Original subtitles

Píše se rok 1933.

Po světě bloudí miliony a miliony lidí bez práce, bez přístřeší a ohlaví.

Lidé žijí své osudy. Všední osudy.

Zeptejme se třeba téhle, ať nám vypravuje svůj obyčejný příběh z

těchhle. Slečno, kam jedete?

15 K, děkuji.

41,

děkuji, prosím.

Brany, třetí.

Pět korun, děkuji.

Třetí stará huď. Štrnáct korun.

Kdo to k nám jde?

Tetičko, bože, to je... Tetičko! Holka,

holka, jak by si přece vzpomněla, už to jsi

hodná, to jsi hodná.

Často si holka říkám.

Jestli pak ji ještě jednou uvidím.

Změnilo se tady vůbec něco?

Změnilo? Jo, tak by ne.

Lidi nemaj práce, všichni berou podporu.

A co Šimonka?

Holka, ta už má čtvrtý. Zas jich přibylo.

A hladový, hladový.

A ty nemůžeš vzít srdce z těla, tu máš jes.

Mařenko, ty máš ještě všechny zuby.

To Šimonce už vypadaly.

Už je z ní stará bába. Hnedle jako já.

A co je jinak novýho?

No, kostel opravili.

Už byl na spadnutí.

A co Tomeš?

Dělá?

Tomeš? Jo, ještě dělá.

Ještě dělá tuště.

Oženil se?

V Praze je člověk tak opuštěnej.

Tetičko, slyšíte?

www.hradeckralove.org

Josefe! Kde se tu bereš? Kdy jsi přijela?

Dost!

To má být stará huť.

Někde tam přespíme.

A ráno se poptám po práci ve skvárně.

Koukej, vidíš, ty dva jsou mladý.

Vždycky je to stejný.

Ty, já už jsem tu docela cizí.

Nebylas tu dlouho.

Sedm let.

Sedm dlouhých let.

Teta umřu.

Snad sem přijedu ještě na její pohřeb a dost.

A jinde taky nikoho nemám.

Tak tu zůstaň, Marie.

U mě.

Vezmeme se.

Skoč! No!

Vzpomněla jsi si někdy.

Proč?

Ty máš milýho, viď?

Nemám.

Marie, měla jsi být moje už tenkrát.

Co kdybych dostal práci v Praze?

Tohle si do hlavy neberu.

Jestli mě ve sklárně propustěj... Myslíš, že je

v Praze líp než tady?

Já ti mám rád, Marie.

Co když budu mít dítě?

Budeš mi psát?

A odpovíš?

Co kdybych přece dostal práci v Praze?

Kolik vás pustili?

Proč tebe?

Co vyhazujete, Patočku?

Starejte se o sebe a pracujte. Dělá tady 25 let a má 6 dětí.

Továrna není zaopatřovací ústa, buďte rád, že zůstanete vy. Protože jsem

levnej, co?

Chlape drzda, víš, s kým mluvíš? A jak dobře. Vpal si věci a táhni.

No vám to přijde draho.

Milý Josefe, už jsou tomu celé dva měsíce, co jsme se rozloučili.

Vzpomínám si na tebe, zvláště nyní.

A myslím si, že se ti vede dobře, jak jinak.

by se mohlo mužům vést, milý Jozefe, to ti píše Marie, abys

věděl.

Sbohem.

Já taky slohný jsem moudrý Jozefku.

Mařenku jsem znal, to se věřte jako caparta, ale kdo pak se v tom vyzná.

Dobrý den.

Prosím vás, bydlí tady slečna Klímová.

Slečna Marie Klímová. Bydlela, ale už nebydlí. Včera se o tuď odštěhovala. Ani

slovo neřekla, jako bych tu měla nějaké holubní. Prosím vás, a nevíte, kam šla?

Podívejte se tam, co šije. Kde je to?

U nějaký Podhorský, za rohem proti parku.

Co si přejete?

Prosím vás, dělá tady slečna Klímová. Vida, slečna Klímová.

Odešla, nic nehlásila.

Takhle to nejde.

A tohle jí vezměte.

Zeptejte se u Nouzerový na Žižkově, Libuši na šest.

A ty šaty si dejte do kufru, na ulici by se vám lidi smály.

Zavdejte si, pane Tomeš, když jste mařčín rodák.

Jen prosím, prosím.

Vy mně, paní Nouzarová, něco nechcete říct?

Řekla jsem vám na mou duši všechno.

Čestné slovo, pane Tomeš.

Přece bych vám řekla.

Já nevím, co mám dělat.

Kdo ví, co se s ní stalo?

Budu to hlásit na policii.

Jen seďte, seďte.

Jsem tu dnes.

Prosím tě, co se tak zabíráš?

Je tu někdo odmářky z vesmířce.

Ještě se nevrátila.

Říká, že to ohlásí u vás, na policii. Musíš mu to nějak vymluvit. Post!

Vždycky se do něčeho namočíš.

Pítám vás. Já jsem Rousar.

Jen žádné obavy.

Hned pak hlásit to k nám. Takových případů máme za den stovky.

Holka zmizí, ale najde se jen klid.

Na zdraví.

A řeknu vám, že byste jí mohl kamaráde uškodit.

Dočnou se jí vyptávat protokoly a takový věci.

Dneska máme jiný starosti, než starat se o ztracený ženství.

Dneska jde hlavně o klid a pořádek.

A vůbec, vždyť je to jasné, vyjela jsi s chlapcem na výlet.

A vy byste kvůli tomu rozehrál celý policejní aparát.

No nemám pravdu?

Mně teda nenapadlo.

To jste mě, paní Nouzarová, mohla říct. No, pak teď zas pojedete ven tam k vám,

že jo?

Nevím.

Chtěl bych si tady najít práci.

To bude těžko, milej Zlatej.

Z toho kouká nezaměstnanost.

Nějaká ta demonstrace.

A to se potom neznám, víte? To pak nikoho neznám.

Co vlastně s tou holkou je?

No co?

Třeba to špatně dopadlo.

To víš, tyhle případy... Co je k jídlu?

Hledá se Marie Klímová.

Ubohá holka.

Ježišmarja!

Je mrtv?

On pozavřel. Žije!

Nelekejte se, kamarádi.

Co je to tady?

Neštěstí. A karda.

No a co čumíte? Jděte po svým!

Zvedněte ho!

Jindřichu, pojď sem onem, pedeš do špitálu.

Když teď máte o jednoho míň, já bych zatím... Chceš to říct za něj?

Če Bůh, hej, rozplákej.

Tak jdem, vapni ho tam.

A ty můžeš nastoupit. Ty máš ale štěstí.

Dělat na místo.

Jak se jmenuješ?

Tomeš. Jozef.

Co chcete?

Já? Hm, co chcete?

Já přišel, víte, hledám byt. Jo, najemník. No tak,

pojďte dál.

To se ví.

Chrápe. Vstaneš, poženo, celý den prospíš. Tak

radšte, pane, to je váš pokoj.

Tak.

Budete mi dávat stovku každej měsíc.

Je vám to moc?

Tak co mám s váma dělat?

No tak kolik?

Padesát?

Pane Toméš, tak jsem si to na vás vyložila.

Tady to máte rovnou před sebou.

No ale moc pěkný to nevidím.

Cesta.

Nesnáze.

Co tu psáno nikdo nevymaže.

Márna, sláva, tenhle žaludský filek je moc ošklivý.

Musíte se držet dobrý středy.

A u mě se vede každému dobře.

V Vršovicích zase pouštějí.

Nestráž, je sobota, můžou i u nás. Nebudou. V tenhle týden jistě ne.

A sráže?

Uvidíme.

Dobrý tro.

Co je se Škardou?

Leží.

Má nakahánku.

Budu se na něj podívat. To teda di.

Jo, Škarda.

Dobrý kluk to byl.

Dobrý byl, ale slabý.

Stloustník od kafé. A to všecko ty.

Tak pojď.

Marie.

Marie!

Co to chceš? Praze, co jsi to udělala, Marie?

Co jsem udělala?

Co ty jsi udělal? Hledal jsem tě, pořád jsem na tebe myslel.

Já taky.

Proč jsi to udělala?

Copak bych mohla uživit dítě?

Copak ty bys našel práci? A vidíš, zrovna jsem práci dostal. Teď to můžeme

dát dohromady.

Mám taky byt.

Kam jiná by jsi šla?

Ale se mnou je to, Jozefe, moc špatný.

Uzdravíš se.

Jozefe, já budu zavřena.

Hlouposti, to by jich muselo bejt.

Ježišmarja, mlč.

Zkrátka řekneš, že jsi zdravá a půjdeš. A když tě budou chtít držet, utečeš.

U mě tě hledat nebudou.

Ty bys opravdu chtěl. Chtěl.

Mohli jsme mít dítě.

Ty bys věděla, že dělám.

Vždycky mě to bude špičí. Ne, nebudu. Nikdy.

Vizit na konec návštěv.

Nářek. Bože.

Má horečku.

Všecky tady máme horečku.

Všecky.

Bolí vás něco?

Ne.

Nic.

Nic mě nebolí.

Ale... Já jsem přece zabila.

Já jsem tak sama.

Opustil tě? Ne.

Jozef je statečnej.

Co mám říkat, sestro?

Nemusím se bát.

Nebudou mě vyslíchat?

Propustíte mě opravdu?

Mělo jste být dávno pryč, nemáme místa pro takové pacienty.

Domů a šetřit se neslápl vám srdce.

A do dvou let nemít žádné dítě.

Slečna Klímová, kde pak byla tak dlouho?

Já... Já jsem, prosím, stonala. Stonala?

A neví, co se sluší? Že má mít lékařské vysvětšení a potvrzení nemocenské

pojišťovny? Já... Pani... Ostatně usnadnila mi situaci.

Stejně dostane tento týden polovina dílny výpověď.

Lituji, slečno.

Josefe. Marie, odkud to jdeš?

Já myslel, že už tě nepustili.

Ty opravdu chceš, abysme spolu zůstávali? Všechno je připravený. Řekl

jsem domácí, že si přivedu ženu.

Jak je to ještě daleko? Kousek cesty. Pojď.

Svez mi nevěstu. Ale proč pak ne?

Marie!

Já si vylezu dozadu.

Tak radšte, dámo.

Tak jak se ti tu líbí?

Co by si pomyslela tvoje bytna? Co je Dytrykový do toho? Bude ráda, že jí

kanapé nezahálí.

O davky stojí hodně peněz, víš?

Půjdu si hledat práci a pak byt.

Marie.

Podívej, kde kdo se tu na nás může koukat? Copak tu můžeme bývat spolu?

Vždyť jsou to přece takový maličkosti. Bané Josefe!

Kdyby to nebylo aspoň tak daleko. A kdybych nebyla tak unavená. Tak si lehni

a bude ti dobře.

Já budu spát tamhle na pohovce. Ale jenom tu přespím, jenom dneska. No víš,

zdržovat tě nebudu.

Já jdu pro večeři a ty si zatím lehni.

No.

Hned se vrátím.

A rozmyslej si tomu, že jsi třeba až zejtra.

Možka? Možka?

A jeje, to je obrázek.

A vida, tak už jste pohromadě.

Neřekla vám to karta?

Měvěsta do domu.

Ale pozor, pane Toméš.

Ať mi tu nelítá za šest neděl Andělíček. Prosím vás, tiše, spí. Byla hrozně

unavená. Nebudete povídat. Aby se nevzbudila. Jo.

Já mužský znám.

Věr!

Těbu!

Večer je schůze. Jdeme do toho.

Samozřejmě.

Po co tam šlo?

Ty, neblázní s politikou.

Věříš? Máš takovou pěknou ženu, pamatuj na ní.

Chce, abychom asi zítra spolu někam vyjeli.

Tvoje holka z mody chodila do šití.

Ale, copak?

Snad nám nechcete uletět?

Já se stěhuju, paní Dietrichová. Ale to byste neměla dělat.

Měla jsem to tu tak pěkně zabydlený.

Koho pak já teď k němu seženu?

Rozmyslela jste si to dobře?

Já nevím, já už jsem se o tom tolik napřemejšlela. Ale mně nemusíte nic

povídat.

Čtrnáct dní kolem sebe chodíte a jste jako rampou. To já, když jsem byla ve

vašich letech. To je něco jinýho, paní Dietrichova.

No to říká každá.

Kdybych měla práci, tak bych... Ale co pak mu můžu bejt na obtíž?

Marie.

Přesou se na sebe.

A takový caviky.

Co si počneš s takovouhle holkou? Nelíbí se ti tu být?

Nic neumím, než šít a šití nemám.

Nevadí, dělám já.

Máš dost svejch starostí, já půjdu. Nikam nekudeš.

Jestli si myslíš, že tě nemám rád, tak milovat se spolu nemusíme.

Tady je dnešní vejplata.

Od pondělka mě budeš vydávat.

Kolik na den?

Osmdesát halířů. To je málo.

Nemusím, nemusím tolik kouřit. Ne, to je málo.

Tak, tak korunu.

A budeš mi vždycky dávat napoledne dva krajice sebou.

Budu ti moc dávat korunu.

Dvacet.

Myslím.

Další.

Haló, co?

Jaká značka?

Ne, nic tu není, ráno.

Mluvitou máte, to jistě nabízíte práci, ale když ji někdo hledá, darmo mluvit.

Haló, moment, mě voládrují telefon.

Haló, okamžik.

Švadlina hledá práci, nevím, slečno, jestli tu něco budete mít. Ale jo, máte

štěstí, tadyhle.

Prosím.

Tak vy tu nemáte nic až ráno, prosím.

Haló, taky nic.

Bohužel žádná odpověď. Další.

Nic. Další.

Jo, jsou tady.

Seděj tam vzadu.

Musíte jít chodbou do kina a za plátnem je najdete.

Jo, počtejte.

Když dopustíme, aby Miller srazil mzdy o deset procent, dá se z toho žebráckého

platu ještě jít?

My jsme první, na nás to jenom zkouší. A pak to udělá na stavbách ve Vršovicích,

v Nuslích a další stavitelé půjdou s ním.

Proto musíme do stávky, saudrozy.

Nejde jenom o nás.

Ale pozor na stávku, okaze.

A který ty seš? Ten je náš, od nás, ze stavby.

Já jsem z vesnice.

Předtím jsem dělal ve Sklárně, tam propouštěli každou chvíli.

Žádnou takovou organizaci jsme tam nesměli mít, tak jsme se na nic

nezmohli. Ale tady je to něco jinýho.

A já půjdu, to se rozumí, s váma.

Já jsem taky nikdy žádný komunista nebyl a tak nevím, jestli sem patřím.

Novotný řek, abych přišel. Tak pak bys nepatřil.

Saldruzi, my všichni chceme žít.

A to znamená bojovat.

Půjdeme do stávky.

Takové lidi, jako jste vy, mohu potřebovat.

Nechtěl byste jezdit s mojí Mercedeskou?

Byla by to pro mě veliká čest, pane šéf.

Děkujeme. Nič nic, příteli. Prosím.

Neděkujte a neproste.

Ti, které jste prve jmenoval, ti přijdou a budou prosit.

Já jim řeknu děkuju, nechci.

A ještě Tomeš, Jozef Tomeš.

Chtěl jsem od něho jisté informace a mě řekl.

Dobrá, půjde s ostatními, když si o to říká.

Půjdete jít.

Prosím pana policejního prezidenta. Miller.

Nazdar, Františku.

Jak se daří, milostivé paní?

V Tatra?

No to máš dobrý.

Poslouchej, něco budu od tebe potřebovat.

Soudruzi, nenechte se vyprovokovat.

Novotný, Záhorský, Karlík, Polcar, Zatloukal,

Tomeš. Jsou propuštěni, ostatní i hned nastoupit.

Pojme si prohadry, přece jim je tam nenecháme.

Klaxoná, zlobí.

Nechtěj nastoupit práci, pane šef. Tady nemůžeme mluvit, pojďte.

Vědeli, jak jsem řekl, novináře?

Objednali. Tak nejsou. Pane šef, budou tady každou chvíli.

Vzdatně, snad to bylo zbytečné.

Je to konec konců taky řešení.

Najmeme nové dělníky.

Ovšem těch 20% dolů.

Haló?

Momentíček, pan šef je tady.

Nazdar. Co to žvaníte?

Stávka ze Solidarity?

Co je to ta Solidarita?

Toho se nenažerou!

I hned informujte pana policejního prezidenta.

Řekněte mu, že rudé odbory chtějí vyprovokovat stávku i na mých ostatních

stavbách. Ve Vršovicích, Vinohradech, Vysočanech a Vnuslých.

O to se nestarejte.

Pan policejní prezident si vyhradí, když jde o klid a pořádek.

Ostatně jsem ho informoval.

Sbohem.

Á, pán Jodnovin. Dobrý den.

Načte dál.

Prosím. Jdeme do stávky, soudruzi.

Všichni zednici z ostatních millerových staveb půjdou s námi.

Máme za sebou rudé odbory.

Svoláme schůzi všech stávkujících, zvolíme stávkový výbor, promluví soudruh

Jablonecký. Zůstaňte jednotni a zvítězíme.

Co ty ještě chcete?

Hrajeme si tady na slepou bábu. Hrajete!

Hledala, hledala a pod postelí nebyl.

Dobré, že?

A pod postelí nebyl.

Děkuji vám, pánové, jako zástupcům tisku, že jste vyslechli naše informace.

Krysa, fašoune.

Jak chcete, hoši, krysa, fašoune, kašlu vám na všechno. A hlavně, že mám prachy.

A myslíš, jsi to pamatoval?

Návštěv pozor, ty!

Takový hlouposti nemáš dělat.

Tak dělej, dělej, potřebuji taky volat.

Haló, haló slečno, pište nadtitule.

Drpký úděl českého podnikatele. Přijdou velkolivské plány architekta Millera na

zmar. Hlavní titulek. Ne, teď přijde hlavní, čím posloucháte, slečno. Hlavní

titulek. Rudé odpory rozvracejí naše stavebnictví. Podtitulek. Šofér u

českého podnikatele stýrán komunistů.

Teď přece nemůžete stávkovat.

Strhujou. Chtějí nám srazit 20%. Ale tolik lidí je bez práce, Jozefe, zaskočí

vás. A co když prohrajete, tak proč?

Protože, Marie, protože je to zákeřný a sprostý teď strhovat na státní stavbě.

Protože já ještě všechno dobře nevím proč, ale je to tak správný.

Já to cítím, že je to tak správný.

A to všichni budete stávkovat?

Tak to je jasný.

Když všichni, tak ty musíš taky.

Ty tomu rozumíš, Marie, viď?

Musím najít práci.

Musím.

Když tou milára prohrajou, půjde o nás.

Zastavíme! Do stávky!

Už jsem se tě ani nemohla dočkat, Josefe.

Podívej, smůla je protržená, šílu!

Odkud máš ten stroj?

Od pani bytný.

Všechny stavby už stojí, jen u postlu ještě vzdorujou.

Hele, i tam je přesvědčíme.

Tak co se trápíš?

Všechno dobře dopadne.

Uvidíš. Vypadá to na dlouho, Marie.

Kolik máme? Bude to na činži?

Něco se prodá.

Já budu šít.

Pani pospíši, nebude ráda, že jsem vůbec něco dala.

Prosím vás.

Takhle zvrznou takovou látku.

Zavírejte, mějte uznání, kdyť já má rodím.

Že byste brečela, to ona schválně vždycky to tak dělá.

Copak je to možný, deset korun?

Myslela jsem, že budu mít aspoň na třinu.

Vemte si, já jsem si ji schovala.

Co? No vemte si, máma o ní neví.

Ne, to nejde, to já nemůžu. Takový, takový peníze.

My ženský mladá paní jsme tady proto, aby jsme se v dnešní době obětovali, to

byste mohla vědět.

Když žádnej v baráku nevydělává, tak musí ženská, to už ani jináč nejde.

Ne,

jde to.

Musí to jít.

Přece... My už to nezměníme.

Vy jistě ne, slečno.

Ale Josef.

A já.

Vy ho máte opravdu ráda?

Mám.

Co pak tady děláme?

Čekám na kamaráda.

A co pak to máme v té aktovce? Nic.

Dejte to sem.

Nemáte právo.

Uvidíme.

Máte štěstí a pak to vloží. Tady nemáte co dělat.

Josefe. Josefe, co tě to napadlo?

Jsem ti na obtíž.

Ať se nesmíme opustit, Josefe.

Říkal jsi přece, že se musíme opřít. O sebe opřít. To nestačí. Sami, holka,

sami nic nezmůžeme. Jen všichni dohromady novotný a chlapi a všichni...

Ne, ty ne!

Určitě si vydělám peníze. A ty...

Ty se naučíš pomalat mi a koupíme si stroj a najmu byt. A třeba sama budu

pronajímat. Na všechno zapomeneme, Jozefe, na všechno. A ty, ty se třeba

vyučíš s šoférem. Jenom s ním a jenom s ním a prosím tě, nic nevím.

Marie!

Já vím, včera bylo prvního.

Co tady žmete?

Chovejte se solidně.

Tohle je slušnej dům.

Konfiskujeme celý náklad.

Už jde do tvůjího, Varye.

Jo, slečínko, to nejde.

Co za takový hadry dostanu? Ani ne dvě pětky.

Ještě přidáte.

Já už nic nemám.

Už nic nemůžu.

Máte.

Vemte si tu taštičku. Ale kdepak taštičku. To nestačí.

Dejte mi ty šaty.

To jsou moje poslední.

Ty už nemůžu.

Poslední.

No tak zaplatíte nebo nezaplatíte. Dala jsem vám všecko, co mám, ale ty šaty

nemůžu. Kdybyste byli aspoň solidní partaj, dalo by se ještě hledat, co s

váma dělat.

Tohle to se pletou do politiky.

Zeptáme se na to policajta, ne?

Ten váš Jozef by ho stejně zajímal.

Náte.

Náte.

Vemte si je!

Vemte!

Přežerte si je!

Vy muro!

Chtěla jsem od tebe odejít.

Dytryška mě posílá na ulici.

Já bych tolik chtěla, abys neměl hlad.

Aby jsme baba, aby všichni lidi... Všichni lidi.

Tak je to.

Način, že nemáme.

Kdy tržce se vrátit nemůžeme.

Kam půjdeme?

Kam?

Jozefy.

Kam?

Sem, mezi statisíce těch, s nimi se spojuje stejná bída a stejná naděje.

Jediný boj.

Jejich boj, jejich bída a naděje tvořily dějiny naší země.

Nový život, život osvobozené práce a uskutečněných nadějí začíná.