Original subtitles

Vidíte toho supertíka?

No tady toho kluka. Ten se tu asi proháněl, než ho čaroděj Merlín švil

kouzelným proutkem a on zkameněl.

Ten kluk jedno ukázal na ten dům. Kdo ví, co tam viděl.

A Merlína mohla klepnout Pepka.

S tím domem totiž Merlín pořád něco zamýšlí.

Je to zakletej dům.

Nikdo tam nechce bydlet a to je dnes co říct.

Každýmu se tam stane neštěstí.

Poslední majitel se v něm objesil.

Ten vypadá, že se tam chce nastěhovat.

Kdyby věděl, do čeho leze.

Pod starým mostem Karlovým, balí se tichý prout.

Pod mostem starým Karlovým, pod mostem starým

Karlovým, tam když se teče prout, tam když se

teče prout. A k nebi stále stoubádím, nad

posmutnělým srdcem mým.

Nad posmutnělým srdcem mým, tam pořád stoupá

tým.

Ty možná přijdeš, možná ne,

v šumění zeleném.

Řekneš mi ano nebo ne, v šumění

zeleném.

Ryba se chytí modré sítí.

a listí dlouho bude svítit. A pak to listí zelené,

ať řekneš ano nebo ne, zase svým nožem popraví

veliký pocink krvavý.

Pod starým mostem, Karla Krále, halí se tichý

prout. Pod starým mostem, Karla Krále, pod starým

mostem, Karla Krále, když mohli bychom klout. Když

mohli bychom klout. Dokud je čas a ryba v sítí,

dokud kolistí.

ještě svítí, keď hnuli bychom neustále pod starým

mostem Karla Krále.

Tak už tu bydlej, ten barák pro kouk.

Jakoby ani nebyl zakletej.

Páni, to je Milady.

Teta Mína už taky má hledáčku, teta Týna, teď ještě chybí teta Karolína.

A už je tu, teď budou mi to kompovídat.

Mám je místo maminky.

Mají se mnou trápení, nikdy nejsem tam, kde mě zrovna chtějí mít.

Tak už se seznámili.

Ale tači.

No pániče, tohle, ty mají vyukanou holku.

Teď si prokádruji, jestli je pitomá nebo ne.

Všimla jsi ho, není pitomá.

Kam ukazuje ten supertík? To jsem se lekla.

Ty jsi jejich? Ano, Blanka Kalistová.

Já jsem Kostia.

Kam ukazuje supertík?

Kdo je to?

Ten skamenělej kluk. Super čertík. Tak co, kam okazuje?

Na náš dom přece. To vím, ale on okazuje na jedno místo ve vašem domě.

Postav se za něj a uvidíš to hned.

No ale to bych musela vylezt na ten podstavek. Tak tam vylez. Co když se to

utrhne? Holka, neboj se.

Až poletíš, tak já tě chytím.

Chytni se pořádně.

Sahni se až k jeho rameni.

Jako když míříš flintou.

No a teď se podívej podle jeho prstu.

Co tam vidíš?

Kulatý okýnko. Dobře, můžeš slést.

Jseš taková k ničemu, potřebovala bys prohnat. Jak to?

No a není to s tebou tak zlý, ani jsi tam nahoře nevřískala.

A jiná by vřískala?

No a měla by řeči.

Ty jsi hodně stonala, viď? Hm, skoro rok jsem nebyla ve škole.

No to se divím, tvůj tatínek je přece slavný doktor, má zlatý ruce.

Jak to víš?

Ale to si tady povydali dva vrapci.

No nesměj se, já rozumím řeči ptáků, ale to musí mít na hlavě tuhle čepičku.

A jak víš, že jsem dlouho stonala? To jsem chytil z jedné družice.

Ale teď mi pověs, co je za tím okýnkem.

No zatím, co na něj ukazuje ten supertík.

Zeptej se třeba támhletoho kosa.

Hm, včera jsme se pohádali, trucuje.

Náhodou, jestli to chceš vědět. Dovím se to stejně.

Náhodou je to okno od maminčiny šatny.

Tvé maminka má tolik šatů? No to bys koukal, jdi si tam z maminční ložnice.

Jak to děláš?

Takhle. Holka, ty máš prsty jak nic.

To musíš tu trávu napnout.

No, tak, zkus to.

Prima, ještě.

Příště ti ukážu hru na osud. Co je to za hru? To mě naučil kouzelník Merlín.

Ale s tou pitomou šatnou mě to štve. Já si tady tejrám mozek.

Kam ten supertík ukazuje? Co je za tím kulatým okýnkem?

No to by se přece Merlin tak nerozčílil. Nechal by supertíka běžet a nenechal by

ho tu takhle tisíc let stát.

Ježišmarja. Co je? To kulatý, to kulatý okýnko. Tak se vymáčkni.

To okýnko není okýnko od maminčiny šatny. Tak vidíš.

Maminčina šatna má taky takový okýnko, jenže nekulatý a tím je vidět na kampu a

nese. Tak proč jsi mi teda lhala?

Tak trochu přemejšlej, je to strašně důležitý, za tím okýnkem musí něco bejt.

Není za ním nic.

Je, jistě tam něco je, ale něco strašného. Co by tam bylo, to by tam

muselo být z dveře.

Já ti teda povím, co tam je.

Je tam obrovská síň a ta síň má místo podlahy zrcadlo velký jak máchovo

jezero. A kdo na to zrcadlo stoupne, ten se proboří, zamrzne v něm a víckrát se o

tamtud živej nedostane.

Mě mohlo být tak velký zrcadlo za takovým malým okýnkem a v tak malým

domě. Možný je všecko.

Myslíš, že je to pravda, že tam něco je?

Když mi nevěříš, tak ahoj.

Kosťo. Musím se učit. Jsou prázdniny.

Mám čtyřku z češtiny, tatí nechce, abych to dohnal.

Ty máš čtyřku.

Teď si se propíchla. Když mám čtyřku, sečna se tváří na obědvaně jako

dospělej. Ty si ale zprostej. Hovk, domluvil jsem.

Víckrát mě tady neuvidíš. Kostě, co jsem řekla? Jseš hloupý a urážlivý kluk, abys

věděl. Já jsem se netvářila. Já jsem se jenom divila.

Kostě, pojď.

Ukaž se.

Nebuď protivnej.

Já už si ti s tím hrát nebudu.

Napřed jsi se do toho hnala teď, abych se v tom hrabal sám.

Tati, puš mi něco pořádného ke čtení.

Počkej, počkej, ty už jsi snad všechno přečetl, ne?

Rozumíš taky tomu, co čteš?

Něčemu oštěná, to mě deprimuje.

Ale teď jsem se pustil do toho slovníku.

Když toho oddám, tak jsem si vypočítal...

že se to dá do maturity zvládnout.

Vem si mi čurdu a jdi za klukama, běž, běž.

Všichni kuci jsou na prázdninách.

Pani Kalistová už přestala hrát.

Ty ji znáš?

No, už jsem jí viděl v zahradě.

To je pane, pěkná, viď?

No, pěkná.

Ty škrábeš.

Ty se holíš denně, viď? Jako pravej džentlmen.

To ti narostlo od rána?

Bohužel.

Já už bych se chtěl taky holit. Ale děti.

Tak jsem se ti dnes seznámil s Blankou.

S kým?

No, s dcerou toho doktora Kalisty.

A docela slušně jsem se s ním pobavil.

Vypadá sice jako vrabec, ale je dobrá.

Nevřízká, i když se bojí.

Jedině trpí zakořeněnými maloměšťáckými předsudky.

Prosím tě.

Poslouchala mě s otevřenou pusou. Ale jak jsem jí řekl, že mám čtyřku z

češtiny, tak se skácela.

To se nedivím, to jsem se skácel taky.

Na to máme různý názory, o to se nebudeme přijít.

Ale ono je vlastně chudák.

Proč?

Narodila se slepá.

Do deseti let neviděla.

Ale pak jí jeden australský lékař vrátil zrak.

Vyprávěla mi, jak jí to bylo, když poprvé viděla svět.

Měla plný oči slzí, jak všechno bylo jiný, než jak si to představovala.

Rozumíš? Myslela si, že tráva je hnědá. A najednou vidí, ona je zelená.

Ukáž.

No jo, měkej, měkej kostia lže, jako když tiskne.

Na lžu.

Slepý od narození si nemůže představovat trávu ani hnědou, ani zelenou, protože

neví, co je to barva.

Ale ona mi to tak vyprávěla.

Proto se ještě bojí lidí a nemá žádný kamarády, jenom mě.

Ta musí mít doma takovej smutnej, šedivej život.

Ale když tráva nemusí být vždycky zelená, může být třeba taky fialová.

Podle toho, jakou mám náladu.

Ty máš nějak moc fantazie.

Fantazie? Ta by měla být jako předmět.

Co to meleš, prosím tě?

Jako předmět ve škole.

Víš co, tati, já si to vyzkouším na blance.

Budu jí dávat hodiny.

Kostňo, pojď sem.

Podívej se na mě.

Já jsem advokát, tvůj dědeček byl advokát.

Co budeš ty?

Fantasta.

Tati, já jsem si dal velkej úkol.

Musím vypátrat jedno velký tajemství. A jaký, prosím tě?

Neřeknu. To už by nebylo žádný tajemství.

Bože, bože, co mně se to narodilo.

mé srdce dcero.

Baf, už tě mám, už tě mám, už tě mám.

Už tě mám, už tě mám. Ještě jednou.

Dobře, ale teďka já jednou teď, já jednou. Ano, ano.

Pojďte jíst, blázni.

Ty máš ale silu. Ty máš silu.

Tak,

tak, dost, dost.

Paminka by se zvolbila.

Do večeři, pojď.

Tak, na to.

Tak co, paníčko, povídej.

Co jsi dělala celý den?

Byla jsem s Kostňou.

Měli bysme je pozvat.

Kdoho? No Dilišově, to je jejich chlapec.

Představ si, dostala jsem dopis od Petra.

Od Petra? Od kterého Petra?

Od doktora Petra, nepamatuješ se?

Já znám doktorů.

Černý Petr, víš přece komu jsme říkali Černý Petr.

Mami, to je ten tvůj tanečník, co ujel do Indie?

Ano. Já se já jdu strašně bojím.

Prosím tě, a co píše ten hysterik?

Poslal dopis ještě na starou adresu.

Píše letné svět, píše, že má rok dovolenou.

Teď bych i chtěl.

Možné, že přijde do Evropy.

Představ si.

To je dobrý, to by nám taky mohl přijít na trh. Ale ne.

Nic takového nepíše.

Chce se podívat na sebe.

Možná to se cestou zestaví tady.

A co ty pacienti?

Tebe zajímají moji pacienti?

No prosím, jestli chceš.

Zrovna dneska jsme tam měli velký fofer. Přivezli nám tam úplně beznadějný

případ. Představ si, vrazil si do srdce kuchyňský nůž.

No. Byl už bezvědomý, jen tak na vrchu pár kape krve, protože nastalo krvácení

do hrudníku.

A to nebyl mrtvý, když se bodnul do srdce? Ne, ne, ne, ještě ne, zasáhlo to

pravou komoru.

Slychlý ho už v autu trdá, narengěna, hned nasál.

To muselo být jako ve filmu.

Viděl jsem, že stačí prosechnout chrupavku u šestého žebra.

To je tady, víš?

Prosím tě, nech to.

Já jsem zapomněl, že jsem v nobr rodině.

Že to přijde během vůlu armény, žili s expresioum divonce tanfa.

Nech si tu svou Franštinu.

Ty si myslíš, že to dítě neví, odžde?

To ti povídej radši, jak to s ním dopadlo.

Ale dobře, žije.

Pani Kalistovi to moc úšelo, viděla jsi?

Já nevím, pro koho se tak oblíká, když je pořád sama.

To manželství prý není moc šťastný.

Říkáte, že on pořád jedí do ciziny, ale ji sebou nikdy nevezme. Prosím vás,

děvčata, nechte je na pokoji.

Když jede služebně, tak přece nemůže brát ženu.

A viděl jsi je někdy spolu?

Dobrý den, kde máte Blanku?

Je doma. Ty na ni čekáš?

Čekám, já jsem Kostě Diviš.

Já jsem si to myslela.

Nemáte nic proti tomu, že za Blankou chodím? Ne, já jsem ráda, že ses ji

ujal.

Nebojte se, já vám z ní něco udělám.

Jak to myslíš?

Ona vidí jenom něco.

Já ji naučím, aby viděla více, než ostatní lidi.

Proč máš ten lupen na hlavě? Ten lupen?

Udržuje mozek v chladu.

Máslo si dává taky do lednička, aby bylo pořád čerstvý.

Nestýská se vám?

Po čem? Jste pořád sama.

Máš moc fantazie. Táta nemá žádnou fantazii a taky to říká.

Přijde Blanka.

Já ti sem pošlu.

Budeš vážně dobrá, myslím.

Kostňo, našla jsem ty dveře. Jsou zamčený, musím vzít klíč, až budu sama

doma. Prima!

Ale sama tam jít nemůžeš. Nevíš, co tam je? Už by ses nemusela nikdy vrátit.

Budeme tam spolu.

Mám do hry na osud novou postavu, tvou maminku.

To je ta tvá hra? Jak se to hraje?

Krásně.

Když se s někým seznámím, nebo někom čtu, věnuju mu jeden takovejhle papírek.

A na ten papírek napíšu všechno, co mě o něm napadne.

A pak ten papírek hodím do škatule a všechno pěkně promíchám. Rozumíš?

A co s tím?

Potom vytáhnu několik papírků a zavřu je takhle v dlani.

A v tu chvíli už to nejsem já.

Je to osud. A ty papírky nejsou papírky, jsou to lidi. A ty lidi se náhodou

sešly. A z toho udělám příběh.

A jaký příběh?

Příběh? Příběh je to, když se někdo s někým náhodou sejde.

Například já se třeba náhodou sejdu s tebou, zamluju se do tebe, pak přijde

někdo třetí... Kostě, co to mluvíš?

Když ty mě nerozumíš! A dár ty příbalhom! A dár ty příbalhom! Přečti

mi, co jsi napsal o mamince.

Klidně.

Krásná žena.

která žije v nešťastném manželství. Jak to víš?

Chodí sama.

A tu krásnou ženu potká něco hrozného. A co hrozného?

Vy zatím nevím.

Ale supertík neukazuje na váš dům.

Tisíc let jen tak.

Kostě, čaruj, čaruj. Uhádni, co se má stát.

To se uvidí.

Podle toho, s kým se potká.

Já ti poradím papírek.

A bude to stát za to?

Napiš si Černý Petr.

To je ta karta, jak zůstane člověku v ruce, prohraje. Co s tím?

Ale to je opravdický Černý Petr.

Tatínek mu říká hysterik.

Co je to hysterik? To je druh cvoka.

Tak co s tím tvým Černým Petrem? Je taky lékař, jako tatínek. A byl to mamenčin

tanečník. Ale její rodiče nechtěli, aby si vzala nějakýho Černýho Petra, ale

pana doktora Kalistu. A ona poslechla.

Jak to víš? A Černý Petr se naštval.

Píděnámu lítalo od pusy.

naset na loč a ujel léčit malomocný. Jak to všechno víš?

Mám v hlavě takovej kyberneťák. Ty jsi řekla Černý Petr, já to tam hodil a

vypadlo tohle. Ale on doopravdy ujel do Indie. Teď je nadovolený v Egyptě,

mamince ho tam tuď psál.

Protože se nakazil malomocenstvím a musí se léčit.

Toho Černýho Petra dám do svý hry, to bude bez vám.

Ty už jdeš?

Ukaž se.

Já tě jinak učesu, jo?

Ukaž.

Pojď si sednout.

Mami, proč jste mu říkali Černý Petr?

Protože byl každému na obtíž jako ta karta.

Ne, to ne, to ti nesluší.

Byl to takový přítel do deště.

Co je ti, ty pláčeš?

Když já jsem tak ošklivá.

Nejsi ošklivá, co tě to napadlo. Jsem, jsem hrozná.

Miláčku, ještě ti není dvanáct.

Když jsem byla tak stará jako ty, tak jsem byla taky hubená. No tak, nepláč.

Běž, omej si oče, tatinek nevidí, že jsi plakala.

Probuď mé srdce, dcero.

Počkej, povačkáš mi mé nejlepší šaty.

Mně se zdá... Mně se zdá...

že se z blanky dělá ženská.

Dovolíte, abych vás doprovodil, slečno?

Týňku, mohl bys mi něco prozradit?

Copak bys chtěla?

Jedno tajemství našeho domu.

Copak náš dům má nějaké tajemství?

Ze zahrady je vidět takový kulatý okýnko, já nevím, kam vede.

Přece nemáme žádný pokoj s kulatým oknem do zahrady. Když nemáme, tak nemáme. Ale

někde přece musí být.

No tak teda je.

Asi, asi je to nějaká třináctá komnata.

Nečetla jsi o té princezně, která bydlela v zámku, kde bylo třináct

komnat? Do dvanácti směla, do třinácté ne?

Ano, ona tam přece vlezla. No co víš, vlezla.

Člověk už to má v krvi.

Vždycky vleze tam, kde mu jde okrk.

Dneska to jsou třeba astronauti nebo transplantace srdce.

Rozumíš? Trochu.

Pod starým mostem Karla Krále paní se tichý prout.

Pod starým mostem Karla Krále, pod starým mostem Karla

Krále, když mohli bych omlout, když mohli bych

omlout, dokud je čas a ryba vstít.

Tak co, kam půjdeme?

Kam chceš?

Tak víš co, vezmeme to nahoru nerudovkou na hrad, jo?

Tak jo.

Venco, ty chlaperel, kolik let jsme se neviděli.

Já to tam nenavrhu, třeba na osmíku, když jsme se jednou za sto let potkali.

Když já tady mám dceru, my jdeme na procházku, víš? Na procházku? To bych

nepřežil. Vem slešnu sebou, dá si limonádu, že jo?

Jak ti říkají? Blanka.

Je to hřích proti tělu, chodit venku v tom horku.

To je ten slavný sochař, víš?

My se teď napijeme něčeho studenýho a potom půjdeme zase dál, Blaničko. Co

říkáš?

Tady jsi taky na zdravým vzduchu.

Tak co pak chceš, limonádu nebo sodovku?

Nic, nemám žízeň. Pane vrchní, jednu limonádu a mně dvojitý štok sodu a hodně

ledu. Mě vermut, kde jsi?

Udělám podle tebe, Jaro.

No, vydaj.

Děkuju vám, děkuju.

Tak počkej, počkej, počkej, je to ještě malá holka, kdepak vedmout.

Na zdraví. Na zdraví, abysme vydrželi národu.

Hlavně ty?

Studenti si o tobě povídají anekdoty, noviny píšou o tvých přednáškách, co máš

za hranicema a ještě takovýhle radosti máš doma. Doma.

Pane vrchní, ještě jednu.

Doma mám Kateřinu. Já ji znám, žádný chyby, už nechtělost sama.

To je na nás moc.

A co je moc, to je příliš.

Všechno ze špatných románů.

Co bys chtěl, nějaká rovnová musí být.

Ty jsi plebejec, totiž lehtí. Takže vy dva se ideálně doplňujete.

A ono to na tom světě vlastně není ani tak špatný.

Mám svoje marody, tady tu malou.

My spolu držíme, viď?

Tak co máš dobrýho?

Rajská polívka.

A co bude dál?

Už se ani nemuseli chodit.

No prosím, já zas můžu jít? Jen běhně seď a jez, ať se trochu zpamatuješ.

Blanko, tak řekni, kolik jsem toho vypil.

Nejlíp uděláš, když si půjdeš lehnout. Potřebuješ to.

Já vím, oč ti jde.

Ty chceš udělat scénu a vždycky před tím dítětem.

V tom se vyžíváš.

Teď zas něco řekni francouzsky.

Blanko, jdi do svého pokoje, já ti tam jídlo přinesu.

Tady budeš, mě budeš poslouchat.

Máma není normální.

Neplač, Prchočku.

Ty jsi moje, víš?

Já nevím.

Tatinek nás nemá rád.

S tou si nic nedělej. Ty jsi moje.

Víš, že jsi moje?

Já myslela, že mě nemáš rád a že nejsem tak hezká jako ty.

Dívej se.

Máme stejné čelo, stejnou pusu.

A teď se usmíjí.

Vidí, že se smíjí, že jako já.

Tak či si, Beatová, nebo moje.

Tvoje.

Co to děláš?

To mě naučil Kostě.

Maminko, s ním je to všechno jiný.

Supertík tančí, tráva kokrhá.

Já tě vůbec nerozumím. No právě, tomu nemůže nikdo rozumět, než my dva s

Kostěm. Jsem ráda, že ty někoho máš.

Aspoň si víc venko, na vzduch.

Galaktický okruh, slyšíte mě? Mluvte, přepínám.

Polez dolů, jsem sama doma a mám klíč o třináctý komnaty. Slyším, spojuji. Cože,

co jsi to říkala?

Mám klíč.

Ukáž.

Pust. Proč tomu říkáš třináctá komnata?

Je, ty tohle nevíš. No přece podle té pohádky, že se tam nesmí.

Já vím.

Vidíš? Všechno k nás jsou čistý, jen to kulatý je zašlý.

Protože se k němu nemůže, tak ho nikdo nečistí. Ale ne, zašlý je, protože je za

ním tajemství.

Pojď, ale samotnou tě tam nepustím. Máme jít opravdu? Už musíme, ale se mnou se

bát nemusíš.

Kde bydlíš ty?

Támhle vpravo.

A kde našli toho oběšenýho?

Copak někdy v noci neslyšíš, jak tu chodí?

Jak bere zakliku u dveří?

Jak skučí v komíně?

Jak tě ťuká na okno?

Straš si někoho jinýho.

Ještě se můžeme vrátit, jestli se bojíš.

Moc mluvíš.

Nic tu není, strašky tle.

Tak tohle je ta tvá třináctá komnata.

Moje, ty jsi si to vymyslel. Já si nic nevymýšlím, když něco řeknu, tak je to

pravda.

Radši se vrátím. Ne, otevřem ty dveře. A co když za nima bude něco děsnýho?

Kousťo, vrátíme se radši.

To je úžasný!

Vidíš to?

To je váza.

Je to kouzelná koule.

S ním se věští.

Váza je to.

Obyčejná váza. On by supertík ukazoval tisíc let seml na to okno jenom kvůli

obyčejný váze. Ta tu není jen tak.

A co ten starý rám? V tom je právě ten vtip.

Ten je tady proto, aby odvedl pozornost od toho hlavního. Když sem vleze nějakej

pitomec, všimne si nejdřív toho rámu.

Nebuď sprostej, je to váza a má nahoře díru. Mylíš se, díru má dole, podívej.

Dám do ní ty svý papírky a teprv teď začne opravdová hra na osud.

Je to přece kouzelná koule, teď začnu zkoušet temný síly. Nech toho radši, ať

se nestane něco hroznýho.

Jak chceš!

Ne, to nedělej!

Třeba by to bylo ještě horší.

Tak dobře.

Začínám. Ale ty jsi to chtěla.

Já to věděl! Já to věděl, Blanko!

Co je to za papírek?

Je to ten, který jsi mi sama poradila.

Černý Petr.

Tanečník tvý maminky.

A když jsi ho nevzala, naset na loď a ujel do Indie léčit malomocný.

Až se nakazil sám.

A teď další.

Zázrační lékařka Gliostro.

Bez bolesti umí řezat ruce, nohy, hlavu.

Tak nevím, kam jsme se to dostali.

Kluci! Old Shatterhand!

Trestá nespravedlnost!

Ochránce nevinných!

To je strašný, jak nám to vychází, banko. A dar ty příbaho!

A dar ty příbaho! Počkej, co je na tom posledním papírku?

Tvá maminka, krásná žena, žije v nešťastném manželství a potká jí něco

hroznýho.

A kde je ten kagliostro, který bez bolesti umí řezat ruce, nohy, hlavu?

To je přece... Ovšem, tvůj tatínek, slavný chirurg.

A kde Old Shatterhand?

Ochránce vinných.

Můj táta!

Ten je přece obhájce.

Co už lidí vysekal?

Prosím tě, Kostňo, nehraj si s našima.

Když už jsem začal, tak toho nenechám.

Především je tady ten Černej Petr.

Je v Egyptě na dovolený, ale nevím, proč by neměl přijet do Prahy.

Tak to by bylo.

Pak tu máme advokáta a doktora.

Co s nima?

To je přece jasný!

V každém příběhu je advokát od toho, aby obhajoval a doktor, aby někoho léčil.

Tak teda, Černej Petr přijede do Prahy a jeho první bude žena vštiví tvou

maminku.

Zamluje se do ní a ona do něho.

Co si myslíš? To já nechci. Tak dobře, on se zamluje do ní.

Ale tvůj tatínek se to dozví, vyžene ho z domu, tvou maminku zamkne na klíč,

nebude jí pouštět ven a jídlo jí bude podávat okýnkem. To já...

Jenže Černej Petr se nevzdá. Bude chodit kolem domu.

Vidím jeho černou postavu před vaším domem. Ve dne v noci bude chodit kolem a

jen se dívat.

A jednou ho tatínek překvapí s maminkou, vezme revolver a zastřelí ho.

Neboj se, můj tatínek ho z toho vyseká.

Proč brečíš?

Nebreč.

Nesnesu, když ženská cedí.

Byl to tak prima román. Já už jsem byla s maminkou šťastná a ty to všechno

pokazíš. Já za to přece nemůžu, že mně to tak vyšlo.

Kostě, víte, že se nic nestane?

Víte, že to byla jenom hra.

No jasně. Ale ty tomu věříš.

No když jsem si to tak krásně vymyslel, tak tomu musím věřit.

Jinak už by to nebylo tak hezký.

Ale už na to teda nebudeme myslet.

Tak čau, Sora.

A drž se.

S tebou je to k zbláznění přímo.

Pani Kateřino,

jste nezestádla ani o jediný den.

Prosím.

To je od vás, milé pane doktore.

Proč pak jste nás zanedbával patnáct let? Sám nevím, jak to uteklo.

Vědecká práce potřebuje člověka celého.

Přesto moje první kroky směřovaly k vám, pani Kateřino.

Rovněž k panu primáři, kterému se velice obdivuji.

Tam je moje dcera Blanka. Pojď sem Blanko a pozdrav pana doktora Petra.

Přijel k nám z daleka.

Vy jste ten doktor Petr z Indie?

Máte něco proti Indii, slečno Blanko?

Já... Já musím za kostěl.

To je ten nešťastný věk. To víte, jedenáct.

Pojďte dál.

Vy to musíte natravit.

Doufám, že nám povíte, co jste všechno zažil.

Samozřejmě.

Co je, co se stalo? Přijel.

Černej Petr? Je u nás, zrovna tak, jak jsi to předpověděl. Blánko, neblbni. Teď

jsem s ním mluvila. Fakt? Fakt.

Čestně? Čestně.

Tak ono mě to vychází.

Ono mě to vychází.

Blánko, uznej, že jsem kanon. A ty z toho máš radost?

Jak by ne?

Když se to začíná dít, tak jsem si to vymyslel. Co když se stane i to dál?

Tak, že se to stane.

Maminka se zemluje do Petra a Petr do maminky.

Mělo by to tak bejt. Se všim, i s tou vraždou.

A ty se na to budeš koukat?

Já za to přece nemůžu, že mně to tak pěkně vychází. Jsi zle jasobecký kluk.

Máš radost z toho, že se u nás stane takový neštěstí. Už tě nechci ani vidět.

Blanko, neblázni.

Vždyť jsme si tak bezvadně hráli.

Ale víš co?

Musíme si na ní dát pozor.

A stejn trochu aperitiv. Ne, děkuji vám.

Prosím trochu vody.

Jste známi až v Sanži.

Byl jsem tam tak osamělý.

Ta radost slyšet vaše jméno.

Heilbreck, profesor Heilbreck vás citoval.

Vaší modifikaci operační metody nádorů, co tlačí na Chiasma Opticum.

Taková osamělost tam.

Nechcete se vrátit na trvalé domu?

Kam domů?

Ztratil jsem... Však víte, co myslím, pane primáři.

Ztratil jsem, ať jsem nejvíce stál.

A tam?

Tam mám palác.

Nemocnici, o jaké se kolegům v Evropě ani nesní.

Dolary, neomezené prostředky, jedinečný ústav.

Studoval jsem azijské choroby.

To je fantastické. Ten váš ústav bych chtěla vidět.

Serum proti azijské lepře, to je můj objev.

Světový úspěch.

Ano, už proto by stálo za to žít sto let.

To vám závědím.

A já tady pořád sedím, léta utíkají a nikam se nedostanu.

Ale teď mi proměnete, musím připravit večeř.

Gratuluji vám, pane kolego. Já se nedivím té americké společnosti, že vás

tak zahrnuje penězi.

Ty pak jste se hnal tu jízvu na čelné.

Jízva?

Ach, jízva.

Taková intimní historka. Žena našeho manažera. Pěkná, ale velmi žádlivá.

Taková malá, směšná dámská hračička, ten její revolver.

Jednou...

Namířila na mě a... Tady v čele mi zůstala kulka.

Kdybych se vám dostal do rukou, co byste udělal?

Trepanoval byste mi lebku, že?

To bych musel vidět rentgen.

Trepanoval byste mi lebku?

A vidíte?

A doktor Peters ne.

Doktor Peters v Delhy prostě mi ji nechal v hlavě.

Jsem živ.

Živ a zdrav.

Vidíte něco na mě?

Rád bych viděl víc.

Přijďte za mnou.

Uděláme rentgen.

Za pár minut uvidíme, jak to s vaší hlavou dopadá.

Ne!

Ani mě nenapadne.

Já tady nejsem jako pacient.

Jsem nemocný.

Nervy.

Nevím, co mluvím.

Právě, tak jsem to bral. Pojďte, projdeme se před večeří trochu na

čerstvém vzduchu, ano?

15 let, chápejte. 15 let. Člověkem vzpomíná.

Lituje. 15 let.

Steká se, pláče, nenávistí, s teskem a

láskou.

Ano, pane primáři, i láskou.

Vy nevíte, co to je samota, chlast, promarněný život.

Co jsem udělal za ten čas?

Nic.

Nic z toho, co jsem chtěl. A vaše sérum proti azijské choleře?

Žváz ty hloupé vytahování.

To je můj palác, ústav.

Špinavý barák to je.

Mravenci v operačním sále. A škorpioni.

Ten článek v Hetmerisch Mandlat, co vás tam citovali.

Všiml jsem si náhodou vašeho jména.

Posílají mi to, nečtu nic.

Sajma s ním zatápí.

Uklidněte se, nesmíte se rozčilovat.

Vážený pan primář Kalista provádí jakési modifikace.

Naučil jsem se to naspaměť, pane.

Když se Saima zeptala, čemu se pán směje, řekl jsem jí, ne, pomyslel

jsem si to.

Jak pak se mám nesmát, jestliže člověk, kterého mám na světě nejraději, dělá teď

jakési...

Modifikace je slavný.

Modifikace.

Plodí děti s Kateřinou.

S Kateřinou.

A já tu zatím, tu.

Sajma má drahá.

Je to malá špínavá javanka, abyste věděl.

Děsná, hubená, svinská, omezená.

S ní tam piju, s ní tam spím.

Jaká pak práce?

Jsem vyhadlý, vyhořelý.

Chodím, flinkám se.

Hlava praská.

Biju čelem o stěnu.

Svinská javanka.

Dupno.

Peklo.

15 let.

Peklo.

Všecko pryč.

Zůstala jenom ta kulka.

Hlavě.

Jsem tady teď, abych se s ní pochlubil.

Neberte mi ji.

Ať si tam jenom zůstane pod helem.

Přece mi nechte aspoň něco, když už jste mi vzal všecko.

Nebuďte sentimentální, nejsme kluci.

Nejenom Kateřinu.

Vy jste mi vzal smysl života.

On se rozčiluje, těsně. To kvůli mamince.

Ale ne, vůbec, on to asi bude cvok. A co budeme dělat?

Jdi domů, já budu hlídat.

Kdyby něco, tak mě zavolej, já hned přijdu.

Vy to víte nejlépe, protože už tehdy jste byl uzdávaný slavný, ale na mě už

nic nezbylo.

Tohle si doopravdy myslíte?

Ještě si o tom budeme muset promluvit. Rozhodně je dobře, že jste si to

nenechal pro sebe. Už je vám líp, vidíte.

Jestli vám mohu radit, zůstaňte nějaký čas mezi náma. To vás zase postaví na

nohy.

Děkuju vám, že jste mě vyslechl.

Promiňte, jestli jsem byl příliš agresivní. Normálně jsem přátelský.

Docela dobře vychován.

Máš čistý ruce, ukaž.

Proč tak dlouho maluješ? Abych se vám líbila.

Já ho nechci ani vidět, ať jde pryč.

Co to povídáš?

Maminko, prosím tě, pošli ho pryč. Nemluv hloupostí, když jsme ho pozvali.

Prosím tě, maminko, uvidíš, že se stane něco hroznýho. Máš moc fantazii, jako

ten tvůj kamarád s úperem na hlavě. Tak rychle se uprav, umej si ruce.

Za chvíli se bude nosit na stůl.

Divíš se, že jsem modlím?

Odpuste, zapomněl jsem, že jsem znovu v Evropě.

Víte, v tropěch je to jiné.

Můj manžel je neznábok, z toho si nesmíte nic dělat.

Vás stále vidím jako děvčátko.

Pamatuju se,

v neděli jste chodila pokaždé do kostela.

Taková útlá, štíhlá, bledá.

Jako vaše dcerka.

Ježišmarja, začněte už jíst, nebo ukousnu ku stolu.

Promiňte mi, pane primáři, vždyť jsem paní Kateřinu neviděl tolik let.

A je na co vzpomínat.

Pamatujete se, paní Kateřino, na tu dokončenou na žafíně?

A vzpomínáte si...

Jak to bylo s tou kytičkou fialek?

Na takové detaily si sama nepamatuju.

Pro vás to jsou detaily?

Pro mě jsou to ty nejpěknější okamžiky mého života.

Vlánko, jak se to chováš?

tak buď přestaneš zlobit, nebo hnepem!

Vám nenaleju, vypijete jen minerálku.

Vy jste abstinen.

Od toho úrazu jsem na sebe opatrný.

A jak se vám to stalo?

No, jakási katastrofa železnicní, jakási traverza, nepamatuji se.

A zachraňovali jsme raněné.

Ale nemluvme už o těch ztracených dnech.

Škrtněme je.

Nic jste se nezměnila, paní Kateři.

Jste vážně pořád pěknější.

Mně se to snad jen zdálo.

O těch tropech, o těch strašných chorobách.

Děkuju. Ale škrtnout patnáct let, to by se naše Blanka vůbec nenarodila.

To nejde, já jsem se narodila. Já jsem tady.

Vidíte to?

Život. Život jde pořád dál.

Přicházejí noví lidi, nedá se to zastavit. Blanka má pravdu.

Dneska jsme tady a to platí, pane.

Vám se to řekne.

Vy jste šťastný člověk, pane.

Já vím, jste býval moc zábavný společník a velmi dobrý tanečník, že jo? Zkrátka

udělal jste chybu.

Neměl jste ujet do té sakrabonie.

Mohl z vás být oblíbený ženský lékař.

Takový zábava, vidíte?

Duše společnosti.

Šašek domácí, pravda?

No děkuji úctivě za kompliment.

Vy si myslíte, že já jsem chtěl o tuto diet?

Ne pane!

Já jsem musel, poněvadž mě ho tu někdo vyštval.

A vy dobře víte, kdo.

Já

to

tak nemyslel.

To byl jenom špatný vtip.

Ne, ne, já vím, že jsem tu byl na obtíž.

Pane doktore, pojďte vedle, vypijeme si černou kávu.

Promiňte. Prosím vás, už jsem říkal panu primáři, jsem na tom špatně.

Nervy. Nesmíme pana doktora moc umnavovat, prosím.

Tvoří se jí. Komu?

Mamince.

Já mu něco hodím na hlavu, ale teď je mu špatně.

Nervy.

Pojď sem, děvenko.

Jak se ti líbí strýček Petr?

Nenávidím ho.

Řek mi, že jsem se ještě nenarodila.

Tomu neodpustím.

Děkuji ti, Blanko, aspoň ty mě bereš vážně.

Jenže já jsem to právě teď myslel žertem. To je strašně zajímavá věc, když

si něco vážně všichni myslí, že mluvím do větru.

Když jsem vám řekl, že vás mám rád, Kateřino,

a vy jste se rozesmála.

Počkejte, to není pravda.

Takové věci se ženy pamatují.

Ano.

Možná, že se mi to zdálo.

Ano.

Hele, váš smích.

Slyším dodneška.

Jasně.

Jasně!

Promiňte, paní Kateřino, pan profesor mi rozumí. Pojďte se mnou, rychle, pojďte

se mnou.

Tak co, už je vám líp?

Nic mi nebylo.

Ovšem, jen taková chvilka roztržitosti, vidíte?

Jsem přepracovaný.

Zřejmě.

Proto vás také poslali na zdravotní dovolenou, že?

Musím se tam vrátit?

Samozřejmě, samozřejmě.

Co to děláte?

Zajímám se o vaši hlavu.

Snad by se vám dalo pomoct o ty vaší roztržitosti.

Řekněte rovnou.

Epilepsie, že?

Ano. Máte podezření na temporální epilepsii.

Ne, nemám podezření. Vy jste opravdu nemocný.

Ale snad by se to dalo chirurgicky spravit.

Kdybyste potřeboval, můžete vždycky přijít. Třeba v noci.

Chci vám pomoct, pochopte to.

Vím, jak tomu udělat konec.

To bude k nesnesení.

To je šílený.

Co to s ním bylo?

Už na to přešlo.

Horoučí seti. Všel domů.

To bylo, co?

Já se ho začínám bát, musím sem radši jít.

Buď tak laskavá a udělej mě výjimečně něco kvůli.

Já ho chci pozorovat, je to ohromný případ.

Když přijde, dělej, jako by se nic nestalo, ano?

Snad toho na tobě tolik nechci.

Ježíši koz, že udělej něco, ať se to zastaví, ať se nestane to, co si

vyčarová z té kouzelný koule.

Osud je osud, proti tomu nic nezmůžeš. Musíš, musíš něco udělat, nebo tě už

nechci ani vidět. Já ti vůbec nerozumím. Tak nebreč zase.

Já tu kouli teda rozbiju. To něco pomůže. Jasně, sama říkáš, že to

zavinila. Uděláš to vážně.

Vážně, hned.

Dobrý večer, Blanko. Je, vy jste přišel. Není maminka doma?

Myslím, že ne.

Ne, není. Viděla jsem ji, jak jde prý časy před hodinou.

To nevadí.

Já počkám.

Ale ona se vrátí třeba až pozdě.

Ahojte venko.

Vy vypadáš.

Kdepak jsi se tak strašně zmazala?

Byla jsem. Tati Černej Petr je tu zás. No dobře, já jsem mu to dovolil.

Prosím tě, nepouštěj ho sem. Mně se o ním zdávají takový hrozný sny. Aha, tak

to je po těch hruškách. Nemáš se na noc tak předspávat.

Dobrý večer, doktore.

Zbalila jsi mi ty věci, prosím tě?

Máš to všechno ve svém pokoji. Já totiž letím večer do Londýna na kongres.

A smím se zeptat, o čem bude ten váš referát?

Nesnad o léčení temporální epilepsie operační cestou?

Něco podobné, jo. Jak jste to uhodl?

No přece vím, proč se o mě tak zajímáte.

Ale aby všechno bylo jasné, pane profesore, já se operovat nedám.

A už rozhodně ne od vás.

Prosím tě, proč ho pořád provokuješ?

Protože mě zajímá. Čím dál, tím víc.

Co se děje?

Kostňo, nechtěj, abych ti to říkala.

Viděla jsem něco hroznýho. Tak to řekni. Teď to nejde.

Ty jsi opravdu rozbil?

No, rozbil. Tak to nebylo nic platný.

Při cejtra.

Už se nemůžeš držet s tátou za ruku.

Teď už jsi velká.

A to už si nebudem hrát na mrtvýho.

Posledně se mně zdálo, že tě to přestalo bavit.

Jestli pak mě máš, Blanko, ještě ráda.

Nebo jen mámu.

Oba vás mám ráda.

A neříkáš mi to jen tak.

Totinku, prosím tě, nejezdi nikam. Proč?

On nám chce maminku ukrást.

Kdo, prosím tě? Černej Petr. Maminka se mu líbí. On se líbí.

Jak tě

mohla taková věc napadnout?

Já je viděla. Tady na cestičce vyznával mamince lásku. Drželi se za ruce.

A pak zašli tamhle za to křoví.

A tam se objímali a líbali.

A ty jsi to viděla?

Viděla.

Bůh ví, co jsi viděla.

Takhle je možná.

Co, Kostě? Už se spolu nekamarádíte?

Ale jo, maminko.

Co to s tebou je?

Nic, bolí mě trochu hlava.

Tak si jdi lehnout.

Pá dobrou nic.

www.hradeckralove.org

Jsem primáře Kalisty na kampě.

A co mne záleží, kdo mluví.

Právě jsem ho zastřelil.

Můžete si pro mě přijít?

Prvé se dívala.

Děvenko, slyšíš mě?

Zase o sobě nevím.

Zapně!

My jsme tam neměli chodit. Do té třinácté komnaty.

Kusťo, mně se zdálo, že tatínek umřel.

Že ho zabil Černej Petr.

To se ti nezdálo.

Je to pravda.

Lanko.

No tak.

Podívej se na mě.

Kostě, to je moje vina.

Já jsem neměla tatínkovi říkat, že jsem je viděla s maminkou, jak se líbali.

Tak ty jsi je doopravdy viděla?

Viděla.

Myslím, že jsem je viděla.

Tak viděla jsi je, nebo ne?

Viděla.

Zašly do křovy a tam se jistě líbali. A viděla jsi je, jak se líbali?

Ty jsi přece říkal, že to tak bude.

Kdybych to tatínkovi neřekla, tak by se nevrátil.

Ne,

ne, já vím, proč se to stalo.

Já jsem tu kouli nerozbil a hal jsem ti.

Řekl jsem, že jsem jí rozbil, ale zatím jsem jí nerozbil.

Já se z toho zblázím.

Planko.

Prosím tě, odpust mi to.

To všechno já, paní Kalistova!

To všechno já!

Co to děláš, člověče? Chceš zapálit dům? Počkej.

Nech toho, prosím.

Tak, jdi pryč.

Pozad na té jistě.

Tati, všechno ti řeknu. Já jsem zabil primáře Kalistu.

Tak a teď už toho mám dost. Pojď sem.

Tati, to není možný, tohle jsi mi neudělal. Nech toho, bude tě to mrzet.

Já jsem musela spálit tu hru na osud, celý deště s ní zavinilo to kouzlo

třináctý komnaty. Taky kouzlo, já ti to fantazírování zatrhnu, uvidíš.

Tati, všechno ti řeknu, já jsem pokoušel temný síly a vešel jsem do třináctý

komnaty, kam se nesmí a tím se to všechno stalo.

Kalista místo, aby odjel do Londýna, se vrátil, protože žádal na paní a doktor

Petr ho zastřelil.

Prosím tě, bylo to jednoduše takhle.

Letadlo odkládalo start, dokud se nezvedne mlha, Kalistovi se nechtělo

čekat, tak se vrátil domů.

Ale proč se mu tam nechtělo čekat? A proč se doktor Petr zastřelil? V

záchvatu šílenství.

Kalista studoval jeho padoucnici. Ti lidé mají někdy vražednou mánii, říká se

tomu furor epilepticus.

Tak ty si teda myslíš, že jsem nic nezavinil?

Už to pust z hlavy, prosím tě, vždyť je to všechno úplně jasný. Doktor Petr se

sám přiznal, ne?

A co když to byla přece jen vražda ze žádlivosti.

A on ten záchvat jen předstíral.

Jak to?

No, myslel na to celých patnáct let, co byl pryč.

A jenom kvůli tomu jsem přijel.

Ale to je taky možný, to přece nemůže nikdo vědět.

To by ovšem bylo hrozný.

Tak vidíš, že to nevíš tak jistě. A tebe jsem měl

taky ve hře, tati.

Kosťo, mě vynech.

Ten konec příběhu mně prozatím nevyšel.

On se měl tatínek správně zamilovat do pani Kateřiny.

Ale Blanka se svou maminkou jsou buchví kde a já jsem to zůstal sám.

Proč se to všechno stalo?

Že by to bylo tak, jak to říká táta?

Nebo se to stalo proto, že jsem si to vymyslel?

Nebo si něco divného vymýšleli oni?