Original subtitles

-Můžete nám zavolat pana Hojera?

-Jak víš, kde se to stalo? -Protože jsem ji zabil já.

-Ja som Žabimajerský. -Ex... -Offo.

-Tenhle je dobře nabroušenej. -Já umím brousit nože.

-Nebudete se bát? -Už jsem velká holka.

-Ubíral jsem kyslík. -On to má ozkoušený.

-Tam mi zůstala pod rukama.

-O některých věcech hovořit je obtížné.

Zvlášť pokud máte pouze zprostředkované informace.

-DĚTI: Dobrý den. -Dobrý den.

Měl byste si promluvit tady se soudružkou učitelkou Šnajdrovou.

Ona je ostatně třídní těch dívek.

-Člověk zaslechne náhodou leccos.

Většinou jsou to takové ty dětské povídačky. Nemá to hlavu ani patu.

Naštěstí.

Ale to, proč jsme vás zavolali, bohužel hlavu a patu má.

Asi byste si to měl poslechnout přímo od děvčat.

-Hrály jsme si v parku.

-My tam chodíme skoro každej den, když je pěkně.

-A dostaly jsme žízeň.

-A Evelínka navrhla, ať zajdeme k Vildovi.

-Kdo je Vilda? -Vilda je hlídač.

-A kde hlídá? -Na ubytovně. -Tam u parku.

-Ubytovna Železničního stavitelství. U Havlíčkových sadů.

-Já už u něj párkrát byla. Vždycky tam měl limonádu.

Tak jsem si myslela, že nám dá znova napít.

-A dal nám napít. Malinovku.

-Napily jste se a pak jste odešly? -Ještě jsme tam chvilku zůstaly.

Vilda nám ukazoval takový obrázky.

-Byly na nich paní. S pánama.

-A všichni byli nahý. Bez šatů.

-Pak se nás Vilda zeptal, jestli nám není horko.

Jestli se taky nechceme svlíknout.

-To on Vilda někdy chce. A dává za to bonbony nebo cigarety.

Nebo někdy i zaplatí.

-Co jste teda udělaly, když se zeptal?

-Svlíkly jsme se. Ono bylo vážně horko.

-A Vilda za to dává někdy až 50 korun.

-A pak se začal svlíkat i Vilda.

ZAKLEPÁNÍ

-Dobrý den. Hledám pana Lišku.

-Zdá se vám, že vypadám jako Liška?

-Ne, to ne. -Tak o co jde?

Jo, vy myslíte Vildu Lišku. Zlatýho člověka.

My mu tady i takhle říkáme. On kde může, pomůže.

On se šel najíst. A já jsem to tady za něj vzala.

Víte co? Pojďte.

Počkáte u něj v kumbálku. A já zatím pro něj dojdu, ne?

-Dobrej. Prej jste mě hledal.

-Vy jste Zlatej člověk? -No jo. Co pro vás můžu udělat?

-Sebrat se a jít se mnou.

-V tomhle případě můžete výpověď odmítnout.

Je to vaše právo.

-Kdybyste se třeba bál, že tou výpovědí Láďovi ublížíte.

-To se nebojím. Aspoň bude vědět, že spolupracuju.

Neměli byste cigaretu?

-Jak často jste se s bratrem vídali?

-Na vojně kroutím druhej rok.

Za tu dobu jsem o Láďovi ztratil trochu přehled.

-To jste si ani nepsali dopisy?

-No, někdy.

-A co jste si psali?

-Tak různě. Kraviny.

-Nás zajímají kraviny.

-Tak třeba že ho to sere v práci

nebo že chce jít dělat do Nemocnice Na Homolce.

-Co tam chtěl dělat? -Umývat mrtvoly.

-To byl jeho nápad? -Ne, to mu někdo poradil.

Prej se tam každej den fasuje flaška rumu.

A můžete při práci celej den poslouchat rádio.

-No, tak to už je terno.

-Ale tu práci nakonec nezměnil, ne? -No ne.

-Víte proč?

-Protože nevěděl, jak se taková věc dělá.

Jako jak změnit práci.

Můžu se vás taky na něco zeptat?

Jak to teď bude s bytem?

-Jak by to s ním jako mělo bejt? -Je zapečetěnej. -Jo, je.

-A až mě pustěj z vojny, budu se tam moct vrátit?

Já bych totiž jinak neměl kam. A na ulici, to je snad protizákonný.

-O to se bát nemusíte.

-Nashle. -Nashle.

-Do prdele.

Já už myslel, že se toho zbavíme.

Co teda budeš dělat?

Necháš si ten spis poslat z Brna?

-Ne. -Jaký ne? Proč ne?

-Nechci mu dávat otázky, který budou ovlivněný tím,

co jsem si přečetl ve spisu.

Chci ho nechat, ať mluví sám.

Teprve potom si to ověříme s klukama z Brna

a uvidíme, jak to bude sedět.

-HOJER: Coural jsem chvíli po městě, prohlížel jsem si obchody.

Pak jsem si zašel do vinárny, no.

-Kolik bylo hodin asi? -To nevím.

Ty jo, to mohlo bejt tak asi šest hodin odpoledne. No.

-A co se dělo v tý vinárně?

-Chvíli jsem tam seděl sám.

U stolu.

Pak tam přišly dvě holky.

Mladý, pěkný.

Ptaly se, jestli si ke mně nemůžou sednout. Řekl jsem, že jo.

Pak jsme se spolu bavili. On tam byl takovej malej ten...

Jako ne pódium.

No, sál. Parket.

A taková hrací skříňka. Skříňka.

Tam když člověk hodí drobný,

tak si může přehrát jakoukoliv písničku.

NAPODOBUJE ZPĚV V ANGLIČTINĚ

No, tak jsme tančili.

A pil jsem, no. Hodně, hodně.

Jsem měl tři vodky s tonikem.

A taky víno. Asi tři dvoudecky.

A myslím si, že ještě k tomu ruma.

-Dáte nám chvilku?

-Zataľ to robíš dobre, Láďo. Takto to rob aj ďalej.

-Ty to nevidíš? Že mele úplný kraviny?

-To přece dělal vždycky.

A vždycky jsme došli k něčemu, co se ukázalo jako pravda.

Já ho chci nechat, aby mluvil. Uvidíme, kam nás to dovede.

-Aby nás to nedovedlo do hajzlu. -Proč?

-Proč? Tady nedokáže holce říct ani bé,

ale v Brně s nima tancuje u jukeboxu.

Vypráví, jak klátil spolužačky ze zvláštní, ale byla to blbost.

Co ty znásilnění, co sepsal? Potvrdilo se něco?

-Na tom teď dělá mladej. -Jo! Takže se nic nepotvrdilo.

-Ale mně to do sebe zapadá.

Hele, s těma holkama nám lže, to je jasný. Ale proč?

Protože se stydí. Jen si to představ.

On chce mít holku, chce si užívat. Chce se s ní pochlubit.

Ale žádná ho nechce. Zkouší to, ale debilně. Nedaří se mu.

A jednoho dne si řekne, že když to nejde po dobrým, půjde to po zlým.

A ono to najednou funguje. -Mě to prostě sere, tohle celý!

Celej dementní Láďa.

Dělá si z nás prdel, ty mu to celou dobu žereš.

Tak fajn. Chceš jet do Brna? Chceš tam jet?

Tak fajn, tak pojedeme do Brna. Brňáci se nám vysmějou,

zavolají starýmu a pojedeme zpátky.

A my dva půjdeme na kobereček a budeme poslouchat jeho kecy.

Kolik to stálo, jaký jsme nýmandi.

Dobře. Ještě jednou.

V Motole bydlí. Přijde to na něj

a zabije první ženskou s pěknou kostrou, na kterou narazí. Chápu.

Ale Brno? Jirko.

Co dělal v Brně?

-No, já Brno trochu znám.

On tam bydlí můj nadřízenej z vojny.

Jsem tam za ním někdy jezdil.

On má asi...

...tříletýho kluka malýho. Občas ho potřeboval pohlídat.

-Podle toho, co nám řekli na obvodní vojenský správě,

se ten jeho velitel jmenuje Petr Kraft.

Což je zajímavý.

Bydlí tady. V ulici Hluboká.

-Co je na tom zajímavýho? -Zajímavý to začne bejt teď.

Ověřovali jsme si v Brně, kde přesně našli mrtvý tělo.

Bylo to v parčíku v ulici Jílová.

Ty dvě místa od sebe dělí 300 metrů. Jedna stanice tramvaje.

-A má to nějakou souvislost? -Budeme to prověřovat.

Ale je to rozhodně zajímavá náhoda, ne?

Další věc, kterou jsme si ověřovali s kolegy z Brna a která sedí s tím,

co vypověděl Láďa, byl způsob zohavení těla.

-Jaký zohavení?

On ty oběti zohavil?

-HOJER: Ležel jsem na ní asi 5 minut.

Ona se nehejbala ani nedejchala.

Tak jsem šáhnul do kapsy pro nůž.

A tak nějak jsem jako bodal pod sebe.

-Takže jsi bodal do ní?

-No.

-A ten nůž sis přivezl už z Prahy?

-Jo, já jsem ho vždycky nosil u sebe.

Kdyby něco.

-A když už se nehejbala, proč jsi do ní bodal?

-Já byl takovej rozjetej.

-A kolikrát jsi do ní bodnul?

Odhadem.

-Hodněkrát.

-Hodněkrát. To je taký dosť nejasný termín.

Hodněkrát.

-A taky jsem něco vyřízl.

-A co jsi vyřízl, Láďo?

CVAKÁNÍ PROMÍTAČKY

-POVZDECH Panebože, co s tím dělal?

-Dal si to do igelitky a vyhodil do řeky.

-Tak proč to řezal, když to vyhodil?

-Já nevím, to mě tak nějak napadlo. Asi v tu chvíli, jak jsem chlastal.

-A toto...

To si naozaj urobil?

-Láďo.

Ukaž mi tady na mapě,

kde je to nádraží, na který jsi přijel.

A teď mi ukaž, kudy jsi šel do tý vinárny.

Láďo, rozumíš, na co se ptám?

Ukaž mi, kudy jsi šel do tý vinárny.

-Byl jsi vůbec v nějaký vinárně, co?

Pil jsi ten den nějakej alkohol?

-Uměl bys mi ukázat místo činu?

Tak ukaž.

Uměl bys nakreslit, jak to vypadalo na místě činu?

-Jo, tím asi myslel ty trubky. Vedle nich ta holka ležela.

Teda tak dodělaný tělo jsem v životě neviděl. Fakt ošklivej pohled.

Její táta je tady v Brně populární zpěvák. Tam v horách, znáš?

-Ani ne.

-ZPĚV: Tam v horách nad strží, kde nikdy nemlží.

To je z Vinnetoua.

Směr hlídá Vinnetou, nad ním bdí Manitou.

Ne, fakt pěkná holka.

Ve spisu je její fotka ještě zaživa. Už jsi viděl spis?

-Chtěl bych si ho projít dneska večer na hotelu.

-S Láďou jsem se poprvý viděl, když nastoupil k mojí jednotce.

To bylo na konci ledna v sedmdesátým devátým.

Takovej tichej kluk. Snažil se dělat vždycky, co se mu řeklo.

I když nevždycky se mu to úplně dařilo.

Ostatní vojáci si kvůli tomu z něj dělali trošku srandu.

Kvůli tomu, jak vypadal, jak se oblíkal.

Že měl pořád hlad a tak.

Zase pozor, ne že by ho šikanovali, na to jsem si dával bacha.

-Láďa nám tvrdil, že několikrát hlídal vašeho syna.

-Nemělo by se to, já vím.

Máte rodinu?

Tak víte, jak to někdy chodí, ne?

Tchyně bydlí daleko, moji rodiče měli vlastní program.

Takže jsem prostě poprosil Láďu.

-Hlídal vašeho syna tady? -Jo, vždycky přijel sem.

-Nevíte, jestli zůstávali v bytě, nebo jestli chodili po okolí?

-Kluk byl vždycky celej od písku, tak asi chodili na hřiště.

-Nevíte, jestli chodili do Jílové ulice?

-Tam se to stalo?

-Váš syn by si to asi nepamatoval, že?

-Klukovi byly tři, tak to asi těžko.

Ale je to tady kousek. Veroniko.

-No?

-Nevíš náhodou, jestli je v Jílový ulici nějaký hřiště nebo pískoviště?

-Je tam skluzavka a taková ta koule na prolejzání, divná.

Nedáte si ještě kávu?

-Ne, já už jsem měl dneska asi tři.

-Tak bábovku ještě? -Ne, je výborná, ale ne, děkuju.

-Ještě jeden kousek zvládnete. -Ale jenom malej.-Dobře.

-Vy jste se znala s Láďou taky?

-No, já jsem jezdila za manželem na posádku do Vyškova na návštěvu.

A tam jsem viděla Láďu... -Ruce vzhůru, kalhoty dolů.

-Jé! Vzdávám se. -Petříku, pojď.

-Tam jsem Láďu viděla poprvý.

A potom začal vlastně hlídat u nás.

S Petříkem si rozuměli.

Ale jinak toho moc nenamluvil. Sám od sebe nezačal,

a když jsem se ho na něco zeptala, tak jenom kýval hlavou.

-Měla jste někdy pocit, že by na vás Láďa reagoval...

Víte, co myslím. Jako reaguje muž na ženu.

-No, někdy, když jsem se na něj podívala,

tak jsem měla pocit, že mě sleduje.

Měl takovej, já nevím, takovej tupej výraz.

-Kdy jste viděla Láďu naposledy?

-Naposledy? Než odešel do civilu, jsem ho viděla naposled.

Ale... No.

-Ale?

-Neviděla jsem ho, ale slyšela.

Já jsem to tehdy manželovi ani neříkala,

protože když zvedl telefon on, tak se nic nedělo.

Na druhé straně linky zavěsil, takže to vypadalo jako omyl.

Ale když jsem zvedla telefon já, tak jsem slyšela mužský hlas.

Ono mu celkem trvalo, než zformuloval nějakou větu.

Říkal, že se známe.

Navrhoval, abychom se setkali.

Že mě sleduje.

Řekla jsem mu, že nemám čas, ať přestane obtěžovat.

A potom...

To bylo na začátku 80. roku, jako by změnil taktiku.

Když jsem zvedla telefon, tak řekl: Zemřeš.

To řekl asi třikrát.

A potom to přestalo.

-Odkud znal Láďa vaše telefonní číslo?

-Všichni vojáci z jednotky znali moje telefonní číslo.

Takže ho mohl znát i Láďa. -Paní Kraftová.

Nemohl bych si vzít nějakou vaši fotku?

Do prdele.

Nezastavuj.-Už jsme tady. -Říkám ti, jeď dál!

Zajeď tamhle.

Pardon. S dovolením.

-Zdar. -Co se tady děje?

-Místní lidi. Ta vražda byla událost.

Krásná mladá holka, rozřezaná na kusy.

Kluci z obvodního si asi pustili hubu na špacír,

tak se kdekdo přišel podívat na toho dobytka, co to udělal.

Budeme mít co dělat, abysme ty lidi udrželi,

aby nám ho nepověsili už tady.

-Dokud tady budou ty lidi, žádnou rekonstrukci neděláme.

-Už je to všechno zařízený. Doktor, technika.

-V Motole jich nebyla ani desetina a málem nám uškrtil figurantku.

-Ježišmarjá, to je sraní s jedním hajzlem.

-To není žádný sraní!

Já to chci jenom dělat pořádně.

Když už pro nic jinýho, tak ta mrtvá holka si to zaslouží.

Máte dvě hodiny na to, abyste to tady vyklidili.

Promiňte.

-Tak co?-Tak nic. -Co nic? Jak to?

-Maj tam nějakej problém, nemůžeme začít. Zatím.

-PRÁVNÍK: Tak čo budeme teda zatiaľ robiť, páni?

-Hoši, dneska na mě. Zvu vás.

-To od vás nemôžem prijať. -Doktore, neserte mě a vybírejte.

-Jirko, není to blbý, sem s ním chodit?

-Ty nemáš hlad? -Mám.

Co když se tady splaší? Je tady hodně lidí.

-A co? -Já nevím.

Tak to po něm budeme střílet? -Zbraň máš.

Kdyby se o něco pokusil, tak ho zastřel.

-Já bych si asi dal dvojitou sekanou s ďábelskou hořčicí.

To bude pošmak. -To teda bude, Láďo.

-Já dávám sekačku, Jirko.

-Je to ještě horší, než to bylo.

Začala fungovat šeptanda, lidi si o tom řekli mezi sebou.

Dva lidi přesvědčíme, aby odešli, a dvacet nových přijde.

Dneska už to lepší nebude.

-A zejtra to lepší bude?

Máte agregát?

-To bysme museli nějak zařídit. -Tak to zařiďte.

ZABURÁCENÍ MOTORU

-Takhle jsem ji chytil za ruku a tady za hubu.

A odtáhnul jsem ji až tam dozadu, pod ten strom.

-Tak ukaž.

Bránila se nějak?

-Ona se snažila oddělat mi tu ruku, kterou jsem ji držel za hubu.

-Láďo, a oběť už byla mrtvá?

-Nevím. Myslím, že jo.

Ona se nehejbala ani nedejchala. Asi.

-Tak ukaž, jak jsi to udělal.

-Začal jsem levou.

Takhle jsem založil a do oblouku začal řezat.

Pak jsem to musel celý podříznout.

Pak to druhý prso.

To jsem začal úplně stejně.

Po oblouku, založil jsem zespoda a podřezal jsem ho.

HUDEBNÍ PODKRES, HLAS HOJERA SE VYTRÁCÍ

-V tuhle chvíli jsi teda všechny ty věci dal do tašky.

-Jo.

-Co jsi dělal dál?

-Já se bál, jestli mě někdo neviděl.

Tak jsem se rozhlídnul.

A všiml jsem si, že mám ruce od krve.

Ruce jsem měl úplně špinavý.

-Co jsi teda udělal?

Láďo.

Rozumíš, na co jsem se ptal? Co jsi udělal?

-No...

Snažil jsem se je utřít.

-Jak utřít?

-Takhle. Do trávy.

Všechno, všechno bylo od krve.

-Láďo. Láďo.

Jak se cejtíš? Myslíš, že můžeme pokračovat?

-Já...

Já už tu ruku vůbec necejtím.

-To tam mám jít vážně já? -Jo, zajdi tam.

-Není už pozdě? -Není pozdě, dojdi pro něj.

-Já si ale ani nepamatuju číslo pokoje.

-Se bojíš?

-Nebojím se.

-On se bojí jít sám v noci po chodbě.

-Říkám, do prdele, že se nebojím. -Nekecej.

Seš posranej strachy z toho, co ukazoval Láďa při rekonstrukci.

-Nejsem.

-Z toho jsme tak trochu posraný všichni.

-Říkám, že nejsem, akorát si nepamatuju, jaký má číslo pokoje.

Jestli má 302, nebo 303. -Tak si vytři.

-Co ty znásilnění?

-Vážně je teďka správnej čas se bavit o znásilněních?

-Na to není správnej čas nikdy. Takže co máš?

-Nic.

Mám pocit, že je to jenom další Láďovo fantazírování.

-Nebo si to ty holky radši nechaly pro sebe.

-Proč by to dělaly?

-Bojej se. Kdyby se rozkřiklo, co se jim stalo,

byl by to pro ně doživotní cejch.

-Ale zase tím ohrožujou všechny ty další holky.

-Ďakujem vám za pozvanie, páni.

Pravdu povedať, som veľmi rád, že tu s vámi môžem byť.

A piť.

Po takej noci nikto nechce zostať sám.

-MANŽELKA: Jirko, ty jsi pil?

-Jenom pár piv. -Děje se něco?

-Ne, nic. Já...

Já jsem tě chtěl jenom slyšet.

-Nám se taky stýská.

-Už to nebude dlouho trvat.

-Dokud nedostaneš další případ.

-Povídej mi něco. -A co?

-Cokoliv.

Jak ses měla, co dělaly děti.

-Jirko, je to tam hodně ošklivý? -Myslíš jako tady v Brně?

-Ne, jako to, co tam děláte. Je to ošklivý? To, co tam řešíte.

Co?

Ráno jsme byli s Jirkou na hřišti, na takový tý žlutý prolejzačce,

co je před barákem. Furt na ni lezl a padal.

Zkoušel to dokolečka.

Malá se snaží bejt za drsňačku, dělá, že ne, ale stejská se jí.

Dostala včera trojku z matiky, ale opravila si to.

Jiřík si rozbil koleno a tekla mu z něho krev.

Tak jsem mu na to foukala, zalepila jsem to a přestal plakat.

Byl statečnej. Jako táta. Těšíme se na tebe, máme tě hrozně rádi.

-Co jsi chtěl dělat s těma věcma?

-Já nevím. To byl jako takovej nápad v tu chvíli.

Potřeboval jsem odsud zmizet pryč.

Tamhle vocaď šli nějaký lidi

a já se bál, aby mě jako nějak nepoznali.

Tak jsem se rozhodl, že tu tašku radši vyhodím.

-Kam jsi ji chtěl vyhodit?

-Tamhle jako nějak tak.

Do řeky.

-Tak to předveď.

Tak jestli jsi to vyhodil někam do řeky,

tak to určitě nebylo tady.

-Možná to nebylo tady, já už si to úplně nepamatuju.

Ona byla tma.

-Dobrý? -Dík.

-Co?-Na záchod. -Tak běž.

Běž.

-Kam šiel? -Nemám jít s ním?

-On se vrátí. -Jen aby.

-Já mu věřím. -Já věřím, že by rád někoho bodnul.

-Rozhodně bysme z něj neměli bejt nervóznější, než je on z nás.

Co je, Pepíku?

-Ten Láďa akosi dlho nejde.

-Akosi. -Hej.

-Do prdele.

JEKOT

Promiňte, omlouvám se. Promiňte.

Láďo! Nezlobte se.

Prosím tě, běž. Běž!

Prosím tě, jedem.

Láďo, sedej. Jdi, dobytku jeden.

-Ty nemáš hlad?

-Ale jo. Pošmak je to.

-Po co?

-Jako že mi to chutná.

-A to máš odkud, tady ty výrazy? To jsi slyšel v tom Brně?

-Asi.

-Ty jedeš jednou do Brna a už mluvíš hantecem.

Čendíčku, ty si prohlížíš cizí ženský?

A oblečený?

-Připadají ti podobný?

-Jsou úplně stejný.

-Něco mám. -Klepej, i když něco máš.

-Já jenom že jsem prověřoval ty napadení a pokusy o znásilnění,

ke kterým se Láďa přiznal.

Na Praze 3 jsem našel něco, co odpovídá.

Srpen loňskýho roku. Žižkov, Na Chmelnici, pokus o znásilnění.

-Já jsem to vůbec hlásit nechtěla.

Nemusí každý vědět, co se mi stalo.

Navíc znáte lidi.

Akorát by měli blbý kecy,

jako že jsem měla krátkou sukni nebo jsem byla napitá.

Když jsem se přestala bránit,

tak mě svlíknul,

pak mě ošahával všude po těle.

Na soulož nedošlo.

Měl špatnou erekci.

Potom se uklidnil, nabídl mi cigaretu.

Pak mi řekl:

Když teda kouříš, tak si zakuř pořádně.

Chytl mě za hlavu.

Bylo to celý strašně divný, měl takový návaly brutality,

který se střídaly, pak byl jako něžnej.

Hladil mě po vlasech, křičela jsem bolestí.

Pak jsem slyšela hlasy těch lidí, co mi běželi pomoct.

On se zvedl a řekl:

Tak vidíš.

Jak jsi byla pěkná.

Teď se na sebe podívej, jak seš hnusná.

A zmizel.

-Číslo jedna, vystupte.

-Když říkáš, že se bojíš, tak tě zabiju.

-Dvojka.

-Když říkáš, že se bojíš, tak tě zabiju.

-Trojka.

-Když říkáš, že se bojíš, tak tě zabiju.

-Číslo čtyři.

-Když říkáš, že se bojíš, tak tě zabiju.

-Pětka.

-Když říkáš, že se bojíš, tak tě zabiju.

-Že vypadám strašně?

-Tady na tom tolik nezáleží. -Hm.

Víte, já si vůbec nejsem jistá.

Nezlobte se na mě, prosím.

Já se vám omlouvám.

Promiňte.

-To nic.

-Ona mě nepoznala. Ale já jsem to udělal, opravdu.

-Já vím, Láďo.

-Chtěl bych s váma mluvit to...

Na rovinu.

-Mně se ale zdá, že na tý rovině jsou pořád ještě nějaký hrbolky.

-Hrbolky? -Že jsi nám ještě neřekl všechno.

Když jsi tu igelitku hodil do vody,

plavala, nebo šla ke dnu?

-Já už si to nepamatuju.

-Já pořád nerozumím, proč jsi to všechno dělal.

Riskoval jsi, že tě někdo uvidí.

Musel jsi bejt celej od krve. A proč?

Abys to po pár metrech někam zahodil?

-Já...

Já to chtěl doma zkoumat.

-Zkoumat?

-A šahat na to, no.

A honil jsem si nad tím péro, no!

-No a ty věci, to jsi měl schovaný kde?

-V ledničce. -Když jsme u tebe dělali prohlídku,

tak jsi to v lednici neměl. Co jsi s tím udělal?

Láďo, rozuměl jsi mně?

Co jsi s tím udělal?

-Je to maso, muselo se to zkazit, tak to asi vyhodil.

-Já to chci slyšet od Ládi.

Co jsi s tím udělal, Láďo?

-Já mám strach to říct. -Nás se přece bát nemusíš.

Co jsi s tím udělal?

-Já jsem to... -Nehuhňej! Nahlas to řekni.

-Já jsem to sežral.

ODEMYKÁNÍ DVEŘÍ

-Mami, dostala jsem pochvalu od soudružky učitelky.

-To mám radost. Od které? Od Jedličkové?

-Ano. -Seš šikulka.

-Děkuju. A taky jsem dostala jedničku z češtiny.

-A psali jste diktát dneska? -Jo.

-Na zájmena a velký písmena. -A neměla jsi žádnou chybu.

-Tak tady třeba. -Žaludy.

-Co to bude? -Dělám čínu, to máš rád.

Dneska to bude, jak jsi to říkal posledně?

Pošmak. -Já si asi nedám.

-Proč by sis nedal? Vždyť já se s tím dělám.

-Nějak nemám chuť. -Není ti dobře?

-Ne, ne, to... Co to bylo?

-Žaludy. -Žaludy.

-Výhra. Půjdu ven s Čertem, jo?

-Počkej, takhle pozdě? Za chvilku bude tma.

-Však půjde jenom kolem bloku.

-Já půjdu s tebou.

-Počkej, počkej. Nech to, já se zeptám doktora. Doktore?

Už ho máte v prádle? -Koho?

-Koho. O kom se tady celou dobu bavíme asi.

-Jo, tohohle. Tak toho jsem teda v prádle ještě neměl.

-Neměl. Ale nějakej názor na něj máte.

-Ale to já nemůžu takhle, dělat si dopředu nějakej názor.

To by bylo neprofesionální. My ho nejdřív musíme vyšetřit.

Existuje spousta testů, ty on musí podstoupit.

Až je podstoupí, tak teprve potom my můžeme oficiálně z moci úřední,

pane Vaňku, říct, jestli je to magor nebo není.

-Heleďte, abyste to s tím zkoumáním nepřehnali. Abyste mu nepomohli.

Vy ho šoupnete do blázince a on je v klidu hezky, pěkně.

To chce provaz, doktore, provaz. -Prosím tě, hraj.

-Nechte se překvapit, jo?

-Ty tomu věříš?

-Čemu?

-Když o někom řekneš, že je to blázen. Věříš tomu?

-Jirko, co chceš, abysme udělali?

Máme kvůli tobě zrušit celou psychiatrii?

-Počkej, něco ti ukážu.

Připadají ti ty holky podobný?

-Trošku podobný si jsou. Jsou to hezký holky, no.

-Co když chtěl zabít tuhle?

V tý tmě si to spletl a zabil tuhle.

ZAMRUČENÍ DOKTORA

Nebo ještě jinak.

On už tam jel s tím,

že si najde ženskou, která je týhletý co nejvíc podobná.

Poněvadž on věděl, že tahle je pro něj nedostupná.

Jenomže nakonec to dopadlo tak,

že i tuhle nemohl dostat jinak než násilím.

Anebo...

Možná je to taková blbost.

Třeba hledal symbol.

-Čeho?

-Možná vůbec nejel hledat konkrétní ženskou ani její náhradnici.

On chtěl najít novej symbol a našel tuhle.

-Jiříku, posloucháš se?

Tohle není žádnej symbol. To byla holka z masa a krve.

A teď je mrtvá, ty vole. -Chápeš, kam tím mířím?

-Jiříku, přiznal se ti.

-Jo.

-A to, co dělal v rekonstrukci, to sedí.

-Nakonec jo. -No.

Proč se v tom ještě hrabeš? -Protože já to chci pochopit.

Chci vědět, jak uvažuje. Jestli je v tom nějakej klíč.

Až budeme mít příště podobnej případ...

-Já doufám, že žádnej takovej už nebude.

-Ale já nemůžu doufat, do prdele. Já na to musím bejt připravenej.

Přece nejde jenom o to, ho chytit a odsoudit.

Když už ho máme v rukou, musíme se od něj dozvědět co nejvíc.

Zjistit, jak sadisti fungujou obecně.

Přece, sakra, musí existovat

nějakej specifickej vzorec jejich chování.

Když ho budeme znát, tak budeme příště rychlejší.

-Jirko, to je jak s tím Motolem, proboha.

On tam nejdřív zabije ženskou a pak se tam sám bojí jezdit,

protože tam pobíhá nějakej vražednej maniak.

Copak tohle má nějakou logiku?

Je to prostě chorej mozek. Nikdo doopravdy neví,

jak mu to v tý palici přesně funguje.

-Vždyť seš psychiatr, ne?

To si neumíš jeho myšlení aspoň představit?

-To si neumí představit nikdo.

Sadistu může pochopit zase jenom sadista.

A to kdo ví jestli.

-Myslel jsem, že ten váš vrah je jenom hypotetický.

Ale tyhle fotografie vypadají dost reálně.

Pane majore, je to sice třetí nápravná skupina,

ale nežijeme tu v takovém vzduchoprázdnu, jak si myslíte.

I sem prosakují zprávy zvenku.

-Vám taky chvilku trvalo, mež jste mi začal důvěřovat, pane inženýre.

-Místo činu je důležité.

Tvoří kulisu aberantních fantazií.

Já si nedovedu představit, že bych jel na neznámé místo a tam bych...

Musel bych se nejdřív seznámit s terénem.

Muselo by to být místo,

kde už k podobnému formování myšlení došlo.

-Takže něco takového vylučujete?

-Já vylučuju, že se všichni sadisti chovají podle stejného vzorce.

Možná pro něj tou správnou kulisou bylo právě cizí město.

-Existuje nějaký klíč, podle kterého si ta cizí města vybírá?

-Možná ano, možná ne.

Představte si obraz,

který se neustále vrací.

Obraz nože,

který bodá do nahého ženského těla.

Začnete se zuby nehty bránit myšlence,

že vaše nastavení jakýmkoliv způsobem vybočuje z normálu.

Snažíte se tu myšlenku zapudit.

Ale neustále se vrací.

Pořád. Zas a znova.

Tak zkusíte jinou metodu. Začnete se soustředit na detail.

Na nůž.

Proč přemýšlíte o noži, má to nějaký důvod?

Nejsou vaše nože tupý?

Nechybí vám nějaký nůž ve vaší kuchyňské sadě?

Tak si necháte nože nabrousit.

Koupíte si dranžírák, který vám doma chybí.

Na chvíli to pomůže.

Obraz úplně zmizí.

Ale sadismus ovládá vaše myšlení absolutně.

Každou oblast vašeho myšlení.

Uplyne pár dní a...

Obraz nože se vrátí.

S ním se vrátí i nahé ženské tělo.

Nakonec i to bodání.

Možná musel sám sebe přesvědčit, že je to vlastně normální cesta,

že jede jenom navštívit svého nadřízeného z vojny.

Ale někde vzadu věděl, že tam jede zabíjet.

Jenom si to nechtěl přiznat.

Možná to tak dělal vždycky.

-Vy myslíte, že takových cest udělal víc?

-To je tajemství, které je uložené jenom v jednom mozku.

A ten můj to není.

-HOJER: Jsem si myslel, že se se mnou už nebudete chtít bavit.

Že si budete myslet, že jsem nějaký čuně hladový.ÚSMĚŠEK

-Já si to nemyslím.

To už ses rozhodl v Brně, že ty věci sníš?

-To mi napadlo až doma. Jsem to chtěl vyzkoušet.

Jsem si to udělal jako ovar. S křenem a hořčicí.

A celkem žádnej pošmak. ÚSMĚŠEKMůžu?

-Na podniku si vás chválej. -Dělám, co je v mých silách.

-Hledíte si svýho, ale když je třeba, tak pomáháte.

-Když můžu, tak pomůžu.

-Jenom nějakou důtku vám dali. -No jo, no, dali.

-Dokonce dvě důtky vám dali.

Když jsi ty věci jedl, byl jsi při tom vzrušenej?

-Vzrušenej? -No, vzrušenej. Víš, co tím myslím.

-Když nějakej známej potřebuje přespat, nechám ho na ubytovně.

Akorát dvakrát mě nějaká svině nabonzovala.

-To je tam necháváte přespat jenom tak?

Zadarmo? -No. Zadarmo.

-Když jsem ji viděl, tak mi to stálo,

když jsem ji držel pod krkem, tak mi to stálo,

když jsem ji řezal, i doma, když jsem to zkoumal, tak mi to stálo.

-Vy si za to od nich nic neberete? -Hodnej blbec, co? Já vím.

Ale to je jako s těma dětma. Člověk jim chce udělat radost,

dát jim bonbon nebo jim dát napít limonády.

Dneska nemůžete na děcko ani promluvit, abyste nebyl za úchyla.

Ta moje nešťastná povaha. Já chci dělat lidem dobře.

-Pane Liško, já jsem si trochu prošel vaše záznamy.

Ta vaše nešťastná povaha vám už vynesla 15 trestů.

Co znamenají tyhlety vaše zápisky?

-To je, kolik mi kdo dluží. -Kolik vám kdo dluží, jo?

Mně to spíš přijde jako nějaký data a časy.

-Když jsem to jedl, tak já... Já nevím.

Nepamatuju se, kdy mi to kleslo.

Si nemůžu pamatovat taky každou blbost.

Mám takový výpadky, no.

-Pamatuješ si, jak vypadala?

-Byla tma.

-Dokázal bys ji popsat?

-Dvacítka, pěkná. Kostra píchatelná, chlupatice.

-Ještě jedna věc. Vy půjčujete jenom ženským? Jsou tam jen ženský jména.

Vy si sem zapisujete schůzky s děvčatama.

A ty šifry jsou nejrůznější praktiky, který s nima děláte.

-Tak se mně líběj ženský, no. -Ženský?

Byly mezi nima 16letý holky.

SMÍCH HOJERA

Byla to tahle, nebo tahle?

-Ne, to je manželka nadřízenýho. -Ty jsi tam přijel zabít tuhletu,

ale v tý tmě sis to spletl. -Ne.-Čekal jsi tam, ona nešla.

Tak sis vybral náhradu. -Ne.

-Se mi líběj mladý holky. -Bylo jim míň. Nejmladší 10 let.

-Viděl jste je? Oni už mají prsa.

-Nepoznáš 10letý dítě?! -Tak zadarmo to nedělaly.

-My víme, že jsi jí volal. Proč? -To byla taková sranda.

-Dávals jim za to bonbony. -I peníze.

-Já jsem měl jenom tohle číslo. -Nejdřív jsi jí zavolal

a pak ses rozhodl přijet ji zabít.

-Třeba 50 korun. -Byly to děcka!

-Prostě jsem drbnul první čubku, co šla kolem.

-Ty kurvy to samy chtěly.

-Proč jsi tam jezdil?

-Ale tohleto přece nemůžete.

Já si vás budu stěžovat. Už vám nic neřeknu. Fízle zasranej.

-Nějakej důvod jsi mít musel.

-Důvod?

-Tu paní v Motole jsi zabil 200 metrů od svýho bydliště.

Proč jsi kvůli týhle vraždě jel až do Brna?

-Já nevím.

Nevím.

Prostě jsem to tak dělal vždycky.

Vždycky, když jsem chtěl sehnat nějakou ženskou, no.

-Kolik ženskejch sis takhle sehnal?

-Moc.

KAŠEL

Skryté titulky: AZ Tools s. r. o., 2024