Original subtitles

Lehčej, lehčej, vytáčet preprašion.

A ostřejly turpike.

Opakovat.

Malou pauzu, prosím.

Ano, pauzu, pauzu. Jsem skoro mrtvá.

Lépe dýchat má, milá, říkám ti to stále.

Ach, maestro, já myslím, že ze mě nikdy tanečnice nebude. To přenech mě. Z tebe

musí být velká tanečnice, budeš to ovšem chtít.

Já bych chtěla, ale když si vzpomenu, co to znamená. Práci, práci a zase práci.

Pamatuj si, že Bondy neříká vždy jen to, o čem je přesvědčen.

Hlečinko, je tu pan Kubeš.

Dovolíte, maestro?

Nedostala jste můj dopis? Dostala.

No a?

Nic. Co bych vám vlastně měla psat?

Copak vám nestačilo?

Právě že nestačilo.

Klo, vy mě mučíte. Můj ubohý Šebastián. Klo?

Á, pan Kubeš.

Copak jste nám přinesl? Ruku líbámu.

Já? Ale tady mi, Bestík, přines noviny. Je tam něco o dobročinném bazáru.

Majestro Bondini tě volám.

Tak, pán Bestík.

V ruku líbám.

V ruku líbám. Sbohem.

Že se nechtydíš, takhle oblečená, mluvit s mladým mužem.

Až do domu to sem za tebou běhá, ti tvoji obdivovateli.

A zrovna kubeš.

Lékají tě snad na něm jeho skandály? Chceš se tma taky do nich dostat?

Zaplať Bůh, že je po bazáru.

Teď už bys mohla s tím tancováním přestat.

Nechci už přece žádné děvčátko.

Majestro, majetro.

Vy máte také kus viny na téhle bládnivé klo. Bůh ví, co jste jí napovídal. Kam

by to takhle vedlo? Slečna klo je talent, madame. Už mi musíte dovolit,

abych to poznal. A vy mi musíte dovolit, abych poznala, co může mladé děvče ze

Satranovic domů dělat, sbohem.

Marie, přijď za mnou, chci ti něco říci.

Ano, mama.

Zdá se mi, že jsem tu byl naposled.

Ano, je.

Vaše mamá ovšem nemá ani ponětí, čím je klo bohatá.

Ano, je to boží milost, která na člověka sestupuje jen velmi zřídka.

Jen se na ní podívejte.

Také o ní bych mohl říct si to, co se říkalo o Taniony.

Mohla být polem...

a nerozvlněla by ani jeden ples.

Vidíte, a přece jí stále peskujete.

Mám ji snad chválit? To bych tomu dal.

Myslíte tedy, že by klov mohla... Za rok se postavit na nejlepší evropskou

scénu.

Podívejte se na její vysoké batmány, na její sisóny.

To není drill, to je dar od pána Boha.

Jenže jí k tomu přidal bohužel ještě něco.

To je její prokleté nepokojné srdce.

Příliš velké a příliš horké.

Líbí se vám to?

Myslíte, že víte na mě ho?

Ne.

Víte, slečno Satranova, na vás je hned vidět Bondinýho školu.

Ovšem totiž otázku angažma bychom snad odsunuli ještě na nějakou pozdější

dobu. Další cvičení vám může jen prospět, tedy cvičit. Rozumíme, vaše

jistota, vaše pirouette piqué.

Ma chère, tohle není měšťanská vyseda.

Divadlo, jako bych tak řekla, c'est une autre chose.

Il nostre diretoire, ma pravda.

Svičit, svičit.

Mademoiselle, comment son, maestro.

Ale, ale, snadné slzy v nejkrásnějších pražských očích.

Slečno Savranova, stojí to vůbec za to?

I když se dostanete na scénu, je to samá nepříjemnost, samá dřina.

Znova.

Sklamala jsem vás, maestro.

Odkdy si chodí Bondýny pro rozumí k Riketiové?

Ale ředitel říkal, že můj piruje tpíky.

Ten hlupák, ten přece nepozná rozdíl mezi ale premiéra a la seconde.

Myslíte, že Riketiova?

Před dvaceti lety se u mě dopršovala, abych ji přijal mezi své žáky. Odmítl

jsem. Dnes měla příležitost mi to opletit.

To znamená, že si tady asi těžko dostanu k divadlu.

To tě nemusí mrzet.

Desítky divadel jinde jsou ti otevřeny.

V Bruselu tančí Faustín, můj žák.

V Amsterdam je Van Berg, právě tak.

Ve Vídni prima balerina Osnerová, moje žákyně z roku 70.

Jenomže já.

Ty tam můžeš všude tančit.

Pamatuj si, že ti to řekl starý Bondýny 26.

dubna roku 1884.

Všude povídám. Ale znamená to, že musíš odtud z téhle žabařiny. Sem smíš přijít

až vítězna.

Tady ti musí políbit ten idiot řiditel Střeviček a primátor musí být rád, když

od něho přijmeš kytici.

A mamá?

Mamá nebo kumšt? Ovoj nepůjde.

Mamá ti chystá nějakého ženíka, ale kumšt ti chystá víc. Musíš se konečně

jednou rozhodnout a raději hned.

Řekneš-li ano, můžeš jet pozítří k Sašovi.

Ale maestro, já nevím.

Já... Půjdu jednou pro změnu na procházku se starým dětem.

Nevíš náhodou, jak se dostala tahle šála do divadla?

Jak to do divadla?

Přinesl jí sluha.

Prý si ji tam slečínka zapomněla.

No co to je, mama? No všem, ty jsi vždycky mlčela.

O tebe jsem se nikdy nic nedověděla, pokud šlo oklo.

Vždycky jsi jí chránila.

Kdo? Pojď sem.

Vypadáš vítězně.

Jistě angažma.

Tak kdy pak vystoupíš poprvé?

Napíšu ti to.

Napíšu? Jak to?

Zítra odjíždím divadu do Drážďan.

Máma, neřekneš jí alespoň s Bohem? Komu?

Tohle prostě není možné.

Premiéra je přede dveřmi. Tohle má být arabis promenade. Není divu. Týráš mne

celý den, stojím se tvojí na nohou. Já vím, jenomže jsem tě upozorňoval, že to

není lehké.

Co je na tom těžkého?

Jenom to tvoje nesnesitelné chování, při tom se nedá pracovat. Jinak to může

zatančit kdekdo, třeba támhleta.

No zbláznila ses.

No ostatně uvidíme.

Slično.

Ano, vy.

Pojďte sem.

Jak dlouho jste cvičila u Bondiniho?

Tři roky.

Dovedla byste udělat Padebury, skončit arabeskou, Breezy, Anta Shakata?

No, tak co?

Ano. Prosím.

Volají tebe ti sama.

Ne, děkuju.

Tak vidíte, Devale, že jsem vás sem zbytečně z Bruselu netahal.

Hleďme, dali je.

Dovolte prosímku, abych vám představil svého úhlavního nepřítele, ředitele

Devala z Bruselu.

Teprve dnes jsem se stal úhlavním, Adam.

Chápete přece, že se nemůžu uchovat přátelsky k někomu, kdo má tu čest a to

štěstí mít part na své scéně. Sašo, pojďte mi na chvíli.

Řediteli, můj partner, Saša Holberg.

Jemu po Bondýným věším nejvíc a to málo, co doposud umím. Měl se mnou neskonalou

trpělivost. Věděli jste, proč byla odměněna krásným výsledkem? Takový

talent jsem už dlouho neviděl.

Připomínáte mi Pierrinu Léniánu.

Proč jsi utepnul jí?

Ale neutekl.

Ty se zlobíš, že jich tam bylo tolik kolem mě?

No za to já přece nemluvím.

Upřímně řečeno, ani mě to netěší.

To bys nebyla ani žena tanečnice, kdyby tě to netěšilo.

Snad mě.

Víš, proč je tu Deval?

Nevím.

Jistě tě chce do Bruselu.

Ne, nesmysl. Co by tam se mnou dělal?

Nech už té hloupé skromnosti, už bys mohla vědět, co umíš.

Málo, umím.

Málo. A kdybych tebe neměla?

Měla bys jiného.

Dnes už je pro tebe otázka partnera docela podružná.

Vstoupáš rychle, zbolehlivě.

A bezohledně, chceš říct? Ne.

Ostatně i kdyby.

V tomhle případě by se té bezohlednosti mohlo říkat docela jinak. Řekněme,

povinnost k umění.

No, Sašo, nebuď tak zlý.

Poslední dobou jsem ho nejopravdu moudrá řič.

Máš mě rád.

Mě se ptáš.

Půjdu si převedet si.

Kde se doredu ty?

Nenecháš nás dlouho čekat, viď?

Nemůžete věřit, já už jich viděl, ale Klopp za pět let může mít Evropu svýš

nohou, bude-li štít.

A Holberg?

Zapomněl jsem si něco.

Nezdržujte se, přijdu za vámi.

Přijď brzo.

Zapomněli jste něco, mistře?

Tedy opravdu odmítáte.

Řediteli, pamatujte na mojí smlouvu.

Zaplatím za vás penále. U mě budete mít smlouvu, že vám ji bude každý závědět. A

na pocím chystám velký balet. Novinku. Já bych ráda, ale... Co tomu říkáte vy,

řediteli? Co mám říkat? Znám Devala. Pak vám nabízí víc, než mohu dát já.

To už přenechte měklo.

Pardon.

Tak tedy, jak se rozhodnete?

Jedinou podmínkou. Tak venství.

Saša musí jít se mnou.

Je to opravdu nutné?

Je to má podmínka.

Znamená pro mě tolik jako partner i jako člověk. To chápu, ale jako

partner už vám nemůže stačit. Vy potřebujete našeho Faustina. To je

partner pro vás. Ne, nemohla bych jinak.

Je to vaše škoda.

Tak dobrá.

Holberg pojede tedy sebou.

Naukám všech pánové proměnou.

Začně si zastřelit.

Holberg!

Okamžitám, dloba, doufejme, že to bude brzy v pořádku. Lékař byl naštěstí po

ruce.

Proboha, proč jen to udělal?

Holber byl senzitiv, někdy až příliš kritický, že ho satranová prerůsta a to

věděliž dávno. Přece ho chtěla vzít sebou do Bruselu. Ale příliš nadšenstvě

tím nebyl. Je to kruté, ale takhle se situace pro vás podstatně zjednodušila.

Pro vás také příliš.

Promiňte, pánové, ale musím ještě do divadla.

Bůh ví, co ho v tom vedlo.

Ale myslíme teď na vás.

Omdleváte častěji?

Ne.

Teď bude nejlépe, když pojedete domů.

Společnost pochopí, doprovodím vás.

A zítra se na vás přijdu podívat.

Děkuji vám, doktore.

Prosím vás, jenom ne domů.

Tam všechno připomíná.

Všude bych ho viděla.

Rozumím. Počkejte chvilku zde.

Doběhnu vám pro pláž.

Dnes už je pro tebe otázka partnera docela podružná.

Vstoupáš rýchle, spolehlivě.

Je to vážné, doktore? Ale nemdloba z nervového otřesu, zítra bude všecko v

pořádku, pláš. Prosím, pane doktore. Mám vás doprovodit?

Děkuji, dovezu madam sám.

Jděte raději dovnitř a uplidněte společnost.

Doktore, to nemůže být pravda.

Chci si tím opravdu jíst.

Lituji, ale dnes je věc docela jasná.

Doktore, musíte mi pomoct.

Nechci to dítě. Kdyby byl Holberg živ, pak snad. Ale dnes, pochopte, nemohu je

mít. Zničilo by to úplně moji kariéru.

Takhle by neměla mluvit žena.

Což pak nemáte s srdcem.

Dejte pokoj se srdcem.

Pro umíjace platí trochu jiné zásady, než pro obyčejné lidi. Jsou bohužel

situace v životě, ve kterých je jednost tedy první tanečnicí nebo poslední

myčkou. Nechci.

Nemohu mít dítě.

Víte, co na mě žádáte?

Chcete, abych zabíjel?

Jako lékař jsem to si přislíbil, co nemohu odvolat.

Svobodná matka s dítětem?

Bez otce?

Jistě by se našel někdo, kdo by jemu i vám

dal rád svoje jméno.

Bylo by to snad velmi ušlechtilé, kdybych viděla štěstí v rodinném životě,

ale to není můj cíl.

Co když už nebudu moct nikdy tančit?

Bojíte se rizika narození.

Ale riziko toho druhého řešení je nekonečně větší, věřte mi.

Nemohu vám zaručit, že by to neotřáslo celým vaším organismem.

Můžete být na dlouho vyřazena sumilecké práce, a kdo ví, nelí navždy.

Zatímco na druhé straně, podívejte se.

Za nedlouho máte prázdniny a sama jste mi říkala, že vás jste deval nasadit až

v plné zimní sezóně.

Můžete si tedy pěkně odbít všechno v klidu a v Bruselu se zase objevíte v

plné kráse.

Ano, v plné kráse.

Nevšimla jste si nikdy, jak jsou mladé matky krásné.

Vidíte, Marie, zkouška už je za vámi.

Věděl jsem, co je ve vás.

Věřte mi, že bych to neřekl, kdyby to nebyla pravda.

Bojím se, že se na mě nedíváte příliš kritickýma očima. Marie.

Ne, vy mě ještě nesmíte vidět umělky.

Myslíte, že má na to právo jenom vaše sestra?

Ta ano, ta má úspěch.

Vy jste nečetl?

To je všechno hezké, ale musíte věřit také sobě, Marie.

Už kvůli mně.

Milost, paní.

Přišel dopis.

Zdrážďan. Ukaž.

Polož to na stůl.

Oni si ho nepřečtou.

Není pro mě. Mama!

Mama!

Dopadlo to dobře?

Ano, mama.

Dokonce profesor Trudeček mi říkal, že by mohla být ze mě druhá klára Šumanova.

Představ si to.

Máš tu psaní z Drážďan.

Píšete si často?

Často ti píše?

Ne, mama.

Tohle je první dopis.

Nechceš si ho přečíst?

Ne.

Děřče, to je doba, co jsme se neviděli. Přes rok je to víc. Ty jsi hezká.

Přiznejte ty tajnou stářko, že jsi v Praze někoho nechala.

Musíš se večer přijít na mě podívat.

Tančím kopejlím, já jsem skvělé kritiky.

Nechceš bonbon?

Nebo ti mám poslat pro svačinu?

Nechceš si trochu odpočinout po cestě? Jistě jsi brzy vstávala.

Prostě neodložíš. Kno.

Nejdřív otázku.

Nepřišla jsem pozdě?

Jak to?

Doufám, že jsi ještě neprovedla to, co jsi mě psala.

Ne.

Ale proto jsi přijela? Jen proto.

To vypsát je zbytečné, ty stejně na dopisy neodpovídáš.

Byla to asi tvá slabá chvíle, že ses mě svěřila s tak vážnou věcí.

A tak upřímně, viď?

Jsem pevně rozhodnuta.

Tak vidíš, jak je dobře, že jsem přijela.

Chceš mi celou tu věc rozmlouvat?

Musíš přece pochopit, že pro umělkyni... Klo, to nesmíš udělat. Mohu dělat, co

uznám sama za vhodné.

Klo, Klo, to nesmíš udělat.

Nesmíš zničit to, co vzniklo z lásky.

Nebo se snad míli?

Cožpak se v tobě nic neozvalo? Nic.

Leda zlost.

Pochop mě.

Jsem na začátku kariéry.

S Prahou jsem všechno přetrhala a teď bych se tam měla vrátit, poražena

dokonce s dítětem.

Znáš mama a mě taky.

Mříj se do mé situace.

Ten nešťastný Holberg je ocem. Ty něco víš?

Stráž dán do Prahy není tak daleko.

To víš, pro Prahu to byla senzace.

A mama?

Ani slovo.

Nemluví o tobě.

Však jsem měla i semna zapřenou.

Klo.

Klo, není toho dost, že Holberg si vzal život kvůli tobě?

Chceš zabíjet ještě dál?

Nebojí se život a na jehož počátku budou dva mrtví?

Tak velkou vinu bys ani svým uměním nevykoupila.

Tobě se to lehko řekne, ale dovedeš si představit mladou tanečnici dítětem a

dokonce nemanželským, všude by si rozmysleli vzít mě do angažma.

A pak, já už bych neumíla být jen tak malou sboristkou.

A proč bys je musela mít u sebe?

A kam bych jim jela dát?

Třeba mně. Tobě?

A ty jsi zbláznila, aby se celá Praha chodila dívat na potomka velké

Satranove. Ne.

Malé Satranove.

Marie Satranove.

Cože?

Jak to myslíš?

Vezmu všecko na sebe. Tvé materství.

Tvé dítě i tvou hambu, jak tomu lidé říkají.

A ten malý tvoreček, kterého zachráním, mě to jednou odplatí.

Copak může někdo takhle cítit?

Může, klo.

Možná, že zachráním velkého vědce nebo umělce.

Kdož ví?

Nemohu to od tebe žádat.

Znemožním tě. To už přenech mě.

Chci ti pomoci tak, jak je v lidských silách možné.

Rozumíš, Miklo?

Ale jedno ti slibuji.

Ať se děje, co děje. Že se nikdo nedozví, ani to dítě ne.

Že jsi byla jeho matko.

Co řekneš, mama?

Třeba, že pojedu studovat k Šumanové do Frankfurtu.

Maru...

Vítáš Vánu? Co?

Dívej se, ty mlzičky.

Se nikdy nezapře, že má mámu tanečnici.

Měla mámu tanečnici.

Však se sednou loučila zuřivě.

Myslela jsem, že zemřu.

Kdo ví, budu-li moc ještě tančit.

Jistě budeš.

Poslíš, Maru, ty bys opravdu chtěla tu malou... Nemluv o tom, klovo.

Ty půjdeš tančit a my pojedeme domů.

Víš?

Moje malá Maruška.

Děkuji vám, přátelé.

Tak Mirého přivítání jsem okamžitě nečekala.

Uvidíte, že se vám bude v Bruselu vít, takže všechno to, co jsem říkal, je

pravda do potřeby.

A plať pánbu, že už je doma.

Pro pána krále.

Takhle jsem tě, Maria, nečekala.

Přivezla jsi mi pěkný dáry.

Vím, že musím odejít z domu, že se musím starat sama o sebe i o ní.

Byla jsem si to vědoma od prvního okamžiku.

Ale chci tě poprosit o odpuštění, že jsem ti způsobila tak velkou bolest.

Nechtěla bych, abychom se rozešli.

Mama.

Jsou jisté chvíle v životě, kdy člověk nemůže... Prosím tě,

snaž se mě pochopit.

Co všechno mám chápat?

Na stará kolena si mám zvykat, že jednu celu mám baletkou, kvůli které se

střílejí milenci, a druhou s nemanželským dítětem.

Pěknou čest děláte své matce.

Co jsem komu udělala?

že mě Bůh tak trestá.

Kdyby si alespoň řekla, kdo je ocem, našla bych už způsob, abych ho přinutila

k splnění povinnosti.

Nikdo nesmí satranovit s rodině. Řekla jsem ti už, že Maroščin otec je mrtv.

Nevýprávěj mi pohádky, to znám.

Neměl patrně kdy před smrti se s tebou oženit, co?

Je tu pan Borský, rád by mluvil se slečnou.

Konečně. Marie, nezlobíte se, že jsem nečekal, až mi znovu napíšete, že jsem

přišel, sotva jste přijela.

Ukažte se.

Vy jste zkrásněla.

A co klavír?

Udělala jste jistě pokroky.

Už jste mi tolik chyběla.

Miloši. Mám toho mnoho, co bych vám chtěla říct.

Milčte, prosím vás.

Pojďte dál.

To je ovšem žrt.

Vidíte? Ne.

Je to dobře, že neumím žartovat.

Tak to je tady ten klavír.

To je to studium v cizině.

A já, já hlupák jsem se na vás koukal jako na Madonu.

Celý ten půl rok jsem se na nikoho ani nepodíval.

A hlavně jsem se těšil, že vám konečně řeknu, jak vás mám rád, jak bych byl

šťastný.

Když jste si mě jednou vzala.

Ale to je osud těch, kdo nedovedou děvče zmámit. Miloši, řekl jste, že mě máte

rád. Musíte mi tedy věřit. Věřit vám?

Věřím jen tomu, co vidím. Kdo přece nemluví o lásce ke mně?

Máte pravdu.

Věřte mi.

Provinila jsem se na vás.

A neodvažuji si vás poprosit, abyste mě...

Tak vidíš, ty moje mala, tato je nová hloupá máma si myslela, že bude ještě na

světě někdo, jako je ona.

Někdo, kdo bude věřit a na nic se nebude ptát.

Snad je to takhle pěkně.

Víte, co to znamená Paříž?

To znamená, že máte celou Evropu u nohou.

Dlouho jsem o tom nemluvil, ale dnes jsem dostal nadopis v Paríže. První mi

potvrduje opera vaše postinské vystoupení a druhý mi píše baron Boazé.

Boazé? Manžel Marietta Lioni? Navídl mi veškerou pomoc při sestavování balet

Satranova. Cože?

Ano, ano.

Mavky.

Je už na čase, abyste nechala toho soulového tančení a sestavili asi svůj

vlastní balet. A s tím dobudeme všech na jeviště světa. Svůj balet? To znamená

úžasnou starost?

Kdo se tím bude zabývat, já na to nejsem.

A nejsem tu já.

Podívejte, Klo, mám s Baletem veliké zkušenosti. A pak, nemluvil jsem o tom,

co jsem před vámi.

Připadám si jako student.

Klo, nechtěla byste o její jméno.

Ovšem jen pro lidské soukromí. Pro umění byste byla dále svatka Ranová.

Mně tomu nemohu věřit. Já vím.

Jste mladá a krásná.

A já... Ne, ne, mluvi.

Já se znám lépe.

Znamená to pro mě mnoho. A já bych vám za to ráda dala něco zátmějšího, než dvě

chvíle lásky.

No, nechtějte moji lásku.

To nic není.

A to o tom stárnutí, to je hloupost.

Máte v sobě ještě mnoho zajímavého, proč vás mohou mlade a krásné ženy milovat.

Chtěl byste přijmout moje přátelství?

Ne, nesmíte v tom vidět náhradu za to, co vám nechci dát.

Musíte v tom vidět daleko víc úctu a lásku, která je jiná, ale trva

největší, než ta, na kterou jste si myslel vy.

Klo.

Vy dovedete i ta nejtrpčí slova okrášlit svatým úsměvem?

Bude to trochu bolet.

Mějte se mnou trpělivost.

To víte, my muži jsme v sítách hypochondři.

Ale pak, starý Maras tím stane starým přítelem a

ovšem, ensemble bude a do Paříže se pojede.

Děkujeme.

Proč? Aby tu mohl být váš.

Musí se lidé vždycky znát.

Budu vás čekat v šanuáru.

Přijďte, počkám třeba do rána.

Můžu říkat? Líbí se vám Max.

Co je vám?

Ale nic.

Pojďme na co jde.

Nemohu tomu ani věřit.

o té tvé růže k této půlnoční hodině.

A teď je tu má.

Miloval.

Kolika si to už říkal?

Mnoho.

Ale u tebe to opravdu cítím.

Jak dlouho?

Jak budeš chtít, ale teď už nemluví.

Myslí, že jsme mimo svět a že není nikdo než my dva.

Všimni.

Madame.

Co je?

Kolik je hodin? Čtvrt na dvanáct. A tento pán zde čeká již přes hodinu, ne,

madame?

Co chce ten pán? Nevím. Zdá se ale, že něco důležitého.

Říkala jsem mu, aby přišel raději snad až odpoledne, ale nechtěl. Kdyby mu

mohla madame zatím odejít. Župan.

Madame?

Chtěl jste si se mnou mluvit?

Jo, Excellenze, vyslanec Rakouský mě pověřil, abych vám odevzdal tento dopis.

Mám položit důraz na velké potěšení a úctu, kterou byste, madame, prokázala

význi, kdybyste vystoupila v tamní opere. A promiňte, prosím, že budu

mluvit i prozajicky.

Mám zdůraznit, že všechny vaše podmínky hmotného rázu budou plně respektovány a

že opera přizpůsobí svůj repertoár s celavaším časovým dispozicím.

Prosím, vyřiďte jeho excelenci dík za krásné a lichotivé pozvání.

Ale jelikož mám také svoje dispozice, postačí snad odpovím jejího excelenci až

odpoledne. Jistě, madame.

A dovolte, prosím, abych i za svou osobu vyjádřil svůj dík za nezapomenutý

umělecký požitek včera večer v obéze. Děkuji vám, barone. Madame.

Ještě to není největší.

Ve čtvrtek je popře celý dmůr.

Opravdu?

Řešte mi to, prosím.

Madame, kdo si, kdo by vám rád vyřídil pozdrav z Paříže, dovolí si pro vás

poslat po představení k postrannímu vchodu ekvipáž.

Důvěřujte mu to si.

Ukaž.

Pozdrav z Paříže.

Připrav mi ty bledně modré saténové šaty. Ale, manám, připravila jsem... Ale

přines, co říkám, bledně modré saténové šaty, kev a perlí. Ne, raději brilanty.

Vaše královská výsosti.

Vaše královská výsosti. Prosím, nemůžeš mi říkat jako tenkrát?

Pamatuješ se?

Proč jsi mě obelhal? Obelhal?

Jak to?

Řekl jsem ti, že se jmenuji Max.

A tobě to stačilo.

Proč jsi mi tak rychle zpařil?

Že jsem odvolán k důležitému jednání do Vídně.

Ale Rajter, jak vidím, dál vše do pořádku.

Tak v tom jsi měl prsty ty?

Ano. Dál jsem tě dnes.

Zlobíš se.

Rozumím.

Našťastné setkání.

Čekajte teď.

Jejich Excelence hrabě Valford von Vassenheim a hraběnka von Altenburg

-Bendit.

Madame Kloon Satranova.

Madame, těší mě,

totiž nás oba skutečně těší, že jste přijala naše pozvání. Vy jste jistě s

madame znali, že místnost mě neobjížděně podtila s ním pozvání.

Ani neví, jak jsem jí vděčna. Doufám, že se budete dobře bavit v naší

společnosti. Dala jsem vám připravit svého nejlepšího koně.

Jak se vám líbí můj Ajax?

Vaše vístost neopravdu zahambuje svou hlaskavost. Jak se zahambuje?

Nezaslouží si.

Ale vaše umění, madame, věřte, dovedu ocenit. Ne snad jako kritik, ale jako

žena. Tak lovu dar.

Dámy a pánové, přeji vám příjemnou jízdu a louv zdar!

Madame, neměla jsem tušení, že Ajax... O tom nepochybují vaše výsosti.

Bolí to mnoho?

Myslím, že to bude pohmožděný kotník. To je nepříjemné, skutečně lituji. Těšila

jsem se tolik na dnešní představení.

Ale musíte především myslet na sebe.

Au!

Nedělám v tuto chvíli nic jiného, vaše výstosti. Pošlu vám hůz a lékaře.

Přeji vám brzkého uzdravení, madame.

Satra Nová dnes dopoledne spadla z koně. Asi nevystoupí, má poraněný kot.

Co budeme dělat, pane? Radšte, radšte... Radšte, radšte, vám se to řekne. Tenhle

případ nám změnána z roku 75.

Odžety tenkrát spadla z 20 schodů. A tančila?

Madonna mia.

Hodem, hodem, hodem na scénu. Tarko, mám variaci od tančíšty s Robertem.

Už přišel někdo z toho hotelu? Nevím, prosím. Mon dieu, jste se šedivý.

Tak dolů.

Klo, vy jste... Už čtvrt hodiny.

To jste celý výmonomůr.

Naděláte jist matko, abyste se podívali, jestli tady opravdu nejsem, to vás ani

nenapadlo. A noha?

No, dnes to já to nějak vydržím a zítra uvidíme. Nebude se vám dobře tančit?

Dnes budu...

když jste taňčili s dřevěnou nohou. Joj, mě jste ukážu.

Uděl jsem to Háku.

Za chvíli má přijít Safranova.

Hleskejte, má drahá.

Dívají se na vás.

Od její díkosti?

Ano, madam.

Bože můj. A dopis, madam.

Madame,

musím vám vyjádřit svůj obdiv nad vaším uměním, jehož jsem byla včera světkem.

Prosím, abyste přijela přiloženou drobnost jako výraz tohoto obdivu.

Mrzím nejen a jistě i všechny vaše ctítele zpráva, kterou se dočítám v

dnešních novinách, že vaše další vystoupení ve Vítni jsou odřeknuta

následkem vaší indispozice, jež se zhoršila.

V čerejším vystoupení. Ale já přece...

Ale jak můžete?

Pochopitelně, že máme plné porozumění pro finanční obtíže vzniklé vaší

indispozicí, madam.

Jsem splnomocněn, abych vše urovnal.

Prosím, poděkujte její výsosti za krásný dar.

A co se týže finančních neznázím, jsem pojištěna pro případ nehody a nebudu

nijak poškozena.

Přijímám honorář jenom za to, co jsem skutečně tančila.

Madame?

Madame?

Děkuji vám, barone.

Prosím, odevzdeňte ji.

S radostí, madame.

Jen to nechají. Já dobře vím, co tam mají schováno.

Jo, to člověk potom... Ale co bych mluvila.

Tadyhle jsem jim přinesla vánoční stromek, aby taky věděli, že jsou

svátky. Nebylo by divu, kdyby na to zapomněli.

Žijeme tady jako v hrobě. Mrtvý nemluví, Háto.

Tak mě ještě hubujou, že mluvím.

Kdybych já jsem tam slovo neřekla...

Žili bychom jako ty barnavítky nahoře na Hračanech.

A jak to tu mohlo být veselý.

No, tak člověk hledá, co zprovede, co ho potom mrzí.

Ty, mama!

Mohu dál? Proč se ptá?

Přišla jsem, abych... Maru, odpustíš mi?

Ty víš dobře, že já jsem šla bez odpuštění z domova.

A s ním se tam dnes zvrátíš, dceruško.

Budeš-li chtít.

Podívej se, to je babička, o které jsem ti vykládala. Jsi moje babička?

Jsem, děvečko.

A můžu ti tak říkat? To víš, že můžeš. Ale teď se musíš jít s maminkou podívat

taky k nám na stroneček. A babička, přinesl jí něco Ježíšek?

Přinesl, děvečko.

Přinesl mi nejkrásnější dár.

Ale to je přece... Ano, bývalá šatna Saši Holberga.

Děkuji vám, ředitel.

Mladám.

Nech to, prosím tě.

Chci být chvíli o samotě.

Dnes už je pro tebe otázka partnera docela podmžná.

Jdi sama.

Volají tebe.

Nemyslíte, že byste se měla podívat na jeviště?

Čekají vás.

Ono, ono.

Madame.

Nechte to obrnkání.

Řekla jsem pauza.

Nejvyšší čas, aby už byly ty dávno slibované prázdniny. Máme to už všichni

dost. Kdyby alespoň ty pauzy nebyly tak dlouhé.

Šetří nás. Nás? Nemyslíš, že šetří sebe? Klo?

Ta má dech za nás, za všechny. Proto asi ta věčně opřená hlava a zavřené oči.

Jo, holka, stárnutí je nepříjemná věc. Jen kdybys vypadala tak, jako vypadá

ona.

Copak?

Nespokojená? Zdá se mi, móvě, že jsem starší než vy. Pardon, já sám se cítím

mlád. Jen ten stár nekdo chce.

Nevím, umím-li ještě chtít.

O té Vídně, jako bych byla celá vyměněná, celá vyhasla.

Jsem nervózní a nedubsklivá jako stará pana.

To je tímá, milá, že nemáte nikoho, pro koho byste chtěla být mladá, krásná a

šťastná. Ale, móvě.

To říkáte vy, který jste zdůrazněval, že umění je především?

Věřte mi, někdy si připadám tak stará, jako by na ciferníku mého srdce byly

přehozeny číslice, ne 37, ale 73.

Ale teď už dost prosím, přestaňte trýznit samu sebe.

Máte pravdu, ale i to už je příznak stárnutí.

Hrajete presto. Nejsem zvyklá, aby někdo hrál jinak, než si přejí.

Promíňte, madam, že jsem hrál presto.

Myslím, že by zrychlená figura byla efektnější a přechod do gronžete je

přirozenější.

Říkáte zrychlená?

Prosím, abyste v tom neviděla žádnou opovážlivost.

Mám velký zájem o vaše umění.

Záleží mi na každém taktu.

Možná, že máte pravdu.

Prosím ještě jednou.

Měl jste pravdu, pane... Jsem Arends, madam.

Kde jste sudoval?

Královskou vysokou školu hudby v Berlíně a u dirigenta Hanse von Billova v

Meiningenu. A to jste zůstal zde?

Prozatím nemám nic jiného, ale jsem tu rád.

Nikdy jsem ani nedoufal, že bych mohl s vámi alespoň korepetovat.

Balet mě nejvíce zajímá.

Sám také komponuji něco pro balet.

Dokonce komponujete?

Nechtěl byste dirigovat?

Madam... Ovládáte džokondu?

Jistě, madam.

Morasy?

Příště bude dirigovat džokondu pan Árens.

Madam. Ne, neděkujte mi. Nemám ráda vděčnost.

Budete mít příležitost ukázat, co umíte. A o tom komponování si ještě promluvíme.

Haló, men vozen?

Můj nový dirigent a autor mého pozděního baletu.

Páni by rádi věděli něco o vaší práci. Prosím, omluvte mě, ale nejsem řečníkem.

Kdyby vás věc příliš nenamáhala, mohl bych vám přehrát některé partie.

Dovedu klavírem a u klavíru lépe mluvit.

Spokojena?

Spokojena. Mluví, že málo.

Šťastná.

Šťastná tak, že se bojím toho velkého štěstí.

Jakoby se vracelo celé mé mládí.

Jakoby se všechno vracelo.

Podle pověsti byla Lilith první ženou Adamovou, ale z jejich milostného

splnutí vznikaly jen příšery a obludy.

Myslím, že zde pověst chtěla naznačit neuvědomělé půdy člověka, dokud ho

nepotká pravá láska.

A právě na tomto názoru spočívá můj balet.

Bůh stvoří Adamovi Evu a Eva svádí taneční boj s Lilitou o Adama.

Ten Evin taneční motiv je asi tento.

Chtěla bych vytvořit něco nového, něco velkého.

Nakazil mě tím svým mládím, tou svou uměleckou dravostí.

Tím, co mi dávala Saša, přece mi toho nedal dost.

Snad mi osud vrací v Arencovi, co mi v Holbergovi nemohl dát.

Jste si tím tak docela jistak, no?

Ten mládej rečer nemá představní potufy o tom, co to je vaše umění. A pak má

milá, je to začáteční.

Nemyslíte, že by se měl on přizpůsobovat vám a neví jemu?

Dejte pokoj s tou věčnou úctou k uznaným umělcům.

Nechápete, Marasy, jak přitom vypadám stará.

Pávenci. Nikdy se nenaučím tančit tak elegantně, jako se vlní lán o bílý.

Návrhy na kostýmy pro ten váš balet.

Tohleto je skvělé.

Opravdu na kostým je jediný Fernand. Tomu-li vy říkáte kostým? To má tančit

klop? Posa bez trikotu?

Což nechápete, co s klop provádíte?

Nutíte ji k něšemu, co je jít vzdálen a dokonale cizí.

Pětadvacet let baletní techniky, mladý příteli, to je věc, která se nedá jen

tak zahodit.

To je nesmysl.

Věřím, že jen ona uskuteční můj balet.

Evu může tančit jen ona.

Jen ona jí dá ten půvap.

Tu milostnost. Ale za jakou cenu?

Víte, jak se tržnický zkazí?

Víte, jak ji to může navždy ublížit?

Mladý příteli, já jdu s baletem čtyřicet let.

Dovolte mi tedy, abych o tom něco věděl.

Barone, já uznávám vaše velké znalosti, vaši otcovskou starost okolo.

Ale nemyslíte, že i ona musí jít před svou dobou?

Že je dnes na vrcholu své slávy a že má tedy plné právo přinést něco nového?

Teď není přece jen tančící loutkou, ale umělcem velkého formátu. A já věřím, že

to v mém baletu dokáže.

Dalo se něco Marafy?

Baron myslí, madam, že můj balet není pro vás.

Dokonce ani kostýmy se mu nelíbí.

Řekněte Maraci, proč?

Balérina bez trikotu?

Nechce se mi už o tom mluvit.

Sama nejlépe víte, co dovedete, co si můžete dovolit a co ne.

Vy si nepotřebujete získávat slávu pošilhávaním po nějaké moderně, notabene

takové, která by znamenala váš sestup.

Možná, že má baron pravdu?

Ne, no.

Balece mi líbí, je zajímavý a bude do jistě překvapení.

A co se týče toho kostýmu, souhlasím s vámi, Arenci.

Eva a trikot, ne, to nejde dohromady, příteli. Jak myslíte?

Marasim, nebuďte tak vzdělní.

Madame, prosím, věřte baronovi. Je jistě zkušenější než já, začátečník.

Snad nezmílil jen velký zájem o vás.

Ne, Arenci, vy nesmíte... Klo, nebudu vás zdejle vyrušovat svými radami.

Bude lépe, když se na nějakou dobu rozloučíme.

Vrátím se na zahájení sezóny v Drážďanech.

Vím, že pokud tu budu já, on se nevrátí.

Snad jsem ztratila příteli, protože jsem nechtěla ztratit...

Je to možné.

Děkujeme.

Velký omýl velké Satranové.

Velkým umělcům odpouštíme občas velké chyby.

Ale je nám přece jen milejší Satranová ve svém klasickém repertoáru a v

trikotu, než-li v pochybné, bosé moderně, jaké jsme byli světky.

Proč mě to zloví?

Vždyť ty výtky platí mně. Tobě?

Jak to tobě?

Tobě odpouštějí ve jménu velkého umění. Ale já prohrávám.

A prohrávám proto, že moje Eva se ještě nenarodila.

A že já nikdy nebudu tvým Chopinem.

Jsme dva různé světy, které se nikdy nesetkají.

Můj se teprve rodí a tvůj odumírá.

Asi proto, že je v něm více techniky, než-li srdce.

Šetři mě, prosím.

Víš, jak tě potřebuji.

Právě jako já tebe.

Klo a Árens jako milenci, to ano, ale jako umělci.

Vidíš, jak to dopadlo. Právě.

Prosím.

Musíš pochopit, že je konec se vším.

Nemohu být stále tím pánem, co s ním chodí slavná Satranová.

Dokážu, že něco dovedu.

A odpušť.

V tom si musím pomoci sám.

Zbohem, Klo.

To jsem já byl, váš starý přítel.

Marasy... Ale, ale, ale, co pak je to?

Jste unavená.

Nemyslete už na ten včerejšek.

Odpočíňte si a večer, večer už budeme znamenit vašich snad starých, ale věčně

krásných Chopinů, Beethovenů a těch ostatních.

Marasy...

Já si myslím, že jsem opravdu na všechno slabá.

Jen se vyplačte. Jsem tu sice jen já, starý přítel a starý program, oba snad

nemoderní, ale spolehní.

Co to bylo, doktore?

Vzpomínáte si, jak jsem se vás kdysi ptal, máte-li srdce?

Nepamatují se.

Ale já se pamatuju.

Mohl bych vám doslova opakovat, co jsme spolu tenkrát v hotelu Continental

hovořili.

Řekla jste mi, dejte pokoj se srdcem.

A?

Teprve dnes jsem se zaposlouchal do tepu vašeho srdce.

Ne ovšem jako muž, jak jsem chtěl tenkrát, ale

jako lékař.

A znístil jste?

Madame, snesete pravdu?

Vidíte, doktore, přece mám dobrou paměť.

Tuhle otázku už jste mi jednou dal.

Ano, tenkrát, nežli se mělo narodit vaše děťa.

Můj bože, jak je tomu dlouho?

Šestnáct let?

Co pak dělá?

Nevím.

Ale na to jste se mě přece nechtěl ptát.

Ne.

Tedy, vaše srdce je špatné.

je velmi slabý, budete musít okamžitě zanechat tance.

Víte vůbec, co to pro mě znamená?

A kdybych neposlechla?

V tom případě vám nedávám víc než dva roky.

Celé dva roky?

Co mi radíte?

Jako lékař nebo jako starý milovník umínů?

Čekáte asi, že se rozhodnu pro tanic.

Že budu chtít umřít na jevišti.

Ale já vás zklamu, doktore.

Já ještě nechci umřít.

Já čekám od života, co mi stále zůstává družeň.

Jsi to unavena, ko?

Nemůžu.

Jsem doma.

To se člověku vrací odváha znovu žít.

Tak tedy mohu uzavřít novou smlouvu pro naše příští turne. Ach, teď na to nemohu

myslit.

Zavazadla vám opatřím, a kdyby se něco potřebovala, víte, kde bydlím.

Nedám-li vám do večera zprávu?

Nikdy už se nevrátím.

No, copak je Maruška?

Klo?

Klo.

To je... Ano, to je moje Maruška.

To je tetička Klo.

Tetička Klo?

Jdi se převlec, dnes už cvičit nebudeme.

Copak je, Maruško? Už jste přestali cvičit?

Bože, to je... Máma...

Můj

sloub, jak dlouho jsem tě neviděla.

Mě bylo ti tehda o mnoho více, než dnes, Marušce.

Nevyženeš mě.

Mama.

Už ne, děvečko, na nenávist jsem už příliš stará.

Zůstaneš u nás, víť.

Mohu, mama.

Osmnáct let jsem na tebe čekala, osmnáct let jsem tajně věřila, že přijdeš,

jen když ses mi vrátila rozbitek mého života.

Půjdu ti dát připravit tvůj dní v tři pokoji, aby se ti u nás dobře bydlilo.

Jenže ty jsi teď zvyklá na větší přepych a pohodlí.

Nic toho nenohradí domů.

Bohu díky, že to víš, dceruška.

Mám.

Mě vyzvěděla, jak jsem ráda, že jsem zase doma.

Osmnáct let planého života.

Opravdové štěstí jsem ani nepoznala. Jak to?

Máš přece všecko, co jsi od života přála.

Jsi slavná.

A to ti vždycky ku štěstí stačilo.

Kdysi, snad.

Ale nednes.

Proč?

Nebudu už nikdy tančit, Maro.

Srdce.

A churavé srdce žádné umění nevyléčí.

Snad by je vyléčila láska.

Láska.

Neměla jsi jí dost?

Nerozumíš mi.

Já dnes potřebuji jinou lásku.

Tak jsi přišla, abys... Nevím, proč jsem přišla.

Ale vím.

že před jediným Marušiným pohledem jsem poznala, jak byl celý můj život prázdný.

Maruška má mojí krev.

Jsou v ní všechny mé schopnosti.

Udělám z ní novou Satranovu. A já?

Ani nevíš, jak jsem ti vděčná.

Marie posloužila.

Marie může jít, že?

A je to si nemyslimá draha.

Tak lehce to nepůjde.

Maruška je moje, slyšíš?

Maruška je jen moje. Já jsem jí dala život. Ale proč?

Protože jsi se bála o vlastní.

Zabila jsi ji ve svém srdci dříve, než se narodila. Jako jsi zabila všechno, co

ti stálo cestě ke slávě.

Po celá ta léta jsi ani nevzpomněla, že říkáš.

Ani o Vánocích ne.

Je velký rozdíl stát se matkou a být matkou. A ty jsi nikdy nebyla.

Vím, že všechno mluví proti mně, ale nikdo mi nemůže upřít, že Maruška je

moje dítě.

Každý její pohyb je můj. Míliš se. Bůh se mi odměnil, že nemá nic tvého. Je

snad tvým dítětem tělesním, ale mým duševním.

Víš ty vůbec, co mě to stálo?

Víš ty vůbec, co to znamená být svobodnou matkou?

Být vyhnána z domova s dítětem bez grejzaru.

Musit se protloukat vyučováním na klavír. Ano, na ten klavír, který jsem

kdysi milovala jako ty svůj tanec. Marie. Ne, nech mě mluvit.

Obětoval jsem ještě víc. Ano, obětoval jsem své lidské štěstí. I ta nepatrná

Marie mohla mít srdce a toužit po oběti. A to jsem musela tenkrát obětovat, abych

zachránila jeden malý lidský život.

Maru, jsi sobecká nespravedlivá. Myslíš si o mě, co chceš, ale Marušku ti

nevydám. Vezmu si jídery sama, půjdu k ní a všechno jí řeknu. Řekneš-li, řekneš

-li, že jsi její matkou, pak prozradím, že... Mama, mama, mama, prosím pěkně,

víte, že nemusím jít do hodiny, když přijela tetička.

Ale Maruško...

Pěkně prosím.

Maminko, ty jsi nejhodnější maminka na světě.

Ty odcházíš, tetičko?

Projíždím Prahou a přišla jsem se na vás jen na chvíli podívat.

To víš, my umělci jsme jako tažní ptáci.

Však to jednou taky poznáš.

Měj maminku hodně ráda.

A vzpomeň si někdy na... Kdy se vrátíš,

tetičku? Snad za rok, za dva.

Sbohem mám.

Vrať se brzo, tetičku.

Hlavně nezapomeň na ten modrý šálek, co mívala Klo tak ráda. Víš, aby se tu

cítila zase opravdu doma.