Original subtitles

stál kulomet.

Asi 100 metrů od bunkru, takhle za bunkrem, jsme měli zakopaný dva

minomety, ale ty nám nebyly nic platný, ty se nedali použít.

Němci mohli přijít buďto od silnice zprava, anebo takovým

nízkým remískem, takhle z boku.

Byly od nás takovej...

Takovejch sto padesát metrů, maximálně sto padesát metrů jsme měli na těle

vyložený. Nás bylo, nás bylo třicet a jich bylo určitě dvakrát

tolik. To byla, to byla opravdu špatná situace. Ty mě

neposloucháš. Tebe to nezajímá, veď?

Už přijeli?

Host do domu. Bůh do domu.

A porád nikoho nevidím.

Už je tady náš Vinkovan.

Ahoj.

Zdravíme vás.

Dobrý den, profesore.

Michale.

No, a jsme tady.

Začínáme. Dobrý den.

Dobrý den. Dobrý den.

Ahoj. Dobrý den.

Michale, kde se couráš?

Tak já nemůžu žádnou koukat.

Ahoj.

Tak jak to jde ve škole, Michale?

Králíku, tak pojď se ukázat.

Tak kde jsi?

Pojď se ukázat.

Poslíš, ty znáš už třídního nepříteli jen z knížek, no?

Já ale nevím, jak to myslíte.

Ty jsi přece jak živ neviděl žádného živého kapitalistu.

Víš, Michale?

No, prosím.

Že ho znáš jen z knížek.

Z knížek?

Ne, to ne.

Ne? Ty nečteš knížky, Martine?

Proč bych nečet?

On je Michal. Co? On je Michal.

Aha.

Říkáš, že ne.

Třeseš hlavní.

Počkej. No, dvakrát měře jednou.

Střel, ale ne do mě, prosím tě.

No, pál.

Sakra, má nějak ženáš, já mířu.

Přesně má, ale vedle, vedle, příteli. To byl asi trapný zvyk z novinářské praxe.

No, Michalku, už, až to, vem to, no.

Pojď sem, na, tady máš. Pojď. Já nej, ty máš trený.

Tak pojďte, prosím. Máte tady kávu.

To je pro nás zrovna svátek, že jste přijeli.

I na naší ulici bude svátek.

To je ona, malá vila.

Pozor, bude recitace, kde dívka půvabná jak výlasy hladí ňadra, špulí red

a slyší plakat vodome.

Pojďte taky, králičku. Pardon, paní Holasová.

Víte, kdo mezi námi chybí?

Goldman. Ano, chudák Goldman.

Chudák?

My jsme chudáci.

Myslíš? Ty nejsi chudá? To je takové rozpočítadlo, víš? Já jsem ochorová. Ne!

To teda ne, protože chudák jsem já.

Mám nejmenší skleničku.

S dovolením. Všechny jsou stejní.

Teda vy mě chcete krásně ošidit. Všechny jsou přece z jednoho servisu.

To je vyloučený. Mám nejmenší skleničku. Určitě, určitě. Žije.

Co to říkají?

Mě vyslíchali kvůli Goldmanovi.

Já jsem jim řekl, ne, soudruzi, ten nezradil.

Tomu nevěřím.

Znám ho přece.

Byl se mnou v koncentračním táboře a tam se poznali lidi.

Prosím vás, co...

Ten Goldman, co se s ním stalo?

Odstranili jsme ho.

Co udělal?

Nic. A přesto mám na tu dobu, kdy jsme šli za velkýma myšlenkama, krásný

vzpomínky.

A tenkrát... Tenkrát jsme pili ze skleniček od Horštice.

Prr. Náhodou ze skleníček od horčíce se pilo nejlíp. Co říkáte?

Prr.

Vám se to nezdá?

Skleníčka jako skleníčka, ne?

Prr.

Neapetitlich.

Prr.

Pojďme radši na vzduch. Výborný nápad, pojďme.

Kdyby oni věděli, z čeho jsem jednou byla.

Hele, udáme vohňov pro Jo.

Poslední.

Proč jsi mluvil o tom Goldmana? Já? Tobě se to nelíbilo?

To nebylo správný. A jak pokračuje ten tvůj rehabilitační spis, co?

Píše o nás, pro vás, bez nás, viď?

Špatně, špatně.

To je dobře.

Myslíš?

Ono jde o to, že děti nám přestávají rozumět. Oni si myslí, že jsme celý

život jenom kejvali a to není správné. Jestli chceš, mohu s Michalem promluvit.

To nemá cenu.

To nemá cenu.

No, mohl bych to zkusit. Ne, já mu to řeknu sám jednou.

Michale, Michálku, no tak.

Ale ten Goldman, my jsme přece tenkrát protestovali. Vážně? Ale nějak potichu,

viď?

Tak ty jsi se znovu oženil?

Jo.

Trošku jsem změnil způsob života.

A co vlasta?

Vlaste?

Vždyť to znáš.

Vždyť my jsme vlastně vůbec nežili.

Jsme utahaný jako psi, pořád na něco čekáme.

Pořád čekáme.

Člověku bude za chvilku 50 a řekni mi, co z toho.

No, co z toho.

No jo, co z toho.

Ty vůzty se stanou mou krví.

Život je zázrak.

A co kábr?

Odezíravost je mor, důvěra mana.

To jsou jeho vlastní slova.

Sám na to doplatil. Kdo?

Goldman? Ano, Goldman.

Tohohle křehkého vzácného člověka, prosím, poslali v době kultu na nucenou

práci do domu.

Ale nezlomil se, víte, co mi řekl?

Šel bych do toho znova.

Myslíš Brichtu?

Ano, Brichtu. Pozor, schodí ti klacek, no vidíš mě tak. Já mám ráda hodně

křupavý. Co kdybychom si zazpívali, ne? Já jsem prav. Co říkáš?

Až půjdu na trávu, sednu si na kámen. Jo.

Já ti přidám.

Fajn.

Trochu jsem jim ukradla.

To je príma.

Michale, okamžitě to uhás.

Co tě to napadlo?

Máš to uhasit.

Ano, ale jak?

Uhas to, když tě teď neprosím.

Hle, uděláme nějakou šílenou blbost, jo?

Tak co, jak vyšeš?

Je to asi marná práce.

Ať napíšu pravdu, nebo ať nás vylíčíme po beránky. Stejně tomu nikdo nebude

věřit.

Pravda je vždycky někde uprostřed toho.

Pravda? To mě zajímá.

To nemůže nic kazit. Ať napíše lež nebo pravdu, vždycky bude látit.

Jo. Jo, nebo ne?

Jo.

Co budeme dělat?

Hele, jseš sportovec?

Já? No.

No.

Tak si zahrajem šachy, jo?

No třeba.

Tak pojď.

Ale já to neumím.

Já jsem ti to zapomněla říct.

To je škoda.

Aha.

Tady je hoch, který zatoužil po milosedné sestře.

Sasmíká nervózou a vnitřní bolestí.

Ty jsi nikdy nebyla však milosednou, ženo.

O ženo soucite, hromád kněžných krás.

Artu Rembo, znáte?

My s otcem o vlku.

A vlk jiskal kůlkou tady. Pojď prosím tě na slovičko.

Dáma, promine.

Víte, byla to těžká doba.

Já vím.

Těžká doba.

Jako tenkrát ten...

Protest?

Ano, my jsme také protestovali.

Sbírali jsme podpisy, o tom jste jistě slyšel, že?

Pak jsme je samozřejmě spálili.

Prosím, říkáste něco?

Jo, něco.

Proč jste mu to říkal?

Měl by znát pravdu, ne?

Proč? Nevím. Vás nezajímá pravda?

Víte, že ani ne.

Nebo noho nic nezajímá, no? Nic ho nezajímá. To je potom těžký.

To moc dobře vím.

Doufám, Michálku, že jsme spolu nepřestali kamarádit.

Ne, proč?

No tak vidíš, potřeboval bych tě trošku rozhejbat, chlape.

Já vím. No tak vidíš.

Podívej se.

Měli bychom si spolu někdy pohovořit. Vážně. O všem.

Pojď.

Jestli pak ti někdy napadlo, proč jsem odešel z noviny.

Jestli pak o tom vůbec někdy uvažuješ, co?

Když jsme to dělali všechno pro vás, pochop to, tak nemohl bys toho na chvíli

nechat, když s tebou mluvím teď.

Říkal jsi, že jsi odešel od novin.

A to ty přece dávno víš.

To vím, no.

Jo.

Dobrou noc.

Pro něho jsem hář a konec. Tomu nikdo nevymluví. Ale teď to není pravda. Já se

ti dělím, že z toho děláš takovej problém.

Ty už nebudeš dneska psát?

Snad.

Říkal jsi, že budeš.

Já nevím.

Tak dobrou noc.

Dobrou noc.

Ahoj.

Co tu děláš?

Dělal jsem tady skoro denně.

Hele, pojď k nám.

Někdo není doma.

Prosím tě.

Jireno!

Hrabák. To si ty, Míšo?

Ahoj, mámo.

Jak se máš?

Fajn. A ty? Za chvíli mám poradu.

Vzpomínala jsem si na tebe. Co děláš?

Co dělám?

Pouštím si desky.

Měli bysme jít spolu na koncert, viď?

To by bylo prima.

Tak ahoj. Pouč se.

Ahoj.

Nešlo? No.

Jsem ráda, že je ti fajn.

Ahoj.

Co to má ty za přístroj?

Poslíš, říkal Zdeněk Mádler, že ten tvůj otěcko je pěkný ptáček. Co je na tom

pravdy?

Kdo? No, Zdeněk.

Prej, kvůli tomu, co psal dřív do novin.

Takhle mýho tátu vynech, jo?

Poslíš, já to mám evidentně horší.

Můj táta sedí kvůli spronevěře.

Podívej se, já vím svý.

No vidíš, tím spíš.

Nešáj na mě.

Jsem ti říkal, že mě to vadí.

Jsi nějakej otrávenej, viď?

Ale ne, moni.

Proč jsi otrávený?

Vždyť já nejsem otrávený.

No tak.

Pro mě je zřejmě ideálem tvůj bratek.

No si ano, ten si žije svůj život.

Teď od lidí a tamhle někde v zakopané lohatě maluje špatné obrázky, když jsem

zápalky.

Justejiček Pavel, ten se nikdy nemejojil, ten ne.

Ale podle mýho názoru taky nikdy nežil.

Můžeš psát?

Takže dobrou noc. Dobrou.

Jděte si lehnout.

Dobrou noc.

Moment.

Co je ti vlastně?

A nic.

A proč jsi takovej nejistý člověče? Tak mi to řekni, já ti chci pomoct.

Já nejsem.

Na co myslíš?

Ale na nic.

Dívej se na mě.

Proč?

Vypadni.

Jak je to možný?

Kdy odešel? Jak to, že jsme ho neslyšeli vůbec?

Musíme něco dělat.

To jsem blázen.

Nehledejte mě, chci se o sebe postarat sám.

Prozumíš tomu? Já jdu volat.

Jirko, počkej.

Počkej, nikam nevolej.

To nemá cenu.

Jak to?

Jak to?

Sedni si.

Až práci nemysli na to, za tři dny je zpátky.

No tak to nemyslíš vážně?

Co když se mu něco stane? Co když si něco udělá, prosím tě?

A nic se mu nestane.

Bylo tam jisto.

Dobrý.

Nechcete se svést?

Prosím?

Jestli se nechcete svést.

Já ano, ano.

Pojďte si sednout ke mně.

Prosím?

Jestli si nechcete sednout vedle mě.

Ano.

Víte.

Podívejte.

Já jsem Miska.

Hrabák.

To je moc sympatický jméno.

Můžeme jet, pane Hrabák?

Ano.

Tohleto, to je Fiat, že jo?

Ano, ano, to je auto.

Zapnu, zařadím a pojedu.

Musím vás upozornit, že jsem bídnej řidič. Vlastně nejsem vůbec žádnej

řidič, tak kdyby nahodlo.

Cítím se v autě jako v kleci.

A víc mě deprimuje pomalá jízda.

Máte rád rychlou jízdu?

Ano.

Myslel jsem si to.

Abyste tomu rozuměli, to auto není moje, patří mé ženě, musím si ho bučovat, jsou

potom překvapení.

Brzdy například fungují až na třetí sešlápnutí, musíte nejdřív párkrát

pumpovat. No, to je celá ona.

Máte rád hudbu?

Ano. Jazz?

Ano.

Tak pojedeme rychle, ne?

Sto dvacet a něco, víc z toho nedostanu. Mám mnou až na podlaze.

Víte, pane Hrabák, já se totiž řídím intuici.

Jedu po čichu.

Ono je to nejbezpečnější. Na oči se totiž nemůžu spolehnout, jsem úplně

slepej.

Abyste tomu rozuměl, já se ženou nebydlím.

Prosím? Že to auto není jako moje, musím si ho půjčovat, víte?

Haló, kde jste?

Tady. Kde?

Tady.

Půjčuju si ho od ženy.

Zajímavý, že jo?

Co to je?

Kouříte?

Do hodníky.

Já taky ne.

To je celé.

Tak pěkný.

Já totiž vůbec nebydlím, víte?

No kdo?

No přespávám u kamarádu a... To musí tříma život, ne?

Myslíte?

Já si myslím, že dospělý člověk má založit rodinu.

To se mně nikdy nepodařilo.

Kde jste?

Ježiše, on mě utekl.

Já bych se nikdy neženil. To je nerozvážnost.

Nerozvážnost?

Je to nadlidský úkol.

Můj otec to dokázal.

Poslíšte, já mám báječného otce. Děkuju.

Úplně na něj pijím vážně.

On vám nosí k něj jako, jako císař Josef, tak.

Nevadí vám, že pořád jím?

Ne, ne, ne.

Píte, píte.

Založit rodinu, to je můj sen.

To je můj sen.

Tady to znám. Tady za tou zatáčkou na to dupnujeme a za čtvrt hodiny jsme tam.

Je, stůjte.

Jsme ve vodě. Co?

To je divný.

Pam, pam, pam.

To jsem blázen.

No vážně.

Samá voda. Dál nemůžem.

No prosím.

To je dobrý nápad.

Vždyť já bych je ani nechtěl zabít.

Já je ani nevidím.

Ale stejně jsou hezký, když takhle skáčou.

Veverky jsou k sežrání.

Můj otec nosí dodnes takovejhle knír a tvrdý hlímce.

Ano.

To už jsem vám vlastně říkal, že jo?

No jo.

Víte, že bych si dal polívku, vy ne?

Já taky.

Věříte v Boha?

Ne, už žádný Bůh není, ne?

Asi máte pravdu, asi není.

Ačkoliv čemu může člověk na tomhle světě věřit?

Jenom tomu, co není, ne?

Pane, to je všechno. Nesmysl, ačkoliv i smysl je nesmysl, že jo?

No já, já myslím, že smysl života je v tom, že aby každý vždycky dělal to, co

si veme do hlavy, ne?

Podějte se, já nevím.

Já například nesmím domů.

No vážně, já si musím vystačit sám.

Sám?

Úplně sám?

To jsem mě nikdy nepovedla.

Tak já vám předávám, aby vám to vyšlo. Děkuju.

Stejně jsem rád, že jsme se potkali.

Díky, já taky.

Já totiž jedu za svým otcem.

Celou cestu jsem měl před očima ten jeho tlustý černý knír.

To je on.

To je co?

Dobrý.

Včera jsem dostal telegram, že umírá, ale sestra je příliš patetická, vůbec

nestonal.

Představte si, že otec vůbec nikdy nestonal.

V neděli se

vracím. Kdyby něco, tak jsem tady.

Děkuju.

Tady je smutno.

Já už to mám přepsaný.

Přepsala jsem ti všechny citáty.

Roztřídila.

Tady je odkaz na pramen, stránka. Citáty?

Tak co budeme psát?

Myslíš, že bysme měli?

Snad ne, co?

No jak tomu mám rozumět?

Já nevím.

Co je ti?

Já ti uvařím kafe, jo?

Hezky si tu sednem, vypnem telefon.

No, vzala jsem si volno, to musíme využít.

Ty mi budeš diktovat a bude nám príma, jo?

Hele.

To je tvoje.

To je chytrá sova.

Tak jdu.

Pane, má čisté svědomí?

Nazdar, nazdar.

Kde se tu bereš?

To je otázka.

Co to piješ?

Pane vrchní, ještě jeden koňak, ano? Prosím. Děkuju.

Máš tu rande?

Já? No, dovol.

No, abych ti to dovolila. Ano.

No, ale ty se dneska necítíš dobře, veď?

Co pak v tomhle městě si někdy cítím dobře?

Jo, pardon.

Já jsem zapomněla, že jsi ten venkovan.

Hle. Pardon, proč?

Taky jsi někdy oral.

Jo, oral jsem oral, ale málo.

Ale nezapomněla jsem, že jsi můj lev.

Nebo lvíček.

Co je?

V tobě je opravdu blbě.

Kam jdeš?

Hele, napíš se.

Pro něco jsem šla.

Máš nějaký starosti, o kterých nevím?

Nijak nemůžeme víc peněz, mám. Já nevím, čím to je.

Snad bude nejlíp prodat bus, nebo co.

To by nebyla taková katastrofa, bez toho se můžeme klidně obejít.

No jistě, jistě, jistě. Ale o tom teď nebudeme mluvit, to, to nemá cenu.

Mě deprimuje ten Michal.

Já na to nemůžu.

Prostě... Tobě to nedělá hlavu?

Myslíš si, že i na normálním čundru, no?

Nezlob se, ale mě překvapuje ten tvůj klid.

Že musí psát, vy?

Kvůli tomu jsme tady.

Cizeruješ každý slovíčko člověče a čas letí.

Tak kdy budeš hotov? No já jsem rád.

Jsem moc rád, že jste se přišli taky podívat. Včera už bylo pozdě. Pozdě

picha oni.

Hele, jsme ti k dispozici.

Přišli jsme diskutovat. Jo.

Přišli jsme ti pomoct.

Od toho jsme tady. No právě, tak například kdo zná tenhleten citát od

Slanike? Dobrý. Děkuji.

Kdybych se jednou dožil toho, že by revoluční vývoj měl jít jinou cestou než

čest, odvrátil bych se od revoluci.

Kafíčko? Já ne.

Můžeš víc cukru? Ne, děkuju. Já jsem praktik.

Děkuju. Dali jsme lidem, co potřebujou, a to je zatím dost, ne?

Dej člověku než to, čeho mu třeba bude živ jak zvěř, to řekl král Lýr. Co ty na

to?

Dejme tomu, že někdy šla revoluce jinou cestou než čest.

Ale ty se shodně odvrátil a ztratil si revoluci i čest.

Takže si ztratil úplně všecko.

Co ty na to?

To chytřo vymyšlený.

Chudínko.

Co kluk?

Bude študovat, víš?

No to víš co.

To je přece výborný.

Pšíkovnýho kluka.

Tak co jsi s tebou?

Ty od nás vážně nic nepotřebuješ, tak jsme tu zbytečný.

Chce ti radit, vidíš?

No ne, já vím, že jste fajn kluci.

No víte co, pojďte se radši napít, pojďte. Ne, ne, já ne.

Já pak.

Ty už odchádíš.

Ne, ne, já tě neurazím, neboj se.

To víš, musíme si pomáhat.

Podívej se, já nevím, co mám dělat, tak nedělám nic.

Pro jistotu.

Ne, já jsem v životě nic pořádního neudělal. Ne? Nic.

Střílel jsem, nikoho jsem nezabil, nestrapil jsem se.

Co je?

Fyziognomie venkována.

Jirko, já jdu spát.

Jdi spát.

Pa.

Dárek z války.

Teď je to těžítko na spisy.

Otrpa. Je konec.

Ale víš co, posyp si hlavu popelem.

Na to psaní se.

Vyser to nemá cenu.

Tak co?

Přijel spát.

Tak dobrou noc. Dobrou.

Dobrý den.

No tak tohle je celý ten můj krám.

To jsem si postavil z chlíhty.

Vážně? Jo, tady byl tří v chlíhty.

Tady mám pak mazanic.

Slečno, jak to vypadá?

Jak vidíš, maluju pořád jeden motiv.

U 20 let.

Ano, za týden to bude rovná dvacítka.

Tak slečno, co je?

Slečno! Kde jste?

Máme hosta!

Já už jdu!

Hned! Už jdu!

Michale!

Tak kdesi?

Tady se zastavil čas, kamaráde.

Bole, už tady stojí třista let.

Krání to památkový úřad.

Mě už pomalu taky.

Jaký pohodění?

Co?

Hledám. Jen aby.

Slečna nám hledá nějakej pamlsek.

Spíš, kovať nic nehrdá, já třeba mám jídlo sebe. Ale neblbí, počkáme si.

Člověk musí brát svou práci vážně.

Kde to mám? Petičko, vážně nic nenedejte. A co

otec?

No nic.

Nemůžu nic najít, jenom tři vůlky.

Nic nehledejte, titičko, já tady mám jídlo s sebou.

Tak nic nehledejte, Michal má jídlo s sebou.

Vyprávěj, co táta?

To víš, no, pořád dělá.

Pavel měl našeho oce, teda svého bratra, moc rád.

A má.

Víte, Pavle?

Třeba bych ti dal.

Tak si řekli něco moc zlýho. Ale kůž.

Třeba to vím.

Slečno, prosím vás, dejte tam radši tu desku.

Ach, jak si ty krásná přítelkyně má.

Bože, co?

Jak si krásná. Co jste to tam dala?

Oči tvé jako hlubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jak stáda kos, kteráž

výdati nahoře galáp.

Hamil. To mi Pavel namluvil k našemu výroči. Zubové tvojí, tvojí,

tvojí, tvojí, tvojí, tvojí, jako provázek z hedvábí červeného,

zakračeného.

Rtové tvojí a řeč tvá ozdobná, jako

kus. Jablka zrnatého.

Pokažená deska.

Střečku, hán, co jste si s tátou řekli?

Chce vědět, co jste si řekli.

Tvůj otec mi řekl, že jsem blbej, jak obed nachytnu.

Stačí?

Kam uložíme hosta? Ano, přineseme ze Zora postel. Opravdu?

Ale já mám dojem, že jsme je někomu věnovali.

Řekl mu, že je blbej jak bedna kytu.

Kam šel?

Snad šel pro tu postel, ne?

Tady není.

Pojďte sem.

Pojďte se podívat.

Maluje vzpomínku.

Ti dva, to je ta vzpomínka.

Michale?

Michale?

Kde seš, Michale?

Co je?

Michal tu není, nevíte, kde je?

Já mu nesu mlíko.

Michale?

Nech mi bejt.

Hele, kam jdete?

Vinta?

My jdeme k moři.

Polep, polep!

Kam jdou?

Jen tak.

Já si myslím, že jsme hodný, pane Čermá. Jsme hodný, pane Čermá. Podívejte si,

jak jsme hodný.

Dobrý večer.

Tak co chceš ty?

Vodku a nebo z toho věci tvé. A vodku nevedu, jenom z toho věci.

A kolik je dělek vůbec?

Osmnáct. Kolik?

Osmnáct. To řekni pořádně. Malou nebo velkou chceš?

Ne, ne, celou váhradu.

Ty to balej, jak skoupat děti.

A zdar, Jirko. Jak se máš, říkud? Tě bohu, říkud.

Jak se máš, říkud?

Byste si mě s někým spletli, ne?

Myslíš, říkud? Máš fok, ne?

Nešel byste s náma chvilku sednout půl momentu, co? Já jsem Káča, já jsem Kája,

to je já, já.

No blbost, já jsem Kája, ty jsi já, já.

Co kec, já jsem Kája, ty jsi já, já, ne?

No ale to já jsem Kája, ty jsi já, já.

To je

fajn, že

jdeš s námi. S námi je při nám.

Hele, řekli jsme si, že jsme jen na světě.

Fakt, s námi je při nám.

Víš, co děláme?

Nabalujeme lidi.

Co? Nabalujeme? Hela, hop!

Co jde?

Věra, co má v kapse?

Leditku. Věra Jasinovitka, Viťka. To víš, že jo, já jo. Jaký číslo?

Dvacet sedm třicet osm padesát devět.

To vůbec není pravda.

Tak co, jak jsi?

Buongiorno.

Dobrý.

Pojď sem.

Já?

Musíme ti připravit nějaký věci. Teď máš pacáky, říkám?

Na rydeku, nebo chceš dečičku, ručník? Kroč.

Jak se vás tím jmenuješ?

Já nevím, každej mi říká jinak.

Jak ty mi budíš říkat?

Fajn.

Stačí ti jeden loučík, Jiříku? Jedna deka, Jiříku?

Co kluci blázníte?

Jeden spacáček stačí? Stačí?

Hele.

Co je to?

Vše keble.

Bleble, Jiříku, bleble.

My jdeme k moři.

Jdete k moři?

Už jsi někdy viděl moře?

Ne.

Já pustí vás přes hranice.

Co? To jsem neříkal.

Tak jdeš, nebo nejdeš?

Pustí. Já jo. Pustí.

Neboj se.

Víš, já bych s váma šel vážně, ale... Vážně bych s váma šel, ale já nemůžu.

Já... No, mě čekaj kámoši, no.

Aha.

No, vážně, ale... No, chod to, mě čekaj Aliguere.

Tak jdeš?

Nebo nejdeš?

Bylo by to účinní zprostý.

Šláven.

Co pak se chlapeček?

To je škoda, že nejdeš s námi.

Co?

Koda eejdeš s ámi.

Počkej!

Bez taktiky se prostě neobjedneme, to je, to je samozřejmé, že?

Pardon. Prosím. Tomu nerozumím, to znamená, že chceme-li říci trochu

pravdu, musíme taky trochu lhát, jo?

Vždyť nevíte, o čem je řeč.

Přišel jste pozdě, jak vidím, čemu nerozumíte?

Pojďme k věci.

Nezlobte se, ale to, co chcete, to přece není pravda.

A dobrý den, dobrý den, pane Dohnave. Copak, študujete, študujete?

Ano.

Poslušte, jak jste to myslel s tou pravdou?

No ne, rozumějte, já o vás vůbec nic nevím, že?

Jak vy vlastně žijete?

Vstávám v šest. Ano.

Osebně se učím francouzsky, po práci sport nebo německá konverzace,

v sedm večeřím.

Do devíti hodin.

Filosofická literatura. V tom mám co dohánět.

Po deváté hodině beletry a pak jdu spát. A to děláte dlinně?

Ano. Prosím, prosím.

No a jinak nic?

Co například slečny?

Slečny.

Ano, slečny.

To je důležitá věc.

No, máte z toho radost?

Radost. Ano, jistě mám.

Jdeme se do práce, dneska pořád hledáme.

Nech mě, dej to mě, nemůžeš nechat chvíli. V klidu, co si pořád o mě

staráš, prosím tě.

Dobrý den, kde se tu berete?

Čekám tu na pana doktora Hrabáka.

No tak, doktor Hrabák, to jsem já, prosím.

Myslela jsem si, že mě pozvete na výlet a když se k tomu nemáte, tak já jdu. Na

výlet? No to jistě to, mi bude ctít, to jistě to.

No to je výborný nápad.

Tak, tak jedeme na výlet.

Kam jedeme?

Nevím, někam pryč.

Nechcete? Tak jedeme.

Vypočkejte, to bude chvílička.

Za okamžik jsem tady. Pardon.

Nezůstaňte, můžete řídit, můžete řídit sama.

Já už jsem se svezla, no a... Jak to?

Mně tohle stačilo a už mě to nebaví.

Naschle. Ale počkejte, já tomu nerozumím.

No nechci,

je snad na tom něco divnýho.

Podívej se, co kdyby jsme si vyrazili někam mezi lidi.

Co?

To by se nechce, viď?

Co říkáš?

Helena, podívej se, já jsem tady dole, v Otavě, ve vinárně. Přijeď sem.

Přijeď sem, já bych chtěl s tebou... No, zkrátka, no, mám jediné štěstí,

že jsi se mnou, no.

Za to ty máš smůlu, viď?

Přijeď sem, Helena.

No, proklísta pána, protože tě mám rád, holka.

To se mi stěží.

Nejde to, holka, nejde to, nejde to.

Co když si ten kluk něco udělal, co říkáš, co? Ne, Jirko, prosím.

Až s ním všechny konzervy vrácí se domů.

Já přestávám snášet ten tvůj klid.

Staví tě to do blice nepříznivého světla, to je... Třeba to není tvoje

dítě, nebo co? Nebo to hlavnou potichu.

Ty máš v hlavě hrací strojek, ty si...

Ty jsi fanátik, člověček. Mírko, prosím tě, vzpamatuj se, nejsi úplně

nepříčetlý.

Vlastní dítě s námi nechce žít.

To je naše bilance.

Já to oznámím a řeknu jim, že odešel před týdnem. Já tě neměl poslouchat, teď

už mě s tom bránit nebudeš.

Nikam nevolím.

Já už jsem toho známila.

Kdy?

Hned ten den.

Proč mi to neřekla?

Nechtěla jsem tě plašit.

Pořád nic?

Ne.

Co chceš dělat?

Nevím.

Nic necítím, nemám chuť k jídlu, nechce se mi spát.

Už to pozoruju delší dobu.

Stvrdla mi kůže nebo co. Nic necítím.

Myslíš, že ti nemůžu pomoct?

Takže nic nemá smysl, nejsem ti k ničemu dobrá.

Tak mi řekni, co mám dělat.

Udělám všechno, co řekneš.

Můžu jít.

Dobrý den.

Vítám vás.

Tak pojďte.

Kde máte zavazadla?

Ty jsou pryč.

Jedete domů?

Víte, byla to taková blbost, no.

Jak mě ruplo v kouli.

Stejskalo se vám?

To ne.

Jo, a jak se vědí vašemu otci?

On umřel.

Přijmějte moji souzdravství.

Nejradši bych žil na venkově.

Koupil bych si vysoký boty, jo.

To se někdy stane, že se to v životě všechno tak trošičku pomotá, ne?

Člověk neví vůbec nic.

Něco bych tu měl.

No tam je všecko.

Oho.

Jenom mi nedávaj nic číst, prosím.

No to je tyble.

Jávo.

Chceš tohle?

Nic zvláštního, že jo?

Asi ne.

Asi ne.

Je vidět, že znáte svý dítě. Ještě.

Už jsem na stopě, tak se postav.

Když jseš na stopě, tak se postav blíž ke sličně.

Uděláme pro synáčka.

Fotografii na pomátku, když ho ještě asi neuvidíte, tak ať má aspoň kluk fotku,

že jo? Ne?

Jseš pěknej, tak hezky se usmívejte, prosím. Ano, vyletí ptáček, pozor.

Tak, pozor.

Otovo.

Ahoj! Jak se máte, co?

To je fajn, jako pořád.

Vy? To je to? No.

Krásný. To je prima.

Nechte mi ty dveře otevřený.

Prosím vás, jdete dolů?

Prosím vás, jdete dolů?

Ano, co pak?

Vzal byste mě sebou? No vás jistě vezmu, posaďte se.

Děkuji. Posaďte se ke mu.

To je nádhera.

Teď kdo komu víc příjemníme cestu, já vám nebo vy mně, co?

Když my jsme bohužel tři.

Prosím?

Brejden.

To je překvapení, co? Co to má znamenat? Že se nezlobíte.

Kde jste se tu vzali?

To je takovej trik. My jsme tak trochu kouzelníci, no.

Vy jste opravdu pan děvče, víte to?

Vím to.

Ale víte.

A kam vlastně cestujete, co?

K moři.

Jestli chcete, můžete jít s náma. K moři? To je nádherný. A ke kterýmu,

prosím vás?

Musíme na sebe nabalovat lidi, totiž. Tak vy se prostě seberete a jdete k

moři, jo? Jen tak, to je, to je výborný.

Tak šel byste?

Myslíte, že by to bylo reálný v mých letech?

Samozřejmě, pane doktore. No dobrá, když myslíte.

Nejste docent?

Víte, já bych potřeboval, víte co?

Vím. Ne, ale ne, nevěřím. Ale ano. Ne, nevíte.

Ano, vím, vím. Já bych potřeboval takovýho člověka, jako jste vy, o kterém

by nikdo nevěděl, než já.

a hned bych se cítil o deset let mladší.

Jenom o deset?

Aspoň o deset.

Ano, aspoň o deset let.

Tak co, kam půjdeme?

Nevím. Tak.

Já vám řeknu, já bych chtěl začít znova.

Víte, že mě je s váma hrozně fajn.

Já mám štěstí na zajímavý lidi.

Čím to asi je?

Víte, co bych ráda věděla? No?

Jestli si opravdu myslíte, že jdeme k moři.

Ale ano.

A že se tam dostaneme.

No samozřejmě, proč ne?

Vy se dostanete všude přeci, ne?

Copak to máte?

Nic.

Škebly.

Tak co?

Plácneme si?

Vy jste pro?

Já jsem pro.

Jak se vlastně jmenujete?

Eva nebo Věra, co?

Jak mi budete říkat vy?

Co je?

No pojď.

No tak pojď. Pak jdi.

No pojď.

No pojď. Co si to dovolujete, člověče?

Pojď.

Pojď. Ty darabáku, co si myslíš?

Co blázníte?

Řikáči.

Měl jste být opatrnej. Já jsem vám to říkala.

Pomozte mu.

Co je?

Pust!

Pust!

Pust!

My ti to spočteme, viď, Kájo?

Svědčno!

Chcete tohle?

Vy jsme ho nepomačkali, Kájo. Co chcete dělat?

Tohle vás bude mrzet!

Budu křičet! Tak křič!

Tu vaše, nažer se!

hehehehe

Bylo krásně.

Byla jsem skoro šťastná.

Co se stalo?

Co se stalo, to ti můžu říct.

Svedl jsem nějakou dívku.

Ty jsi nehledal Míšu?

Hledal.

Myslel jsem, že mi dvacet, dokonce se mi vyzna lásku.

A dál?

Pak jsem za ní les nějakým lese pokolenou.

A dál?

Ona se pořád jen smála, jinak nic.

Vysmála jsem jí.

To je všechno?

To je všecko.

No vidíte, a tak jsme zase tři.

Dneska je nádherně.

Jste rádi, co?

Že vás dal tatíček na vejlet.

Mane, bude to fajn. Na všechno zapomeneme, pustíme se do práce.

Tak co je s vámi?

Za tři měsíce jsem s rukopisem hotov, saď se.

To je zajímavý, člověk se přeladí na jinou vlnu.

A nápady se jenom ženou.

Míšo, když jsem byl v tvejch letech, přál jsem si přesně takovou ženu, jako

je máma.

A šikovnýho kluka.

Tak co, Michale? Co?

Co bude?

Co kdy?

Nevříkala máma, že jsi si udělal nějakej plán?

Udělal, no. No.

V ránoci každej den stále v šest a si udělá francouzštinu a pavání a

každej den večer jde vítězfilosofickou literaturu.

Filozofek.

Pojďte prát, pojďte. No, pojďte.

Pojďte.

No, postav se.

Helena!

Ty se mi směješ?

Byli jsme ve svatým poli na poutě.

Ve svatým poli?

Ano, s maminkou.

Co dělal táta?

Ten nevstvětil, čistil stodlo.

Vydete sem nám.

No a nemám.

Pojďte, když chcete.

Pojďte, když chcete.

Hele, čtej, já tady hledám vodník.

Nevíš, kde, kde je tady vodník?

Vodníci, vodníci přece nejsou.

Ztrácí se nám voda a to je horší.

No a v tom má právě prsty ten vodník.

Pojedáte něco?

Ne, ne.

Nehledám.