Original subtitles

My, potomci smělých husitů a táboritů, kteří žijeme v tak bouzlivých dobách

a kteří hledíme tváři v tvář, tolika nebezpečím i tolika velikým nadějím,

ptáme se vás, svých velikých předků, kde jste čerpali cílu k tomu, že vaše selské

cepy rozbíjeli pancéře v feudáních pánů Evropy? Z jakých to pramenů tryskala

vaše píseň, která děsila všechny nepřátelé?

Vítězili jste proto, že jste vtiskli do rukou lidů nejmocnější zbraní, touhu po

svobodě. Černý prapor s rudým kalichem nebyl jen praporem české táborské

revoluce. Nesel se Evropou jako symbol bratrství chudých a vykořišťovaných,

jako přízrak revoluce proti pánům, jako zástava lepší budoucnosti všech národů.

Čeští páni však v té době nešli s lidem.

ale postavili se proti němu.

Vybudovali panskou jednotu, spojili se s věrolomným Zikmundem a vytáhli do pole

proti českému revolučnímu lidu.

Osud národa byl jim lhostejný, protože jim šlo o jejich statky, o moc, o

vládu. Na českých radech a v českých městech připravovala se zrada na českém

lidu. Připravovala se jeho porážka.

A tento zápas trvá v našem národě podnes.

Naplnil půl tisícileti našich dějin a uložil národu obětí nevýslovný.

Je v něm našich dějin hluboká tragika, je v něm však i jejich velikost a sláv.

Kde 30.

května roku 1434 zničena byla u

Lipan slavná spanilá jízda, která předtím byla celý svět

hrůzou naplnila.

Na bojišti zůstal výkvět hejtmanů i duchovních vůdců Huzické revoluce.

A tak světu dokázáno jest že Čechové toliko od Čechů přemožení být mohou.

Nejhroznější bitva našich dějin.

Jako pod kosou padaly poražení a nebyla to chvíle vhodná k zajímání, nýbrž

jenom k zabíjení. A byly to Čechové, kdož tu ubíjeli Čech.

místo bezmezného zárnu.

Přehořské slzy v proude po věky tebe budou omyvat.

Lépe by bývalo sejít na pravdě boží. Lépe.

A nevidět té skázy.

Všechno zbyto.

Kněží, hejtmané.

Kněze Prokopa jsem viděl, bratř Roháči, v jeho poslední chvíli. Co?

Kněz Prokop?

V té seči jsem ho zhlédl pojednou. Stál nahoře nad námi, vysoko, na tom voze,

odkud kněží kážou.

Krev mu tekla po spánku, po lících a volal.

Bratři, bratři, otevřte vozí!

K tomu ruce kleslý, stichl a padl,

jako by ho kosou podtěl.

A tak se stalo, jak řekl před bitvou.

Je lépe zemřít, než opustit boží boj.

Zachraňte mé děti!

Před vrahy!

Zachraňte je! Nebo uhoří!

Přestali.

Už nekřičí.

Uhorili. Vyšli z velikého soužení.

Umily roucha svá a zbýlili je vůcha.

Pane Roháči, přicházím rovnou ze sněmu.

Konečně dohoda tak dlouho žádaná a očekávaná. Nesu ti zprávu. Od této

chvíle jsi volný ty i tvojí věrní.

Na jaký základ?

Bez šacování a bez výplaty.

Avšak zadarmo to asi nebude.

Jak jsem řekl, ode všech a z vůle jednostejné usneseno. A taky jsme

zvolili zprávcem království pana Alše z Ríznburka.

Všichni, pravím všichni, slíbili mu poslušnost.

A na palše z Rízenburka.

Dobře si to, páni, vyprali.

Ano, za to nás pustili.

A zač ještě, za také za to, aby byl císař přijat za českého krále. Tak také

usneseno. Tak přece, Sigmunda, dušel mu ryšavou, jenž si umínil vyplenit český

jazyk.

A chcete sami přivézt do země?

Dnes není toho nebezpečenství.

Vypravíme k císaři poselstvo. Je již zvoleno. Jsou v něm i vaši lidé. I Čapek

Zesán. A přijal?

Dal se zvolit?

Přijal. Dal.

I toho jsem se dočkal.

Děkujme Bohu, bratři milí, že dnes nastala ta chvíle, kdy se smířili

synové českého národa a zanechavše válek, bratrovražední, slíbili si

mír a pokoj.

A míru třeba především, bratři milí, aby země zase rozkvetla a navrátily

se jí nové síly.

Hele jak země, kterou všichni vlastí, nazýváme loupežemi byla ničena

a válkou.

My přemohli jsme na tisíce nepřátel a také nepřítele ve svém vlastním středu

nestrpíme.

Bůh nám pomoz, aby po vzné sti jsme mohli vlast svou.

k bývalému rozkvětu. Bůh požehnej tvým slovům, mistře.

Zničení ušetřil teď já sám nad naší porážkou.

Tenkrát jen, tenkrát si měl Prahu do základu vypálit a nebyli bychom se

těchto konců počkali.

A vy jim připravujete cestu. Vy, kteří jste zhradili boj. Pane strýče, snad

nepovažuješ nás všechny za nevědomé? Všechny sněma a všechny strany. Pamatuj

se, bratře Rohalače.

Rozvaž, rozvaž, pane Zdube. Chceš se opřít všem? To je šalmě ryšavé se opřu.

A každému, kdo jde s ním.

Pak budeš, pane strýče, zemským škůdcem.

Varuji tě, pane Zdube, jako jsem varoval před bitvou u Lipan. Jen jděte k císaři.

Jděte za ním, jdi taky ve lvare a za Přivítkovou horu.

A ty, Čapku, zapomeň na Lipany.

Zygmund tě pošle na pomoc německým křižákům proti polským bratřím.

Tebe, který si dal upálit sto českých drávů, protože sloužili Němcům proti

Polákům. Bratře Roháči.

Tehdy jsi jednal jako dobrý Čech, jemuž je slovanský jazyk milý.

A teď chceš sloužit cizozemcům?

A kam půjdeš ty, bratře?

Nejdřív domů.

Na tábor, burcovat, podepřít jej, zadržet.

Potom na Sion, z něhož nám zejde z páse, jako kdysi všemu Izraeli, až osud na nás

nejtíž dolehne.

Propouštíš mne tedy?

Jsi svoboden, pane Roháči.

Buďte sbohem.

Pane strýče, tak se rozcházíme po druhy. Jak se sejdeme?

S mečem v ruce. Ty věren císaři, já svému svědomí

a národům.

Po zralé úvaze se máme rozhodnout, zda v boji setrvat či hledat mír.

Mistře Jenne, mluv.

Vám, ovci táborské, a tobě, pane Bedřichu, co nejvyššímu hejtmanu, a všem

bratřím, posílají Pražané svůj pozdrav a zvou vás na společná jednání.

Císař Zikmunc jednal s Pražany a s panstvem do jihlavy s něm, kde má být

mezi ním a celou zemí pevný mír uzavřen a on na trum český uveden tak, jak jej

byl zdědil po svých předchůdcích.

Nechceme Zygmunda!

Vličným! Vličným!

A jakou záruku nám dává Zygmund? Vše chce zachovat i naše práva!

S vouctí a přísahou chce všechno potvrdit. S vouctí a přísahou? Má

Zygmund čest a drží přísahy?

Máme ho!

Na Zygmundovu čest se trpce rozpomínal mistr Jan.

Když kráčel na ohnivou hranici, bratři, nevěřte!

Nevěřte! Nechceme ho za krále!

A že ten zrádce v kostnici dá vyhlásit, že není třeba držet přísah daných

kacířům, na to Shrotycano zapomněl? Proč vzpomínáte, bratři, na zlé časy, které

dávno minuli? Co bylo, bylo.

Zapomeňte na bývalé křivdy a sjednejme se Zikmundem čestný mír.

Neboť, bratři!

Nyní polípa nech marný každý boj.

Nemůžeme odmítnout podávanou ruku.

Co mrtev prokop, slávne braterstvo a nezbojíme-li se zpraženy. Těžko uhájíte

holé životy. V čem chce nám Zygmunt ustoupit? Chce nám ponechatí všechno,

čeho jsme dobili.

Slibuje, že nechce trpět Němcův úřadek. Slibuje nám všechna místa duchovní.

Co však nejhlavnější, slibuje nám potvrzení všech čtyř artikulů. Niž sodva

polovina toho, za č bojujeme plných dvacet let!

Tak!

Jakube Vlku!

Jsi příliš smělý!

Chcem všichni mír.

Je jenom o to, čím má být vykoupen.

Žofinko, kde je tak dlouho Matěj a Jan?

Pomáhají při kování širnočka.

To stačí, když pomůže Jaku.

Podívej se, co toho tady je. To by se zudřela.

Jen je zavolej, ať to jde od ruky.

Pano Eliško, to tak rychle chceš nás mít otud?

Já?

Panebože, já ne.

Pán Zdube se tam radí a rozhodl, že do dvou dnů už se tak musí stát.

A mně tady všechno padá z rukou.

Pano Eliško, když tě tak vidím, rád bych tě potěšil, ale já sám mám starost a

nemalou. Neveselé zprávy, bratře Babo.

Nevesely, bratře Roháčík.

Bratře Roháči, náš starý tábor není tím, čím bývá.

Vedřích kolísá a spojují se z Praženy a se Zikmundení.

Já svůj hlas dávám Brati Zikmundovi a zemské resky nevydám.

Bratře Roháči, vezmeme je sebou na Sion.

Jen tam budou v bezpečí.

Bratře Zelený a Bavo, mý z nejvěrnějších.

Vám je svěřuj.

Opatrujte.

Náš čas se naplnil. Je nutno odejít.

Polský orel?

Jaká to byla slavná doba!

Tenkrát bojovali Čechové a Poláci jako jeden muž proti společnému nepříteli.

A tuto korouhep daroval jeden polský řitíř panu

sdubě na věčnou paměť. Pan Vísek Račínský?

Ach, kdežpak asi je.

Ještě tuto svatou zástavu.

Houlubičko moj, Eliško, drahá Eliško.

Všichni ode mne odcházíte a já tu musím zůstatit sama.

Proč musíš beze mne na Sion?

Kdo tě tam bude chránit?

Já sama. Já sama, drahá Eliško.

Bůh nám pomůže a pak se opět shledáme.

Jestli pak se toho dočkám.

Vždyť jsem tě vychovala.

Jsi jako má vlastní krev.

Dzeň dobrý. Pan Víšek Račínský, je to možné, synáčku?

Konečně jsme se dočkali.

Vzácná paní Eliško, matičko moje.

Právě jsme na tebe vzpomínali.

Bratře Roháči, jak ta dívka zkrásněla.

Vzácného hosta přivádím.

Vítej, pane Víšku.

Buď vítán, synu země bratrské.

Ty jsi na nás, pane Výšku, drahně zapomínal. Co přivádí tě naspět na

tábor? Vracím se k vám, moji drazí bratři z Polska, a chci s vámi dále

bojovat. Příliš pozdě, pane Výšku.

Pozdě přicházíš.

Je u nás smrt po polyponech.

Jsi velmi smuten, pane Zdubé.

Já však přináším ti dobrou zvěst.

Celé obci táborské a tobě v důvěrnosti zvlášť svou pomoc válečnou

nabízí náš mladý král Vladislav.

Hradči, pak se tábor nesmí podat. S polskou pomocí obhájíme mocně hranice.

Dáme zemi pevný řád, navrátíme lid k práci a Zygmunt nebude mít sílu, aby nás

porazil.

Souhlasíte se mnou, bratři?

Souhlasíme. Také já a mnou, hradec králové.

Vždyť celá zem je ještě v našich rukou. Na Moravě, Ivančice, Třebíč. Ve Slezsku,

Němčí. A na Slovensku? Trava a Topolčianky. Všude jsou naše posádky.

Žižka tolik neměl, když začal boží bojí. Pane Výšku, ty jsi přišel právě v čas.

Kam zavádí vás nesmírlivý duch?

Což je vám prospěch lidů docela vedlejší?

Jeho prospěch je v tom, co my chceme. My?

Radci táborští! Tak je!

My chceme, aby nebylo pánu ani podaných! A rovné právo všem! Rovné právo! My však

se chcete dělit s pány o vládu!

Spolujete se se Zygmundem, abyste znovu mohli utiskovat ty, kteří za vás

pracují! A my s nimi!

Jdeme spolu s vámi! Nás v národě je většina!

A mistrovat si od vás nedáme. Tak ještě!

Nenávratně pryč ta doba, kdy celé naše království poslouchalo polní obce a její

hejtmany. Bratři!

Zapomněli jste nalipany?

Nenapravitelná je ta česká nesvornost.

Tolik rozumů, co hlav.

A na hranicích číhá nepřítel.

Bratři moji milí, zavrhněte Zikmunda.

A neumíme-li si sami vládnout, hledejme krále v zemi bratrské.

Náš starý přítel přináší nám poselství krály Vladislava z Polský. Svého krále

máme hledat v cizině?

Je Polska pro vás cizinou?

Zem je to slovanská, tak jako družná Rus.

A jestli je vám potřeba se s někým spojit, spojte se s námi ve slovanskou

zem. A císaře Němců vyžeňte.

Láhové sny a pro nás nebezpečné.

Výpražské posilstvo prohlašujeme, že chceme zůstat pány ve svém vlastním

domově. Bratři, dost budíš slov.

Teď je třeba rozhodnout se k činům. Do hlasu je promír se Zygmuntem.

Třeba odstup vpravo.

Kdo proti jest, nalevo se postav.

Bratři,

z vítězí kdo vytrvá?

Rozvažte, dokud je čas.

Nad vlastní záhubou jásáte.

Hospodine, spasiš krále a vyslyš nás v den, kdy budeme volat k tobě.

Císaři římský a králi uherský Sigmunde, v tento slavný den

vítám tě jménem všeho lidu Království Českého. Jako nejvyšší pastíř

tvých podaných ubezpečují tě věrnosti a láskou.

sníž ode všech si očekává.

Nějž požehnání hospodinovo, o králi český Sigmunde,

který si způsobil mír v tomto království.

Hospodin, provázejíš veškeré skutky tvé, které pro štěstí

tohoto království učiníš.

Jakož jste nás jménem vší země české žádali a prosili, oznamujíce, že v jiném

nechcete shledání bítí, než jako upřímní a věrní podaní ku pánu svému,

my s vděčností to přijímáme.

Ty, kteří nejvíce se o to přičinili, ustanovujeme svými

pomocníky.

Přítel náš a nejmilejší rád se, pan Oldřich z Rošenberka, nech oznámí

zde naše rozhodnutí.

Český pán Hinek Páček z Pirtnštejna, vojevůdce Lipanský, je zpovýšen na

nejvyššího hovd mistra císaře a krále Zikmundal.

Vzpomínáme zvláště zásluh pánů českých slavných vítězů a vojevůdců v bitvě u

Lipan, pana Menharta z Hradce a pana Borska z Miletínka.

Jako nejvyššího duchovního zprávce ustanovujeme mistra Jana z Rokycan.

Do jeho stvrzení na stolec arcibiskupa se chceme poctivě a nejrykleji zasadit.

Jako Čech a Pražan rodilý jen toho sobě vroucně žádám.

abych uviděl svou očinu po tolikere bouři,

opět zkvětati, pokoji a řádu

křesťanskému. Jak roháč posílá ti opovědný list, ode dneška, třetího dne

po slunce západu, počne se boj!

Bojujících, deo, gracias.

Té zpívat již nebudou.

Sion, hrad páně, pavé za pravdy, záštita lidů a království.

Pohroma Lipanská zlomila statečná srdce, ale zbylo ještě dost odvážných, kteří se

rozhodli pokračovat od bojí a ti tak příklad těm, kteří již umdleli.

Pane kancleřičti!

Věz Zygmunde, římský císaři a králi uherský, že já, Jan Roháč z

Dubé, se svými věrnými bratřími, jsem tvůj a všech tvých pomocníků

nepřítel pro tak mocné veliké bezpráví a křivdy, které si víře naší a

království našemu učinil.

A že tě za krále Českého nepřijímám a nepřijímu a tobě podán býti nechci.

Svou čest dost, dost!

To hlavně už víme a to se nám velmi zlíbí.

Tak si troufá ten pan Zdubé proti nám. Proti nám i proti vám všem!

Pane Ptáčku, on je tvůj pokrevný.

Bratr nebožky mé paní mateře. Ten se proti nám hrubě zatvrdil. Ten se už

neobrátí. Žel, teď bude třeba učinit něco víc, než jí jen varovat.

Pomůžeš nám, pane ptáčku? Pro blahozemě. I proti stříci, proti každému, ať

kdokoliv, kdože vzchůdcem našeho království. Tak, jistě tak, beru tě za

slovo. Sion rozmetáme a pána z Dubé ztrestáme. Pána z Dubé,

ší bratra Roháče.

Bratra tady těch!

Ten hlající líst nás pěte jim do horna, ať se jim udáví, ať se zanechnou

srchatit na cíří. Milosti, jsou to poslové.

Ty pane Božku, ty jsi proti nám? Je staré právo, že poslům, kteří nesou

opovědný líst, nesmí být překáženo. Á, to právo, právo!

Poslyším v Čechách stále!

Propušte je tedy!

Jen! Jen!

Provoláme vojnu před Roháče. Za tábor máme jeho svatý sílu. Vy nám, páni, ve

spolek pomůžete a všichni prohlásíte pana Zdubě za zemskou škůlce.

Zadržte! Milosti nám soudit je nepřísluší. To dvíhradní je právo české

země. Pane Bořku, přichystej se na hradec.

Na Hradec? Ty jsi, milostivý hlavě, přislíbil, že Kališníkům bude ponecháno

všechno, co až dosud drží. Táhnout na Hradec by bylo porušením královského

slibu. Ty jsi, pane Božku, ve všem proti nám.

Nařizujeme, by jsi Hradec pokořil a tím dokázal svoji věrnost.

Ano, milostivý, odrobující.

Rozuměj, pane změletínka, dokud Hradec trvá, Sion nepadne.

Pane Výšku, na daleké cestě. Jdi, nemeškej a přiveď pomoc.

Vrátím se brzy mezi vás. A pomoc, drahá, přivedu.

Konec.

Pravzimlív Kristu, Sion stojí v boji proti Zygmundovi a nepřítel se chystá k

útoku. Ve jmenu božím připojte se k nám.

Zničte v tvrzích, dvorcích, navsích všechno, co by nepříteli mohlo býti k

užitku. V čase nebezpečí uchyl se každý blízky na Sion a všichni ostatní pak

býte nepříteli vzad, až celá země vzplane proti cizím vetřelcům a jejich

pomocníkům. Toto poselství, milí bratři, sdělte všem věrným Čechům a věřte ve

vítězství, jako my věříme. A s boží pomocí ho rozsáhneme.

Ano, bratře Roháči, ale listy rozešleme dřív, než budeme obleženi. Bratře

Roháči, dal jsem vyvalit pár sudů vína, toho, co jsme Zikmundovi pobrali.

Bratři Mirole, veselo, že?

Ale já radno v čase uskromím.

Kdo ví, jak dlouho budeme odkázáni na své zásoby. Jsou stráže na svých

místech? Jsou.

Možná je nepřítel je nám blízko.

Sió. Ojebůmě! Nech pít ďávlovi katní řest!

Matko, nekřižuj se. Tady je jako v pekle.

Křížku nesnesou.

Kacíři jsou to!

Kacířů! Všechno mě vzali. Můj znáci kříž a brohé prstemi. Ještě byste jim měli

poděkovat. Ač pak?

Že vás neostříhali a nenamazali kolomazí, jak to dělají všem povětrným

šenčtinám. A že vám zkazili jenom ty vaše krásné štatici.

Mě a vás zajeli zároveň s těmi voli. To mě tíží a želé. Tu máš čerště!

Ach, pečeně! Nám nedá světa! To tě nikdo dostane, stejně nás všechny nakonec

upálí nebo podřežou. Nechce jít škůl!

Vraci! Hlusitě!

Jen si pomyslete, když si rozběli žbánky o hlavy, tak tím pivem slepovali střepy.

Na moučet uchu a kuch sílu mělo to pivo.

Ach, tenkrát byly Čechy svatá země.

Tenkrát byl v Čechách pátek masnější, nežli v Němcích neděle.

Máme jít!

Dovol milosti, abych se vzdálil.

Oče palomáre.

Tři jsou věci, ve kterých se nesnášíme a opět tři, ve kterých se shodujeme.

Ty piješ vodu, já víno. Ty ráno spáváš, já před dnem stávám. Ty žence štítíš, já

se po nich scháním.

Císařská milosti. V tom se ale snášíme, že ty štědře rozdáváš poklady církevní.

A ani já sobě nic nenechávám. Ty máš špatné ruce, já špatné nohy. Ty kazíš

církev a já říši svatou.

No, můj milý.

Milosti, přináším zprávy.

Poněkud. Zprávy?

Roháč?

Hradec.

Pan Bořek ustoupil.

Bořek ustoupil?

Zrád se!

Řekli rovnou, že utekl ten podařený vojevůdce od Lipan.

Roháči! Sami roháči! Jeden jako druhý! Ale ukážu jim! Čachům zrádním! Nejdříve

Sion, milosti.

Sion!

Sion!

Dokud Ďábel Roháč nepadne, nejsem v Čechách králem. Ale já jim budu,

slyšíte? Ale potom majíce třesou, kacíři! Všecko vyhubím! Roky cenu

vyženu! a s ním všecko, všecko, co jen ke kalichu.

Věrolomnost, násilí, Sodoma, Karban, Freje a

podobné mrzkosti vidět všude kolem.

Napomínám vás, moji drazí, všude, kde neřádstvo vidíte, přítrž mu

učiňte, protože ti...

Již svatou povinností je smrtelný hřích stavití, sami v něm zalíbení mají.

Vám pak, kteří se bojíte jména mého, vzejde den spravedlnosti.

Tak pravý hospodin zástupů, pošlapáte bezbožné, takže

budou jako popel pod nohama vašima, den, kterýž já učiním.

Neboť aj den ten přichází hořící jako pec, v níž budou

všichni pyšní a všichni bezbožnost pášící jako strniště.

I sežehne je hospodin a neostaví jim ani kořene,

ani ratolesti.

Jak rozvracuje lid.

Pani Pražané a moji milí žáci, s jistotou se blíží, neboť míra

hříchů smrtelných se naplňuje.

Přátelé, náš Benjaminek je

proboden.

Co to znamená?

To znamená, mistře Jene, že neplníš přání legátů.

V kostele tvém není dodnes svatý kříž, ni svaté obrazy. A kázání po česku také

není možno nadal trpěti. Mám ke všemu svému konání souhlas od samého císaře.

Nevšak od legátů.

Hrdil jí co císař. A tistě ne to, aby pod pláštíkem českých modlideb byl

povuzován lid.

Myslím, že slušelo by vám starat se o věci důležitější.

Důležitější je, že dáváte lidu rozřešení, aniž k tomu máte více moci,

než jako ten kus dřeva.

Nemáte klíču o církve, aniž máte jaké povolání.

Od dnešního dne, nechť vydá prozatím nás práva týnské Fary, Jan Zrokican klíče od

Fary a vydá ke zničení pečeti.

Rovněž Faru opustí a úřad postoupí se křišťanovi z Prachatic, co nástupci.

podepsáno sborem legátů a potvrzeno císařem.

Krev nevinně prolitá volá k Bohu Spravedlivému, který všechny nefravosti

vidí a po zásluze ztrestá.

Podrobují se!

Spravedlnost a právo opět zejdou.

Jsou všichni na svých místech? Poslal jsem Zoho a Tyty, aby dávali pozor.

Dobrá, ale kdo se bojí?

Ať raději odstoupí, lehko může některý z nás následovat i Benjamínka.

Pozor, jede sem Kumán! Rychle do domu! A myslete na Benjamínka! Bude pouzdět!

Připravdu. Prokleté podneby v Čechách. Má noha nebohá to všechno odnáši.

Mám zas pekelné bolesti. Kdyby si tvá milost dala, řilci, koušejme tu všichni

v té přikončině.

Císařská milosti, pan Orsáks nalehá v ozvěstě. Mám ho vpustit.

Dolí, dolí!

Císařská milosti, uherský národ poslal na znamení odanosti hojnost kvělých

darů. drahocené víno, stádo krásných volů. Tak tedy přece naši milí uhři zdá

se na nás nezapomnělí. Uhři nikdy nezapomenou tvoje milosti.

A jistě byť, že bylo lépe v uhrách, než tady u těch kacířů.

Neboť milosti. Tak dolí přec, je to jako led.

Neboť, neboť milosti.

Žel Bohu všechny drahocené dary.

I se stádem volů obrlej nám cestou rohláčový zbroj noží. Cože?

Ano!

Otaň, otaň, veliké město pražské, všechno ví, že věr máte do

země české.

Pojďte si s těmi žálmi. Nikdo vám o ně nestojí. Polenko, je to byste měli s

námi co dělat. My jsme pro pořádek.

Řekni rovnou, že jste pro řeknunda.

Ať žije nepořádek. Ať žije nepořádek. Páni studenti, od jak živa rebelanti.

Kdo má takový panděro, nemá... Proč rebelovat? Málo vám učenosti v hlavách

zůstalo. Tebe byste čas soužili, kdybyste se v nosedlu ubali. Vysokému

učení slávy nedodáte!

Nedůstojí španoflosti!

Ticho!

Ďáblovi pacholci!

Nečistá žubo!

Odula? Ani sebe nesnesou! VEN ČESKÁ SLOTO! VEN! Čechá bude špičet, metřelče!

Ty změtence!

Kapitán Stráže! Garanty!

Ti hned na tu sběř!

Rozežeňte je! Budou se spírat!

Podejte, sekejte!

Milost je radši rozvážit. Tak rozjícený v mysli neupokojíš a bude hůř! Jste šli

do vězení! A pravdu? A dobré rady? Neuhry tu ubějí! Ne kumány!

Kamením korbelí klacky! Ne vyhánějích svého krále!

Otevřená spoura!

Co tě k nám vede, mistře z Rokica?

Zácným se stáváš.

Zřídka je tě vidět u dvora.

Jdu si stěžovat svému králi. Ajaj, a na co si stěžuje náš arcipast?

Je toho mnoho, králi Zikmunde. Věci zlé, smutné, drásavé.

Plit je tištěn, víra naše odstrkována. Já vyhnám stýnské fary. Všecko věci

církevní, ty náleží před bazilejský sněm. Tam znáš jej žaloby.

Přichystej se na cestu. Do Bazileje?

Určil jsi mi osud husu. Vezmeš sebou můj průvodní líst? I hus jej měl a schořel v

ohni králi Zikmunde. To jsou všetky tvoje žalobí jen z Rokycán.

Z daleka ne, králi, jen sliš dál.

Já svoji hlavu nasadil a lid jsem přesvědčil, že ty mu neseš z pásu.

A zatím přivedl jsi do země kumány a Němce. Jsi příliš smělý, kněže. Máme

zprávu, že ty sám lid pouříš. Co na to Rokycáno odpovíš?

Žádám, aby jsi poslal cizince, kam patří.

Bolíci dodá odvahy a proti utlačovatelům povstane.

Janes Rokycon! Já půjdu králi s ním.

Chceš tedy boj?

Máš ho mít.

Pamatuji, že každou spouru v krvi potlačím a ty sám se mi pak budeš

odpovídat.

Zkouši, vydržíme-li úklady nepřátel naší víry a jazyka.

Radši, přicházím z Hradce, který doposud stál

nepříteli v cestě na Sion.

Radec radou padl.

Jeho věrní hledají poslední útočiště na Sioně, který ještě bojuje. Bůh dá, že

vydrží, než pomoc přijde.

Traci, buďte silní, nevěžte hlavy.

Vaše utrpení a zkoušky posílí vaši věrnost a víru.

A jako on se obětoval pro království boží na zemi, tak i my jej budeme

následovat až do posledního.

krve vylítí, to přísaháme!

Přísaháme! Otče náš, který jsi v nebecích...

když Kristus, když jest večeřem, vzav chléb a dobrořeči, lámal a

dal učedníkům a řekl, vezměte a jeste, to jest

tělo mé.

A vzav kalich a díky činiv, dal jim řka.

Píte z toho všichni, nebo to jest krev mánové smlouvy, která se za mnohé

vylévá. na odpuštění hříchu.

Ze všech slabostí se vyznáváme a jich litujeme.

Vyznáváme a jich litujeme. Já vyznávám

a host se lituji.

Jene, ty jsi přišel mezi nás.

Vyděděné,

byčované.

Bratři!

Bratři!

Teprve v protivenství k sobě přilnou.

Sinové národa.

Klišku, chlapce drahý.

Ludmilo, nic mi není. Klišku, ani slůvko nesmíš.

Lež. Tak vidíš, vlatře Martine,

Hradec jsme spoubránili.

A nadarmo.

Neubránili.

Pohostinství Sionu neužil jsem nadlouho.

Bohem, myslím, že brzy půjdu za tebou.

Náš boj je marný.

Mistře Martine, lépe je zemřít, než opustit boží boj.

Jde hotovo?

Už brzo je vypudíme z hnízda, pane hofmistře. Tvojí zásluhou, pane orságu.

My bojujeme vždycky s příjma. K tomu není dosti času, jeho milost císaž

spěchá.

Rychleji, rychleji!

Konec.

Ty sám, pane Hinci?

Neměj mi za zlé, sestřenko, ale mám důležité zprávy, které jsem nemohl

nikomu svěřit. Proto přicházím sám.

Bratře hrdínko, bude dobře, ohlásíš-li otci příchod pana bratrance.

Pane Spirkenštejna si pod mou ochranou.

Vzácná návštěva u nás na Sionu.

Hlídejte dobře.

Pana Hofmistra!

Příši uherského vína bys nevypil?

Je to ono, co chtěl pít i sám císař.

Dost ho ještě máme, pane Hofmistře.

Nech to, Hofmistra, ten k tobě nepřišel.

Ludmilo, mám na mysli tvé štěstí a tvůj život.

Otec vede vás všetky do záhuby.

Odejdi ho tuď se mnou.

Pane Vinci!

Jak tě mohlo napadnout, že já bych nebyla s ocem jedné mysli a mohla odtud

odejít?

Odvářil jsem se až k vám na Sion pro tebe, Ludmilo.

Hinci. Půjdeš-li, zachráníš oce i sebe.

Kdyby tě tak nebožka tvoje máti viděla, Hinci.

Zapomněl jsi, že jsi z naší krve?

Nepůjdeš tedy.

Můj osud je tam, kde je můj otec.

Váš osud bude strašný.

Sion padne.

Přišel jsi s hrozbou, hinci?

Mé sestry, mé dobré, milé Máří syn stojí tu

teď proti nám. Tu těžkou povinnost mi král uložil pro dobro naší země. Hinci,

ty snad na ní všechno nevíš. Tak pilně nás tu hlídáš.

že nemáš pokdy do Prahy zajet.

Nejsem bez novin.

Vím, že se tábor podal císaři, že mu vydal Trnavu a Topolčany, že padlo

Němčí. Samé staré noviny.

Jsme sami hinci.

Ale víme, že už svítá, že se s němi konají a listové rozesílají. A ne pro

císaře, jí vrž proti němu.

Sion padne, strýče. Nemohu víc prozradit.

Proto jsem přišel sjednat s tebou holný odchod, přestaneš-li se zbraní protivit.

Věř, není v mé řeči úkladu. Teď k tobě mluví syn tvé sestry.

Ať nemám tak hroznou povinnost, strýče. Nech těch řečí plaštivých, nebudu se

smlouvat. To by byla zbabělost a zrada.

Ale aby jsi sísaři aspoň něco přinesl, pojď.

Vezmi si je.

Vezmi je do Prahy, tam spěchali za tou šelmou prajovnou. Díky za něm, nechci.

Rozuměj, císaři je posílám.

Sbohem. Chceš snad, abych je tu za nohy zvěšal a ty kuběny brhl dolů z hradeb?

Nechci vaší zkázy.

Pustíš-li je, propustím je ležením, ať jdou kam chtějí.

Buď sbohem, strýče.

Sbohem. Pane Hofmistře!

Pryč! O bože, nespálí nás! Díky, pane! Pryč! Jděte do Prahy k starému výšinku!

A to mám nějaký způsob!

Ty tu zůstaneš!

Kdo se má vzát veškeré naděje?

Ty.

Propusť ho.

Vzdej se veškeré naděje.

Už jedou, pane Stube.

Už jedou.

naší orlicí.

Díky. Kéž bys měl, chlapče, pravdu.

Až dávno by byly Čechy a Polska jednou zemí, kdyby nás temné síly

nerozdělovaly.

Vzpěchaj.

Vzpěchaj.

Zbýšku, rodný, slyšíš mě, příteli?

Nesu tobě a všem radosnou zprávu. Naše polské vojsko přijde věrným Čechům na

pomoc.

Slyšíš mne?

Zbišku!

Schop se!

Maminko... Zbišku...

Nedočkal jsi.

Co jen jí řeknu?

Bratři!

Útok, který jsme odrazili, je nám důkazem, že se nemusíme bát ani

nepřátelské přesily.

Žel jeho oběti, sice počte malé, jsou velké tím, koho jsme ztratili.

Vy jste je znali.

A to je víc než chvála, která by mohla oslavit jejich zásluhy.

Nevíme, kdy vás budeme následovat.

Proto vaše hrdinská smrt ať je nám příkladem.

Pokoj vám, drazí.

I tobě, polský bratře.

Byl jsi velký, ač mlád.

Zbišku první spečetil z braterství Čechů a Poláků společně prolitou krví.

Pozvedám zbraň, kterou ti nepřítel vyrval a stavím se na tvé místo.

Poslední bitva nedá na sebe dlouho čekat.

Bude to boj za vlast, za víru a za svobodu nás všech.

Nepřítel nemá toho štěstí, protože bojuje zbytečně, toliko za moc několika

lidí.

Bratři, znám vás.

Vaša odvá je pevná jako hrad výsionu.

Proto věřím, že se uvráníme do té rovy, než se polské voje shromáží a přijdou

nám na pomoc.

A kdybychom se přece měli dříve zemřít.

Hleďte, ať zanecháte nepřátelů žalostné vítězství. Bejte jen každý toho,

abyste neztratili život nepomstění a nebyli povyti jak dobičata v zajetí,

jimž padli v boji jako bojovníci boží.

Konečná pana Ptáčka.

Zas pan Ptáček.

Jsem s ním.

Podíváme se mu na zobáček.

Á,

teď tě máme.

No to víš, že tě pošleme panu Hofmistrovi zpátky, ale támhle, horem,

přes ledvu.

Dříve nám ale povíš, co má pan Hofmistr za lubem, že se tak podezřelé dlouho

neozývá.

Rozvažte ho.

Vábo? Nesu ti, bratře, radostnou novinu z Prahy.

Rytíři a všechno chučí zemanstvo prohlásilo na sněmu ústy pana Bořka, že

ty nejsi škůce v země, že jsi jenom nepřítelem císaře.

Císař prý, ať s námi válčí sám.

Bořek?

Bořek odepřel Ziklunovi pomoc?

A Rokycana a jejich přátelé? Nám vzkazují, že až zrostou jejich řady.

Všichni při Zygmundovi válku vyhlásí.

Bratři, slyšte, slyšte všichni, nejsme už sami, slyšíte?

Zavíjte! Nikolé žijte!

Jdem ráno, bratři!

Hajte bráku!

Jdou!

Dítě, braň se až do konce!

Urmilo, dej se!

A že jsem tě řekl ti, ruce!

Jste úpadný.

Zde jste, že chráníte život.

Lépe je zemlí, než opustit boží boj.

Milosti, já dobil Sion a svůj úkol jsem vykonal. Jak ti posloužilo, že jsem uhry

poslal? Jen do Razilii už je Sion můj. Pomohli v šturmanici. Díky, pane

hopmistře.

Zvláštní službu a libost si nám učinil.

Prosím, milosti, jen o jedno.

Radši píti k mému stríci, milosti. Budu!

Jak si zaslouží.

A já chci tebe vidět, pane Roháči. A vidím tě.

Vidím tě v země.

Tebe, ochránce svatého Sionu. Tebe, nohsleda slepého

Žižky. Slepý Žižka? Tě vyhral z Čech.

Sion jste zapálili.

Ale pravda, kterou jsme tam bránili, vyšla z plamenů.

a burcuje nové stoupence Žižkovi.

O těch povíš víc, až budeš tázá na mučení. Zkus to.

Na mučení? A zítra na šipnici!

Kolik je jich?

Šestapadesát.

A kde je ten husický Polák? A ten puškař? A ten sršatý kazatel?

Tu jsme!

Všichni naši benici!

Bratři, buďte věrni až na smrti. Ty budeš vyset nejvyš a

okovi ti dám pozlatit.

Ať umřeš jako pán.

Bratře Roháči, my jsme s tebou. Bůh ti dá korunu života.

Ještě kacířské kázání.

Věř, že nebudou pro Sion mlčet.

Bůh žene za mnou a smete tebe a tvůj rod.

Ne, ne!

Dráli babylonský!

Přijde den velkého hněvu božího!

Smrt si smutnou víru!

a srovnán se zemí. Desky zemské jsou však zachráněny a již je veze Čabelický

do Prahy. A roháč zajat.

Zajat. Bude pověšen.

A pane z Hradce, jak se daří císaři? Jeho milost těžce churaví. A

vzkázal panu vladaři a vám všem, abyste až přijde čas, přijali za krále

pana Zetě jeho milosti vývodu rakouského Albrechta.

Nemůže být lepší volby.

Byl bych mu nakloněn. On bude ten, kdo znovu upevní naši moc, moc vysokého

panstva. S jeho pomocí bude kolečně vypleněno kacírstvo a všichni vyznavači

Kalika schoří tak, jak schořel Sion.

Albrecht! Albrecht, budiš zvolen! Albrecht, budiš zvolen!

Zdává, nechčí je svatá jednota všech pánů!

Žehnám všem, kteří mají na mysli jednotu víry a pokoji země. Té země,

jež zůstane věčnou součástí velké, mocné, svaté říše římské.

Řekni rovnou Německé.

A, pan z Miletínka, byl jsi obeslán, pane Božku, na Krumlov, abych se tě

nejen po tvém zdraví poptal, ale abych se zodpovídal.

Proč jsi utekl z boje u Hradce?

Pomáhal jsem panu Roháčovi z Duberna.

Namáhal se smarně, pane změřeníka.

Žádám jménem těchto vzácných pánů jasnou odpověď.

Proč jsi odpadl od panské jednoty? A víc, pane vladaři, půjdu veškerou svou

mocí proti vám. A nebožskou!

Ty, náš vítěz Ulipan!

Lituji, že jsem kdy šel s vámi.

Vám nikdy prospěch mého národa na srdci neležel.

A teď už jasně vidím, že jsou vám spolky s Němci milejší. A proto vám všem

oznamují, jakožto hlava Zemanů a české nižší šlechty.

Nechceme Sigmunda za krále a nevezmeme ani Albrekta. Obaj jsou nepřáteli naší

víry i jazyka. Kam si půjdete pro krále?

Do Polska!

Do Polska!

Zůstaneš, pane Zmelitínka. Půjdeš před soud. Jsi věromník a zrádce císařů.

Na všechno jsem připraven, pane vladaři.

Já rád bych zneškal zpěcha.

Popravně? Abych jí zabránil.

který siknut v městě postavil proti nám.

Strhněte je a zmocněte se vlády v městě.

Osvobodíme Roháče a jeho věrné zesiona.

Dolů skonšeli!

Tohle nepřinese nic dobrého. Slyšíte, ten povouřený lid? To jsi, pane Ptáčku,

neměl dopustit. Dělal jsem, co jsem mohl, ale vy neznáte Roháčovu hlavu.

Abych ho zachránil.

Vyrýžíš dnečas, pane kancléři?

Milosti, rač proměnu.

Či snad se zbýhají, moji milí Pražané, zase spiknutí nebo zjevná

bouře? Nic nejí, milosti.

A ty jsi tak starostně zamyšlen.

Zase bolest, milosti.

A jaká?

Smrtelná a celou noc.

Smrt se blíží, cítím to,

ale tady se jí nechci dočkat. Tady ne, v té

prokleté zemi. Tady nemám nač milého vzpomenout.

Milosti, zapuď ty myšlenky. Zapuď, zapuď, ale když se vracejí...

pro nás sledují roháč, roháč mě těsí, až

zemře. Buď, pane milosti. Dospouru smrť, když je ticho, co

jsem shladil kališníky, co jsem vyhnal roky canů.

Smrc.

Už nečeká krásná žena, ale

smrc.

...sýcháří.

Pravda z vítězí.

Jak je, císaři? Zlé. Bylo nutné palec ulohy uříznout. Musíme s císařem

okamžitě odtud. Tady není bezpečnost.

Ale pánové, jeho císařská milost nemůže přece opustit lože. Nemůže?

On musí. A jak tomu zapotřebí, co největšího chvát.

Milosti, není zde bezpečno. Musíme odejet. Ano, odjedeme.

Tady nezemru.

Odjedeme v slavném průvodu pocelenou.

Prokletý roháč!

Prokletí Čechové! Všichni roháči!

Vy s námi dnes bratři, tak bude již navět.

Kde je král? Tam, když

odjel.

Cizinec! Nemáš na mne právo!

Čechách si vraštil!

Čechách budeš sousen!

Ale jeho dílo žije! Pravda zvítězila!

Král Cizinec!

Jde Český, tvé kořeny tkví pevně ve tvé zemi.

Sestup k nim a koruna opět počase vyrazí svými ratolestmi.

Když nejvíc dostoupí tvé utrpení a ponížení

nejtíž dolehne, v jednotě vždy najdeš svou slavnou

slovanskou rodovou sílu.

Konec.