Original subtitles

Ve vysoce riskantních sportech, jakým "volné lezení" nepochybně je,

je Alex Honnold nejlepším na světě.

Volné lezení je lezením bez lana,

žádná záchrana, nic.

Tady není prostor pro chybu.

Pokud spadnete, zemřete.

A nyní tento zkušený sólista ve volném lezení půjde po největším a nejděsivějším výstupu ze všech.

Yosemitskou, věhlasnou, 600m vysokou skálu, zvanou Half Dome.

Severozápadní stěnu bez lana...

Nevím o ničem jiném, co by vyžadovalo tolik koncentrace,

po takovou dobu, s takovým trestem, jakým je jistá smrt, pokud uděláte jakoukoli chybu.

Dejte mi chvilku, ve skutečnosti akorát panikařím.

PRVNÍ VÝSTUP

SÁM VE STĚNĚ

Pravděpodobně žádný ze sportů nemá tak malý rozdíl

mezi úspěchem a katastrofou, jakým je "volné lezení".

Volné lezení znamená: "Žádný provaz". CEDAR WRIGHT profesionální lezec

To znamená jen vy a skála.

Je to vrcholná, nejčistší forma lezectví. Bez debat.

Bez provazu vás nic nezastaví před smrtelným pádem.

Což z volného lezení činí nejnebezpečnější způsob lezectví.

Je tam docela silný duševní dialog

a docela silný střet se strachem a riskem. STEPH DAVIS sólistka ve volném lezení

Na volném lezení není druhá šance.

Není tam záchranná síť, prostě nic. JOHN LONG lezec, autor

Pokud spadnete, spadnete na pusu, spadnete na zem a zemřete.

Když vezmete v úvahu tyto vysoké sázky, sólisti ve volném lezení jsou

malá elitní skupina.

A v čele této malé skupiny, nejodvážnější z odvážných...

...stojí jeden pravděpodobný hrdina.

Řekni nám, kdo jsi a jak dlouho už se zabýváš lezectvím.

Jsem A...jsem Alex Honnold a lezu už asi dvanáct let.

Pokud se potkáte s Alexem Honnoldem, pravděpodobně si budete říkat:

"Hmm, tenhle týpek je zmatený hňup, nešika a tak trochu přihlouplý."

Je to tak trochu jako takhle.

Máš ve svém životě hodně holek?

Copak vypadám na to, že mám hodně holek?

Do doby, než začne lézt na skálu.

A je z něho doslova jiný člověk.

Je z něho rázem poeta, ladný, věci si promýšlející,

vynikající týpek,

co leze ty nejtěžší, největší sóla na světě.

Honnold je úplně jiném levelu, než kdokoli jiný na světě.

Jakoby vůbec necítil strach. NICK MARTINO lezec

Necítí normální pocity, které kdokoli jiný pociťuje.

Má tu schopnost, že prostě vypne svůj mozek

a dělá ty nejšílenější věci, které ještě nikdy nebyly udělány.

Na světě je pouze pár lezců, kteří patří do chrámu volného lezení vysoké úrovně.

Pravděpodobně něco kolem 0,001% lezců kdy zkusilo volné lezení.

Je zkrátka jasné, že tady není ani mnoho lezců, kteří to chtěli alespoň zkusit.

Je to intenzivní.

A několik těchto nejlepších sólistů se už při tomto sportu zabilo.

Derek Hersey, sólový lezec zemřel při pádu.

Co mohou lidé bez lana udělat...? Víte, je to velmi těžká a nebezpečná záležitost.

Dokonce to mít pouze v úmyslu.

A Alexovi se momentálně daří. Má to v sobě.

Je na to lépe v postupu, v sebekontrole,

je na tom lépe technicky, ve fyzičce.

A má prostě větší plány, víte. Více ambiciózní.

V podstatě když lezu,

tak ta pravá výzva znamená, být schopen tak dokonale uvažovat,

že se cítíte na 100% bezpečně.

Ale já se stejně snažím v lezení zlepšit, jen co to jde.

A teď, současný nejlepší sólista v lezení

se vydá na velmi riskantní misi.

Pozvedne volné lezení na další úroveň.

Tím, že pokoří skutečně masivní stěny.

A to bez lana.

To, co je na tom odlišného je, že lezu velké, velké stěny.

Tady prostě není nikdo jiný, kdo to dělá.

Volné lezení, lezení bez lana. Ne, že by to lidé nedělali, dělají.

Jen ve velmi malém měřítku. 25m, 30m, 60m.

Takže udělat to na šesti set metrové skále je něco, co nemá obdoby.

Je to něco jako vrcholný závazek dobrodružství,

A jediné, co si mohu představit je, že vylezete nahoru na tu obrovskou skálu bez lana.

Jen tak si proto dojdete, prostě to dáte.

Je to ohromně inspirující a současně tak trochu....

tak trochu...víte. Trochu vám projede mráz po zádech, jen na to pomyslíte.

Alexova první zastávka na jeho cíli slézt velkou stěnu je Utah.

Domov jedinečné a ohromující krajiny pískovcové pouště.

Tato poušť je úžasný místo na lezení.

Je to naprosto překrásné místo.

Jsou tam věže, velké pískovcové stěny, perfektní rovnoběžné praskliny ve stěnách.

Z mnoha tamnějších skalních útvarů

pravděpodobně žádný jiný není tak recenzován lezci, jakým je 300m vysoký Moonlight Buttress.

Byl by to prozatím Alexův největší sólo výstup.

MOONLIGHT BUTTRESS

Honnaldův výstup na Moonlight Buttress je pravděpodobně nejúžasnější věc,

co se kdy v lezení stala.

Moonlight Buttress byla pro mně inspirující, protože je to tak krásný, perfektní výstup.

Jeden z nejvyšších, nepřerušených kamenných útvarů, na který můžete vylézt.

Myslím, že je tak vysoký, jak jen to jde.

Před čtyřiceti lety nikdo ani nepomyslel na to, že by se Moonlight Buttress mohl lézt s lanem.

A dnes tam můžete jít a udělat to za hodinu a půl bez lana.

To sezení před výstupem, to rozmýšlení... "Chci to udělat, nechci to udělat?"

víte, "Je to něco, co mohu zvládnout?"

To je ta děsivá pravda.

Je to jako kdybyste hráli hru ve vaší hlavě.

To je to, k čemu se zavazuji při výstupu, víte.

Prostě ještě na zemi, v mé dodávce jsem se zavázal, že dám Moonlight.

To místo je úžasné. Takový dojem prostě ten výstup musí dělat.

Moonlight 200 metrů nepřetržité jedné praskliny tloušťky prstu.

Jen jeden palec široká prasklina táhnoucí se až nahoru na jinak čisté skále.

V podstatě jen vkládáte prsty do praskliny a otočíte jimi do strany,

a jakoby klínek je tam upevníte.

Prstový zámek se zdá být velmi nechráněný.

Máte jen velmi málo kůže uvnitř praskliny.

Víte, jen něco málo kolem půlky ze dvou prstů.

A vaše prsty na nohou se jen tak dotýkají stěny.

Jen zlomek vašeho těla se ve skutečnosti dotýká skály, zbytek je prostě jen vzduch.

Pokud z té skály spadne... jen jeden čistý náraz na zem.

Být schopen jen tak ignorovat těch 300 metrů vzduchu pod vámi a být stále schopen pokračovat ve výstupu,

a soustředit se...

Nikdo jiný z lezců to v podstatě nedokáže, tak jako on.

Věnovat se dýchání, dávat si pozor, abych nebyl vyčerpaný, víte...

Dávat si pauzy a protřepat si ruce na moment.

To jsou ty malé věci, na které musíte myslet, abyste to udělali...

...víte, doleva, doprava, kterou sekvenci teď udělám...

Ale chci říct, já na to ve skutečnosti nemyslím, já to prostě dělám.

230 METRŮ

Takže ve zhruba 230 metrech Moonlightu se dostanete k jedné z prasklin, jedné z těch mrch.

Je to úžasný pocit, super exponované.

Máte je něco kolem jednoho krychlového palce na vložení prstů do praskliny.

A pak máte obě nohy, které nemáte o co opřít.

A máte pocit, jako byste vkráčeli do prázdnoty.

Jakoby celé vaše tělo bylo ve vzduchu.

Někdy, když sóluji, tak mám pocit strachu, že si nejsem zcela jist, do čeho jsem to navezl.

Setřesu to a pokračuji dál v lezení.

Všechny faktory jsou pod mojí kontrolou.

Kvůli tomu je Moonlight nejlepší ze všech.

Víte tu mrchu, tu zatracenou mrchu, tam pode mnou.

A po ní až to je jen v pohodě.

To bylo potěšení.

Je to úžasný pocit.

To, že jste si na 100% jisti, že nespadnete vám zaručí, že opravdu nespadnete.

Byl si stoprocentně jist se z ničeho nic najednou stane nenásilné.

Je to tak osvobozující, lézt tímto způsobem.

Já teď nepotřebuji ani ruce, baby.

Ta poloha je úžasná.

Když se dostáváte blíž k vrcholu, prasklina ma Buttressu se rozšiřuje

tím, jak jste výš a výš. Super nechráněné. Vzduch všude kolem vás.

325 METRŮ

Bylo to fantastický.

Chci říct, co si o tom myslíte vy? Bylo to zatraceně úžasný.

Myslím, že pro lidi je docela těžké chápat,

že jsou tu lidé, kteří dokáží dělat věci, jaké dělá Honnold.

Takový světový atlet je tam nahoře a dokáže zdolat ty největší sportovní výzvy.

Zatracenej Honnold procházející se po Měsíci, pokud mě se týče.

Ale Moonlight Buttress je už za Alexem Honnoldem,

který se už ale kouká po další velké výzvě v lezení.

Tyčící se nad Californským Yosemitským údolím,

Věhlasná, 600 metrů vysoká stěna Half Dome.

Je to daleko větší odměna.

Moonlight byl jen takový malá krůček na cestě volnému lezení.

Věděl jsem, že Half Dome by byl obrovský krok.

O míle těžší, než Moonlight.

Protože to máte v hlavě a pořád na to musíte myslet.

Aby se připravil na svůj životní sólový výstup,

Alex ale nejdříve směřuje na místo, kde jeho lezecké dobrodružství vůbec začalo.

Tady bydlí moje matka, tady jsem prožil moje dětství.

Ahoj matko, přinesl jsem ti zmrzlinu.

- Opravdu? - Jasně!

Jmenuji se Diedre Wolownick a jsem Matkou Alexe Honnolda.

On dokázal vstát už v době, kdy se narodil. Což je naprosto směšné a neslýchané.

A s lezením začal už od té doby.

Nemohli jsme mít kvůli tomu žádnou postýlku, žádnou bednu na hraní.

Protože z toho mohl spadnou ještě dříve, než někdo stačil vyskočit a zařvat: "Dávej pozor!"

Ano, mám o něho strach, ale brzy jsem přišla na to, že je velmi...jak se to říká? Umírněný.

Přesně ví, co dělá a ví co si může dovolit. Co je schopen udělat.

- To je docela trapné... - Jen jim to ukaž, musí to vidět.

Toto je kolekce všech časopisů, ve kterých je můj syn.

Představila jste si někdy, že z vašeho syna bude taková hvězda?

Nikdy. Ne. Ale tenkrát jsem ani nevěděla, že skalní lezení byl sport.

Plakáty se mnou v celém pokoji, no ták...

- Kdo to tam dal? - Moje máma to tam dala, ona to má ráda.

Tady, když jsem byl dítě. Vypadal jsem o mnoho krásněji.

Moji rodiče mě dávali do šatů, taky proto nemám rád tisk. Divný...

A proč je tady v tom pokoji takový nepořádek?

To je část osobnosti. Jsem si jistá, že Mozart měl taky nepořádek v pokoji.

V Alexově životě není kromě lezení nic jiného.

- Ale čte, čte rozmanitě. - Dostojevskij.

Nemůžeš se pořát bát!

Víte, dostane vás do bodu, kdy toho musíte nechat.

A já toho nechala už před mnoha lety.

Očividně jsem momentálně pobuda na plný úvazek.

V devatenácti jsem odešel z vysoké, ukradl rodinnou mini dodávku a od té doby začal lézt skály nonstop.

Neustále jsem jezdil lézt.

Mám dojem, že můj životní styl je o tom, že musím udělat cokoli, abych byl schopen

toho vylézt maximum na různých místech a to neustále.

A jediný způsob, jak toho docílit, je žít v dodávce.

Jsem Alex Honnold a tohle je moje auto.

Tady je obývák. Je tady docela nepořádek. Akorát se snažím trochu uklidit.

- Tam je ložnice. - To je místo, kde se dějí ty zázraky?

To je místo, kde se dějí ty zázraky. Přál bych si.

A tady je kuchyň, ta police. Kuchyně. Hmmm. Docela dobrá.

Já nevím, tohle je asi nejspíš garáž.

Kdybych měl neustále bydlet ve čtyřhvězdičkovém hotelu, to by nebylo to pravé.

Nemám rád být neustále špinavý,

nebo...však víte. Chci říct, že jsem, protože neustále lezu.

Jen to jen způsob, jak to můžete dělat.

Yosemitský národní park je domovem pár legendárních skalních útvarů.

Do dnešního dne se lezci ani neodvážili lézt volným způsobem na tyto obrovské stěny.

Což normálním způsobem vyžaduje dny lezení.

A pokaždé s lanem, jako záchranou tisíce stop nad zemí.

Jenom ta myšlenka lézt nahoru ten obrovský kus sk... víte žuly, bez provazu.

A co vyžaduje, aby vaše myšlenky držely pohromadě.

A dát se na 600 metrů vysokou cestu, která vám zabere hodiny...

Nevím o ničem jiném, co by vyžadovalo tolik koncentrace,

po takovou dobu, s takovým trestem, jakým je jistá smrt, pokud uděláte jakoukoli chybu.

Skoro odkudkoli v údolí, pokud se podívám nahoru, tak mohu spatřit Half Dome.

Je to zkrátka perfektní, enormní stěna. Neskutečná, nádherná.

Half Dome je obrovským krokem i pro mne, protože je dvakrát tak vyšší, než co jsem doposud vylezl.

Je prostě kultovnější, strach nahánějící, je obrovský.

Half Dome je 600 metrů vysoký, jeden z největších a nejstrmnějších v Yosemitu.

A poprvé se na něj lezlo v roce 1957 a byla to první velká stěna co se lezla vůbec ve světě.

V roce 1957 Royal Robbins vedl tým, který provedl výstup nahoru během pěti dní.

A bylo to docela zasádní počin té doby.

Ta tvář Half Domu tak prostě seděla a říkala: "Zkuste mne, pokud máte odvahu"

Byli jsme tím trochu znepokojeni.

Byl jsem v té první skupině, co lezla severozápadní stěnu během pěti dní.

A tenkrát to bylo čelní, prvotřídní lezení v severní Americe.

A bylo to strašidelné, bylo to velké. Mysleli jsme, že jsme byli v jiném světě.

A to všem lezců v údolí ukázalo, co všechno bylo možné.

Atakovat tyto velké stěny.

Kdyby mi někdo v tom roce 1957 řekl, že někdo si bude sólovat tento výstup,

a to během několika hodin. Řekl bych mu, že se zbláznil. Že to není možné.

Je to zajímavé, že o 51 let později přijde někdo a udělá to bez lana.

To reprezentuje, co se momentálně děje v tomto sportu. Něco jako vrcholné vyjádření co se právě děje.

Zabere vám dvě hodiny jen výstup pěšky nahoru.

Máte tuhle obrovskou stěnu, tyčící se před vámi.

A vy si nesmíte povzdechnout ani na chvíli.

Pravděpodobně ta větší výzva je být duševně připravený.

V podstatě chtít to vylézt, protože jinak vám přirozený instinkt říká: "Ó můj bože, je to strach nahánějící."

Není žádné jiné lezení, ve kterém musíte být k sobě upřímný, nežli právě ve volném lezení.

Nezáleží na tom, jak moc chci vylézt něco, víte... Mohu to vůbec vylézt?

Koukám na tu ohromnou stěnu a říkám si: "Opravdu do toho jdu?"

"Dobrá, udělám to." A jdete prostě na to.

Mám rád tu jednoduchost volného lezení.

Nemáte na sobě žádnou výbavu, nemáte partnera.

Lezete rychleji, nikdy nelezete lépe, než když lezete sami. Což je součást toho potěšení.

Vylezete celou tu stěnu perfektně.

Pro většinu z výstupu byste spadli ze 45é metrů na zem.

Ano, přemýšlím o tom a říkám si, jak strašné by to bylo.

Měl bych si plně uvědomovat oba konce spektra.

Něco udělám a bude to šílené a bude to naprosto úžasné.

Anebo se mi to při pokusu nepovede a bude to můj nejhorší moment mého života.

A spadnu volným pádem na zem.

Výstup na Half Dome mi zabral 2 hodiny a 50 minut.

A je velmi obtížné zůstat naprosto soustředěný a úplně ve hře po takovou dobu.

V podstatě, když sóluju, normálně mám něco jako mentální pancíř.

Mohli byste říct, že jsem v jiném světě.

Mám něco, řekněme, něco, co chrání moji hlavu před tím, aby moc přemýšlela.

A ať už to bylo cokoli, tak na Half Domu mi ten pancíř došel.

Najednou jsem byl 550 metrů nad zemí a říkal jsem si: "Co tady dělám?"

"Proč to dělám?" Víte, z ničeho nic najednou všechny tyhle otázky my vyvstaly v hlavě.

Myslím, že pochybnost je tím největším nebezpečím ve volném lezení.

Protože v podstatě v okamžiku, kdy začnete pochybovat, tak jste v prdeli.

Dejte mi chvilku, ve skutečnosti akorát panikařím.

Měl jsem toto mini zhroucení. Ještě nikdy předtím se mi to nestalo.

- Tak pojď zpátky, pokud se na to necítíš. - No právě jsem...

Nic se doopravdy nestalo. Všechno mi to jen proběhlo hlavou, když jsem tam stál těch pár minut.

V jednom okamžiku jsem prostě musel myslet na to, co se dělo a překonat to.

Jasně, bylo to v pohodě z toho utéct. Víte, moje malé vězení.

Neměl jsem moment paniky, jako tuhle, hodně dlouho.

Dělal jsem....

Jakmile jsem se dal znovu do pohybu, a najednou byl snazší terén, tak to bylo fantastické.

A najednou jsem znovu dobil ten pancíř.

Severozápadní stěna Half Domu bez lana.

Je to úžasná věc o tom jen uvažovat.

Kolik je zapotřebí duševní vyrovnanosti, abyste to dokázali.

Chci říct, chtělo to pořádnou vizi se tam dostat.

Ale chlape, to vyžadovalo pořádný koule, abys to udělal. To bez debat.

To jsi to vylezl až sem nahoru po celou výšku z toho údolí, až sem, kde teď stojíme?

- Víš ty co? To je impozantní. - Díky.

- Já si myslím, že je to bláznivý. Příliš blízko smrti.

- Ty se asi vůbec nebojíš výšek? - Docela ani ne, ne.

On je blázen, ale nicméně impozantní.

Co ti na to řekli rodiče, když jsi jim řekl, že to uděláš?

Já nevím, máma byla kupodivu docela nadšená.

Nemám o Alexe strach.

Mám za to, víte, že jeho mysl je silná.

A myslím, že důvod proč dělá to co dělá je naprostý.

Je tady hodně důvodu proč takhle sólovat výstupy.

Protože výstup jako takový je úžasný a krásný.

Protože je to je pro mne obtížné a já chci dělat věci, které mi dávájí výzvu.

Taky trochu proto, že to ještě nikdy nikdo neudělal.

Myslím, že Alex bude žít dlouhý a šťastný život.

Možná ne se spoustou dívek, ale se spoustou těžkých výstupů.

Jasně, dělat dojem na holky tím, že sóluju stěny...

Ale prozatím to vůbec nefungovalo, ale zatím jsem pořád optimistický.

Skoro jako hůlky.

Připadám si jako šimpanz, že používám klacek, abych si snědl lančmít.

Je to jak za doby kamenné.

Tohle je to, co nás dělá lidmi.

Překlad a titulky: Kooha Listopad 2013