Original subtitles

Království křivých zrcadel

Haf, haf...

Babičko!

Babičko! Babičko!

Co se stalo?

- Strašidelná tma. - Ty strašpytle...

Nejsem strašpytel!

Můj bože, úplně se ti propadly tváře.

Jak propadly?

Tváře mám. Všechno je na svém místě.

Nevrtej se v nose. Je to neslušné.

Ještě si zlomíš prst.

Povídali, že mu hráli.

Zase máš poslední slovo.

Radši se na sebe podívej do zrcadla.

Vypadáš jak strašidlo.

Vůbec ne jako strašidlo. Žádné strašidlo.

Nepapouškuj po mně.

- Jsem hezká, náhodou... - Jsi ta nejhezčí ze všech.

Teď se pořádně umyjeme, převlékneme a dáme se zase do pořádku.

- Je studená! - Není ani trochu studená.

- Jsi rozmazlená. - Chudáčka dítě nechají zmrznout.

Proč si vlastně přišla tak pozdě?

- No já... - Co já?

Protože jsem si odřela nohu.

A vůbec, proč jsi tak křičela?

- Kde máš klíč? - Jakej klíč?

Od vchodových dveří.

- Od vchodových? - Ano, od vchodových.

- To nevím. - Ty Zapomněnko!

Až se vrátí tví rodiče, všechno jim povím.

Já taky. Taky.

- Nedráždi papouška. - On se dráždí sám.

- Dobře. Dobře. - Já za to přece nemůžu.

Dobře, nikomu nic neřeknu.

- Ani o zástěře? - Ani o zástěře.

- Dáš mi čestné slovo? - Čestné.

Teď půjdu k zámečníkovi pro klíč.

Já mám hlad, babičko.

Trochu strpení.

Až se vrátí tvoji rodiče, najíme se společně.

- Já mám žízeň, babičko. - Nic sladkého do pusy neber.

Zkazíš si před jídlem chuť, mlsalko.

Tak dobře.

Dobře. Vnučko, vnučko...

Kdyby se tak mohla na sebe podívat ze strany.

No, babičko, babičko.

Nic špatného nevidím.

Děvče jako děvče.

Naopak velmi krásné.

Úplně ze všech stran.

Jsem dívenka tak šťastná, veselá a milá.

Ze všech stran tak krásná a ze všech, ze všech stran.

A milují mě milou, veselou a rozumnou.

Ze všech stran tak krásnou, jsem jejich sluníčko.

Nezlob a seď.

A všechno mám povoleno a všechno mám dovoleno.

A co je tu položeno, to všechno je pro mě.

Barsiku, Barsiku, na.

- Všechno řeknu. - Ty žalobníčku!

Vše, vše...

Oljo. Oljo.

Kdo je to?

To jsem já, zrcadlo.

Ale zrcadla přece neumějí mluvit.

Já nejsem obyčejné zrcadlo.

Ale kouzelné.

Kouzelné? Pohádkové!

Ano, pohádkové.

Barsiku!

- Kdo jsi, dívenko? - Jsem tvoje zrcadlení.

- Moje zrcadlení? - Ano.

Říkají mi Ajlo a tobě Olja.

Správně. Ajak jsi to uhodla?

Je to velmi prosté.

Jestli já jsem tvůj odraz, znamená to,

že i moje jméno je stejné, akorát obráceně.

Zajímavé... Ajlo znamená Olja pozadu?

Ano.

- Poslyš, a kde je Barsik? - To nevím.

Barsiku!

Barsiku! Barsiku!

Kam jsme se to dostaly?

Zatím ještě nevím.

Žil kdysi u babičky stříbrný kozlík. Raz, dva.

Raz, dva. Tlustý kozel.

Babička kozlíka velmi milovala. Raz, dva.

A kaši mu vařila.

Zamanul si kozlík do lesa zajít. Raz, dva. Raz, dva.

Snědla kozla.

- Kdo? - Babička.

Dědečkové.

Co? Kdo?

Řekněte nám, prosím, neviděli jste naše Barsiky?

Lituji, ale kdo jsou ti dědečkové?

- Vy. - On je dědeček.

- Vy jste dědeček. - Já že jsem dědeček?

- Ne, to vy jste dědeček. - Ne, vy jste dědeček.

- Vy, vy, vy... - No dobře.

- My jsme dědečkové? - Ano.

Víte co? Podívejte se sem.

No?

Jakýpak my dva jsme dědečkové?

Už jste to pochopily?

Ne úplně.

Dovolte, abychom se představili.

Jsem hlavní mistr ceremoniář královského z královských...

Já jsem nejhlavnější ceremoniář královského z královských...

Dobře, ano.

Ať věčně kraluje náš král Udakak.

Nechť věčně kraluje, kva, kva.

Udakak?

Kakadu.

Na tom není nic směšného.

Nezapomínejte, že se právě nacházíte v nejkřivějším království

křivých zrcadel.

To je Království křivých zrcadel?

Velmi správně, dívenky.

A z vás se pomalu sype písek.

Babičky, hihi...

Mýlíte se. My jsme obě žákyně třetí třídy

naší základní devítileté školy.

Žákyně třetí třídy?

Ano.

Tak se tedy podívejte, obě dvě, tam.

No? Co řeknete teď?

Jsou z nich stařenky.

Pozor, pozor. Na promenádu přicházejí v tomto pořadí,

Její Veličenstvo královna vdova

a Jejich Veličenstva princezny nevěsty.

- Kdo pustil ty kočky? - Kdo? Kdo?

To jsou naši Barsikové!

- Namydlit je! - Namydlit.

Tamhle jsou ty kočky.

- Pusťte nás domů. - Nechte mě!

Nechte nás.

Au, to bolí.

Přestaňte.

- Nechte nás. - To bolí.

To je strašná bolest.

Já chci domů.

Kampak? Mně neutečeš.

- Nechte nás na pokoji. - A teď tě odsoudíme, Hurde.

- Hurd? - Druh.

Au. To bolí.

- To nesmíte. - To přece nesmíte.

Děti se nesmějí bít. Policie!

Přestaňte!

Děti se nesmějí bít!

Náš hlavní ministr Cepus.

- Cepus. - Supec.

Supec?

Co se děje?

- Náš pane, hlavní ministře... - No?

Hurd zase odmítl dělat křivá zrcadla.

- Cože? Odmítl? - Přesně tak.

Nandejte mu.

- Chlapík. - Opravdový hrdina!

Proč nechceš dělat křivá zrcadla?

- Protože oni lžou. - Mlč!

Nebudu mlčet. Mě neumlčíte.

Jménem královského z královských, krále Udakaka,

zavřete Hurda do věže smrti.

Nechte mě. Do žádné věže nechci. Pusťte mě.

- Honem do paláce. - A proč?

Ke králi.

Potřebujeme, aby hned osvobodil Hurda.

Aha. Tak jdeme.

- Král žije asi tady. - Aha.

To jsou velikáni.

Nejsou náhodou nemocní?

O takových můj otec říká, že jsou to lenoši a povaleči.

Kdo je?

Královští tanečníci.

Kampak?

Ke králi.

Pročpak?

Na bál.

Můžete jít dál.

Nezkusíme to také tak, co?

Dobře. Zkusíme to.

- Kdo je? - My.

- Kampak? - Ke králi.

- Pročpak? - Promluvit si.

Dětem do šestnácti let nepřístupno.

- To je jak v kině. - Aha.

Oli, já mám hlad a velkou žízeň.

Zmlkni. Oni vezou potraviny do paláce.

- No a co? - Uvidíš.

- Kdo je? - My jsme královští vozkové.

- Kampak? - Do kuchyně.

- Pročpak? - Potraviny pro krále.

Jeďte.

Tralala...

Co je to?

- Čtyřicet párů bažantů. - Sem je dejte. Sem.

Čtyřicet nejlepších a taky nejzralejších.

- Zralých? - Zralých.

Dozráli, holoubci.

Kampak? Kampak?

Pro dnešek to úplně stačí.

Ty jsou dobrý.

Ty taky.

Ten ujde.

Ten je na nic.

To jsou bažanti!

- My... - Malý bažantici.

- Nejsme bažanti. - Nejsme bažanti.

- Jací bažanti? - A kdo tedy jste?

My jsme dívky.

Vidím, že ne chlapci...

Jak jste se dostaly na dno toho koše?

- Zabloudily jsme. - Zabloudily.

Zabloudily?

Bažantici moji drazí, a víte, co se vám stane?

Za to, že jste se bez dovolení objevily v paláci?

- Víme. - Ony vědí?

Říkají to obě tak klidně, jako bych se jich například ptala,

jak se jmenují.

Aksál!

Aksál.

Aksál?

- To znamená láska. - Láska.

Bažanti. Bažanti.

- Zase jsou neoškubaný? - Neoškubaný.

- Nevykuchaný? - Nevykuchaný.

Tak já teď zavolám kuchtíky...

Pane obrkuchaři, ty nejsou potřeba.

- Nejsou? - Nejsou.

Já sama je teď rychle oškubu a vykuchám.

- Sama? - Sama.

Vy si raději odpočiňte a hodinku, dvě se prospěte.

To je pravda.

Teď tedy půjdu a hodinku nebo dvě si pospím.

Prošlo to.

Bažantici moji, honem vylezte.

Tak co?

My musíme zachránit Hurda.

Hurda zachránit je velmi těžké.

A co máme dělat?

Od věže smrti jsou jenom dva klíče.

- Dva? - Dva.

Jeden visí nad trůnem krále.

- Krále? - Doprovoďte nás k trůnu.

Bažantíci moji drazí, ale kdo vás pustí do královských pokojů?

A druhý klíč?

Ten nikdy nedává z ruky nejvyšší ministr Abáž.

- Abáž? - Žába.

Správně. On je i podobný žábě. Celý zelený.

Počkejte. Počkejte.

Právě teď bude výměna pážecí stráže.

- Jaké stráže? - Pssst.

Pánové, nejhlavnější královská pážata.

Dobrůtka, škraloup.

Škraloup z marmelády.

- Oljo? - Co?

Podívej.

Tolik marmelády.

Kampak?

Vezmeme jednu sklenici.

- Tu úplně nejmenší. - Vezmi si ze mě příklad.

Já už se polepšila.

Sem.

A pšššt.

Tiše, myši. Kocourje na střeše.

- Prosím, pánové nejhlavnější pážata. - Miluju marmeládu. Marmeláda.

Bažantici, honem.

No prosím, co se stane mlsounům.

Vidíš, co se stane mlsounům? Podívej.

Vy mlsouni. Neposlušné děti. Co budeme dělat?

Kam se podějeme? Těch velkých lepkavých skvrn.

Ty určitě nepůjdou umýt.

Rychleji. Rychleji.

Svlékejte se. Rychleji.

Marmeláda. Marmeláda, marmeláda...

Svlékli jste se, třeštidla?

To se bude špatně umývat.

Takhle jenom hloupé myši napadají do mléka.

Bažantici, teď budete dvě královská pážata.

- Pamatujete si všechno? - Všechno.

- Nic nepopleťte. - Ne.

Dívejte se na Abe.

- Podívej. - Klíč.

- Haf, haf, haf... - Že se nestydíš.

Ale ona je černá.

Kdo tam? Sypejte odsud, mrňata.

- Nejsme mrňata. - A kdo jste?

Výměna pážecí stráže.

Výměna pážecí stráže?

Výměna pážecí stráže.

Klíč! Klíč!

- Páže! - Páže?

Páže!

Naši známý udavači. Je s námi konec.

Jenom to ne.

Kde jsou ti protivní chlapci?

Je všechno připraveno a hotovo ke vstupu Jeho Královského Veličenstva?

My nevíme.

Jak to, že to nevíte?

Pážata jsou povinná znát všechno.

Ale my zatím ještě všechno nevíme.

- Takže zatím ještě... - Ticho, ticho.

- Vy jste zajisté nováčci. - Nováčci.

Jeho nejchytřejší, nejmoudřejší, nejkrásnější, nejšikovnější

Veličenstvo král Udakak, sedmdesátý sedmý.

Jaký? Kolikátý?

Sedmdesátý sedmý.

Kde je ovdovělá královna?

Odpočívá ve své komnatě po promenádě.

- A princezny nevěsty? - Také.

A copak to máte?

To je z promenády.

- Vždycky jsem říkal... co? - Co?

Svěží vzduch škodí našemu zdraví.

- Ten je ale hloupý. - Jako náš papoušek.

Ano.

- Pozval jsem vás, vážení, abychom... - Abychom?

Abychom vyřešili jeden velmi složitý aritmetický příklad.

Na sto náměstích je po stu zrcadel.

Kolik to bude všech zrcadel?

Kolik je to zrcadel?

- Menu. - Co říkáte?

Královské menu.

Ptám se, kolik je to zrcadel.

- No? - Já se stydím.

To je roztomilé. Otočte se.

Otočte se. Otočte se. No?

Víte, v dětství mi šla velmi těžce aritmetika.

Věřím, věřím.

Naučil jsem se počítat jen do...

- Do třech? - Ano.

Kolik bude dva a dva?

- Tři. - Správně.

A od pěti odečti jednu.

- Tři. - Jo.

Ty jsi, holoubku, trojitý balvan. Trojitý.

Správně, Vaše Veličenstvo. Jo.

Kolik?

Kolik zrcadel?

- Dvě stě. - Trdlo.

A kolik myslíte vy?

- No, čtyři sta. - Taky trdlo.

- Natvrdlí hlupáci! - Pšššt.

A co si myslíte vy, pánové ceremoniáři?

My si, Vaše Veličenstvo, myslíme, že čtyři sta padesát.

A pročpak? Pročpak?

No já... my jsme si mysleli, že jestliže výsledek čtyři sta

je špatně, tak bude dobře čtyři sta a polovina ze sta, že?

Vy jste oba celý hlupáci a ještě polovina.

Tenhle sedmdesátý sedmý je hloupý.

Jako Galoš.

To si myslíte?

To je jasný.

Je to důležité státní tajemství.

Já mlčím jako ryba.

Musím už jít.

Já vás tu nedržím.

Tak, a znovu!

Na sto náměstích, po stu zrcadel.

Kolik to tedy bude dohromady zrcadel?

Kolik zrcadel? No?

Třeba vy? Kolik zrcadel?

No tak mluvte někdo.

No tak, kolik zrcadel?

Kolik jen chcete, Vaše Veličenstvo.

Deset tisíc.

Kdo to řekl? Kdo to řekl?

Já.

Ty?

Správně.

Přísahám na krásu svého odrazu, že to bylo těžké zadání.

Ale to vůbec nebylo těžké zadání.

Ne, ne. Ty jsi přece musel sčítat stovky,

a na to jsi neměl dost času.

Ale já jsem nesčítal stovky. Já jsem vynásobil sto krát sto.

Jak? Prostě vynásobil?

Jsi velký matematik. Jak se jmenuješ?

Olja.

- Jak? - Kolja. Kolja.

- A ty se jmenuješ jak, páže? - Ajlok, Vaše Veličenstvo.

Nekřič tak.

- Ajlok. - Nic to neznamená.

Ajlok je Kolja obráceně.

Obráceně? No to je roztomilé!

To znamená, že jsi obráceně?

Ajsi také dobrý matematik?

Ano. Jsme s Koljou blíženci.

Poslouchejte všichni, tímto jmenuji Kolju vrchním

a tedy nejvyšším matematikem našeho království!

Hurá...

A Ajloka jeho vrchním nejučenějším pomocníkem.

Hurá...

Nebudu vás déle zdržovat.

Ceremoniáři, no tak rychleji, pohněte se. No tak, rychleji!

Pážata.

Bídáci! Ven z mého královského paláce.

Pážata, chtěl bych vás zasvětit do jednoho velmi důležitého

státního tajemství.

Překrásná Arbokap.

Co si přejete?

Poslouchám vás.

Chci vás zasvětit do jednoho důležitého tajemství království.

To je zajímavé, hlavní ministře Abáži.

Jeho Veličenstvo, Udakak sedmdesátý sedmý, je korunovaný hlupák.

Toto důležité tajemství zná každé malé dítě.

Nastal čas vyměnit krále.

Za koho?

Novým králem...

Nebo třeba královnou...

- Královnou? - Královnou.

S tím souhlasím.

Nedůvěřujte mému otci.

On sám sní o koruně beze mě a bez vás, drahý Abáži.

On, mám dojem... Velice miluje šumivé nápoje.

Ano.

Je to v mžiku účinkující.

Moje královno.

Se vším souhlasím.

- Jste velmi milí, chlapci. - Děkujeme.

- Ale jste hrozní prolhanci a chytráci. - Ne.

A umíte udržet tajemství?

- Umíme. - Umíte?

Tak před jediným rovným zrcadlem království křivých zrcadel, přísahejte.

Toto jsou kontrolní příklady z aritmetiky. Rozumíte?

- Rozumíme. - Moji dvorní chytráčci.

Chci proslavit a učinit nesmrtelným své jméno.

- Ajak? - No právě. Jak?

Jestli spočítám všechna zrcadla ve svém království,

moji potomci se budou pyšnit králem Udakakem sedmdesátým sedmým.

- Kým? - No mnou!

Souhlasíte se svou účastí při řešení tohoto grandiózního úkolu?

Souhlasíme, ale...

- Co ale? - Ale s jednou podmínkou.

Vy si dovolujete mně, králi, dávat podmínky?!

Tím urážíte krále.

- Vaše Veličenstvo? - Ano?

Velice maličkou.

Tak maličkou?

- Ano. - Mluvte.

Ve věži smrti je zavřený zrcadlář Hurd.

No a?

Velice prosíme o milost pro toho chlapce.

Nemůžu se smilovat nad zločincem.

- On není zločinec. - Je to opravdový přítel.

Nemůžu.

- Vaše Veličenstvo. - Smilovat se nemůžu.

Tak alespoň odložte popravu.

Alespoň o několik dní.

- O několik dní? - Ano.

Jestli budu souhlasit, tak se stanete mými dvorními aritmetiky?

Ano.

Podrž mi to.

Mám, nemám...

Souhlasím.

Poprava zrcadláře Hurda se zatím odkládá.

Poprava zrcadláře Hurda se zatím odkládá!

- Vaše Veličenstvo... - Co?

Vrtat se v nose je neslušné.

Král přece může všechno.

Proč byla odložena poprava zrcadláře Hurda?

Taková je moje vůle.

- Cože? - Moje královská vůle.

- Vaše královská vůle? - Jo.

- Pryč! - Co si to dovolujete?

Kliďte se odsud!

Vaše Veličenstvo, nezapomněl jste historii svého rodu?

Co tím chcete říci?

Aby se mohla stát královnou, vaše prabába popravila svoji sestru.

A váš děd jí sebral korunu.

A pak zavřel svrženou matinku do kláštera.

Váš otec popravil vašeho dědu, aby mohl sedět na trůnu

sedmasedmdesát dní.

Jenom sedmdesát sedm dní.

A vy jste, jestli se nemýlím, sedmdesátý sedmý.

Jaká náhodička. Pamatujete?

Našli ho v posteli mrtvého.

A vaše matinka se stala ovdovělou královnou.

Potom se stal králem váš starší bratr.

Ale ten velice málo naslouchal radám a pokynům svých ministrů.

Jistě si pamatujete, co se s ním stalo.

- Ne. - Nepamatujete?

Tak vám to tedy připomenu.

Vyjel si jednou do hor a spadl do propasti.

A potom jste korunu získal vy.

Když jsme vám ji kladli na hlavu, doufali jsme,

že nezapomenete na krutý osud vašich předků.

- A vy? - No co?

Co tedy musím udělat?

Nikdy nepronášet slova, taková je moje vůle.

Zapamatujte si to.

Vy jste povinen plnit naši vůli.

Vůli nejbohatších lidí království.

Ano.

- Co... ano? - Vše.

Na vše říkám: Ano.

- Skutečně? - Ano.

Jedeme.

Stůjte. Zastavte.

Zrcadláři začali dělat toto.

- Hrozná zrcadla. - Ano. Národ uvidí pravdu.

Hrůza.

A v tuto chvíli vy, Vaše Veličenstvo, odložíte popravu zrcadláře Hurda.

- Popravte ho. - Neprodleně.

Klíč!

Vezměte si symbol královské moci.

- A kde je? - Kde je?

Oni. Pážata.

Za nimi!

Klíč.

- Jménem krále! - Klíč.

Honem mi dej ten klíč!

- Oljo? - No co?

Vypadá to, že jsem ten klíč ztratila.

Ty jsi ale roztržitá.

Jsem jako ty.

Jsme královská pážata.

Klíč.

Paličáci.

- Oljo. - No co ještě?

- Já za to nemůžu. - Honem k Abážovi.

- Ale... - Druhý klíč má on.

Mám velkou žízeň.

A mám hlad.

Zmlkni.

Jedeme.

Královská pážata. Zastavte.

Jak jste se sem dostali, mládenci?

- My... - My jedeme k Abážovi.

K Abážovi? Tak daleko?

A proč?

- Proč? - My...

Pojeďte ke mě na zámek. Královsky vás pohostím.

- Já se chci najíst. - Zmlkni.

A také napít.

Broskve.

- Pojedeme? - Přestaň.

My se nemůžeme zdržovat, milostpaní.

Zmrzlina, cukroví s krémem, sladká minerálka...

- Minerálka? - Minerálka.

- Zajedeme tam? - No tak dobře.

Pojedeme tam, ale jenom na chvíli.

Já vás nezdržím.

Ty stárneš.

Stáváš se neohrabaným.

Milý Bare.

Co to děláte?

A co se stalo?

Že se nestydíte!

- Že jsem udeřila sluhu? - Ano.

Jakpak jste to divně vychovaní, mládenci?

- My nejsme mláde... - Mlč!

Pohosti královsky pážata Jeho Veličenstva, Asyrku.

- Asyrk? - Krysa.

Co si to tam šeptáte?

- My? - Vy.

Prostě jenom tak.

Prostě jenom tak? Pojďte dál.

Já vás královsky pohostím.

Proč tihle protivní kluci jedou k Abážovi?

V tom se skrývá nějaká tajnost.

Bude nutné ihned informovat otce.

Klíč.

- Jsem hlavní královský ministr. - Klíč!

- Neobjevila se tu královská pážata? - Klíč!

Poslouchej pozorně.

Pochopil?

Pospěš si.

Zmrzlina, minerálka...

Neobyčejné události.

Co se stalo?

Moje dcera zavlekla do zámku královská pážata?

Pašák děvče!

Na zámek!

Kdo to přijel?

- Co myslíš? - Pojď se podívat.

Já si teď zdřímnu.

Utečeme.

- Kde jsou? - Tam.

Jsi chlapík, Arbokap!

- Arbokap? - Pakobra.

- Ty jsi ale špindíra. - Vždyť jsem jako ty.

Ti dva povaleči sebrali klíč od věže smrti.

Aha. Tak proto se mi zdáli tak podezřelí, otče.

- Skočíme. - Já se bojím. Schováme se sem.

Je to úzké, a my jsme se přejedli.

Všechno je kvůli tobě. Já mám hlad, já mám žízeň...

Tady jsou.

Stůjte!

Proč jste jeli k Abážovi?

Na návštěvu.

- Na návštěvu? - Je to náš dědeček.

- Kdo? - Abáž.

Lžeš!

Vám já pravdu neřeknu.

- Neřekneš? - Ne.

Asyrku!

Pusťte mě. To bolí!

Zavřete toho mizeru do sklepení.

Ty rváči.

Ty nezbedný kluku.

Posedíš si hezky v podzemí.

Až přijdeš k rozumu.

Musíme okamžitě k Abážovi.

Přikažte, ať mi připraví můj kočár.

Královský kočár?

Královský?

Není to brzy?

Budu vás doprovázet...

Vaše Veličenstvo.

Poručte.

Cepus první, král.

A kde je Olja?

Tak kde jsi, Oljinko?

Utopí se.

Zdravím vás.

Zdravím vás.

Pročpak mlčíte?

Vy asi střežíte tyhle bečky s vínem?

Jen si nemyslete, prosím vás, že jsem chtěla okusit vaše víno.

Já mám ráda jenom minerálku.

Prosím vás, řekněte alespoň něco.

Začíná to tady být hrozně strašidelné.

Proč vlastně mlčíte?

Je prázdný.

Prázdný.

Otevřete! Otevřete!

Je živá.

Jé, klíč...

Dědečku, Bare!

Bolí vás to moc?

Copak vy nebijete své sluhy?

My sluhy nemáme a nikdy mít nebudeme.

Odkud že jste? Z jaké země?

Z té nejlepší.

Na celém světě není lepší země.

A kdepak je tvoje sestřička?

- Ale my jsme chlapci. - Ne.

A vám to někdo řekl, nebo jste to uhodnul sám?

Uhodnul.

Neřeknete to nikomu, že ne?

Nikomu.

Odpřisáhnete to?

Přísahám.

Na co jste potřeboval můj klíč, hlavní ministře Cepusi??

Víte, pane vrchní ministře Abáži, že královský klíč beze stopy zmizel?

Zmizel? To znamená...

Že jsem jediným vlastníkem symbolu královské moci.

Ano, ano.

Potřebujeme nového krále.

Souhlasím s vámi. Skutečně potřebujeme nového krále.

Nikdo?

- Nikdo. - Nikdo.

Nepochyboval jsem, Abáži, že budete smýšlet stejně jako já.

Jistě, drahý Cepusi.

Takže, na náš úspěch...

Na úspěch a na důvěru.

Na zdraví.

Tak dejte mi ten klíč.

Ne.

- Tak dáš? - Nedám.

- Tak dáš? - Nedám.

Dej mi ho, ty tlustá žábo!

Klíč! Můj klíč!

Proboha, klíč!

Klíč, klíč, klíč...

Rychle.

Dědečku, Bare!

- Rychleji. - Dej to sem.

Stůjte!

Uhněte, otče. Uvolněte cestu.

Zachraňte se.

Uhni mi z cesty, ty žabáku!

Kliďte se odsud, otče. To nesmíte!

Klíč.

- Klíč! - Klíč?

- Zase jsi ho ztratila? - Klíč!

Tak honem. Honem.

Hned.

Jsi nějaká roztržitá, ne?

Já jsem mimochodem jenom tvoje zrcadlení.

Běžte dál.

Hurde?

Jsi svobodný, příteli.

Kdo jste?

Jsme tvoji přátelé.

- Přátelé? - Ona je Olja a já Ajlo.

Ajlo? Olja?

Přátelé.

- Klíč. - Jménem krále.

Klíč!

- Okamžitě nás pusťte! - Klíč!

Co je to?

[Zpívají]

[Zpívají]

Lhned zmlkněte!

Dokraloval.

Tetičko Lásko. Tetičko Lásko!

Bažantici moji drazí!

Oljo. Olinko. Oljo.

Tak, a teď na tebe všechno povím Udakakovi sedmdesátému sedmému.

Netřeba. Netřeba.

No tak dobře.

Nebudu na tebe žalovat.

Babička přišla.

Moje bábulinka!

Co se děje? Co se stalo?

- Na. - Děkuji, babičko!

Ty můj poklade zlatý...

To je jako v pohádce.

Ajlo, podívej, jako v pohádce...

- V jaké pohádce? - Bábulinko milovaná.

Skutečně, jako v pohádce.

Odpusť mi tu roztržitost.

Zlatíčko moje, co se stalo?

- Já prostě... - Co prostě?

Prostě jsem se na sebe podívala ze strany.

Ach, ty moje srdíčko!

A co vy, přátelé?

Nikdy jste se na sebe nepodívali ze strany?