Original subtitles

Parnavé mračno těžkých osudů

stín ještě nevrhá na slunné stráně,

kde tráva větrem vlní se a jasné vody tryskají.

Lid volný žije v horách volných,

však nesvár přec už svoji zhoubu koná.

Dvě knížata se v zášti potýkala,

než zrozen Radúz byl a Mahulena.

HUDBA

HUDBA

HUDBA

HUDBA

HUDBA

Už zdálo se mi, že soumraku těch stromů konce nebude.

HUDBA

Co jsem to učinil?

HUDBA

Ta krev je horká, jak mi tryskla v tvář!

HUDBA

Kde jsem?

Je ráno.

Slunce vzlétlo znovu.

Zlatý pták.

Radúzi.

Jak jsi mě našel?

Tak často v divném snění jsi hleděl sem

k těm dálkám, jež věčně hrozí Maguře. Co tě sem lákalo?

Co nás vůbec láká? To, co je pro nás neznámé.

Tajuplnost lesů, jež vidím černati se na obzoru.

Vysoké štíty hor, jež mladá zora do zlata

a do růžova každé ráno zlíbá.

Ty zkazky chtěl bych znát,

co jim vypravují oblaka.

A oblakům a ptákům závidím, že zírat mohou volně z nebes

až na dno dolin hlubokých.

Nic jiného než doma neuvidíš.

Kdo vypravoval mi o slunci, že má svůj zámek někde v Matře?

Tak budíte v nás touhu po tom, co není.

A co nám pak věčně schází.

Uprostřed černých lesů jsem dnes v noci ten zámek viděl.

-To zdálo se ti před chvílí. -Ne!

HUDBA

Bloudil jsem lesem a zahlédl jsem náhle jelena.

Bílého jako padlý sníh.

Chvíli stál, vábil mě a lákal.

A vždy a vždy zas prchal hlouběji do lesa.

Až rozzloben tím dlouhým, marným bojem, chytil jsem jej za paroh

a vrazil mu meč svůj do boku.

Klesl a vzdychl jako člověk.

HUDBA

Jsi příliš lítostivý.

Běžel jsem naslepo a pojednou řídl les a na louce

plné květů jsem uviděl velký, bílý dům.

Byl lunou postříbřen. Tři panny stály na louce.

Dvě z nich zpívaly a hladily každá bílého jelena.

Ta třetí stála opodál a mlčela.

Ten jelen, jenž krví zbrocen ležel v hvozdě, byl její.

A byla smutná mojí vinou.

Šel jsi blíž?

Prchal jsem do lesa.

Ale tímto stromem zde, jenž v noci zdál se jako oblak

zelenošedého dýmu, hleděl měsíc na mne.

Jako bych viděl její bledou tvář mezi temnými čarami větví.

HUDBA

Jsi pošetilý a já poslouchám.

Mám obavu, že stojíme na půdě krále Stojmíra.

HUDBA

HUDBA

HUDBA

Myslím, že tímto směrem běží naše hranice.

Pojď! Proč váháš?

Váhám, protože tvůj spěch se až příliš útěku podobá.

Kdyby se dozvěděli, že jsem odtud utíkal...

Oni se to nedozvědí.

Protože to neudělám.

Vydáš se tedy v ruce nepřátel?

Proč spěcháš tak?

Je milo zde.

Vážky nad vodou.

Toť neslýchané! Tak blízko domu zabít jelena.

V tom vidím vzpouru.

Proč je král Stojmír nepřítelem mého otce?

Protože byli kdysi jak rodní bratři.

Ta nenávist je vždycky nejprudší,

co zaujímá místo lásky dřívější.

Pojď, Radúzi.

Je to cizí meč. Ta práce není zdejší.

Oba vzplanuli láskou k jedné dívce. Ona zvolila tvého otce.

Je to tvá matka.

A to je vše.

Rozděl muže.

Kruhem objedeme kraj.

Král Stojmír pojal ženu z rodu knížecího, ale zlou.

Ta nedala mu nikdy zapomenout.

Žárlivě rozdmýchávala žášť proti tvému otci,

proti tvé matce. Proti nám všem.

Věř, že by tě zabili, kdybys jim přišel do rukou.

HUDBA

Buď zdráv!

Jste cizinci.

Zabloudili jsme. Kdo vládne touto krajinou?

-Kdo jiný než náš pan král. -Který?

Král Stojmír.

A daleko je odtud na hranici?

Tam je. Blízko.

Dobrá.

Pověz mi ještě, komu patří ten velký, bílý zámek za kopcem?

Panu králi, komu jinému?

Přebývá tam vždycky, když plody zrají.

Ale to je teď.

Ano, jsou na zámku.

I Runa, jeho žena, a její tři dcery.

Jsou tedy tři.

-Jsou krásné? Ty je znáš? -Jak bych je naznal. Krásné jsou.

A jedna z nich je dobrá jako matka země.

Když naše dítě stonalo, plakat jsem ji viděl.

Ta svítí. Je to zlato?

Ano.

To je jako ve snu. A ta hlava zde má korunu.

Obraz mého otce.

HUDBA

SMÍCH

-Co ty, Mahuleno, stojíš stranou? -Zdá se ti snad o něčem, co není?

Co nebylo a nikdy nebude?

O kralevici letícím na stříbrném koni oblaky?

SMÍCH

Proč se mi posmíváte?

SMÍCH

Jsme zlé, viď? Že jsme zlé?

Netrapte mě, sestry.

Jsem smutná jen, že můj jelen zaběhl do lesů.

Byl rozumný a přítulný.

A přec mě opustil.

Je vidět, že mě neměl rád.

Až chytnou jelena, dej ho zmrskat!

To spíše sama bych ty rány snášela.

SMÍCH

Co to hrají?

-Nevím, snad na vítání ptáků. -Na labutě a pávy.

HUDBA

HUDBA

HUDBA

Neviděl jsi celé ráno člověka? Na to se tě ptám!

Před chvílí jsem zde viděl šuhaje.

Tak dobrý byl jak krásný.

Mám po něm památku.

A kterým směrem šel?

Tam zmizel.

A na tom penízu je hlava jeho otce. Sám to řekl.

Peníz krále magurského.

Jeho syn. Je v našich rukou. Je náš.

(Křičí) Je náš!

I kdybys chytrý byl jako pták a okřídlený,

teď neujdeš, magurský kralevici.

HUDBA

HUDBA

HUDBA

HUDBA

HUDBA

SMÍCH

HUDBA

SMÍCH

HUDBA

HUDBA

Nerad přerušuji vaši hru.

Ten jinoch zde je krále magurského syn.

Můj tedy a váš nepřítel.

Zabil zasvěceného jelena

o němž jsme mysleli, že zaběhl do lesů.

HUDBA

Že jsem to ubohé zvíře usmrtil, to vyčítám si sám.

Však nevěděl jsem, že je váš a že je zasvěcen.

Jsi kralevic z Magury. A to je větší hřích.

Je to tvůj meč?

Ty mlčíš? Chceš to zapírat?

Uvěřím ti, když prokleješ magurskou královnu.

Jsem Radúz,

kralevic magurský.

Tys přišel v nenávisti. Přiznej se!

O nenávisti proti vám mnoho nevím.

Neměli bychom se králi, Stojmíre, spíše milovat,

když ve světě kolem nás je tolik zášti?

Nech sladkých slov.

Vím.

Spoutanému sluší jen hrdost.

Tvou hrdost zkrotím brzy, však uvidíš.

Nach tvého roucha je jak krve proud.

O krvi nemluv, nebo svůj závoj ve tvé omočím

a pošlu jej tvé matce jako dar.

Ty nejsi žena!

Jak se opovažuješ?

Králi, Stojmíre, proč trpíš hanobení svého zajatce?

Těch hádek, Runo, dost.

Zab mě, ale jeho pusť. Výkup nesmírný ti král můj vyplatí.

Možná, že jeho smrt mi dražší zlata bude.

Přibino,

pod tvou stráží Radúze ponechám.

Jeho pusťte, aby donesl domů svojí novinu.

Zajatce uvrhněte co nejhlouběji do staré věže.

Do tmy, mezi havěť vhoďte jej.

Radúzi, můj kralevici.

Mé matce řekni... Ó Radovide.

Mlč, Radúzi. Vím, co říci chceš.

HUDBA

Ó nebe, slunce zářící,

jste svědky našich neslýchaných křivd.

HUDBA

Tys mlčela, neposmívala se mému neštěstí.

Teď vynahradíš, co jsi zmeškala.

HUDBA

Napij se.

Já jako malou viděl tě,

jak jsi stála opodál

a z úzkostí jsem čekal, že budeš také zlá.

Proč pláčeš?

Řekni!

Nemohu nic, než plakat.

Kdo jsi?

Mahulena.

HUDBA

Král je můj otec.

Neměj ho v nenávisti, můžeš-li.

HUDBA

Mahulena!

HUDBA

HUDBA

SMÍCH

Ty jasné, čisté, zlaté slunce,

svou krásu na nás lij.

Svou krásu a svou milostnost.

Nechť záříme jak obraz náš z modré této vody,

jež prosvětlují tvoje paprsky.

Ty jasná záři nebes, dej mi svou dobrotu

a vyslyš mě.

O krásu neprosíš?

K čemu?

Dnes velká bude hostina a mnoho hostů z daleka.

-Je hrdá. -SMÍCH

HUDBA

Ty vlasy na hlavě, jaká to tíž.

HUDBA

Co bylo předtím, než ho přivedli?

Což bylo dříve něco?

Zpívala jsem.

Těch 12 panen změnilo se v holubice, sedly na javor

žalostně vrkajíce a pravily:

"Kdo velké naše hoře by prozradil, ať oněmí."

HUDBA

Ne, tak to není.

Či snad přece?

HUDBA

PLÁČE

Radši nebýt na tom světě, nebýt.

Mahuleno,

to mi rve srdce, když tě vidím plakat.

Radko, je tvoje dítě zdrávo?

Vím, co tě trápí.

Nelekej se!

Kdo by to velké hoře prozradil, ať oněmí. Jako v té písni.

Můj dobrý Radko.

O Radúzovi rád bych s tebou mluvil.

V té věži není již.

Kde je, kde trpí Radúz?

Já nedovedu mluvit obratně

a nevím, zda tě potěším, či zarmoutím.

Mluv, vraždíš mě.

Runa, královna, tvá matka,

jej dala přikovat ke skalnatému štítu hory.

Proč jsou na tom světě srdce z kamene?

Jsou zase jiná - jak to tvoje. V tom je spása všech.

Radko, mluv!

Slyšel jsem vše. I strašné Runy zaklínání,

tu černou modlitbu, jež vyletěla z jejích úst.

Je mi úzko.

Klíč od pout Radúzových do propasti hodila. Padl k mým nohám.

Tys bílá jako měsíc a dobrá jako matka země.

Zde je ten klíč.

Radko! Kdo ti to oplatí?

Buď rozvážná.

Budu chytrá jako pták.

HUDBA

Vyhýbá se nám zdaleka.

Ty příliš tvrdá jsi a přísná.

A Mahuleně křivdíš.

To dítě nemohla jsem nikdy milovat.

Proto snad, že její porod stál tě téměř život?

HUDBA

Zdálo se mi, že ve mně zraje, co mě rmoutit bude.

Je pokorná a tichá.

Jen domluv, jako ta, o které celý život sníš

a kterou jsi miloval před naším sňatkem.

Nechme toho!

HUDBA

Ten její smutek a ta její bledost,

ty její dlouhé vzdechy, hluboké a tiché.

Od které doby to vše pozoruješ?

Co zajali jsme Radúze.

Už není ve věži.

Ta skála pevná je jak moje vlastní vůle.

Ta železa jsou silná jako osud.

HUDBA

Co tedy chceš?

I kdyby našla Mahulena cestu k němu, pouta mu nesejme.

Klíč leží na dně propasti a ta ho nevydá.

Však pouhé pomyšlení, že Mahulena miluje Radúze...

Zde, ten nůž.

Tys uhodl.

Jde z tebe hrůza.

Jak slabí jste vy muži.

Tak jako milovat, i nenávidět umíte.

Zab Radúze, tak Mahulenu zachráníš.

Ne, nepotřísním se tou krví. Dost jsem ti povolil.

HUDBA

Proč tak dychtíš po jeho životě?

Našla jsem skryté vody tvého smilování, když jsi jednou pravil,

jak Radúz podoben je matce. Rád bys jí vrátil syna.

Té, kvůli níž jsem tolik trpěla.

Po celé mládí, v noci, když jsem hořem nespala,

jsi šeptal její jméno. A já tě milovala.

Prokletí!

Co se to s tebou děje?

HUDBA

Nech minulost a její stíny.

Ta zapadla.

Ne, žije! Říkají, že jsem zlá.

A že mne trpkost kojila a hoře krmilo.

Kdo tohle ví? Jsem z toho všeho až chorá v duši

a hnusí se mi celý svět. Dobro, zlo. Živel jako živel!

Ano, jsem zlá.

Jsi vášnivá.

A ty jsi dobrý. Říkají to tak.

Nevidí, že pouze slaboch jsi a sobec.

Ty jsi povolil, abych přikovala Radúze k tvrdé skále.

Bylo to nepohodlné, mít vězně na očích,

když čekáš hosty. Přiznej se!

HUDBA

Povol, vydej mi Radúze.

Můj vlastní lid už reptá.

A kdybych se násilím zbavil Radúze, povstane celá Magura.

Jen řekni, že se bojíš.

Dráždíš mě.

Jak pravda vždycky dráždí viníka.

Ženo!

Ty hřeješ na svých prsou hada.

Zradí tebe, mne, nás všechny.

Ty netušíš, co láska z ženy učiniti dovede.

HUDBA

Ne, nevěřím v tu lásku Mahuleny.

Chceš důkazy?

Ale řekni, vydáš mi konečně pak Radúze?

Co chceš udělat?

Připravila jsem nápoj, jenž ho bleskem do stínu noci strhne.

Kam mě to vlečeš?

Buď mužem, Stojmíre, a řekni ano.

Nuž, buďsi, Runo.

Ne!

Ty jsi řekl: "Buďsi". Bude tak!

HUDBA

Živo, Prijo, hledaly jste nás?

Vyhlížely jsme hosty.

Ty, Mahuleno, ty se netěšíš?

Jak bez duše chodí a nemluví. Kam postavíme ji, tam stojí.

Je to pravda, Mahuleno?

Pravda? Já zamyslela se.

A nad čím, dítě?

Nevím už.

Je jak mátoha.

Nuž, nechte ji a samy slyšte tu novinu.

Váš otec je nad ní zaražen a smutný.

Tak je to tedy smutná novina?

Jak pro koho?

Ten zajatec, ten kralevic,

ten Radúz, co nám tolik hněvu způsobil...

Co je s ním?

Je mrtev.

Náhle zemřel.

Ó Runo, ty jsi ji zabila.

Mahuleno!

Dítě!

Mahuleno!

Je dosti výmluvná ta její němota?

Chceš ještě další zkoušku?

Netrap ji!

S ním dělej, co chceš.

Jděte za otcem!

To, co jsem řekla před chvílí, byl žert.

Ten kralevic je zdráv.

Mahuleno, jak se můžeš tak polekat?

Tak mladá a bojíš se už smrti?

-Jsi hodná, matko. -Ty jsi mě dojala.

Co záleží ti na tom kralevici?

Jsem drsná, vím to, ale nejsem zlá.

Ne, nejsi, matko.

Sestry ti nerozumějí.

Nemyslí na nic než na hostinu, zpěv a veselí.

Ty nemiluješ hluk. Jsi jako píseň slavíka nebo drozda,

nejkrásnější v samotě. Nemusíš na tu hostinu.

Jsi spokojená?

A ještě něco.

Jsem kupodivu měkká dnes.

Ten kralevic, nenávidím jej,

však kvůli tobě chci dnes i k němu méně krutá být.

Ó matko!

Už není tam, kde byl.

Je připoután ke štítu Orlí skály. Pět kroků může chodit sem a tam

a snáší bouře, vichry, deště.

Nebledni zase, neplač dítě.

Ty znáš tu strmou stezku na štít hory?

Však nebojíš se ho?

Má ruce volné.

Ne, nebojím.

Tu stezku znám.

Dobře tedy.

Ten nápoj léčí každou bolest a vrací člověku ztracený klid.

Dones ho Radúzovi. Nevylij ani krůpěj.

A pověz mi, až se vrátíš, jak se tvé srdce potěšilo.

HUDBA

BUBNOVÁNÍ

HUDBA

VÍTR FOUKÁ

HAVRANI KRÁKAJÍ

HUDBA

-VÍTR FOUKÁ -Duj, větře.

Jsi jediným teď druhem mým,

když moje výkřiky už všechny ptáky vyplašily z hnízd.

Ó nevýslovná úzkost samoty.

HUDBA

HAVRANI KRÁKAJÍ

KŘIK PÁVA

VÍTR FOUKÁ

Můj mozek vyprahlý mi hoří v hlavě.

Ze všeho vystupují příšery.

HAVRANI KRÁKAJÍ

VÍTR FOUKÁ

Když po úmorné noci den se rodí,

zdá se mi, že nebe hlubokou se ranou otvírá

a svět že zalívá se krví v plamenech.

HUDBA

Ó ptáci nebes, kam to letíte?

Povězte, že zde trpím bez viny.

Mahulena! Jak byla krásná!

Bílá jako měsíc.

HAVRANI KRÁKAJÍ

HUDBA

Bezedné prázdno nade mnou, závratná hloubka zdola.

I bouře zemdlí, němota však nikdy.

-(Mahulena volá) Radúzi! -Šílím.

Smilování!

Můj Radúzi!

HUDBA

Mahulena.

Nemohu k tobě.

Kéž zemru, Mahuleno, než zas odejdeš.

Spásu nesu ti a volnost.

Neklam mne.

Klíč tvých pout nesu.

Líbám jej.

HUDBA

Radúzi, volný jsi.

Teď prchej!

A mě nech.

Mahuleno!

Pojď, povedu tě.

HUDBA

HUDBA

Slyšíš, co mluví?

Vrátíš se k matce, k otci.

Domů.

Viď, že si na mě někdy vzpomeneš?

HUDBA

Což ti se loučí, co se milují?

Miluji tě, slyšíš?

Radúzi!

Už nejsem, kdo jsem byl.

Co nikdy nebylo a co teď bude věčně se ve mně ozývá.

HUDBA

Dali mi nápoj pro tebe.

Tak sladce mluvili, tak sladce až mě mrazilo.

Do číše z křišťálu jsem nalila ten nápoj.

A křišťál, který falše nezná, se okamžitě rozpukl.

Z mých rukou měl jsi přijmout jed.

Prchni, Radúzi, dokud je čas.

Bez tebe?

Ty chceš, abych s tebou šla?

Abych s tebou byla?

Než tebe opustit, raději zas chci být přikován k té skále.

Pojď, Mahuleno.

HUDBA

Mé tušení. Já zanechala hlučnou dvoranu a hosty.

Ty jsi mě přelstila, ty chytrá zmije.

Jako když k bledým sochám mluvím nebo k mrtvolám.

Mahuleno, zachraňme se!

Myslíš, že tě pustím?

Prchni, duše moje. Prchni sám.

Zde, zmije, zemři!

Což nebojíš se, že tě smete hrob?

-Mě nepřemůžeš. -Ty sama chceš to. Tedy trp!

Radúzi, ne! Měj slitování se mnou.

Mahuleno, nůž! Jsme ztraceni.

Radši bych zemřela.

Matko, slitování! Pusť nás!

Kde bereš sílu? V zoufalství?

HUDBA

Teď, Mahuleno, rychle.

HUDBA

Stůj Mahuleno, ty ruce tě chovaly.

Z mých prsů jsi sála svůj života.

Nech mě, Radúzi!

Mahuleno, jediné slovo a pak jdi.

To slovo, matko!

Kletbu vrhám na tebe.

Kletbu strašnou, kletbu děsivou.

Ta půjde za tebou a štvát tě bude. Štvát až do smrti.

(Volá) Matko! Matko!

-HUDBA -PLÁČE

Nebem proklínám tě. Proklínám tě zemí.

Ó Země, ty jsi matkou též. Ty vyslyšíš, ty slyšet musíš mě.

Moji kletbu nepřemůže ani osud!

-Zadrž! -Pojď, Mahuleno.

Nemohu.

(Matka) Ať tvoje srdce všechna muka pozná

a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno!

Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem,

žal tvým živlem jediným!

Je láska mocnější než nenávist. To uvidíš.

(Matka) Má kletba padá na tebe jak na ni.

Jakmile jiná žena tě na tvář políbí,

zapomeneš ji, svou Mahulenu. A znát ji nebudeš,

i kdybys na ni neustále hleděl.

Jen rána na srdci ti bude krvácet, až rozum se ti zamží zoufalstvím!

Ty, matko země, ty se mnou lítost měj a slitování! Ty nejsi matka,

která proklíná. Slyšela jsi kletbu, slyš teď můj pláč!

HUDBA

PTÁCI ZPÍVAJÍ

Ten starý zámek, tam jsem se narodil.

Vlaštovky ho milují.

Tam žije moje matka.

Otec můj.

A za mnou moje vlast.

Ty staré lesy vysoké s temnými stíny.

Nermuť se!

My byli tam tak sami. Sami.

A když mě objala tvá ramena, tu cítila jsem,

že nic mi nehrozí na tom širém světě.

Teď všechno nebezpečí minulo.

Jsem tu cizinkou.

Proč mě zarmucuješ? Pojď, jdeme domů.

Slyšíš? Domů!

HUDBA

Tvůj otec, tvoje matka.

Zdá se mi, že je vidím před sebou, jak pláčou štěstím,

že tě našli zas.

A pak se zasmuší. Kdo je ta cizí dívka? A co hledá zde?

Mýlíš se. Vždyť milovat tě budou, vracíš jim syna.

A kletbu matky přináším.

Ty na mě hledíš jako jasné nebe,

ale takhle na mě nebudou hledět tvoji rodiče.

Kdyby se stalo to, co říkáš, už bych je nemiloval.

Nemluv tak!

Zapomeň, co jsem řekla.

Pojď, už neváhám.

Ne, Mahuleno, ty nesmíš přijít jako host, jejž nikdo nečekal.

Půjdu tam napřed a vše jim vypovím a pak můj otec, matka,

celý dům si přijdou pro tebe.

Ne, zůstaň! Bez tebe jak ten kámen jsem slepá, hluchá, němá.

Když odejdeš, tu zapomeneš na mě.

Tak slabá zdá se ti má láska?

Buď shovívavý se mnou, Radúzi.

HUDBA

Co znamená ta hudba?

Proč jsi tak zbledl?

To jsou smuteční zvuky.

Tak zní, když velké neštěstí se stalo v městě.

Kdokoliv nablízku, ať slyší smutnou zprávu:

"Žalujte a plačte. Váš dobrý král je mrtev.

Váš král je mrtev!"

Mrtev je váš král.

Promluv, Radúzi, ten němý žal tě udusí.

Můj otec.

Můj ubohý otec.

Už nikdy slovo neslyšet z těch úst.

Matko! Matko!

Pojď, Mahuleno.

Ne, Radúzi, teď zůstanu, jak jsi chtěl.

Teď patříš jí, která tě zrodila. Tvůj obraz je v mé duši.

Ten zůstane se mnou.

Na kletbu pamatuj.

Sama bez něho.

Jak divně lká a žaluje zde vítr.

Snad přijde brzy.

A kdyby nepřišel?

Jako v té staré písni...

Na co to myslím?

HUDBA

Král je mrtev.

Tak zčistajasna udeřil ten hrom.

Je mrtev.

Slepá slzami už nehledám zářivé oko dne,

když světlo duše mojí uhaslo.

Nic než popel po mém blahu.

Popel smutný.

Mrtvý. K ničemu.

Je souzeno člověku, by zanechal zde vše.

I slunce zapadá.

Matko!

Matko!

Matko, nepoznáváš mě?

-Dítě. -Matko předrahá.

Ne, ne!

Nelíbej mě.

Rozumím, drahý Radúzi.

-Tam leží otec. -Ne. Mýlíš se.

Radúzi, ani slovo víc.

HUDBA

Postavte máry!

Otče, otče můj!

Kamenná tvá ramena.

HUDBA

Matko, vraždíš mě.

Proč díváš se jak ve snách tonoucí?

Mluv, dítě.

Já nevím sám.

Jako když struna praskla zde v mém srdci.

Smutek neznámý a neurčitý.

Proč?

HUDBA

Pro otce pláčeš?

Ano.

Jsi tak cizí. Cizí.

Ne, mýlíš se.

Snad to byl jen nával horečných myšlenek.

(Volá) Radúzi! Radúzi!

Pusťte mě!

HUDBA

Kdo ruší ticho té posvátné hodiny?

Radúzi.

HUDBA

Ta úzkost usmrcuje.

Kdo je ta dívka?

Ty se ptáš, Radúzi?

Ty že mě neznáš?

Já? Tebe znát?

A odkud?

Mýlíš se.

Ty jsi zapomněl na naše loučení.

HUDBA

Při všem, co je ti drahé na světě, při lásce matky tvé,

při tomto mrtvém...

Jak se opovažuješ!

Královno, jeho se ptej, ať odpoví,

kdože ho zachránil, kdo vyvedl z otroctví.

HUDBA

Ptej se ho, ptej! A nehleď na mě s opovržením.

Můj synu, slyšel jsi? Tedy odpověz.

Já nikdy neviděl ji. Neznám ji.

A myslím, ubohá že blouzní.

To není možné. Radúzi! Duše moje přemilá.

Matko!

-Ta mlha v hlavě. Zbav mě horečky. -Ty bledneš smrtelně.

Nelíbej ho, ta duše patří mně. Já ho pouze líbat smím.

-Pouze já! -PLÁČE

Odstup ode mne.

Neslýchaná nestoudnost.

Stráže, odveďte ji.

Jen jedno slovo, pohled jediný.

Já neznám tě,

však lítost s tebou mám.

Zaplašte vzpomínky na výstup šílený

a v zbožnou myšlenku se nořte modlitby.

SMUTEČNÍ HUDBA

SMUTEČNÍ HUDBA

Radúzi, teď zapadá můj svět.

HUDBA

HUDBA

-PLÁČE -Jsem to já?

To že se stalo mně?

Kdo vlastně zemřel mi?

Ach ano, láska moje.

Jak sladký úděl nemyslet a necítit.

Ó matko země,

dej mi to, co dáváš trávě zde a stromům.

Ten mrtvý, těžký klid. Měj slitování se mnou.

Co je to? Sladký sen mi sedá na víčka.

Vše mizí, mizí. Jen ta bolest.

Tak to je smrt. A slovo nějaké: Radúz.

Radúz, Radúz.

HUDBA

FOUKÁ VÍTR

HUDBA

Radúzi, kralevici.

Nevím,

nevím, nevím.

HUDBA

Ten strom, zázrakem zde vyrostl.

Mé srdce, krvavý květ.

Co bolí mě, co bolí?

HUDBA

Ó mladosti, jsi jako zlatý pták, co vzlétl zoře vstříc

křídlem třepotaje.

A dole tmí se les,

parnavý mrak. Kam brzy dopadneš,

života truchle taje se ponoříš

a třeba mihotaje se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku.

Ó marně po něm sáhneš.

Padá do soumraku, jež minulostí sluje.

Ó mladosti, proč krátká tak tvá vesna,

když stesk tak dlouhý. Povzbuzení ze sna.

Zpěv jeho měl být veselý. Podobá se pláči.

Vidíš, jak smutný je kralevic?

Má touha pne se věčně do dálky.

Tam, k tomu domu toužím, kam stín můj padá.

A jen ty zvadlé listy padají jak slzy.

HUDBA

Kam odešel?

Zas k tomu stromu.

Ten topol není jako jiný strom.

Jako kdyby celé jedno oko byl a zíral vroucně.

Vše záhadou je, všechno hádankou.

Jako kdyby toužil napřáhnout své větve až do oken,

kde Radúz divně sní.

Dám porazit ten strom!

Nepřenáhly se, královno. Radúz miluje ten strom

a lid má ho za posvátný.

Nenávidím jej!

Lid více úcty k tomu dřevu má než ke mně.

A syn můj pro ten topol zapomíná na mě.

Slídí jen po jeho stínu,

jenž jako temný had se plíží k jeho nohám.

HUDBA

Jakási dívka stála v děsné poušti.

Vodu mi podávala v dlani.

A já ji zardousil.

SLYŠÍ PLÁČ

Hrozné přízraky.

Vždyť jsem to nespáchal. Vždyť přece...

SLYŠÍ PLÁČ

HUDBA

Ty šeptající útlý topole,

ty zadumaný strome plný něhy,

však vím, že pouze něhou chvěješ se, ne strachem jako lidé.

HUDBA

U nohou leží mi jak kdysi dávno.

Kdybych to sladké jméno mohla vykřiknout.

Když probudí se, zapomene hned.

Jak jiskra v popel padá jeho jméno mně a moje jemu v nepaměť.

Jak divně chvěje se ten strom.

Hrůzou mě plní jeho šum. Pusť, Radovide!

Ne, královno!

Úsměv mu bloudí kolem úst. Tak plný štěstí.

Radúzi, hvězdo moje utěšená.

Teď už všechno vím.

Ó sladké jméno.

Utiš se. Tvou chorou paměť může zahojit moje krev.

-Slyšíš? Krev! -Mahulena.

Krev! Krev!

Její?

Koho?

To jméno...

Zas uhaslo.

Ta bolest v hlavě.

Zde byla myšlenka a uletěla zas.

Radúzi, netrap se.

Má hvězdo utěšená.

Hvězdo utěšená?

To někde slyšel jsem už.

Kdy? A kde?

Chvěješ se jak list.

Ta slova, matko...

Prostá jsou

a slyšet mohl jsi je mnohokrát.

Ne, ne!

Moje paměť!

Pomoz mi přece!

Musím si vzpomenout.

To jméno aspoň prozraďte mi.

Vy to víte, ale trápit chcete mne!

Radúzi!

Svou krev bych dala, abych tě spasila.

Promiň, matko. O krvi jsi mluvila a o spasení?

Ten strom.

Chce moji krev.

Ty blouzníš?

SMÍCH

Pojď odtud, synu můj. Proklínám ten strom.

Neproklínej!

Mně všude teskno, úzko,

jen pod tím stromem cítím úlevu.

Jdi. Jdi! A nech mě zde.

Bez tebe nepůjdu.

Můj žal je jako kámen.

Také k zemi tíhne.

Má dobrá, dobrá matko,

proč jsi smutná?

Ty se ptáš?

SMÍCH

Na vše si nyní vzpomínám. Jak se rosa třpytila

a oblak hebký, bílý nesl se nebem.

Vím, jaký měl tvar. Byl jako ryba.

Dlouhá, dlouhá... a pak mě zajali.

Ne, ještě něco.

Zjev světlý, bílá lilie. Co bylo to?

-Nech vzpomínek. -Ke štítu hory jsem byl přikován.

A tam jsem zešílel.

Má vlastní duše opouští mě s hrozným smíchem.

Teď unikla.

Vy všichni mučíte mě. Já nechci být

a vy mě držíte a trápíte!

Mé srdce umučené, Radúzi!

Matko,

co jsem to mluvil?

Jsem bídný tvor,

jsem šílený.

Utiš se, hvězdo moje utěšená.

Teď mluvíš opět jak ten strom.

Ten strom.

Ten strom.

SMÍCH

Vím, kdo jej poslal. To Runa, nenávidí mě.

Dnes přišlo poselství. Je mrtvá.

Zlý duch, jejž poslala nám sem,

ten odstoupí, až porazím ten strom.

Kdo na ten strom by sáhl, běda mu.

Je dražší mi než život.

Nenávidím ho!

Chceš ve sporu žít s vlastním dítětem?

Ten strom mi bere lásku tvou a úctu.

Před tvýma očima ho skácím.

Matko, tak mluvíš ty, tak tvrdě?

Ustup, Radúzi!

Ať třeba nenávidíš mě, jen když tě uzdravím.

Ani krok!

Je dítě víc než matka?

Před tebou se skláním, však běda tomu, kdo se přiblíží!

Pak tedy, běda mně! Tvé matce!

Ten strom ti saje duši. Srdce, mozek!

Matko!

(Hlas) Áááá.

Ten vzdech!

Jaký to vzdech!

Jasné slunce, mluv tam na nebi. Ty mnoho víš, my lidé bloudíme.

Můj strom! Má útěcha!

Má krev tě zahojila.

Můj Radúzi!

HUDBA

Mahulena!

Teď mám to jméno.

HUDBA

Už vím.

HUDBA

Je láska silnější než nenávist

a milování kletby mocnější.

A budou pozdní ještě pokolení si vyprávět o jejich lásce věrné.

Radúz a Mahulena.

HUDBA

HUDBA

Skryté titulky Miroslav Hanzlíček