Original subtitles

-PEPÍK: Co dělal v Brně? -HOJER:Něco jsem vyřízl.

-Já myslel, že se toho zbavíme. -EVA: Je to tam hodně ošklivý?

-Tak dodělaný tělo jsem v životě neviděl.

-Co jsi s tím udělal? -Já jsem to sežral.

-Představte si obraz nože, který se neustále vrací.

-Kolik ženskejch sis takhle sehnal? -Moc.

-Co tady děláš? Myslím, že jsme si to posledně řekli dost jasně.

-Ty jsi zapomněla, že mám tohle.

-Tak. A teď vypadni.

-A nezkusíme to spolu ještě?

Já tě mám rád.

Máš mě taky ráda?

-Řekla jsem ti jasně, jestli budeš chlastat, končíš.

Chlastáš, tak jsi skončil. Kde je máma?

-Zavřela se s dětma v pokoji. Asi má černý svědomí.

VYDĚŠENÉ VZLYKY

VYDĚŠENÝ PŘERÝVANÝ PLÁČ -Ne, prosím.

-Tu jeho ránu paličkou vykryla. VÝKŘIK ŽENY

A pak ho přesvědčila, aby zmizel.

Slíbila mu, že nikomu nic neřekne. To jí patrně zachránilo život.

Viděl jsem i ty jeho děti. Pěkný.

Klukovi je osm, holce čtyři.

Kdybys viděl, co jim provedl.

Zachránily se jenom náhodou. Zato tchyni, tý už se pomoct nedalo.

Zrychtoval ji hrozně.

Zlomenina lebeční klenby a spodiny lebeční.

Pohmoždění levého spánkového laloku,

četné rány na zadní části krku a v obličeji.

A na předloktí měla poranění,

které připomíná stisk zubů obou čelistí.

-To ji pokousal?

-A tohle je ještě zajímavější.

Na zadní části jazyka jsou tržné rány.

-Co to znamená?

-To znamená, že se jí pokusil vytrhnout jazyk.

-Za všechno může ten její prolhanej jazyk.

Když jsem byl v kriminále, tak mě před manželkou pořád pomlouvala.

Furt Boženu hecovala, ať si najde někoho jinýho.

Manželka se pak začala tahat se starým chlapem. Snad 60 mu bylo.

A bába? Ta ji v tom podporovala.

Hubu plnou keců měla.

Ale když jsem ji začal řezat do palice,

to najednou nevěděla, co má říkat.

To bábě došly slova.

-Já bych pochopil, že jste měl vztek na tchyni.

Ale pokusit se zavraždit děti?

-Chtěl jsem jim uřezat hlavy.

-Proč jste chtěl něco takovýho udělat?

-Abych je vystavil.

Na poličku. Nad televizi.

Aby si je manželka mohla pořádně prohlídnout.

Aby viděla, co udělala a jak moc mi tím ublížila.

-Vy jste se chtěl pomstít ženě tím, že zabijete vlastní děti?

-Měl jsem tu svoji bílou mlhu.

Celej den jsem chlastal.

A když chlastám, tak mám bílou mlhu.

A když mám bílou mlhu, tak mám strašnou chuť někoho zabít.

-Aha.

-Někdy ale nemusím ani chlastat, a stejně to přijde. Čert ví proč.

Nemůžu s tím nic dělat, víte?

Prásk!

A bílá mlha je tu.

Třeba jako teďka.

Úplně cejtím, jak to na mě jde.

Vy, ten psací stroj.

A celá tahleta místnost se noří do bílý mlhy.

A já začínám mít pocit, že budu muset někoho zabít.

-Rána do břicha bolí jako čert.

To by vám tu vaši bílou mlhu zaručeně rozehnalo.

A ty doktoři tady jsou celkem felčaři.

S prostřeleným žaludkem si tady užijete svoje.

ZVUKOVÝ SIGNÁL

ZARACHOCENÍ ZÁMKU

ZACHRASTĚNÍ POUT

KLAPNUTÍ DVEŘÍ

ROZTŘESENÝ DECH

-Můžu ještě?

-Klidně to sněz všechno. To jsem přinesl kvůli tobě.

Nemusíš to sníst hned.

Klidně si to s sebou odnes. Dej si to třeba k večeři.

-Hm...

Mně je líto, že jste se na mě minule zlobil.

-Ale já jsem se nezlobil. -Ale zlobil. Já to poznám.

Já nechci, abyste se na mě zlobil.

Já vám chci dělat radost.

-Největší radost bych měl, kdybys mi řekl o všem,

co jsi udělal a proč jsi to udělal.

-On chce, abych mu všechno říkal předem.

-Kdo?

-Právník. Ex offo.

On by mi furt rozkazoval, co můžu, co nemůžu.

-Láďo, ale právníka bys poslouchat měl.

On to s tebou myslí dobře. -Je divnej.

-Proč si myslíš, že je divnej?

-Divně mluví.

-No jo, no, tak je to Slovák.

-No. TLUMENÝ SMÍCH

Vás mám radši.

Mnohem radši.

-Co jsi jim nakonec vzal? -Sklepmistra.

-To ses moc nepředal.

-Jsem mohl vzít Buška z Velhartic. -To mohl, to je pravda.

To by bylo horší. -Jo? Taky jsem nemusel brát nic.

-To by bylo vůbec nejhorší. -Fakt, jo?

-V kolik tam máme bejt? -Nějak na večeři.

-To máme ještě dost času.

Že bysme šli ještě na chvilku domů?

-Jako lehnout si?

Víš ty co? -Co?

-Já tě mám hrozně rád. -Hm.

-MONIKA: Myslíš, že by mohl být Čert policejní pes?

-Náš Čert asi ne. Takovej policejní pes se na to učí odmalička.

Oni mu dají očuchat nějakou věc, a když pak chytí správnou stopu,

tak dostane odměnu. -A co když žádnou stopu nechytne?

-To nevím.

-Dobrý den.-Dobrý den. -Dobrý den. -Ahoj.

-Budu se na to muset zeptat u nás nějakýho kynologa.

-Myslíš, že takovýho pejska nějak trestají?

Kdo to píše? Nějakej kamarád?

-No, kamarád.

HUDBA V POZADÍ -PEPÍK: Nalej mně.-Cože? Jasně.

-Dámě první. Vidíš, jak se těší. -Neházej to do sebe.

-Stejně jsi dal napřed chlapovi. -Ale normálně se snaží.-Jezte.

-Pepíčku, mě by zajímalo, kdybys měl nějakýho vraha,

dal bys mu svoji adresu? -To je těžká otázka.

-Čendo. -To není těžká otázka.

Tak buď dal, nebo nedal. -Je to těžká otázka. To by záleželo.

Tak třeba tomu magorovi, co měl celej život pocit,

že mu všichni křivděj. Jak chtěl vyvraždit vlastní rodinu.

Jak se jmenoval?-Prchlík. -Tak tomuhle magorovi rozhodně ne.

-Dobře, Prchlíkovi ne, a Láďovi jo.

-Co furt máte?-Já nevím. -Láďa není takovej magor. -Jo tak.

Pardon, my na to furt zapomínáme. -Láďovi jo? -Jasně, je to magor.

To víme.-EVA:Dobře že to říkáš. -Ale jinak. -No, ale jinak.

-Já ho chci udržet v nějakým komfortu.

Když chce mluvit, tak ať mluví. Když mi to chce napsat, ať píše.

-To mě uklidňuje, že to má nějakou logiku.

Co kdybychom dali adresy všem vrahům ve Valdicích?

-Co je tohle za fóry? -Chlapci to přece filtrují.

Oni nedávají adresy každýmu. -Nech toho.

-Kde bydlíme, vědí jen slušní vrahové. Magorům adresy nedáváme.

-Ale Evo, musím říct upřímně, že to je výborný.

-Vážím si toho, ale to musíš asi tady na pana kuchaře.

-Ne! Tenhle skromnej chlápek? -Nech toho, Pepíku.

-Ten to vařil. -Říkáš to, jen abych se neurazil.

-Není to výborný, co se říká, aby člověk neurazil.

Tohle je výborný, co se říká, když je to prostě výborný.

Nevěříš nebo co? Je to výborný. -Napij se.

-Jirko, vážně je to... -Je to pošmak. -Pošmak.

Jak to říká Láďa. Ty to znáš taky? Pošmak, přesně.

-Doufám, že máte na Láďu stejnej vliv, jako má on na vás.

-Prosím tě, lásko. -Pošmakové. -Na mě Láďa žádnej vliv nemá.

Ale tohleto je fakt pošmak.

Ne, počkej, Jirko. -Pošmak, pošmak.

-Vážně, máš můj obdiv. Já sám si dokážu tak akorát ohřát vejce.

Teda jako samozřejmě nemyslím vlastní.

-Pepíku.-Jako vlastní vejce. -Já jsem tomu rozuměl.

-Pepa si tenhle vtip připravoval celý dopoledne.

-Počkej, počkej, lásko.

Ale použít jsem ho chtěl, jen když to bude opravdu výborný.

-A jenom když tady nebudou děti. -Tady jsou někde děti?

Vidíte nějaký děti? Ptám se jako policajt, je tady dítě?

ŠEPTEM: Hele, já na ty děti vždycky zapomenu.

Je to fakt skvělý.

Přemýšlel jsem o své trestné činnosti a rozhodl jsem se,

že se přiznám ještě k jedné ženě, která zůstala tuhá.

Tím myslím, že jsem ji znásilnil a ubral jí kyslík.

Jinak to znamená, že jsem ji uškrtil.

No, taky pěkný.

-Severočeši na tom pracovali před dvěma lety.

Mrtvá holka v rychlíku z Prahy do Děčína.

Mají tam pomníček.

-Takhle si jich moc neužiješ.

-Taky byste si měli pořídit děti.

Je to dobrý.

Někdy.

-Já bych byl dobrej táta. Lepší než policajt.

-Tohle už je třetí.

-Jo.

-Kolik jich vlastně zavraždil?

-To jsem se ho ptal taky. -No a?

-Mlčel.

-Takže co?

-Musíme bejt trpělivý.

Vést dál všechny výslechy a rekonstrukce, netlačit na něj.

On to potom postupně všechno pustí.

-A nechceš z něj dostat všechny najednou?

-Já nevím jak. -Seš snad zkušenej policajt, ne?

Nějakou taktiku, ne? Nějaký fígle.

-Jestli máš nějakej nápad, můžeš to zkusit.

Já nic jinýho než trpělivost nemám.

-VELITEL VZTEKLE: Mluv nahlas, já ti nerozumím!

Cože?! Kolik jich bylo?!

Rozumíš mi, na co se tě ptám?

Dívej se na mě, když s tebou mluvím.

Kolik jsi jich zabil?

Přiznal jsi všechny, nebo jich bylo víc?

Kolik jich bylo? Dvě, tři, čtyři?

ZAŘVE: Tak budeš odpovídat, nebo ne?!

-Nemusí vypovedať. -Cože?

-Ak nechce vypovedať, nemusí.

-Já už tady nechci bejt, já chci domů.

-Já ti nerozumím. Mluv nahlas.

-Já už tady nechci bejt. Chci domů.

-Domů?

-On myslí väzobnú väznicu v Ruzyni, viete?

-A...

Dělej to, jak jsi to dělal doteď.

Děláš to dobře.

-PSYCHIATR: On ten život, co žil, v podstatě nestál za nic.

V práci ho měli za blbečka, kamarádi ho měli za blbečka.

Holky ho nechtěly.

A v tomhle nemastným a neslaným životě jsou jediný vzrůšo ty vraždy.

Ovšem jako na potvoru zrovna tohle on nemůže nikomu říct.

Nemůže se začít chlubit, jak těm krásným holkám ubíral kyslík.

Jenomže, Jirko, on to potřebuje někomu říct.

Ne proto, aby to ze sebe dostal nebo aby se chlubil,

ale protože potřebuje s někým mluvit, mít k někomu vztah,

protože člověk nemůže bejt sám, každej někoho potřebuje.

No, a on si vybral tebe.

Rodiče nemá, tak teď seš pro něj asi rodina ty.

-Jenomže já už svoji rodinu mám. -No, a teď máš druhou.

-Ale to pořád nevysvětluje, proč to přiznává na pokračování.

-Ale vysvětluje.

Jirko, pochop konečně, že jemu je s tebou dobře.

A při tom vyprávění on velice intenzivně prožívá to,

co cejtil při tom zabíjení. To jsou pro něj velice příjemný pocity.

Takže si je šetří a dávkuje. Chce, aby mu vydržely co nejdýl.

Kdo ví, kolik toho má ještě v rukávu.

Třeba má to přiznávání rozpočítaný na roky.

Ale tak zas je to tvůj Láďa, viď.

Třeba nemá rozpočítaný vůbec nic.

Tak na rodinu. -Tss.

-Miluju tě, Čendo.

-Taky tě miluju, Čendo.

-Čendo? -Hm?

-Měli bychom pomaloučku přemýšlet o dovolený.

Pojedeme na dovolenou, ne? Letos. -No jo. Jasně že jo.

-Já bych jela na tejden na chatu, aspoň na tejden.

A pak bych jela k vodě, aby se děcka vyblbly. Co?

Podle mě na začátku srpna už bude hezký počasí. Hm?

Na Lipno možná bych jela.

-Ty, Evi? -Hm?

-Já... Já nevím, jak budu mít čas.

-Jako na začátku srpna?

-Ne, já nevím, jak budu mít čas vůbec.

Láďa přiznal další vraždu. Budeme muset připravit rekonstrukci.

Ono to vypadá, že zdaleka nezabíjel jenom v Praze, víš?

-Takže to s ním teď budeš jezdit po republice?

-No a co mám dělat?

-A kdy to skončí?

-Já nevím, Evo.

Dokud se bude přiznávat, tak na tom budu muset dělat.

-A budeš s ním jezdit na vejlety.

A my pojedeme na výlet kdy? Co? Aspoň na výlet.

Protože jak to vidím, tak dovolenou můžeme letos odpískat, co? Jirko!

-Tohle nejsou vejlety.-Neřvi tolik. -Tohleto je rekonstrukce.-Jasně.

Vždyť s ním trávíš víc času než se svejma dětma. Jirko! Slyšíš mě?

-To myslíte vážně? Nebo si děláte prdel?

-Zabil ji ve vlaku. Co s tím máme dělat?

My si to přece nevymejšlíme.

-Jo, hlavně aby si to nevymejšlel on.

-Právě proto musíme udělat co nejvěrnější rekonstrukci.

-Jak to mám asi zařídit, to mi nechceš poradit?

-Zkus zavolat na ministerstvo dopravy.

-Chceš mě nasrat? -Ptal ses.

-Ježišmarjá, co přizná příště?

Vraždu v letadle? -Budeme doufat, že už nic nepřizná.

HLASITÉ SRKNUTÍ

-Mělo to nějakej důvod?

-Důvod? -Proč zrovna ve vlaku?

Proč ve vlaku do Děčína?

-Já tam mám kamaráda. V Děčíně.

-Jak se jmenuje, ten kamarád?

-Maršálek.

-Aha. Já jsem si myslel, že jsi tam jel sehnat holku.

-No vždyť.

Tenhle kamarád, ten to s holkama umí.

My se známe z vojny. On mi pomáhal psát dopisy.

-Jaký dopisy?

-Na seznámení. Na inzerát.

Já jsem na to teda levej,

ale Maršálek, ten to teda s holkama umí.

My jsme se znali z vojny.

Měli jsme oba opušťák, tak jsem si říkal,

že bych za ním mohl zajet, že by mi nějakou holku mohl zase sehnat.

-Zase?

-On už mi předtím jednu holku sehnal. Na inzerát.

-A dojel jsi za tím Maršálkem?

-No ne.

Jsem potkal tu holku ve vlaku a celý se to vyvinulo trochu jinak.

Nemělo smysl jet až do Děčína.

-A jak to dopadlo s tou holkou na inzerát?

-Normálně.

-Normálně?

-Jsme spolu měli rande, no.

-A?

-Mně je blbý o tom takhle mluvit.

-Máš zapsaný jméno toho kama... Hej.

Máš zapsaný jméno toho Láďovýho kamaráda z vojny?

-Jo. Maršálek se jmenuje.

-Musíme zjistit, jestli existuje, nebo jestli je to nějaká blbost.

Jestli ten Maršálek opravdu existuje,

tak musíme najít i tu holku ze seznamky.

Láďovi je blbý o tom mluvit. Víš, jak to dopadlo posledně,

když s náma Láďa nechtěl o něčem mluvit.

Budeme doufat, že to rande s Láďou přežila.

Ahoj.

Moniko? Evo? Kde jste kdo?

Evo?

-Mám toho už dost, nejsi vůbec doma, ani na dovolenou nemáš čas.

Vzala jsem děti na chatu, Eva. Přestaň tady chodit! Sedni si.

Znervózňuje mě to. Ne, víš co? Sbal si to a vypadni.

-Myslel jsem, že mi pomůžeš. -To nemůžu.

Rodinný záležitosti si musíš vyřešit sám.

S tím ti velitel vyšetřovačky nepomůže.

-Kdybych potřeboval pár dní volna.

S tím bys mi jako velitel vyšetřovačky pomoct mohl.

-Láďo, dneska bych se tě chtěl zeptat na toho kamaráda z vojny.

-Maršálka. -Přesně na toho.

Mohl bys nám o něm říct něco víc? -Pan major tady dneska nebude?

-Nebude. Dneska to musíme zvládnout my dva spolu.

Tenkrát, když jsi jel do toho... -A kde je pan major?

On už se se mnou nechce bavit?

-Ale chce, ale musí si taky někdy odpočinout.

-On jel na dovolenou?

-A kedy by sa mal pán major asi vrátiť?

-Nechme pana majora na pokoji a vraťme se k Maršálkovi.

-Láďo, když jsi jel do Děčína... -Nemáte papír a tužku?

-S pánom majorom to takto zvyknul robiť.

Vždy keď Láďa o niektorých veciach nechce hovoriť,

tak ich najradšej pánovi majorovi napíše.

-Nemáte cigaretu?

To ale není značka, co kouří pan major, že jo?

-To asi ne. -Tak to potom nechci.

-Můžeš mi vysvětlit, co to tam čmáráš?

-To je pro pana majora.

-Já už musím jít. -Počkej ještě.

-Co? -Svačina.

Jedeš na celodenní výlet, budeš mít hlad.

-Tohleto není výlet. -Já vím.

Je to rekonstrukce. -Rekonstrukce.

-Jirko, nerad kazím příjemnou chvilku,

ale je nejvyšší čas vyrazit. Na nikoho se nečeká.

Dobrý den, paní Markovičová. -Dobrý den. -Rád vás vidím.

Jestlipak se vám manžel pochlubil, kdo zařídil tenhle vlak

a vyřídil všechny ty jednání na ministerstvu, co?

-Předpokládám, že asi vy. Je to tak? -Je to tak.

-A vy jedete taky? -Ne, já to mám strašně zasekaný.

Já jsem se jenom přijel podívat, jestli je všechno v pořádku.

Já si to vždycky rád kontroluju osobně.

Jirka mě zná, viď? Tak pojď. -Nashle.

-Pánové, pojďte se vyfotit s Láďou.

-Jirko, pojď, bude fotka.

-Čendo. -Ahoj, Čendo.-Pa.

-Karle, vyfoť nás.-Láďo, tady. -Jirko, zakrýváš Láďu.

-Kam mám jít? -Úsměv.

Úsměv, pojďte ještě jednou. Já mám brejle. Ještě ne.

-Holce ještě nebylo ani pětadvacet.

Studovala medicínu. Byla čerstvě vdaná.

S manželem šli na ples do hotelu Intercontinental.

-Manžel s ní ve vlaku nejel? -Ne. Je voják, důstojník.

Musel se vrátit na posádku v Horních Počaplech.

Jenom ji doprovodil na vlak.

Asi pět minut s ní počkal v kupé a pak, než vlak odjel,

tak stál na nástupišti a bavil se s ní přes otevřený okýnko.

Vlak odjel na čas ve dvě třicet.

To bylo naposledy, co ji viděl živou.

Plánovali rodinu, a najednou bum.

Místo toho musel organizovat pohřeb.

-Chodil jsem z vagonu do vagonu. A hledal jsem, kde bude nejmíň lidí.

-Láďo, počkej. Představ si, že už jsme v tom správným vagonu.

Co se dělo potom? -Zase jsem si všiml tý holky,

co jsem ji viděl na nádraží. Seděla v kupé a četla si knížku.

-Můžeš?

Figurantka usedá na místo, které označil obviněný.

Co bylo dál? -Já jsem zůstal tady.

V chodbičce, abych o ní měl přehled.

-Jak dlouho asi? -No, asi půl hodiny.

Ona pak vyšla ven a šla směrem takhle k záchodům.

-Poprosím figurantku, aby se vydala směrem, který ukázal obviněný.

-Voněla mi.

Jsem na ni dostal chuť.

Ona už byla na záchodě.

-Tak prosím.

-Já jsem chvíli zůstal tady.

Potřeboval jsem si bejt jistej,

že mě nikdo nevidí a že sem nikdo nejde.

-To trvalo jak dlouho asi?-Chvilku. -Jak chvilku?-Dvě minuty.

No a pak jsem šel ke dveřím.

Otevřel jsem si.

A vlezl jsem tam za ní. -Počkej, otevřel.

Ona se tam nezamkla? -Zamkla.CVAKNUTÍ ZÁMKU

-Jak sis teda otevřel? -Klíčema.

-Copak tys měl u sebe klíč od záchodu?

-Ne. Otevřel jsem vlastníma klíčema, použil jsem je jako šperhák.

-Teď.

-Tak kolik? -Šest vteřin.

-Dobrá práca. Čo poviete?

-Bránila se rukama. -Naštvalo tě to, co?

-Co? -Že se bránila.

Dostal jsi kvůli tomu na ni vztek.

-Ne. Rajcovalo mě to.

Ocas se mi postavil. Dostal jsem na ni větší chuť.

A omotal jsem jí šálu kolem krku.

A škrtil jsem.

Dokud se nepřestala hejbat.

A když se přestala hejbat,

tak jsem ji zkoušel klátit. -No počkej, Láďo.

Říkáš "zkoušel". Jak tomu mám rozumět?

Povedlo se ti to, nebo ne? -Ne!

Si to zkuste v tak malým prostoru.

-To jsou vnuci, dva a čtyři roky.

-Pěkný. -Aby ne, po dědovi.

Já se s ním nechám vyfotit. Až budou kluci větší,

tak budou mít památku, že děda jezdil po republice s kanibalem.

Hele, to, jak se s ním kamarádíčkujete.

Tak to vaše chování,

jak mu pořád říkáte "Láďo, sem, Láďo, tam",

to je taková komedie, že jo? -Proč komedie?

-Taková habaďůra.

Jako abyste z něj dostali všechno, co potřebujete,

a pak šup s ním rychle na šibenici. Je to tak?

Rozumím. Tajemství šéfa kuchyně.

Nechcete odhalovat svoje postupy.

Ale funguje vám to. Klobouček dolů.

-Já jsem se bál, aby mě někdo nepoznal, tak jsem se to...

-Rozběhnul? -No.

Můžu?

-Můžeš.

SÍPÁNÍ

KAŠEL

-Čemu se tam směješ? -Čtu si fóry.

Dávám jim hvězdičky podle toho, jak se mi líběj.

Od jedničky do pětky.

-A čemu jsi dal třeba pětku?

-Tak počkej. Hele, tak třeba.

Potkají se dvě sousedky a ta jedna povídá:

Tak co tomu říkáte, paní Nováková, že u nás ve studni našli mrtvolu?

No já jsem překvapená. No překvapená jsem.

Akorát mně bylo divný,

že vždycky když jsem vařila tu kapustovou polívku,

tak chutnala jako hovězí vývar.

Ten je dobrej.

-Tenhleten byl za pět, jo? -Jo, tem byl za pět.

-Tak to nechci slyšet ty horší.

-Já mám taky jeden dobrej, o Vánocích.

Jsou Vánoce, stromeček a pod ním spousta dárků.

A jsou tam dvě děti. Chlapeček a holčička.

-Prosím tě, tohle neříkej. Ten je starej.

-A chlapeček dostane asi jen dva dárky

a holčička hromadu těch zbylých dárků.

-Přestaň, je to trapný. -Můžu to doříct?

A holčička se směje tomu chlapečkovi:

Jé, ty jsi dostal tak strašně málo dárků.

A chlapeček řekne... -Dost!

-Někdo má málo dárků a někdo má rakovi...

-První.

-Ahoj.-Ahoj. -Ahoj. Málem jsme zmokli.

-Kde jste dneska byli? -Táta mi ukazoval dům,

kam si jeden pán vodil malý holčičky.

Ještě menší než já. A dělal jim fakt ošklivý věci.

-Výborný. -Ptala se mě, co dělám v práci.

A tohle mi přišlo takový výchovný. -Mami, můžu dneska spát s váma?

-To víš, že jo.

A tatínek si nechá příště tady to výchovný povídání sám pro sebe.

-Já jsem jenom chtěl, aby si dávala pozor.

TELEFON -Neber to.

Neber to, ať máme klid dneska. -To nebude z práce.

Dneska nemám dosah.

-Mami, mám hlad. Co bude k večeři? -Vajíčka. Dáš si vajíčka? -Jo.

-Markovič, prosím. -Tak já ti pomůžu.

ZATROUBENÍ

-Pojď, pojď.

-Ahoj. -Čau, Jiří, díky.

Budeš zlatej.

-Za pěknýho počasí ti to chytne na požádání, co?

-Jiříčku, mě to mrzí. -Prosím tě, neomlouvej se.

-Já bych tě neotravoval, ale tvoje číslo znám jediný zpaměti.

Máme tam za chvilku bejt. -Říkám, aby ses neomlouval.

To je samozřejmost. A jak se jinak máte?

-Jak bys asi myslel, Jirko?

Do smíchu nám moc není.

-Bez ohledu na to, co se tu stalo, bude lepší vést výslech tady,

kde jsou doma, než je kamkoliv vozit.

Je to pro ně známé prostředí, mají tu hračky,

a ať to zní jakkoliv šíleně, cítí se tu bezpečně.

Chlapec na tom není ještě úplně nejlépe fyzicky,

ale psychicky to zvládá kupodivu dobře.

S holčičkou je to právě naopak.

Od té doby ještě nepromluvila na žádného dospělého muže.

Je tam velký blok. Dospělých mužů se prostě bojí.

To ne, paní Prchlíková, to ne.

Tohle si necháme na chvíli, až budeme samy.

Jenom ne žádné emoce. Dobře?

Nesmíme děti zbytečně rozrušit.

Pokusíme se, aby to co nejméně vypadalo jako výslech.

I tady soudruh major bude spíš takový hodný strejda,

který šel náhodou kolem a stavil se na návštěvu.

-Byla tma. Skoro nic jsem neviděl.

Někdo přišel do pokoje.

Myslel jsem si, že je to máma.

Ale byl to táta.

Srazil mě z postele.

A šlápl mi na krk.

Semka, takhle dozadu. -Hm.

-A pak do mě začal něčím bodat.

-Pamatuješ si, kam přesně?

-Do zad. Do břicha.

Do celýho těla.

A pak začal ubližovat Marušce.

Řekl jsem jí, ať dělá, že je mrtvá.

A já jsem to dělal taky.

Asi jsme to dělali dobře,

protože táta za chvilku odešel

a zavřel nás v pokoji s babičkou.

-Hm.

Můžu se podívat na tu panenku?

Můžu si ji pochovat? -Líbí se ti?-Líbí se mi moc.

-Tu mi dala babička.

-To je moc hodná babička, viď?

-Ale už leží v hrobečku.

-Aha.

A co se babičce stalo, že leží v hrobečku?

-Tatínek ji mlátil do hlavy.

-A tebe tatínek nebil?

-Mě píchnul do bříška.

Chceš to ukázat?

-Teď bude tak čtyři hodiny kapat.

Pěkně tomu tady říkají, kapat.

Kapeš, až zkapeš.

Jirko, jeď domů.

Nemusíš tady se mnou čekat. -Ne, já počkám. Jako opora.

-Oporu už mám.

Ono se to těžko vysvětluje někomu, kdo...

Prostě jeď domů.

Za rodinou.

-Tak ahoj.

-Můžu mít na vás jednu osobní otázku?

-Doktore, když jste mě vyšetřoval, tak jste měl jenom osobní otázky.

A teď po mně chcete povolení?

-Chodí sem za vámi vaše žena? -Ne.

Už je kolem toho až moc obětí. Moje žena je mladá.

A potom, rozhodl jsem se, že dobrovolně podstoupím kastraci.

-To by ve vašem případě mohl být efektivní způsob léčby.

-Já to spíš beru jako jistý druh trestu.

-Takhle byste k tomu přistupovat neměl.

-Ale přistupuju.

Je to jistý druh trestu,

který jsem na sebe uvalil tak nějak ještě navíc.

-Jak to, že jste za celou tu dobu neublížil svojí ženě?

To jste si ji nikdy nepředstavoval ve svých fantaziích?

-To víte, že představoval.

A nevím.

Vždycky se mi to podařilo nějak ustát.

Možná náhoda. Možná štěstí.

Alespoň v tomhle bodě měla moje žena štěstí.

-Nebylo to tím, že je to vaše žena a že ji máte rád?

-To by byla krásná představa, pane majore.

Láska porazila deviaci.

Obávám se, že takhle to bohužel nefunguje.

Jestli chcete, pánové, tady má člověk spoustu času.

Pokusím se vám sepsat takový, řekněme,

elaborát o tom, jak funguje sexuální aberant.

Co zaměstnává jeho myšlení, jaké jsou jeho motivace.

Třeba vám to k něčemu bude.

-Přemejšlel jsi někdy, že nejdřív zaklepeš?

-Mám něco důležitýho. -Co máš důležitýho?-Toho Maršálka.

Nebo spíš to, že žádnej Maršálek asi vůbec neexistuje.

Ani v přijímači v Brně, ani ve Vyškově,

ani v Liptovským Mikuláši, odkud odcházel do civilu,

nikdy s ním žádnej Maršálek nesloužil.

Ani nikdo s podobným jménem.

-A víš, že jsem si myslel, že je to další Láďova fantasmagorie?

-Tak já nevím, mám to prověřit ještě někde jinde?

-Říkal, že ho poznal na vojně.

Jestli nikdo takovej neexistuje, tak... Vykašli se na to.

Člověče, možná by sis to tam měl přilepit.

-Takhle to můžu ještě vyměnit.

-Aby ona nevyměnila tebe.

HRAJÍ KOLEDY

Doprčic. Nějakej...

ZVONEK -Strejda.

-Baf!SMÍCH -Ahoj, strejdo. Co to máš?

-To ti večer přinese Ježíšek. Strč to pod stromeček.

-Děkuju. -Pepíku, ahoj. Vítej. -Nazdar, ahoj. -Ahoj.

Pojď dál. -Já jsem na skok.

Nechci nechávat Ivanu samotnou. -Na chvilku.

Vyzkoušíš, jak se povedl šéfovi salát.

-Neblbni, Pepíku. Musíš koštnout. -Tak koštnu na chvilku. -Pojď.

-No máš to dobrý, no.

Ty to máš každej rok dobrý, ne?

-Jak je Ivaně?

-Tak...

To víš.

Doktoři, no. Na něco se jich zeptáš,

a místo aby odpověděli jasně, tak stejně kličkujou.

To je jak u výslechu, ty vole.

Něco z nich dostat, to je...

Já ani nevím, jestli z nich něco dostat chci.

Já se bojím.

-Pepí, už jste u nás dlouho nebyli.

Stavte se s Ivanou na oběd, na večeři, v sobotu, v neděli.

-Jsme radši spolu teď.

Tak to víš, no.

Ty jo... Je mladá, že jo.

Posledně měly ženský v krámě blbý kecy a Ivana slyšela,

jak rozebírají, že nemá vlasy. -Lidi umí být strašný svině.

-O tom něco víme, viď? -Táto?-Copak?

-Pojď se podívat na ty světýlka. Ono to nějak bliká.

-To zas bude nějaká žárovička povolená. Která?

-Celej řetěz. Zkoušela jsem to vypnout a zapnout.

-Já už budu muset jít.

-Nech to na stole, já to pak uklidím.

-Prosím tě...

Evo, já mám ještě jeden speciální úkol.

To je pro Jirku překvapení. Má si to otevřít až pod stromečkem.

-Co to je? -Jenom jsem slíbil, že to předám.

Tak čau. Ahoj. -Ahoj.

-Ahoj. -A držte se.

A pozdravuj Ivanu. -Jo, jo.

-Počkej, Pepíku, já se rozloučím.

-ZPĚV MARKOVIČOVÝCH: Tiše a ochotně purpura na plotně voní,

stále voní.

Nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým.

-Podívej, to je pro tebe.

PÍSNIČKA, DIALOGY NEJSOU SLYŠET:

Snad jenom v podkroví básníci bláhoví pro ni slzy roní.

-Děkuju.

Hrany jí odzvoní rampouchen křišťálovým.

-Tenhleten je čí?

-Tohle je pro tatínka. -Pro mě?

-HOJER: Vážený majore Markoviči,

obracím se na vás ohledně mojí trestné činnosti.

Rád bych vám dobrovolně objasnil případy, který jsem dosud neuvedl.

-Chtěl bych vám říct vše po pravdě, děkuji za pochopení, Hojer Ladislav.

Ten Láďa je vlastně takovej hodnej kluk, viď?

On nám děkuje za pochopení. No.

Jenomže já už pro něj pochopení nemám.

-Takže chceš dělat co? -Já nemusím dělat vůbec nic.

Ty vyřešíš tohle a uzavřeš to.

-Ale my nevíme, jestli je to všechno.

-Nevíme. Ale ty to ukončíš. -Když se objeví něco dalšího?

-Tak se na to vysereš. -Jestli najdu další stopu...

-Ty to ukončíš prostě! -Proč?-Protože to je rozkaz.

-Ty víš, že já ho moc nemiluju. Ale v tomhle má pravdu. Výjimečně.

Bůh ví, co všechno Láďa v tý vazbě zaslechne.

Co ho tam napadne.

Co když se najednou začne přiznávat k věcem, který neudělal?

-Nic takovýho se ještě nestalo.

-Dobře, tak si třeba začne vymejšlet.

Hele, vyfantazíroval si toho Maršálka.

Tak si může vymyslet i nějakou vraždu, ne?

My na tom budem rok dělat,

on nás bude tahat po celý republice bůhvíkde.

A nakonec se ukáže, že to je kravina, celý.

A je ti doufám jasný,

že tím by se zpochybnilo úplně všechno.

I to, co jsme vyšetřili doteď.

-Ještě nikdy se nepřiznal k něčemu, co neudělal.

Proč by s tím měl začínat zrovna teď?

-Protože teď si tím vymejšlením může prodloužit život.

-To není jistý, že dostane... -Jirko. Jirko.

Přizná pět vražd. Co jinýho by měl dostat?

VŘAVA, POBOUŘENÝ KŘIK DAVU

-Nazastavujte se. -Nešahej na něj.

Skryté titulky: AZ Tools s. r. o., 2024