Original subtitles

Milé dámy, dovolím si vám představit svou neteř.

Kde je to títě?

Janu!

Máte rostomilou neteř?

Aneško! Přiveď Janu. Tolik se těšila, že jí představím, paní dvorní radové.

Tak aspoň přijdete v sobotu na dobročný čaj, milé dámy, aby vaše neteř v Praze

užila trochu veselý. Náš Petr se tak těší.

Ani byste neřekl, důstojný pane, co s takovým dobročinným večírkem je za

starosti. I na hudbu, aby člověk myslel. Rozhodně Pelikánova kapela. Můj varháník

ji postavil na nohy. Ten úředniček hraje jedna radost, alespoň si přivydělá

nějaký ten grož.

Naschledanou, Aneško.

Promiňte důstojní páry.

Naschledanou, papá.

Naschledanou, jen si jděte, jděte.

Líbilo. Zvláště hudba byla velice krásná. To náš venkovský kantor

nedovede. Řekla bych, že v těch varhanách zpíval celý Petřín.

Co to, říkám, že jsem na Petříně ještě ani nebyla.

Petřín vás okouzlí.

Ale kde je náš Petr?

Myslela jsem, že se s ním seznámíte.

Dobrý, že bych tě raději viděl mezi tančicími páry, než u klavíru.

Ale snad to nebude věčně.

Nestydím se za šumařin.

Postatně nemyslíš si, že jen úřad ví u obce a šumařin.

Složil jsem několik písní a nemíním toho nechat.

Nikdyž jsem nemohl pro to mizerné živobytí dostudovat konzervatoř. Jak ty

komponuješ?

Možná, že to dokonce prodám.

Snad někdy.

A hlavně, že čím dál tím víc musím skládat.

A jsem přitom štastem.

A co když omdlím? Smí omdlit, co myslíš? Omdlit? Ne.

Ale za našich časů se omdlívalo. Jiné korzet, jiné mravy. Tomuhle se už vůbec

nemůže říkat korzet. Teď je to hotový kruný. Ale uděláš dojem. V tomhle,

tetičko, musíš udělat rozluh. Aby jsi opoutala pozornost všech, pamatuj si to.

Třeba nějaký vyšší úředník. Ty jsou staří, tetičko. Nebo jeho syn.

Nesmysl, kdo by chtěl člověka bez titulu. Takový syn dvorního radě, tak je

už bezmála dvorní rada.

Seznámí se s pražskou aristokracií.

A já jako gardedáma... Ty! Ovšem, vždycky jen ty! ...se budu pohybovat ve

šlechtických kruzích.

Nenápadně pozoruj, poslouchej, co se kde mluví, zapamatuj si každou maličkost a

zítra mi povíš všecko, co a jak. Zahrajte mi, prosím vás, této ano pár

taktů polonésky. Hned, hned!

Jsem tvůj první zákazník, Matinko. Děkuji, vážený pane.

Máš opravdu nejhezčí stánek.

A ty budeš jistě tančit s nejkrásnější děvkou.

Nejkrásnější dívka tu bez pochyby ještě nejde. Tak můj vybíravý chlapec bude

prodávat sednou.

To ne, Matinko.

Ne, tady nic kupovat nebudeme. Pani dvorní Radová tu má také někde svůj

stánek. Nejraději by se schovala za keř a dívala se odtud na tu slávu.

Nejvyšší čas, dítě, že jsi přijela do Prahy. Na venkově by se z tebe stala

úplná divoška.

Můj syn Petr. Moje neteř Jana.

Nebýt vás, pani dvorní Radová a Jany, byla bych přišla o to kouzlo od krásu.

Ach, jaký syn!

I raději u maminky, než v kole. Však se právě chystám poprosit slečnu, abych jí

směl trochu provéstí za hradou. Smím?

Prosím. A nezapomeň na tetínku, milé dítě. Nashledanou, tetínko, rukulí vám.

Kam půjdeš v sobotu večer?

Nejraději bych zůstal doma.

Nějaké dostaveníčko? S kým, prosím tě? S Marianou.

Může na tobě oči nechat.

Když ti v neděli spadla kniha z pultu na pedály... Nemám na lásku čas ani peníze.

Což přijet to též. Jsem rád, že vás mohu upozornit na všecky znamenitosti

takového společenského čaje.

To je nejbohatší měšťan z malé strany. Projektoval několik set domů v Praze.

Můj otec.

Nejustranější muž na světě.

Baron Čermák.

Mý přátelé čili Zlatá mládež.

A což nějací spisovateli nebo umějci tu nejsou?

Bohema k nám, slečno, nechodí. My jsme hrozně uzavřený kroužek.

Víte, co mě uložili, tety?

Abych prý vzbudila rozruch a upoutala na sebe pozornost.

Jste roztomila.

Že vzbudím takový rozruch a takovou pozornost, to teď jistě nečekali.

Pádo, jsem parón Čermán. Můžete mi prosit, srčno? Bylo by mě velmi milé,

kdybyste mi nedala košem.

Prosím. Prosím.

Myslíte?

Určitě, ze všech nejkrásnější a taková odlišná.

Ale myslím, že vás to tu příliš nebaví.

Jak rád bych se s vámi slyšel někde jinde.

Nejraději ve Zlaté studii, tam je veselo. Aby mládí, bohem a umělci,

skladateli. Umělci taky?

A kdy se chodí do Zlaté studii? Nejveselěj je tam v sobotu a začíná to

vždycky kolem šesté.

Přijďte, to by bylo velmi šťastné.

Nevím, pane barone, jestli mě tety dovolí. Mám hrozné tety.

Promiňte, pane barone, musím vyhledat svou tetu. Jistě, že se nevidíme

naposledy, slečno. Jsem opravdu šťastný, že jsem vás poznal.

Poslouchej, co se kde mluví, zapamatuj si každou maličku.

Přijdu za vámi v neděli v šest hodin do Zlaté studny.

Čížník mě vyl do cesty. V posledním okamžiku jsem mu obratně uskočila.

Všichni na mě mohli oči nechat. A pan baron Čermák mě první odměnil potleskem.

A nezapomněla jsi se usmát na všecky strany a pokynout rukou? Baron, baron!

Proč se hned usmívat na všechny strany jako cirkusová Máry? Pan baron mě vyzval

k tanci a věnoval mě neobyčejnou, neobyčejnou pozornost. Nějaký mladíček,

nebo snad starší, jak bych to řekla? Můž prostředních letech? Prostředních, nebo

v nejlepších letech? V nejlepších letech. Zkrátka vybouřený muž.

Opravdu nevím, co mám dělat. Pan baron mě pozval na neděli do Zlaté studny a

já... Do Zlaté studny? Jak nevhodné místo. Ty jsi odmítla, víš? Baroni se

neodmítají. Baronu se člověk z dvoře omluvil. Slíbila jsem, že přijdu,

tetičko Rózo. A to jsi neměla a to ne.

Co si pomyslí?

Nejprve jsem ho odmítla, tetičko Ano. A přece odmítla. Potom jsem se mu

omluvila, tetičko Rózo. Tak aby se neurazil a aby se neodradil. Když tolik

o to stá, abych mu podala ruku. Proč by takový baron nemohl stát o její ruku?

Přijla jsem, ano pane barone, zeptám se tvých hodných tetiček.

Tetičky Rózy a tetínky Anny a oni mě to dovolí.

Dovolíme jí to.

Když baronovi slíbila, že přijde, musí jít.

A což, když nepůjdu?

Musíš, slib je slib. Takový baron, v nejlepších letech, už vybouřený, má

jistě vážné úmysly. Ačkoliv na druhé straně takový mladý pan rajský syn

dvorního rady by mě byl milejší.

Památka na nejkrásnější stánek.

Nejkrásnější dívka tedy nepřišla.

Přišla.

A měla by přijít častě.

Mama, což abys pozvala Janu s tetami někdy na čaj. Když mě hezky poprosíš.

Tetičko, už je šest hodin. Káva bude za pět minut. Pojď, baron čeká dole. A jak

jsem ti říkala, pozor a pravou nohou vpřed. Ještě si musíš vypáhnout kartu.

Karle, copak si tak zamišlím?

Snad nemáš zase novou látu? Ne, já mám starou lásku, která mne nesklame, kterou

nikdy nezradím a nikdy neopustím.

To je moje Praha.

Četě zámeckých schodů, ne?

Karle, zaspěvej nám tu novou. No, co mám dělat?

Po starých zámeckých schodech

Po schodech z kamene.

Po starých zámeckých schodech, po

schodech z kamene.

Každý večer pana chodí, za ruku se s

hochem vodí.

Zářce má zmámene.

Každý večer pan na chodí, za ruku se zlochem vodí.

Zářce má zmámene.

Zářce má zmámene láskou,

srdce své zmráví.

Měsíčen ven šerm schází, pán Aloj si dobrobází.

Zavedl jste mě do slepé uličky.

Je to sem?

Ano, do slepé uličky.

Milá, drahá.

Ach ne.

Tak to je tedy Petřín.

Tak rád bych vám řekl.

Ne.

Nemohu.

Snad hudba.

Nebo řeč květin.

Já sám však nedovedu.

Nemohu vám to všecko říci.

Popsat.

Čekal jsem.

Ty dlouhé dny.

Hodiny.

A teď si připadám jak náměsíčník?

Je to pravda?

Přišla jsem.

Musela jsem přijít.

Ach ne, nesluší se to říkat.

Ale vy jste jiný.

Docela jiný než všichni.

Ostatně nevím nic o světě.

Toma v ocových lesích jsem čekávala na sen.

U mých tetne od dále hodiny dobrého tónu, rady pro život, rady, jak se

dostat co nejvýše ve společnosti.

Víte, jsem velice chudý.

Ale neopouští mě naděje, že budu žít lépe.

Svobodněji.

Že celý můj dosávadní život byl jen předhr.

K něčemu velikému.

Také nemyslím, že vám nějak ublížuji.

To vše je veliká posila.

Jenom se bojím, že nepřijdete.

že zapomenete.

Přijdu.

Ale nesmíte mě doprovázet domů.

Nesmíte se ptát, kde bydlí.

To jsem.

Jsem Jana.

Víc nechtějte vědět.

Jana.

Já jsem Záviš.

Záviš.

Dobrý večer.

Večeře už vystydla.

Děkuji, paní Bilyánová.

Nebudu dnes večeřet. Pan Záviš byl na lepším.

Na tom nejlepším, co existuje.

já pro vás paní mám, bych všecko

opustil.

Vše, co kdy rád jsem měl, vše, proč jsem

dosud žil.

A kdyby celý svět byl kratší tisíckrát,

já pro vás, paní moje, bych

opustil horát.

A kdyby celý svět mi navždy peklem dyl,

i nebe paní mám bych pro

vás opustil.

Baron, který se nestydí ckytkou po ulici na dostaveníčko, ve mě zbuzuje respekt.

Mě je sympatický.

Sympatický. A velmi zvláštní.

Jaký má kníry baron Čermák?

Kníry? Fydo, co by mohla mít Jana Společného s kníry barona Čermáka? Měla

jsem se ptát, neměl je holohlavý, měl vlasy nebo je neměl?

Včera měl vlasy.

Jak to včera?

Což na dobročinném čaji je neměl.

Vidíte, tetičko, ani jsem si nevšimla. Možná, že někdy nosí paruku a někdy ne.

To je možné, tetičko.

Na tom nesejde, jaké má vlasy.

Jistě upoutal Janu svým celkovým zjevem.

Upoutal mě svou podivnou urozeností.

Ani nevím čím.

Něčím, co se dá těžko vyjádřit slovy.

Něčím bezejmen. Už jeho titul je okouzlující.

Jen aby ses do pana barona nezamilovala.

A kam se stěhuje váš podnájem?

Pani dvorní Radová, jsem opravdu šťastná.

Prosím, do salonku.

Jana si opakuje nějakou klavírní lekci.

Přišla jsem jen na kratinkovou návštěvu. Pozvatí vás, vaši sestru a slečnu Janu

na malý rodinný čaj.

nějaké jméniny či narozeniny.

Jsem opravdu velice poctěna vašim milým pozváním. Abych řekla pravdu, ten čaj si

vlastně vymyslil Petr. Velice se zajímá o vaší milou netež a myslím, že už se

nemůže dočkat dne, kdy vás s ní uvítá na našem čaji.

To je překvapení, no to je překvapení. Moje netež jistě nemá ani tušení, že

upoutala pozornost vašeho rostomilého syna.

Ani ji to raději neprozradím, aby příliš nespichla.

Jen ať si to povědí sami.

Jak krásně hraje na klamýr, vaše netež.

Když bych si s ním mohl takto věd, pust, snad je ti to k smíchu, ale opravdu jsem

se zamiloval.

Mně se to také přihodilo, můj milý. Budeš mi tedy docela jistě rozumět.

Skoro jsem se ti to styděl říci.

Vidím ji všude.

Čtulý román, hrdinka má její tvář. Má oseňující, trochu orientální typ.

Moje spíš něco ližního. Její úsměv. Nemohu myslet na jejich oči bez

melancholie. Nikdy jsem nevítěl oblejší boky. A já štíhlejší. Má skřiváčí hlas.

Když mluví, zdá se mi, že slyším violu. Má láskej pravým pakent vy.

A přece si dobře rozumíme. Snad právě proto.

Nespím. Nechutnám jíst.

Už se nemohu dočkat příští schůzky s ní. Až ji spatřím, zblázním se radostí. A já

zas budu asi mlčet, mlčet, mlčet.

A nenávidět se za to, že mučím.

Jsem šťastný, že jsi taky tak zamilovaný jako já. Víc, ještě víc. Kdybys ji znal,

nemohl bys jí s to myslet. Na život a na smrt.

Když ji neznáš, nedovedeš si to ani představit.

Toto je prastrýc Mačiny strany. Stýkal prý se osobně s Palackým. A dokonce byl

nějak příbuzný s jeho ženou.

Tak si někdy říkám, že jsme v desátém koleně nakonec všichni příbuzní. Ženě

vdávají se mezi sebou, ovšem ve vyšších kluzích. Jen jisté rodiny, kterých je

malý počet. A je z toho pak zánět slepěho střela, pane doktore. Ten je

ovšem na pravé straně. Můj bratr získal většinou těch obrazů přímo na místě.

Za tepla v ateliérech a někdy za směšné peníze.

Nesmíte mít o takových maroldech přílišné iluze. Byly to přece jenom

bohémové a na počátku své kariéry neoplývaly pozemskými statky.

Nesmíte to však na mě prozradit. Myslím, že Janě nadbíhá nějaký hrabě nebo nějaký

baron. Přirozeně povrchní nevinná známost. Ale já vám poradím, jak si

rázem získáte mou neteř.

Není-li už bohužel pozdě.

Hudbou. Hudba je ten čarodějný proutek, kterým byste jí měl ve vhodném okamžiku

šlehnout.

Hrají naštěstí dosti slušně na klavír a hudbu mám upřímně rád. A já se vám

přiznám, že jsem docela na vaší straně. A taky prý může být srdce na pravé

straně, pane doktore. Velmi zřídka, ale slepé střebo na levé straně nemůže být.

A jak byste mě vysvětlil, pane doktore?

Tajemství siamských dvojčátek.

Máte asi velice rád Čajkovského. Je to veliká láska mé matky.

Musím jej hrávat svým tetám až do omrzeň. Snad bychom si mohli zkusit něco

na čtyři ruce.

Nějakou sonatu.

Raději ne.

Což kdybychom se neschodli v rytmu.

Není to tak lehké sehrát se, zvláště při hřezlistu.

Budu teď hodně cvičit, abych si s vámi mohl zahrát.

Se mnou by to asi špatně dopadlo.

Hudba mě nade všecko uchvacuje.

Ale sama si příliš nezakládám na své hře. Matka velmi chválila váš přednes.

Ostatně hra na klavír je věc sviku.

Skutečně veliká hra se snad nedá ani naučit.

Je to dar, s nímž se člověk už narodí.

A ještě větší dar je umět skládat písně.

Já pro vás, paní má, bych všecko opustil.

Vše, co kdy rád jsem měl, vše, proč jsem dosud žil.

A kdyby celý svět byl krásší tisíckrát,

já pro vás, paní moje, bych

opustil horát.

Já taky, kamaráde. Ahoj, na zdraví. Na zdraví.

Posaď se někam, prosím tě.

Třeba sem.

Děkuji.

Je to tu jako ve skladišti Haraburdi, viď? To muzeum pani Biljánově už mi jde

na nervy. Odstěhuji se.

Jak zde můžeš pracovat?

Tak to je tvá nová skladba?

Odstěhovat se?

Podívej se, jaké jsou dnes poměry.

Člověk by rád utržel nějakou tu zapíseň, zatím si má sám zaplatit její náklad,

chcel jí vidět vytištěnou.

Prosím tě, dovol, přehraj si konec.

Ohromná píseň.

Mám nápad.

Prodej mi tu píseň.

Snad ji nechceš vydat.

Vydat ne, ale... vydávat.

Na svou.

A, chceš mi vypomocit v nouzi? A nevíš, jak bys to udělal dost taktně, viď? Ne,

ne. Jde spíš o to, aby ty jsi mě vypomohl.

Snad je to ode mne ošklivé, nemožné.

Ale co neudělá člověk z lásky?

Kdybych přinesl ženě, kterou milují tuto píseň jako svůj výtvor, jako svůj

vlastní výtvor, znamenalo by to pro mne mnoho.

Snad všecko.

Jistě si ji složil z lásky a já věřím, že ji za mě promluví do její duše.

Snad ve mně vidí jen takového všelijakého reprezentanta zlaté mládeže,

ale já... Já jsem do něj opravdu zamilován.

Chci ji získat, získat její důvěru, její srdce.

A věřím, že jedině ta píseň zrozená z lásky ji přesvědčí.

Přemůže její chlad, její... Můžeš si vzít mou píseň.

Zítra už by to asi nešlo.

Měl jsem totiž dnes v úmyslu zahrátý večer ve Zlaté studně svým kamarádům a

jí.

To zkrátka odpadne.

Píseň je tvá.

Až o mě uslyší svět, Jano, unesu vás vašim tetám.

Tak už tedy o mě víte, že se jmenuji Jana, že má tety.

Já o vás nevím nic.

Zato mě tety jsou o vás báječně informovány. Od koho?

Řekněte mi, to chci na sebe něco vědět. Ode mě. To teprve.

Pro mě tety jste baron Čermák. O, jaká čest.

Někdy nosíte paruchu, někdy ne.

Jste vybouřený v nejlepších letech. Ještě lepší.

Ještě jsem se nerozhodla...

Jaké máte kníhy?

Jste mi nevěrná s pěkným fantomem. Musím, jinak by mě mé teti nepustili na

dostaveníčko s vámi.

Barona Čermáka vzali na vědomí. Ten baron Čermák je teď u nás velmi

populární osoba. Kdo je to?

Ten pán, který se mnou tančil na dobročinném čaju.

Když jsem se právě do koho si zamilovala.

Nikdy?

Nikdo? Nikoho?

A teď?

Navždycky.

Kníry má tetičko ano jako neboštík z klíče, když byl u kavalery.

Včera se právě rozmýšlel, nemáli jsi je dát oholi. Muž bez kníru není žádný muž,

i když je to baron.

Ty kopretiny mě, to ano, prosím, nevyhazujte.

Nechám si je uschnout, abych si je mohla schovat na památku.

Ale teď, Róze, o tom nic neříkejte. Myslá by Bůh ví co. To víš, to víš.

Mladá dívka si má uchovat každou sebe menší památku na létam vládí, aby až se

vdá měla na co myslet.

Pani dvorní Radová tě pozdravuje.

A budeš si muset nadzvičit Mozartovu symfonii. Petr by si chtěl s tebou v

neděli odpoledne zahrát na čtyři ruce. To už tam v neděli zase půjdem?

Vidíte, tetičko, prvé jste horovala pro erby a tituly, a když si teď se mnou

chce pan baron udělat vážnou známost... Nemám nic proti tomu, abys chodila s

baronem Čermákem. No, pak těší mě, že se o tebe zajímá, ale ráda bych ho poznala.

Ať přijde k nám na návštěvu. Buď jistá, že ho uvítám, jak se sluší a patří.

To je asi něco hrozného. Já tomu blaho řeču, můj miláčku, dřív vás to pohnulo,

abyste přišla ke mně. Můžete ty vás chtěj poznat? Ne.

Ne, totiž barona Čermáka. Jste k nám pozván, pane barone, ať se vám ten titul

líbí nebo ne. Nelíbím.

Chudinko, budete si jen muset přisvojit.

Ty seš vážně, abych se vydával za barona Čermáka?

Ne, ne, kdepak, mé dítě.

Ani bych to nedovedl.

To je, jako bych se měl vydávat třeba za Mozarta nebo za Beethovena, když jim

nejsem. To bych ti umřel studen. Ale musíš mi nějak pomoci. Mě tedy chtějí

poznat mého barona stůj, co stůj. Teď si s tím nelám hlavíčku.

Do příští zkusky něco vymyslíme. Ano.

Je prosím doma pan. Má právě návštěvu.

Dámskou návštěvu.

Promiňte tedy. Mám něco vyřídit?

Nemohla byste mu odozdat, prosím, laskavě, tento dopis?

Nebo ne?

Promiňte, sbohem.

Když je vám úloha barona Čermáka tolik proti mysli, zahrejte mi alespoň něco

hezkého. Něco pro mě.

Vidím vám na očích, že jste rozený hudebník.

I tenkrát při tanci jsem to viděla.

Jistě byste dovedl skládat písně.

Nevíte, jakou mám ve vás důvěru.

Až jindy.

Až jindy, Janu.

Nechci, abyste mě pokládala za něco, čím nejsem.

Nedovedu to vyjádřit slovy.

Věř mi.

Dnem i nocí.

Dnem i nocí.

A teď vám zahraji, slečno Jano, svou... Skutečně?

Svou píseň pro vás, Jano.

A kdyby celý svět byl kraší tisíckrát,

já pro vás, paní moje, bych

opustil horád.

Jak rytíř z pohádky, bych pro vás

nasmrčel, nebá...

Velice jste mě překvapil.

Píseň je překrásná.

Pokračujte.

Uděláte mi velikou radost, slečno Jano, když si píseň vezmete.

Opravdu? Snad vám ta píseň řekne víc než já.

Přijmete ji ode mne?

Přijímám ji do zástavy jako váš slib, že budete pokračovat, ano?

Velice bych si to přál, slečno Jano.

Přemýšleli jste o mě trochu?

Vždyť nemyslím na nic jiného, Jano, než na vás.

A o baronu Čermákovi jste také trochu přemýšleli?

Víte, že přijdete navštivit mé tetu? Velmi rád.

Nejprve se však budete muset, Jano, rozejít s baronem Čermákem. To je pěkné,

vy se chcete se mnou rozejít?

Miláček mě bude nakonec už i sám pokládat za vybájený ideál svých tet.

Jsem si jistá, že byste to u nich vyhrál hned ve dneří. Jako baron, vidíte.

Bohužel. Jako pianista a tak dále bych to jistě prohrál, má ubohá J Mé tety

okouzlíte na první pohled. Ovšem jsou hrozně konzervativní a potrpí si na

společenské postavení a na tituly. Já jsem ovšem muž bez společenského

postavení a bez titulů.

Kdybyste chtěl a začal skládat, říkali by vám brzy mistře. Vy ve mne v skutku

věříte. Nade všecko.

Nade všecko na světě.

Jsem si jistá, že máte v sobě gejmia. Já to cítím, věřte mi.

Říká se, že láska umělce inspiruje, že v něm probouzí výraz.

Vy mě neminujete.

víc než mám práva.

Víte co?

Řeknu tetám, že jsem se rozešla s baronem Čermákem, pak se my dva oficílně

seznámíme, představí vás tetám a budeme šťastní.

Miláčku, kdybyste věděla, kdybyste mohla tušit,

jakou hudbou je každá má myšlenka na vás.

Jak má láska, tak mě má na slova.

Pojď ke mně, Jano, jestli mi důvěřuješ.

Pojď, má lásko.

Půjdu?

Půjdu.

Ty víš, že půjdu.

Jsem v moci prý myšlení, prý omlčení, prý touhy.

Jsem tvoje každým dechem.

Věříš mi?

Děříš mi to.

Já pro vás, pane můj, bych opustila všecko.

Proč jsi tak zesmutnil?

Proč jste tak zesmutnil?

Já pro vás, pane můj, bych opustila všecko.

Ublížila jsem vám nějak.

Proč jste smuten?

Teď, právě teď.

Budeme šťastní.

Půjdu s tebou třeba až na konec světa.

To se to ponocuje za tichých nocí. A v kanceláři se pak bude klímat, že?

Pracoval jsem až do svítání. Taková noční práce taky podle toho vypadá.

Nasnídejte se.

Když půjdu do úřadu, musím si to přehrát.

Za tichých nocí, kdy jen měsíc leje své bledé

světlo, šou jízbu mojí.

Vyvím, že vánek slov mých neodvěje,

ni přítel netuší, co

v srdci mém se děje.

Tu mluvím s vámi, krásná moje paní, a

vše, co srdce pro zradice bojí.

Tu mluvím s vámi, krásná moje paní,

a vše, co srdce pro zradice bojí.

jež se rojí tmou oblohy, jak sedmí

krásy strání.

A zdá se mi, že zřím ty tahy známé, že

zřím v ty oči plné slitování, že

osméla

se spolu promlouváme. A zatím ví, má

krásná paní, o mojí

lásce nevíte snad ani.

Dobře, že jsem si přivstal.

Spěkáš už, myslím, do úřadu. Velmi, velmi.

Zaspal jsem. Hrál jsi něco překrásného.

Nějaká nová píseň?

Odpust. Velice spěchám do kanceláře.

Potřeboval bych pro svou dívku novou píseň.

Ne.

Vyloučen.

Musíš si ji složit sám. Víš dobře, že to nedovedu.

Doufal jsem, že mě pochopíš.

Vždyť si přece taky zamilovám.

Rozešel jsem se se svou iluzí.

Tím spíše snad pochopíš mou bolest, kterou cítím při pomyšlení, že bych měl

ztratit všecko.

Všecko, pro co žijí. Já už jsem to ztratil. Dám za tvou píseň, co budeš

chtít. Žádná sebevyšší odměna se mi nebude zdát dosti velkou.

Už opravdu musím jít.

Vidím na tobě, že jsi nešťastný.

Podrážděný.

Už tě nebudu dehle zdržovat. Doufám však, že tvoje ne není poslední slova.

Nepozvala jsem ho tedy ani. Ubohé dítě, přiznej se.

Nechtěl snad o tebe důkaz lásky?

Byla jsem pro něho chvilkovým rozmarem. Vidíš? Tvoj baron. Pak se řekne

vybouřený muž. Kdo schoval Janě baronovi kopretiny? Snad já?

Kopretiny za nic nemohou, tetičko.

Teď vlastně ani nevím, jak to s baronem dopadlo.

Rozešla jsem se s ním.

Doufám, že jsi mu dala najevo. Já ho nechci ani vidět.

On někdy titul není všechno.

Kdo ví, není to taková nějaká zkrachovaná šlechta.

Ani ty, ani já neznáme jeho rodinu. A to je důležité znát rodinu.

Taková rodina dvorního rady je zárukou. Tetičko, Rózo, nechci o baronovi už ani

slyšet. A o žádném jiném.

Pro mě za mě a tě, kdo chce, jak chce, skvělý. Nemám na novou známost ani

pomyšlení. No, však to není ještě tvoje poslední slovo.

Nenupte mě do ničeho, tetičko.

Pověděla jsem vám, co a jak. A ty by zase chtěla být chvíli sama.

Další!

Někam se stěhujete, slečno?

Do Ameriky, prosím.

Do Ameriky?

Za oceán?

Do Ameriky. Do Chicago.

A slečna, myslím, vypomáhala altistkám ve sboru v Loretě.

Tam jinde.

Není zase pro změnu v Chicago.

A máte tam někoho, slečno?

Nikoho, pane.

Zde rovněž ne, tak je to stejné.

Ostatně zpívá se všude na světě.

Skoro vám závidím.

Hned bych jel také. Pudebník jako vy měl být do světa.

Pravdu.

Mnoho lidí jezdí stále ještě do Ameriky za úspěchem.

A vy?

Abych zapomněla.

šťastnou cestu s věčnou.

Děkuji, kámo.

A kdy víc ne?

Udvořený.

Už jsem se tě nemohl dočkat.

Já totiž si ještě stále myslím, že snad tvoje ranní špatná nálada přešla.

Ranní špatná nálada?

Jak chceš. Vím, že nejsi náladový.

Opravdu mi tedy neprodáš svou píseň?

Jen pod jednou podmínkou. Dám ti za ni všecko, co budeš chtít.

Zalístek do Ameriky.

Dobrá tedy.

Zalístek do Ameriky.

Muselo by to být však velmi brzy.

Musím pryč.

Daleko pryč.

Jiné řešení z tvé strany není možné?

Ne.

A pak svou písem ti prodávám svědomým, že odjíždím na druhý konec světa. A

proč vlastně odjíždíš?

Abych zapomněl.

Kdybych jenom věděla, co se mu stalo.

Ale muselo to být něco hrozného, jinak by se tak rychle nesebrala.

Neodjel do Ameriky? Do Ameriky?

Odejet tak daleko, to je jako vzít si život.

Představte si, kdy ho člověk zas uvidí.

Co jsi jen tak mohl vzít k srdci?

Nezavdala mu snad slečna, myslím třeba jenom žertem, přičinu k žárlivosti?

Nejsem si ničeho takového vědoma.

Neublížila jsem mu ani myšlenkou, natož nějakým skutkem.

Tak už nebude nikdy v noci hrát na piano.

Už mě tím nebude budit.

Už mu nikdy neuvařím dvakrát večeři.

Co nám to udělá?

Co nám to udělá?

Dovolte, tetičko, kostým je těžký.

Zkoušet ho nebudu.

Ten si stejně povisí ve skříni. No přece nebudeš stále zavřená doma jako

klášterní pana?

Tolikrát jsem vás, tetičko, rozoprosila, abyste mě nenutila chodit do

společnosti. Pani dvorní Radová mě už po třetí dala najevo, jak by jí potěšilo,

kdybychom k ním přišli na návštěvu.

Petr prý má pro tebe veliké překvapení.

Onehdy jsem ho potkala a řekl mi to. Opakuji vám znovu, tetičko, že se s ním

stýkat nebudu a nechci.

Nenuťte mě k tomu. Je mi to velmi proti mysli. Vidím na tobě, že stá

Kdy jsi se s ním rozešla sama?

Dobrovolně? Nebo snad čeká, že se vrátí? Že ti napíše?

Netrápí už! Ty jsi také taková! Nic nechápeš!

Nechci, aby Jana byla starou panou jako já.

Prosím. Děkuji.

To máš dopis, pane?

Ano, je to můj dopis. Zní to docela pěkně.

Máte volat toto číslo, pane.

Kdyby alespoň přišla bora,

kdyby přiletěla do plachy,

kdyby byla

magnetová hora, kdyby

byla alespoň cesta je.

Ach, to jste vy?

Ano, zde Mariana.

Ano. Velmi ráda vás budu učit.

Hlavně výslovnost, ovšem.

Ano.

Mám se velmi dobře.

Ach ne, to přece nehraje žádnou roli.

No když chcete, můžete se mnou korepetovat.

Ano, myslíte?

Děkuji vám.

Nashledanou.

Nic bych za to nedala, že se chce Jana s tím baronem sejít, ale že neví, jak to

zaonačit, aby nemusela sama udělat první krok na usmířenou. Tak nic nevíš. Jana

nepotřebovala dělat sama první krok, poněvadž ho udělal baron.

Třeba ti to Jana jen tak napovídala.

Já tomu nevěřím.

Ukážu ti, co jsem našla před měsícem ve smeti.

Tato roztrhaná pozvánka od barona Čermáka je důkazem, že ho Jana v skutku

nechce ani vidět. Jana ji hodila do smetí.

Ale já si myslím, že dívka si má pečlivě uschovat každou sebe menší památku na

svobodná léta. A tak jsem pozvánku uložila k těm uschlým kopretinám.

Když se s baronem skutečně rozešla, je nejvyšší čas, aby ji Petr co nejdříve

viděl. Nebo oni nakonec ztratí zájem a Jana přijde o báječnou partii. Krajským

Janu nedostaneš. Půjdu zatelefonovat paní dvorný Radové. Teď se musí všechno

vsadit na jedinou kartu, na jejího syna.

Těšila jsem se, že dám známku svému synovci, až napíše.

Ale už je tak dlouho pryč a ani lístek nepřišel.

Zapomněl na nás nějak docela. A já mu dvakrát, někdy i třikrát ohřívala

večeři.

A což jeho známý netuší, kam odejel. Nikdo se nepřišel zeptat, slečno. Až vy.

Ani ta druhá, ta podivná.

Ta druhá?

Jak to, paní? Já jsem Bily Jánová, prosím, slečno.

Že mě to hned nenapadlo, až teprve, kdy jste stála tady u dveří, právě tak jako

ona. Jen se tak podivně usmívala. Hned, že dá dopis, hned zas, že nedá.

A pod jeho oknem jsem ji asi dvakrát viděla chodit sem a tam.

Myslíte, že k ní měl nějaké závazky?

No možná. Možná, že mu udělala tím svým pohledem. Stále něco zpíval,

skládal.

Skládal tedy hudbu?

Někdy až do samého rána. A sama láska v tom byla. Samá taková řeč do větru.

A ani zeptat se na něho nepřišla?

To je mi právě divné, slečno.

A nic bych za to nedala, že ujeli spolu, že ho unesla, že teď chudák musí chodit

za ní, kam se jí zlíbí.

Ubohý pan Záviš.

Tak vám věkně děkuji, paní Biljánova.

Odpuste, že jsem vás vyrušila od práce. Moji upřímnou soustrast, slečno.

To by se výborně hodilo.

Ano, toto nedělí v Chuchli, jsou tam koňské dostihy.

Tím líp, když se seša Jana nikdy neviděla. Petr bude mít nesmírnou

radost. Ano, velmi často mluví osečně Janě.

Děkuji.

Pozdravujte jí velice srdečně.

Nasledanou, drahá přítelkyně.

Když je Jana s vaším synem, nemám o ní nejmenší starost. Jen kdy až příliš

zdrženlivá. Byla totiž vychována velmi příliš. Jen když se zase sešly.

Prosím. Děkuji.

Dnešní den mi velice připomíná naše seznámení ve Vrtmovské zahradě.

Už je to taky, právě mě pozdraví.

Pojďte si, pánové, uvidíme, který z vás bude mít větší štěstí. Jistě ten,

kterému více přejete.

Vsadil jsem na jeden hlas. Já na šesku. Že byste vsadila, slečno, taky na toho

nádherného Vraníka, vítěz by měl pak mít přednost.

Vy jste ale pěkný. Půjdeme, prosím.

Vidíte to, že vypřejete.

Já ho přeji, pane barone.

Je to vaše zásluha, srčana.

Pane, byla jsem jen objektivní pozorovatelka. Omluvte mě, prosím, půjdu

si vyzvednout výhry.

Vidíte, baron Čermák měl zase větší štěstí než já.

Jste si tím taky?

Kdybyste se nebála, že nemám dost temnou ruku, poprosil bych vás, abyste se

svézla mým novým automobilem.

Projedu se ráda.

Automobil, taková vzácnost.

U nás je to ještě tak trochu novinka.

Viďte, pojedeme velkou rychlostí.

Ať se mi třeba hlava zatočí.

Vím, že jste stále ještě více v Praze než zde.

Kdybych nepovažoval za jedinou podmínku svého návratu do vlasti povinnost

dopracovat se zde toho, čemu se říká úspěch, usedl bych ještě dnes večer na

loď.

Je to těžké uchytit se tady.

Ale jako žebrák se domů nevrátím.

To já si zas říjí ze dne na den.

Jen jak si s radostí nebo ze smutku žíti.

Vás ovšem někdo čeká.

A taková naděje znamená bez pochyby mnoho.

Naděje?

V poslední době si tak trochu myslím, že bych mohl mít naději.

Ale pro zatím žádný úspěch býde horší než tam.

Ani po myšlení na návrat.

Tak je nejste z lidí, kteří lehko zapomínají, kteří lehko resignují.

Jdu tak, jak byste mi popsal život takové ulice.

Jakouto divnou školu zapomínání mi přirškl osud.

Nepřestávám se divit.

Jen jsem zvědavá, jak dlouho to ještě vydržím.

Budete-li dělat ve zpěvu takové pokroky jako dosud?

Dožijete se úspěchu daleko dřív než já.

Co je mi platný všechen společenský úspěch, když mám žít bez srdce?

To byla romantická láska.

Život je ovšem jiný.

Třeba to byl skutečně neobyčejný muž, ale když mohl jen tak odejet za moře a

nevidět o tobě nic, musíš zapomenout.

S tetami se mi stává život nesnesitelný.

Není dne ani hodiny, kdyby mě nedokazovali, že se musím probdat.

Malý tě rád vezmi si ho.

Možná, že je lepší než ta tvoje veliká láska.

Říkáš, že skládá dokonce písně.

Nemohu ani dobře pochopit, že složil tak krásnou skladbu.

Spíš bych si to byla myslela tam o tom druhém.

Vidíš, jednoho jsi všelijak okrášila svou iluzí a druhému kři vidíš.

Možná, že máš pravdu.

Neměla jsem dosud ani dobrou vůli pochopit Petra, zajímat se o jeho

vnitřní život.

A tak má-li nějakou krásu.

Tato krása mi uniká.

Uvidíš, ještě se do něho zamiluješ.

To by bylo jediné východisko z mého neštěstí. Počkáme, až přijdou ostatní.

Petr se mi totiž svěřil, že se dnes vyjádří slečně Janě.

Začaly velmi poeticky.

Zatím dým.

Máte krásnou duši, když jste dovedl slažit takovou píseň. Je vaše, Jano.

Přijímám ji.

Snad je to má poslední píseň.

Kejž byste přijala s ní i mne.

Chtěl bych ji tak nějak, jako ona vašim životem.

Přijímám, Petře.

Jano, jsem šťastný.

Kejž bys byla taky trochu šťastná.

Já jsem šťastný na celý život.

Budete mi někdy hrávat tu píseň, ano?

Tolik mě o vás řekla.

Tolik mě vás přiblížila.

Všecko tedy bylo zbytečné.

Ta strašlivá bílka, ty bezesné noci,

útrapy bez konce.

Kdybych měla vaše nadání, to, co mě štval z noci do noci, už

tam, kde rodneš, ukázala bych světu.

Viděla jsem ty vaše schůzce.

A myslím, že byste měl být šťastný, že ten nesmysl skončí.

Sbohem.

Jděte hrát.

Už je čas.

Jděte hrát.

Ale Haničko, nesmíš být tak divoká, tak se přece nehraje s míčem.

Ty jsi pěkná.

Nemohli bychom jít do Lucerny na ten koncert? Na jaký koncert?

Nějaký slavný jazzový dirikt, to by mohlo být zajímavé, viď?

Musím i hned zatelefonovat pro Lisky, bude jistě veliký nával, ten Coleman je

velmi populární jméno.

Ještě tě to můj učitel zmádnil.

Předmětý měl v Praze nějakou nešťastnou lásku a proto vlastně odejel do Ameriky.

Půjdu ho pozdravit a pozvolit nám.

Jak musíš?

Počkám na něho dole.

Mám nic.

Zahrajme vám skladbu, kterou jsem složil, když jsi zde v Praze.

Dosud jsem ji nehrál na žádném koncertě.

Proč jste tak zesmutnil?

Proč jste tak zesmutnil?

Já pro vás, panemu, bych opustila všecko.

Jano, jsem šťastný.

Když bys byla, tak je trochu šťastný.

Já jsem šťastný na celý život.

Budete mi někdy hrávat tu píseň, ano?

Tolik mi o vás řekla.

ještě rojí tvou oblo...

Hledal jsem tě v lóži a před fodem lucerny. Proč pak jsi na mě nepočkala?

Odpusť. Bolí mě hlava, nemohla jsem zůstat.

V salonku čekalo mnoho návštěvníků. Ale jak mě můj přítelž spatřil, i hned jsem

jí věnoval.

Přijde k nám zítra dopoledne na návštěvu.

Snad ti už bude lépe.

Víť, necháš mě teď samotnou. Není mi opravdu dobře.

Bylo to velkolepé.

Dobrou noc.

Dobrou noc.

Blahou přeji vám.

Petr přijde až půl dvanácté.

Malá pochůzka, promiňte.

Janno.

Netušila jsem až do včerejšího večera, že Petr byl vaším přítem.

Janno.

Znala jsem ho jenom společensky.

Byl to koníček mých tet.

Právě jako ten baron.

Netušila jsem, proč jste odejel.

Proč jste tenkrát odešel z té cukrárny.

Byl to takový hrozný osud.

Příčinou našeho rozchodu byl omyl.

Nezměnil jsem se od té doby, Jano.

A teď mám pocit, že stále ještě sedíme v té cukrárně.

Že to nedorozumí brzý... Pomine.

Čekala jsem.

Pak už nezbývalo nic, než myslet, že se nevrátíte.

Že někdo jiný vede vaše kroky.

Tam za mořem. Bylo to pro mě strašné, Jano, slyšet tu píseň z vašich úst.

Musel jsem odjet.

Chtěl jsem se vrátit už ne jako ubohý úředníček.

kdyby nebyla přišla alespoň ta druhá písení.

Byl jste to vy, se svým tajemstvím duše.

Vy, vaše hudba, kdo způsobil, že jsem se vdala.

To váš sen mě vel jako náměsíčníci k oltáři.

Sen mezi tyto stěny.

Jan.

Jan.

Byla jsem té písně.

Byla jsem vaše.

A já jsem žil a pracoval stále jen pro vás.

Jen pro tebe.

A teď?

A teď?

Teď jsem si pro tebe přišel.

Nedorozumění po minulo.

Všechno se dá ještě změnit, Vítiáno. Všechno se změní. Všechno se musí

změnit.

Vidím, jak se nám otvírá nový život.

Nové štěstí.

Přijal jsem Petrovo pozvání na zítřek na večeři.

Přijdu, Jano, abych s ním promluvil jako muž s mužem.

Naschledanou, Jano.

A už nikdy s Bohem.

A už nikdy s Bohem.

Či pak jsi děvčátko?

Jsem Hanička Rajská.

Ach, ty rajská Haničko.

Tu máš míč.

Ještě štěstí, že mě maminka neviděla. Maminka.

Maminka.

Haničko, nezlo!

Dnes máme vzácného hosta, tak povečeří se slečnou ve svém pokoji.

Mami... No tak.

ale i když opět s Bohem, přece to nebyla marná láska.

Ty písně a ještě jiné, jež přijdou, jsou její děti, Jan.

Odjíždím ke svým novým písním smutnějším, ale i šťastnějším,

neboť dítě naší písně chce tvoje ústa, chce tvoje srdce,

svou sladkost, tvůj.

Všichni.