Original subtitles

Konec.

Vám to děpčice nastrojily? Jenom co je pravda.

Včera ke mně zašel vandrovný na kousek oběda a ptá se, kolik ne se vašem

kostelnictví? Já povídám, nemám muža. To neříkají kostelnička jenom proto,

že mám na starosti kapličku a vodí vám družky na procesy a pohředy. Ale nemám z

toho ledatů čest.

Však vám za ty vaše dobré rady ludé nanosí dost.

Pane bohe, maničko, ponáhlám na grun, mám tam plno práce. Pane bohe! Pánem

Bohem, děvči, co? Jenůžko, nezapomeň zítra na procesi.

Mám z ní potěšení, jako by to byla moja vlastní.

Šikovná, pilná, všetci na gruntě si ji uchválí.

Však jste ji tam honem vypravili.

Co jenom můj půd, mistr z křesťanské lásky, by mohl štévovi plnoletost, aby

mohl sám hospodaři, a to Salaca také z vojny vrátil.

Však se to na děvčicu nepatří, byt na očách dvům slobodným chasníkom.

A Jenufu se nemusím bát, tu jsem si vychovala já.

Nebyla to moja krev, ale já si pro ňu utrhala každé lepší jídlo.

Modlila se za ňu, krestala, kucky dochovala.

Však mě řekl pan farář, když jsem jednou radši svůj marianský tolar prodala, než

bych sehnula do práce od chorej pastor Pině.

Burjovko, před takovou matkou já smeknu.

Ještě naživu, můžete se hojit na to obdav.

Vážnosti vám nikdo neupírá.

Však jsem to tak zle nemyslela.

Ale k tým chasníkom jste ju nemuseli dávat. Nož platí.

Tá kovila je moja.

Nož zítra si pro ňu dojdu a hned vám taky dám peníze. Tobě bych aj počkal.

No jak chceš.

Statku máte dost, jenom co je pravda.

A pěkného statku.

Což o to.

Pěkný je.

Ale tolej, co tyho nemáš.

Ale to mě nejde do hlavy.

Co ty se o to všecko staráš, Laco?

Števa je hospodář. A co ty děláš, je práca pro hospodářa. Co Števa, ten má

jinde prácu.

A všetci víme, že umí hospodařit jenom hospodář. No, to je jeho věc.

Tož s pánem Bohem. S pánem Bohem, Laco.

Co tak ponáhlás, Laco? Kovilu jsem koupil, tož co.

Karolko!

Jdi si po svém.

A podruhé nechoď tam, kde tě nevolají.

Ahoj, pán Bujenůvko.

Pust,

hled, abys rozliela. Nech, to umím také sama.

Ještě že... Ty jsi, Jenůvko, taková rozumná a pilná, jináč bych byla na

všecko sama.

Laca říká, že on není čeledín.

Čeledín zas, že musí co si popravit, a tož má každý jenom tu výmluvu. A i mě

voláte, baběnko, k práci? Až teda neděláte ze mě vždycky jenom zbytečného

člověka, kterém dáte za to obhledání hospodářství na jest.

Však já vím, že nejsu váš. Váš vlastní vnuk.

Ze števu jste se mazlili a mě jste si nevšímli.

A já byl taký syrotek.

Kdybyste mě mohli zehnat tých dvanáct set vínských, co mám upsané po tatičkovi

na gruntě, mohl bych si jít, kde by mě oči nesly, pravda?

Ty láco, vždycky tak neúctlivo k baběnce mluvíš.

Potom tě mají mít rádi?

Vaše, bez toho jsou u něho jenom výmínkářka.

Nepovažuje mě za žádnou hospodyň, no a tož za rodinu.

Už poznám čítat, už jsem to potrafil.

Napíšte mi zas jinou karetku.

Dočka Jano, až půjdu do města, donesu ti čítanku a vtej si budeš říkat. A i psat

tě naučím, abys tebe byl lepší člověk. A včíl si ti, aby na baběnka nevyčítali.

Co to máš, děvči, co za radost? Ty máš chlapský rozum po tej tvojej pěstůnce.

Měla jsi být učitelem.

Pěkná děvčica, co?

Až se z toho člověku hlava moce.

A téma svýma očima by dušu z těla vytáhla.

Její chočí také zkusil, pravda? Já, hlupoty.

A co?

Kde zas?

Mám prácu.

Sbohem. A nechoď neskoro, chlapče. Tak se nestarájte.

Má prácu, ale v hospodě.

V nedělu u muziky platí lza za všecku chasu. Do Baběnka nevidíl.

On už je z takovej levkej krvi.

Všetci byli takový. Jednouka z nich není. Tu vychovali kostelníčka.

Ta jsou taková můdrá ženská, ale svého muža neudržali. A tvoja mamička také ne.

Na písa je nutno.

Děkujeme za

pozornost.

A to není také jenom pro nic za nic, že dala jenůvku na pomoc baběnce na grunt

mezi mužskou hasou. To se ví, chce ji mít brzo z krku.

Napísájem.

He he he he he he he he

Počkej! Počtevu!

Nenech mě!

Nech!

Prosím, řeštevu, nech mě!

Prosím, řeštevu, pust mě! Já se bojím!

Co tam děláš, Laco? To je přece jenůvčin rozmarý.

Zahrabál jsem do květináča dvě hlízty. A ty akorát tak zvědl, jak ta svatba se

Štetkem, co se s ní chystají.

Víš, Laco, to je nedivné, proč jsi takový nedobrý.

Však nezapíraj.

Ty na můj dušu nemáš takové srdce. A zdá se, že se vždycky jenom před jenůvkou

tak přetvařuješ. Hlupoty jdi si po svém.

No nic na plat.

Našu hospodinu už bude.

On jiho ještě nemá.

Když ho u Asenty odvedu, bude po svatbě.

A oni ho odvedou.

Ptáčko můj, srdce se mě úzkostňu pořád v těle třase, že by maminka a i

ludy mohly poznat moju vinu.

Víš, jak si mamička na ně zakládají. Já nevím, co bych o tom udělala, kdyby jsi

mě včas nevzal. Kdyby tě tak vzali na vojnu. Já nevím, co bych tady potom

udělala já.

Neboj se, mě u Asenty neodvedou.

Do čeho mám pudmístra poručníkem?

Já se budu za tebe modlit, panence Marii. To můžeš, ale já si to radši

spravím u půdmístra.

Tak, tak, a teď půjdu k doktorovi.

A taky až do vrchu.

Však jsou to můj host.

Děkuju. Až na zdraví, pane doktore. A ať sloužíku zdraví.

No, tož...

Jak jsem říkal, pane doktor, Štéva Buria je pořádný chlapec, statku má dost, za

něho můžu ručit.

A tož toho hřebca, co se vám tak líbí, dívám, prý

poslal, když mu ta asenta dobře dopadne.

A víte, lidskáři, že tohle je vlastně podplácení úřední osoby?

Máte štěstí, že jsem vaším hostem?

A pak...

že spolu nemluvíme úředně. No to se ví, že spolu nemluvíme úředně. My jsme tu na

kanceláři, mluvíme, aby huba nestála. A teď vy jste mě, pane doktor, dobře

nerozumělí. Števa vám toho hřebca nechce dát, ale prodat.

Stojí dva línské padesát. A tak, no to je teda něco jinýho. Tak ať tomu hřebci

přidá nějaký chřípě.

Můj synek totiž taky moc rád jezdí na koni.

Pošli. Jako že jsou tady podmístry.

Jenůvko, pořád tě dnes k čerti beru.

Já to mám všecko sama pokludit. A co jí voláte k práci, když čeká štefka od

asenty?

Baběnko, nehněvajte se.

Vzpomněla jsem si na rozmarin. Šla jsem ho omočit ve vodě. A kdyby mě uschla.

Pravda, baběnko, že uschne potom všecko štěstí na světě.

Děvči, co ty býváš vždycky tak rošatná. A dnes jaksi celá inočí.

Bá ten můj rozum.

Mě tu někde dávno do voděnky spadl. No.

Každej nevěstě žeplí samosý rozum devětkrát po pléc, než dojde k oltáři.

Co děláš, Laco?

To může být pěkné byčisko. Mám dupý křivák, abych se s tím dvě hodiny páral.

Nabrusně ho. Ukaž.

Páno Maria, Lesti z ně oslyšela.

Lesti je Štébu odvédli na vojnu a překazili našu svatbu.

Život si musím vzít.

Samou dušu, Števa na nic jiného nevidí, než ty pěkné líce.

Moju hlavu na to, kdyby tak dnes dostala Jenůvka Neštovice, až by jí zhyzdily

líce, že v tu chvíli Števa ji nechá a najde si jinou.

a vás také.

Děkuji, vítaj také. Na ksivák, zdá se mně, že se nedá dobře brůsit. A co ty,

Laco, pořád sám, jak můdrý?

Zkazuju ti naše děvčice, abys k nám někdy došel na besedu. Pěkně děkuji,

půdmístrová, ale ludé by nadělali klebet, že jste mě pozvali za dcerama.

Ole.

Ach, to jsou kmotřenka, půdmístrovák.

Pojďte si za tím sednout. A když kostelnička tak ponáhlaju, nikde nemaju

stání. Neráda postávám, bývajus postávání klebety.

Koupila jsem ti dnes, děvči, co od němkyně kusek kanapasu.

Jak hedva!

Peněz ti nedám, ale za tvojí výbavu by se nemusela žádná boháčka haňbit.

Dapaj vám to pambu, mamičko.

Však ona tě, dcéro moja, cítí jak vlastní.

A potom, ludé, mysliju jenom tak, kostelničina pastorkyňa.

A oni, samoje céry, mosiju za ňu ve všeckem schovat. Vy si to umíte spravit.

Nejste nadarmo můdrá.

No, já jakživ na sprosté řečnování neodpovídám. Každý nech sa stará o

svoje. Já jsou z pořádné rodiny. Ale stíně můj nebožčík ožebračil, k nikom

sem si nechodila stěžovat.

Ale moja Jenůfa nemusí chudobu znášat.

Když je někomu sůděná chudoba a ponížení, Tisíckrát lepší nebyt na

světě. Já Jenufě Števu za štěstí nemám.

Zasloubila se podle její své vůle. Ale já jsem jí vychovala spořádanou a čistou

jak tu leluju. To je její majetek.

Děkuji.

Už jenom daj pokoj hubě, ty hlupá.

To přece on, že ti vám všecko platil.

Och, ty hlupá. A ty budeš babo jedna pudmístra úřad učit.

Tož jenom pojď dom a nemýchaj se mezi chlasu, to se na tebe nepatří. Tož,

mývajte se tu dobře. Dobrou noc ve spolek.

Hybáj. Daj pokoj.

Peloško, duša moja, ty jsi už zas opitý.

Já opitý?

Ty hněj, jenůžko!

Víš, že já jsem Števa Buria?

Já mám lásku!

Ale včil budu jednat za tvoju mladou hlavu. Aby lidé věděli, že se k takovém

štěstí nedereš.

Zítra ráno půjdeš dom.

Zebrala bych tě hned.

Ale chci, aby se se Štěpkem rozloučila, až bude přirozumu, jak se na nevěstu

patří.

Řekneš mu, že já nedovolím, abyste se zebrali.

Až za rok. Až lesky se Štěva celý rok neopije.

Neposlechneš li, Jenufo?

Pán Buťa tvrdost trestá, uvidíš.

Kostelníčko, já bych vám rubu obtůlil. A mějte se tu dobře.

Kostelníčko, dcero moja, ale je to přísná ženská.

No, oni sáhají panáček, nekdy přenáhliju.

Mladý jsi, kamarádi tě zvádějí, a i muzikanti.

Štreluško.

A vím, že jsi to udělal jenom z tej radosti dnes, ale Inda, štěvuško moj,

polepši sa, neněvaj mamičku.

Víš, jaká jsi bědna.

Nebékaj!

Mohli byste sa dívat, jak o mě všecky děvčice stojí!

Žír na ně hledět nemáš!

Jenom já mám veliké právo na tebe.

Ty mě takovým být nesmíš.

Bože můj.

Šatťa snad nenechám tak.

Už pro ty tvoje děblůčkové lídce si ty jenůvko.

Na mou dušu vždycky ze všech najpěknější.

Nechte řeči, až zítra, až bude mít čistou hlavu.

Běž se chlapče lehnout, běž.

Jak by jil Števa rázem kropký před kostelníčkou.

A i tak ostane stokrát lepší než ty. Ostane, ostane.

Jenufo, tady ztratil tu voničku, co dostal od Krejsi z těch, co prý sa na

něho všade směju.

Ukaž, já ti ju zastrčím za pás.

Daju sem!

Takovou voničku, co dostal můj chlapec na počest, sa možu enom píšit.

A ona tobě nevidí nic jiného?

než ty jablůčkové líca.

Tady máš to své zahodinné kvíti, ale zadarmo ti tu voničku nedám.

Opováž se na to!

Podařím tě!

Co jsi mě to udělal?

Co jsem to udělal?

Jenufo, laštovičko moja, já tě lúbil, od malička jsem tě lúbil.

Ještě zaplať pánbu, že u netréfil dolka.

Vodu.

Dajte sem vodu!

Baběnko, potek je nůfě, laca jí uřezal. Můžeste ho zemdlet, pošlete pro

kostelničku, nech dojdou pomoct. Kriste pane, je to zle?

Ještě z teho neumře, ale ta rana sa jí tahne od ucha až po bradu.

Děvčica je poznamenaná do smrti.

Laco, neutěkaj!

Ty jsi jí to udělal na schvál, ale já na tebe svědčit nepůjdu.

Co ti to udělali?

Šterůško, nedívaj se na ně.

Krásu mě pokazili.

Ukaž.

Ukažte. Já jeho namočím.

Viděl jsi už?

To je hrozný pohled.

S to rozťaté líce a s těma smutnýma očima.

To jak by už ani nebyla jen úfa.

Rána se ti už pěkně hojí.

Tato mast dělá závraky.

Mamičko, co říkal Štěva?

Kdy sem dojde?

No, pryříkal, že by došel hned, ale že se mě bojí.

Vněvá se za moju přísnost.

Však se to spraví a všechno bude zase jít dobře.

Tak, děvčico, a včelej si dělehnout. Já musím poprátit.

Pochválen buď Ježíš Kristus, tetičko.

Až na věky, vítej Laco.

Obcházel jsem tu kolem a čekám, až vyjdete.

Já vím.

Bojíš se Jenufě na oči po tom, co si udělal.

Ale ona ti už odpustila.

Řekněte jí, že nemůžu ani vypovědět, jak se proto trápí.

Mamičko, mám tu kdesi šitík.

Tošteva.

Vyřídil jsme mu, aby došel, že na něho Jenufa čeká, jak na boží smilování.

Vyřídil. Ale on se zase i vymluvil.

Sněje se zase i na jiné děvčice. Jenův jakoby nikdy nebylo. Snad je to štěstí

pro tu děvčicu. Včera byl tetičko zase i opitý a...

Už pro ty tvoje jablůčkové líca si ty, Jenůvko, mám mu dušu vždycky ze všech

nejpěknější.

A ona tobě nevidí nic jiného, než ty jablůčkové líce.

Uso! Nechci, co nešťastná!

Co ti dál prádo? Sánu si na život!

Mamičko, co byste jednou řekli? Že než v haňbě a ponížení je lepší

člověku mrtvému.

Nufu. A já se s tebou tak píšu.

Vinníce, měli jste mě nechat.

Ne, dceru moja.

Ty jsi mě už dávno přirůstla k srdci.

Pojď.

Tady v té komoře budeš skovaná před zlýma očima. Žádný se nesmí dozvědět o

haňbě postelničinej pastorkyně.

Koš si to ještě rozmyslit, který by ti byl milější.

A potom mě dojdi řejec.

Však tě tu rádi vidíme.

Dojdu zase, co nevidět. S pánem Bohem. S pánem Bohem, Števo.

Co tak ponáhláš, Števo?

Tož nevím.

Snád ani tak moc neponáhlám.

Já vím, že na mě vzpomíná, mamičko.

Števa není tak nedobrý, jak o něm mluvíte.

Ech, s tebou už není rozumné i řeči.

Petko Kostejničko, jste doma?

Pochválím, buď Ježíš Kristus.

Až na věky, amen.

Pytám vás, co chcete, Kolušino?

Dnes k vám jdu, milá kostelníčko, o dobrou radu. No to už jenom pote dál,

jsem tu sama.

No to až pote a povídajte.

A šeně haňba.

No co tom říkáte?

Můj starý chmule jedna pořád se před každým zmiňuje, jaká je ta naše nová

šenkeřka pěkná a šikovná.

A dívá se na ňu jak na obrázek.

Patří se to, haňba jen na tým.

A utrácá tam všenku peníze.

Nenechá mu jak živěc, jak šesku v kapsi. Co ještě, aby utrácal?

Ale chodí se dívat. To už ho nechte dívat.

A řekněte si vždycky jenom rozumně pro sebe. Je to chudák starý, južně hloupne.

A pomine vás ta závist. A nikdo se vám nebude moc smít.

Kolušino, jenom ludé nech vám nevidí do úzkosti a haňby.

Nikdo vám nepomože.

Jenom to roznášel. A svatá pravda.

Zaplať vám to, pámo, kostelníčko.

Pošlu vám pěknou slébku.

No a jak je Nůfa? Je zdravá?

Chvála Pánu Bohu.

A už je tu ani nemám. Ráno odjela do Vídňa. Á, až do Vídňa?

Sama jsem ju poslala do služby, aby zapomněla na Štefka. On má hřích na

svědomí, že ju nechal pro ten šrám nalít. On, že ju nechal? Co jsou to za

hlupé klebety?

Já jsem jich rozvédla, já.

Však už si chtěla i ohlášky obstarávat, ale já mu nakázala, že rok musí zkůšat,

aby se ani jednu neopíl.

Neposlechl? Dobře, moja Jenůvka i tak bez nedbalca obstojí.

Števa včíl chodí s tou najmladší půdmístrovou.

Tak?

No nech.

Však ten jeho nevlastní bratr Laca je spořádanější chasník a on deň co deň

chodí se na Jenůvku ptat.

Rád bys ji vzal. No, ale bavím vás tu, bavím, a vy máte jistě plno práce.

Mývajte se tu dobře.

Tož s pánem Bohem. S pánem Bohem.

Polušino, tož jenom prosím vás, každém vykládajte, jak se mladca chodí prosit.

Děkujeme.

Já ťa křtím, Števo, ve jménu Boha, Otce i Syna a Ducha svatého. Amen.

Števuška, dítě moje.

Celý ten tvůj hodný otec.

Za tých dvacet neděl, co jsi tu nenašel, kdo běh cestil?

Snad se vás, mamičko, bála.

Však já vím.

Kdyby tě a tvůj tatíček viděli a kdybych mu pověděla, že se jmenuje Šponěm,

museli by se ustrhnout.

No no, snad nehoří.

Tož od dny se zamykáte, tetičko. Vám přece nikdo nebude krat. Co vy?

Ty kraty na páře možnou krat stáj u mě.

A tož proč jsi došel tak neskoro?

Však víte, přeptat se na Jenůvku, co by jiného.

Pořád na ňu musím myslet.

Nevrátila se už z toho Vídňa?

Víš přece, že tam slouží u velkých pánů. Z dobrej služby se jenom tak neutěká.

Dnes mě akorát psala, jak je jí tam dobře.

A jak tě to napadlo?

Tak se mně zdálo.

Jenom tak jsem si myslel.

Až jí budete psat, tož jí ode mě pozdravujte.

Vyřídím, Laco.

Jsi chlapec dobrý.

S pánem Bohem, tetičko. S pánem Bohem.

Ale pasuje jim to, pasuje, co?

Vžak už se domluvili, že půjdu v sobotu na fáru. No, jenom aby, jenom aby. Ty

toho navykládáš, kmulo starý. Daj pokoj hubě.

Vždycky se vám hodilo. Právě proto.

Táto muzika mě moc připomíná. A čím je pěknější, tým víc bodá.

Člověk je z toho leda smutný. To, že já už nebudu.

Dočkaj!

Ukaž.

Víš ty co?

Ty mě tu píščelu dáš zítra večer.

Jsou ludé, kteří by potřebovali tak pobodat.

www.hradeckralove.org

To jsem já, Jenůvka.

Jenůvko, já tě hledal.

Tetička tě zabírali.

Pro tebe jsem hrál.

Já to vím, Laco.

Pojď sem.

Až jsem blízko.

Nech nás mamička neučují.

Já ti udělal zle, dušo moja.

Ale já bych jinu nemohl mě trát.

V chill ti už věřím, Laco.

Jak ty jsi hrál, nemůže hrát nedobrý člověk.

Budeš teda jenom se mnou, jenom to?

Já už v chill nemohu.

Proč?

Tak v noci.

To se odvažuju s tebou mluvit.

Ale kdyby to bylo na světle, viděl bys, že zatím už nesmím podívat do

očí. Až ti všechno povím, ty o mně potom nebudeš stát.

Jsi tam ještě? Jsou.

Čuju tě dýchat.

Tož teda... Já jsem... ...najhorší z

najhorších.

Co jsi pořád jenom u toho šití?

To ti není zdravé, ty se máš pořádně vyspat.

Už jdu, je mně zase nic zlé.

Ale napřed toto vypíj.

Dvařila jsem ti trochu makoviny, aby ta ti lepší spalo.

No, jenom se napíj.

Dobrý noc, mamičko.

Naložni si kahánek, než zavřu dveře.

Od kostelníčky.

A nic ti neřekli?

Nic. Jenom abych to nikom nedala do ruky než vám.

No dobře.

Běž do síně, nech ti tam dajů neco jest.

Pěkně děkuju.

Števo!

Števo!

Co je? Stalo se něco?

To nic.

Karolka mě píše.

Petičko! Poslali jste mě cedulku, co nechcete.

Pojď dál.

Podívaj se tady na ňu.

Čím ti chudera ublížila, že jí nechceš pomoct?

Vždyť já to mám na svědomí, že jsem jí k vám dala.

A ten chlapeček.

Chlapeček? Přece vidíš, že žije.

Je celý po tobě.

Pojď se přece na něho podívat, Števo.

Já?

Já budu na něho platit.

Jenom to proboha vás, prosím, tetičko, před luďma, neříkajte, že je to moje.

Neopust moju Jenůvku, moju pastorkynu.

Nech v té handě neostane ona a moje jméno.

Števo, pojď.

Vezni svého chlapečka na ruky a potěš Jenůvku.

Já nejsu špatný člověk.

Řekněte, abych jí dal polovic svého majetku. Já bych si na grunt vypošťal,

co byste chtěli. Ale vzít jí nemohu. Proč?

Protože se jí bojím.

Naráza začala měň.

Takové smutné oči mívala.

A když jsem jí tekda po té asentě uviděl, jak měla to líce rozťaté.

Vzprotivila sa ně chudera.

Odešla ně šecka láska k ní.

Nemožu za to, jak je Bůh nade mnou.

A potom... Budeme sa brat spudmístrovou Karolku. Štěvo!

Já se na táp vynášala.

Měla se s čím chválit. Dobřej pán mu vlastních dětí nedopřil. Pošle děvčicu

na kvot, števovi do ruku.

Teď u kostelničku. Jak se nad nás vydášala? Ta si tu svou pastorkyně

vykovala, uhlédala, měla se s čím chválit. A dobře, i pán Bůh vlastně děti

nedopříjí.

To jsem já, tetičko.

Potkán jsem v števu.

Nezapírajte nic.

Já vím, že tu schováváte Jenůvku.

Bude přece jeho?

Ne.

Ona s ním ani nemluvila.

A proč jste mě neřekli pravdu, tetičko? Co se stalo s Jenůvku?

Že má tě v spolu.

Na mou dušu už tu děcko.

On, ten chlapeček, umřel.

Chudátko.

Kde je jenom ta?

Doveďte mě k ní. Ne, dočkaj. Já sama jí to musím povědět.

Dnes jí teplou, ten chlapeček umřel. A já ho sama pochovala. Kde?

Na kerchov hrobeček jsem vykropila svěcenou vodu.

A děťa v takovej truhelce tam schová.

Aspoň se nad ním ludská haňba nepostaví.

Chudera jenůvka.

Na co?

Pčil běž a dozvěď se na jistok, kdy to bude mět števa svatý bustů půdmístrovů.

A víte, že já s ním už přes rok nemluvím. Ještě třeba do dědiny

půdmístrovů běž, musím vědět. Máme v bojem, pedičko.

A je ta píšná kostelníčka. Jak ještě byla ráda, že si laca vzal nepodstivu

pastorkinu. Vidíte ju? Jak se nad nás vynášala. Vidíte ju, kostelníčku?

Zapeček hodný.

Já ho přece čuju.

Otevři, Jenůvko.

Otevři.

Kde jsi, teštěvuška?

Ty jsi mě viděla?

Neviděla. A když tu není?

Otevři, já nemůžu.

Jím už na ně ruchy třasou.

Byla jsem nasekat kusek ledu na zítřek na prání.

A kde ještěvuška?

Devči, co?

Pojď ještě a pámbu.

Ale ty jsi byla dva dny v horkosti.

Dva dny jsi spala a ten tvůj chlapeček umřel.

A já ho dnes sticha pochovala.

Poděkuj Pánu Bohu, jsi zase slobodná a můžeš být ještě

šťastná.

Dělali jste mu obrázky do trvoličky.

A kříže jste mu udělali.

Chytinsko, u půdmístru nebyli doma.

Jenůvko!

Pojď ještě a pámbu.

Nepodáš mi ruku.

Však bude zas dobře.

To tvoje děcko oplačeš.

Víš, Laco, já jsem si ten život představovala jináč než je.

Číl už, jak bych stála u konca.

A mě bys nevzala, Jenůko?

Vzala. Musí být ještě šťastná na světě.

Já bych tě chtěla, Laco.

Ale rozvaž si to dobře.

Majetku po česnosti nemám.

Krásy jsem pozbyla.

Chceš mě takovou?

Chci, Jenůvka.

Potom budu s tebou a i já už ráda snášat všecko zle.

Vidíte, že jsem tak přece dobře udělala.

Co ta venku naříká?

Co je vám tydičko?

Nezmožená chudyra. Na to staň přímě.

Zavřete to okno.

Tak, jak by jsem smrť načuhovala.

Chlep světí tam, chlapečku, než na tom smutném světě.

Vidíš, lepší jemu, dobře jemu.

Dále si mě, panenku, poctivu.

Števo, dočkaj chvíli.

Já ti mám co řect.

To sa podívajme. Ty mě máš ještě co řect?

Víš, že se chceme co nevidět z Jenůvku zebrat.

No a tož Jenůvka mě poručila, abych se s tebou předtým udobřil.

Abych tě, jak se patří, pozval na našu svatbu.

Jenůvka ti poručila?

Nechce, abysme skrzňu na sebe křivo hleděli.

Tož, když to chce Jenůvka, tož ti slubuju, že na vašu svatbu dojdu jak

bratr a i s Karolkou.

A to, co bylo mezi náma, jak by se nestalo.

Děkuji ti, Števo, tak je to dobře.

Ještě svá...

Tož...

Já... Já to neumím tak odříkat, jak Karolka.

No neškodíš, Čevo.

Tu si s bratrem podajte ruky.

Což i my vám, Jenůvko a Laco, věnšujeme tolik štěstí, co je kapek v hustém

déšti. A zaspíváme vám tu pěknou pěsničku.

Anušo, zpívaj.

Děkujeme vám, děvčice, z celého srdce. No, pěkně jste zaspívali. Palení z

platny už jde na devátu. Pan parář nakázali dojít do kostela o devátu.

Protože se jenom ponáhlete s požehnáním, už aby se šlo.

Úctlivo vás prosím o požehnání jako baběnku za mu rodinu.

Já vám žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Tyhle, co mě ve zlém nevzpomínají. A v čím vy, kostelníčko? Vy to jistě

dokážete odříkat, jak velibný pán.

No co?

Co je?

Co se děje?

Sekáči z pivováru našli pod ledem přivlzové děcko. Nesu ho sem? Je celé

chudátko tak jako živé.

Zamotané v peřince a v povijáku. To je nahrůždu. Lude nad tím naříkají. Po teho

ne!

Svaďba tak poka...

Tato, čuješ to? Oni z kostelničku otevřeli.

Kdybych se neviděl, to se to tu za chvíli převrátilo.

Buď ministře. Jenom všechno po spravedlnosti. Však se páni už pravdu

dozvíjí. Jenůvka to neudělala. Dušu, hlavu vám za to stojím.

Mě odvejte za ní, než se to dokáže.

Tak ona snad půjde dobrovolně.

Vždyť vidí, že nezapírá.

Vy všetci nic nevíte. To je můj skutek.

Můj trest boží.

Netrestajte Jenůvku.

Bůh jenom mě volá k súdu. Já jsem zmárnila děcko Jenůvčino a

Števovo. Já sama.

Jenůvčino štěstí jsem tým chtěla zachránit.

A potom sebe.

Ty jsi to bože věděl, že to nebylo vznešení, že by se bývali místo děcka

utratili dva životy.

Jenufa je nevinná.

Neodvěďte, nesuďte.

Mamičko, podlec!

Nechte mě!

To ty máš na svědomí, števo!

Vstaňte, mamiško moja.

Já vás nezatracuju, ale vy jste nezachránili život,

aby nebyl do smrti těžký.

Janůško, dcerko moja bolestná.

Odpusť mě jenom ty.

Číluž vidím, že jsem víc na sebe myslela.

Všecko jsem si dovedla pro tebe upřít, jenom svoju píchu ne.

Pojďte, půdmístře, veďte mě.

Otež vás, pábu.

Mamičku.

No co?

A vy taky?

A pamatuj si, že jsi byl nejlepším člověkem na světě.

Mě nevezmeš sebou, Jenůvko.

Víš, že mě také budu volat k súdu.

Že se každý ohlédne na mě s opovržením. Budeš trpět ty, budu trpět s tebou.