Original subtitles

Když stoupáte z údolí vzhůru po skále...

... je to jako jedinečný smysl svobody.

Tahle stěna je opravdu inspirující,

je hezká, těžká...

Pokud se zvedne vítr,

musíte být oblečen v něčem, co k vám nepustí vítr.

Cítím se v tom oblečení bezpečně

a zároveň v něm můžu lézt.

Když hory promlouvají...

Když hory promlouvají... moudří naslouchají. John Muir

Pro lidi ve firmě Osprey Packs,

znamená život v oblasti Four Corners bohatost,

vášeň, lásku pro outdoor a nadšení pro přírodu.

Takže se tyto elementy přirozeně staly součástí batohů Osprey.

A můžete si být jistý, že každý nový batoh Osprey,

je další ze série nejlepší z nejlepších.

Koneckonců, žijeme tím,

co vy nosíte.

Takto žiju...

... už asi 9 let.

Jsem pořád na cestách, cestuji z jednoho místa na druhé.

Hledám ty nejkrásnější místa na lezení a nejlepší místa.

Celý jeho život je spontánní. Prostě jím proplouvá.

Hledá, chodí, objevuje

a to vždy dělají ti nejlepší světoví lezci.

Vždy hledají nová místa.

On má tu skvělou možnost to dělat v globálním měřítku.

Vždy jsem snil o tom, že najdu tu největší a nejtěžší trasu.

Trasu, která mě bude vyzývat,

že musí být zdolána.

To je ta královská.

Jsme u pobřeží ostrova,

poletíme na sever do Calymna.

Řecké ostrovy jsou prý plné vápencových skal, které končí v oceánu.

Tak tam půjdeme a uvidíme.

- Hele, kámo? - Jo?

Vidím stěnu,

tady, můžeme to obletět?

Jasný, máš to mít.

Lezení je tvořivý proces, snažíte se plně vnímat,

uvědomovat si co je možné a co vás na tom uchvacuje.

Pro mě je to prostě ta radost z lezení, cestování,

z nenadálých událostí,

a z toho, že můžu objevovat vždy něco nového.

Cestovali jsme až do středu Egejského moře,

nikdo zde ještě nelezl. Takže je to dobrodružství.

Můžeme najít něco úžasného, nebo vůbec nic. Musíme to ale zkusit.

Podívej na tyhle převisy.

To je převis!

Když se nikdy nepodíváte za nejbližší roh,

možná nenajdete tu perfektní trasu, která je tam schovaná.

Páni, to je tedy stěna.

Na konci prvního dne jsme spatřili tu úžasnou převislou stěnu,

čistá skála, rozdělená v polovině tou střechou.

Byla perfektní, měla hezkou červenou barvu.

Trasa vypadala těžká už od začátku,

neviděli jsme snadnou cestu, kudy se dostat na stěnu.

Toho dne bylo moře studené.

Věděl jsem, že můžu spadnout do vody jen párkrát,

než mi bude taková zima, že nebudu moci lézt.

Byli jsme venku, dívali jsme se, jak plynule leze.

A pak když se dostal na převis,

předvedl jeden ze nejúžasnějších příkladů lezení, co jsem kdy viděl.

Makej!

Jo, kámo, zaber.

Do prdele!

Panebože, to bylo něco!

Lezení na pobřežních skalách je tak nové,

že nevíme kam jet, abychom je našli.

Hlavní místo je na Mallorce.

Já jsem prostě chtěl najít...

další úroveň v tomto druhu lezení, takže se vracím na Mallorcu.

A... už se nemůžu dočkat.

To je můj kámoš Miguel, posledních pár let spolu lezeme,

na různých místech toho ostrova, kde jsou pobřežní skály.

Jmenuji se Miguel Riera, narodil jsem se na Mallorce.

Začali jsme se slézáním pobřežních skal na Mallorce,

v roce 1978.

A když jsi lezec,

a máš tu mořský útes,

jdeš na mořský útes lézt.

Občas se leze dost vysoko.

A... nechcete spadnout.

Jestli to zpackáte, spadnete 15-18 metrů.

Slyšel jsem, že lidé si narazili plíce, zlomili žebra,

není problém si zlomit páteř.

Jediné nebezpečí moře, tady na Mallorce,

jsou medůzy.

Protože tady nejsou žraloci.

Tohle je od jejich chapadel.

Když jsou takhle...

Když je tam hodně medůz,

tak máte problém.

Když moře není dobré, vlny jsou velké,

je to nebezpečné.

Jen blbci jako já jdou lézt, když jsou takové vlny.

Rád jsem tě poznal kámo. Hodně štěstí.

Někdy když spadnete, si myslíte, že vyplavete.

Není to ale možné, moře má velkou sílu.

Je nemožné s ním bojovat.

A je to moc moc nebezpečné. Stačí jen jednou,

se hlavou... uhodit o...

kamen... A jste vyřízenej.

On je zapálenej do lezení na pobřeží.

A hledá...

... neobyčejné skály, zvláštní trasy.

Ptal jsem se, kde můžu najít něco,

co bude nejtěžší pobřežní lezení.

A já jsem mu řekl, že vím o trase pro něj.

O klenbě.

Pořád jsem ho sondoval,

a po chvíli mi řekl, že ví o jedné klenuté skále,

že neví, jestli je to možné, ale pokud ano,

byla by to ta nejlepší možná trasa.

Tak jsem jen zůstal v úžasu...

Připlaval jsem k ní a zůstal jsem ohromen.

Když se na ní podíval, zamiloval se do ní.

- do klenby. - Pořád jsem ale nevěděl,

jestli to půjde.

Začal jsem to zkoušet.

Zkusil jsem to, musel jsem odjet,

za dva měsíce jsem se vrátil, musel jsem odjet...

Tehdy jsem si začal uvědomovat, že je to možné.

- Ale bude to těžké. - Když mi řekl:

"Ne, ne, Migueli, je to možné..."

- Nevěřil jsem. - Proto jsme tu znovu.

Abych to zkusil dokončit.

Neumím si představit lepší trasu,

na takovém místě,

s nádhernou klenbou,

úžasným povrchem skály, skvělými chyty a možnostmi pohybu.

Něco, co by bylo tak těžké, že by to prověřilo mé limity.

Víc jsem si nemohl přát.

Něco,

na čem asi strávím hodně času.

Má to opravdu šílené skoky.

Je zapotřebí hodně koordinace.

Nohy jsou hodně vysoko, musím se na nich napružit,

a pak z nich vystřelit.

Čistý skok ze všech končetin.

Zkoušel jsem to asi 100 x.

Jakmile vaše ruka jde do otvoru, který má šikmou stěnu,

a má se tam udržet skoro na celý život,

musíte být opravdu tvrdě odhodlaní,

abyste se nepustili.

Jakmile to skočím,

musím se připravit na horní úsek.

Jakmile se dostanu do záklonu, jsou pohyby tak náročné,

že se sotva hýbu, spíše se sunu po povrchu,

místo abych klasicky lezl za použití chytů.

Někdy je to i náročnější než skoky.

Když se snažím tak usilovně to vylézt,

v jisté chvíli se to změní spíše na psychický problém.

Vím, že to zvládnu vylézt,

pak ale kdykoliv to zkouším, přemotivuju se,

jako kdyby to teď mělo přijít, pak znervózním.

Upnu se jen na myšlenku to vylézt...

Vždy je pro mě nejlepší,

když se cítím přirozeně, a pohybuji se v klidu,

a nestarám se o úspěch nebo neúspěch...

Jen se bavím, zkouším to, nechám to volně plynout...

A takhle to musím dělat, je to ale těžké, když...

... si říkám, tak teď to přijde a začínám se z toho nervovat.

Zároveň jde o proces vývoje,

kdy se pobízím k vyšším výkonům.

A udržuje mě to odhodlaného,

přesvědčeného se vrátit a udělat pro to všechno co je třeba.

Strávil jsem asi 4 roky zkoušením různých tras.

Padal jsem zase, zase a zase.

Jste frustrován, v depresi...

Musíte se snažit se vrátit s pozitivním přístupem,

až najednou, nějak,

když to nečekáte, se to povede.

Jsi v pohodě?

Další tři týdny pobytu,

zase nic,

ale pořád to miluju.

Určitě jsou chvíle, kdy se na to necítím,

to ale potřebuju, něco, co je opravdu těžké,

takže je dobré,

když dostávám na frak. Protože pak vím,

kde jsou mé hranice.

Zbývá den do Copa de Espana,

zde v Barceloně.

Budu soutěžit se španělskýma klukama,

tak jsme tady.

- Hej, jak se máte? - Dobře. - Jo?

Myslím, že to bude sranda. Bude to pohoda.

Španělé ví, jak pařit...

a užívat si věcí.

Co děláme zítra, Migueli?

Zítra... jdeme soutěžit a já vyhraju.

Souboj na život a na smrt. Žádný problém.

Myslím, že je ráda, že je tu Chris.

Protože je moc dobrý lezec,

a je moc, moc, moc...

hezký.

Holkám se líbí. Nevím proč.

Co si myslíš o Chrisovi?

Bude to pro něj brnkačka.

Jsme ve finále.

Normálně jsme kámoši,

teď je to ale souboj na život a smrt.

Já vyhraju a on bude druhý.

Pocházím ze Santa Cruz v Kalifornii,

což je rozhodně můj domov,

jsem tam ale tak měsíc v roce.

Jeden problém v tom, že jste profesionální lezec je,

že když jste pořád na cestách, je to někdy těžké.

Nikde nejste na tom samém místě, pořád cestujete s batohem.

Je fajn být zpátky.

Spát ve vlastní posteli. Občas.

Chris mně vlastně pomohl koupit ten dům.

Je to jeho domovská základna.

Když přijede, zůstane doma tak týden a pak odjede,

na 3 nebo 4 měsíce.

Táta mě má opravdu moc rád.

Rád jezdím domů a vidím ho tu.

Jsem fakt starostlivý rodič. Říkám mu třeba,

ať nezapomene na očkování, když jede do džungle do Venezuely.

Všichni rodiče mají strach o děti.

Asi bych se o něj ale bál víc, když by byl v nějakém gangu.

Už je to asi tak rok a půl,

co moje maminka umřela.

Byla vždy moje dobrá kamarádka,

a určitě se od té doby něco změnilo.

To ona mě přivedla k lezení, víte.

Viděla ve mně, že mě to opravdu bude bavit.

Pro mě lezení asi vždy bylo přirozenou věcí.

A než se v Santa Cruz otevřela tělocvična s lezeckou stěnou,

vždy jsem lezl po všech stromech v okolí.

Nic jiného jsem nechtěl dělat, než lézt po stromech.

Byla to skvělá zábava a když se tělocvična otevřela,

přirozeně jsem v ní skončil. Když jsem šel na první lekce,

vyučoval je tam Andy.

Chris byl malý dvanáctiletý kluk,

co se v sobotu ukázal v tělocvičně.

Vlezl na 13-metrovou stěnu, která měla negativní sklon,

10 B, zády k zemi.

Podíval jsem se na něj a řekl jsem, co si pamatuji,

tohle je nejtěžší trasa, co někdo vylezl při první lekci.

Za celou dobu.

Byl tam pět dní v týdnu, po škole. Byl tam doma.

Byl to takový malý výtržník.

Když strčil prst do jedné z těch malých děr v chytu a udělal...

Tak jsme z toho všichni takhle šíleli...

Prvně jsem Chrise potkal v roce 19...

...1997. Protože lezl po všech mých těžkých trasách.

Potkali jsme se na trase, kterou jsem dlouho dobýval.

Necessary Evil.

Vylezl to. Snadno a rychle.

V té době to byla nejtěžší trasa v Americe.

Bylo tak zřejmé, že je o hodně lepší,

než jsem byl já. Takže v té chvíli,

jsem si říkal, sakra, musím si najít práci.

Užil jsem si svý,takže je čas sem pustit mladší.

Když mi bylo patnáct,

otevřela se mi možnost procestovat svět,

a stát se profesionálním lezcem, dát tomu vše.

Máma mi řekla...

... neměl bys ztrácet čas ve škole, měl bys...

... měl bys jít lézt.

Prostě se do toho zažral. Začal vyhrávat mistrovství světa,

každý měsíc se vracel. Ptali jsme se ho...

"Tak jak kámo, co novýho?"

Neřekl nám nic. Řekl něco jako...

"Nic moc, slezl jsem pár dobrých věcí..."

A pak Bum.

Lezení se nyní vyslovuje SHARMA.

Je hvězdou.

Jsme zde s Chrisem Sharmou...

Chris Sharma, nový šampion v lezení.

Nejlepší světový lezec.

V Ceuse jsou rozhodně nejlepší sportovní skály,

které jsem kdy viděl.

Jsou korunou těchto úchvatných hor,

které shlíží na úpatí Alp,

a úžasné rozsáhlé stěny s modrými a bílými pruhy.

Prostě dokonalé.

Prvně jsem přijel do Ceuse, když mi bylo 16.

Slyšel jsem o tomhle místě,

které má být opravdu výstřední.

Byla to má první trasa v Ceuse.

Chtěl jsem se předvést a ostatním to nandat.

Nešlo mi to ale. Tu frustraci jsem nikdy nezažil.

Kdy vám něco nejde.

Trochu jsem se styděl, bezpochyby...

... když jsem tak neuspěl. Vrátil jsem se, když mi bylo 19.

Asi desetkrát jsem spadl v horní části. Vrátil jsem se za rok,

tak na 6 týdnů a zase jsem to zkoušel,

spadl jsem asi zase desetkrát...

První léto, co jsem zde trávil, bylo léto, kdy on lezl...

"Realization".

Jeden ze základních kamenů změn ve světě lezení byl,

když Chris zdolal tu trasu.

Když jsem konečně slezl "Realization",

byl to velký milník v mém světě lezení.

Myslím, že bych nemohl pokročit dál jako lezec,

- kdybych tu trasu nedal. - Vypadá jako červená.

Tady dole? Kde chceš začít? U toho stromu?

Tam v té kapse.

Teď, když ze mě spadl tlak z nutnosti slézt "Realization",

vyhlížím nové trasy.

Celý úsek, na kterém je Realization,

má tolik šílených tras,

které jsou možná stejně, nebo i těžší,

než Realization.

Chris je šílenec a způsobil téměř epidemii,

nejzábavnějšího lezení.

- Máte velký výstupek... - Když musíte občas někam skočit,

musíte se napružit.

...a pak je to najednou šílený,

chyty najednou skončí a pak jsou tam jen chyty pro konečky prstů

a snadné chyty.

Jsou ale od sebe daleko, takže vám zbývají velké skoky.

Zaber kámo.

Myslím, že na tom skoku skončím.

Skoro jsem tam dosáhl. Jdu zase.

Zaber člověče.

Jo, zaber!

Kurva!

Zapomněl jsem, že jsem se přicvakl.

Ještě že jsi tak velkej, co?

Já bych se asi zlomil vejpůl.

Trvalo mi asi tři dny, než jsem vyřešil ten velký skok.

To byl nejhorší úsek.

Je jedinečný. Je to něco, co děláte na umělé stěně,

nebo někde na kamenech.

Jako ten Francouz, co mi říkal...

C'est moderne... Je to něco jako...

moderní styl sportovní trasy.

To jsou trasy, které hledám. Které nemají plno úchytů.

Něco, co je odlišné od ostatních.

Nic na světě bych nevyměnil za tento životní styl.

Procestoval jsem svět,

navštívil nejúžasnější lezecká místa.

Cítím se šťastný, že jsem v pozici,

kde mě podporuje komunita lezců.

Tak trochu cítím, že je mou zodpovědností,

ten obor vyvíjet, jak jen to jde, popohánět ho tak dopředu,

jak to jen zvládnu.

A další generace ho zase posune o stejný kousek dopředu.

Sním o tom, že najdu něco, co bude na hranici mých schopností,

možná i trochu za nimi.

Abych viděl, jak moc zvládnu posunout mé schopnosti lézt.

Clark Mountain jsou rozlehlé vápencové skály,

trčící z pouště, nad silnicí I-15.

Na hranicí mezi Nevadou a Kalifornií.

Když jsem tu stěnu uviděl, zůstal jsem v úžasu,

protože jsem to ještě nikde neviděl. Je to král vápenců.

Chtěl jsme to hned prozkoumat.

A když jsem tam konečně visel na laně,

a slanil a viděl, že tam pár chytů je,

šílel jsem z toho. Nemohl jsem tomu uvěřit,

že tam je možná trasa.

Divil jsem se, kde se na té stěně chce jistit,

na všech těch těžkých úsecích.

Sharma to vyřešil tak,

že prostě tři skoby po sobě vynechal.

Pojď, Chrisi.

Zaber, pojď, zaber!

Všechno jsem pozastavil. Asi tu zůstanu...

budu žít v Clark Mountain. Dokud se z toho nezblázním.

Je tam tolik obtížných míst,

že nemůžete ani zastavit, abyste se přecvakli.

Když se dostanete do záklonu,

musíte mít hodně sil.

Když jdete do podvěsu, nohy máte ve vzduchu...

Je tam jen jeden snadný chyt, kde si můžete odpočinout.

Pak máte dalších 20-25 metrů lezení.

Jestli lezete tak do 30 metrů,

můžete lézt třeba na mořských skalách, bez lana.

Když je tahle délka ale jen částí něčeho většího,

jako tyhle ohromné 60-ti a více metrové skály,

je to úplně jiná úroveň.

Jen zřídka se najde něco,

takhle dokonalé a tak těžké.

Zdá se, jako bych celý život tohle hledal.

Největší, nejtěžší trasa, co si dovedete představit.

Cítil jsem se fakt dobře,

měl jsem za sebou tři čtvrtiny stěny,

už jsem si hodně věřil...

... a po nějaké době,

nastalo období horka. A od té doby bylo vedro.

Bylo to tam jako v mohavské poušti.

A nezdálo se, že se to zlepší.

Takže je příhodný čas na pauzu.

Jedu si odpočinout s kámošem Andym,

setkám se se sponzory, abych zase zaplatil pár účtů.

Tak tady se dělají nové boty,

je to pro mě něco nového ale opravdu mě to zajímá.

Chris se samozřejmě musí ještě hodně učit.

Dáme to na chvíli zmrazit.

Proč se to má zmrazit?

Je prima, když sem můžu přijít, něco nakreslit,

a o hodinu odsud odcházet s novým párem bot,

které jsou ušité na míru. Možná se tomu říká práce,

ale nevím... Nevím, jestli se tomu co dělám, dá říkat práce.

Když jsme s ženou Lisou začali s letními lezeckými tábory pro děti,

Chris přišel s tím, že chce dělat něco i pro ostatní,

ne jen to, co baví jeho.

Tak přišel do tábora a pracuje tam už devátým rokem.

Po tomhle jsme se hodně sblížili.

Chris tu byl, tak jsem mu řekl,

tamhle je ta skála, co se jmenuje "Moonlight Buttress", prý je to klasa,

jdeme na to?

Co mě na Chrisovi vytáčí,

je jeho základní pracovní etika, když se chystáme na stěnu.

Balíme se na "Moonlight Buttress",

Chris si brnká na kytaru...

Řekl jsem mu, Chrisi, nechci ti radit,

nejsem tvůj lezeckej sluha, pojď si to zabalit.

- Jdeme lézt v starém stylu. - Jak že se tohle jmenuje?

300 metrů lezení rukama.

Jak mohly tyhle průrvy vůbec vzniknout?

- Jsi v poho, kámo? - Moje ruce jsou hotový.

Andy měl velký vliv, jak na můj lezecký styl,

tak i po lidské stránce.

Je jako můj starší brácha.

Když jsem začal lézt, začali jsme na kamenech,

a užívali si srandu.

Nebylo to nic vážného.

Zaber, kámo.

Zaber!

Vzal jsem si z toho to,

že lezeme pro radost a pro spojení s přírodou.

Jsem za tebou, kámo, doháním tě.

Jsi v pohodě, nepřestávej, Chrisi.

Hezky se soustřeď a zaber.

Myslím, že pro mě bylo vždy klíčové to dělat pro radost.

Prima kámo. To byla paráda člověče.

Teda...

To bylo až moc...

Excelentní.

Nic těžšího jsem v životě nevylezl, brácho.

Byl to pro mě jedinečný den.

- Pro mě taky, kámo. - To bylo něco.

- Nelezeme spolu moc často... - Ne, nemusíme být spolu nonstop...

... abychom si stěžovali, že si lezeme na nervy!

Chris prostě leze tam, kde to tak cítí.

Opravdu ho nezajímá, co a jak lezou ostatní.

Proto ho lezecký svět v tomhle nezkazil.

Já osobně vidím jeho změnu,

z malého plachého chlapce,

v opravdu dobrého lezce.

Nikdy mu to ale nestouplo do hlavy.

Drží se své cesty, svého způsobu.

Žije tím.

Nelezl jsem kameny skoro rok. Lezl jsem jen stěny.

A než vyrazíme do Venezuely,

vyrazíme na "Bishop", abych získal zase trochu síly a praxe na kamenech.

Za všechny mé cesty v posledních devíti letech,

jsem nejvíce času strávil na Bishopu.

Mám na to místo hodně vzpomínek,

rád se tam vracím a prostě tam lezu.

Jeden z problémů na tomhle novém místě,

že jsou hodně vysoké. Je to spíše pro několik sólo tras.

Já nevím, člověče. Je to přes deset metrů.

Je to jako další stupeň lezení na kamenech.

Musím promyslet, jak na to.

Pod vrcholem přichází obtížné technické pohyby.

Fakt bych nechtěl sletět z deseti metrů,

a zlomit si nohy.

Někdy je správné prostě skočit dolů.

V čase, kdy je to potřeba.

Jeden z kluků, kdo teď hodně leze tyhle nové kameny,

je kamarád Ethan Pringle.

Je mu dvacet let,

a je hodně zažraný do těchto nových věcí.

A není... skoro se nebojí.

Je to působivé.

Paráda... Pojď.

Zaber kámo.

Pojď!

Zaber kámo.

Pojď, Ethane, máš to.

Pojď. Makej.

Pojď, počkej tak chvilku, odpočiň si.

Zaber.

Už jsi tam.

Panebože!

Panebože...

Panebože...

To byla hrůza...

- Panebože... - Víš, bylo to inspirující,

ale ne až tak...

- ... abych to taky zkoušel. - Je mi to jasný, chápu, kámo.

- Nic neříkám. - Byla to paráda, kámo.

Je půl dvanácté, opouštíme Las Vegas.

Španělština.

Hodně užitečných slovíček.

- Kam jedete, kluci? - Venezuela.

- Fakt? - Jo. - A co tam? To je skvělé.

Jo, jedeme lézt do Venezuely.

- Je to trochu na hlavu. - No jo...

Řeknu mu, "Jeď domů, gringo. Tady nemáš co dělat."

Páni, já se tak těším.

Asi budeme odpočívat ještě jeden den...

Igora jsem potkal když lezl ve Francii.

Před čtyřmi lety.

Řekl mi, že musím jet prozkoumat kameny ve Venezuele.

Nic lepšího jsem prý nezažil.

Na jihu Venezuely, v Gran Sabana,

jsou úžasné kameny, ale je to na utajeném místě.

Snažím se tu trochu uklidit.

To není moje silná stránka.

Je to velké dobrodružství, sem přijet a těším se,

že potkám fajn lidi.

Igor mi řekl, že se musí nejdříve několik dní jít, než se tam dostaneme.

Musí se jít skrz džungli, nést si jídlo, mrznout...

Ale znělo to jako skoro mystické místo.

Tak se na to chceme podívat, uvidíme, jak to bude vypadat.

Je to tak trochu dobrodružství. Nevíme, co očekávat.

Oliver řekl, že budeme mít koule až v krku, v tomhle letadle.

To jsem fakt potřeboval slyšet, než nasednu do téhle malé... věci.

Podívej na ty praskliny, tady.

Vždyť jsou celé domlácené. Ve dveřích je tady hřebík...

- Zmlkni... - No jo...

Vzal sis sebou padák?

Tohle je místní pilot, ten tomu tedy dával grády.

Pěkně nás provezl.

Letěl pěkně nízko, kopíroval terén a stromy,

tak jsem si říkal, brzy musí zpátky nahoru,

a on pak letěl ještě níž!

Pěkně se mi z toho stáhly půlky.

V téhle malé vesnici žije asi 50 lidí.

Když jsme přistáli, malé děti všude pobíhaly.

Musíme jít tak dva, tři dny,

než dorazíme na Tepui. Mají tam být úžasné balvany.

Náš cíl jsou ty útvary na vrcholu Tepui.

Slyšeli jsme, že jsou neskutečné.

Nikdo tam ještě nešplhal.

Potím se tu jako prase.

Voda nás tak na půl hodiny osvěžila od horka.

Dáváme dohromady nějaké větve a děláme přístřešek.

Páni... nikdy jsem daleko nešel,

abych někde lezl.

Snad to bude za to stát.

Když jsme tam nahoru vylezli, byla všude mlha, nic jsme neviděli.

Je fajn, že jsme tu, protože to uvidíme od rána.

Je tu další svět.

Jsme na vrcholu, té rozlehlé,

ohromné plošiny, ale je těžké si uvědomit její velikost.

Je tu tolik neskutečných útvarů, že nevíme, čím začít.

Netušil jsem, že něco takového na světě existuje.

Tvary jsou tak umělecké a nápadité.

Říká se, že ty kameny jsou bojovníci, které zmrazili bohové.

Přišel jsem sem s jistou ideou, co tu chci slézt.

Myslím, že na slézání kamenů je úžasná ta jednoduchost různorodosti.

Můžete prostě přijít ke kamenu, který nikdo ještě neslezl.

A lézt tak, jak chcete.

Tenhle osamocený balvan je méně než jedno procento,

všech kamenů, co tu jsou.

Je jich víc, než si dovedete představit.

Na vrcholku těchto Tepui jsou jen skály a mokřiny.

A ty mokřiny se nedají přejít.

Dostaneme se přes ně jedině skákáním přes kameny.

Jinak to nejde.

A taky se vyhýbáme poškození vegetace.

Tyhle Tepui jsou jedny z nejvíce nedotčených oblastí na světě.

Chceme tu zanechat minimum stop,

po našem pobytu.

Prší několik dní v kuse. Všechno je mokré a vlhké.

Sedíme ve stanu,

jako vandráci.

Připadá mi, že jsem celý vhlký a lepkavý a je mi zima.

Dny se táhnou.

Nic jiného se nedá dělat, tak koukám do tohohle zrcátka,

a mám sudoku. Tak se můžu dívat, jak mi rostou vousy,

nebo můžu hrát sudoku.

Každopádně máme hlad.

- Každý mluví o jídle. - Málo, kámo, je toho málo.

Igor říká, že ho máme dost, ale nevypadá to tak.

Musím se starat o to, aby nám jídlo vystačilo až do konce.

Zatím jsme se ještě navzájem nesežrali.

Po pravdě jíme málo, takže je to naprd.

V poledne se už motáte, točí se vám hlava...

Když nemáte své základní potřeby, jako je jídlo a ubytování,

tak si říkáte, to je brutus, co tu sakra dělám...

Zároveň vám to ale bystří smysly,

dostáváte se do zvířecího módu,

stáváte se součástí přírody.

Je to něco jiného, nikdy jsem tohle nezažil.

Cítím se dobře.

Možná to tak musí být, jako rychlá očista.

Žádné rozptýlení jídlem ani ničím jiným.

Jen skály a oblaka.

Rozhodně to bylo náročné,

ale na konci jsem se cítil... pln života.

Bylo opravdu skvělé být tam nahoře a mít čas nechat vodu plynout.

Zastavit se a nechat k sobě přijít myšlenky,

jak žiju svůj život.

Přemýšlel jsem o tom,

že říjen je nejlepší měsíc k lezení,

a kolik mi jich ještě zbývá.

Tak jsem si řekl, no ještě mám čtyři do třicítky.

Býval jsem ten nejmladší na všech soutěžích.

A teď jsem skoro nejstarší.

Začínám si uvědomovat své tělo a délku života.

Tohle tu máme a rychle to utíká.

Moje máma mě jako první přivedla k lezení.

A...

... vždy mě velmi podporovala v tom,

abych si plnil sny.

Její odchod mi dal najevo,

že tu jsme jen na určitý čas.

Nevíme, kdy se náš čas nachýlí.

Kdy zemřeme, takže...

... pokud musím něco důležitého udělat, musím to udělat teď.

Je zajímavé,

že máte tyhle důležité mety, které vám tak...

... naplňují život tak extrémně.

Jste ve vlastním světě,

totálně posedlý.

Zdá se vám, že nic jiného neexistuje.

Já osobně jen chci lézt,

na těch nejtěžších, nejkrásnějších a nejzajímavějších trasách.

Tohle je ta královská.

Lezení je neustále vyvíjející se proces.

Ačkoliv jde o to, dostat se na vrchol,

zároveň je to nekonečný proces hledání něčeho motivujícího,

co vás pohltí,

a když se dostanete na vrchol,

na chvíli slavíte a pak jdete zase na něco dalšího.

Z odposlechu přeložil Lorsson www.titulkari.com