Original subtitles

-MUŽ: Pojď. No pojď sem, synku.

Pořádně se na sebe podívej. Copak takhle vypadá policajt?

-ZE ZÁZNAMU: V chodbě nad schodištěm nacházíme množství krevních stop.

A to jak na podlaze, tak i na okolních zdech.

Ve vzdálenosti asi tří metrů od samotného schodiště

nacházíme první oběť.

Jedná se asi o pětileté dítě ženského pohlaví.

Leží na zádech, nohy nepokrčené, ruce volně podél těla,

hlava mírně opřená o zeď.

Množství bodných ran od ostrého předmětu

v oblasti obličeje, krku a rukou.

Oběť leží ve velkém tratolišti krve o průměru asi 20 centimetrů.

V dětském pokoji leží další oběť.

Asi desetiletá, ženského pohlaví.

Je oblečena ve světle růžové noční košilce.

Leží v poloze na břiše, nohy nepokrčené,

ruce volně podél těla.

Hlava mírně natočená doleva s pravou tváří položenou na polštáři.

Krk, záda a ruce pokryty množstvím bodných ran.

-Byla tady ještě jejich máma a babička.

Napadnul je taky, ale vypadá to, že to přežijou.

S jejich mámou jsem stačil mluvit, než ji odvezla sanitka.

A říkala, že to udělal manžel.

-Otec těch dětí?

-Prej dostal nějakej záchvat,

pokusil se je zabít a pak prostě zdrhnul.

Nechal jsem volat psovody. Pak uvidíme.

ŠTĚKOT PSŮ

PŘEKŘIKOVÁNÍ POLICISTŮ -Odhoď to! -Bezpečnost!

-Chcete k tomu něco dodat?

Jestli nechcete, nemusíte.

Tak si to přečtěte. Kdyby se vám na tom něco nezdálo, tak mi to řekněte.

Potom mi to podepište, tady dole.

ŠKRTÁNÍ ZAPALOVAČEM

Příští tejden vyslechnu vaši matku.

Je na přístrojích, ale zotavuje se.

Přežije.

Jestli jí chcete něco vzkázat...

Pomozte mi.

Pomoz mi!

Pomoc!

VZTEKLÉ ZAÚPĚNÍ

SÍPAVÝ DECH

ZAKLEPÁNÍ Dále.

-Jirko, máš tady návštěvu.

-Jo, díky.

-Dobrej den si asi přát nebudem.

Měli byste tady mít můj řidičák.

Říkají, že už jsem vyléčenej.

Že nejsem pro nikoho nebezpečnej.

Doktoři to říkají.

Odborníci.

Na shledanou.

-Ty vole, řekni, že se mi to jenom zdá.

-Nezdá se ti to.

-Já jsem počítal s tím, že ho nadosmrti izolujou v blázinci.

Jak je tohle vůbec možný? -Na to se musíš zeptat odborníků.

-Co s tím budeš dělat?

-Půjdu domů.

-Dobrý den. -Dobrej.

ŠTĚKOT

-Táta! -Ahoj.

Jé, ty darebáku jeden! -Jak ses měl?

-Skvěle. Co ty? -Taky dobrý.-Jo?

-Čendo, ahoj. -Ahoj.-Ahoj.

ŽVATLÁNÍ BATOLETE VEDLE V MÍSTNOSTI

Děje se něco?

-Prosím tě, jenom mě takhle chyť a drž.

-Jiříčku, neser. Já jsem soudní znalec.

Já udělal posudek a ten jsem taky podepsal.

-Ale já jsem ty holčičky viděl.

Jedna měla v hlavě vraženej kus zlomenýho kuchyňskýho nože.

-Já jsem tady od toho, abych poznal, kdo je zdravej a kdo nemocnej.

-Aha. A když je někdo nemocnej?

-Když je někdo nemocnej, tak já ho léčím.

-Jo? A když ho vyléčíš, tak co? Tak ho propustíš.

-Když někoho léčím, tak ho můžu i vyléčit.

A když je vyléčenej, tak ho pustím. -A na jak dlouho je vyléčenej?

Na měsíc, na rok, nebo nafurt? -Pro tu chvíli je vyléčenej.

-Ty můžeš zaručit, že znovu nikoho nezabije? Můžete to zaručit?

-Nemůžu držet v blázinci zdravýho člověka.

-Nemůžete. Ale když potom znovu někoho zabije,

tak máte krev na rukou i vy, potom jste stejný vrazi.

-To je čirá demagogie. -Víš, proč ty děti zabil?

-Nevím a nechci to vědět. Už se o tom opravdu nechci bavit.

-Protože zdražili dětský prádlo. Měl strach, že neuživí rodinu.

Vy ho propustíte, znovu zdražej dětský prádlo

a on znovu někoho zabije. -Nechte toho. Už toho mám dost.

Přišli jste hrát, nebo se hádat?

-Pane Vaňku, vy dejte pozor, ať se vám nerozjedou kule.

-Řvete jak paviáni. Oba dva.

-No tak pardon, no.

My tady jenom s kolegou Řemenem

vedeme takovou vášnivou vědeckou polemiku

na téma aplikování psychiatrie v moderní kriminalistice.

-A když už víš, kdo to udělal,

tak si pro něj jedete a šoupnete ho do basy?

-Vědět nestačí. Já mu to musím taky dokázat.

A ani potom nemusí jít do vězení. -Jak to?

-Když se třeba ukáže, že je nemocnej,

tak to ho pak pošlou, aby se léčil.

-To ho léčí v obyčejný nemocnici? -Ne, to jsou uzavřený pavilony.

-A jak se pozná, kdo je nemocnej? -To já právě nevím.

Ale naštěstí o tom nerozhoduju já.

KŇUČENÍ PSA -Hodnej.

Pojď, Čerte, pojď.

-A najíš se ještě, než půjdeš? -Nemůžu ho nechat čekat.

Jé.

To krásně voní.

-Já jsem ti říkala, že si ji máme dát dřív.

-Když já jsem v poledne ještě neměl chuť.

-Aha.

A teď už ji máš? -Teď?

Už mám.

-Ať nejdeš nalačno.

Pa, Čendo. -Ahoj, Čendo.

-Zdar.-Ahoj. -Mrtvá ženská.

Už jsou tam technici a doktor. -Kdo ji našel?

-Vidíš tamhletoho chlápka v šedivým kabátě?

Přijel tramvají tamhle na zastávku, vracel se zkratkou domů,

chtělo se mu na malou, ale protože po tý cestě furt chodili lidi,

tak si odskočil sem ke stromu. Chceš s ním mluvit?

-Může mi říct něco zajímavýho?

-Může ti říct, jak moc se mu chtělo čůrat.

-Tak ať ho vezme na starost mladej. Už je tady?

DÁVENÍ

-ZASMÁNÍ Člověče, ty jsi nám to tady kontaminoval.

-Já se strašně omlouvám.

-Označ si to, ať víme, že to je tvoje paráda.

Prosím tě, pak půjdeš vyzpovídat tamhle šťastnýho nálezce.

-Mrtvola je ženského pohlaví.

Zemřela vysvlečená donaha, leží na zádech,

obě nohy roztažené.

Levá dolní končetina natažená, opírá se o patu.

Pravá dolní končetina pokrčena do pravého úhlu,

opřená o kotník.

-Takhle už byla? S tím kabátem přes hlavu?

-My jsme s ničím nehejbali.

Ten chlápek, co ji našel, prej taky ne.

Jakmile zmerčil mrtvolu, běžel nás zavolat.

Ani nevěděl, jestli tady leží chlap, nebo ženská.

-Už to máte nafocený?

Tak jí odkryjte obličej.

-Okolo krku a úst upevněno škrtidlo.

Z dámských punčochových kalhot.

-Takže v tuhle chvíli víme jen my a vrah,

že byla uškrcená a čím byla uškrcená.

Tuhle informaci nesmíme za žádnou cenu pustit ven.

Měla u sebe nějaký doklady? -Nic.

-Ani legitimaci na MHD?

-V kabelce měla 2 lístky na tramvaj. -To je na prd.-Jo, a taky tohle.

Vstupenka do Rudolfina. -Aspoň něco.

-Ještě jedna věc. Na druhým břehu jsme našli stopy v bahně.

Odtamtud asi šmíroval ženský, který tudy chodily od tramvaje.

-Kde je zřízený kuřiště?

Co si o tom myslíš? -Jestli je to domácí zabijačka,

tak je to bravurně maskovaný za vraždu z vilnosti.

Á...

-Tak co tady máte? -Asi tě to překvapí, ale mrtvolu.

Chceš se podívat? -Děláš pitomce jenom sám ze sebe.

Jak to teda vypadá? -Jsme teprv na začátku.

Je to chvilka, co nám volali. -Mně taky volali. Z ONV.

Ptali se, jestli nám tady neřádí nějakej maniak.

-Jak to, že to vědí? -Asi ten tajemník tady bydlí, ne?

Vracel se domů, přišel k zátarasu, a nevím,

nějakej idiot mu něco nakecal.

-My to obstaráme tady a ty to uklidníš po stranický linii.

-Ber to jako rozkaz. -Beru.

Ne každej má na tohle nervy.

-Ne každej musí dělat šéfa kriminálky.

-Pánové.

Máme tam nahoře nějakýho hysterickýho kluka.

-Tak ho uklidněte. Zrovna jsem uklidňoval taky jednoho hysterika.

-Prej se mu máma včera večer nevrátila z koncertu v Rudolfinu.

-Naposledy jsem ji viděl...

Včera ve čtvrt na sedm odpoledne.

Šli jsme s Milunou, to je moje holka, šli jsme...

Do Lucerny na koncert.

Lístky jsme měli od mámy.

-A vaše matka měla večer nějaký program?

-Chtěla jít taky na koncert, ale na jinej.

Do Rudolfina na nějakou vážnou hudbu.

-V kolik jste se vrátil domů?

-Po koncertě jsme šli ještě do baru Bibita

a pak do hotelu Beránek zatancovat si.

Domů jsem se vrátil asi ve tři hodiny ráno taxíkem.

-A vaše matka už byla doma?

-Já nevím. Vzbudil jsem se tak v jedenáct

a to jsem byl doma sám.

-A co jste dělal dneska?

-Dal jsem se nějak dohromady a pak jsme šli s Milunou do kina.

-Do Května, na Policajta v Africe.

Kolem páté jsem vystoupil z tramvaje

a všiml jsem si, že zkratka je zahrazená příslušníkama.

A když jsem přišel domů, tak jsem...

Tak jsem zjistil, že tam máma pořád není.

Na křesle jsem viděl, že má kabelku.

Takovou velkou, takovou, co nosí do práce,

ale co si nebere, když jde někam večer.

Měla v ní občanku.

Tak jsem dostal takovej blbej pocit.

A řekl jsem si, že půjdu k zátarasu zjistit, co se vlastně stalo.

-Krom toho, že se nám podařilo identifikovat oběť, víme taky,

že se v sobotu večer vracela z koncertu v Rudolfině.

Koncert začínal v půl osmý večer a končil asi kolem půl desátý.

Oběť přijela tramvají na zastávku u motelu Stop.

Rozhodla se, že projde zkratkou ke svému bydlišti,

kde se bohužel asi ve 22:08 potkala se svým vrahem.

-Jak to, že to všechno víme tak přesně?

-V tu chvíli, co náš mladej Borgio jel na koni do kláštera,

navštívit svoji sestru Lucrezii,

najednou slyším, že někdo volá o pomoc.

"Pomoc!" Křičí. "Pomoc!" Křičí.

A pak jeden zoufalej výkřik a pak už nic.

To byl ženský hlas. Rozumíš?

-Já jsem volal do televize, tam mi potvrdili,

že seriál začal ve 21:32.

A scéna jízdy na koni do kláštera byla ve 36. minutě.

-Dá se tomu věřit? -Potvrdili to i další lidi.

Nikdo si nepamatuje přesnej čas,

ale všichni si pamatujou cestu do kláštera za Lucrezií.

-Co nějakej motiv?

-No... Podle polohy těla, a vůbec situace na místě činu,

se zdá jako nejpravděpodobnější varianta to,

že na oběť zaútočil sexuální deviant.

Zdá se, že už čekal na místě, pozoroval ženský,

který chodily kolem, a oběť si vybral víceméně náhodně.

-Nemohl to někdo jen tak narafičit?

-No tak to samozřejmě mohl.

Ale bylo by to narafičený až náramně dobře.

Uvidíme, co nám řekne pitva.

Začíná ve Studničkový přesně za hodinu a půl.

Já tam budu určitě. Hlásí se nějakej další dobrovolník?

-Musím? -No, měl bys.

Při tom se nejvíc naučíš.

-Tak to jdeš taky, náčelníku, ne?

-Já už se nemusím nic učit. Já vím všechno.

-Jo, aha. Vidíš, to mě nenapadlo.

-To, co ty máš v hlavě, já mám v prdeli.SMÍCH

-Nazdar.

-Dívej se, poslouchej, a když něčemu nebudeš rozumět,

tak se neboj zeptat.-Hm. -Seš nalačno, jak jsem ti řekl?

-Jsem, ale začínám mít hlad.

-To za chvíli přejde.

ODDYCHNUTÍ

-Uf.

-Našli jsme sperma.

Ne, počkej, to je dobrá zpráva.

Takhle dokonale nedokáže sexuální vraždu nafingovat nikdo.

-To je dobrý.

-A ještě něco.

Vedle oběti jsme našli její šaty, rozpáraný nejspíš nožem.

Ale na těle jsme nenašli žádný řezný poranění.

Ani milimetrovou ranku.

-A to znamená co?

-No...

Buďto je rozpáral až potom, co jí je sundal,

což nedává smysl,

anebo umí vrah hodně dobře pracovat s nožem.

-Musíš do tý pitevny chodit, když to tam tak hrozně smrdí?

-Čendo, ale o tom byste se neměli bavit, o těchhle věcech.

-To je dobrý.

Někdy musíš chodit na ošklivý místa a dívat se na ošklivý věci, aby...

Právě proto, aby se ty ošklivý věci už nemohly stát.

-Aby byl svět hezčí?

-Spíš aby byl míň ošklivej.

-A co ten mladej? Jak to šlo?

-Byl statečnej. -Fakt?

To by si zasloužil odměnu, ne? -Taky ji dostal.

Zejtra ho čeká mnohem voňavější úkol.

-To byla sobota, ne? To jsem byla u rodičů ve Svitavách.

-Já byla v Kardašově Řečici.

Byl jste někdy v Kardašově Řečici? -To asi ne.

-Já byla v Hrochově Týnci u mýho kluka.

Vy máte slečnu? -Ne, ne, ještě ne.

-A není to škoda? -Ehm, asi ano, ale...

-Že vás ještě žádná neklofla. -Podívejte se, ehm...

Nejde jenom o tu sobotu, ale v poslední době,

neviděly jste tady někoho, kdo by vypadal nějak podezřele?

-Jak jako podezřele? -Třeba nějaký muž.

Jestli vás nějak nepříjemně nepozoroval.

Nebo nějak jinak neobtěžoval. -To by mě asi neobtěžovalo.

-Vy byste mě taky neobtěžoval. Asi.

-Tak jinak. Nějaká kamarádka. Nesvěřovala se vám třeba,

že měla nějakej špatnej zážitek třeba někde v okolí tady?

-A kdybych nějakou takovou kamarádku měla,

nechal byste se k ní dovést?

-Vracela jsem se zpátky na ubytovnu.

A zdálo se mi, že slyším kroky.

Tak jsem zrychlila, ty kroky za mnou taky zrychlily.

Tak jsem se rozeběhla.

A ty kroky za mnou se taky rozeběhly.

A slyšela jsem takový funění.

Jako kdyby měl někdo náběh na infarkt.

Tak jsem se otočila a byl tam chlap.

Ale rozhodně neměl náběh na infarkt.

Měl otevřenej poklopec a v jedný ruce si držel přirození.

A byl celej takovej vzrušenej.

Snažila jsem se dostat co nejrychlejc na ubytovnu,

za dveře, a až když jsem byla za těma dveřma,

tak jsem se odvážila zastavit a otočit se.

A přes prosklený dveře, co tam máme,

tak jsem viděla jeho obličej nalepenej na skle a...

A taky to, že ejakuloval. Přímo na to sklo.

-A dokázala byste popsat, jak vypadal?

-Pokračujte popisem očí.

-Oči měl takový velký.

Vytřeštěný.

-Asi takhle?

Momentíček.

-To bude jenom chvilka.

-Co se děje?

-Ono se to asi to, rozbilo.

-No dobře, a co teď budeme dělat?

-Musí se to opravit.

Tak že by slečna přišla, já nevím, za tři dny?

-Tak já bych to zkusil nakreslit. Co?

Ať slečna nemusí chodit nadvakrát.

-Ahoj.

-Ty oči byly takový zlý.

Umíte nakreslit zlý oči?

-Asi takhle?

Jsou dost zlý?

-Jako živý.

-Irenko, tohle potřebujeme rozmnožit a rozeslat na místní oddělení,

jestli jim ten obličej není povědomej.

Jestli nemají někoho podobnýho v evidenci.

Ať se zaměří hlavně na exhibicionismus,

znásilnění, pokusy o znásilnění a napadní žen vůbec.

Náčelník je u sebe? -Jo, nikoho tam nemá.

ZAKLEPÁNÍ -Dále.

-To je dobrý. To kreslili technici?

-Ne, to jsem kreslil já. -Pěkně jste to nakreslil.

Teda jestli si je podobnej, samozřejmě.

-Svědkyně říkala, že je jak živej.

-A holky umíte taky?

-Jo. Umím.

Vy byste chtěla nakreslit? -No, proč ne.

-To byste mi musela sedět modelem.

Pár dní.

-To je ono? -Hm.

-Moc pěkně nakreslený.

-Klíčová stopa.

-Je to jedna z možností, kterou chceme prověřit.

-Kolik takových vobšourníků se může procházet po Motole?

-Bydlím tam už třetím rokem.

Zkratku používám pravidelně. Chodím tudy vždycky sama.

-Šla jsem tam na procházku s kočárkem.

-Nosila jsem tam zbytky jídla. Pro kočky.

Mám strašně ráda kočičky.

-Přijeli jsme tam s přítelem.

Chtěli jsme tam zaparkovat automobil a uskutečnit...

To, pohlavní styk.

-Slyšela jsem šramot ve křoví. Myslela jsem, že tam je ježek.

-Najednou za mnou byl divnej cizí chlap.

-Díval se na nás okénkem a jeho výraz vypadal...

-Vzrušeně.

V ruce měl papíry. Myslela jsem, že to je mapa.

-Ptal se mě na cestu na Smíchov.

-Nebyla to mapa, byly to nějaké nahé fotky.

-A měl rozepnutej poklopec.

-Svlékl si kalhoty. -Byl obnaženej od pasu dolů.

-A bylo vidět všechno. -Já jsem se hned otočila.

Snažila jsem se do toho místa už nedívat.

-Jen jsem ucítila, jak...

Jak mě chytil za prsa.

-Volala jsem o pomoc. -Přítel vyběhl z auta a šel po něm.

-Ten chlap utekl a... -A nic.

Za celou dobu, co tam bydlím, mě nikdo neobtěžoval.

Je něco špatně? -Ne, ne, to je naopak dobře.

Jak ten chlap vypadá? -Číňan.

-Cikán. -Mluvil tak zvláštně.

Něco mezi češtinou a slovenštinou.

-Vietnamec? -Blázen.

Menší postava, hubenej, rezavý vlasy.

-Velký břicho, tmavý kudrnatý vlasy.

-Mladej. Vysokej. Blonďák.

-Starší, tak přes padesát.

-Člověče, já mám pocit,

že se k tomu potoku chodí odbavovat půlka Prahy.

-No jo, no. Ono se říká: Leze na něj jaro.

Ale jako odborník ti můžu říct, na lidi to leze celej rok.

-Pánové, prej vám tady řádí nějakej vražednej maniak. Je to pravda?

-Jak nám? -No... -Jak nám?

Jestli, a opakuju jestli, pane Vaňku,

tady řádí nějakej maniak, tak tady řádí všem.

To znamená i vám tady řádí. -No jasně, nám všem.

Všechno patří všem. Tak nám patří i vražednej maniak. To je jasný.

Ale ta ženská zavražděná, jak jste našli u Motolskýho potoka,

tak taky prej není ani první, ani poslední

a prej za tu dobu stačil oddělat čtyři ženský. Je to možný?

-Odkud vy berete tyhle informace, pane Vaňku?

-Odkud, manželka, vlítne do kšeftu a ty ženský žvaněj,

pak mi to vyslepičí. -Tyhle zdroje je těžký rozporovat.

-Já vím. Heleďte...

Tak pusťte mezi lidi něco. Rozumíte? Aby si nevymejšleli.

-Až budeme chtít něco pustit,

tak se to dozvíte z Federální kriminální ústředna pátrá.

-To určitě, ale já furt nechápu, proč nepotřebujete pomoc veřejnosti.

-Pane Vaňku, někdy potřebujeme pomoc veřejnosti

a někdy potřebujeme klid na práci.

-Jo, klid na práci. Podívejte se, mně je pětašedesát

a o klidu na práci opravdu něco vím.

Klid na práci potřebovali už za Mnichova.

Klid na práci potřebovali za okupace.

A ty, co držej teď ty otěže, taky potřebujou klid na práci.

A tak si říkám, ten, kdo potřebuje klid na práci,

tak je takzvaně s dechem v prdeli.

-A tady měl svoje takový jako hnízdo.

Odsud čučel na ženský.

Tak on si vleze do křoví, je jako lovec,

pozoruje kořist,

čeká na správnou příležitost.

-Všude taky kolem choděj krásný ženský.

Ženský, o kterejch on ví,

že normální cestou je nikdy dostat nemůže.

-Proč? -No proč.

-Proč by je nemohl získat normální cestou?

-Proč, proč. HALEKÁNÍ OPODÁL

Třeba ho to normálně nebaví.

Nebo to neumí, má nějakej blok.

On ví, že normálně s nima nedokáže navázat vztah,

takže potřebuje zkrátit, nebo líp, přeskočit tu seznamovací fázi.

Nebo je mladej, nezkušenej, neumí s nima mluvit.

Anebo ty ženský nějak fyzicky odpuzuje.

Nevypadá moc dobře, má problémy s hygienou.

Nebo má vadu fyzickou nějakou.

-Tenhle...

Vypadá spíš jako fešák.

-Jo, to asi jo.

Jenomže tomu já nerozumím. To se budeš muset doma zeptat manželky.

-Tak já nevím, to je těžký. To je jenom obrázek namalovanej.

Ale tak jo, spíš to bude fešák než obluda.

A to má bejt vrah?

-Já nevím.

Zatím nejsme schopný ho ani najít. -A co budete dělat?

-Musíme být trpěliví.

-Jako než zabije další ženskou?

-Poznali ho. Volali až z Olomouce. Už ho sem veze eskorta.

-Z Olomouce? Není to nějaká blbost?

-Jezdil do Motola na pravidelný vyšetření.

V Olomouci je to známá firma. Už ho tam měli několikrát v teplákách.

Obnažoval se na veřejnosti.

Takže když to klapne, ochudíme Olomouc o jednu místní atrakci.

-Prej vypadá úplně jako na tom mým obrázku.

-Mladej dneska platí.

-Jo, děkuju.

-Trápíte tady nemocnýho člověka.

Srdíčko, víte?

Slabý srdíčko. A vy mě tady trápíte?

-Ale to není váš jedinej problém, že ne?

V Olomouci na vás mají pár záznamů.

-No.

Tak... ho někdy na nějakou vytáhnu, no.

Ježišikriste, myslíte si, že ty holky nikdy neviděly péro?

-Třeba vám to přestalo stačit. -Co?-Ukazovat se.

Třeba jste to chtěl posunout někam dál.

Co by se stalo tý holce, kdyby před vámi nestačila utýct?

Srazil byste ji na zem? -Ježiši, ne.

Já jsem se udělal dřív, než by mohlo k něčemu dojít.

-Co jste dělal 3. října večer? -Nevím.

Nepamatuju se.

Co to bylo za den? -Sobota.

-Tak to jsem byl doma.

V Olomouci. -Nebyl jste náhodou v Motole?

-Co bych tam dělal? Já tam jezdím na vyšetření.

V sobotu tam má otevřeno jenom pohotovost.

-Třeba se vám to s tou sestřičkou tak zalíbilo,

že jste si to chtěl zopakovat.

-Já tam jezdím každejch 14 dní na vyšetření, ale vždycky v pátek.

A první pátek v říjnu jsem jel od doktora ke svý sestřenici,

ona bydlí na Kladně.

Já to k ní mám z Olomouce daleko, takže když už jsem v Praze...

-Z Kladna jste mohl snadno přijet zpátky do Prahy.

-Jenomže já jel z Kladna zase přímo zpátky vlakem domů.

Do Olomouce.

Já jsem nemocnej člověk, víte?

Srdíčko.

-Jízdenka ještě nic nedokazuje. -Tak jasně že ne.

Ale Vlastíku, poznala ho výpravčí.

Poznala ho bába, co prodává párky na nádraží v Olomouci.

Polovina rodiny potvrdila, že byl v sobotu večer v Olomouci.

Takže jestli nemá dvojníka nebo se nedokáže rozpůlit,

tak nemohl bejt zároveň v Motole.

-Ale hezky jsi to nakreslil.

-Takže jsme zase na začátku. -Tohleto přece není obyčejná vražda.

Udělal to nějakej deviant. Nevíme, odkud přišel.

Nevíme, jak se octnul zrovna v Motole.

Dostal chuť na ženskou, zabil ji a bůh ví, kam zmizel.

-Dobře, co teda navrhuješ? -Pokračovat v tom, co děláme.

Máme fůru záznamů o nejrůznějších deviantech.

Snažíme se to všechno prověřit.

-Třeba udělá nějakou chybu.

-Jakou chybu? Co tím myslí?

-Že příště až udeří, třeba udělá nějakou chybu.

Že tam nechá třeba nějakou stopu.

-Tak to jdi do hajzlu! Budeme čekat, až zabije další ženskou?

-Klídek, náčelníku. To je ten, jak nakreslil ten pěknej obrázek.

-Já ti dám klídek. -Jak jsi ho chválil.

-Ty jdi taky do hajzlu! Mě zajímá, co konkrétně teď hned uděláte.

-Hele, teď už tady trošku šlapeme vodu, ne?

-Tak možná je to jenom taková blbost, ale...

Já jsem si jich všiml, už když jsme tady dělali první ohledání.

Když jsem tady byl posledně s Řemenem, všiml jsem si jich znova.

Třeba tady byli i v den vraždy. Třeba něco viděli.

-Tak já nevím. Kdo s nima půjde mluvit?

-Já jsem slávista.

Ty bys mohl dostat přes držku, takže...

-Vy jste sračky.

Nazdar, hoši.

Kdo vyhraje Československej pohár? -Cože?

-Ptám se tě, kurva, kdo vyhraje Československej pohár.

-VŠICHNI: Sparta, ne? -Cože? -Sparta!

-Neslyším. Co? -Sparta! -Sparta!

-Teď dělá co? -Teď se předvádí.

-On chodí do hospody. -Ještě tam.

-Jak vypadal? -Tmavší vlasy.

-Chodí tam jako vy? -Jo. -Často? -Jo.

-Sparta Praha ČKD! -Sparta Praha ČKD!

-Sparta Praha ČKD! Sparta Praha ČKD!

-Tak co ses dozvěděl? -Kdo vyhraje Československej pohár.

-Kdo? -Sparta Praha ČKD!

Ale věděj vesměs hovno.

Chodí prej často do hospody Pod Homolkou. To je tady kousek.

-Říkali, že druhej den po vraždě se tam jeden kluk hrozně ztřískal.

Prej ho museli odvádět domů.

Tak co, je to stopa, ne?

Máš něco lepšího? Nebo ty?

-Jeď.

-Jmenuje se...

Hojer.

Bydlí kousek od tý hospody. Tak jsem se u něj stavil.

Připadal mi celej takovej, takovej jednodušší.

Bylo těžký z něj něco dostat.

Každopádně říkal, že v sobotu večer byl doma a spal.

-Aha. Ale dosvědčit mu to nikdo nemůže.

-To nemůže.

Ale nikdy nebyl vyšetřovanej, nikdy nebyl trestanej.

Když jsem volal na místní oddělení do Košíř, tak mi řekli,

že si na něj ani nikdo nikdy nestěžoval.

Jen teda že se tam o něm ví, že není úplně duševně na výši.

Což teda můžu potvrdit. Připadal mi takovej celej vyplašenej.

Říkal, že teďka ani nechodí večer ven, že se prej bojí,

že tam řádí ten maniak.

-MANŽELKA: Jakej smysl má za ním jezdit a znovu se v tom vrtat?

-Dozvím se, kde jsem dělal chyby. -DCERA:Ty taky děláš chyby?

-Nebylo by lepší svůj volnej čas trávit radši s rodinou?

Nebo jet na ryby třeba.

Co?

Anebo jen tak čumět doblba.

-Rád vás vidím, pane majore. Vás taky, doktore.

-Opravdu?

-Tak tady člověk rychle upadne do určitého druhu stereotypu.

Potom společnost tady je...

Moct si zase popovídat s někým inteligentním je,

řekněme, osvěžující.

-Jak se vám daří, pane inženýre?

-Lehké to není, ale nejsou to lázně.

A nejsem tady za odměnu.

-Kdyby to bylo hodně ošklivý, mohl bych zkusit promluvit...

-Ale je vám asi jasný, že tady by vám to stejně k ničemu nebylo.

-To je mi jasný jako nic na světě, pane doktore.

Ale musím vás uklidnit, pánové.

Myslím, že jsem dostatečně fyzicky i mentálně disponován,

abych si dovedl zjednat respekt.

Na vojně při přijímači to bylo podobný.

-Dovolí vám tady malovat?

-Malování je tady jenom za odměnu.

Takže záleží na tom, jak vzorně se chovám.

-A chováte se vzorně?

-Nechávají mě malovat.

Někdy.

Ale počítám, pánové, že jste se mě nepřišli zeptat na malování.

-Pane inženýre, když jsme se viděli naposledy,

říkal jste, že byste byl ochoten promluvit o určitých věcech.

-Já vím moc dobře, co jsem vám slíbil.

Tak prosím, do toho.

Ptejte se, jsem vám plně k dispozici.

Co vás zajímá?

-Nás by zajímalo, jaké to je, být sadistický vrah.

-Ta vražda, co teď vyšetřujete,

prověřujete i pacienty na psychiatrii?

-Samozřejmě. -A co?

-Je to bezvadný. SMÍCH

ŠÍLENÝ SMÍCH -Motol.

-Zabili tam ženskou. -Jo, Motol.

Tam jsem v životě nebyl. -Otýlie Vranská.

Říká vám to něco? -Tu jsem zabil já.

-Rozčtvrtil jsem ji a v kufrech poslal na Slovensko.

-Uškrtil jsem ji. -Kdybych někoho zabil, neřeknu to.

-Spiknutí. -Uškrtil jsem ji punčocháčema.

-Já umím věci, to byste se divil.

-Pak jsem se vrátil zpátky do Bohnic.

-Mohl byste mi to ještě jednou zopakovat?

-Pak jsem se vrátil zpátky do Bohnic.

-Ne, ne, to nemyslím. Myslím to, co jste říkal předtím.

-Uškrtil jsem ji jejíma vlastníma punčocháčema.

Musíte mě zavřít.

Chci zavřít.

Chci na Ruzyň. Já nemůžu zůstat tady.

-A jakou ženskou jsi zabil?

-Tu, tu, tu... Tu v... v Motole!

Tu jsem zabil. Už jsem vám to říkal.

Nemůžu zůstat tady.

-A mohl bys nám říct, jak jsi ji zabil?

-Proč to pořád musím opakovat?!

Já jsem vám to už říkal. Ne, nechci.

Vždyť jsem vám to říkal. -Já vím, klid.

Kolegové to ještě neslyšeli. Jenom jim to normálně zopakuj,

jak jsi to říkal mně. -Ne! Nebudu mic opakovat!

Já chci jít na Ruzyň. -My tě vezmeme na Ruzyň.

Až nám řekneš, jak jsi zabil tu ženskou.

-Uškrtil jsem ji jejíma vlastníma punčochama.

-Tím termínem vraždy jste si jistí? -Tím jsme si naprosto jistý.

-Nám řekl, že byla uškrcená punčocháčema.

To víme jenom my a vrah. -A teď to ví i soudruh primář.

-Tak snad to nebude taky dělat ze mě podezřelého.

Ale budu vás muset zklamat.

Od září do listopadu byl pan Jonáš už u nás v našem ústavu.

Už popáté. Tentokrát byl hospitalizovaný na oddělení 27.

-Co to je, oddělení 27?

-Pánové, pavilonu 27 říkáme Neklid.

Umisťujeme tam pacienty, jejichž stav vyžaduje neustálý dohled.

Ten pavilon je uzavřený a je pod permanentním dozorem.

-Líbí se mi to tady.

Tady se mi to líbí.

Dobrý.

Dobrý to tady je.

Lepší než v Bohnicích.

-Já to tady mám taky rád.

-Už si mě tady necháte?

-To není jen tak. To si musíš zasloužit.

-Zasloužit.

Jak si to můžu zasloužit?

-Třeba nám znovu řekni, jak jsi zabil tu paní v Motole.

-Punčochama.

Punčochama jsem ji uškrtil. Punčochama.

-A to jsi tam na ni už čekal,

nebo sis ji vyhlídl někde ve městě a potom jsi ji sledoval?

-Sledoval jsem ji.

Vyhlídl jsem si ji někde ve městě.

-A jak jste se do toho Motola dostali?

-Přijeli jsme tam.

-Jak přijeli?

-Cože?

-Jak jste tam přijeli?

Jestli autobusem, nebo tramvají, nebo jak?

-Tramvají.

Nebo autobusem.

Nebo já nevím.

Jak se jezdí do Motola?

-Ty nevíš, jak ses tam dostal?

-Já už si to nepamatuju.

Já jsem tam na ni čekal.

Čekal jsem tam na ni, abych ji mohl uškrtit.

-Tak sis ji vyhlídl ve městě, nebo jsi tam na ni už čekal?

-Čekal. Čekal, určitě čekal. Abych ji mohl uškrtit.

-Čekal.

A co jsi vůbec v tom Motole dělal?

-No co?

Mám tam kamaráda.

-Hele, Jirko, ty si nic nezapisuješ?

-Ne. Já si to pamatuju.

-Takže si taky nemám nic zapisovat?

-Budeš si to pamatovat? -To asi ne.

-Tak si to zapisuj.

Jindro.

To, co nám tady vyprávíš, to je hezkej příběh, moc hezkej.

Ale...

Není to tvůj příběh, že je to tak?

-Jsem ji uškrtil já! Já ji zabil! -Čí je to příběh?

-Punčochama! -Je to příběh tvýho kamaráda, že?

Toho, co jsi za ním přijel do Motola?

Potom co tě propustili z Bohnic.

Řekl bys nám, jak se ten tvůj kamarád jmenoval?

-Láďa.

Jmenuje se Láďa Hojer.

-Co pro vás můžu udělat? -Můžete nám zavolat pana Hojera?

-Láďo! Máš tady návštěvu. -Jo, už jdu.

Skryté titulky: AZ Tools s. r. o., 2024