Original subtitles

PŮVODNÍ KOMEDIÁLNÍ SPECIÁL NETFLIX

ŽIVĚ V LOS ANGELES (TECHNICKY VZATO V GLENDALE)

Dámy a pánové, Ronny Chieng!

Děkuju!

Díky!

Díky, to stačí!

Díky.

Už musíme začít!

Musíme to rozjet! Děkuju!

Díky, jste moc milí.

Děkuju.

Podle Netflixu ztrácíme diváky každou vteřinu, tak do toho. Díky.

Už klikají na křížek. Díky, že jste přišli.

Je pěkný být tady v Americe.

Co se děje v Americe v roce 2019?

Vrací se spalničky, co?

Vracíte spalničky.

Proč ne?

Proč ne? O kolik horší to může být?

Ještě vrátíme spalničky.

Každý rok je v Americe víc a víc hipsterů,

takže je čas sem vrátit drobný porce organických nemocí.

Kvůli těm idiotům, co jsou proti očkování.

Přečtou si něco na internetu, nechají si vymýt mozek

a přestanou očkovat děti.

Internet dělá z lidí hrozný blbce.

Kdo by čekal, že vědomosti světa nadělají z lidí pitomce?

Za padesát let se na internet budeme dívat stejně jako teď na kouření.

Bude to: „Páni, nemůžu uvěřit, že před 50 lety směly na internet těhotný.

Jak nás to napadlo?

Těhotný chodily na internet,

používali jsme internet před dětma

a pak jsme na něj pustili i ty děti.“

Za padesát let budeme mít venku zvláštní místa, kde se na internet smí.

Zóna internetu, patnáct metrů od vchodu.

Zákaz vnášení internetu do budovy.

Pasivní stupidita může zabíjet.

Jo!

Jo, jsme pitomci. Jo!

Já už nějakou dobu žiju v Americe, je to skvělý.

Je tu tolik věcí. Tolik věcí.

V Americe je všeho hodně.

Nevíte to, když jste tu vyrostli, ale když se přistěhujete odjinud,

tak jasně vidíte ten nadbytek. Je to neskutečný.

Tolik věcí.

A každý den nový věci.

Jako by pořád byly Vánoce.

Hypersmyčky, elektrický auta, SpaceX, robotický vysavače,

iPhony 8 a 10 najednou.

Amerika neumí čekat.

Přijde iPhone 8 a lidi: „Víte co? Srát na 8 a 9. 10, do toho.“

Vy prostě přeskakujete modely.

Tolik věcí. A je tu i dost jídla.

Spousty jídla.

Spousta jídla, spousta obsahu.

Bože, hromada obsahu. Hromada placenýho obsahu.

Tolik obrazovek.

Nejvíc obrazovek na hlavu na světě.

Každá noc v Americe je jako soutěž o to,

kolik obrazovek dostaneme mezi obličej a zeď.

To je iPhone, iPad,

notebook,

televize

a Apple Watch.

Hlavně dostat před obličej co nejvíc obrazovek za sebou.

Potřebuju obrazovku pod očima a další obrazovku nad očima.

Takže když koukám nahoru a dolů, neuteče mi vůbec nic

v epizodě Hry o trůny, která stála 30 milionů dolarů,

ale nepřišli jsme na to, jak upravit kontrast,

takže je celá ve tmě!

Tolik věcí.

Tolik...

Tolik obalů.

Bože, tyhle obaly v Americe.

Všechno má nejmíň tři.

Objednáte si jídlo a v každý restauraci vám dají 50 ubrousků.

Pak jich 80 vyhodíte.

V Americe vyhodíte víc ubrousků, než jste si vzali.

Porušujete zákony reality

tou vaší hojností.

Každá americká restaurace po vás doslova hází ubrouskama.

Sklenice vody, pět ubrousků.

A každej den Amazon Prime.

Denně si necháte něco poslat.

Nemusíte chodit ven.

V Americe nikdo nemusí z domu.

Země svobody a země, kde nemusíte vycházet ven.

Žádná věc není příliš triviální,

žádný množství příliš malý,

všechno vám doručí

až domů, jako byste byli císaři.

Cokoliv.

Cokoliv, co vás jen napadne,

když se se trochu napijete.

Cokoliv.

Chci jednu propisku.

Jednu, ne celou krabici. Chci jednu propisku.

Chci ji v krabici a zabalenou do plastu.

Přihoďte i pár ubrousků.

Do další, ještě větší krabice.

Přes celou Ameriku neustále lítá padesát milionů krabic.

Vzdušný prostor nad Amerikou je ztělesnění Amazonu Prime.

Balíčky tam do sebe narážejí

jako trosky satelitů.

Víc, víc Primu.

Nemůžeme se Primu nabažit.

Potřebujeme Prime. Tvrdší, rychlejší, silnější.

Rychlejší Prime. Prime Hned!

Prime Hned, doručení za dvě hodiny.

Prime Hned. Dejte mi to hned teď.

Když kliknu na „koupit“, dejte mi tu věc do ruky.

Hned.

V Americe na lagy nehrajeme.

Nulový lagy

mezi stisknutím tlačítka

a něžným vložením předmětu do ruky.

Abych ho mohl hned použít.

Doručení tentýž den?

Jak neamerický.

Tentýž den?

Hned.

Prime Hned.

Vloupejte se mi do domu

a strčte mi to objednaný jídlo do pusy.

A pomozte mi žvejkat.

Pak mi ho klackem nastrkejte do jícnu.

Pak mi vytáhněte výkaly ze zadnice. Hned.

Co vymyslíme teď?

Jako civilizace?

Jak pohodlnější ještě můžeme být?

O kolik míň energie spotřebujeme,

abysme dostali, co chceme?

Co takhle Prime Dřív?

Pošlete mi to dřív, než to budu chtít.

Je rok 2019, to se mám rozhodovat sám?

Než mi pošlete, co si koupím?

Použijte umělou inteligenci

jako náhradu za moji vlastní,

ať můžu v klidu žít.

Pošlete mi všechno, co chci, než to začnu chtít.

A použijte co nejvíc krabic.

Tolik obalů.

Ale jo, jsem rád, že jsem tady.

Proč sem lidi jezdí? Ne, počkejte.

Proč sem lidi jezdí? Proč sem přišli první přistěhovalci?

Je to tu nejlepší, ne?

Je to tu nejlepší.

Tohle je NBA.

Amerika je NBA.

Víte to? Žijete v NBA.

V Asii vidíme Ameriku jako NBA.

Do Ameriky odejde ten, kdo chce být nejlepší.

Za ostatníma lidma, co jsou ve svých oborech nejlepší.

Čínský název pro Ameriku je „mei guo“.

To se do angličtiny překládá jako „krásná země“.

To je čínský jméno pro Ameriku. Krásná země.

Takhle o Americe mluvíme.

Krásná země.

Byl jsi v Krásný zemi?

V Krásný zemi mají neomezený množství ubrousků.

Je jim to fuk, ani je nepoužívají.

Prostě je vezmou a vyhodí.

Je to Krásná země.

Čína je v čínštině „zhong guo“. To znamená „střední země“.

Takže to neznamená nic!

Tohle místo jsme pojmenovali líp než naše vlastní!

Je to Krásná země. Vydáme se do Krásný země.

Opustíme Střední zemi a půjdeme do Krásný země.

Všechno zahodíme a v Krásný zemi začneme znovu.

Pak sem konečně přijdete

a všichni všechno nenáviděj.

Verizon stojí za prd.

AT&T stojí za prd.

Bezpečnostní správa dopravy stojí za prd.

Kašleme na to, že se nás snaží udržet naživu.

Srát na to.

Metro v New Yorku stojí za prd.

Doprava v Los Angeles stojí za prd.

Sochy stojí za prd.

Stání stojí za prd.

Klečení stojí za prd.

Kongres stojí za prd.

Republikáni stojí za prd.

Demokrati stojí za prd.

Nezávislí stojí za prd.

Elon Musk stojí za prd.

Netflix...

Jo, Netflix je v pohodě.

Jedno se povedlo, Netflix je fajn.

Ale Netflix na iPadu stojí za prd!

Není to intuitivní rozhraní.

Nemůžu si stáhnout epizody k offline sledování,

pokud to není původní program,

takže se nemůžu dívat v letadle, když letím vzduchem jako Bůh.

Prime Dřív!

A všechny ty moderní alergie.

Každý tu chce být, ale pak si stěžuje.

Nedává to smysl.

Bylo skvělý cestovat po Americe.

Mám tu nejlepší práci. Platí mi, abych cestoval po Americe.

Snažím se vás rozesmát.

Poznávám skutečný lidi,

ne jenom ruský boty.

To je pecka, co?

Je velký privilegium vidět to celý.

Tuhle velkou zemi.

A myslím, že za hranicema

koukáme na Ameriku jako na monolit.

Amerika, Američani, jedna entita.

Ale kdo tu žije, ten ví, jak velká je to země.

Každý stát je jako jedinečný národ.

Má vlastní kuchyni, styl mluvy,

vlastní hodnoty, vlajky...

Proto je tu tolik neshod.

Tolik zemí se snaží spojit.

Je to znát, když tu začnete žít.

Poznáte rozdíly mezi různými typy Američanům

jejich energie.

Od východního pobřeží po západní. Je to zřejmý.

Američani z východního pobřeží jsou jak splašený.

Západní pobřeží? Všichni jsou klidnější.

No jo.

Jako by na východním pobřeží ještě pořád všichni bojovali s Brity.

Nikdy na to nezapomněli.

Každý den v New Yorku vidíte...

„Do hajzlu, já tady jdu!“

Jako genetický posttraumatický šok.

Ze hry Assassin's Creed.

Pak se přestěhují na západ a uklidní se.

A je to poznat z motta každýho státu.

Povaha obyvatel státu se dá poznat z jejich motta.

Motta z východního pobřeží jsou silný.

Vymýšleli je v žáru bitev.

Takže revoluce je navždycky zapsaná do genetickýho kódu těch lidí.

Z východu je třeba státní motto New Hampshiru.

„Žij svobodně, nebo zemři.“

To je hodně silný motto.

A když někdo žije v New Hampshiru,

jednou se musí začít ptát.

„Jak daleko to dotáhneme?

Protože já se teď tady na poště cítím trochu jako vězeň

a nevím, jestli bych se měl řídit naším mottem.“

A co státní motta Pensylvánie, nebo Massachusetts?

Další státy východního pobřeží, motta v latině.

„Svoboda mečem, jinak hlavu setnout.“

Jako název knížky ze série Hra o trůny.

Je to jen volný překlad.

A na západě jsou pak lidi klidnější.

Přestěhujete se na jihozápad do Tennessee

a tam máte státní motto:

„Zemědělství a obchod“.

Ve porovnání s „Žij svobodně, nebo zemři“

není „Zemědělství a obchod“ ani výzva k činu.

Ani tam není „Podporujeme zemědělství a obchod“.

V tom mottu není žádný sloveso.

Není tam žádný akční slovo.

To motto nemá směr, je to jen koncept.

Jako by dojeli do Tennessee a řekli: „Bože, to slunce je úžasný!

Jo, zemědělství a...

...obchod, jo. To půjde.

Ale ne dneska.“

A dál na jihozápad leží Texas.

A státní motto Texasu je...

Zná tady někdo státní motto Texasu? Nebudu se smát, když se spletete.

„Stát osamělé hvězdy“? Pěkný, ale špatně.

- Dál? - „Nešlapej po mně.“

„Nešlapej po mně“? Pěkný, ale špatně.

„Nezapomeň na Alamo“? Hrozný a špatně.

To vás má cizinec učit něco o vaší zemi? Tak jo.

Prezident nebude nadšený.

Jde o tu energii, ne?

Takže? „Do zbraně“? „Nesertte Texas“?

„Neštvěte Texas“?

„V Texasu je všechno větší“? „Postavte zeď“? „Srát na tvou mámu“?

Ne. Státní motto Texasu je:

„Přátelství“.

Takže státní motto Texasu

je pravý opak toho,

co si tom státu všichni myslí.

To je selhání oddělení styku s veřejností

ve státě Texas. Takhle to pokazit.

Každý si myslí, že to je „Naserte si“. Ne, „Přátelství“.

To je přesně opačná zpráva.

Tak v pohodě byli, když přišli do Texasu. „Přátelství!“

Pak Kalifornie.

Státní motto Kalifornie je „Heuréka!“

„Povedlo se! Jsme tak daleko od Britů, jak to jde.

Ať si trhnou.

Legalizujte trávu, točte filmy, dělejte si, co chcete!

Jděte vstříc svýmu osudu!“

A bylo fajn poznat různý druhy Američanů.

Vezměte si různý rasy, různý etnika, různý města, tolik různých lidí.

Ze všech Američanů, co jsem poznal, mají Afroameričani tu nejlepší rasu.

Jsou to největší frajeři.

Na co sáhnou, to jim jde snáz.

Sporty, věda, hudba, prezidenti. Že jo? Jsou ve všem lepší.

Mají bezva styl.

Černoši mají styl.

Ten styl se nedá popřít.

Černí mají styl.

To uznávají i rasisti.

Je to nepopiratelná pohoda.

Černí jsou tak v pohodě, že si přivlastní i rasistickou urážku.

Tak moc jsou v pohodě.

Žádná další minorita v Americe si nepřivlastnila urážku svojí rasy.

Nikdy nevidíte Číňany, jak říkají:

„Nazdar, žluťáci.

Kde jsou moji žluťáci?

Ať vás slyším, žluťáci.

Žluťáci.

Zůstaňte žlutý, kámoši.“

Zní to hrozně.

Je to jako nehty na tabuli. „Žluťáci.“

Myslím si, že Amerika je teď politicky rozdělená. Hodně se toho děje.

Ať vytáhnete jakýkoliv téma, skončíte u politiky.

A pak se dostanete k rase.

Občas to chce zapomenout na rasu

a bavit se jako obyčejný lidi.

A řeknu vám, že tahle země potřebuje víc Asiatů.

Není jich tady dost.

Není jich dost.

V tuhle chvíli je nás 5,6 % populace.

Musíme to číslo zvednout.

Potřebujeme tady víc Asiatů.

Řeknu vám proč.

My jsme jediný objektivní rozhodčí,

pokud jde o rasovou válku

mezi bílýma a černýma.

Protože vám na nás nezáleží

a nám nezáleží na nikom z vás.

Můžete nám věřit.

Když něco říkáme, nemá to žádný skrytý účel.

Řekneme pravdu, protože je nám to fuk.

Poslední dobou je v Americe hodně potyček.

Běloši volají policajty na černochy za neškodný chování,

třeba za grilování v parku.

Nebo vstup do vlastního domu.

Až se příště budete cítit dotčeně, nevolejte poldy,

zavolejte Asiaty.

Přijdeme a rozsoudíme jakoukoliv situaci.

Nezaujatě a bez předsudků.

Protože nás to nezajímá.

Když nás zavoláte do Starbucks, bude to:

„Ti dva černoši? Jen tu sedí a pijou kafe.

Vypij si lattéčko a zavři hubu.“

Jo.

Můžete nám věřit, nám je to fuk.

Naše kůže totiž není ve hře.

Doslova. NFL, NBA, naše kůže nikdy není ve hře.

Takže je nám u prdele,

kdo se kdy nechce postavit.

Nezajímá nás vaše analýza tabulky virtuálního fotbalu.

Jen chceme, aby všechno šlapalo.

Asiati v Americe chtějí, aby všechno šlapalo.

Nijak nás nerozptyluje showbyznys.

Chceme, aby všechno šlapalo, a jednáme přímo.

Můžete nám věřit,

že vám řekneme pravdu.

Jasný? Dobře.

Jsou to nepříjemný pravdy, ale pravdy.

Takže, běloši...

Poslouchejte.

„Bohemian Rhapsody“ stojí za prd.

Na tu písničku se nedá tancovat.

Přestaňte se sbíhat do kruhů a zpívat to na večírcích.

Jestli je to nutný, nechte si to do sprchy.

A nemyslím to nenávistně.

Je to jenom informace. Aby bylo jasno.

Naložte s ní podle sebe.

Ale funguje to oběma směry, jo?

Takže, černoši...

V kině děláte trochu randál.

Zase to nemyslím nenávistně, vůbec ne.

Jenom vám nabízím řešení.

Dáváme vám řešení.

Nic víc, nic míň.

Potřebujeme tu asijskýho prezidenta.

Chlapa, nebo ženskou.

Dejte do Bílýho domu Asiata

a za tejden máte vyřešeno.

Slibuju. Dejte nám osm dní a uvidíte výsledky.

Nás nic nezajímá, hlavně to musí šlapat.

Představte si využití moci Asiatů ve vládě.

Bože můj.

Asiati ve vládě vezmou seznam toho, co je špatně,

a jedno po druhým to začnou nezištně napravovat.

Je v tom čistá logika.

Vyřešíme to. „Žijte dlouho a blaze.“

„To je dobrý, to funguje, tohle ujde,

rozdělení sil je parádní,

tohle většinou funguje, dobrý,

fajn, to je v hajzlu, to taky,

životní prostředí v hajzlu, zdravotnictví...

Dělejte svojí práci!“ Všechny je profackujeme.

Každých devět měsíců v kongresu zavládne chaos.

Každý vyhrožuje shutdownem vlády.

Vládní shutdown?

Když jsou u moci Asiati, nic takovýho neexistuje.

My kvůli ničemu nezastavujeme.

My fungujeme i o Vánocích, rozumíte?

My přes svátky pracujeme.

Když jsou v Americe tři ráno a vy máte hlad, kam půjdete?

Do Čínský čtvrti, přesně tak.

Je to tam levný, výborný a pořád otevřený.

Nechcete v takový zemi žít?

My nikdy nezastavujeme.

Díkuvzdání pro mě nic neznamená.

Máte tušení, jak bezvýznamný

pro mě je koncept Díkuvzdání?

Kašlu na krocana, je suchej.

Radši napravím zdravotnictví, než se cpát krocanem.

Chcete takový vedení?

Volte Asiaty, když bude příležitost.

My pracujeme, vy se najezte.

A jako Asiati ty hlasy dostaneme.

Oni nás chtějí, jen to musíme dát do kupy.

Mají nás rádi.

Židi pro nás budou hlasovat,

protože jsme jediný, kdo jim přes Vánoce uvaří.

Naše kuchyně jim chutná.

Italové a Řekové nám dají hlas,

protože sdílíme kulturu rodinných jídel

a taky bijeme svoje děti.

Víme, co potřebujete,

abyste člověka vychovali.

Černoši... I Černoši nám dají hlas,

protože nejsme bílí, že jo?

Neříkám, že je to automatický, jenom říkám, že je to možnost...

Udělají to kvůli barvě, ale je toho víc.

To se vám snažím říct.

Samozřejmě si ty hlasy musíme zasloužit,

ale máme alespoň nějakou výhodu.

To je...

Lationameričani a Indové nám dají hlas.

Jo, protože...

Nevím, třeba proto, že vaříme rýži.

Nemůžu vědět všechno.

Ale něčím je zaujmeme.

A taky bijeme svoje děti.

To mlácení dětí je věc, která sjednocuje

většinu všech ras do jedný pěsti, co tříská děti.

A bylo by inspirativní mít prvního asijskýho prezidenta.

Inspirativní poselství asijským dětem po celý Americe.

S takovým prezidentem můžete oslovit jakýkoliv asijský dítě v Americe a říct:

„Poslyš, kamaráde,

nemusíš být...

...jenom neurochirurg.

Můžeš se dostat ještě výš!

Neexistuje žádnej „bambusovej strop“.

Tak zavři hubu a makej, ty malej zmetku.“

Musíte to říct důrazně.

Je to zvláštní stereotyp,

který spojují s naším etnikem.

Ne? Ten stereotyp, že Asiati chtějí mít z dětí doktory.

Je divný mít na rase takový stereotyp.

Je to dobrý? Je to špatný?

Mně to přišlo dobrý, ale lidi se tomu smějou.

Že jo?

Asiati chtějí mít z děti doktory. Jenže ona je to pravda.

Moji rodiče to měli úplně stejně.

Chtěli z nás mít doktory, byli posedlí.

Měli jsme být doktoři.

A taky je to zákeřný,

protože když Asiati chtějí mít z dětí doktory,

pomoc lidem je až na konci toho žebříčku důvodů.

Pokud se vůbec dostane na žebříček důvodů,

proč studovat medicínu.

Pomoc lidem je jenom nešťastný průvodní jev toho,

že je z vás profesionální lékař.

Na začátku tomu ani nevěří.

Říkají: „Co? Musíš pomáhat lidem?

Tak jo, pusť se do toho.

Ale nenech se tím nijak rozptylovat,

tady jde o prachy a prestiž.“

Peníze a prestiž.

Protože když imigrant první generace

udělá z dětí doktory, je to nejrychlejší způsob,

jak si hned vybudovat jméno.

Okamžitá důvěryhodnost, úcta a peníze.

Hned ten příběh klanu otočíte.

Začali jsme na dně a teď jsme doktoři!

A je to divný, protože asijští rodiče jsou ti poslední,

kdo by vůbec k doktorovi šel.

Tihle pitomci nikdy nejdou k doktoru.

Celý život z toho šílí.

Mám nepůjde k doktoru ani za nic.

Mohla by být prostřelená šípem

a zkusí ho vytáhnout jako Rambo.

A já řeknu: „Půjdeme k doktoru, mami.“

A máma řekne: „Ne. Doktoři z lidí jen tahají peníze.“

Vy se zeptáte: „Tak proč mají být tvoje děti doktoři?“

„Přece proto, aby obírali lidi o peníze!

A když tomu nerozumíš,

nikdy z tebe doktor nebude.“

Číňani milují peníze.

Zbožňujeme je.

Číňani prostě milujou prachy.

Rappeři, že mají rádi peníze?

My peníze milujeme

víc než kdokoliv.

Milujeme peníze. Rádi je vyděláváme, utrácíme,

rozdáváme, dostáváme, vyhazujeme je do vzduchu.

Číňani mají tak rádi peníze,

že máme boha peněz.

Mezi bohy čínskýho taoismu je jeden, co se stará o peníze.

Chai Shen Yeh. Modlíme se k němu,

abysme měli víc peněz!

Každý den. „Hele, bože peněz,

dej nám víc peněz.“

A on nám je dá.

Je to vrtošivý bůh. Inflace ho nezajímá.

Nechápe základní principy makroekonomiky.

Prostě po vás hází zlatý pruty,

když v pravou chvíli poprosíte. „Tady máš. Zapal pár vonných tyčinek.“

I během Novýho čínskýho roku...

Čínský nový rok je pro Číňany největší svátek...

Když se během toho svátku vidíme,

tak se pozdravíme: „Gong xi fa cai.“

Nebo „Gong hei fat choy“ v kantonštině.

Určitě už jste to někdy slyšeli. „Gong xi fa cai.“

To znamená: „Doufám, že zbohatneš!“

To není „šťastný Nový rok“.

Chápete, že používaná fráze během oslav Čínskýho novýho roku

není „šťastný Nový rok“,

ale „doufám, že zbohatneš“?

Doufám, že budeš bohatší než všichni ti pitomci.

Snad budeš zazobanej. A doufám, že doufáš, že já taky zbohatnu.

Budeme oba doufat a společně zbohatneme.

Asiati neumějí vyprávět.

Když v Americe mluvím o bohu peněz,

koukáte na mě jako na scientologa. On existuje.

Existuje, zapalte tyčinky.

Něco vyděláte.

Já se do Ameriky přestěhoval v září 2015.

Myslel jsem, že jsem dorazil právě včas

na ten poslední kousek Obamovy Ameriky.

Napadlo mě, že přiletím na poslední kousek Obamovy vlády,

v tý nový, zlatý éře Ameriky,

ale místo toho jsem akorát stihnul Ameriku Donalda Trumpa.

To je jako koupit lístek na Beyoncé a vidět místo ní Donalda Trumpa.

A vy čekáte „All the single ladies“,

ale dočkáte se chytání ženských za rozkrok.

Svobodná, vdaná, to je fuk.

Přistěhoval jsem se přímo do New Yorku.

Další splněný sen. Žít v New Yorku jako stand-up komik.

New York je jako Mekka. Zvládnete i deset vystoupení za noc.

Moje vzory jsou z New Yorku.

Je tam ta kreativní energie.

Já za život žil v několika městech.

V Johor Bahru v Malajsii,

potom v Singapuru

a v australským Melbourne.

New York je jediný město, kde jsem žil, kde lidi bojují s metrem...

...a vyhrávají.

V každým jiným městě, když se dveře vagonu začnou zavírat,

znamená to, že vlak odjel.

Máte držet huby a počkat si na další.

V New Yorku ne.

V New Yorku mezi dveře strčíte kousek papíru,

stačí i milimetr místa,

a máte šanci.

Už je to samozřejmost. Lidi jdou k zavřeným dveřím,

takhle do nich praští,

přímo do tý černý gumy, a je to jako tlačítko k otevření.

Každý prostě praští... „Tenhle vlak neodjede, dokud nenastoupím.

Kde mám lístek? Tady, hele.“

Můj první týden v New Yorku

jsem byl v přeplněným metru,

bylo narvaný až ke dveřím.

Jsem ve vagonu, nacpanej na dveře,

který se přede mnou začaly zavírat.

A jak se zavíraly,

přišel k nim jeden chlápek a nacpal mezi mě prsty.

Přímo do dveří. Vůbec se nebál o žádný svoje údy.

Jeho potřeba nastoupit

překonala jeho potřebu něco uchopit.

Zřejmě v hlavě zvážil klady a zápory

a řekl si: „Tohle se stejně přeceňuje.

Kdo tohle potřebuje?

K čemu je mi tohle gesto?

Když nastoupím, všechno bude fajn.“

Udělá si mezeru a začne bojovat.

A pere se s tím vlakem osm vteřin.

Dostal se do patový situace.

Teď rozhodne porota.

On se nehne, vlak se nehne, nikdo se nehne.

Po osmi vteřinách je utahanej, začíná mu docházet dech.

Tak narve do těch dveří hlavu.

Jako zarážku.

Znovu se pořádně chytí,

na druhý kolo natře ruce křídou.

A já tam stojím přímo proti tý jeho mastný hlavě.

A říkám: „No tak, vzdej to.

Jsem tu novej. Nevím, jestli ti mám pomoct,

nebo by nás oba zatkli.

Neznám etiketu pro tuhle situaci.

Ale vím, že za tři minuty jede další.

Tak linka na Manhattanu jezdí.

Když to vzdáš, všichni se dostaneme do cíle rychleji.“

A on? „Ne, jedu tímhle!

Tohle je poslední vlak!“

A bojoval s tím vlakem

asi tak čtyři další vteřiny.

A vyhrál!

Vyhrál, vlaku došly síly.

Řekl si: „Tak jo, zasloužil sis to.

Takový chvaty jsem nezažil. Ještě někdo sem chce vběhnout?

Já ostatně nikam nespěchám.“

A to je problém Ameriky.

Moc občanský svobody.

Je tady moc svobody.

S tou Listinou práv jste to přepískli.

To by v Malajsii neprošlo.

Když v Malajsii strčíte ruku do dveří, zavřou se a vlak vás táhne za sebou.

Jasný?

Systém vás srazí na kolena.

Až vás ten vlak přejede,

na řadě bude vaše rodina.

Vy krvácíte na kolejích,

dveře se otevřou a my překročíme vaše tělo.

„To ti patří, debile.“

V Americe ne.

V Americe jeden člověk

dokáže zastavit celou linku.

Protože každej může něco změnit.

Jo.

Život v Americe je super.

A New York je skvělý město, ale když se na to podíváte objektivně,

tak je barbarský, co?

Když ho porovnáte třeba s jakýmkoliv městem v Japonsku.

Byl jste někdo v Japonsku?

Jo, Japonsko...

Japonsko je úžasný. Je to budoucnost.

V Japonsku jsou všichni slušný, přátelský, je to zdvořilá společnost.

V Japonsku prakticky využívají nejpokročilejší technologie.

Mají tam záchody, co vám umejou zadek.

Víte to? Přináším novinky z Orientu!

V Japonsku mají záchody, co vám umejou zadek do čista.

A mají je už desítky let.

To není žebříček „To nejlepší z 2015“ na BuzzFeedu.

Tohle zavedli už v 70. letech.

Každej je má. To je základ.

V restauraci, doma, v hotelu... Každej je má a fungujou.

Taky jsem nevěřil.

Když jsem ho viděl prvně, říkám si: „Tohle nemůže fungovat.“

A jak jsem se splet.

Teplý a silný proud vody,

vždycky přímo na cíl.

Proč se pokaždý trefí?

Nikdy nemine.

Jako když Steph Curry hází na koš.

Pokaždý se trefí. Jak?

Jako by každý záchod v Japonsku měl kameru a chlápka, co míří.

Ten samej, co vám v hotelu nosí kufry.

A...

Lidi na Západě to nevědí,

ale Číňani a Japonci se na sebe zlobí už od druhý světový války.

Protože ve druhý světový Japonsko Číně hodně ublížilo.

Znásilňování, mučení a tak. V celý jihovýchodní Asii. Thajsko, Malajsie,

Singapur, Filipíny, Vietnam, Indonésie. Na Západě se to neví,

protože Číňani žádnej Schindlerův seznam nemají.

Nikdo na Západě o tom nenatočil bezva film, takže se to neví.

Jestli to nevíte, tak se nezlobím.

Proč byste to věděli? Není to váš příběh.

Stalo se to na druhý straně Zeměkoule.

Já se nezlobím.

Jenom vám říkám, co se stalo.

Kdybyste vyrostli v Singapuru, jako já, nenechají vás zapomenout.

To je Singapur. „Nikdy nezapomeň, že to udělali. Nezapomínej na to.“

Každej rok vyjde novej dokument, co popisuje všechny zrůdnosti

z japonský okupace jihovýchodní Asie. „Nezapomeňte, že to udělali!“

A teď jste ze Singapuru a Malajsie, tohle máte v hlavě,

a poprvý navštívíte Japonsko.

A celej život vám to cpali do hlavy.

Jenže v Japonsku jsou všichni slušní, přátelští a mají Sailor Moon.

A záchody, co vám umejou zadek.

Tak si prostě říkáte,

jak došli od znásilňování, mučení a experimentů na lidech

k Pokémonům

během jedný generace?

Tím chci říct,

že když dáme ISIS pár desetiletí,

třeba vymyslí lék na rakovinu. Nikdy nevíte.

Nevíte, co budoucnost přinese.

Třeba teď mají tu horší část historie.

To se tolik nelíbilo, ani se nedivím.

Ale tohle je komedie, ne TED Talk.

Tak se uklidněte.

Máte tak stažený zadky, že by je japonskej záchod neumyl.

Jak jsem říkal, žil jsem v Austrálii. Tam jsem začal dělat komedii.

V Austrálii se mi líbilo.

Moje žena je Australanka a já ji mám moc rád.

Miluju ji tak moc, že jsem si ji vzal třikrát.

Správně, třikrát jsem si vzal tu samou ženskou.

Proč? Když máte asijský rodiče, musíte se oženit

v každý zemi, kde máte příbuzný.

Protože Asiati se rádi chlubí.

Každý rodič se chlubí,

rozhodně netvrdím, že ne.

Ale rodiče z Asie se taky chlubí

a dělají to pomocí svateb.

Asijský svatby pro poválečnou generaci.

Asijská poválečná generace přišla s původním Instagramem.

Tak zvládli všechno sledovat.

Sbírali lajky, měli návaly dopaminu.

Komentovali... „Hubená. Tlustá. Proč nejsi vdaná?

Proč nemáš dítě? Nefungujou ti koule?“

Řeknou vám do očí věci, co by nenapsal nikdo na internetu.

Museli jsme se vzít třikrát. Poprvý v Melbourne v Austrálii,

protože odtamtud je moje žena.

Pak v Kuala Lumpur v Malajsii,

přestože nejsem z Kuala Lumpur, ale koho zajímá, co chce ženich?

Najdeme nejbližší místo v Malajsii, který každý vysloví

a kam lítá přímá linka.

Pak jsme se vzali v New Yorku kvůli zelený kartě, takže...

Tři romantický svatby

z těch správnejch důvodů.

Řetězová migrace. A...

Něco vám řeknu.

Chvilku budu mluvit od srdce.

I když si nic jinýho neodnesete,

teď mě poslouchejte.

Mluvím z osobní zkušenosti.

Máloco v životě vám udělá takovou radost,

jako organizovat tři svatby naráz.

Je to taková zábava a je to tak snadný.

Vřele to doporučuju.

Je to taková zábava, že až zorganizujete ty tři svatby,

měli byste se hned zabít.

Protože už nikdy nezažijete takovou radost,

jako když organizujete tři svatby naráz.

Větší radost zažijete jen tehdy,

když ty tři svatby organizujete z co největší možný vzdálenosti.

Protože zjistíte,

že zábava na grafu exponenciálně roste,

čím dál jsou ty svatby od vaší fyzický polohy.

Zábavný a levný.

První svatba v Melbourne v Austrálii... Rozesílám svatební pozvánky.

A rozhodně se nedržím zpátky.

Všechno vyvedený ve zlatě,

ozdobný písmo, hologramy. Dvacet dolarů za pozvánku.

Bylo by levnější ty pozvánky napsat na bankovky.

Kdybysme je napsali na bankovky a k jídlu podávali hotovost, tak ušetříme.

Tak je rozesílám

a moje žena mi povídá:

„Musíš dozadu napsat svojí e-mailovou adresu,

aby ti kamarádi mohli poslat svoje dietní omezení.“

Stravovací požadavky bílejch lidí.

Do hajzlu.

Nic takovýho.

Na Čínský svatby v Malajsii nikdo takový požadavky nemá.

Prostě všichni přijdou, najedí se,

pár lidí umře a jede se domů.

Rasa tím akorát zesílí.

Neupravujeme jídla pro slabý geny.

Tisíce let na čínských svatbách umírají lidi a nikdo si nestěžuje.

Nikdo nepíše špatný recenze na Yelp,

že umřel na čínský svatbě.

„Jaká tragédie.“

Všichni to bereme jako možnost.

Protože život je riskantní.

Tak jsem čekal obvyklý, rozumný požadavky na jídlo.

Alergie na lepek, vegan, alergie na korýše, na buráky...

Prostě rozumně.

Proboha, co nám ty lidi poslali?

To byly tabulky plný

genetickejch selhání.

Jedna po druhý,

každá horší než ta před ní.

„Promiň, Ronny,

já nemůžu jíst fíky.“

„Promiň, Ronny, nemůžu červenou papriku.

Zelená je dobrá, ale červená mi barví pusu červeně.“

„Promiň, Ronny, nemůžu smažený česnek.

Bude v tom smažený česnek?

Musím vybírat smažený česnek z čínskýho zelí?“

„Promiň, Ronny, nemůžu jíst salát.

To san choy bau má být balený v salátu, tak to nemůžu jíst.“

A to psal jeden člověk.

Stravovací omezení jsou vážnej problém.

Mluvím o zdravotním problému.

Když to sníte, tak umřete.

Nemáte mi říkat, jaká textura jídla vám nejede.

Ti zmetci se snaží měnit menu.

Ale svatbu jsem si skvěle užil, byla úžasná.

Miluju svou ženu.

Moje žena říká, že mám problém s tónem.

Všechno prý zní sarkasticky, nebo naštvaně.

Podle ní.

Tak poslouchejte slova, ne můj tón.

„Měl jsem skvělou svatbu, hned bych ji zopakoval.“

„Tři mi nestačily.“

„Máš skvělý přátele.“

Svou ženu miluju, ale svatba ze mě udělala horšího člověka.

Než jsem se oženil, snažil jsem se kvůli sexu.

Teď už se nesnažím.

Zajímá mě jenom názor a dobro mojí ženy.

Nic víc.

Jsou mi fuk ti ostatní...

...idioti na internetu.

Když přijdou za ženou kamarádi a řeknou: „Čau Ronny,“ tak jdu pryč.

Když přátelé mojí ženy mluví na mě,

nenajdu v sobě ani to minimum,

co společnost vyžaduje pro společenskou interakci.

„Čau, Ronny, jak se máš?“ Tak to ne, jdu do hajzlu.

Když totiž přátelé mojí ženy zjistí, že dělám komedii,

následuje ta nejhorší konverzace

v celý historii lidstva.

A stává se to pokaždý znovu.

Pokaždý je to stejný. „Čau, Ronny.

Páni, děláš komedii? No páni.

Kdy máš další představení?“

„Dělám tak pět až šest vystoupení každou noc v New Yorku.

Takže to další je dneska, nebo zítra,

podle toho, v kolik hodin se mě ptáš.“

„Páni, to je bezva. Kdy máš velký představení?“

„Nedělám rozdíl mezi velkýma a malýma. Dávám do toho vždycky všechno,

takže velký představení mám dneska, nebo zítra, jak už jsem říkal.“

„To je fakt super.

Dáš mi vědět, až budeš zase vystupovat?“

„Jak jsem říkal,

mám minimálně šest představení za noc,

každou noc v New Yorku.

Tak ti těžko můžu dát vědět,

kdy mám další.

Takový oznámení by nikomu nepomohlo,

takže vážně ne, nejde to.

Nedám ti vědět.“

„Tak jo, vystupuješ příští sobotu?

Mám volno, tak jestli vystupuješ,

můžu přijít a podívat se.“

„Nezařídím ti červenej koberec, kdykoliv půjdu do práce!

Buď přijď, nebo ne!

Mám to na Twitteru a na webu, zjisti si to sám! Jako všichni!“

Takže...

Prostě se tomu snažím vyhnout.

To je nejhorší možná realita.

A já už jsem na rozhovory tušitel.

Odhalím konverzační zločin, než se stane.

Ležím ve vaně s mlíkem a vidím tu dřevěnou kuličku.

A jako Tom Cruise tu realitu zastavím,

než odhalí svůj plnej, debilní potenciál.

Utnu ji na začátku, takže když přijdou ženy přátelé

a řeknou: „Ronny, ty děláš komedii? Kdy máš další představení?“

Tak odpovím:

„Ne, to je dobrý.“

A moje žena řekne: „Ne, to je dobrý?

To není odpověď,

když se kamarádi zeptají, kdy vystupuješ.“

„Dobře, promiň. Dáš mi vteřinku?

Co mám říct? Tak co jim mám říct?

Protože kdykoliv se to řeší,

nikam to nevede, tak co mám říct?“

„Řekni, že neděláš komedii. Je to snazší.“

„Fajn. Až se mě zase zeptají,

tak řeknu, že nedělám komedii. Nedělám nic, jsem k ničemu.

Celej den sedím na prdeli a píšu recenze.“

Takže dělám na problémech s tónem.

Už asi pět až šest let.

Je to nekonečná bitva.

Bitva mezi mou ženou a mým tónem.

Já jsem neutrální pozorovatel.

A na obou stranách vidím dobro.

Takže nevím.

Oženil jsem se v devět ráno v Melbourne v Austrálii.

To byla...

V australským Melbourne byl čajový obřad.

To je nejvíc tradiční, ranní část čínský svatby.

Přijdou rodiny, pijeme čaj a tak dále.

Jen tak to neskončí, ale tohle je začátek.

Pak je večeře a další kraviny.

Ale začíná to v devět ráno čajovým obřadem.

Rezervoval jsem si let z New Yorku

na pátek v deset večer.

A s časovým rozdílem a dýlkou letu

jsem měl být v Melbourne právě čas na svojí svatbu.

Bylo to těsný.

Ne proto, že bych chtěl,

ale musel jsem makat, abych zaplatil za tři svatby.

To si nemůžu vzít volno.

Musím makat, naskočit na letadlo a stihnout svatbu.

Protože to není zadarmo.

Moje žena nesnáší, když to říkám, tak to vždycky opakuju.

Musím makat, vydělat, naskočit na letadlo a stihnout svatbu.

Takže v pátek ve tři odpoledne

my volá žena. Jsem v kanceláři The Daily Show,

ona mi volá a říká:

„Proč nejsi na cestě na letiště?“

V tu chvíli je v Austrálii

a volá, když jsou na Manhattanu tři hodiny odpoledne.

„Proč nejsi na cestě na letiště?“

A já říkám: „Co bych dělal ve tři odpoledne na letišti,

když letím v deset večer?“

A moje žena začne brečet.

A řekne: „Protože neletíš v deset,

ale v šest večer, ty blbečku.“

Udělal jsem chybičku.

Myslel jsem, že v deset večer odlítám z letiště v New Yorku.

Jenže jsem letěl v šest večer z New Yorku.

Ve tři jsem byl na Manhattanu v kanceláři The Daily Show.

Abych stihl odletět, musel bych jít domů,

zabalit si,

probojovat se páteční zácpou

a dostat se na letiště včas, abych stihnul let za tři hodiny

na vlastní svatbu.

Těžký úkol, ale víte co? Já si věřím.

Takže...

Moje žena brečí: „Jak mi tohle můžeš udělat?“

Zavěsím a hodím telefon do zdi.

Protože nemám čas na negativní energii!

Jasný

Správně.

Musíme vyřešit problém.

Bude spousta času obviňovat ty, co jsou zodpovědný

za tohle fiasko.

Ale teď se soustředíme na pozitivní energii a řešení.

Díky.

Zavěsím, hodím telefon do zdi a běžím domů.

To je 15 minut sprintem.

Za 15 minut jsem doma, za pět mám sbaleno.

A vím to proto, že jak jsem doběhl domů,

řekl jsem: „Alexo, stopni pět minut.“

A Alexa: „Mám ti taky koupit hodinky?“

„Kup, co chceš, teď na to nemám čas.“

„Dobře, tak já to hned koupím.“

A pak hned někdo přišel a já říkám: „Vypadni z mýho domu!“

Vzal jsem kufr, kam jsem dal oblek, jedno tričko a ponožku,

protože oslava bude šílená,

zapnul jsem kufr a běžel dolů.

Dostal jsem se s kufrem na ulici a přišlo kritický rozhodnutí.

Pojedu taxíkem, nebo metrem?

Podle Google map by to taxíku trvalo hodinu a půl

a metrem to bude 59 minut.

Tak říkám: „Fajn, pojedu metrem.

Nemůžu si vzít taxíka,

viset v zácpě a zmeškat let. Pojedu metrem, tak budu pořád v pohybu.

A když mi to uletí, najdu si novou ženu.“

Takže...

Vzal jsem kufr

a seběhnul jsem s ním do metra.

Běžím po schodech do metra.

Jsem na nástupišti a přímo před sebou vidím vlak.

A dveře se přede mnou začínají zavírat.

A já si říkám: „Vím, co musím udělat!“

A snažím se strčit hlavu do dveří.

Nestihnu to, nedosáhnu na ně.

Ani rukou nedosáhnu, jsou moc daleko.

Tak oslovím vlakový bohy.

Říkám: „Vezměte si jako oběť mou ruku.

Za tohle mi to stojí.“ Ale nedosáhnu.

A ty dveře se zavírají.

A stojí u nich černoch.

Vidí, jak dělám tohle.

Podívá se mi do očí.

A strčí do těch dveří nohu.

A dveře do něj celou dobu mlátí,

ale jemu je to fuk, protože je černej.

Podívá se na mě a dělá:

„Tak dělej, nastup.“

Drží mi je otevřený,

tak vezmu kufr a naskočím.

A říkám: „Bože, díky. Moc vám děkuju.

Vy ani nevíte, co jste teď udělal. Zachránil jste mi svatbu, moje manželství.

Zachránil jste mi život.“

A je to černoch, takže je hrozně pohodovej.

A říká: „Ale to nic.“

A já: „Ne, vy to nechápete.“

A snažím se mu to celý vysvětlit.

Ukazuju mu SMSku.

A asi jsem ho vyděsil.

„Na to seru,“ řekne a odejde do dalšího vagonu.

A mně dochází, že v tom vlaku vypadám jako úchyl.

Protože se potím, držím kufr,

nemám na sobě kalhoty a děkuju.

„Děkuju mockrát. Díky!

Všem vám děkuju! Nemáte někdo nějaký drobný?

Nemáte drobný? I troška pomůže.“

A než bych se mu snažil děkovat,

což fakt působilo ujetě,

tak jsem si ho vyfotil, když se nedíval.

Že až budu mít dost sledujících na Instagramu,

tak tu fotku nasdílím s popiskem: „Neznáte ho?

Ten chlap mi zachránil svatbu!“

A někdy na něj koukám, když je mi smutno.

A bez problémů jsem se dostal na letiště.

Stačilo 59 minut včetně letištního vlaku.

A sice to byl mezinárodní let, ale první část byla místní.

Z New Yorku do LA a pak do Melbourne.

A když je to domácí let,

stačí dorazit hodinu předem.

Takže jsem na let v šest dorazil v 16:55.

Před pátou je to dobrý.

Já tam byl v 16:55, vezmu kufr,

odbavím a říkám: „Stihnul jsem to?“

A oni: „Ano, stihnul.“ Tak říkám: „Proboha, díky!“

Nevěřil jsem tomu.

V 17:15 už popíjím šampus.

„Já jsem génius.“

Žena mi volá a pořád brečí, že se to vůbec stalo.

Tak říkám: „Klid, jsem tady.

Už čekám na letadlo, všechno bude dobrý.“

„Ale to nemění nic na tom, že jsi ten čas zapomněl

a všechno jsi riskoval...“

Tak zavěsím a hodím telefon do zdi.

Protože tohle nebyl čas na lítost

Náš vztah si prošel těžkou výzvou.

Bude dost času na obviňování těch,

co jsou zodpovědný za tohle fiasko,

ale teď se chci soustředit na současnost a slavit úspěchy postupně. Díky.

Tak zavěsím a hodím telefon do zdi.

V 17:15 si popíjím šampus.

A v 17:30 ohlásí na můj let čtyřhodinový zpoždění.

Takže než jsem doletěl do LA,

uletěl mi spoj do Austrálie. A já zmeškal čajový obřad.

Tu nejtradičnější část čínský svatby.

Příbuzní byli naštvaní.

Tchán s tchyní, rodiče, i moje žena byla naštvaná.

Naše manželství nezačalo zrovna klidně.

Pořád to všem vynahrazuju.

Celýmu rodičovstvu.

Ale o to nejde. Jde o to,

že ten černoch v metru

strčil nohu do dveří

a držel je otevřený.

Jako každej Američan, co má právo

kvůli jednomu člověku zdržet celou linku,

ale udělal to pro někoho jinýho!

A o tom je Krásná země!

Využíváme svou svobodu k pomoci druhým,

kteří tolik svobody nemají.

My nemáme, co máte tady.

Byli jste bezva, děkuju vám.

Tak zase někdy, díky.

Děkuju!

NA PAMÁTKU TÁTY