Original subtitles

Od břehu ku břehu proplouvám s písní, dýchám, žijí

a rostu.

Léto mne objímá v horoucím náručí,

bělostní ptáci zlétají nade mnou.

Slunce mne spaluje vášnivou vníhí a měsíc je můj

stříbrný žal.

Jsem život, který uplývá v zčeřený pramen jara i široký tok.

Jsem láska, síla, klid a chvap.

Škoda tě písni má, kam tutluješ.

Ach, škoda tě mládí na sto gram.

A co dělá Roza, bábo? Když mě byla tenkrát setou navštívit, byla to taková

nohatá holka s copama. To už je dávno, Julio. Roza je teď mladá a hezká slečna.

Myslím, že bys ji ani nepoznal.

A co Petr?

Petr, oje, ten povýšil. Paní teta mu svěřila park.

Ale přitom je to pořád stejnej holonek jako bejk.

A co můj koníček Tonda? A moji psi?

To jsem ti ani nepsala.

Nechtěla jsem tě rmoutit.

Všechno už to pomřelo.

Vždyť už je to osm let, co jsi nebyl doma, můj maličký.

Osm let.

A vidíš, jak to uteklo?

Ty se teď vracíš z ciziny jako študovaný pán.

Škoda, že se toho milospaní s milospánem, dej pánbu lehké odpočinutí,

nedočkali. Ty by měli z tebe radost.

Všechno by tu bylo jiný, kdyby... Pani teta je taková divná.

Pro nikoho nemá dobrý slovo. Ani pro Rózuné. Jakoby ani nebyla její dcerou.

A já?

Já tu už vůbec nic neplatím.

Co pak se mnou, se starou chůbou, která už není k ničemu?

Všechno se tady změnilo.

Jen ty stromy zůstaly na svém místě.

A ty jsi trochu stloustla a přibylo ti pár šedivých vlasů.

Ale proto tě mám ještě radši. A líbí se mi čím dátím víc, ty moje bábo.

Já jsem tak rád, že už jsem doma.

Vítám tě.

Vítám tě i jménem tvých zemřelých rodičů, kteří by, doufám, měli z

tebe radost.

Jsi dospělý a já věřím, že jistě uznáš, že jsem tvůj majetek

spravovala s dobrou vůlí a poctivě.

Věnovala jsem této povinnosti všechno.

I sebe. Abych ti svěřený bratrův majetek odevzdala neporušení.

Ale teď máš prázdniny, užívej jich, jak se ti líbí. Ale byla

bych ráda... Ne, neodjedu. Nebyl jsem tady již osm roků. Chci být konečně

doma. Rád bych ti pomohl a převzal část tvých starostí na sebe.

Děkuji ti.

Zdá se, že jsi svědomitější, než byl tvůj otec, který bohužel nikdy

nepochopil... Prosím, byl to můj otec.

Jak si přeješ.

Tak Julio se už vrátil?

Áno, pan Julio se vrátil. A... Už!

Teď mluvím já.

Julio je teď mladým mužem, kterému už vyrážej vousy pod nostem. A kterému

všichni, které on zná, říkaj pane.

A pak, nemám ráda důvěrná přátelství lidí, z nich jeden by se později

dovolával klukovských let.

Doufám, že si pochopil, Holomku.

Jo. Dřív než jste promluvila, drahoušku.

Jenom o jedno bych tě prosila.

Nevyhledávej společnost.

zdejších lidí.

Já jsem se vrátil.

Už přijel maličký? Ano.

Jsi to opravdu ty, maličky?

A mě nepoznáváš?

Ano, poznávám.

Ani ruku mě nepodáš.

Dobrý den, Rozo.

Ty mě ani nepojí, víš, na udítanu?

Julio, jak jsi vyrostl.

Vždyť jsi už vlastně dospělý.

Jaká máš široká ramena.

Podívej se na mě.

A jaké máš krásné oči.

Přiznej si, kolika dívkám už si poplečl hlavu.

Ale Rózo, jak můžeš takhle? Snad se nestydíš, hlupáčku.

Už si mluvíš s mamá?

Ano.

No a?

Pojedeš na prázdný nebo zůstaneš tady?

Zůstanu. Výborně. Alespoň nebudu sama. Nemáš oheň? Ne, já nekouřím.

Ty nekouříš.

A nemiluješ?

To jsi opravdu těch osm let jenom studoval?

Jak je to dávno, co jsme spoluběhali parkem a u řeky.

Pamatuješ to?

Co teď vlastně budeš dělat? Nechtěl bys jít se mnou koupat do řeky? Počkám na

tebe. Ne, děkuji.

Já, já budu mít mnoho práce. Nemám ještě vybalena zavazadla.

A moje knihy budou jistě zpřeházeny. A moje sbírka motivní.

Pomohu ti.

Mám ráda takové drobnosti. To bude dlouho trvat.

Nevadí, nemám co dělat.

Odpušť.

Ale já jsem nejraději sám.

Hmm.

Jsi nejraději sám.

No dobra, uvětšená shledanou.

Dobrý den, pane Jirka. Dobrý den.

Perce, víš, že už bych tě ani nepoznal.

A vidíte, já jsem vás poznal hned.

Jsem opravdu také takovým velikánem jako ty?

Myslím, že jo, protože Paulína o vás mluvila s velikou úctou.

Pamatuješ se, jak tě Paulína častovala rváči, holomku, za to, že jsme

podráždili osy, které jí poštípali? Jak pak bych se nepamatoval?

Ale to už je všechno dávno.

Od té doby uběhlo hodně vody.

Vy jste zatím vyrostl vesmutečnýho pána a já jsem se stal záhradníkem, kterej

ošetřuje vaše květiny.

Ale nenaříkáš si. Proč bych si naříkal? Já mám rád květiny, stromy a tak

všechno. Já jsem rád na světě. A víš, že máš pravdu, ty holonku?

A víš, jen ty jsi pořád taková padavka, jako jsi býval?

Tak přijdeš nebo nepřijdeš?

Víš co?

Přijď potom do padavku. Jo.

A co, kdybys si přišel na druhou stranu k převozníkovi? Tam je krás.

Každý večer jsou tam voraři, dřevaři.

Chlapci z vesnice přinesou harmoniku a děvčata tam zpívají.

Kdybys chtěl, vzal bych tě mezi ně.

Tam já nemohu. Teta si to nepřeje.

To přece není nic zlýho.

A pak to nemusí nikdo vědět.

Ty si nebudeš koupat?

Ne, já nemám plavky.

Ty hloupej, k čemu potřebuješ plavky?

Už máš zrovnané knihy a sbírku motýlů, maličky?

Ne, udělám to až večer.

Doprovodíš mi k večeři, malička? Ne, já nemohu. Proč?

Já? Tadyhle Petr nemá plavky.

Budu tedy sama.

Tři tvrdy.

Tady plavky!

Dobrou noc.

Dobrou noc, teto.

Dobrou noc, mama.

Kolik? Dvě.

Děkuji.

Konečně! Když jsi myslela, že se na mě vůbec nepodíváš. Proč myslíš?

Nevím. Ale bojíš se mě.

No, zvedni čelo a podívej se mně do očí.

Ty jsi se spálil.

To to děláš ty nešiko.

Bolí to?

Pálí. Kde? Tady?

Nebo...

Tady?

Máj se.

Róza.

Róza.

Róza. Pust!

Nestido!

Nestido! Nestido!

Nestido!

Jura! Co je?

Otevři maličky.

Slyšíš? To jsem já, Róza.

Ne, ne, já se bojím.

Hlupáčku, čeho se bojíš?

Ne, ne, já chci být sám.

Jdi pryč, prosím tě, jdi pryč.

Julio, snídaně.

Já dnes nebudu jít.

Co pak je to za novo? Ty jen otevři. Jíst se musí.

Co chceš?

Julio, co je ti?

Ty máš uplakané oči.

To není pravda.

Jsi takový pobledlý a nevyspalý. Co pak se ti stalo?

Nic.

A co si mě tak prohlížíš?

Julio, jak můžeš takhle mluvit? Přece víš, že tě mám ráda. Jak se o tebe

bojím? Pojď, vystydne ti snídaně.

Nebudu jíst.

Odnes to.

Musíš přece jíst.

Řekne se mne!

Bábo. Copak se ti stalo? Kdo ti ublížil?

Bábo, já jsem tak nešťastný.

Co to říkáš, maličký?

Tebe mluví horečka.

Vždyť život je tak krásný. Pro tebe krásný.

Pro tebe život teprve začíná.

Podívej se, venku je slunce, léto, stromy, řeka a

tolik jiných věcí a to všecko čeká na tebe. To všecko je tvoje, protože

jsi mladý.

Čekám tě už od východu snímce. Celý pák jsem proběhal.

Já jsem zas... Poběžíme o závod. Chceš?

Ano.

Děkujeme.

nekoupat, ale nesmír mi se stídat.

Ty jsi Julio, viď?

Jak to víš? Tak, myslím si to.

Znám tady všechny lidi kolem dokola.

Ale tebe jsem tady ještě neviděla.

Ty jsi o mě slyšela?

Petr mě o tobě vyprávěl.

To ty bys asi nikdy nedokázal takový věci jako Petr. Jíst po stromech a

chytat mi veverky. Skákat tuhle do rád. No, a umět chytat ryby do ruky a plavit

koně pod splaven, kam se nikdo neodváží.

To nic není. Já umím francouzsky a německy.

a dovedu pojmenovat všechna zvířatá brouky latinsky a vůbec úplno jiných

věcí, o kterých nemá Petra ani zdání.

Co ti to tady všechno platný, když nevíš, že tamhle za přívozem mají

hrdličky na dubu hnízdo a v něm mláďata?

A když nevíš, že tamhle nad jezem jsou takhle veliký štěky? A že tady v noci

létají sovy? No, a čukají nám na okna. A dědeček říká, že chtějí dovnitř.

Jaký dědeček?

Ty neznáš mýho dědečka?

Ne. Tamhle přece převážím přes řek A mě taky neznáš? Ne. Já jsem přece Červená

Klárka. A mě říkají Střevlík.

Červená? Proč?

Já nevím.

Všichni mě tak říkají. Tak protože pořád nosím červenou sukni.

Jenom Petr mi říká Beruško.

A koupil mi na pouti prstínek se srdíčkem. Podívej se. A Perníkový srdce.

A je na něm napsáno.

Mé srdce je mé srdce. A vyřezává mi ze dřeva beberku.

To ty bys taky nedokázal s tou svou latinou.

Možná, ale Petr jistě neumí střílet, jezdit na koni a zpívat tak jako já.

Důmíš zpívat? A umíš taky hrát na kytaru?

Abych neuměl.

Tak přijď někdy večer mezi nás, bude se ti tu líbit. Já ti ukážu hrdličky. A

Petr tě naučí střílet prakem.

Klárko! Dědeček volá, pojď honem.

Jsi byl u řeky?

Ano.

Poslouchej, Petře, já bych se tě rád na něco zeptal. Co je?

Je to těžké lézt po stromech?

To nic není, to umí každý malý dítě.

Myslíš? A což, chytat veverky, to také každý dovede? To ne, to už se musí umět.

A naučil bych se to?

No, to se ukáže.

A proč to chceš umět? Já si tak myslím, že člověku nestačí jenom letinská

slovíčka a hrát dobře tenis.

Já bych chtěl mět všechno.

Třeba chytat ryby do ruky, lézt po stromech, skákat do jezu, střílet

prakem, plavit koně a vůbec všechno, co dovedeš ty.

Hele, naučil bys tě to, kdybys chtěl.

Já přece chci. Dobrá. Tak Holomku, co bude s těma růžema?

Jak dlouho mám čekat?

Á, drahoušek.

Pro pána boha, co pak se zase stalo?

Bábo měla si pravdu. Život je krásný.

Život je tak krásný.

Ne, Petře, nevolej. Což kdyby nás z parku někdo slyšel?

Myslím, že bych se měl vrátit.

Zítra bys toho litoval. A pak nezapomeň. Slíbil jsi poslušnost a chceš se učit.

Mě tak díváš.

Já nevím, ale ty máš takové krásné oči.

Zrovna tak modré, jako tenhle zvoneček.

Ale ne, to neříkej.

To není pravda.

Teď já mám docela ošklivý oči.

Alespoň tadyhle Petr mi nikdy neřekl, že bych měla tak hezký oči.

Bane, tvoje oči jsou hezčí než všechny kytičky na světě.

Ale já jsem ti to nikdy nemohl říct. Proč?

Protože takovýhle věci se neříkají nahlas.

Kdo je?

Jásku, kdo je to?

Co je?

Co je s váma, člověče?

Vodu.

Mat. Hraješ dnes hrozně nepozorně, Rozo. Bude lepěj, když půjdeme spát. Ne,

prosím tě, ještě ne.

Už je skoro dvanáct hodin. Dobrou noc. Ne, ne, odcházej.

Copak se bojíš být chvíli se mnou o samotě?

Ne, Rozo.

Já už se tě nebojím.

Já vím.

Díváš se na mě docela jinýma očima.

Nevím, co to se mnou bylo.

Jsem toho sama vina.

Odpusť mi.

Já už jsem na všechno zapomněl, Róza.

Děkuji ti. Jsi hodný.

Dobré noc. Prosím tě, zůstaň ještě.

Já dnes nemohu spát.

Mám v sobě takovou tízeň.

Jakoby se něco mělo stát.

Jakoby... Já nevím.

Já se bojím.

Čeho se bojíš?

Já nevím.

Ale jako by se tadyhle ve mně všechno trhalo.

Jako by... Snad je to ta bouřka venku.

Ale člověk nemůže ani dýchat.

Vodu.

Co se vám to stalo?

Spadl jsem.

Ale už je dobře.

Já jsem se o vás tolik bála.

Živou ne!

ale dál už s vámi nepůjdu. Proč? Nejsem dobře oblečený, jak kdyby nás to někdo

potkal. Na tom přece nezáleží. Ale zítra večer určitě přijdete. Velmi rád.

Alespoň jeden večer budu dělat něco jiného, nežli hrát šachy.

Naschledanou. Sbohem.

Přijdete ještě na jezd?

Ovšem.

Vždyť nic nevidím. Jděte pryč! To je od vás hanebné.

A vůbec co tady hledáte? Vás.

Mně?

Jak to?

Jste to přece vy, ta splašená amazonka, co mě prvé tak poděsila.

Už jsem myslel, že jste si srazila vás.

Pente si, Leo.

Cože?

Pente si, Leo.

To je ta, co taky tak bláznivě jezdila na koní. Jděte pryč, že budu křičet.

Víte, že vám to sluší, když se zlobíte?

A vůbec jak dlouho tam takhle chcete zůstat? Třeba až do rána, abyste věděli.

Zataj nechcete zůstat sedět!

Chytejte! Hop!

Vy! Vy! Cože?

Zavštivíme Borneo.

A nebo byste raději viděli skandinávské fjordy, hlavčíku?

Kam chcete, zvyhněte plachty a vytáhněte kotvu. My bychom rádi viděli celý

svět.

Vente sileo!

Vy se znáte?

Tak trochu.

Vyhná mě z parku. Kdo je to vlastně?

Roza, moje sestřenice.

Krásná ženská.

Líbí se vám.

Uvidí mi zítra večer u vás. Ovšem.

Roza bude ráda, že jsem jí přivedl nového společníka.

A proč jme nejeli s nima?

Vždyť jsi viděl.

Ani se na nás nepodívali.

Tobě je to líto, viď?

Ba ne, já jsem radši s tebou.

Tak se mi zůstaly jenom ty střevlíku.

Všichni od nás odešli.

I Beruška na nás zapomněla.

Je jí teď asi líp.

Snad ani tu veverku už ode mě nebude chtít.

Víš, já jsem si vždycky myslel, že budeme jenom my dva, ona a já.

A já.

A nikdy mě ani nenapadlo, že by mohl přijít někdo, kdo by mě jí vzal.

Teď ona se nikdy na nikoho ani nepodívala.

Teď já jsem si ji opatroval jako ty kytky v zahradě.

To ona to přece ví, že jí mám rád.

Že na ní myslím, kudy chodím.

A že bych pro ní třeba i do vohně skočil.

Já jí mám taky rád. A taky na mě zapomněla.

A to všechno pro toho Šimona, kterýho vlastně nikdo ani nezná.

Ten nám jí vzal.

Bylo by lepší, kdyby šel, odkud přišel.

Bylo to tady bez něj lepší.

Proč pláčeš, Beruško?

To ti nikdy nemůžu říct.

A vidíš, na mě si docela zapomněla.

Jakobych tu už ani nebyl.

A přece jsem stále u tebe jako tvůj stín.

Já všechno vím.

Mě nemusíš nic zapírat.

Ty jsi zbloudila, Beruško.

A já ti nemůžu pomoct.

Protože máš srdci jinýho, protože mě už neznáš.

Chcete ještě černou kávu? Ne, děkuji.

a člověk pozná, ať chce žít, že vlastně

nežije.

co ztrácíme.

Co je to pravda, víš to ty, nikde

nenajdeš jistoty.

Život je bludný jak moře, život je radost

a hoře.

Každé noci se můj milí.

Zdále hudby modře zní, strach jenž se

touhu promění.

Snad dnešní večer, kdo to ví, nás dlouhou svojí

opojí. Snad právě proto krásný je,

snad život dá, snad zabije.

Snad ještě dneska, kdo to ví, se naše cesty

rozdvojí.

Snad už přijdou modré dny, snad

strach se v lásku pomění.

Děkuji vám za krásný večer a teď dobrou noc. Už odcházíte?

Doprovodím vás.

Přijď zase zítra.

Budu na tebe myslet celou noc a celý den.

Přijdu.

Co tady děláš, holčičko?

Proč pláčeš, červená klárko?

Proboha dítě, ty se celá chvíješ.

Co se ti stalo? Kdo ti co udělal?

Nepláč. Bude zase dobře.

Zavři oči.

Zavři oči.

Tvojí rodiče by s tím jistě taky nesouhlasili.

Vybral jsi spěknou společnost.

Voraře a zahradníky.

K tomu jsi potřeboval osm let studia v cizině? To s tím nemá nic společného. A

vy jste o tom jistě také věděla, mečela jste. To museli přijít cizí lidé, abych

se dověděla, s kým se stýkáš a kde trávíš své večery. V tom přece není nic

špatného. No ovšem, to si myslíš ty. Vy jste oba stejní.

Vám stačí kdejaký přivandrovalec. A kdo je vlastně ten člověk, kterého

jste sem včera pozvali? Co na tom záleží, kdo je a čím je? Šimul je čestný

člověk a to stačí. Šimul je vzácný člověk. Chtěla bych vědět, čemu vy

říkáte vzácnost a čest. Je vidět, že oba máte v sobě krev mého

bratra. Ten taky neznal společenských rozdílů.

Si krutáte to.

A to proto, že zavíráš okno před celým světem a žiješ ve tmě za staženými

záclonami. Co ty víš o lidech a jejich srdcích?

Žiješ jen sama sobě, svému prázdnému sobectví.

Nikoho nemáš ráda. A proto nikdo nemůže mít rád tebe.

To není život.

To je hrob.

To není pravda.

Odpust, mamá.

Ale v tom je příliš mnoho pravdy, kterou jsem si ti neodvážela bohužel nikdy

říct. Spiklí jste se proti mně. To jsem od vás nečekala.

To není spiknutí.

I já jsem tu byla nešťastná.

Víc, než si můžeš myslet.

Byla jsem tu sama.

Tak sama.

A ty jsi kolem mě chodila jako chladná, vzdálená bytost.

Jakoby jsi mě neviděla.

Jakoby jsi tu ani nebyla.

Kdyby jsi byla alespoň tloukla nebo křičela.

Vždyť ty jsi ani nikdy neuvědomila, že jsem tvoje dcera.

Rostla jsem tu jako kůl v plotě a nikdo se o mě nestaral.

A já už jsem někdy ani nedovedla rozeznat dobro a zlo.

Mně se taky nikdy nikdo neptal. Já vím, že jsi tu trpěla, ale ty jsi

matka.

A tvoje utrpení bylo možno vykoupit tím, že bys byla milovala mě.

Kdyby jsi věděla, jak já jsem toužila, aby mě měl někdo rád.

A abych i já někoho mohla milovat.

Tebe. Julie a vás všechny.

I já bych se tu byl zadusil. A proto jsem musel ven, mezi lidi, kteří mají

otevřená srdce.

Pro tebe jsou to jen zahradníci a nádeníci.

Ale oni mají rádi slunce, vzduch a všechno to, čemu se říká život.

A to je i jejich čest. A také moje.

Protože jsem mezi nimi našel srdce.

Vidíš, jak je to kroteský?

Tam, kam jsme měli zakázaný přístup, jsme našli sami sebe.

A toho, kterého nazýváš přivandrovácem, mám rád.

Ovšem, to ty nikdy nepochopíš.

Pojď, Julio.

Myslím, že jsme tady zbyteční.

Paulín,

vždyť oni mě nenávidí.

Ba ne, to není nenávist. To je něco jiného.

Oni nejsou zlí.

Chtěli by jen něco, co tady nikdy nenašli.

Domov. Aby je někdo podepřel, aby je vedl, aby je měl někdo aspoň

trošku rád.

Jsou mladí.

Stateční mají před sebou otevřený celý svět. Ale oni

jednoho dne odejdou. A už se nikdy nevrátí.

Protože tu nemají kořeny.

Protože je tu nikdo neměl rád.

Ubohé děti.

Je tu zima.

Otevřete okno, Paulina.

Snad mají pravdu.

Je třeba více slunce do života.

Pro nás, pro všechny.

Vente si, Leo. Můj.

Jsi to opravdu ty?

Tvoje ruce, tvář, tvoje oči.

Co všechno je v tých krásných očích?

Jedině ty.

Celý svět.

Celý můj život.

Navždycky.

Já jsem věděla, že přijdeš.

Každý den jsem tě čekala.

Já už jsem tě vlastně dávno znala, Šimone.

Ale nikdy jsem neviděla tvoji skutečnou tvář.

Vždycky to byl někdo jiný.

Cizí, vzdálený.

Už jsem se bála, že jsi někam zabloudil.

Že už tě nikdy nepotkám.

Našel jsem tě.

Rostla jsi tu pro mě, teď to vím.

A já věřím, že půjdeme spolu.

Ano,

vyrostla jsem pro tebe.

Dočkala jsem se,

léto tě přineslo.

Červenec nám požehna, Šimone.

Jak je krásný měsíc červenec. Jak je krásná láska, Rózo.

Co je to vlastně láska?

Láska je slunce, řeka a stromy, vůň a

ptáci a život.

Láska si ty má krásná, Pentecíleo.

A neviděla jsi Šimona?

Tady marně hledáš.

Nenajdeš ho.

Ten se změnil. To už není on.

Býval celý dní s náma na řece.

A teď se toulá Bůh ví kde.

Večer vždycky ležel na jezu.

A teď je tady prázdno.

Když posledně přijeli voraři, tak se jich pořád na něco vyptával a pořád byl

s nima.

Myslím, že nás brzo popustí.

Protože se nám vyhejbá a nepřijde mezi nás.

Myslím, že musím umřít.

A proč chceš umřít?

Já sama nevím.

Já nevím, co je to.

Vedli se za ruce a dívali se do očí.

Já bych se mu nikdy tak dlouho nemohla dívat do očí.

Snad je to láska.

Láska?

Co je to láska?

Nevím.

Láska je snad to, když se jejich ruce sevřou a když se líbají.

Nechci, abys jim on někoho líbal.

Veděla jsem ho s Rózou.

Ležela jsem v loďce a oni o mně nevěděli.

A on řekl, přijď zase zejtra, budu na tebe myslet celý den a celou noc.

Ona řekla, přijdu.

V tu chvíli bych se byla raději pustila po proudu a utopila se.

A on pak se mnou mluvil jako s malým dítětem.

Jako kdybych byla ještě malá holčička.

Nepláč, zavři oči, zavři oči.

Zavřela jsem oči a přála jsem si umřít, abych na něho zapomněla.

Abych ho už nikdy neviděla.

Co je s tebou? Co se tak mračíš? Protože vás nemám rád, ublížil jste naší

Berušce. Já?

A čím jsem ji ublížil? Protože jste ji ani jednou nepohladil, když to chtěla. A

říkal jste ji, ta v živoči, ta v živoči.

Ona chtěla umřít, protože vás má ráda. Lárka mě má ráda. Jo, a kvůli vám

zapněla na Petra. A ten se proto souží, abyste věděl. A já se taky soužím,

protože mám Petra rád a panu Julio se taky soužím.

Protože červená klárka pláče, kudy chodí. A to všechno kvůli tý stečně ze

zámku a kvůli vám.

Když to tady bylo docela jin. A když jste tady všechno pokazil.

Vůbec. Nejlepší by bylo, kdybyste na nás zapomněla šel pryč.

Titulky vytvořil

Jirka Kováč

Nikdo mě sem nevolal, nikdo mě sem neákal a přece sem tady

zůstal.

Krásná země.

Mám ji tolik rád a přece sem do ní přinesl bolest.

Ale i lásku. Já vím.

Ale brzy přijde podzimek, mě volají povinnosti a ty zůstaneš tady.

Podáme se ruce, poděkujeme si a rozejdeme se.

Ne.

Já půjdu s tebou.

Vždy vlastně ani nevíš, kdo jsem.

Co na tom záleží?

Mám tě rád.

Ne, Rozo.

Takhle nesmíme mluvit.

Snad to bylo jen léto.

Musíme mít rozum.

Co by si se mnou počala vždyť, abych tě sotva uživil?

Musím ještě hodně pracovat, abych něčím byl.

Pomohu ti.

Mám tě ráda. Já vím, co ti chceš říct.

Máš peníze pro celý náš život.

Ale to bych o tebe nikdy nemohl přijít.

Jsem přece chlap a já si chci svou ženu uživit sám. Co mě na tom záleží, jestli

chceš nebo nechceš?

Já tě mám ráda a půjdu s tebou.

Ty jsi mě otevřel oči.

V tobě jsem poznala, co je skutečný život.

A proto tě nepustím.

Máš-li i ty mě rád.

www.hradeckralove.org

Kde je Petr?

Peruško!

Jdi pryč!

Vy jste je zabili!

Beruško! Otevři oči!

Otevři oči!

Pane Bože, prosím tě!

Já vás oba zabiju, jestli neotevře oči!

Já nejsem vinen, Julio.

Já vím.

Odpušťte mi.

Bude vám tu zase dobře.

Já odjedu a červená Klárka na všechno zapomen.

Opatrujte ji.

Bude vás nyní potřebovat.

Nezmíš odejet?

Musím. Celý život tě budu mít rád, ale musím. My dva se už nikdy neuvidíme.

Spohem, Rozo. Vy jak je mě pustí, já budu s tebou.

Copak to nechápeš? My dva bychom spolu nikdy nebyli šťastní.

Mezi námi stojí Petr. To by bylo prokletí.

Spohem.

Děkujeme.