Original subtitles

-Mrtvá holka v rychlíku do Děčína. -Už třetí.

-Povedlo se ti to? -Ne! To nešlo v tak malým prostoru.

-Vymejšlením si může prodloužit život.

-Máš jméno toho kamaráda z vojny? -Maršálek.

-Jestli najdu další stopu... -Ty to ukončíš!-Proč?

-Protože to je rozkaz. -Přizná pět vražd.

Co jinýho by měl dostat?

-Mladá paní, nevíte, jak se dostanu na Opatov?

-Tady jste na Lhotce. -Aha.

-Jestli chcete na Opatov, tak to musíte jet zpátky.

-Na Lhotce. Ale...

Já potřebuju na Opatov.

Musím.

Já musím domů.

Já musím domů.

-Když jsme se s ženou seznámili,

vzala mi moji peněženku a dala mi do ní svoji fotku.

Od té doby jsme měli takový zvyk.

Vždycky na začátku roku se žena nechala vyfotografovat.

A já jsem si tu novou fotografii...

...dal do peněženky.

-Bydlíte na Opatově.

Vaše paní pracovala v Koruně.

Napadá vás, co mohla dělat v noci zrovna na Lhotce?

-Možná si jenom spletla spoj, víte.

My jsme celý ty léta bydleli na Smetanově nábřeží.

Museli jsme se vystěhovat.

Asi před měsícem jsme dostali garsonku na Opatově.

Když jsme se přestěhovali,

byla pro ni cesta domů vždycky složitá.

Začal jsem se bát,

jestli se u ní nezačíná projevovat skleróza.

Já si vždycky myslel, že odejdu jako první.

Já tomu nerozumím.

Kdo jí mohl něco takovýho udělat?

NÁSLEDUJÍCÍ SCÉNA: -Nemohl jsem se do ní dostat.

Vytáhl jsem nůž, co jsem měl v kapse,

a začal jsem do ní bodat. Měl jsem vztek.

-Takže tys tu paní přepadl, aby sis na ní vynutil soulož.

-Chtěl jsem se pomstít.

-Viděl jsi ji přece poprvé v životě.

-To jo. Já jsem měl vztek na všechny ženský.

-Na všechny ženský?

Proč?

-Nechtěly mě. Žádná mě nechtěla.

Kamarádi mi poradili, že když mě žádná nechce, ať si nějakou chytnu.

-Aha.

A chytnul sis nějakou?

-Chytnul jsem jednu u nás na vesnici. Zezadu za prsa.

Prsa se mi líbí.

-Jakej jsi měl při tom pocit?

-Vytekl jsem do trenek.

-A když jsi tohle dělal, kolik ti bylo let?

-Sedmnáct.

Oni mě pak kvůli tomu vzali do Beřkovic.

-Do Horních Beřkovic?

Na psychiatrii?

-Jo. Tam.

Tam se to stalo.

Za všechno můžou ženský.

-Priznanie k ďalším dvom vraždám.

Láďa.

Toto už nie je žiadna sranda.

-Uvedomuje... -Byl to můj dárek pro pana majora.

-No dobre.

Ty darček.

Láďa.

Za toto všetko...

Tu už ide o tvoj život.

Môžu ťa popraviť.

-Já se nebojím.

Mně je to jedno.

Dřevěnej spacák musí přijít pro každýho dřív nebo pozdějc.

OTEVŘENÍ DVEŘÍ

-Môžem?

-Já myslel, že nekouříte. -To nie. Už štyri roky nefajčím.

Je toho na mňa nejak priveľa.

Aký to má všetko vôbec význam?

Najskôr pojedeme do Ružína a potom do Děčína.

Pripadá mi to ako nejaký smutočný pochod.

A hlavne čo s tým môžem ako advokát urobiť?

Vôbec nič.

-Pořád ještě jde o to, abyste v tom toho kluka nenechal samotnýho.

-On v tom predsa nebude sám.

Má vás.

-Jemu snad vůbec nedochází, že má jenom jeden život.

A o ten že může přijít. -Co?

-Že mu vůbec nedochází, že má jenom jeden život.

-Ale tak to měly ty holky taky, ne?

-Co? -Tak život.

Každá měla taky jenom jeden.

-Jo, to samozřejmě, to jo.

Jenomže já jsem s tím klukem už strávil hodně času.

Chtěl jsem se k němu dostat co nejvíc natěsno.

Říkal jsem si, že mě takhle dostane do míst,

kam by jinak nikoho nepustil. Myslel jsem, že ho tak líp pochopím.

A že mně to příště pomůže.

-ŘEMEN: Ale pomáhá vám to ve vyšetřování, ne?

-Jo, to jo. -No.

Tak vyšetřuj a filozofický otázky přenech někomu jinýmu.

-A komu? -Komu, já nevím.

Třeba pánubohu.

-Ale my bysme přece měli bejt dialektický materialisti.

Aspoň tak nás to učili.

-Hele, přišel sis popovídat s kamarádem,

nebo potřebuješ radu odborníka?

Na, vypij to.

-Tohleto je rada odborníka? -Taky.

-Láďo, Ružín je přehrada na východě Slovenska.

Jak ses dostal až tam?

-No, měl jsem opušťák a...

Kluci říkali, že je to tam pěkný. -Jaký kluci?

-Kluci z vojny. Jsem chtěl poznat to...

Krásy naší vlasti.

Taky jsem si říkal,

že by na přehradě mohly bejt nějaký holky pěkný, mladý. Třeba.

-Ale nešiel si tam s úmyslom nejaké dievča zabiť, nie?

To vyplynulo až zo situácie, či?

-No... -Co ten tvůj kamarád?

Ten tam jel s tebou taky?

-Jakej kamarád? -PEPÍK:Ten z vojny, Láďo.

Ten, jak ti pomáhal s holkama.

-Vy myslíte Maršálka?

-Jo, toho přesně myslíme.

Jel tam s tebou taky? -Ne, to ne.

On neměl opušťák. Jel jsem tam sám.

Řekl jsem si, že by nebylo asi dobrý ji tam jenom tak nechat ležet.

Byla tam kousek taková skládka v lesíku.

Našel jsem tam takovej špagát.

Myslel jsem si, že kdyby se mi podařilo k ní přidělat kámen

nebo kus betonu, že bych pak mohl tělo potopit do vody

a že by se na to nemuselo přijít.

-Dokázal bys nám ukázat, jak jsi kámen přivázal k tělu oběti?

-No, kdybysme měli nějakej špagát,

šikovnej, tak jo.

-Dobrý, už stačí? -Ještě ne.

Vydrž, dokud se to pořádně nenafotí.

Jestli potřebuješ zůstat tady, tak s námi na to Slovensko nemusíš.

Vezmu mladýho. Slováci nám dají k ruce svoje lidi.

-Ne, ne. Začali jsme to spolu, tak to spolu i dokončíme.

V dobrým i ve zlým, co? Jako v manželství.

-Proto bys tady možná měl zůstat.

-Ještě neumírá. -Já jsem přece...-Ještě ne.

Přijela tchyně. Chvíli se teď bude o Ivanu starat ona.

Jirko, mysli si o mně, co chceš,

ale já před tím prostě potřebuju na chvilku zdrhnout.

-Hotovo. -Dobrý, můžeš slézt.

-Stejně je to zvláštní. -Jak slézt?-Co?-Rozvaž mě.

-Láďa si vymyslí nějakýho kamaráda, kterej neexistuje.

Ale pořád si pamatuje jeho jméno. Dokáže ho opakovat.

Já kdybych si vymyslel nějakýho fiktivního Nováka,

tak o něm druhej den mluvím jako o Novotným.

-Ten svetr sis vzal?-Jo. -Myslím ten červenej s rolákem.

-Jo, ten jsem si vzal. -Dobrý den. Ponožky?

-Přece nepojedu bez ponožek. -Ty, co jsem ti pletla.

Budete u vody, bude ti zima. -Nazdar, Pepíku.

-Nazdar, Evi. -Ahoj.

-Doktore. -Žabimajerský, teší ma.

-Markovičová. Dobrý den. -Cože jste nakonec změnil názor?

-Jednoducho sa mi to zdál byť dobrý nápad.

-Není to hláška ze Sedmi statečných? -Vlastne hej.

-A neříkal to tam ten chlápek, co skočil nahej do kaktusů?

-Možno.

ZATROUBENÍ

-Tu fotku už sis tam nalepil?

Jo, to jsi udělal dobře. -VLASTA:Kdy už tam budeme?

-Někam spěcháš? -Tos ji musel zabít až na Slovensku?

-Zastavte!

-Kurva! -Co je? Co je?

-Já ty holky vošukám a zabiju. Vy to na místě vyřešíte,

budete mít další dva vyřešený případy a můžeme domů.

SMÍCH HOJERA

-No, pozrite, chalani z Prahy sú tu.

Servus. Vítajte. Tak čo? Všetko v poriadku?

Jaká bola cesta? Dlhá, čo? -Zdravím. -Miro!

Tohoto si preberú naši chalani.

-Neboj. -A vy poďte za mnou, nech sa páči.

Poďte za mnou. Nech sa páči.

-Dobrý den.-Zdravím. -Dobrej. -Dobrý, dobrý.

-Tak dáte si, nie? Pravá Bošácka.

Nech sa páči. No však čo by ste si nedali, nie?

-VLASTA: Abysme mohli co nejdřív začít pracovat.

-A čo? Má robota nohy? Nemá, nie?

No, tak na zdravie.

Nech... Ať! Ať žijem.

KUCKÁNÍ

Do druhej nohy.

-To bysme je urazili.

-Pánové, teraz mi povedzte,

to naozaj ten váš Hojer niekoho zožral?

-Kdy přesně jste našli tělo? Tady jednou píšete, že 9. října,

a jednou, že 10. října.

-Říjen.

Říjen, to čo je za mesiac? Október?

-Október.

-Čo je napísané na protokole o obhliadke miesta činu?

-Začiatok ohliadky: 11. októbra. -Tak potom desiateho.

Však čo si myslíš, že sme čakali dva dni, kým sme urobili obhliadku?

-Ale ten, co ji našel, do protokolu uvedl 9. října.

-To bol taký čudák. Kto chodí v októbri na prehradu?

Len čudák.

Stopercentne desiateho.

O tom nie je žiadna diskusia.

-Podle spisu měla mít oběť na levý ruce hodinky značky Prim.

Mohl bych je vidět? UŠKLÍBNUTÍ

-Tss. A čo? Chceš sa pozrieť, koľko je hodín?

-Když dáš hodinky do opravy,

většina hodinářů si do pláště vyrazí svoji značku.

Mohlo by nám to pomoct při identifikaci oběti.

-Tu sa také dačo nerobí, boh zná, či tu sú vôbec nejakí hodinári.

-Ale přece vůbec nemusela bejt odsud.

-Počúvaj.

Tie jej zatuchnuté veci sa tu povaľovali páru mesiacov.

Plesniveli tu. Celá kriminálka smrdela jak huba.

Tak sme ich vyhodili. Na čo by nám tu boli.

Tak.

Toto všetko si môžete požičať, na jak dlho budete potrebovať.

-Jo, děkujem, děkujem. Tak jo.

-Film do toho máte?

-Ty čo by si chcel? Nejaký japonský lebo čo?

Však vy si to môžete zapisovať tým rýchlopisom.

To mladý isto vie, či nie? -Jo, jo, jo.

-No, a tady, asi po 200 metrech,

by měl bejt takovej rozbitej plot a za ním takovej komín vysokej.

Nebo tak něco. -Komín nebo tak něco.

Väčšiu chujovinu som nepočul.

Já tu bývam 40 rokov a žiadny barák ani fabrika tu nie je.

Poďme sa pekne vrátiť do kancelárie. Dáme si teplý grog.

-ŠEPTEM: Seš si jistej?

-A vy, čo to stále bojkotujete?

Pán Markovič na tom robí už skoro dva roky.

Tak majte aspoň elementárnu úctu voči jeho práci, prosím vás.

-Ty tu komu robíš obhájcu?

Chalanom z Prahy, alebo tomu čudákovi?

-To, s kým sa rozprávam... -Chalani, držte hubu.

-Jirko. Pojď se podívat.

Pojď.

-Měl jsem pravdu, že jo, pane majore?

-Jo, jo. Měl jsi pravdu, Láďo.

-Viete čo, chalani z Prahy.

Idem naspäť do kancelárie. Však nás tu nemusí byť toľko, nie?

Servus.

Nasrať.

-Tady jsem byl na vojně. -Tady, jo? -Ne tady, ty vole.

Na Slovensku, na východním Slovensku.

Hele.

-Mohol by som vás poprosiť o cigaretu?

-Jo. -Dík.

Eště oheň. -Jasně.

-Uvažoval som nad tým,

že možno by sme ho mohli zachrániť.

Keby psychiatri povedali o jeho ovládacích

a rozlišovacích schopnostiach, že sú významne obmedzené, tak...

Jedným z nich by mohol byť doktor Řemen.

Poznáte sa. Ste priatelia. Je to pravda, nie? No tak.

-Tady! Tady to je! No pojďte!

Pojďte! Honem!

Tady to je! Tady to je.

Vidíte? Ten rypák? Tady to vede až nahoru.

-Co se tady děje? -Láďa našel prasečí hlavu.

-A tady... Tady je tlama taková.

To si pamatuju od posledně. To mám pamatováka, že jo?

Viděl jste to, pane majore? Vidíte to tam? Vidíte?

Odpovězte. -Ne, ne. Já to tam nevidím.

-Tady je rypák, tady je oko. ZASMÁNÍA tady tlama.

-Že čo by ste potrebovali?

-Figurantku. Zejtra budeme dělat rekonstrukci.

Tak jestli bysme si mohli půjčit nějakou vaši holku.

-Vieš čo, počkaj.

Servus. Ja som.

Poď tu, prosím ťa. Teraz.

-Tak som tu. -Len tak chvíľu postoj.

Dobre, môžeš ísť.

Tak čo, Jirko?

Jaké tu máme dievčatá?

-No, pěkný.

-A vy by ste takú krásu dali do pazúrov toho vašeho kanibala?

-Jak to teda máme udělat?

-No...

-Láďo, ale jenom jako, jo? -Jasný.

Takhle jsem ji chytil za hubu. -Co bylo pak?

-Pak jsem ji chytil kolem krku. -Oběma rukama?-Oběma rukama.

-Tak to ukaž.

-Takhle. Škrtil jsem ji palcema a zároveň jsem tlačil směrem dolů.

-Jo. -A když jsem zatlačil,

tak se jí podlomily kolena. -Tak to naznač.

HEKNUTÍ

-No a do vody jsem ji strčil takhle tady na kraji.

-A to jsi ji tady takhle nechal? -Ne, já se bál, že je tam moc mělko.

Že ji rychle najdou nebo že nějak vyplave sama.

-Aha. Takže jsi udělal co?

-Svlíknul jsem se do trenýrek a vlezl jsem s ní do vody.

-A co bylo pak?

Láďo.

Láďo. Seš v pořádku?

Láďo, jestli chceš, tak si dáme pauzu.

-Ne.

Ne.

A když jsme byli ve vodě,

tak jsem táhnul ten balík co nejdál na hloubku.

Mám se svlíknout a ukázat jak?

-Ne, to je dobrý.

Já si to dokážu představit, Láďo.

ZPĚV: Když jsem šel z Hradišťa z požehnání,

potkal jsem děvčicu znenadání... DIALOGY NEJSOU SLYŠET

-Já jsem vůbec nerozuměl.

-Čau!

SBOROVÝ ZPĚV NA POZADÍ, DIALOGU NENÍ ROZUMĚT

RYCHLÁ PÍSNIČKA: A ja taka dzivočka, cingilingi bom,

rada vijem pirečka, cingilingi bom.

Rada vijem, rada dam, cingilingi bom, bom, bom,

i za kalap zakladam, cingilingi bom.

POMALÁ PÍSNIČKA

-Velmi dobře.

-ZPĚV: Ako víno žiari, chutí ako v ústach med.

Ak ju nosíš v tvári, krajšej tváre niet.

Je taká zvláštna, rozpovie ju kvet.

Je taká zvláštna, rozpovie ju kvet.

Ako dúšok vína, ako nápoj omamný,

sladko opojí ma na sto nocí, na sto dní.

Predstav mi šťastie, zázrak pre mňa sprav.

Predstav mi šťastie, zázrak pre mňa sprav.

No tak daj mi svoju lásku, na pomoc mi rýchlo leť.

No tak požičaj mi nádej, dvakrát ti ju vrátim späť.

No tak daj mi svoju lásku, na pomoc mi rýchlo leť.

JAKOBY Z DÁLKY: Tak požičaj mi nádej, dvakrát ti ju vrátim späť.

VZDÁLENĚ: No tak daj mi svoju lásku, na pomoc mi rýchlo leť.

-Jste mě měli vysadit s právníkem. Bych dojel na Ruzyň sám.

-Jak bys tam jel, Láďo? -No jak. Tramvají a pak busem.

Já trefím všude po Praze. -Tou tramvají to zkusíme příště.

Dneska tě tam dovezeme, abys to měl pohodlnější.

-Jé, ahoj.-Ahoj. -Ahoj, Evi. -Ahoj. -Dobrej. -Dobrý den.

-Ahoj, Jiříku. Ahoj.

-Dobrý den. -Dobrý den. -Jo, tohle je Láďa.

-Těší mě. -Mě taky.

-Tak jak jste se měli? -My jsme byli na Slovensku.

-Dobrý to bylo. Cesta dlouhá, to víš.

-Jo, jo. -Slovensko, no.

-Tak pojďte dál, dáme si kafe. -LÁĎA:To by bodlo.

-No, tak my už budeme muset jít. -Dáme si kafe jindy.

-Musíme odvézt Láďu na Ruzyň. -Zatím. -Tak se mějte. Měj se, Evi!

-Zatím. -Papa. -Ahoj. -Láďo, šup. -Na shledanou, pane majore.-Ahoj.

-Pojď. -Co jsem udělal? -Mlč a pojď.

-Pojď.

Kdyby šel dovnitř, tak okamžitě odcházím. I s dětma.

A ten hrnek bych pak taky vyhodila, hned.

-Jsme celej den na cestě. Všichni jsou unavený.

Tak jsem si říkal, že kafe by jim bodlo.

-Bodlo?

-No tak je to takovej pitomej kluk.

-Pitomej kluk. Takhle ti připadá?

On jednu tu holku sežral. -Kdo koho sežral?

-To myslela maminka jenom tak obrazně.

To se tak říká. Když má někdo někoho hodně rád,

že by ho samou láskou sežral.

Já bych dneska maminku taky nejradši sežral.

-Čendo. -Láskou.

-Ty bys ten případ měl co nejrychleji uzavřít.

Ty ses z toho úplně pomátl.

Půjdu si dneska lehnout do dětského pokoje,

kdyby tatínka napadlo mě láskou sežrat.

-Tak co? Myslíš si, že takhle vypadá policajt?

Způsob svázání těla souhlasí s tím,

co nám Láďa ukazoval už v Praze při vyšetřovacím pokusu.

Na přehradě Ružín prokázal mimořádnou topografickou paměť.

Dokázal věrohodně popsat jak cestu na místo činu,

tak i samotný místo činu. ZAKLEPÁNÍ

Místo ponoření těla do přehrady a místo jeho nálezu

odpovídají názoru znalce místních toků.

A na závěr bych chtěl určitě poděkovat za spolupráci

a součinnost kolegům z Košic.

-NÁČELNÍK: Jo, já tam pošlu nějaký oficiální poděkování.

-To by bylo výborný.

-Dobrý? -Dobrý.

-Pepíku, kdybys něco potřeboval, cokoliv...

-Já teď nic nepotřebuju.

-Mílo, co se stalo v Horních Beřkovicích?

-Přijela za mnou máma.

Brečela.

A chtěla po mně, abych to podepsal.

-Abys podepsal co?

-Tu operaci.

-Jakou operaci?

-No tam dole.

-Ty myslíš kastraci. -Jo.

Tuhle operaci.

Máma brečela a říkala,

že když to nepodepíšu, tak...

Nemusel bych se pár let vůbec dostat domů.

Tak jsem to podepsal.

-A ty jsi věděl, co se při takový operaci dělá?

-Jo.

Já jsem jenom chtěl co nejdřív domů.

-A co bylo potom?

-Odvezli mě do Roudnice.

Tam mně dali injekci, nevěděl jsem o sobě.

Pak jsem se probudil a měl jsem bolesti tam dole.

Ale mně to bylo jedno.

Když vzali, tak vzali.

Jenom mě mrzí, že se...

...nemůžu oženit.

-Ty ses chtěl oženit? -Jo.

V Beřkovicích byly taky ženský.

Tak jsem si říkal,

že bych si mohl některou z nich vzít a starat se o ni.

Teď po tý operaci už to asi nepůjde.

-PEPÍK: Víš, co mě sere?

Takhle málo by stačilo.

Takhle málo.

A byl by svět veselejší.

Stačilo by stihnout nebo nestihnout tramvaj,

nastoupit do jinýho vlaku.

Oběť by se nepotkala s pachatelem a bylo by o tragédii míň.

Zkurvenej život.

Jirko?

-Co? -Dej mi facku.

-Co blbneš?

-Dej mně facku. Prosím tě.

Dík.

-Kromě vraždy na přehradě Ružín tady, Láďo,

taky zmiňuješ vraždu na děčínský náplavce.

Ty máš k tomu Děčínu nějakou zvláštní vazbu?

No tak nejdřív vražda ve vlaku do Děčína, teď přímo v Děčíně.

-Možno žiadnu väzbu na Děčín nemá.

Čo? Povedz. Láďa.

-My jsme úplně zapomněli.

Ty máš vlastně toho kamaráda v Děčíně, ne?

Počkej, jak se jmenuje?

Maršálek. To jsi tam jel určitě za ním.

-Ne, to ne. My jsme se potkali až na vojně, tohle bylo předtím.

-Před čím? Před vojnou?

-No. -VLASTA:Láďo.

Proč nám kecáš? My si to zjišťovali.

Já jsem si to zjišťoval.

Žádnej Maršálek s tebou na vojně nebyl.

-Nebyl.

To byla jenom to, přezdívka.

-Počkej. On se nejmenoval Maršálek?

-Ne, nejmenoval.

On furt mluvil o starejch válkách,

ruskejch maršálech, jak spolu válčili a tak,

tak mu kluci ze srandy říkali Maršálek.

-Jak se teda jmenoval doopravdy?

-Milan. Milan Pavel.

-Tak jsem slyšel,

že on ty ženský taky sežral.

Co? Je to pravda?

-Pane Vaňku, stojí vám tágo.

-Co mně stojí nebo nestojí, do toho vám nic není.

Já se jenom ptám, sežral, nebo nesežral?

Protože tohleto by měli lidi vědět.

-Tak sežral, no a co? To je nějaká atrakce nebo co?

-Cože? Tak atrakce, jo?

Já nevím, v jakým světě žiješ ty, policajte,

ale v tom mým světě to opravdu atrakce je.

-Vyser se na něj. -Co je?

VŘAVA, POKŘIKOVÁNÍ DAVU

-Nesahej na něj.

-Jirko, co s tím mám dělat? -Nevím, nech to bejt.

-Pověsíme si tě sami, ty hovado.

-Rychle, jeď.

-Každej jednou pozná dřevěnej spacák, dřevěnej spacák...

-Ahoj, Láďo.

My jsme se sice ještě neviděli, ale já už jsem o tobě hodně slyšel.

Já jsem doktor Řemen.

A tyhle dva pánové tady, to jsou taky doktoři.

Takže se nemusíš bát. -A co léčíte, když jste doktoři?

-Duši.

Tak my se tě tady na pár věcí zeptáme,

uděláme pár vyšetření. -Pan major přijde? -Ne, ne.

Ale poprosil mě, abych se na tebe podíval.

-On má o mě strach, jestli nejsem nemocnej.

-No, to asi jo. -Ale já jsem zdravej.

-Tak to zkontrolujeme. Jenom pro jistotu, co?

-Ale s panem majorem se ještě uvidím, ne?

-To víš, že jo.

Včera ke mně do ordinace přišla ženská a říká:

Pane doktore... -Na shledanou. -Nashle, ahoj.

...já každý ráno uvařím manželovi kafe,

on ho vypije, začne žrát ten hrnek,

sežere ho celej, jenom ouško odloží na stůl. Není to divný?

A já jí říkám: To je divný, protože to ouško je na tom nejlepší.

-Do prdele, Vlasto, kolikrát ti to mám říkat?

Nemůžeš prostě normálně...

-Mám toho Milana Pavla alias Maršálka.

Opravdu sedí, že s Láďou chodil na vojnu.

A opravdu sedí, že bydlí v Děčíně.

Tak mám ho nechat předvolat a proklepneme ho?

-Jo. Předvolej ho. Ale počkej.

To, že vedeme další výslechy, nemusí nikdo vědět.

Nech si to jenom pro sebe. -Počkej, jak pro sebe?

-Prostě to předvolání vypíšeš a pošleš ty.

Víme o tom jenom já, ty a Pepík.

Jak na vás působil? Měl v tý době nějakou známost?

-Mně přišlo, že... Jak to říct?

Že se s holkama spíš trápí.

Jako že by chtěl, ale moc neví, jak na to.

-Takže žádnou známost neměl?

-Hele, já se ženskýma, zaplať pánbůh, žádnej problém nemám.

A protože nejsem žádnej škrt, tak jsem si řekl, že mu s tím pomůžu.

-Copak s tímhle se dá někomu pomoct? -Dá, to víte, že dá.

Jsou takový korespondenční seznamky. Já jsem si to vzal na starost

a začal jsem odepisovat na inzeráty, jako že pod Láďovým jménem.

Říkal jsem si, že nejdůležitější je první dojem.

A pak jako domluvit to rande. A zbytek že by byl na Láďovi.

Víte, jak to je. -Ne. Jak to je?

-No, jako že na rande mezi čtyřma očima se dá leccos skoulet.

Tam se může stát cokoliv.

-A kolik takovýchhle rande jste mu domluvil?

-Ono to nebylo zas tak jednoduchý. Ani pro mě.

Ony ženský zas tak blbý nejsou.

Ale jednou se mi to podařilo.

To byla nějaká ženská po třicítce.

-A víte, jak se ta ženská jmenovala? -To ne. To nevím.

Ale ten inzerát měl značku "zkušený kormidelník".

-NÁČELNÍK: Co tam máme ve středu? -Já se musím podívat.

Já teď nevím, co máme. -Podívejte se.

Vy potřebujete někam jet? -Ne, nepotřebuju.

-Tak zkušený kormidelník,

to bylo myšlený jako kormidelník pro cestu rozbouřenými vlnami života.

Tak já jsem si leccos prožila.

-Můžete nám trochu přiblížit, jak to celé probíhalo?

-Ehm, tak vyměnili jsme si pár dopisů. Nevím, třeba tři.

A potom jsme si dali schůzku. Na Pankráci, na autobusovým nádraží.

-Jakej na vás dělal dojem?

-Tak po tý psaný formě to možná ještě působilo nějak zajímavě.

Pardon. Když jsem ho potom viděla,

tak já jsem si myslela, že to za něj napsal někdo jinej.

Jako v Cyranovi z toho... No!

No z toho... Z B... -Z Bergeracu. -No, z Bergeracu.

-Pojďme se teď trochu víc soustředit na Láďu.

-Jo. Když jsem ho viděla, tak po pár vteřinách mi bylo jasný,

že toto není partner pro mě.

A to nemyslím jenom po stránce nějakýho vystupování,

ale taky vzhledově.

Mně byl takovej odpornej.

-Dokázala byste trochu specifikovat jeho chování?

-Uf. Tak byl takovej rozpačitej.

Jako kdyby moc nevěděl, co má říct nebo jak to má říct.

Já jsem se nejvíc bála, že nás spolu někdo uvidí.

Jako někdo, koho znám. Ježiš, to by bylo strašný, to by byla moje smrt.

-No, tak nakonec nebyla.

-Co nebyla? -Vaše smrt to nebyla.

Nakonec jste to přežila.

-Tak to sepíšeme.

-Tak to rande nedopadlo. -Aha. Tak to je škoda.

-Ale ty vaše dopisy chválila.

-Jo, jo, tyhle věci, v tom jsem byl vždycky dobrej.

-Stýkali jste se s Láďou po vojně?

-No, párkrát jsme si napsali.

Ale to bylo těžký, on Láďa není žádnej velkej spisovatel.

Taky odejdete z vojny a co máte společnýho? Nic.

-Takže jste se potom už nikdy neviděli?

Nenavštěvovali jste se třeba navzájem?

-I když vlastně jednou...

Jednou jo. To bylo, myslím, v létě.

Rok po vojně.

V jednaosmdesátým. On za mnou přijel do Děčína.

Ale ono to bylo celý takový divný.

-Jak divný? -On přijel v pátek večer.

Skoro nic neřekl a v sobotu zmizel.

-Kam zmizel? Vy jste se ho neptal, kde byl?

-I když jo, ptal jsem se.

On říkal, že byl poznávat krásy naší vlasti.

-Krásy naší vlasti?

-A tak on je trochu...

Rozumíte. Přijede na návštěvu,

celej den se někde poflakuje, a když se vrátí, tak je takovej...

-Jakej?

-Takovej vyplašenej.

-Vyplašenej?

-Jirko, pojď, prosím tě, ven. -Proč?-Teď hned.

-Omluvte mě.

-Co to tady vyvádíš? -Výslech.

-Já jsem ti řekl, že to ukončíš a v ničem novým se nebudeš vrtat.

-Já se v ničem novým nevrtám. -A co teda děláš?

-To je Láďův známej z vojny. Jen si něco doplňujeme.

-A ta ženská minulej tejden? To byla taky kamarádka Ládi z vojny?

-Ne. -Pán major?

-Pán major!

-Dobrý den. -Dobrý deň.

Tak ako? Vlasto hovoril, že môžem kedykoľvek prísť.

To je čo za uja?

-To je ujo náčelník. -No.

-Môžem vás tiež pobozkať? -Jistě.

-Tak kde má Vlasto kanceláriu?

Zlatko, ahoj. -Jé, ty jo...

Jé. To je překvápko.

-Seznámíš nás?

Zlatko.

-Já budu u sebe, jo? -Jo. Já taky půjdu.

Na shledanou. Čau, Vlasto.

-Děje se něco? -Ale mladej má návštěvu.

Pepíku...

Takže jste říkal, že Láďovo chování vám připadalo zvláštní.

-Jako vyplašenej byl takovej.

-No a krom toho chování jste si ničeho nevšiml?

-Čeho? -To nám právě musíte říct vy.

-Tak když už se ptáte,

tak my tam u nás máme hodně takových skalních vyhlídek.

A on říkal, že když na jednu z nich lezl,

tak že z ní nějak upadl nebo co.

-To vám říkal? HÁDKA NA CHODBĚ, PLESKNUTÍ FACKY

To vám říkal?

-Já jsem se ho na to ptal.

-Jak vás napadlo se ho na to zeptat?

-Protože přišel celej takovej špinavej.

-Špinavej? -Hm.

-Asi od krve nebo co.

-Tak děkujeme. -Nashle.

-Koukej tam tu fotku dostat zpátky! Dokud to ještě jde.

-Berte to jako malou splátku velkého dluhu.

Všechno, co vím o sadismu.

Vidíte, že je toho poměrně dost.

Bude to asi odporný čtení, ale vám by se to mohlo líbit.

A kdyby doktor moc nakukoval přes rameno, dejte mu to taky přečíst.

-Stejně je to obdivuhodný. -Co?

-Jak s tím bojoval. Nebo teda jak s tím bojuje.

-A teď si představ všechny ty lidi tam venku, který s tím taky bojujou.

Nikdy nikoho nezabijou a my se o nich vůbec nedovíme.

-Pospícháš? -Ani ne.

-Hodíš mě do Bohnic? -To už jsi na tom takhle špatně?

-Tak zavezeš mě tam? -Co bych pro tebe neudělal.

-Jak to zvládá? -Asi jak kdy.

Tohle prej včera posílal ostatním pacientům.

To byl jeden z jeho lepších dnů.

-Dal by se tady sehnat magneťák? -Já se kouknu.

-Majore! -Ahoj, Láďo.-Dobrej.

-Tak co, jak se tady máš?

-Nic moc.

Vy? -Jak tady vařej, co?

Pošmak?

Mluvil jsem s tím tvým kamarádem Maršálkem.

-Aha.

-Prej ses byl za ním podívat.

-Jo.

Byl.

Jednou. Po vojně.

Jsem si udělal vejlet.

-A mohl bys mi o tom vejletu říct něco víc?

-Řetěz vražd ještě nebyl ukončen.

-Tu jsem nezabil.

A ty věci jsem taky neuděl. Nedokázal bych to.

Já nesnáším pohled na krev.

-Dokáže obžalovaný vysvětlit,

proč tedy do protokolů vypovídal jinak?

-Policajti mě mučili.

-Prosíme obžalovaného, aby mluvil hlasitěji.

-Policajti mě mučili!

Skryté titulky: AZ Tools s. r. o., 2024