tyhle dva prvky taky vyrobil sám.

Vyrobil to z nějakejch kravin,

který ještě ani neznáme.

Ježíš udělal zázrak. Nakrmil z pěti chlebů a dvou ryb řadu lidí.

Bezva trik. Ale jen když je váš táta kouzelník David Blaine.

Není to sranda. Mluvíme o červích dírách a antihmotě.

To by byl oříšek i pro Franka Sinatru juniora.

I pro Juliana Lennona.

I pro Seana Lennona.

-"Ahoj, tati." -"Copak?"

"Vyrobil jsem skříňky."

"Chceš skříň s policemi?"

"Já jsem stvořil světlo!"

"Uhni, ty troubo."

Ztratil jsem nedávno tátu. Je mi divně.

Je to těžký žít podle jeho vzoru.

Pořád se tím v myšlenkách zabývám.

Jablíčko padne občas hodně daleko od stromu.

Jak říkám, nedávno jsem tátu ztratil.

Umřel.

Podobnej problém Ježíš nikdy neřešil.

Jedna z výhod úmrtí ve 33 letech.

Fakt je, že když je táta nesmrtelnej...

nemusel si tím projít.

Nikdy taky nemusel prodat žádnej svůj barák.

Začínám mít obavy teď, když táta zemřel.

Trochu se o sebe bojím. Zaslechl jsem totiž,

že ta věc - ta smrt - je prej dědičná.

Přišel někdo z vás nedávno o někoho blízkýho?

Je to na hovno. Umřel mi táta.

Je to pocit, jako když mi někdo vypucuje zadní část mý minidodávky.

Na myčce u pumpy budou koukat.

Chtělo by to teď maximálně šikovnýho chlapa,

kterej by uměl "smejt" člena rodiny ze zadní části...

... mýho minivanu.

Je to těžký ztratil někoho, koho milujete.

Někoho, s kým jste vyrůstali, obdivovali nebo nesnášeli...

..."s úctou nesnášeli".

Najednou ten člověk navěky zmizí.

Někam ho osud "odsune". Nevím, jestli to je správná terminologie.

Jo.

"Odkliďte to někam..."

Jednu věc nechápu.

Nač popel? Proč ho jen schováváme?

Je to něco podobnýho...

jako když schováváte vánoční ozdoby. Ale ne každej rok.

Po padesáti letech vždycky vstanou a tančí jako Zvonilka.

Proč schováváme popel zemřelých?

Neumím nikoho přesvědčit, aby se ho zbavili.

Je to tak.

Člověk někoho ztratí a přemýšlí: "Co teď?"

Všichni jsme už někdy někoho ztratili.

A jestli ne, pak nejspíš jednou ztratíte hodně lidí najednou.

Bohužel.

Budete si říkat, že je to smutný. Že je to hodně, hodně smutný.

Jenže co bude dál?

Nic. Nic se nestane.

Všichni si pak umývají ruce a ptají se těch kolem...

"Jste v pořádku?" "Asi ano." "Jo, snad jsem v pořádku."

"Ale mám děsnej hlad." "Tak se pojďme najíst."

Nezapomínejme, že máme velikou skupinu lidí.

"Hupnem do podniku Olivová zahrada."

Táta byl mrtvej nějakejch 12 minut,

ale my všichni už jsme měli zavrtaný hlavy v mísách s lasagnemi.

Jo.

Cítím se tu malinko jako na pohřbu.

Musím vám říct, že smrt je hodně podělaná záležitost.

Ale horší je málem to,

jak snadno někteří lidé smutek ze smrti překonají.

Očekáváte, že až zemřete,

každého - téměř každého člověka na světě - skolí strašlivý žal.

Že celá CNN bude usedavě plakat.

Že všichni truchlící se vrhnou k pohřební hranici.

Že je to rituál, který ožil kvůli vám.

Ale nic z toho se nestane.

Všichni se po pohřbu večer namažou.

Do práce se dostanou až zhruba koncem týdne.

"Taková ztráta..." No a pak už chodí do práce.

Pak měsíc choděj denně do práce o 10 minut později.

"Umřel mi otec. Ano."

"Je to těžký, umřel mi táta."

"Hned už se pustím do práce, opravdu."

-Ahoj. Můžeme? -Ahoj.

Jste skvělí diváci. Skvělí.

Vůbec mi nedělá potíže mluvit s vámi o smrti.

Mám pocit že jsem v téhle chvíli společně s vámi v hrobě.

Vzbuď se, spáči.

Všichni tam musíme. Všichni. Ještě pár desetiletí a je to.

Tohle mi nedělej.

Každej pohřeb je více či méně stejnej.

Ať jste byli cokoli, kdokoli...

existuje něco jako scénář, ze kterýho se předčítá.

"Byl to milující otec."

Každej pohřeb je samý klišé.

"Byl to milující otec, kterému je teď už lépe."

"Ta žena už je v míru..." Proč neřeknou něco originálního?!

Proč pořád samý klišé? Je snad ten mrtvej sám Jon Bon Jovi?

Pro mě za mě, ať říkaj i větší blbosti.

"Rád bych věděl, zda byl naživu ještě minutu poté, co umřel."

Zkuste to říct nad hrobem!

Tohle se honí dětem hlavou.

Jestlipak jsou ještě naživu jeho kolenní čéšky...?

Přijde nahoru.

Jsi tam?

-Tady prosím. -Dík.

Co jí říkáš?

Tvé košili?

Líbí se mi.

Teď si je kupuju. Líbí se mi střih.

-Není moc zářivě bílá? -Ne, sluší ti.

Dík.

-Tys to nečetla? -Ne.

Přečtu si to, až se mi bude chtít.

Nebudu teď proti tobě sedět a číst.

Co si dáš?

Možná polévku. Máš hlad?

Nejsem si jistá.

Bydlím teď s Chrisem.

Řekl mi to.

Fajn.

-Co si o tom myslíš? -Nicholasi...

Becco, co je?

Nicholasi...

Tohle přece nebudeme dělat.

Díky.

-Vidělas Nicka? -Šel dolů.

Obul si mý boty.

-Je aspoň normálně oblečenej? -Měl problém s klíčem.

-Takže se ještě vrátí? -Chrisi...

Mý boty jsou u něj v pokoji.

To mám chodit celej den bez nich?

Zkus se postarat sám o sebe.

Rád! Jenže chodím ve fuseklích!

Ahoj. Bylo to krásný.

Dík. Rád tě vidím.

Je to ještě teplý.

-Tady to je. -Zvládlas to!

-Zdravím. -Ahoj, Paule.

Zeptala se: "A ty jsi kdo?"

-To znamená, že jsem vyšší. -Jo!

Claire se chce rozloučit. Pojď mi pomoct se stolem.

Za pět minut jsem venku.

Opravdu!

-Je to příjemný? -Geniální!

Ještě jsem to nikdy nevyužila.

Víš, že Chrisovi se tvý nový bydlení nelíbí?

No jasně, přesně tak jsem to řekl. Přesně tak.

"Nelíbí se mi mámino nový bydlení."

Jak to myslíš "nelíbí"?

Nic takovýho jsem neřekl.

Zkreslil to, když řekl: "Chrisovi se u mámy nelíbí."

Chrisi, co máš na sobě?

-Jsi nahatej? -Nemám spodní prádlo.

Na pohřbu svý babičky?

-Bože... -Co po mně chceš?

Spodní prádlo.

To není tvoje věc.

Nicku, pomůžeš mi s tím stolem?

Jo. Vydrž chvilku.

Zkus vodu.

Příjemná.

-Viď? -Ano.

Chrisi, mohl by ses zahalit?

Proč? Jsem výrazně krásnej.

-Pojď, Nicku. -Jo, jdu.

Hned tam budu.

www.Titulky.com