Original subtitles

Věnováno Alfu Boldovi

SATANSKÉ TANGO

Jednoho říjnového rána, dříve než na slanou rozpraskanou zem osady

dopadly první kapky dlouhých podzimních dešťů,

které pak promění polní cesty v nekonečné moře bláta

a učiní město úplně nedostupným, probudil Futakiho hlas zvonů.

Nejblíž v okolí byla opuštěná kaple, vzdálená osm kilometrů,

ale v té nejenže nebyl žádný zvon, neměla ani věž, protože ta byla rozbořena ještě za války.

A město bylo příliš daleko na to, aby sem odtud bylo něco slyšet.

ZPRÁVA, ŽE PŘICHÁZEJÍ

Co je?

Nic. Spi.

Vezmu si svůj podíl a ještě dnes vyrazím.

Ale nejpozději zítra.

Zítra ráno.

-Měla jsi zlý sen? -Jo.

Seděla jsem v pokoji.

Najednou někdo zaklepal na okno.

Ani jsem se neodvážila otevřít.

Jen jsem vykoukla zpoza záclony.

Zahlédla jsem ale jen jeho záda, protože už lomcoval klikou,

a jeho ústa, jak řvou, ale nerozuměla jsem, co.

Na tváři měl strniště...

A jeho oči byly jako ze skla.

Chtěla jsem křičet, ale z hrdla mi nevycházel žádný zvuk.

Pak... do okna nakoukla Halicsová. Šklebila se.

Víš jak vypadá, když se šklebí.

Civěla dovnitř, pak zmizela.

A tamten pořád kopal do dveří, málem že je nevyrazil.

Běžela jsem ke kredenci, chtěla jsem vytáhnou zásuvku.

A pak se s obrovským rámusem rozletěly dveře.

Ten někdo přicházel chodbou.

Konečně jsem vyrvala zásuvku a vytáhla z ní nůž.

A on se ke mně stále přibližoval.

Najednou ležel pod kuchyňským stolem.

Měl s sebou červené a modré kastroly. Rozkutálely se po kuchyni...

A tehdy se mi pohnula země pod nohama.

Celá kuchyň se se mnou dala do pohybu

jako nějaké auto.

-Mě zas probudilo zvonění zvonů. -Kde? Tady?

A navíc dvakrát.

-Nakonec se ještě zblázníme. -Ne.

Uvidíš, dnes se něco stane.

To je můj muž, poznávám ho.

Jdi už!

Uděláš, co ti řeknu! Jasné?

Začni balit, ale bleskově!

Večer odjedeme. Sbal šaty,

holínky, kabáty, rádio, všechno.

Večer odtud musíme zmizet. Je to jasný?

-Pochopila´s to? -Ty jsi zešílel.

S Kránerem jsme se dohodli, že dnes v noci se i s penězi zdejchneme.

Kdybychom je měli dělit na osm dílů, nemohli bychom nikdy odjet.

Myslíš, že ostatní to dovolí? Halics, ředitel školy a Futaki?

Nemakal jsem celej rok, abych to teď rozdal.

Pošlu je ke všem čertům. Ale oni nic neudělají.

Teď si konečně budeme moct koupit ten statek. Nechápeš?

-Ty jsi blázen. Meleš páté přes deváté. -Jdi balit! Demižón, sádlo, mouku...

Nechal jsem venku hůl.

Zmiz už!

Schmidte, seš doma?

Chtěl ses zdejchnout s prachama?

To bych od tebe nečekal.

Hned ti to vysvětlím.

-Kráner v tom jede taky? -Půl napůl.

A co teď?

Co by? Jedeš v tom taky.

Počkáme na noc a vyrazíme.

Jak to myslíš?

Rozdělíme se na tři díly.

Ale nepřiveď mě na mizinu.

Chci jen, abys mi půjčil svůj podíl.

Jen na krátký čas... Na rok.

Dokud se někde neusadíme.

A prdel ti vylízat nemám, sousede?

Říkal´s, že ty odtud nechceš odejít.

Taky nechci zdechnout tady.

Nechci to darem. Jen půjčit.

Makal jsem přesně tolik, co ostatní.

A teď říkáš, že ti mám půjčit.

-Takže mi nevěříš? -To teda nevěřím.

Domlouváš se s Kránerem.

Chcete zdrhnout se všema prachama.

A po tom všem ti mám věřit?

-Co bude s ostatníma? -Jak to mám vědět?

S odjezdem musíme počkat do setmění.

I s Kránerem jsme se tak dohodli.

Proč jste se vrátili?

Protože nás to napadlo až cestou. A potom, měl jsem tu nechat ženu?

Na tom něco je. Jí by opravdu byla škoda.

-A co Kránerovi? -Chtějí vyrazit na sever.

Kránerová slyšela, že je tam nějaká pila...

Prší.

Slyším.

Pojedu na jih, tam je aspoň kratší zima.

Pronajmu si statek.

Blízko nějakého kvetoucího města.

Celý den si budu máčet nohy v lavóru s teplou vodou.

Nebo...

budu dělat nočního hlídače v čokoládovně.

Nebo vrátného v dívčím internátu.

A pokusím se na všechno zapomenout.

Lavór teplé vody a nic nedělat.

Jen se koukat, jak ten zkurvenej život plyne.

Kam sakra chceme jít?

V prvním městě nás chytnou policajti.

Ani se nás nezeptají na jména.

-Máš plný kapsy peněz. -A o ty právě jde.

Odejít jenom s kufrem jako nějaký zloději.

-To není tvoje věc. -Prosím?

Nic.

Tišeji, nebo se vzbudí.

Na co čekáme? Rozdělme si už ty prachy!

No tak!

Času dost.

Jen si je rozdělme.

Neboj, svůj podíl dostaneš.

Počkejme, až nám Kráner dá i tu druhou půlku.

Je to děsně jednoduchý.

To, co máš u sebe, si rozdělíme napůl.

A to, co ještě máme dostat, si rozdělíme u kříže.

Přines baterku!

Dokument...

Abysme líp viděli na prachy a abys nemyslel, že tě chci obrat.

Spočítáme to!

To je přesně tolik.

Schmidtová! Jste doma?

Rychle to schovej!

Pošli ji pryč.

Jestli sem vkročí, uškrtím ji.

-Tvá žena je tam nějak dlouho. -Rozbiju jí hubu.

-Co chtěla? -Zbláznila se.

Říká, že Irimiás a Petrina přicházejí po silnici.

Možná, že už jsou v hospodě.

Možná že už dorazili...

Průvodčí je viděl odjíždět.

A taky říkal, že je viděl ve městě.

A potom u rozcestí na Elek.

Bible jí vlezla na mozek.

-A co když je to přece jen pravda? -No, jestli je to pravda...

Jsou půldruha roku mrtví, to ví všichni.

Ne abyste na to skočili, je to past.

Možná, že Sanyi Horgos lhal.

-Víme to jen od něj. -Jsou půldruha roku mrtví!

Já jsem to tušil už tenkrát, ale nikdo mě neposlouchal.

Lhal nám. Jasně, že nám lhal.

Vy jste se zbláznili.

Uvidíte, všechno se změní.

Irimiás je velký čaroděj.

I z kravskýho lejna postaví hrad...

když chce.

Tak to ne.

-Nepřekazíš mi mé plány. -To ani nechci.

Že by vstali z mrtvých? Futaki! Aspoň ty měj rozum!

Něco vytušili a tak nás chtějí vlákat do pasti.

-Já jdu do hospody. -Třeba je to pravda.

Hlupáci!

Před Irimiásem stejně neutečeš.

To víš taky. takže co?

Jste volové.

-Jestli tomu nevěříš... -Táhněte do prdele!

Ale mý prachy necháte tady na stole!

Ať jde tvoje žena napřed.

A prachy?

No... ať zůstanou, kde jsou.

Jí snad věříš?

Tak já jdu.

Slyšeli jste to? Posílá mě muž, abych vám to řekla.

Ale vy to už určitě víte. Viděli jsme, že tu byla Halicsová.

Ty prachy ať vezme čert, to vám vzkazuje můj muž.

Skrývat se a utíkat kvůli nim? Tak to ne!

Však uvidíte, Irimiás a Petrina...

Věděl jsem, že to není pravda, že si to vymyslel ten Horgosovic kluk.

A my jsme tomu hned uvěřili.

-Ty v tom jedeš taky? -Ale jdi, jen ať si klidně přijdou.

Tak jdeme?

Schmidt šel vepředu a Futaki klopýtal za ním.

Holí oťukával cestu v té tmě...

A milosrdný déšť smyl dohromady Schmidtovo klení

s Futakiho optimistickými a povzbudivými slovy:

„Nelituj, sousede, uvidíš, čeká nás báječnej život!

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Dvoje hodiny ukazují dvojí čas.

Oboje samozřejmě nepřesně. Tyhle tady se příliš zpožďují.

A tamty jako by oznamovali věčnost bezbrannosti.

S ní máme společného asi tolik, co větev s deštěm:

jsme vůči ní bezmocní.

větev a déšť...

Ty jsi hotový básník, to ti povídám.

-Myslíš, že tu mají kantýnu? -Nevěřím.

Na co vy tu čekáte?

-Dostali jsme předvolání. -Ukažte!

Neumíte číst? Kolikáté je to patro?

-Druhé. -Tak pojďte se mnou.

Identifikace.

Předložte předvolání a občanské průkazy.

Tady to vyplňte a podepište poučení na zadní straně.

Pojďte za mnou!

-Irimiás? -Ano, to jsem já.

Sedněte si.

-Vy jste cikán? -Ne. Jsem Petrina.

-Petrina? Co je to za jméno? -Rumunské.

-Znal jste svou matku? -Ne.

Irimiási!

Víte, tady...

všechno závisí na tom, jakou mám náladu.

Chci se zeptat, proč jste si po propuštění nehledali práci?

Asi jste měli málo času, ale mohli jste to zkusit.

Byli jste pod dohledem.

Ale ani vás nenapadlo hledat si práci.

Pane kapitáne, znáte nás.

Ne dost dobře.

Myslíte na svou budoucnost? Jste mladý člověk...

Také svou práci nemiluju, ale...

Vy si představujete svou budoucnost bez práce?

Ano.

Podívejte se, tady stojí, že... si vůbec nevážíte hodnotu práce,

ani lidí, kteří tvrdě pracují.

To je pěkné.

Ale jednou léta utečou.

Máte ženu, děti?

Spoléháte na to, že vás jednou bude živit syn?

Až si zlomíte nohu, páteř, budete mít proraženou lebku...

prostě, až budete nemohoucí?

My stojíme na straně zákona stejně jako vy.

Víme, jaký je zákon, a nikdy jsme ho nepřekročili.

Podle spisu jste nic jiného nedělali, než porušovali zákony.

-Ne. -A to s úctyhodným zanícením.

To je jen zdání.

A jaká je tedy skutečnost?

Úcta k zákonu.

A proč s tím začínáte zrovna teď?

Nezačínáme s tím teď.

Od raného mládí ctíte zákon?

-Přesně tak. -Už můj děda ctil zákon.

To byl váš děda, ale ne vy.

Nemluvte o svém dědovi, mluvte o sobě.

Pane kapitáne, jsme věrní občané této země.

Dobrých pár let jste využívali našich služeb.

Jak to vlastně bylo?

Nenazývejte své životy tragedií.

Buďte skromní, žádná tragedie se nekoná.

-Pane kapitáne, znáte nás. -Jistě, znám.

Ale tohle není tragedie, jen lumpárna.

Proč nenechat vše při starém?

Při starém? Vy se nikdy nechcete změnit?

Ne že by lidský život měl takovou cenu.

Řád je zdánlivě věcí úřadů.

Ve skutečnosti je věcí lidí. Řád.

Na svobodě je ovšem něco lidského.

Něco božského, něco, na co...

jsou naše životy příliš krátké, abychom to poznali.

Jestli hledáš souvislosti, vzpomeň si na Perikla.

Řád a svobodu spojuje vášeň.

V obojí musíme věřit, obojí nám přináší utrpení.

Jak řád, tak svoboda.

Ale lidský život je pestrý, bohatý, krásný a špinavý.

Je v něm všechno.

Jen se svobodou zachází macešsky, plýtvá jí, jako by patřila na smetiště.

Lidé nemají rádi svobodu, bojí se jí.

Zajímavé je, že na svobodě není nic děsivého,

zatímco řád děsivý je.

Musím vás upozornit na jisté věci.

Jde vlastně o to, že vy... nemáte jinou volbu, než spolupracovat.

Pokud skutečně tolik ctíte zákon,

je zřejmé, že jsem vás jen o malinko předešel.

V podstatě jste mi to sám nabídl.

My si vás i nadále velmi vážíme, pane kapitáne...

Ne pana kapitána! Zákon!

Vy sám jste zákon, pane kapitáne.

Ó ne. Zákon jsme my všichni.

-Proč nenechat vše při starém? -Momentálně jste vy dva například mimo zákon.

Ale dobře víte, proč.

Evidentně vám to nemusím celé číst.

A ani to nebudu opakovat.

Od teď budete pracovat pro mě,

anebo musím říct, že nemáte na výběr.

Pane Irimiási.

Můžete jít.

Dvě míchané

a krabičku cigaret.

-Mělo to být deci. -Promiňte.

Uhněte!

Dovoluji si připomenout ty cigarety.

Promiňte, zapomněla jsem.

Můžeme vědět, co vás tak pobavilo?

Nic. Promiňte.

Ty to slyšíš?

Co to je?

Nějaký stroj?

Ty světla?

Někdo zpívá?

Kdo se opovažuje si tu broukat?

Ticho!

Vyhodíme to všechno do vzduchu.

-Nemáme zavolat policii? -Není třeba.

Všechny vás vyhodíme do vzduchu!

Strčíme vám to do saka... nebo do uší.

Do nosu vám strčíme dynamit.

Nějak to musíme skoncovat, ne?

Pravda, nač to komplikovat?

Budeme to vyhazovat postupně.

odděláme celou tu pakáž. A to velmi rychle.

Proč myslíš, že jsou ještě tam?

Dávno zdrhli... Snad měli tolik rozumu.

Tihle? Byli to slouhové a zůstanou jimi do konce života.

Vysedávají v kuchyni, serou do kouta, a občas vykouknou z okna.

Znám je jako své boty.

Jak to, že jsi si tak jistý svou věcí?

Nikdo tam už není. Domy jsou prázdné, střešní tašky rozkradené.

Ve mlýně pár vyzáblých krys...

Vysedávají pořád na stejným špinavým štokrdleti,

Žerou brambory na paprice a nechápou, co se mohlo stát.

Podezřívají se navzájem, hlasitě říhají do ticha

a čekají, protože si myslí, že byli podvedeni.

Jsou to otroci, co ztratili pána, ale neumějí žít bez hrdosti, důstojnosti a odvahy.

I když v hloubi duše cítí, že jim to není vlastní.

Protože oni chtějí žít jen ve stínu těchto vlastností.

-Přestal bys už konečně? -Jdou za tím stínem jako stádo.

Protože nevydrží ani bez lesku a přepychu.

Jen s tím nesmějí zůstat sami, nebo zdivočí a všechno rozboří.

Potřebují vytopený pokoj a kouřící paprikáš.

A jsou šťastní, když v noci pod teplou peřinou narazí na sousedovu macatou ženu.

-Posloucháš mě vůbec? -To víš.

-Už dlouho vás očekávám. -Jak jsi věděl, že přijdeme?

-Od průvodčího. -Od jakého průvodčího?

-Od Kelemena. -Proč, Kelemen se stal průvodčím?

Na dálkové lince. Ale teď autobus nejezdí.

Musel se tam někde potulovat.

Slíbil jste, že když rozhlásím, že jste umřeli,

-dáte mě dohromady se Schmidtovou. -Svůj slib splním.

A taky Kránerovou jste mi slíbil. Ta má taky pěkně velký kozy.

Taky se dočkáš, Sanyi...

Co jste odešli, nic se tu nezměnilo.

Ředitel školy je pořád sám doma...

Schmidtová s Futakim... Víte, s tím chromým.

Moje ségra je úplně blbá, každýho špehuje...

Darmo ji matka mlátí, říkali, že zůstane blbá nadosmrti.

A Doktor dřepí doma...

Sedí v křesle, ve dne v noci se u něj svítí...

Někdy v tom křesle usne...

Je u nej děsnej smrad, vykuřuje si dobrý cigára...

A pije pálenku. Zeptejte se Kránerový, ta mu ji nosí.

Dnes přinesou Schmidt a Kráner peníze za dobytek...

Od února v tom dělají všichni, kromě mý matky.

Ji do kšeftu nevzali, šmejdi, takže teď mají prachy.

Hospodský prodal svou Pannónii

a pořídil si místo ní vojetinu, co se každý den musí tlačit.

Jezdí s ní jednou měsíčně do města za ženou,

i když teď chodí s mojí mladší ségrou, protože mu od loňska dlužíme za osivo.

Nebe na východě se rozjasňuje rychlostí vzpomínky.

Rudě a modře se opírá o vlnící se horizont.

A když ranní žebrák klopýtá ke kostelním schodům,

vychází i slunce, aby stvořilo stín,

oddělilo nebe a zemi a zvířata, a lidi z toho zmateného chladného celku,

do kterého se beznadějně zamotali.

Ještě viděl noc, prchající na opačné straně,

jak postupně mizí její děsivé částice za horizontem,

jako zoufalá, zmatená, poražená armáda.

NĚCO VĚDĚT

Futaki, zdá se,

se něčeho bojí...

Brzy ráno vyděšeně

vyhlížel z okna...

Futaki...

má hrozný strach ze smrti.

Stejně zdechnou. I ty zdechneš, Futaki.

Schmidt vychází zadními dveřmi,

zastaví se na konci cesty, vedoucí ke slatinám.

Futaki opatrně vyklouzne z domu...

jde ke stáji... a schová se.... u zdi.

F. se nehýbe.

Chvíli čeká,

pak ... i on... přispěchá ke dveřím,

zaklepe a rychle vejde za Schmidtem.

To je ale rušno...

Spustil se déšť...

Teď už nepřestane pršet... až do jara.

Je neobyčejně zajímavé pozorovat...

jakou spoušť po sobě zanechala voda a vítr,

když na Velké nížině opadla hladina Černého moře.

Vzniklo tu jezero mělké jako dnešní Balaton.

Dobrý den, pane doktore.

Honem, pane doktore, ať vám to nevystydne.

Odneste to odtud!

Víte, prší, a zanedlouho bude i sněžit.

Muž říkal, že byste si mohl promluvit s hospodským.

Má auto, mohl by vám těch pár věcí vzít.

Znamená to, že už to dál nebudete dělat?

Budu, ale v tom dešti nemůžu chodit pěšky do města.

A hospodský by vám mohl nakoupit i na dva tři týdny.

Autobus bude jezdit až na jaře.

V pořádku, Kránerová, můžete jít!

Tak řeknete hospodskému?

Řeknu, komu se mi zachce.

-Kam mám dát klíče? -Kam chcete.

Nashledanou.

K. dala výpověď.

Prý už

to dál nemůže dělat.

Vloni na podzim

jí déšť nevadil.

Ani to,

že sem chodila pěšky.

K. má

nějaký konkrétní plán...

Má něco za lubem.

Zdá se, že jsem se pořádně opil.

Dnes mi došla poslední kapka pálenky.

Vypadá to, že budu nucen

vyjít z domu.

Hele, nech toho!

Slyšíš? Přestaň!

Radši přilož, je mi zima.

Přilož si sama.

Já jsem přikládala před chvílí. Teď je řada na tobě.

-Slyšíš? -No jo!

Zase tu zmrzneme.

-Dokdy máme ještě čekat? -Co já vím?

Nech mě!

Čert aby to všechno vzal!

Nekňourej, někdo jde.

Dobrý večer.

Roky jsme vás neviděli, doktůrku.

Dostal jste chuť si zašoustat?

Když dovolíte, trochu bych se zahřál.

-Chcete se jen zahřát, doktůrku? -Ano.

A pořádně si zašukat, jako kdysi?

No tak, pane doktore! Není to drahé.

Pro starého známého.

Daly byste mi cigaretu?

-Máte je u nohou. -Děkuju.

-Jak jde kšeft? -Nijak. Špatně.

Den za dnem plyne a my tu dřepíme a nic.

Už si jdeme vzájemně pěkně na nervy.

Kam to takhle dotáhneme, doktůrku?

Takhle to člověka přestane bavit...

Co myslíte, z čeho žijeme?

Máme na krku Sanyiho, pošahanou Estike a i matku.

Pořád se jen ptají, kde jsou prachy.

Ať jim dáme prachy!

Pořád jen prachy, prachy,

ale koho to zajímá?

Stejně odtud odejdeme. Pojedeme do města.

Nech si ty kecy. Buď půjdeš, nebo tu zůstaneš.

Chtěla bys, abych už konečně odtáhla, co?

Dneska, když konečně budou brát?

Nepřijdou. Už by tu dávno byli.

Přijdou, znám je.

Když mají v kapse prachy, utíkají za svým ocasem.

Myslíš, že Kráner doma přizná celou sumu?

Dneska tu bude peněz jako šlupek!

-Dáte mi cigaretu na cestu? -Jasně.

-A sirky? -Nechte si je.

Nerozmyslíte se, pane doktore?

Ne. Hodně štěstí.

Vám taky.

Ten už tu dlouho nebude.

Změnil se k nepoznání.

Proč se potuluje v tom dešti?

Pořád dřepí doma. A teď jde ven, když leje?

Neviděla´s ten demižón, ty blbko?

Jde si pro pálenku.

Už nemá ani na to, aby platil Kránerový.

-Pane doktore! -Co chceš?

-Pane doktore! -Co to děláš? Pusť mě!

-Pusť mě! Holka pitomá! -Pane doktore!

Idiotko! Nech mě!

Do prdele práce!

Kam utíkáš? Počkej!

Kam utíkáš?

Stůj!

Neublížím ti!

Tak zastav!

Kam utíkáš?

Počkej!

Haló! Haló!

Jedeme!

Moje srdce, říkal si znovu a znovu.

Přál by si ležet v teplém pokoji,

pod ochranou pečovatelek srkat horkou hovězí polévku,

a pak se otočit ke zdi.

Cítil se tak lehký,

a ještě dlouho v něm doznívala káravá slova průvodčího:

Pane doktore, to jste neměl! To jste neměl!

PŘESTÁVKA

PAVOUČÍ DÍLO I.

Mohl bys zatopit...

Jo.

Povídám, mohl bys zatopit.

Ty mi tady neukazuj!

Litr!

Zvedni i tu mou stovku.

Spletl jste si bankovku.

Neboj, makovice!

Nic ti neudělám. Jen mi tu neukazuj.

Prší.

Boží dopuštění.

To jo.

Všechno zničí.

Podívejte, ten kabát, jak na mně vypadá.

Kdysi byl měkký jako máslo,

a teď je tak vysušený...

že když si chci sednout, musím ho nalomit.

Koukejte.

Tady u slabin, hranou dlaně...

takhle to dělávám...

Ta pružná síla z něj vyprchala, víte?

Úplně.

A vítr... ten mu taky nedělá dobře...

Je samá prasklina. Kůže se rozpadá.

Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma...

a mokne, zvenku i zevnitř...

Protože nejhorší není tohle,

ale tady to uvnitř.

Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích.

Omíláš to celé roky.

Ve dne v noci omývají člověku orgány.

Přicházejí ze srdce...

a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny.

Už jsem úplně promoklý...

Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím...

Netroufám si ho ani rozepnout.

Sklenka vína by ale pomohla.

No a pak jsou tu neustálé požadavky

jater, žaludku, ledvin,

Musí bez ustání pracovat.

Nemůžou se zastavit.

Protože pak by ta nestálá promočenost

najednou přešla v prudké vysychání.

Což se pak snadno může stát člověku osudným.

Slyšíte, dejte mi skleničku!

Stejně pak přijdou Schmidt a Kráner,

oni mi spočítají, co mi náleží.

Tak dobře.

Dobré vínečko.

Dejte mi ještě jednu.

Usnul.

Co myslíte, kolik toho spořádá?

Ten nejí, ale žere.

Snědl by i půl prasete na posezení. Věřil byste tomu?

Jo.

Tohle bylo moc blízko.

Irimiás a Petrina se blíží k osadě.

-To není možné. -Je to pravda, jako že tady stojím.

Byl tam člověk z pily... dva dělníci...

ředitel školy, učitel tělocviku...

šéf noční restaurace a já jsem tam seděl taky,

seděl jsem tam...

a myslel jsem že nevěřím vlastním očím.

Byli tam v celé své kráse!

Irimiás a Petrina, a pili míchanou.

Pak jsem počkal, než dopijou...

přišel jsem k nim...

Irimiás mě objal a...řekl:

že se taky ukážeš, Kelemene!

A pak mi všechno vyprávěl.

A pak odešli.

Já jsem měl schůzku s řezníkem Hochanem,

pak jsem potkal taky malého Tótha,

co byl mým sousedem v Póstanyě,

a ten mi řekl, že Irimiás a Petrina

byli u Steigerwalda...

a mluvilo se o střelném prachu.

Steigerwaldovic děcka to vyprávěly na ulici.

A když jsem se vracel...

a sešel jsem ze silnice...

u rozcestí na Elek...

Tak jsem je uviděl.

A pak jsem pochopil,

co, kam a proč...

Irimiási! Petrino!

Vyženu ty vožralý svině!

Zhasnu světlo, zatluču dveře!

Irimiás a Petrina! Nemůžou mi vzít, co je moje!

Moje! Všecko tady je moje! Moje!

Irimiás a Petrina! Všecko je moje! Petrino!

A pak jsem k nim přistoupil, Irimiás mě objal a řekl přátelsky:

Kelemene, že se taky ukážeš!

A hned poručil rundu.

Servírky se usmívaly a skákaly jako kobylky.

A pak mi všechno vyprávěl.

A pak povídá: Poučil ses z té lekce?

Z jaké lekce? Dejte mi pokoj. Všechno jsem se naučil.

Nic jste se nenaučil, i teď jen chlastáte.

Všechno jsem se naučil, vy polní ježibabo. Nikdo ať se mi neplete do věcí!

A přitom v knize vašeho osudu... je vepsáno vzkříšení...

-Nevykládejte! -...ale vy jen chlastáte!

Chlastám, jistěže chlastám.

Poslyšte, vy polní ježibabo, přišel jsem sem, abych chlastal.

Nejsem růžový poupě na vaší puntíkatý prdeli.

-Víte, co čeká lidi jako jste vy? -Na mě nikdo nečeká.

-Černé plameny pekelné. -Možná, že jste už viděla černou píču, kurva,

ale černý oheň jste ještě neviděla, vykládej si o černém ohni a černé píče svý syfilitický tetičce! Basta!

-Myslíte, že tam nahoře vám to budou trpět donekonečna? -Ne.

Myslíte, že budou nečinně přihlížet té Sodomě a Gomoře?

Velmi správně.

Bude tu ještě pláč a nářek, jak říká prorok.

Žádné Stvoření! Střik! Stvoření je střik!

-Nepleť se do mých věcí! -Vždycky je takový, bohužel.

Drátěná polní ježibabo! S dírou zarostlou pavučinou.

Udělal bys líp, kdybys to četl.

Nechte už toho nešťastníka na pokoji. Radši mu zaplaťte střik.

Neposkytnutí střiku je jedním ze způsobů zabíjení.

Nečti Stvoření, nádhero...

-To je tajemství! -... ale Apokalypsu!

Víte, na co všichni čekají?

Už abyste odtud vypadla!

Ale nadarmo čekáme, darmo odtud vypadnete...

I když vás neuvidíme, i když vás neuslyšíme,

zůstane tu po vás ten puch.

Ten nezničitelný puch.

A i když otevřeme okna, i když vyvětráme,

ten puch tu zůstane.

Ó, Schmidtová!

Halics si ani nedovede představit, co se stalo vašemu muži.

Vidíte to mizerné počasí!

Co si dáte?

-Trochu třešňovice? -Ani nevím.

Jen malou.

-Už jste to slyšela? -Jsou to určitě oni?

Určitě.

Ráno se tu objeví.

Budou tu do půlnoci. Cesta trvá tři hodiny.

-Netrvá tři hodiny. -Proč netrvá tři hodiny?

Protože trvá mnohem dýl. Ti nedorazí, nanejvýš ráno.

Proč ráno?

Když mně trvala tříhodinová cesta 3 hodiny, tak jim bude trvat tříhodinová cesta 4 hodiny.

I tak tu budou do půlnoci.

Budou tu až ráno, cesta je samá jáma a výmol.

Jámám se vyhnou, výmolům se vyhnou.

Nespadnou do jámy ani do výmolu, v tom máte pravdu,

proto tu nebudou do půlnoci, ale až ráno.

Po silnici to trvá do rána. Já jsem zdejší.

A můžou jít jen po silnici, protože si šetří boty.

-Boty? -Boty! A na silnici je taková zatáčka...

-U křižovatky už je úplně rozmáčená... -Jako by vedla okolo moře.

Jejich boty. Těm už to bylo jedno. Podstatné je, že... do půlnoci tu budou.

-Není rozmáčená! Protože vede podél ohně. -Vy jste tam byl? Jste zdejší? Byl jste tam?

Viděl jsem to, trmácel jsem se tudy.

Viděl jsem je, do půlnoci tu budou.

Jdou po silnici a dorazí až ráno.

-To mi nevykládej! -Můžou jít jen po silnici,

a tam je taková zatáčka, jako by obtáčela celé moře.

Mně nic nevykládej, já jsem zdejší.

Proč ty zasraný kamna nehřejou?

Tady není čekárna, to je hospoda.

-Kolik je hodin? -Jedenáct.

Nanejvýš... Jedenáct nebo dvanáct.

Kdo mi vzal moje víno?

Rozlil sis ho.

-Lžeš, makovice! -Vážně sis ho rozlil.

Tak mi přines jiný!

Co to tu smrdí? Před chvílí ještě nic nesmrdělo.

Jen pavouci. Nebo koks.

Ne.

Je to zem.

PÁŘE SE TO

Tak pojď.

Dej sem peníze.

Vidíš, uzlem nahoru.

Určitě za čtyři dny vyroste penízkový strom?

Jasně. Ale jen když ho budeš řádně zalévat.

-Budeme bohatý? -Jo.

-Ostatní nám budou závidět? -Jasně.

-A budu moct spát ve světnici? -Jo.

Na, odnes to domů.

Ahoj. Pojď dál.

Co novýho?

Kde je tvý místo? Zůstaneš tam!

Dej si bacha!

Ty ses posrala.

Jak ses opovážila?

Můžu si s tebou dělat, co chci.

Jsem silnější než ty.

Zaútoč!

Tak útoč!

Seš mrtvá. Nebudu tě litovat.

Dělej! Tak dělej!

Nazdar, pak se uvidíme.

Sanyi!

Sanyi, pojď! Někdo vykopal náš strom!

-Jdi do prdele! -Ukradli mi peníze!

Neukradli, vzal jsem si je. Šetřila´s je pro mě a basta!

-Jsou to i moje peníze! -Běž už do hajzlu!

-Proč? Tys to věděl! -Dej ty pracky pryč!

Zmiz! Padej!

Ať to nemusím opakovat!

Vrať se! Povídám, vrať se!

Povídám, vrať se!

Dělej!!

To je jed na krysy. Ukradla´s ho, co?

A doma už jsi všechny otrávila.

Na, ale dej si pozor, nespustím tě z očí!

A teď zmiz! Řekl jsem, zmiz!

-Pane doktore! -Co chceš?

-Pane doktore! -Co to děláš? Pusť mě!

-Pusť mě! Holka pitomá!

Do prdele práce!

Co chceš?

Tak mluv! Co to děláš?

Kam utíkáš?

Stůj!

Neublížím ti!

Ano, řekla si potichu.

Andělé to vidí a chápou.

Cítila v sobě mír, a i stromy, cesta, déšť

i noc vyzařovaly klid.

Všechno, co se děje, je dobré, říkala si.

Všechno se definitivně zjednodušilo.

Připomněla si události předešlého dne,

a s úsměvem konstatovala, jak věci spolu souvisí.

Měla pocit, že tyto události, již nespojuje náhoda,

ale že prostor mezi nimi překlenuje nevýslovně krásný smysl.

A věděla také, že není sama, protože všechno a všichni,

její otec tam nahoře, její matka, sourozenci, pan doktor,

kočka, tyhle akáty, ta blátivá cesta, obloha,

noc tady dole, závisejí na ní,

tak jako ona visí téměř na všem.

Neměla důvod se znepokojovat.

Dobře věděla, že andělé už pro ni přicházejí.

PAVOUČÍ DÍLO II. /ďáblovy cecky, satanské tango/

Trmácel jsem se a trmácel a trmácel.

Steigerwaldova děcka, řezník Hochan, děvčata,

co skákaly jako kobylky, když mě Irimiás objal

a zeptal se mě, jak se máš, Kelemene?

A objednal rundu a všechno mi vyprávěl,

a pili míchanou, a já jsem se trmácel,

a trmácel jsem se a trmácel a trmácel.

Budou tady! Tady v osadě!

Budou tady. Malý Tóth...

Irimiás a Petrina

byli u Staeigerwalda.

A jak při tom trmácení, když se mi rozjasnilo ,

že se vydali do osady, už jsem všechno věděl.

Irimiás a Petrina se blíží k osadě.

Potkal jsem řezníka Hochana a srazil jsem se i s malým Tóthem.

A jak jsem se tak trmácel,

protože jsem se musel trmácet,

jsem je u silnice uviděl.

Rozsvítilo se mi...

Kudy, proč, kam...

A trmácení, proč, kam a kudy,

malý Tóth, Steigerwaldova děcka,

Irimiás a Petrina,

a střelný prach u Steigerwalda.

A Steigerwaldovy děcka mluvily o střelném prachu a já se trmácel...

A Steigerwaldovy děcka mluvily o střelném prachu.

A Steigerwaldovy děcka ...

Nic naplat, byl tam i malý Tóth... Byl tam, u mostní váhy.

-Dej do toho i sodovku. -Je tam.

-A Steigerwaldovy děcka ... -Láhev vína.

Střelný prach není prach do pušky. Mluvím o střelném prachu.

-Ať ti to neuškodí! -Střelný prach...

Trmácel jsem se a trmácel...

Střelný prach není prach do pušky. Střelný prach! To není prach do pušky.

Objal mě. Servírky skákaly jako kobylky.

Pili míchanou.

Vím, že bych už neměla pít, stoupne mi to do hlavy.

Ale když vy mě tak hezky vybízíte.

Prej, že ti to stoupne do hlavy! Seš nalitá jak dělo!

Při tom trmácení se člověk ledacos dozví.

Už jí nenalejvej, kurva! Nevidíš, jak vypadá?

Neměl bych pít. To pak pořád myslím na rakve.

Malý Tóth, Steigerwald a Irimiás mě objali,

holky skákaly jako kobylky,

objednal rundu, pili míchanou...

a všechno mi vyprávěl, a já se trmácím...

trmácím a trmácím...

ale mezi trmácením a trmácením je obrovský rozdíl.

Přesně vím, kdy jsem je uviděl u rozcestí...

Proč, jak, kudy, proč a jak...

Trmácím se a trmácím a jak se tak trmácím...

Jak se trmácím?

Střelný prach, Steigerwald, malý Tóth...

Celá ulice o tom mluvila, že Steigerwaldovy děcka schovávají střelný prach.

Proč to dělaly? A proč sem šli Irimiás s Petrinou? Vím, proč sem jdou, už se mi rozsvítilo...

To vedro je nesnesitelné! Dělejte něco, Jánosi!

Teď ovšem uhlím nešetříš!

Stalo se to u rozcestí. Přesně vím, proč.

Proč přicházejí a proč přicházejí...

-Tady je tak hezky teploučko... -Ty mu to dovolíš, ty čuráku?

Co se rozčiluješ? Ať z toho něco maj i ostatní.

A trmácel jsem se a trmácel... A přicházejí a přicházejí...

-Tady není bordel -A co teda?

A přicházejí a přicházejí... Zastavují se a přicházejí!

Pojďme do mlýna.

Budou tu každou chvíli.

Kam do prdele chceš jít?

-Nikam, puclíčku, nikam. -Já ti dám puclíčka,

...jen co vystřízlivíš! -Nic, nic, nic.

Už jdou, viděl jsem je u silnice. U rozcestí.

Dejte mi panáka.

Steigerwaldovy děcka mluvily o střelném prachu a přicházejí. oni jdou do osady.

Střelný prach, Steigerwald... Jdou do osady.

Budou tu každou chvíli. Trmácíme se...

Můj muž je hodnej chlap, jenom to pití, to víte,

kdyby toho nebylo, dal by se mazat na chleba.

Takový je to hodný člověk, když chce.

Práci zastane. To přece víte.

Zastane práci i za dva.

Má jen tu drobnou chybu. Ale kdo nemá, Božínku, kdo?

Někdo jde!

Trmácel jsem se a trmácel a trmácel.

Moc toho nenamluvili. Irimiás a Petrina.

Dobrý večer, flašku piva prosím.

Holky skákaly jako kobylky.

Irimiás mě objal, jak se máš, Kelemene?

Pálí to jak čert.

Holky skákaly jako kobylky.

A trmácel jsem se a trmácel...

Neviděl jste mou dceru?

-Kterou? -Tu malou. Estike.

Tady nebyla.

Když se u rozcestí vydali k osadě, už jsem všechno věděl.

Irimiás a Petrina se blíží k osadě.

Potkal jsem řezníka Hochana a srazil jsem se i s malým Tóthem.

Víte, co se stalo? Trochu jsme se nepohodli s Halicsem.

Teď mě ani nepozdraví, šmejd jeden.

Rozsvítilo...

Kam, proč, kam...

A trmácení, proč a kam a kudy...

Celý den jsem spala. Večer se vzbudím, a nikde nikdo.

Prázdný barák. Ani Mari, ani Juli, ani Sanyi...

A trmácel jsem se a trmácel...

Steigerwaldovy děcka mluvily o střelném prachu.

Ale to není všecko, malá se někam zatoulala.

-Až se objeví, zmlátím ji jak hada. -Určitě se objeví.

Není z těch toulavých.

To teda není.

Střelný prach není prach do pušky....

Celou noc je venku v dešti.

Není divu, že zůstávám celý dny v posteli.

...Servírky skákaly jako kobylky.

Pili míchanou...

To mi udělá dobře na žaludek.

Kávu nechcete?

Na co? Zas bych celou noc nespala.

A pak, k čemu je to dobré?

K ničemu!

A trmácel jsem se a trmácel...

Malý Tóth, Steigerwald a Irimiás mě objali...

Holky skákaly jako kobylky...

Objednal rundu, pili míchanou.

Všechno mi řekl a já se trmácím...

Tak dobrou noc.

řekněte jim, aby koukaly mazat domů!

Nemůžu tady bloumat celou noc.

Zaplaťte!

Proč, jak, kudy, proč...

A trmácím se a trmácím...

Jak se trmácím?

Střelný prach, řezník Hochan, Steigerwald, malý Tóth...

Všichni mluvili o tom, že Steigerwaldovy děcka schovávají střelný prach.

Proč?

A proč sem jdou Irimiás s Petrinou?

Vím, proč sem jdou. Protože se mi rozsvítilo. Rozsvítilo...

Přicházejí u rozcestí...

Přesně vím, proč...

Zastaví se, ale stejně sem jdou.

Futaki, vy hloupý hňupe,

vyválíte se v blátě jako prase, pak vyjdete na déšť jako ztracené jehně.

Zbláznil jste se?

Nevíte, že nesmíte takhle chlastat?

A nalačno!

Umyjte se. A utřete.

Máte něco k snědku?

Mléčnou čokoládu.

A rohlíky.

Dejte mi dva rohlíky.

Do prdele práce,

Co se nehejbe, to pošlapou,

poslintají.

Do konce života za nimi můžu běhat s hadrem.

Nohy u stolu, okna, kamna,...přihrádky.

Nejhorší je, že nikdy nejsou vidět.

Když je začnu sledovat,

vycítí to,

a zmizí.

Ten zasranej Šváb

mě podvedl,

neříkal nic o pavoukách.

Tady už nic z ničeho nebude.

Ne.

Opravdická hrozba jde zpod země.

Člověk se najednou děsí ticha.

Nehýbá se, schoulí se do kouta a doufá v ochranu.

Žvýkání se stane utrpením, polykání mukami.

Pak se vše zpomalí a nakonec...

nastane to nejhorší,

nehybnost.

Není pomoci, není úniku.

Kdo chápe, že já, který bych mohl žít až do skonání světa,

musím odtud vypadnout do tmavého bahna...?

-No, až přijde Irimiás. -Irimiás?

14 dní tu chlastal zadarmo, a má tu drzost se sem vrátit.

Dobře, říkal, abych všude zasadil cibuli. A vyšlo to.

Protože velké věci jsou vždy jednoduché.

Ale to je přece jen moc, že potom řekl, že za všecko vděčím jemu.

A dva týdny tu chlastal zadarmo.

A má tu drzost se sem vrátit, aby mi vzal, co je moje.

Protože tady je všecko moje! Tohle všecko je moje dílo!

Copak na tomhle světě se smí všecko?

Přijdou si z ulice a řeknou, koukej vypadnout.

Ale tady bude pořádek, příteli, v týhle zemi jednou bude pořádek!

Tady bude pořádek!

Vidíte, to je Halics.

Smím prosit o tango?

Víte, že tanec je má slabost.

Jste jiná, než ostatní.

Potřebujete rozvážného, seriózního muže,

a ne takového Schmidta,

jehož hrubá povaha se ani trochu nehodí k vaší čisté duši.

Podívejte,

až se ti skvělí lidé

zas dostanou na příslušná místa a úřady,

budu zas ředitelem školy,

a vás bych vzal do města...

Mým životem je tango! Tango, tango, tango...

Mou matkou je moře,

otcem mým je zem,

mým jménem je tango...

Mým otcem je moře...

Mým životem je tango...

Tango...

Mým otcem je moře...

Mou matkou je zem...

To je jedno!

Mým životem je tango...

Tango... tango...

Mým životem je tango...

Tango...

Mou matkou je moře, mým otcem je zem...

Ani moře, ani země...

Vyližte si prdel!

Kam jste dali moře, kam jste dali zem?

Mým životem je tango...

Tango...

Tango, tango...

Mou matkou je moře,,

Tak to bylo vše.

Za sametového zvuku harmoniky

se vydali do svého posledního útoku hospodští pavouci.

Spustili volné sítě na okraje sklenic, šálků, popelníků.

Omotali nohy stolů a židlí.

A pak je tajnými vlákny spojili,

aby číhaje ve svých tajných skrýších,

byli hned informováni o každičkém pohybu, každém záchvěvu,

dokud jen zůstane neporušená ta téměř neviditelná síť.

Omotali i obličeje, nohy a ruce spících.

Pak se vrátili do svých skrýší

a čekali na zachvění své lehounké sítě, aby mohli začít znovu.

PŘESTÁVKA

IRIMIÁŠ PRONÁŠÍ ŘEČ

Jsem otřesen,

věřte mi, i já mám v sobě zmatek.

Mám v sobě naprostý chaos, v duši bezradnost.

Přesto se musím vzchopit.

Ačkoliv nyní mohu jen říct,

že sdílím bolest nešťastné matky.

Neutišitelný, nikdy nekončící zármutek.

Bolest nad ztrátou nejdražší bytosti.

Tato tragedie tíží duše nás všech.

Nevěřím, že by se našel někdo, kdo se mnou nesouhlasí.

A v této situaci je nejtěžší

přenést naše myšlenky přes tento otřes,

se zaťatými zuby a staženými hrdly, přemáhaje slzy a pláč.

Protože, a na to vás chci upozornit, nic není důležitějšího,

než abychom my sami provedli rekonstrukci,

dříve než policejní složky zahájí své vyšetřování

příčin tohoto otřesného neštěstí.

Strašlivé smrti nevinného dítěte.

Připravte se na to, že za tuto katastrofu,

to bude vyšetřovací komise z města činit odpovědnými nás.

Ano nás, přátelé.

Protože, ruku na srdce,

s trochou pozornosti, péče

a předvídavosti jsme tomu mohli zabránit.

Myslete na to, že ta bezbranná bytost,

vydaná napospas prvnímu vandrákovi,

komukoliv, celou noc mokla v dešti.

Bičována větrem se stala snadnou kořistí živlů.

Určitě až do konce bloumala zde mezi námi.

Je také možné, že nahlédla do tohoto okna,

a viděla, jak se tady opilí vykrucujete při tanci.

Rozumějte mi dobře, já osobně nikoho neviním,

ani matku, která si nikdy neodpustí,

že se v ten osudný den probudila příliš pozdě.

Neviním ani bratra oběti,

ani jiné členy rodiny.

Nikoho neviním.

Přece bych rád položil otázku:

Nejsme vinni my všichni?

Vy samozřejmě odpovíte, že jsme nevinní.

Ale jak potom nazvat to ubohé dítě?

Obětí nevinných? Mučednicí nevinných?

Zůstaňme radši u toho, že to ona byla nevinná.

Celou noc jsem se převaloval, než jsem si uvědomil,

že nejenom že nevíme, jak k tragedii došlo,

ale není nám jasné ani to, co znamená to, co se stalo.

Tato tragedie byla neodvratná,

tím jsem si naprosto jistý. A tušíte to i vy.

Jenomže nestačí tušit. Věcem je třeba rozumět.

A neodkladně je vyslovovat.

Už než jste sem přišli, jste měli jasno v tom, ačkoliv jste se báli to vyslovit,

že tato osada je odsouzená. A teď právem předpokládáte,

že neodvratný osud se zvolna naplňuje.

Potácíte se tu na kraji zániku,

daleko od všeho, co je život.

vaše plány troskotají, a sny se tříští na kousíčky.

Čekáte na zázrak, který nikdy nenastane.

Ale obětí jakého osudu jste se to stali?

Že by se jednalo o opadávající omítku,

povolené kameny, bortící se zdi a nakyslé pachutě,

o kterých do omrzení mluví náš přítel Futaki?

Nejde spíš o zničené perspektivy,

zhroucenou fantazii,

podlomená kolena a naprostou neschopnost činu?

Říkám to tvrdě, ale mluvme otevřeně.

Pokud jste měli pocit, že osada je odsouzená, proč jste proti tomu nic nepodnikli?

Mysleli jste si, že je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Ale to je ostudný, zbabělý a lehkomyslný přístup, který mívá vážné následky.

Tato neschopnost je hříšná neschopnost.

Tato slabost je hříšná slabost.

tato zbabělost je hříšná zbabělost.

Protože, a to si zapamatujte,

nejenom vůči ostatním se dopouštíme nenapravitelného, ale i vůči sobě.

A to je ještě horší, přátelé.

A když se nad tím zamyslím, každý hřích,

spáchaný na sobě, je hanebností.

Ale vězte, přátelé, když na to teď pomyslím,

jak jste se tu hlava nehlava váleli zemdlelí po stolech a židlích,

s kapajícími slinami, úplně namol,

svírá se mi srdce a nejsem schopen vás soudit, protože na tohle už nikdy nedokážu zapomenout.

Z vašeho funění, chrápání, sténání

jsem zaslechl volání o pomoc, na které musím odpovědět.

Známe se dobře.

Po celá desetiletí chodím po světě s otevřenýma očima

a s hořkostí vidím, že pod silnou roušku slibů a lživých slov

se nic nezměnilo. Bída zůstala bídou.

Ty dvě lžíce jídla, o které máme víc,

jen rozřeďují vzduch před našimi ústy.

Ale uvědomil jsem si, že co jsem doteď udělal, nic není.

Potřebuje mnohem zásadnější řešení.

Proto využívám této příležitosti,

abych vytvořil partu lidí,

založil s nimi mini hospodářství, které nám poskytne jisté živobytí

a stmelí pospolu skupinu potřebných.

Vytvořím ostrov,

kde nikdo nebude bezmocný, kde všichni budou uléhat ke spánku v klidu a míru.

Proto jsem se vydal na cestu na statek Almási.

Hlavní budova je v dobrém stavu, nájemní smlouva bude hračka.

Je tu jen jeden problém,

který vám nebudu zatajovat: peníze.

Protože bez halíře je to beznadějná věc.

Výroba potřebuje kapitál, ale to je trochu složité,

do toho bych se nepouštěl.

Protože jistě chápete, že okolnosti našeho setkání

vyvolávají pochybnosti, zda jsme vůbec schopni to dokázat.

Dokážeme odevzdat na společné dílo, jen tak,

pod vlivem náhlého nápadu, svoje penízky,

získané za cenu nelidských obtíží, klopotnou dřinou?

Přemýšlejte...

nerozhodujte se ukvapeně.

Ale chce-li tomu osud, abychom od této chvíle zůstali spolu, nerozlučně,

vzpomeňme si: za jakou cenu!

Nezapomínejme na to dítě,

které muselo zahynout možná právě proto,

aby naše hvězda začala konečně stoupat.

Kdo ví, přátelé?

Ale jestli je to tak...

život se k nám zachoval krutě.

PERSPEKTIVA Z ČELNÍHO POHLEDU

Říkal jsem vám, že jste ji neměla brát z ústavu.

Nevím, proč jste ji odtud vzala.

Přátelé!

Těžko nalézám slova, teď, kdy vás vypravuji na cestu.

Je těžké vyjádřit slovy, co cítím.

protože co mohu říct

o nadšeném rozhodnutí, o vaší obětavosti

ve jménu společného úspěchu.

O tom vzácném pokladu, jímž jste mě obdarovali,

o vaší důvěře.

Co jiného, než že tohle všechno

mi dává sílu a zodpovědnost,

které se dle svých možností budu snažit dostát.

Vaše nadšení a důvěra naplňuje i mě nadšením a důvěrou.

Myslím na společnou budoucnost.

Jděte, přátelé.

Zítra ráno v šest se sejdeme na statku v Almási.

Jděte a myslete na budoucnost.

Přátelé, od této chvíle jste svobodní.

A máš po prdeli, plešoune, šmejde nenažranej!

Chcípněte! Hajzlové nevděční!

Chcípněte!

Chcípněte!

Tak vidíte! Měl jste velký voči, co?

-Buďte zticha, jo? -Tak to máte za to.

Běžte si krákat domů! Běžte domů!

-Jednou jsi dole, jednou nahoře. -Běžte domů ano?

Vždycky říkám, že člověk si nemá vyskakovat.

Teď to tu můžete zavřít.

Běžte domů, ano?

Přestaňte mě buzerovat!

No jo, můj muž byl stejnej, nevěděl, co je dobré.

A kde skončil? Na půdě, na provaze.

Přestaňte mě tu peskovat! Peskujte se sama!

Pochytejte své starší dcery, nebo odejdou s nimi.

Ty jsou zamčené.

-Zaplaťte a běžte. -Neopustí mě jako Estike.

-Běžte domů! -Až zdejší lidi odejdou, můžou se hrabat v zemi.

Běžte domů! Jděte!

Jděte!

Jděte! No tak!

-Skončili jste? -Radši tohle, než aby to odnesli cikáni!

"Vítr mraky rozhání, Za nimi nebe plápolá,

Podej mi ručku, má milá,

Kdoví, zda zas tě uhlídám?

Kdoví, zda ještě tě obejmu?

Kdoví, zda ještě tě políbím?

Kdoví, kterého rána na úsvitu, Vydáme se zas na pochod...."

Kdoví...

Krásné jsi, Maďarsko moje...

Lidičky! Zapomněli jsme na doktora!

Co se staráš o doktora?

Určitě by jel taky, jenomže jsem mu nic neřekla.

Prosím tě, ani by tu cestu nevydržel.

Ale takhle umře hlady.

Ani s hospodským už se nemůže domluvit.

Ať si chcípne!

Když ti tak chybí, vrať se pro něj.

Neviděla jsem ho několik měsíců.

Ještě ho neoplakávejte.

Ten se má dobře. Každý den se opije, pak chrápe.

Rád bych měl to jeho dědictví po matce!

Jsme tu všichni? Nikdo nezůstal pozadu?

Dokázali jsme to!

Přece jen jsme to dokázali!

Vy jste teda na ten novej život připravený!

Ale Lajošku, toho teď budeme mít!

Jak to ti dobří lidé vytápěli?

Říkal jsem, že naděje umírá poslední.

Věřit se má do posledního dechu.

Protože kde bysme jinak byli? No řekněte!

To si umím představit.

Viděli jste ty hospodářské budovy, je jich tam asi pět.

Vsadím se, že tam budou dílny.

Dílny? Jaké dílny?

Tišeji! Můj muž už spí.

No jo, furt. Můžeme si přeci popovídat.

Já myslím, že to bude naopak.

V hospodářských budovách budeme bydlet

a tady budou dílny.

Nechte už toho! Tady se nedá spát.

Kdo to byl?

Dejte mi pokoj, já to nebyl.

Nikdo se nehlásí?

Prosím vás,

přiznám se ke všemu, jen už buďte zticha!

Poslouchejte,

když se budeme snažit, do měsíce by to mohlo být.

Čeká nás skvělá budoucnost.

Zítra se uvidí, jak si to Irimiás vlastně představuje.

Zítra se uvidí.

Halicse pronásledoval hrbatý mužíček se skleněným okem.

Po dlouhé kalvárii se ukryl v potoce,

ale jeho situace byla stále neutěšenější.

protože kdykoliv se vynořil, aby se nadechl,

človíček ho praštil po hlavě dlouhým klackem.

A pokaždé zakřičel: „Teď si to odskáčeš“!

Ředitel školy přemluvil člověka v ošuntělém obleku,

aby s ním šel, že zná jedno odlehlé místo,

a ten souhlasil, protože nedokázal říct ne.

Už se sotva ovládal, když dorazili do opuštěného parku.

Dokonce ho popoháněl holí, aby už byli co nejrychleji v křoví.

Položil človíčka na kamennou lavičku a vrhnul se na něj, líbal ho na krk,

ale v tu chvíli se tam objevili lékaři v bílých pláštích,

a on jim stydlivě pokynul, že zrovna odchází,

a začal peskovat stydícího se človíčka, protože v tu chvíli už mu byl strašně protivný.

Schmidtovi se pod nohama chvěla zem.

Jako by kráčel nějakou bažinou.

Vylezl na strom,

ale cítil, že i ten se potápí.

Ležel na posteli, pokusil se stáhnout ženě noční košili,

ale ta začala vřískat. Vrhnul se na ni, košile se roztrhla,

Schmidtová se k němu otočila a rozesmála se.

Bradavky na jejích obrovských prsou byly jako dvě nádherné růže.

Halicsová myla Schmidtové záda.

Růženec z kraje vany sklouzl do vody jako had.

Schmidtová řekla, že ji už z toho drhnutí pálí záda,

ale Halicsová ji strčila zpátky do vany a pokračuje v mytí zad.

Protože se bojí, že Schmidtová s ní není spokojená.

Kránerová zaslechla zvenčí nějaký hluk, ale nevěděla, co může být.

Vklouzla do kožíšku a vydala se směrem ke strojovně

Byla už skoro u silnice, když ji přepadlo zlé tušení.

Otočila se a viděla, že střechu jejich domu olizují plameny.

„Dřevo na podpal! Nechala jsem tam dřevo na podpal! Bože!“– volala zděšeně a utíkala zpátky...

Kráner seděl u stolu a klidně jedl.

„Jósko, zbláznil ses? Hoří dům!“

Ale Kráner se ani nepohnul.

Schmidtová byla ptáčetem, vesele poletovala pod oblaky.

Viděla, že tam dole jí někdo mává.

Slétla níž a slyšela Schmidtovo řvaní:

„Proč jsi neuvařila, ty děvko? Okamžitě pojď dolů!“

Ale ona nad ním přeletěla a zaštěbetala: zítra,

snad zatím neumřeš hlady.

Cítila, jak jí slunce hřeje záda,

slétla níž.

Chtěla sezobnout nějakého brouka.

Futakiho tloukli do ramene železnou tyčí.

Nemohl se hnout, byl přivázaný ke stromu.

Napnul svaly a cítil, že provaz povoluje.

Podíval se na rameno, zela na něm dlouhá rána,

odvrátil pohled, nedokázal se na to dívat.

Seděl na bagru a rypadlo hloubilo velkou jámu.

Přišel tam chlap a povídá:

„Pospěš si, víc benzínu nedostaneš, i kdybys nevím jak prosil.“

Ale nadarmo tu jámu hloubil, pokaždé se mu zasypala. Zkoušel to znovu a znovu, marně.

Pak se rozplakal...

Seděl v okně strojovny a nevěděl, co se děje,

jestli svítá nebo se smráká, a nějak to nemělo konce,

jen seděl a nevěděl, co je.

Venku se nic nezměnilo, nebylo ani ráno ani večer,

jenom se v jednom kuse rozednívalo nebo stmívalo.

NANEBEVZETÍ? NOČNÍ MŮRY?

Přátelé! Těžko nalézám slova,

teď, kdy vás vypravuji na cestu.

Je těžké vyjádřit slovy, co cítím. protože co mohu říct

o nadšeném rozhodnutí, o vaší obětavosti

ve jménu společného úspěchu.

O tom vzácném pokladu, jímž jste mě obdarovali, o vaší důvěře.

Co jiného, než že tohle všechno mi dává sílu a zodpovědnost,

které se dle svých možností budu snažit dostát.

Vaše nadšení a důvěra naplňuje i mě nadšením a důvěrou.

Myslím na společnou budoucnost.

Jděte, přátelé.

Zítra ráno v šest se sejdeme na statku v Almási.

Jděte a myslete na budoucnost.

Přátelé, od této chvíle jste svobodní.

A máš po prdeli, plešoune, šmejde nenažranej!

Chcípněte! Hajzlové nevděční! Chcípněte!

Mistře, mám strach,

jak se z té šlamastiky dostaneme?

Překvapilo by mě, kdybys neměl strach. Posral ses? Chceš papír?

Tohle není sranda, ty vole, tohle je smrtelně vážný!

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se trhám smíchy.

Přestaň!

Moc by tě překvapilo, kdybych ti řekl, že přišel náš čas?

Co se ti, sakra, zase honí hlavou?

Poslechni jednou starého dobrého Petrinu.

Hele, odjeďme odtud prvním vlakem.

Tady bude děsnej průser, až ty lidi přijdou na to svinstvo.

Drž už zobák!

Nechápeš, že jsme to my, kdo se pustil do lítého a beznadějného boje za důstojnost lidstva?

Petrino, přišel náš čas.

To říkáš pořád, přišel náš čas.

Náš čas už nikdy nepřijde.

Doufal jsem, věřil...

A tady to máš.

Síť – nechápeš?

Irimiásova celostátní pavučina.

Už ti svítá v tvém tupém mozku?

Kdekoliv se něco šustne...

Jdeme dál!

Co je, ještě jste neviděli mlhu?

Zase utekli koně z jatek?

Komu fandíš ty?

Sobě.

Co vy tady?

Nic se neděje.

U vás se nic nemění.

A co vy?

-Vše při starém. -Myslel jsem,,,

Dvě míchané a decku vína.

Prosím.

Tohle vypiješ a půjdeš za Payerem, řekneš u, že ho tu čekám.

Sterigerwalde!

Tak co se děje?

Zítra budeme potřebovat auťák a dnes tu přespíme.

Peníze chci předem.

V pořádku.

-Ať jsou v ceně i tři fazolačky. -Dobře.

S uzeným kolenem.

Budu ti diktovat.

Vážený pane kapitáne!

Věčnost...

trvá věčně právě proto,

že ji nelze srovnávat s tím, co je pomíjivé,

podléhá změnám,

je přechodné.

Intenzita, se kterou se světlo zavrtává do tmy,

zřejmě klesá.

Zřejmě klesá...

Objevují se nedostatky v kontinuitě...

Trhliny,

díry,

a nakonec černé nic.

A přitom miliardy hvězd v nekonečné dáli...

A uprostřed ta droboučká jiskra... naše Já.

Droboučká jiskra...

Naše činy jsou po právu odměněny až ne věčnosti,

protože jen tam se jim může dostat patřičného ocenění či trestu.

Trestu...

Protože existuje místo mimo realitu,

kde vše vlastně nalézá své pravé místo,

kde vždy bylo,

vždy bylo...

kde bude,

a kde je i teď.

Na jediném pravém místě.

Doufám, že jsem vás nevzbudil.

Nerušíte můj spánek a doufám, že ani nebudete.

-Mí pomocníci. -Jsem Petrina.

Horgos.

Jste velmi příjemný mladík.

Z toho může něco být.

Neměl byste mi, když už jste mě...

vytáhl z postele...

Co byste si dal?

Neptejte se, to tady stejně nemají.

Objednejte mi decku slivovice.

Sanyi!

Pane obchodníku se zbraněmi!

Loveckými zbraněmi!

Víte, nejsem posedlý svým oborem. Zůstaňme radši u Páyera.

Pane Páyere, požádal jsem vás, abyste sem přišel, protože v brzké době

budu potřebovat větší množství výbušnin.

Budu o tom přemýšlet

a rozhodnu se podle svých schopností.

Já zase doufám, že učiníte v zájmu věci vše potřebné.

Na mně to nezáleží.

Přesto musím vědět,

zda tuto velkolepou představu,

dokážete podpořit nějakým odpovídajícím spouštěcím podnětem.

Přirozeně.

jste džentlmen,

pane Irimiási.

Dovolte mi otázku.

To nové, co nás ve vašem velkolepém záměru čeká,

-Tedy... -Nepleťte si mě s nějakým spasitelem lidu.

Považujte mě za smutného badatele,

který zkoumá, proč je všechno tak hrozné jaké je.

Povečeříte s námi?

Ne, děkuji.

Takže, jestli tomu rozumím, detaily probereme později.

Navštívím vás koncem týdne.

Pánové...

Dobře se vyspěte...

Naposledy jsem spal pět a půl hodiny v kuse před 25 lety.

Od té doby se převracím v polospánku.

Přesto děkuji.

Otče náš,

jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

buď vůle tvá

jako v nebi,

tak i na zemi.

chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny...

Amen.

PERSPEKTIVA ZEZADU

Nechápu toho Irimiáse.

Byl to chlap jako my. A teď je jako nějaký pán.

Prostě se v něm nevyznám. Co chce?

Co všechno si navymýšlel!

Prý podlomená kolena, apelující volání o pomoc!

A potom, jak tam vyhrožoval tím děckem...

Včera mluvil tak, že bych mu nakonec na to skočil i já.

Proč se do toho pletl?

Vědět, že chce to samý, co my, řekl bych mu, ať se nenamáhá.

Ale to je přece jen příliš,

že já mám být jakože vinen.

Že mám něco společného s tou dementní holkou!

Už když slyším to její jméno, vaří se mi krev.

Co to je Estike? Copak to je nějaký jméno?

Snědla spoustu jedu na krysy a bylo po ní!

Možná je to pro tu chuděru tak lepší.

Ale co já s tím mám společnýho?

Vylákal nás na tenhle rozpadlej statek.

Šli jsme za ním jako ovce. A on hezky prásknul do bot.

Kdoví, kde teď propíjí naše peníze.

Naši roční mzdu.

A zase nemám ani vindru.

A když za dvě minuty dorazí, co nám zas navykládá?

-To říkáš ty? Ještě se opovažuješ držkovat? -Přestaň!

Komu vděčím za to, že mě okradli? Kdo říkal, že se věci dají do pořádku?

Že Irimiás a Petrina?

Ty šmejde!

Vrať mi mý prachy, ty hajzle!

Vrať mi mý prachy! Vrať mi mý prachy, ty svině!

Počkejme ty dvě minuty, pak uvidíme, co nám poví.

-Uplynuly už ty dvě minuty? -Lidi!

Co to má znamenat? Tohle není řešení. Přemýšlejte!

Kušuj!

Prosím, už jde! Ten tvůj spasitel!

Opravdu si myslíš, že za to můžu?

Vrať mi mý prachy! Slyšíš? Vrať mi je!

Nevěřím svým očím! Jak si to představujete?

Dejte mi pokoj

Co vám je do toho? Co se do toho pletete?

Jděte, dokud se ovládám!

Co se tu děje?

Ptám se, co se tu děje?

Mysleli jsme, že už nepřijdete.

Protože jste říkal v šest.

Div pro vás duši nevypustím.

tři dny nespím,

hodiny pochoduju v dešti,

štvu se, abych odstranil překážky,

a vy hned jako ta špinavá prasata, když nedostanou včas pomeje!

A vám se stalo co?

-Teče mi krev z nosu. -To vidím. Ale proč?

To bych od vás nikdy nečekal.

Od nikoho z vás.

A to jsme teprve začali.

Jaké to tak asi bude později?

To se mezi sebou pozabíjíte?

Smutné.

Velice smutné.

Pokusím se na to pro tentokrát zapomenout, s tím, že se to už nebude opakovat.

Dobře? Pojďme na to.

Musím vám sdělit něco důležitého.

Musíme prozatím odložit plány ohledně našeho hospodářství.

Protože jisté kruhy by nerady viděly,

kdyby tu vzniklo zařízení s podobným cílem, který je pro ně obestřen mlhou.

Obzvláště pak mají výhrady

vůči vzdálenosti mezi statkem a městem, vlastně téměř nedostupnému charakteru naší usedlosti,

což snižuje možnosti jejich kontroly na minimum.

Proto

je v této situaci jedinou schůdnou cestou pro realizaci našeho plánu,

když se na nějaký čas rozptýlíme po okolí.

Až do doby,

než ti pánové budou natolik popletení,

že se sem budeme moct vrátit a zahájit realizaci našeho záměru.

Vaše osoby nabývají od této chvíle zvláštní důležitosti.

Protože jste vyvolenci v takové věci,

ve které jsou věrnost, zanícení a bdělost přímo nepostradatelné.

Máme před sebou velký cíl.

Naše rozptýlení je jen taktický manévr,

protože i když mezi sebou asi ne, ale se mnou budete v permanentním a živém kontaktu.

A nemyslete si, že budeme jen nečinně čekat,

až se věci samy v dobré obrátí.

Vaším úkolem bude

pozorně sledovat svoje okolí.

Musíte pečlivě zaznamenávat názory, povídačky a události,

které jsou významné z hlediska naší věci.

Všichni si musíte osvojit tuto vlastnost,

umění rozlišovat příznivé a nepříznivé znaky.

To znamená: dobré od zlého.

A z čeho budeme zatím žít?

Klid, klid,

všechno je zařízeno, všechno je připraveno.

Všichni budete mít práci.

A pro začátek dostanete jistou sumu na nejnutnější výdaje z našeho společného kapitálu.

Ale nemarněme čas zbytečným vyptáváním,

i tak máme trochu zpoždění,

Musíme hned vyrazit, přátelé!

Tak, běžte si sbalit, lidi! Pospěšte si!

Seberte si své věci! Nejdřív vezměte ty velké.

Pohyb, dělejte!

Kránere, pro vás to platí taky, slyšíte!

Tak počkat! Vraťte nám naše peníze!

Slyšíte? Vraťte nám naše peníze!

Peníze?

Takhle to chcete?

Prosím, tady jsou. Poraďte si tedy sami. Hodně štěstí.

Naše celoroční práce!

Jósko, vrať mu ty peníze.

Ne, jen si je rozdělte.

Je to tak asi lepší.

Že se hned ukázalo, že nemáte výdrž ani čest.

Je lepší, když se to ukáže hned na začátku, co jsou mí společníci zač.

Váš muž má možná pravdu.

S vámi své záměry nedokážu uskutečnit.

Potřebuju lidi, kteří jsou schopní jednat alespoň ve vlastním zájmu.

Musím už jít.

Počkejte!

A...

bude to hospodářství?

Myslím, že vás už to nemusí zajímat.

Dej mu ty peníze!

Nemyslel jsem to tak.

Vemte si ty peníze.

Víte, ten déšť, a ta včerejší cesta... A v noci jsme dočista promrzli... Nezlobte se na nás.

O mě nejde.

Ale o věc, kterou jste při prvních potížích bez váhání zradili.

Jenomže ta věc stojí na důvěře a výdrži.

Vemte si už ty peníze...

My vám věříme. Vemte si je!

Velmi jste mě zklamali.

Ale pro tentokrát...

se přes to přenesu.

Pokusím se zapomenout na tento ošklivý incident.

Usaďte se pohodlně, cesta tímto rychlým povozem potrvá asi dvě hodiny.

Zapněte si kabáty.

Nasaďte si kapuce, klobouky!

A klidně se otočte zády ke své nadějné budoucnosti,

jinak vám bude do ksichtu šlehat ten zatracenej déšť!

Schmidtovi, Halicsovi, Kránerovi, vezměte si věci!

Futaki, pane řediteli, vy ještě počkejte.

Tak co je, jdete už?

Není tu někde hospoda?

-Něčeho bysme se napili. -Není.

Schmidtovi, pojedete do Eleku.

Tady jsem vám napsal, koho máte hledat a kde.

Dostanete tam práci i ubytování.

A co je to za práci?

Je to řezník.

Práce je tam dost.

A vy budete obsluhovat.

Kránerovi,

v Kersztúru vyhledáte Istvána Kalmára. Zapamatujte si to, nemáte to napsané.

Před kostelem je ulice. V pravo.

Půjdete po ní, dokud neuvidíte nápis Dámské krejčovství. Tam bydlí Kalmár.

Řekněte mu,

že vás posílá Dönci, kdyby si nepamatoval moje skutečné jméno.

Má tam prádelnu, v té budete bydlet.

-Rozuměli jste? -Ano. Dönci.

Za kostelem je ulice a stojí tam napsáno...

Přesně. Vy, Halicsovi,

pojedete do Pósteleku, na evangelickou faru.

-vyhledáte děkana Gyivicsána. -Gyivicsán.

Je tam dost mešního vína.

A vy budete uklízet kostel

a vařit pro vás tři.

Na překlenutí počátečních obtíží

tu máte každý 1000 forintů.

Ale žádné rozhazování!

Nezapomínejte na svůj úkol.

Myslím, že jsme to pochopili. Chceme vám poděkovat za všechno, co jste pro nás udělal.

Nemusíte děkovat.

Jsem jen služebníkem velké věci.

Takže nezapomeňte na svůj úkol.

Dávejte na sebe pozor, máme o vás starost.

Vy na sebe dávejte pozor.

Poslouchejte!

Nasednete si...

a my vás vysadíme u Štrébra.

Za hodinu se pro vás stavíme a domluvíme se na dalším.

Dobře.

Futaki!

O mě se nestarejte. Já vím, kam půjdu.

Snad mě někam vezmou za nočního hlídače.

Vás bude zapotřebí jinde.

Co je, s vámi se teď nedá mluvit?

Přijďte v osm ke Steigerwaldovi, probereme to.

Dobře, jak chcete. Tady máte

1000 forintů.

Kupte si aspoň oběd.

Ten Futaki je ten největší kořen jakého jsem kdy poznal.

Co si myslí? Že už je tu země zaslíbená?

Co čekal ten ubožák?

JEN STAROSTI A PRÁCE

Tu část o věčnosti vynech.

Přestože písemné shrnutí těchto informací nepokládám za nejvhodnější,

abyste viděl moji ochotu,

plním váš příkaz.

Uvědomil jsem si, že jste mě vyzýval k naprosté upřímnosti.

O způsobilosti mých lidí není pochyb.

O tom jsem vás snad včera přesvědčil.

A to je důležité, protože tento koncept může vnukávat i jiné závěry.

Aby má základna fungovala, budu se svými lidmi udržovat kontakt výhradně já.

Vše ostatní by vedlo ke krachu a tak dále a tak dále...

-Myslím, že to můžeme nechat. -Tak to necháme.

Schmidtová...

Piš.

Namísto hloupý ceckatý samice napiš...psychicky nevyzrálá osoba,

převážně zdůrazňující své ženství.

A co laciná děvka?

Osoba pochybné pověsti nebo povětrná ženština...

Radši napiš žena, bez zábran prodávající své tělo.

Dobře.

-Máš to? -Jo.

Vyspala se s kdekým. A pokud to nebylo pouhým dílem náhody,

je exemplárním příkladem manželské nevěry.

Máš to?

Namísto směsice laciné voňavky a nějakého zatuchlého pachu, připomínajícího hnůj...

nepříjemný pach svého těla se snaží zmírnit netradičními...prostředky.

Kránerová.

Hubatou drbnu vyměň za

lehkovážnou šiřitelku nepodložených zpráv.

-A místo vyžrané prasnice? -To tam nech.

-To nejde. -Tak napiš tlustá.

-Obézní. -V pořádku.

-Halicsová může zůstat tak jak je? -Jo.

A svraštělý červ naložený v lihu?

Postarší alkoholik malého vzrůstu.

Trotlující panák. Netečná tupost, slepé tápání.

-To můžeme vynechat. -Dobrá.

Dojedl jsi? Tak budeme pokračovat.

Schmidt.

Co je kříženec primitivní bezcitnosti s bezvýznamnou prázdnotou

v propasti neovladatelné tmy?

Nezkrotná hloupost, neartikulovaná stížnost, nehybná obava

ustrnulá v husté tmě existence.

Napiš...

snížená rozumová schopnost,

a pokora před...

autoritami

ho obzvláště předurčují

pro vykonávání předmětné činnosti

na velmi vysoké úrovni.

Ředitel školy.

Zdá se, že tady už mu dočista přeskočilo. Poslouchej.

Jestliže se chystáte skočit do vody

a v poslední chvíli ještě bezradně postáváte na mostu

a váháte, zda máte skočit, vzpomeňte si na ředitele

a budete vědět, že zbývá jediná možnost:

-skočit! -Dál!

Vzezření scvrklé okurky, jeho intelektuální schopnosti

nedosahují ani Schmidtových, a to už je co říct!

Napíšeme postava sešlá, nemohoucí.

-Jak to souvisí? -Takhle to napsal.

Svou zbabělost léčí nadutostí, falešnou pýchou, hloupostí.

Se sklony k přecitlivělosti, jak to u těchhle onanistů bývá.

Takže... zbabělý, smyslně založený... poněkud nezralý.

Jo, napiš to.

A Kráner? Nemehlo připomínající zanedbaného buvola.

Silné postavy... Byl kovářem.

Bývalý kovář silné postavy?

Lenochod s temným, tupým pohledem. Piš!

Jedinou nebezpečnou osobou je Futaki, ale není to nic vážného

Se sklony ke vzpouře, ale jeho zbabělost je větší.

Mohl by to dotáhnout daleko, Ale nedokáže se zbavit svých utkvělých představ.

Je z nich nejspolehlivější.

-Ano? -Může být.

Ne, ne. Napiš...

nebezpečný, ale použitelný.

Intelektuálně převažuje ostatní. Kulhá.

-Hotovo? -Jo.

Tak ho tam podepiš. Irimiás.

Dobře.

-Prší ještě? -Prší.

Dole u brány si podají ruce.

-Čím jedeš? -Autobusem.

Tak se měj, povídá první koncipista.

Byl to dobrý den, co, poznamenal jeho kolega.

Jo, čert aby to vzal.

Ještě jednou si podají ruce a rozejdou se.

Doma je oba vítá stejná otázka:

Měls těžký den, taťko?

Načež oni unaveně, co by taky mohli říct, odpovědí:

Nic zvláštního, jako obvykle, mámo.

KRUH SE UZAVÍRÁ

Za těch 13 dní,

co jsem byl v nemocnici,

sem Kránerová...

neměla tu drzost...

přijít.

Všechno je tak,

jak jsem to tu nechal.

Žádný z nich...

se neodváží vyjít z domu.

Nejspíš se válí...

ve svých postelích, chrápou...

nebo zírají do stropu.

Netuší,

že touto nečinnou...

nehybností...

se nejspíše vydávají...

napospas tomu,

čeho se nejvíc děsí.

Kozmický virčaft!

Zhoršuje...

se mi sluch.

Turek jde! Turek jde! Turek jde!

Turek jde! Turek jde!

Já blbec!

Spletl jsem si hlas nebeských zvonů

s umíráčkem!

Jednoho říjnového rána,

dříve než na slanou ...

rozpraskanou...

zem osady...

dopadly první...

kapky dlouhých...

podzimních dešťů...

které pak...

promění...

polní cesty...

v nekonečné...

moře bláta...

a učiní tak...

město úplně...

nedostupným,

probudil Futakiho...

hlas zvonů.

Nejblíž v okolí byla opuštěná kaple,

vzdálená osm kilometrů,

ale v té nejenže nebyl žádný zvon,

neměla ani věž,

protože ta byla rozbořena ještě za války.

A město bylo příliš daleko na to,

aby sem odtud bylo něco slyšet.