All language subtitles for Incorrigible.1975.720p.WEBRip.x264.AAC-[YTS.MX]

af Afrikaans
ak Akan
sq Albanian Download
am Amharic
ar Arabic
hy Armenian
az Azerbaijani
eu Basque
be Belarusian
bem Bemba
bn Bengali
bh Bihari
bs Bosnian
br Breton
bg Bulgarian
km Cambodian
ca Catalan
ceb Cebuano
chr Cherokee
ny Chichewa
zh-CN Chinese (Simplified)
zh-TW Chinese (Traditional)
co Corsican
hr Croatian
cs Czech
da Danish
nl Dutch
en English Download
eo Esperanto
et Estonian
ee Ewe
fo Faroese
tl Filipino
fi Finnish
fr French Download
fy Frisian
gaa Ga
gl Galician
ka Georgian
de German
gn Guarani
gu Gujarati
ht Haitian Creole
ha Hausa
haw Hawaiian
iw Hebrew
hi Hindi
hmn Hmong
hu Hungarian
is Icelandic
ig Igbo
id Indonesian
ia Interlingua
ga Irish
it Italian
ja Japanese
jw Javanese
kn Kannada
kk Kazakh
rw Kinyarwanda
rn Kirundi
kg Kongo
ko Korean
kri Krio (Sierra Leone)
ku Kurdish
ckb Kurdish (Soranî)
ky Kyrgyz
lo Laothian
la Latin
lv Latvian
ln Lingala
lt Lithuanian
loz Lozi
lg Luganda
ach Luo
lb Luxembourgish
mk Macedonian
mg Malagasy
ms Malay
ml Malayalam
mt Maltese
mi Maori
mr Marathi
mfe Mauritian Creole
mo Moldavian
mn Mongolian
my Myanmar (Burmese)
sr-ME Montenegrin
ne Nepali
pcm Nigerian Pidgin
nso Northern Sotho
no Norwegian
nn Norwegian (Nynorsk)
oc Occitan
or Oriya
om Oromo
ps Pashto
fa Persian Download
pl Polish
pt-BR Portuguese (Brazil)
pt Portuguese (Portugal)
pa Punjabi
qu Quechua
ro Romanian
rm Romansh
nyn Runyakitara
ru Russian
sm Samoan
gd Scots Gaelic
sr Serbian
sh Serbo-Croatian
st Sesotho
tn Setswana
crs Seychellois Creole
sn Shona
sd Sindhi
si Sinhalese
sk Slovak
sl Slovenian
so Somali
es Spanish
es-419 Spanish (Latin American)
su Sundanese
sw Swahili
sv Swedish
tg Tajik
ta Tamil
tt Tatar
te Telugu
th Thai
ti Tigrinya
to Tonga
lua Tshiluba
tum Tumbuka
tr Turkish
tk Turkmen
tw Twi
ug Uighur
uk Ukrainian
ur Urdu
uz Uzbek
vi Vietnamese
cy Welsh
wo Wolof
xh Xhosa
yi Yiddish
yo Yoruba
zu Zulu

Original subtitles

HOLLYWOOD CLASSIC ENTERTAINMENT uvádí

NENAPRAVITELNÝ

Nebuďte smutný. My věděli, že nám jednou odejdete.

Říkal jsem si: "Třeba provede nějakou blbost a odkrouhne dozorce," ale ne.

- Na shledanou. To je zlé. - Máte pravdu.

Zlé pro ty, co tu zůstávají.

Raoule!

- Kamaráde! - Ahoj, Victore.

- Vypadáš utahaně. - Ty tri měsíce jsem špatně spal.

Ano, bylo to zlé. Moc zlé. Nechme sentimentalit! Práce nás volá.

Slyším, jak volá, cítím to.

- Camille tě už čeká. - Zlatý hoch.

A taky Catherine tě hledala. Třikrát se po tobě ptala.

Jedno bílé a whisky se sodou. Známku na telefon. Tady si ji beru. Diky.

Agentura Localus? Tady Charles Henri de Ferrussac.

Já vím. Byl jsem teď v Kalkatě. Zlé, moc zlé, příšerná bída.

Povězte, o můj dům na Avenue Foch je zájem?

Vy máte kupce! Diplomata! Američana! To je výborné.

Pokud jde o cenu, zůstaneme u dvou milionů v dolarech. Hotově.

Přesně ve dvanáct. Avenue Foch ve dvanáct. Prosím přesně. Na shledanou.

- A je to. - Říkáš, že to bylo moc zlé?

Mnohem horší než dřív, když jsme dělali trepky a pytlíky. To byla idyla.

Teď je to samý protest, samá petice, stávky.

Člověk nemá chvilku klidu.

Haló? Paní Heleno, tady Jaubert. Volám z Montfortu.

Sotva můžu mluvit, jak jsem celej pryč. Ústřední topení mi blblo od půlnoci.

Ty vaše orchideje vám všechny zmrzly na rampouch.

A navíc praskly roury. Vody jako v Benátkách.

Jo, paní. Hrozný.

A ten chlap od pojišťovny sem přijde přesně ve dvanáct.

Povídám, přineste si galoše, protože jak jsem řekl, Benátky.

A je to.

- Ten váš krám blbne. Co je to? - Přál jste si whisky.

- A co soda? - Sodu nemáme. - Soda není, telefon blbne...

- A co to pití? - To si vypijte sám.

Camille už určitě postavil na kafe.

Než se uvaří, zavez mě na Avenue Foch.

Já jdu za Helenou. Ty ve dvanáct přivez z Hiltonu toho Američana, Morissona.

- Zase to začíná. - Cos to řekl? - Řekl jsem: "Zase to začíná."

Tak já jsem prožil tri měsíce v pekle, chci po tobě maličkost a ty...

Zaprvé, říct "zase to začíná", je drzost.

A zadruhé, jestli tě to zajímá, je to budoucí prezident Spojených států.

Mluv s ním o korintských sloupech, o italských vlysech, o klasice.

- Znamení jako obvykle? - Správně.

Pan Vauthier.

- Madam je doma? - Neštěstí nechodí po horách.

Madam jede do Montfortu. Prý je to katastrofa.

- Topení? - Ano, prosím. - Na třech věcech se nemá nikdy šetřit.

Na koupelně, střeše a topení. Topení odešlo, všechno odejde a to bude konec.

- Co jsem chtěl? Tam jim to ještě klape? - Klape, prosím.

Dobrá. Vyřiďte madam, že jsem se šel trochu vyráchat.

Heleno... ty...

- Ty jsi tady. - Ano.

A v modrém kostýmu. Myslíš na všechno.

Ne, na všechno ne. Nemyslela jsem, že tě najdu u sebe ve vaně.

Potřeboval jsem to. Zlé! Moc zlé!

5 hodin v letadle, 6 na velbloudu, 8 ve vlaku. Přijel jsem z Addis Abeby.

Já vím. Tvůj advokát mi o tom řekl. Dostal jsi ode mě balíčky?

Ano, ale pochop, že muž se nesytí pouze konzervami.

- Celé ty tri měsíce jsem přemýšlel. - A k čemu jsi dospěl?

Říkal jsem si: "Victore, jak to marníš své mládí? Za jakou chimérou se štveš?

Chceš polapit nepolapitelné a riskuješ, že mineš to hlavní.

Nespustíš už kotvy, ty tuláku ze savany?" Poslyš...

Čí je tohle kvádro?

Jestli hledáš svoje šaty, tak jsou ve tvých kufrech.

Já rozumím. Tak, tuláku, jdi dál, i když máš hlad.

- Když máš hlad, dám ti udělat sendvič. - Sendvič?

Prima!

- Račte ještě něco postrádat? - Borůvkový džem.

Vstoupili jsme do údobí řepných marmelád.

Sbohem, drahý. Luciene, na oběd nic nepřipravujte. Najím se v Montfortu.

A na večeři taky ne. Jsme pozváni.

Kam se jde?

Večeříme u pánova bratra.

Pánův bratr bydlí přece v Kanadě.

Mám problémy. Ráno volal Jaubert z Montfortu, asi...

Kruci, já zapomněl.

- Copak jsi zapomněl? - Lucien mi to řekl. Topení.

Já jsem to vždycky říkal. Na třech věcech se nemá nikdy šetřit.

Podívejte třeba ty krásný arkýře. A korintský sloupy. To je ta antika.

- Řekli nám přesně ve dvanáct. - Až si koupíte ten barák

a přijdou hosti, tak abyste jim to vysvětlil.

Jak byste to vypadal? Koukněte na ten italskej vlys!

Vsadím se, že ani nevíte, od koho je.

- De la Robia? - Ne.

Prostě všude je voda. Jaubert povídal, že to tam vypadá jako v Benátkách.

Benátky. Vzpomínáš si?

Ano.

- Na palác Gritti. - Ano.

Náš palác zaplavujou hovna. Všechno se hroutí. Náš palác, naše láska.

Ne, neohlížej se a neplač! Sbohem, Heleno.

- Victore... - Ne, nechci být znovu tvůj přitel.

Aspoň ne hned teď.

Musíte spěchat, Maurici, velmi jsem se zdržela. Jedeme do Montfortu.

Ne. Už vím. Michelangelo! A teď jdeme dovnitř. Račte, prosím.

Račte, madam.

Charles Henri de Ferrussac. Klaním se.

Pane velvyslanče, řekli vám v agentuře o té záloze?

- Jistě, ale nejdřív si to prohlédneme. - Proto jsem tady. Diky, Luciene.

A tady račte prosím goblény z 18. století.

- Překrásné hodiny. - Překrásný kousek z konce 18. století.

Všude je tu zavedena elektrika, jak vidíte.

Všude máme spoustu zásuvek. Jako v Americe.

Diky, Luciene. Ano, spoustu zásuvek.

Pro stereo přijímač, mixér, mlýnek na kávu, myčku na nádobí.

Čínská práce. Dynastie Ming, 1403. Maman, 1913.

De la Robia. Bude vás zajímat, že právě on vytvořil vlysy na fasádě.

- To už tu nemají borůvkovej džem? - Ne.

To je knihovna.

A můj pokoj.

- Já ho přece měl zabít. - Neprohlédneme si váš pokoj?

Ne. Neprohlédneme.

Vy byste ho zabil, Morissone? Vy, jako Američan.

Já...

Málem jsem to udělal. Tak to jde přes rok.

Vždycky, když jdu do toho pokoje, myslím na to.

Šel jsem toho večera sám do Théatre Francais. Helena zas měla migrénu.

Nedalo mi to. O přestávce jsem se vrátil.

Procházím salonem a najednou zaslechnu křik!

Rychle jdu dovnitř a tam na koberci...

Pravý peršan, který je zahrnut v ceně domu. Ti dva se milovali!

Moje choť a ten darebák. Nedovedl jsem jí odpustit.

Chápete, proč chci odjet z Evropy?

- Ale co se smlouvou, se zálohou? - Ano. Smlouvu vám vystaví agentura.

Luciene, dopravíte moje zavazadla na parník. Příteli, nějak jste se opozdil.

Takhle ten parník zmeškáme a já nestihnu spojení na Suez!

Klaním se.

To kafe u Camilla už asi vystydlo.

Tak se zas ohřeje. Co se vlastně dělo s Catherine?

Co by se dělo? Víš, jak to chodí. Je mladá.

Vdáváš se, a prostě mi to jen oznámíš. Jsem tri měsíce pryč a bác!

- Co dělá ten tvůj Maurice? Kolik mu je? - Dvacet dva.

A to se ti nezdá, že v tom věku má ještě dost času na děvčata?

- Doufám, že s ním nespíš. - Jen občas, když nám to vyjde.

- Já dostanu infarkt, ty nemravo. - Klid, kmotřičku.

Neříkej mi kmotřičku.

- A čím se živí ten tvůj Maurice? - Našel si malý krámeček.

- Stačí dva miliony. - No jo. Malý krámeček a velká láska.

Chceš dva miliony a já je mám vyklopit, ale ty nerostou na stromě.

Já pracuju, holčičko. Kde je maminka?

Vzadu.

- Adrienno. - Victore, co tu děláš?

Ty se ptáš? Po tom, co jsem se dozvěděl? Kdo je ten Maurice?

Já vím. Je moc milý, je mu 22 a má ji rád.

Co je to za rošťáka? Chce mě lohnout o dva miliony a navíc spí s tvojí dcerou.

S mojí? Upozorňuju tě, že má taky otce.

Já říkal, že s tou holkou budeme mít starosti, ale všechno má svoje meze.

Naštěstí vím, o co kráčí. "Budeme spolu šťastní, já teď začnu makat..."

Obere holku o prachy a zdrhne! Můžeme být rádi, že ji nezbouchl.

- Jistě, to by ti něco připomnělo. - Adrienno...

Kdybys řekl na rovinu, že nemáš peníze...

To přece není otázka peněz, to je otázka zásad.

Koukni na mě. Vypadám snad jako blbec?

Máte kliku. Stoupl zájem o nemovitosti. Mám tu jen dolary. Teď jsem se rozjel.

- Můžu si zatelefonovat? - Tamhle.

Haló? Je to Cyclo-bar? Tak mi dejte Freddyho.

- To jsem já. - To jsi ty? - Jo.

Jo. Byl jsem v tropech. Skvostný pobyt.

Vedro, ale jinak skvostný.

Poslyš, musel jsem teď dost investovat.

Potřeboval bych půjčku. Tak dva miliony.

- Kdy? - Přece hned.

Měl bych pro tebe kšeft. Znám chlapíka, který chce koupit jachtu.

- Mohl bys mu prodat tu svou. - Žádnou nemám.

- Právě proto by to byl dobrý kšeft. - Už vím, jak na to. Osamělý mořeplavec.

Ve čtyři v Bougivalu? Platí.

Nedejte se rušit, jsem tu jen na okamžik.

Heleno, drahoušku, máš tady návštěvu.

- Můžu se s ní projet, pane Kerdonkuffe? - Třeba rovnou kolem světa.

Ta loď to snese. Málem jsem se udělal u Mysu Dobrý naděje.

Moře tam řvalo jako bejk. Vlny větší než barák. 30 metrů, ale šlo to.

- Nepojedeš, Sybillo? - Ne, diky.

Sybilla. Pěkný jméno. Hodně zvláštní.

Kerdonkuff taky není běžný. Kolik vám dají, když prodáte tu skořápku?

- Deset procent. Normálka. - Dám 20, když z toho obchodu sejde.

Být měsíc na téhle kocábce a pořád s panem... Duglandem...

To je zvláštní. Představoval bych si, že děvče jako ty žije jinak.

Například v malém soukromém paláci. Věděl bych o jednom.

Je k mání přímo za babku.

Měla bys promluvit s Robertem.

- Trhneš na tom deset procent? - Ne, šábnu se s tebou napůl.

Drahoušku, ty jsi úžasná.

- To je Robert. - Tvůj pan manžel?

- To jsi ty, drahoušku? - A kdo by to měl jinak být?

Ty couro, otevři! Já vím, že on tam je!

- A kdo, drahoušku? - Otevři, nebo vyrazím dveře!

- Tak kde je? - Kdo?

On.

- Ahoj, Victore. - Camille je doma?

Kde by jinak měl být?

Ty jsi pěkný. Taky jsi pro mě mohl přijít.

Cizímu bych odpustil, kdyby mi kázal takový blud,

ale ty, věrný přítel poustevníka, ctitel mé moudrosti,

mohl bys být mým učedníkem, kdybys nebyl jen fantasta.

A větroplach.

- Měl jsem schůzku s Freddym. - Freddy, Mauricette, Totor, Juju...

Tvoji přátelé jsou jako tvůj život. Trapní a pustí.

Už 20 let se potloukáš po závodištích a ložnicích.

Ty jenom marníš čas.

Člověk se musí nudit, když chce zastavit čas.

Já se třeba hodinu dívám do zrcadla. Ze mě vyzařuje nuda.

Příšerná nuda, vosková pleť, žluté zuby, kalný zrak.

K tomu připočítej hučení v uších a nešťastnou lásku.

Mně se čas jen zvolna vleče.

Ty neznáš svou tvář, protože jsi veselý. Frivolní a nedůsledný.

Jsi bublina z mýdla. Tvůj život běží jako peřej.

Můj odkapává jako porouchaný kohoutek.

Příští týden zdolám další překážky.

Brzo už nebudu vůbec nic potřebovat, neboť dosáhnu absolutní moudrosti.

Naprostého klidu. Zde, v tomto křesle, schoulený sám do sebe.

Hutný jako vejce.

Tak by ti místo křesla stačil kalíšek na vejce.

Já vážně nevím, proč se dřu. Ode dneška tě budou vychovávat jiní lidé.

Pošlou ti psychiatra a řeknou, že to je vychovatel, aby ses nevyděsil.

Přijde dnes dopoledne. Chceš ho snad přijmout v tomto úboru?

Bydlí tu Victor Vauthier?

Touhle dobou bývá obyčejně na zahradě. Zeptejte se tamhle.

Pane Vauthiere?

- Jste pan Vauthier? - Bohužel ne. Je na zahradě.

Hned od rána, prosím, dělá. Kosí travičku, střihá růže...

Zahrádka, to je jeho jediná radost.

Victore, chlapečku!

- Strýčku? - Máš tu návštěvu!

Mně vážně dělá starosti ta veliká čajová růže.

Na jaře byla celá neduživá a teď podívej. Dvě mšice.

- Máš tady milou návštěvu, chlapečku. - Vítám vás.

Jdete si pro svatební kytici pana Ruffeca. Ale já ji nemám.

- Jak bylo minulý týden to krupobití... - Ne. Kvůli tomu tady nejsem.

Jmenuju se Pontalecová.

Jsem pracovnice trestního soudu.

Jsem pověřená dozorem nad propuštěnými trestanci.

- Ještě mě chtějí trápit. - Já vás trápit nebudu.

Chtěla bych si s vámi jenom pohovořit.

- Můžeme k tobě, strýčku? - Samozřejmě, chlapečku. - Victore!

Máš tady telefon.

Omluvte mě, prosím.

To mě určitě volá Brandillon.

- Tak jsem si ho nepředstavovala. - Nesmíte podléhat předsudkům.

Kdo lže, ten krade. Kdo krade, ten vraždí a tak dále.

Vzdor malým pokleskům, kterým vděčíme za vaši návštěvu, Victor je čestný.

Jeho upřímnost je někdy až krutá.

Já souhlasím, to je bez problémů.

Tak mi dáš trojky. Schůzka v hotelu Princ Waleský. V jednu. Souhlasím.

Jestli chcete pátrat po jeho předcích, musím vás zklamat, tam je to jasné.

Otec byl zahradník ve Villandry, matka květinářka na Saint-Germain.

To byl Brandillon. Květinář v hotelu Princ Waleský.

Sejdeme se v jednu kvůli květinové výzdobě haly. Vzpomněl si na mě.

- Já jsem moc rád, chlapečku. - Teď si musíme my dva promluvit.

- Důležitější je, abyste šel pracovat. - Můžeme si pohovořit při obědě.

- Ano. - Fajn.

Já se jdu převléct, protože šaty dělají člověka.

- To je váš vůz? - Jo. Mám ho už 15 let.

Zvykl jsem si na něj.

- Nenatahujete střechu? - Ne, nikdy.

- Vždycky jezdíte tak bláznivě? - Jezdím už od dětství.

- Druhá cena v Bol D'Or. Znáte to? - Ne! - První Chiron, druhý Vauthier.

- Můj otec. Závodil celých 30 let. - Ve Villandry?

V Monze v Indianapolis. Proč zrovna ve Villandry?

- Otec vás učil tak riskovat? - Tatínka si umím představit jen na koni,

- jak projíždí bojištěm po bitvě. - Už jsem o něm slyšela vyprávět.

- Pane doktore, chtěl jsem... - Kdyby něco, budu v Petit Savarin.

Kdybychom jedli v hotelu, lidi by nás rušili. Mám tam vždy spoustu známých.

- Zdravím, Maxi. - Musím s tebou mluvit. - Dobrá.

- Loulou, jak se vede? - Jde to.

- Pane doktore, zlobí mě žaludek. - Dva po jídle, zapít vodou.

- Ahoj, Henri. - Thereso! Máš volný stůl?

Osmičku na terase.

Už jste u nás dlouho nebyl, pane Henri. Končím ve čtyři.

- Dneska máme pórek na víně. - Tak dvakrát.

A tohle si nesmíme nechat ujít. Plecko s čočkou.

Dvakrát plecko a kambalu. Pak omeletu Grand-Marnier a větrníčky.

Přines nám k té kambale malé beaujolais a malý sauvignon.

Ještě přinesu suché martini.

- To je zvláštní. - Co je?

Vaše oči jsou jako Atlantik ve Flandrech.

A ovál vaší tváře, to je italská renesance.

- Nedovedu vás nijak zařadit. - Já vás taky ne.

Jak se tak na vás dívám.

Tak to zopakujeme. Váš otec vyhrál okruh v Bol D'Or.

Byl na druhém místě. Nechci se chlubit.

To není na zahradníka špatné.

Otec nebyl zahradník, kdo vám to namluvil?

Váš strejda.

To je celý Camille. Vymýšlí si. Můj otec nikdy nebyl zahradník.

Byl totiž gardový důstojník.

Počkejte, pane Vauthiere.

Nechme stranou vašeho otce, protože nežijete s ním, nýbrž se svým strýcem.

- Ptám se proč? - Protože je sám.

- Ale sám už je přece delší dobu. - Já jsem taky byl hrozně dlouho sám.

Měl jsem strašné mládí. Radši na ně nevzpomínám.

Otec alkoholik, matka nás živila praním prádla.

Vzpomínám si, jak chodila po lese pokrytém jíním

a sbírala ubohé chrastí, já se jí držel za cár sukně...

A kolik jste měl sourozenců?

- Aspoň patnáct. - Patnáct.

Pak k nám začali chodit různí mužové.

Důstojníci a tak, totiž matka byla krásná.

Měla byste ji vidět na velkém schodišti v hale.

- S nádherným boa kolem krku. - Chodit v boa na chrastí je praktické.

Podívejte, když mě budete pořád přerušovat, tak ztratím nit.

- Jste pan Ralph Bennet? - Ne. Vlastně ano!

- Pan N'Baliba se po vás ptá. - N'Baliba?

To je Brandillon. Ten květinář. My mu říkáme N'Baliba.

- A vy si říkáte Ralph Bennet. - Jak jinak?

- Pane doktore, chtěl jsem... - Potom. Mám toho nad hlavu.

Zasedání vlády se trochu protáhlo, omluvte mě.

Pane generále, pane ministře, Excelence...

- Chápeme, pane senátore. - Vaše strategické úvahy mě překvapily.

Já i prezident sdílíme váš názor.

Bombardéry mají v poslední době špatnou pověst.

Stíhačky jsou na místě. V hangáru pod ochranou strážních oddílů gardy,

za které ručím vlastním krkem.

Pan generál si přeje mít letadla v Bobo Nagouda ve čtvrtek. Máme státní svátek.

Čtvrtek? To bude problém. Počítali jsme, že letadla pošleme rozmontovaná.

Půlku přes Tanger, druhou přes Istanbul. Montovat se budou v Ouarzazatu.

Piloti přilétnou z Madagaskaru přes Kuvajt, kde budou trávit víkend.

Ale ve čtvrtek Madagaskar neletí. Musím o tom referovat předsedovi vlády.

Teď mě omluvte.

Omluvte mě. Pane ministře, pardon.

- Cécile! - To jsi ty? To už je let.

- Ty teď nosíš knírek? - Já vždycky nosil knírek, miláčku.

- To je klíč k šapitó. - Jo, prima.

- Tváříte se spokojeně. - A není divu.

S tamtou výzdobou je Brandillon pro.

- Nač se to díváte? - Máte čestnou legii? - Nemám.

To jsou zase ty hloupé vtipy Brandillona.

Řeknu vám, tohle je taky dost trapný fór.

Půjdu rovnou za ním a pořádně mu vynadám.

- Útratu mi připiš na účet. - Kdo je to?

- Psycholožka. Zjišťuje, co mám v hlavě. - Mám jí říct, co máš pořád v hlavě?

- Copak, Valentine, ty už nemáš knírek? - Nikdy jsem knírek nenosil. Kruci!

Pokud jde o piloty...

- Nemáte nic jiného než větrníčky? - Přinesu vám lístek.

Piloty už jsem zařídil. Budou tam ve středu.

Se způsobem placení to bude menší problém.

Správce hangáru o tom nechce nic slyšet. Chce to na ruku. Hotově.

Dva miliony. Dva, rozumíte mi?

Moje sekretářka. Promiňte, prosím.

To jsou importéři speciálních odrůd kaktusů.

- Proč máte knírek? - V životě jsem ho nenosil. Počkejte tu.

- Sekretářka napíše smlouvu. - Už nemáte knírek?

Jde vám vůbec o letadla? Ať mám knírek nebo ne, začínáte mě štvát.

Hlavně tím, jak to chcete poslat přes Tanger a Istanbul! To je podvod!

Ty svoje stíhačky si jděte koupit jinam. Alberte, připište mi to na účet!

Už mě s těma kaktusama otravujou! Radši koupím pelargonie!

Konečně sami, ale nebudeme si povídat v hale.

- Kam jdeme? - Nahoru do pokoje. Je jich tu přes 300.

Nebudeme mluvit ani v pokoji, ani v hale, řekneme si to zítra.

- Musím zpátky do kanceláře. - A dnes večer?

Jdu na koncert a nemyslím, že by vám klasická hudba něco říkala.

- Pane doktore... - Nemám čas. Klasická hudba, říkáte?

- Ano. - Tu já miluju! Už od dětství.

Byl jsem odkojen klasickou hudbou. Má matka zpívala Traviatu i v koupelně.

Na shledanou.

Promiňte, že obtěžuju, pane doktore. Smím vás požádat o radu?

- Čekají na mě u soudu. - Jde o moji sestru.

- Kde je? - V umývárně.

Co tomu říkáte? Po 20 letech manželství, dvě děti, jemu je přes 50...

Děkuju. ...a začal běhat za teploušema.

- Hrozné. - Kdyby se aspoň chtěl rozvést, ale ne.

- A chce se mnou spát. Děkuju. - Děkuju.

Jednou mi přivede takového chlapečka domů a bude po mně chtít bůhví co.

Celé roky mi odevzdával plat a dneska všechno vydá za ty svoje botičky,

- šatičky, košilky a já utřu hubu. - Hrozné.

Předplatil si nemravný časopis.

Ještěže mi tady bratr našel práci. Sem ne, pane! Vedle!

A tady? Taky bych vám mohla vyprávět věci.

Váš případ, milá paní, je bohužel v naší době velice běžný.

- Máte fotoaparát? - To nemám, ale zeptejte se bratra.

Tak to shrneme. Rozvod pro cizoložství, bude platit alimenty a nebudou malé.

- Myslím hlavně na děti. - Opravdu. Teď jste mi to vysvětlil.

- Dohodl jste se s bratrem na honoráři? - Diky. - Diky.

Jeden frank. Symbolicky.

Zapomněl jsem, kde najdu toho zpustlíka?

On za nima chodí do hotelu Tagada, rue Vavin.

- Musel jsem se převléknout. - Sedni si, ty nádhero.

Drž hubu, nebo přes ni dostaneš!

To je fantastické, jak jsme tak vysoko.

- Ten hlas jsem už někde slyšel. - To je Tatiana Negulesco.

To je samozřejmé, ale...

- S prominutím, půjčím si kukátko. - No dovolte...

Omluvte mě, prosím.

Ale ne vy.

Ona!

To jsi ty, Gino? To je překvapení.

- Ty darebáčku, lásko má, co tady děláš? - Viděl jsem tvoje jméno na plakátech.

A hned jsi přiběhl, miláčku! Ty jsi největší láska, jakou jsem kdy zažila.

Promiň, prosím.

Tri roky, drahý. Jak teď vypadám.

Jsi skvělá, ale na galerii tě neslyším.

Vážně? Běž k uvaděči. Křič. Řekni, že jsi můj milenec.

Pardon.

- Sem nesmíte. - Waltře, byl jsi kolosální!

Nechtěl jsem ti říkat, že tu jsem, měl bys trému. To je tvá ctitelka.

Můj přítel Walter. Chcete jeho autogram? Máš tady fotku? Ne? Dobrá.

Každopádně kdybys cokoliv potřeboval, víš, kde mě najdeš. Zavoláme si.

Kolosální.

Vy jste tu taky? To je milé. Děkuji, že jste přišli.

Tys byl taky v hledišti? To je výborné. Pardon.

Gino.

Gino! Chtěls mi utéct, ty lumpe, co?

Naopak. Hledám tě. Nerozčiluj se. Škodí ti to na hlase.

To je moje lékařka. Tebe nemusím představovat.

- Tvá lékařka? Ty mi stůněš? - Ne. Já ti to pak vysvětlím.

- Jestli tu chcete zůstat, Gino... - Ne.

- Sejdeme se pak v Colibri. - Kde to je? - Vedle hotelu Tagada, rue Vavin.

Jen tucet ústřic, skleničku vína a za hodinu jste doma.

Je pozdě a já brzy vstávám. Doprovodíte mě k taxíku?

- Vyloučeno! Dovezu vás. Kde bydlíte? - V Senlis.

To je svinstvo. Já tu káru dám vážně do šrotu.

Vzal jsem ji, kdybyste chtěla dovézt domů nějaké přátele. Je tu osm míst.

O půlnoci hrajou už jen pro náklaďáky. Samá lidovka.

528 metrů. Třetí program.

- To odněkud znám. - Pátá symfonie.

Já jsem hlupák! Moc kouřim a ztrácím paměť.

Už si na to vzpomínám.

- A jak se vlastně jmenujete? - Marie-Charlotte.

Věříte na zvláštní kouzla? Na magii, milá Marie-Charlotto?

- Vůbec ne. - Tak já taky ne. A přece ano. A přece.

Dnes ráno jsme se vůbec neznali.

Ba hůř, osud nás mohl postavit přímo proti sobě jako tygra a hobru.

- Kobru. - Kde najdeme odpověď, proč je to tak?

Adagio od Schuberta. Váš úsměv něžné dívenky, vaše bezbrannost.

- A proč jsem to byl já? - Náhoda. - Vidíte.

Mohli jsme mluvit zcela banálně, a zatím jsme se octli v rozhovoru plném vášně.

- Ano, plném vášně. - Ach, Marie-Charlotto!

Zasraný dveře! Mizerný, pitomý! To je přece bordel!

- Co jste povídal? - Ach, Marie-Charlotto!

Možná zítra řekneme, že jsme provedli hloupost.

Ale nádhernou hloupost. Neodvažuji se doufat.

Dobře děláte. Debilní typy, paranoiky, sexuální zvrhlíky, to všechno znám,

- ale chorobné lháře jako vy, to ne! - Ano, já vím. Jsem vám jenom k smíchu.

- Rozumím. Tak sbohem. - Ne. Na shledanou.

Ale ne v baru U umělce, ani v hotelu Princ Waleský, ani v hotelu Tagada.

V mé pracovně u trestního soudu ve tri hodiny. Zítra.

Na shledanou, pane doktore.

Hotel Tagada. Manžel mojí klientky.

Pardon.

Sprosťáku! Chlap vlezlá.

- Počkej pět minut. - To jsi ty?

Co jsi zas zorganizoval, ty hříšný zvíře?

Nedělej tady rozruch! Vyšetřuju zvlášť delikátní případ.

Správcovou umývárny tady někde podvádí její manžel. Hned se vrátím.

- Pane doktore, dobrý večer... - Příteli.

Mám blesk a citlivý film.

Ale upozorňuju vás, že se před ním nesvléknu.

Kdepak, pane doktore. Já tam vpadnu hned za váma.

Cvak, a už bude obrázek.

Jsem doktor Wassenberg z advokátní komory.

Nemám s sebou průkaz, to snad pochopíte.

Když nemáte průkaz, tak se nedá nic dělat.

- Tak ti tedy děkuju. - Teď nás sbírají i s teploušema.

- Dej si pohov. - Dřív brali jen kurvy, a teď i buzíky.

Kdepak. Tohle není teplouš, ten chce jen koukat.

Je škaredej, ale takový jsou vždycky.

Dovolte, dámy. Nemluvte tak hrubě.

Já si teda myslím, že dámy mluví přímo ohavně!

Ty máš právo držet hubu. Ty jsi taky pěkný číslo.

Nepůjdeš se mnou na kafe?

Co? Snad se na mě nechceš zlobit?

- Ahoj, Victore. - Ahoj, děti.

Jak vidíš, já se tě na nic neptám.

Byl jsem řešit problém té toaletářky v hotelu.

- V tomhle oblečení? - Ne.

Byl jsem na koncertě Tatiany Negulesco.

- Zase to s ní pečeš? - Kdepak.

Ty víš, že od včerejška mé srdce patří jiné.

Marie-Charlotte. Celý den se ode mě nehnula. Je do mě blázen.

Tahle Marie-Charlotte je náš nejlepší kus od doby Heleny Dupont-Moreauové

a té fantastické Egypťanky, pro kterou jsme byli moc prostí.

Erotomanka a břišní tanečnice.

Nemyslíš, že je na čase, aby ses usadil?

Ale ne vedle nějaké dámičky z bulvárového pajzlu.

- Kdepak bydlí? - Kdo? - Ta Marie-Charlotte. - V Senlis.

- To zní nadějně. Co dělá pan otec? - Nevím.

Bude asi inženýr od lesní správy nebo bývalý koloniální úředník.

Přiženit se do takové rodiny by pro tebe byla záchrana.

Přiženit? Dej pokoj. Tobě žena zdrhla už na svatební cestě.

A Raoulovi utekla a nechala mu na krku pět harantů.

Máš naivní názory, Victore. Láska není mandolína a hloupé písničky.

Pravá láska je shakespearovská.

Pravá láska nezurčí, nýbrž duní.

Já duněl jako nikdo. Umíral touhou.

Antinéa...

Ta děvka. Jak běhala nahatá pod Mont Saint-Michel

a jak jsem řval její jméno seshora z hradeb kláštera. Antinéa!

Antinéa!

Mimochodem, víš, co je tam nového? Moře pod klášterem pořád ustupuje.

Za 50 let bude Mont Saint-Michel obklopen pevninou.

Hrad tvojí lásky a lány cukrovky.

Máš strašný vkus.

Snad právě proto, že jsi tak vulgární,

nepoznáš nikdy závratnou bolest nešťastné lásky.

Ale nemůže každý být velkým tragédem.

Spokoj se se štěstím, jež je útěchou podprůměrných.

Máš pravdu, že mi říkáš, jaký jsem. Ty jsi stvořený pro shakespearovské drama.

Já pro odrhovačky a hezké holky.

No prosím. Napříště už nikdy nehodlám nikomu nic předstírat.

Jsem z advokátní komory. Dohlédněte na můj vůz.

Máte předvolání, mladý muži?

Ano. Totiž ne. Volali, abych se dostavil do kanceláře vychovatelů.

Schodiště F, číslo 413.

6. června jste znásilnil svou sestru. Byla podnapilá a těhotná s vaším otcem.

Ano, prosím.

Dobrý den vespolek! To je ruch, to je ruch.

Paulo!

- Není špatný chlap. Jen se dal zlákat. - Prosím tě, mě vynech!

Marie-Charlotto, zlobím se na vás. Máte moc práce?

Vyhledám vás zítra u vás v dílně. Tak na shledanou.

Jestlipak víte, že na mě máte... Promiňte, vůbec vás nevyháním.

Víte, že na mě máte zvláštní vliv? Dnes ráno při holení jsem si pískal.

Strejčínek Camille se mě zeptal: "Copak si pískáš?"

Byla to 5. symfonie.

Když přišla řeč na vašeho strýce, který ostatně váš strýc není, poslouchejte.

Pobýval v Chatou, kde prý měl strávit celých 15 let.

Ve skutečnosti opustil toto ústraní 18. května 1961,

aby navštívil Holandskou státní banku, což mu vyneslo pět let tuhého vězení.

U něj víme, jak po celý ten čas žil.

Naopak u vás, pane Vauthiere, máme pár malých mezer.

Tak co o vás víme? Narozen v Biarritzu v roce 1933.

Otec tenisový trenér, matka dříve manekýnka, herečka,

řekněme bez zaměstnání. Obecná škola v Besanconu.

Potom v Cahors. Složil maturitu.

S vyznamenáním.

Je to tak?

A tam je bohužel první mezera.

Víme, že Victorek se ocitl roku 1949 před soudem mladistvých ve Versailles

pro krádež uniforem republikánské gardy.

No jo.

Ráda bych věděla, co dělal Victorek mezi dvanácti a šestnácti.

Vy jste nemožná. Včera večer se loučím plný sympatií a důvěřuju vám,

a sotva se rozloučíme, slečna se hrabe v našem rodinném albu. To mě mrzí.

Je mi to líto, pak se nedivte, že radši mlčím.

Ale proč? To je tak trapné to údobí před šestnáctým rokem?

Ani ne trapné, ale nebudete mi to věřit.

Pane Vauthiere, já u vás mám sklon věřit jenom tomu, co vidím.

Tak jste to mohla říct hned. Jestli chcete vidět, pojďte se podívat.

Dámy a pánové, Rosy a Rosario vám děkují,

ale to byla jen první část představení.

A nyní uvidíte medvědy, lachtany a akrobaty.

Ještě mi tady prosím chybí maličkost...

Madam Florida. Věští z křišťálu, z karet...

- Lže jako já. - Opravdu mu to věří.

Madam Florida předpověděla zkázu Titaniku, smrt Hitlera...

Ještě malý příspěveček. A pak přijdou akrobati, opice a cvičené rybičky.

Diky, dobři lidé, štědři dobrodinci, mecenáši.

Dámy a pánové, ano, dnes naposled vystupujeme ve Francii.

Zítra cirkus Gomez odpluje do Ameriky,

odkud se navrátíme s novými atrakcemi, nad kterými budete žasnout.

Indiáni, bizoni, bludný Holanďan, kouzelná flétna

a maličký Sam Coddy, nevlastní syn Buffalo Billa.

Mužskýho jako Victor, milá děvenko, se držte, když jste ho našla.

Je jako kouzelná lampa. Ukázal vám už Modrou mešitu?

- A kde je? - Co na tom? Třeba na zapadlý vesnici.

Jedenkrát mi v jedný zapadlý kůlně ukázal Istanbul.

Usnula jsem v tý kůlně a zdálo se mi o sultánovi.

Vidíte, a tady těm lidem se bude zdát o Ivech a akrobatech.

Chtěla bych se vás na něco zeptat.

Victor se vám všem hodně podobá. Řekněte mi, čím to je?

Chudinka.

Bylo mu 14 let, když jsme ho sebrali v mrazivý noci. O Vánocích.

Spal venku na sněhu, ubožáček.

Není ten váš příběh trochu kýč? Co tomu říkáte?

To je, jenže Victor vždycky všechno přehání. Některý lidi se toho lekají.

- Cos jí navyprávěla? - Modrá mešita, Istanbul, vánoční noc.

- Nezapomněla jsi, že ležel sníh? - To víš, že ne.

Prima.

- Věštila vám budoucnost? - Ne. Minulost.

Victore...

Řekněte mi něco o sobě, ale pravdu.

Ano, vedle vás bych ani nedovedl lhát.

Já se vlastně nejmenuju Vauthier, nýbrž Alvarez.

Jsem z Andalusie a má matka bývala slavná tanečnice.

Rozumíte, co zpívá?

Je to tak krásné, že se to ani nedá přeložit.

- Tak to zkuste. - Když chcete.

Je to věčně stejná historka.

Chlapec se chce stát toreadorem, aby imponoval své dívce,

a býk ho pěkně trkne do zadku,

pak brečí a dívka taky a matka taky.

Všichni tam brečí.

Victore, já bych vám taky chtěla ukázat Istanbul a Modrou mešitu,

ale nemám tak velkou fantazii.

Já bych vám ráda něco dala.

Teď mě něco napadlo.

Moji rodiče už spí.

Pojďte a dejte tam ty štafle. Tam.

Počkejte. Takhle probudíte celý dům.

- Vy ale máte báječný byt. - To není můj byt.

To je muzeum města Senlis. Tatínek je tady správce.

Ano.

Je ti to jasný? Doktorka práv dozírá na propuštěné trestance.

Dcera správce muzea v Senlis, má ráda vážnou hudbu. Já jsem na to levej.

- A víš, na co se mě začala vyptávat? - Kašlu na to. Cos jí odpověděl?

Ty poplašné zvonky vypojila, když jste šli přes jejich byt?

Oni bydlí hned u toho.

Vzdor tomu všemu, jak jsem to rozjel, nejvíc mi zabrala na ty cikány.

Já ti kašlu na cikány.

Na tom jejich obrázku je nalevo taková svatá v rudém hávu?

- Myslím, že jo. - Dobře.

Francouzská muzea. Kde jsem to jenom viděl?

Tady. Koukej na tohle.

- No jo. Správně. - Koukej a čti.

Slavný triptych od El Greca. Je dobrý, ten El Greco?

To bych řekl. Čti dál.

Jedinečné dílo mistra z Toleda na dřevě.

Je to skvost nezměrné ceny a nejvzácnější exponát muzea v Senlis.

- Jakou má cenu, když se nedá změřit? - Velikou. Jen ho mít.

Já jim ty lány cukrovky zatrhnu.

Kam jde?

- Dobrý? - Prima.

- Tak v sedm hodin, ale určitě. - No jo.

Jak teď vypadám? Vždyť jsem všem ve štábu pro smích.

Jak jste mi to vlastně řekl? Můžu vám na to dát čestné slovo důstojníka.

Kam že si ho mám strčit? Dobře.

- Kde může být? - Kdo?

- Camille. To už je doba, co je pryč. - Asi šel na vzduch.

Ve svátečním klobouku s černým kabátem?

- Linku 315. - Jestli si vzpomeneš, tak posledně...

Slečna Pontalecová?

Marie-Charlotto, tady je jistý podvodník.

- Aha, pan Vauthier. - Ano, pan Vauthier.

Nejsem tady sama.

Jak to včera večer dopadlo?

Myslím, že můj otec se trochu zlobil, že jsme vypnuli poplašné zařízení.

- Mám se mu omluvit? - Ne, diky.

- Dobrá. Kde se sejdeme dneska večer? - Dneska večer nemám čas.

- Že nemáte čas? - Možná zítra.

Dobrá. Zítra nebo pozítří. Příští týden nebo za půl roku.

Těší mě, že se vám po mně tak stýská. Já myslel, že po dnešní noci...

Jestli mě chcete vidět, víte, kde mě najdete.

Můžete mi poslat obsílku nebo si mě dát předvést. Hluboce se klaním.

Chci vám říct, jak je to s mou ségrou. V sobotu přišla až o noci

a on ji zmlátil pohrabáčem. Je samá modřina.

To víte, když muž celý týden pracuje, tak se potřebuje v sobotu rozptýlit.

Stavím se u vás a domluvím mu. Buďte klidná. Na shledanou.

- Victore? - Co je?

Netřískejte se sluchátkem, já to nesnesu. A nechte mě domluvit.

Neřekla jsem, že vás nechci vidět, ale že nemám čas.

- V sobotu je u nás slavnostní večeře. - Mám si vzít smoking?

Smoking, knírek a stužku čestné legie. Ale mě ty rodinné večeře moc nebaví.

Nebojte, umím se chovat. Nebudu jíst šneky vidličkou na ústřice.

To není státnice na hotelové škole, ale rodinná večeře.

No jistě, vy umíte všechno objasnit, ale já mám citlivou duši.

- Vím, že se to nenosí, ale mám ji. - Victore... - Už jsem zase Victor!

Před chvílí jsem byl jen pan Vauthier. Já se dívám na věci realisticky.

Nejsem žádný Victor, žádný pán, jsem vězeň číslo 23215!

Pověz, Raoule, umíš si mě představit na večeři?

V naškrobené košili, v nažehleném smokingu.

Krasavec, ozdoba rodinné tabule.

Dámy se chechtají mým žertíkům, páni jsou taky celí pryč.

To bude pěkná večeře.

Hele, přišel Camille.

Počínaje dnešním dnem, obraz ze Senlis už bude mít pevnou cenu.

Raoule, přivezeš dodávku z garáže od Francoise.

- Nerad. - Rád, nerad, v 9:45 buď před muzeem.

- Posledně mě při čekání pěkně prohnali. - Tentokrát ne. Budeme tam sami.

Victore, ty vezmeš Marii-Charlottu do opery. Tady máš lístky. Jeden, dva.

To nepůjde. Večeři s rodiči.

Otec a matka se odeberou na víkend do Motte-Beuvron

na pozvání ministra kultury a školství. To pozvání mám tady ve fotokopii.

Charlotte bude sama a nadšeně půjde do opery.

Antinéa.

Pokusím se ti osvěžit paměť.

Říkal jsi přece, že bych se už měl usadit,

že Marie-Charlotte je náš nejlepší kus od doby Heleny Dupont-Moreauové.

Když už jsme u toho osvěžování paměti, tak si vzpomeň,

že jsi 14-krát prodal její dům na Avenue Foch.

Vážně nechápu, proč bychom nemohli jednou jedinkrát ukrást obraz ze Senlis.

Když tě má ráda chudého, nevím, proč by tě s penězi neměla radši.

- Poslal jsem ji do háje. Viď, Raoule? - Tos jí řekl z lásky.

Teď to dáš do pořádku. A to hned.

Haló, to je slečna Pontalecová?

Předávám.

- Marie-Charlotto? - Ano, tati?

My jedeme, drahoušku. Na shledanou zítra.

Nemyslím, že bychom tam zůstali na oběd.

To jsem zvědavý, jestli nás pan ministr pozve taky na oběd,

protože v tom případě budu přinejmenším ředitel Picassova muzea

a za pět let... kdo ví. Třeba i v Louvru.

- V Louvru. - Ano, drahoušku.

Výborně. Už odjíždějí. Vzduch je čistý.

Tak já pro ni jdu.

Ten váš telefon stojí za houby.

- Mám v troubě koblihy. Pojďte dál. - Koblihy?

Víte, kolik už je hodin? To je neuvěřitelné.

Prosím. Nerada bych je připálila. Vítám vás, Victore.

Představení začíná za 20 minut.

To je jedno. Právě jsem začala s výzdobou pokoje.

- Takhle zmeškáme předehru. - Nic nezmeškáme.

Předehra je na první straně desky. Je lepší než všechny koncerty.

Hudba z desky? To nemyslíte vážně. A co sál, publikum, akustika?

Přece jsem se neoblékl do gala, abych poslouchal desky a jedl koblihy.

- Nebudou jen koblihy. Jíte rád lososa? - Ne.

Jestli se mi něco hnusí víc než losos, tak je to přijít pozdě do opery.

Victore, teď se do opery nejde. Najíme se tady, pěkně v klidu.

- A poslechneme si desky. Taky v klidu. - Ne.

Obyčejně se jde do opery a pak na večeři. Aspoň já jsem na to tak zvyklý.

Kolik je hodin? Za pět minut. Vezměte si klobouk a pojďte tak, jak jste.

S trochou štěstí bysme mohli stihnout první akt.

Hrome, já jsem nechal rozsvícená světla.

- Pospěšte si, nebo vám to vystydne. - Jo.

- Dej mi klíče. - Ne. Měl jsem přijet s dodávkou a čekat.

- Tak jsem tady a čekám. - Ale můžeš mi dát klíče. - To můžu.

Když už chceš být spolupachatel, hlídej, jestli někdo nejde.

Jo, to bych mohl.

- Co tu děláš? Ty nejsi v opeře? - Do opery se nejde.

- Hrajeme si nahoře na gramofonu. - Proč? - Běžte pryč, odložíme to.

To zrovna, když jsem poslal tatíčka na banket a opatřil lístky. Já tady velím.

- Nemůžete si to říct vevnitř? - Ty běž. Když jsem to začal, dodělám to.

- Zamkni ji do ložnice. - Co s ní mám udělat? - Vyspat se s ní.

- Prima. - Co ti vadí? - Že ukradneš obraz, když s ní budu spát.

Je mi trapné, že s ní mám spát, zatímco ty kradeš.

- Já ti prostřelím lebku. - Víš, že není nabitý.

Já to vím, ale ty si mysli, že je.

Jdu tam. Ovšem dělám to jen kvůli tobě.

Raoule, vem si pantofle.

Jo, pantofle bych si mohl vzít.

- Co to děláte? - Když tolik chcete jít do opery...

Do opery? Ani za nic!

Spousta snobů, nával, strkají do vás... Děkuju pěkně.

Vždyť si to můžeme poslechnout tady doma, pěkně v klidu.

Solti! Sólisté ze Scaly.

Když si pomyslím, že jsme málem provedli tuhle pitomost.

Koblihy a losos! To miluju!

- Kde je ten klíč? - Povídal, že je v nádobce na léky.

Nádobka na léky, nádobka na léky...

Blbec. Ale v které?

Já vždycky říkám, že na vojenské pochody jsou Němci,

ale na opery jsou nejlepší Italové.

- Nemyslíte, že aspoň Mozart... - Ale to bylo dítě.

Pomyslete na Shirley Templovou, jak hrála.

- Parkovací světla. - Prosím? - Zapomněl jsem je rozsvítit.

- U nás za to netrestají. - Vás možná ne,

ale já to mám tak špatné, že kdybych jel na žlutou, dostanu 5 let vězení.

- Co je? - Kde je klíč? - Řekl jsem, že v nádobce na léky.

- V které? - S nápisem Colchica Basilicum.

Ale to jsi neřekl. A hlavně tam žádný klíč není!

- Tak je v nějaké jiné. - Kam zase jdeš?

- Nic tu není. - Nemůžu být na dvou místech najednou.

- Kde jste byl? - Hledal jsem auto.

Nemůžu si vzpomenout, kam jsem ho dal. Není to poprvé.

To jednou v New Yorku před Metropolitní operou...

- Už to mám! - Co zas?

Už vím, kde mám to auto. Před vraty.

- Co je zase? - Kde jsou štafle?

- Ty jsi nám řekl, že jsou ve skříni. - No jo, kruci. Hned jsem tu.

Teď už jste na nic nezapomněl.

Snad si mě takhle aspoň všimnete.

Hodí se to líp k vašemu večernímu obleku.

- Co je vám? - To je alergie.

Není tu někde stoh sena nebo angorská kočka?

Aha, štafle! Já jsem strašně alergický na štafle!

Když jsem byl malý, matka z nich spadla a od té doby je nemůžu vidět.

Dokonce ani malé štafličky. A tím hůř, když ty štafličky jsou takhle veliké!

- Krásné, že? - Neslyšels něco?

Ne, naprosto nic.

Vlastně když to uvážím, možná že máte pravdu. Pardon.

- Přece ty štafle nespadly samy od sebe. - Nezlobte se. Já a štafle?

Dovolte, Victore.

- Kolik dní tady můžeme takhle vydržet? - Bez jídla asi týden, ale bez vody...

Moje dětičky osiří.

- Victore, musíte se trochu uklidnit. - Ano!

Ale když člověk slyší tuhle muziku, je to taková krása!

Ale co je vám, Victore?

Jestli vám tady v pokoji něco vadí, můžu to odnést, jestli chcete.

Už vím. Stěrače! Nechal jsem běžet stěrače.

Hned budu zpátky.

- Nepotřebujete něco? - Ne. Diky.

Buďte tak hodný a zhasněte, prosím vás.

- Jdi na to. - Přines ty štafle. - Měl jsem čekat venku.

- Nejdřív ty štafle. - Spadneš z nich. - Tak mi je přidržíš. - Kolik vážíš?

- Osmdesát čtyři. - Tak já pro ně jdu.

- Pane ministře? - Ano?

Je tu správce muzea ze Senlis a jeho choť.

- A co tady chtějí? - Přišli na večeři.

Krucifix.

Nesmíte si takhle ničit nervy. To chce prostě trochu klidu a útlumu.

Jo, útlum. To se vám lehce řekne.

Tak už je mi to jasné. Kolovrátek.

Dej pokoj. Dopadne to jako posledně. Zavřou nás.

- Nemůžete mi pomoct? Něco povídat? - Co mám povídat? - Něco.

- Victore, drahoušku. - To ne. Jinak.

- Victore, miluju vás. - To mi děláte naschvál nebo co?

- Tak rozsvítíme. Když se prý rozsvítí... - Kdo vám to řekl?

- Snad jsem to četla. - To už je lepší.

Trochu se projdu po domě a vrátím se.

- Camille. - Co?

- Malér. - Jaký malér?

- Nedokážu to. - Ty má chudinko.

- A vyzkoušel jsi všechno? - Vlastně všechno.

A co kdybys jí namlátil?

Jo, to by šlo.

Tak kde jsi?

Couro, čubko, běhno!

Jak jste to řekl, prosím?

Řekl jsem čubko. Jasně.

Já jsem rozuměla "běhno".

No tak, chlapče.

Co je s tebou? Snad ti nenamlátila?

Koukej se přičinit.

Už to mám. V ledničce máme celerový salát, ten prý moc pomáhá.

Proč ne rovnou strouhanou mrkev?

Já už mám toho poroučení po krk! Otevři okno, přines mi štafličky!

Zapni parkovací světla, nařiďˇ zrcadlo, rozsviť všechny lustry!

Ty vaše prasárničky! Myslela jste, že vám tady budu dělat šaška?

Nikdy, madam.

- To bylo příšerné! - Proč jsi tam nezavolal?

- Nic jsi mi neříkala. - Mně to bylo podezřelé.

- Říkals, že budeš ředitel Louvru. - A ty ses nemohla dočkat.

A koho vyhodili, ptám se? Nás oba.

Podívejme.

Marie-Charlotto.

Marie-Charlotto!

Hrome. To není možné. Náš triptych od El Greca. Kde je Marie-Charlotte?

To jsou mé perly!

Holčičko, znásilnili tě?

Ne.

Nezapomněli jste na nic, děcka? Školní brašny, tužky? Honem!

Raoule, zavři to pořádně.

Co se týče dětí, zeptal jsem se na to.

V Caracasu mají jezuitskou školu. Katolická výchova, to už je vzdělání!

Zdrháš kvůli tomu, že moje děti jsou nevzdělaný?

Život je podivný. Mohli jsme počítat s vlídnou pomocí rodiny,

kdyby si slečna trochu přišla na své. Ale bohužel ne.

Nechápu to. Nikdy se mi to nestalo.

Jestli chceme doletět do Caracasu, je na čase vyrazit.

- Kam jedeme? - Na letiště. Nejdřív potřebujeme taxi.

Jedeme. Kupředu!

Kupředu!

Je tady Ministerstvo kultury a školství?

Jo, Ministerstvo kultury a školství je tady. Proč?

Poslali mě, abych to sem dovezl. Pro pana ministra. Je tady?

To se ví, že je tady. Ve dne v noci.

A pořád čeká, až mu nějaký taxikář přinese takovouhle nějakou veteš

a haraburdí, prostě krámy, které už dávno nejsou k ničemu.

Alberto jede do Paříže.

Alberto jede do Paříže.

Výborně. Zajistil jsi letenky do Caracasu?

Jo, zajistil.

- Já nechápu, co to se mnou bylo. - Kdepak je strýček Camille?

Má práci.

Víc vám říct nemohu, pane ministře, jsem pouhý zprostředkovatel.

Doufám, že znalci přezkoumali první zásilku.

Vzorek, který jste dostal zcela zdarma. Ano, řekl jsem zcela zdarma.

Jako důkaz o tom, že to máme v rukou.

Není pochyb, že máme pravý obraz.

Moji mladí přátelé nejsou právě skromní. Víte, kolik po vás chtějí?

Nechtěl bych se ukvapit.

Mí klienti by si představovali, že věc bude řešená nadvakrát.

Za druhou část triptychu chceme 500 milionů.

- 500 milionů? - 500 milionů.

A protože si vzájemně dokážeme, že umíme držet slovo,

o čemž vůbec nepochybuji, pane ministře,

a proto třetí část triptychu dostanete za dalších 500 milionů.

- To už je miliarda. Vy mě zničíte. - Ano, miliarda.

Já taky nevěřil vlastním uším. A samozřejmě v malých bankovkách.

Musím se poradit s ministrem financí, je to značná částka.

- V malých bankovkách, pane ministře. - Nic neříkám. Ale přece jenom...

Zavolám vám ještě během dopoledne. Ale podle mého nám to jde znamenitě.

Na slyšenou, pane ministře.

Jsou tady.

- Jste si jist, že se s nimi shledáme? - To je rybolov, pane Lombarde.

Navnadím, ryba zabere, nechám utéct, znovu navnadím,

znovu ji nechám, pak zaseknu a už ji mám. Je moje.

Upozorňuji vás, že triptych se skládá ze tři částí.

Dokud nezískáme tu třetí, musíme zachovat klid.

Nedráždit je a hlavně nestopovat.

Vydal jsem příslušné rozkazy, příteli.

- Klaním se. - Pojďte dál, kamaráde. Dejte to sem.

- Prý to mám dát panu ministrovi. - Ano, to jsem já. - Těší mě.

- To patři vám? - Ne.

Tak tedy vám, pane prefekte?

Pardon.

- Ale vy jste přece nic neměl... - Mlčte. Jste tu jako znalec na Greca.

- Máte pro mě ten kufřík? - Jistě.

Ne že bych se tu nudil, ale říká se, že v nejlepším se má přestat. Diky.

- Nemáš strach, že zdrhne s prachama? - Ani ne. Spíš mám strach, že je ztratí.

Hrome. Jedou za mnou.

- Tys chtěl utéct? - Honili mě chlupatý. - To jsme byli my. Tys nás nepoznal?

Poznal, ale já myslel, že se za vás chlupatý převlíkli, proto jsem prchal.

Už mám těch tvých drzostí po krk. Naval prachy.

- Co když to nejsi ty? - Hrome.

Pojď.

Rychle. Nastup.

- I když nejsi na prachy, je to něco. - A to je zatím jenom polovina.

Vypadá to, že jsi dneska v noci nebyl tak špatný.

Loupež v Senlis. Ukraden Greco.

"Byla jsem sama doma," říká dcera správce muzea. "Šla jsem spát brzy,

měla jsem prostudovat soudní spis týkající se impotentního zločince.

Zhasla jsem kolem půlnoci. Žádné dveře nebyly vypáčeny, nikde žádné otisky.

Jde zřejmě o velmi zkušené lupiče. Pravděpodobně Američané."

Američani? impotentní zločinec? Lhala, jako když tiskne.

To je úžasné. Miluje mě! Žádná žena mě nemilovala jako ona.

Ani Helena, ani Jasmine, ani tlustá Lulu.

Obětovala by pro mě otce, matku i svou čest. To je báječné!

- Zřejmě nikam nejedeme. - Ještě máme dostat půl miliardy.

- Nic si nevezmeme. Všechno vrátíme. - Cože?

Ty peníze by nás pálily v dlaních, chci je vrátit do čistých rukou.

Nic vracet nebudeš, nebo tě odstřelím jako psa.

Zavraždi mě tady před dětmi, ať vědí, že jsem zemřel ve cti.

- Kde jsou náboje? - Kde jsou náboje?

Nic neřeknu. Nezradím naše staré přátelství.

Můžou mi třeba vrazit jehly pod nehty, pustit elektrický proud do spánku.

Nic neprozradím. Já jsem jeden z těch, kteří se svým katům smějou.

Já se vůbec nesměju. Jestli mi okamžitě nevrátíš peníze, tak tě zpráskám.

Co tvoje astma, artritida, tachykardie?

- Dobrá. Ale Raoul je zdravý jako řípa. - Jenže se bojí.

Ne že bych se bál, ale já šel do party, abych pomáhal, a ne se pral.

Rozhodně je líp rozloučit se v dobrém, ne?

Victore, já tě proklínám do třetího kolena!

- Co to zase je? - Otevřete to.

Můj osud je ve vašich rukách. Byla jste velmi šlechetná a já vás nechci zklamat.

Netřeba mi svítit lampou do očí nebo mě mučit, přiznám se.

Paní doktorko, račte laskavě vyslechnout mé doznání. Bude úplné.

- Já, podepsaný Victor Vauthier... - Uvažte to s chladnou hlavou.

Počkejte okamžik.

On je úplně namol. Victore, a co váš kufřík?

Velká láska žádá přece oběti a vzájemné ústupky.

Vy jste byl darebák a já maloměšťačka. Udělal jste první krok ke své nápravě.

Já udělám taky krok, ale opačným směrem.

Láska to žádá.

Až mě propustí z vězení, bude mi 50 a vám bude 30.

Počkáte na mě? Odoláte pokušení? Tělo je křehké.

Ale horší je to s penězi. Nebojím se ani tak pokušení jako inflace.

- My je nevrátíme? - Ne, kdepak.

Sám bych se to neodvážil navrhnout, ale pozor, až budeme investovat.

- Dneska snadno narazíte na podvodníka. - Uložíme všechno do sejfu.

Myslela jste někdy na to, co se dá dělat s miliardou? Já o tom přemýšlím dávno.

- Dá se postavit hráz dlouhá 200 metrů. - Kde? - U Mont Saint-Michel.

Když se hráz nepostaví, za 50 let ten hrad už nebude na ostrově.

Nemáte dva franky? Nemám drobné.

- Ne. Otevřel bych vám to špendlíkem. - Prosím vás, běžte mi rozměnit, ano?

Děkuju.

Představte si Mont Saint-Michel uprostřed lánů řepy. Ta hrůza!

Na to jsem nemyslela, to je zajímavý nápad. To napadlo vás?

Mě ne, Camilla. Prožil tam nešťastnou lásku, tak chce ostrov zachránit.

- Vy si s Camillem dobře rozumíte, že? - Jistě.

Známku na dopis, prosím vás. Diky.

Že se máte se mnou vyspat, aby mohli ukrást obraz, to byl nápad Camilla?

Jo, Camille má vždycky dobré nápady.

- Kam to posíláte? - Do své kanceláře k trestnímu soudu.

- Proč? - Kvůli Camillovým nápadům.

Totiž u mě, Victore, budou peníze v bezpečí.

U nás doma vždycky rozhoduje o penězích maminka,

a když tatínek nějaké potřebuje, tak si řekne.

Jsou spolu velmi šťastni a trvá to už 30 let.

- 30 let? - Dejte to do schránky, ano? - Jo.

30 let.

Máme hlad...!

- Půjde to takhle? - Znamenité. Zopakujeme to.

Položíš obraz na stůl a naprosto klidně...

- Nemáš se čeho bát. - Čeho bát, čeho bát...

Je to naprosto bezpečné až do chvíle, kdy ti navalí prachy,

protože potom musíš co nejrychleji zdrhnout.

Dokonce bys měl prchat moc hbitě.

To se ví, kdyby se náhodou střílelo, budu tě krýt.

Říkal jsi, že se nebude střílet.

Jdeš si přece pro 500 milionů.

Nejdete si tam pro 500 milionů, pane Heurteline, ale spíš pro 5 let vězení.

Co vy tady děláte? A co ty? Ty nejsi v base?

- Kde je kufr? - Jo, kufr.

Milý Camille, něco ti povím.

Ne že bych jí nadržoval, ty víš, že jsem si nikdy nekomplikoval práci city,

ale ani já bych na to nepřišel. Víš, kam schovala peníze?

- Nevím. - Do úschovny.

A co dál?

Máme hlad...!

Neobtěžujte se, máte přece v domě ženu. Dovolíš?

- Vidíte, jaká je? - Okamžik. Tak peníze jsou v úschovně.

Mám tomu rozumět tak, že moje peníze jsou v její schránce?

Správně. Peníze jsou v její schránce zamčené na klíč. Klíček je v obálce

a obálka je v mých rukách.

Je na Ostrově svatého Ludvika. Spojení přebírá bílý.

Tady bílý. Teď je na nábřeží.

- Začneme. - Shledáme se s nimi?

Paříž je v mých rukou. Mám všude své lidi.

Diky tomuto kufru s vysílačkou

budete nyní svědkem nerovného boje a také zkoušky moderních metod.

- Co je to zase? - Vezu něco pro pana ministra.

Myslím, že na vás čekají. Pojďme, jdeme.

Počkejte, já vám přinesu ten kufříček.

- Tak co je? - On ten kufr nechce, pane ministře.

Tak on nechce kufr? Na to bych se podíval.

Copak to má znamenat? Nechcete si vzít ten kufr?

Co bych s ním dělal? Dali mi 20 táců, abych to sem donesl.

Nejedná se o 20 táců, ale o 500 táců.

Vlastně o 500 milionů. To tady necháte kufr s 500 miliony?

Co je to, podfuk? Já radši zavolám poldy.

Já jsem polda. A vy budete tak laskav, vezmete si ten kufr

- a donesete ho tam, kam vám poručili. - Ne.

Paříž je obsazená. 4000 mužů. Kdo mi sem poslal takového troubu?

500 milionů, příteli.

- Řekněte mu i o těch druhých 500. - O kterých?

O těch prvních, co se měly vrátit. Začíná to vypadat špatně.

Nebylo by načase je zmáčknout?

To máte pravdu. Příteli, skončíme to. Už dost těch maškarád.

Tak vy jste se teď rozhodl, že se přestrojíte za taxikáře.

Ale vážně. To už přestává všechno. Dejte mi váš nos.

No tak. Ten nos.

Pane prefekte! Máte telefon.

- Haló? - Je tam pan prefekt? Předávám.

Tady Arsene de Boislambert. Já nejsem zprostředkovatel, já jsem přímo dárce.

Prostřední část triptychu už máte? Je úžasná, že?

Ale ten váš šofér nechce peníze.

Pane prefekte, přece se dá krásně žít s půlmiliardou

a něco mi říká, že kdybychom chtěli víc, můžeme přijít o všechno.

Rošťák.

Rošťák!

Zlodějka.

Směju se, když pomyslím na to, jak se budeš tvářit,

až ti jasně řeknu, že 500 milionů už 10 minut není v tvé schránce.

Nezlob se na mě, Victore,

ale jak se budeš tvářit ty, až ti zase něco jasně řeknu já?

Něco, co tě hrozně překvapí.

Peníze totiž nejsou ve schránce, ale jsou v mé bance.

- Nikdy jsem neviděl takovou špinavost. - Nemůžu tomu uvěřit.

- Vyfoukla naše prachy. - Vždycky dojedu na svou důvěřivost.

Osud se nám vysmívá. Jenom si vzpomeň.

Mont Saint-Michel, Antinéa, hřbitov našich snů.

Je zvláštní, že kdykoli chci být sama s Victorem, vy se mě pokusíte okrást.

- Nepřekrucuj skutečnost! - Nebudete stavět hráz za moje peníze!

Dej jí pár facek. Je to přece tvoje stará.

Než se začneme fackovat, něco vám řeknu.

Já myslela, že 500 milionů stačí pro víc lidí.

A jestli se vám to nelibí, pojedu utrácet vaši kořist do stínu palem

a vy se vrátíte ke svým kšeftíčkům.

Vždyť se můžeme dohodnout.

Podívej se na tu zříceninu. Objevila, jak chutná šampaňské.

A rovnou prima značku. Tu nejdražší.

Chápeš, kolik stojí každý lok?

A tamten starý suchar si zlepšuje svůj úder v golfu.

Jedna lekce stojí 10 tisíc a ještě má chuť k jídlu. Cpe se za dva.

Ale na nás šetři. Třikrát jsem jí říkal o peníze na sandály.

Nekoupí mi ani novou kravatu.

Horko, až se točí hlava.

- Jdu si lehnout, ty ne? - Hned přijdu.

Za chvíli na tebe bude pískat. Jak na psa.

- Victore! - Hned jsem tam.

Ze lva si udělala předložku k posteli. To je hnus!

Mladého lva můžete mít, starého ne.

Já se vypařím. Já mizím. Já tu končím!

Sbohem, Victore.

Sbohem, Victore.

Victore!

Už jdu, puso.

Taky jsi na mě mohl počkat.

Zatímco ta chátra hraje golf, písek obkličuje hrad i klášter.

Ta hráz by měla jít odsud a pokračovat obloukem...

Kam pokračovat? Už z toho nic nebude.

- Tu tvou blbost jsem zrovna prodal. - Komu?

Nevím. Nějakému, co šel kolem. Slušný chlápek.

Chce si to všechno odvézt na své panství. Má tam rybník. Přijde v pět.

- Snad by ses měl převléknout. - Do čeho?

Can't find what you're looking for?
Get subtitles in any language from opensubtitles.com, and translate them here.