Original subtitles

21. června 1941

Pozor!

Vlevo-bok!

Víte, cestou jsme viděli z okna opravdové čápy...

Plužnikov nikdy v životě

nezažil tolik příjemných překvapení

jako v posledních třech týdnech.

Lenočko, je to určitě Brest?

Přečtěte si to támhle, soudruhu Plužnikove.

Pokud to dokážete.

Přišel rozkaz, aby byl on,

Nikolaj Petrovič Plužnikov,

povýšen do vojenské hodnosti poručíka.

A také dostal krátkou dovolenou

a navštívil svou matku v Moskvě.

A teď...

dorazil na místo další služby...

do Brestské pevnosti.

Zbláznili jste se?! Hej!

To jsme si nedomluvili, proč si ho bereme s sebou.

Je to drahé zrcadlo.

Měl jsem zůstat ve Varšavě.

Mámu odvezli do ghetta. Chytili ji přímo na ulici.

S kozou to nejde, víš? Nemůžeš!

Není to pytlík čaje, ani kobyla. Je na vodítku.

Jsi hluchý nebo co, dědo?

Soustřeďte se poblíž velitelského okna.

Takže do pevnosti?

Rovně po Kaštanové a jsi tam.

Takže my necháme ženy a děti sedět na zemi

a on je jediný za stolem?

Ano, no a? Neptej se, je to cizinec.

To je taky člověk.

Viděl jste to, poručíku?

To je Němec?

Němec, kdo jiný?

Nebýt toho příkazu nenechat se vyprovokovat,

tak mu ten úšklebek setřu raz dva!

Pojďte sem!

Jen pojďte!

Tak jo, jdeme odsud.

Jak se jmenuješ?

Nikolaj.

Takže jmenovci. Máš kuřivo?

Já nekouřím.

Počkej chvíli!

Hned jsem zpátky.

Krasavice!

Dělejte společnost dvěma mladým a velmi pohledným velitelům Rudé armády.

Děkuji, ale máme moc naspěch.

No to se podívejme.

Říkali, že se jim nelíbíš.

- Cože? - Dělám si srandu.

Hele, tady někde je restaurace "Renesance".

Dáme si pořádnou večeři, co?

Nemůžu.

Dneska se musím hlásit.

No dobře, zvládneš to, je čas.

Říká se, že tam mají světového houslistu. "Černé oči" hraje jako Bůh!

Koljo, no tak, nebuď hnilka.

Jak pojedeme?

Vezmeme si drožku?

Drožku?

Mám lepší nápad.

Hej, chuligáni!

- Slezte! - Promiňte!

Děkujeme!

Přivítejte prosím pány důstojníky.

Proč nás nazval pány důstojníky?

To je tady zvykem.

Prosím, následujte mě.

- Prosím. - Děkuji.

Dívenko! Mohu...

Pojďme se napít na setkání.

Díky, já nepiju.

Máš pravdu...

Pánové důstojníci, můžeme k vám?

- Povolení k připojení? - Pijete vodku?

- No jasně. - Posaďte se.

Pojďme se seznámit.

Nikolaj Sobolev. Sumské protiletadlové dělostřelectvo!

- Igor Malyšev. - Plužnikov, také Nikolaj.

Přišel na vojenský odvod, ale zasekl se.

Budeme muset počkat do pondělí.

Že Němci přijdou do Varšavy,

bylo jasné každému člověku,

kdo nebyl úplný idiot.

Co se děje, Koljo?

Probírají se zvěsti o Němcích.

Jaké zvěsti.

Pohraničníci tvrdí, že nad Bugem každou noc řvou motory.

Tanky, tahače.

Mám takový hlad!

Pojďme se napít na setkání.

Minulý týden přišel arcibiskup z druhé strany.

Prý se Němci připravují na válku.

- Ale TASS oficiálně prohlásil... - Ticho, Koljo, ticho.

TASS je v Moskvě a tady je Brest.

Ne, lidi, něco se rozhodně chystá.

- Ale co, to je otázka. - No nic, bude i odpověď.

Odpověď na jakoukoliv otázku, soudruzi poručíci!

Poslouchal jste velmi dobře,

soudruhu ruský veliteli.

Děkuji vám.

Kouříš?

No dobře.

Opravdu míříš do pevnosti?

Nedoporučuji to.

Je tam tma a je to daleko.

Pojď se mnou do náborové kanceláře. Přespíš tam a ráno půjdeš.

Dnes jsem měl dorazit k jednotce.

Teď už je úplná tma.

Může to být sabotáž?

Poručíku, sám v noci s kufrem přes město, určitě?

Určitě.

- Hlavně dojít do rána. - Šéf je šéf.

- Dolů po Kaštanové, poručíku! - Děkuji!

Třeba se ještě uvidíme!

A možná si pak dáme skleničku, co, Plužnikove?!

Na zdraví.

Brest se pomalu nořil do nejkratší noci roku.

A Kolja se v myšlenkách bezděčně vrátil

k rozhovoru u sousedního stolu,

kde si šeptali o tom, co se děje ve městě.

O podivných nočních zvucích,

o porušování hranic německými piloty, o sabotérech.

Kolja tyhle zvěsti opravdu neměl rád.

Věřil, že je třeba být na pozoru před provokacemi.

A zrovna teď...

za ním jel podezřelý kočár.

Co když ho někdo sledoval?

Speciálně vyčleněný z jejich poručnické trojice.

Ještě jednou zdravím, soudruhu ruský veliteli.

Do pevnosti? Posaďte se, taky tam jedu.

Děkuji, půjdu sám.

Kufr je těžký a cesta je dlouhá.

Když chce člověk jít pěšky, ať si jde.

Jdeme, strýčku!

Promoknete, sedněte si.

Zrovna jsem přijel

a moje neteř Mirročka je právě na cestě do pevnosti.

Drahoušku, seznam se se soudruhem rudým velitelem.

Poručík Plužnikov...

- Jeď! - Nikolaj.

Zdravím.

Mirročka pracuje v pevnosti jako kuchařka už rok.

V jídelně pro velitele.

Má talent.

Opravdový talent.

Bude z ní úžasná hostitelka.

Naše Mirročka.

Mimochodem, odkud jste k nám přišel?

Z Moskvy.

V sále jste poslouchal velmi dobře. Děkuji vám.

Sbohem, soudruhu ruský veliteli.

- Děkuji za svezení. - Hodně štěstí, soudruhu poručíku.

Mirro, dcero, přijď k nám zítra.

Dobře.

- Sbohem. - Jeď!

No!

Stůjte! Propustku.

Počkejte. Vteřinku.

K zemi! K zemi, střílím!

K zemi, střílím!

- Já jsem náš. - Na zem, hned!

- Je to studené. - Tady!

Jsem poručík Plužnikov.

Držel se za pouzdro, seržante.

Já jsem poručík Plužnikov!

Vstaňte!

Jsem váš. Váš!

- Odevzdejte zbraň. - Nemám zbraň! Ne!

Nemám. Právě jsem dorazil.

Proč saháš na pouzdro, když jsi náš?

Chtěl jsem ho zapnout!

A on hned: "Stůj, budu střílet"!

Strážný udělal správnou věc.

Tady.

Hřbitovní hlídač byl před týdnem pobodán.

Takhle tady žijem.

- Jedete na ostrov, že? - Ano.

- Najdete cestu? - Já ho dovedu.

K pevnosti vede jen jedna cesta.

Ahoj, Mirročko.

- Máš službu? - Ano, mám.

Tak vezmi sebou poručíka.

Jen ho...

trochu vyčisti, jinak se kluci v kasárnách uchechtají.

Provedu, vyčistit poručíka!

Ticho.

Nikde ani noha.

Je taky noc.

Teď už skoro všichni odešli do tábora.

Jaké je ubytování?

Jsou velitelé zajištěni, víte to?

Hodně lidí si pronajímá.

Máte rodinu?

Ne.

Jednoduše...

kvůli službě.

Co se říká o válce v Moskvě?

Jaké válce?

Všichni říkají, že brzy bude válka.

- Lidé skupují sůl a zápalky. - Víte, jak se tomu říká?

Říká se tomu provokativní rozhovor.

Především máme s Německem pakt o neútočení.

Za druhé...

Pakt o neútočení...

Kolju velmi překvapilo, když ho dívka odvedla někam do sklepa.

Neuvědomil si, jak rozsáhlé jsou sklepení

této pro něj dosud neznámé pevnosti.

Nebojte se!

Já se nebojím. Kam jdeme?

Pozor na hlavu!

Očistím vás.

Pojďte dál.

Co to je, jídelna?

To je skladiště.

Zdravím.

Zdravím, teto Chrisťo.

Zdravím.

Teď vám jdu vyprat špinavou uniformu.

Děkuji.

Zdravím vás.

Zdravím, Stěpane Matvejiči.

Čiperný ptáček je tady.

Přivedl jsem vám hosta.

Jaký pluk, soudruhu veliteli?

Jsem poručík Plužnikov, právě jsem dorazil, nejsem na seznamu.

Tak se posaďte ke stolu. Dáme si čaj.

Posaďte se.

Vezměte si chleba.

Ne, ne, děkuji. Musím jít k pluku.

Vše bude.

Služba vám neuteče.

Teto Chrisťo, neteče žádná voda.

I světla ve městě zhasla.

Musela to být nehoda.

Je to možné.

Ještě že tu máme vlastní rozvodnu.

Už sis ulovila velitele?

Teto Chrisťo.

22. června 1941

Odkud jste?

Z Moskvy.

Z Moskvy?

Páni.

Tak jak tam je?

Co přesně?

No, obecně.

Normálně.

- Chce se mi spát. - Spát?

Spát budeš u mámy.

Pojď, dopij čaj a jdeme, máme hodně práce.

To je bouřka?

Muniční sklad explodoval!

Je válka, soudruzi, válka!

Mami!

Počkejte, poručíku! Kam jdete?!

Musím k pluku!

Tiše!

Němci!

- Kolik jich je? - Ticho!

Kondakov byl zabit,

nejdřív jsme běželi,

pak rovnou spadl.

Jsem poručík Nikolaj Plužnikov.

- Kam jste utíkali? - Pro munici.

Já s Kondakovem

jsme byli posláni do muničního skladu.

Zabilo ho to.

Víš, kde je to skladiště?

Kondakov to věděl.

Miloval sladkosti, máslové.

Byl nenasytný, hotový Otesánek.

Kondakove.

Na můj rozkaz se rozběhneme k našim.

Připraven?

Připraven.

Pojďme.

Stát!

Naši! Naši!

Nestřílejte, naši!

K zemi!

Staršina?!

Kde je staršina?!

Tam!

Je mrtvý!

Už zase běží!

Opatrně, pojďme do kasemat!

- Kryjte se! - To jsou kluci z 84.

Ne! To jsou muzikanti!

Běžte k nám!

- Dělejte! - Dělejte sem!

- Hej, kam! - Skoč, skoč!

Kryj se! Kryj se!

Dělej!

Němci vpravo!

Palte!

Pozor, chlapi!

Dělej! Dělej!

Z vrchu! Z vrchu!

Munice! Kde je munice?

Tam, zeptej se na ni ve sklepě.

Musíme doplnit zásobníky!

Docházejí nám zásobníky!

Blízko klubu! Poblíž klubu jsou Němci!

Kryjte mě, bratři!

Ústup do kasáren!

Vydrž, prosím, vydrž!

Já vím, že to bolí. Vydrž!

Kde je munice?!

Munice došla! Jen prázdné bedny!

Pomoz mi!

Co je tam nahoře? Přijdou brzy naši lidé z města?

Už jdou. Měli by přijít. Držte!

Vojáku...

Vojáku, kde je sklad, nevíš? Potřebujeme munici.

Slyšíš?

Rvi se zubama, ale rvi se!

Naši!

Naši!

Naši! Nestřílejte!

Synci, pět minut, abyste si sehnali zbraně.

Pak jdeme do útoku!

Kdo zůstane, je dezertér!

- Úkol je jasný? - Ano!

Ti, kteří nemají pušky, se vyzbrojí lopatami, kameny.

Jaký pluk, soudruhu poručíku.

Nejsem v seznamu.

- Byl jsem na cestě. - Nějaké doklady, zbraně?

Tady. Jen bez munice.

Vezměte si okna na levé straně kostela.

Deset mužů k poručíkovi. Vy ostatní pojďte za mnou.

My jdeme zprava, dělejte.

Můžete na bok, soudruhu seržante?

Dej mi napít.

Jak se jmenuješ?

Pryžňuk je moje příjmení.

Já bych chtěl granát. Nebo radši dva.

Všichni se ozbrojte.

Kdo co najde. Hlavně ať je to rychle.

Splňte příkaz!

Provedu!

Proč se zdržuje?

Uklidni se.

Vpřed! Za vlast!

Hurá!

Vpřed!

Dělej!

Vpřed!

No tak, bratři!

Grišo, za tebou!

Vstávej, poručíku!

Vojáci!

Odveďte odsud raněné.

Jste naživu, soudruhu poručíku?

Podřízl jsem mu žílu.

Přeřízl jsem mu žílu jako jalovici.

Na krku má takové místo.

- Moje zbraň... - Najdeme ji.

Nikdo mě nedostal. Jsem hbitý.

Dostal jsi ho?

- Vidím, že vy taky. - Napijte se.

Vojáci to vzali mrtvému Němci.

Vodka...

Poručíku, budete muset zůstat tady.

Kostel je klíčem k obraně citadely.

Sbírejte zbraně od mrtvých, pošlu kulomet.

A vodu.

Pošlete prosím vodu.

To nemůžu slíbit.

V pevnosti není žádná voda.

Němci odřízli přívod vody.

Soudruhu vojáku,

posbírejte všechny čutory a osobně je předejte poručíkovi.

- Provedu, posbírat čutory. - Naberte vodu.

Kulomety potřebují vodu a na břeh se nedostanete.

A oblékněte se.

Bojovat v trenkách není moc pohodlné.

Provedu, obléct se.

Vezmeme si raněné.

Převezměte velení, poručíku.

Jaké máte příjmení?

Já jsem Salnikov.

Salnikov Petr.

U nás je celá vesnice Salniků.

Zachránil jste mi život.

Nahlásím vás velícímu důstojníkovi.

Kolik mužů ještě zbývá?

Tucet nezraněných.

Dva zranění.

Nech to být.

Ke kulometu.

Dej mi to.

Já umřu...

Zemřu...

Budu pohřben...

A nikdo se to nedozví...

kde je hrob.

Pamatujte si mou adresu, poručíku.

Gomel,

ulice Karla Marxe, 112, byt 9.

Vladimír Děniščik.

A já jsem ze Smolenska.

Z okolí Duchovščiny.

A já z okolí Krasnojarsku.

Z vesnice Gorjačij Ključ.

- Naši mají zpoždění. - Kdo?

Armáda.

Tady je naše armáda.

Možná prorazí v noci.

Nebo aspoň do rána.

Jestli tu do rána nebudou, měli bychom odejít.

Kostel je past na myši.

Je nás málo.

Obklíčí nás a my je neodrazíme.

Nebyl žádný rozkaz k odchodu.

Je to jasné?

Jasné.

Trochu vody, soudruhu poručíku.

Dovolte mi se dostat do Bugi. Nebo do Muchovcova.

Potřebujeme vodu.

Přineste čutory.

Vylijte vodku.

Provedu!

Tak skončil první den jeho války

a on nevěděl a ani nemohl vědět,

kolik jich ještě přijde.

A vojáci, kteří spali vedle něj a měli službu u vchodu,

nevěděli

a nemohli vědět, kolik dní

každému z nich zbývá.

Žili jeden život,

ale každý z nich

měl jinou smrt.

Nálet!

Němci vylézají ze sklepa!

Utíkejte! Utíkejte!

Nálet! Nálet!

Takže Němci převzali klub?

Asi se tam schovávali ve sklepích.

Proč jste včera neprohledali sklepy?

Moje chyba.

Ne, ne, poručíku.

Není to jen vina,

je to zločin.

Jsem povinen tě hned zastřelit,

ale mám málo nábojů.

Já se vykoupím.

Německé velení navrhuje ukončení nesmyslného odporu.

Pevnost je obklíčena.

Rudá armáda je poražena!

Udatní němečtí vojáci útočí na Minsk.

Váš nesmyslný odpor ztratil veškerý taktický smysl.

Dáváme vám hodinu na rozmyšlenou.

Pokud odmítnete,

budete zničeni!

Pevnost bude srovnána se zemí!

Víťo.

- Dojdi pro vodu. - Provedu.

Dovolte, soudruhu veliteli. Přinesu vodu.

- Kolik je třeba. - Odstupte, poručíku.

Za hodinu začnou Němci ostřelovat.

Vlezte do klubu a vyžeňte je.

Za každou cenu!

Proveďte.

- Seržante! - Zde!

- Přineste bedny. - Provedu!

Vojáci, pojďte za mnou.

Kde je Děnyščik?

Neviděls ho?

Nevím.

Musel zůstat v klubu...

Zbývají dvě minuty na rozmyšlenou!

Pak zaútočíme za minutu.

Bez střelby.

Tiše...

a náhle.

To je teď...

naše hlavní zbraň.

Vpřed.

K zemi! Ustupte od oken! Připravte se ke střelbě!

Dělej, dělej!

Děniševe, žiješ!

Dělej, poručíku!

Útočí! Palte!

Rusové útočí! Palte!

Vpřed!

Za vlast!

Do útoku!

Poručíku, pozor!

Voloďo!

Voloďo!

Voloďo!

Doktora!

Vydrž!

- Vydrž! - Bolí to!

Co mám dělat?

Pusť mě.

- Rozepni si opasek. - Voloďo!

Vydrž, příteli, vydrž, vydrž!

Podeber ho.

Podeber ho!

- Na bok s ním! - Vydrž, příteli.

- Bolí mě to! - Na bok!

Vydrž! Vydrž, Voloďo!

Zatlač!

Zatlač!

- Vydrž, vydrž. - Bude to v pořádku.

8. DEN VÁLKY

Zřetelně si pamatoval jen první tři dny obrany,

pak se mu dny a noci slily v řetězec výpadů,

bombardování, útoků, ostřelování, bloudění v podzemí.

Zuřivé boje s nepřítelem a krátké, mdlobám podobné okamžiky zapomnění.

A neustálá,

vysilující,

nikdy nepřestávající...

žízeň.

A co ty?

Už jsem měl.

- Dej mi napít! - V noci přinesu.

Teď nezvedej hlavu.

Neotravujte kvůli doušku, chlapi.

Byl to jeden doušek, není o co se dělit.

Jak je tam...

nahoře?

Držíme se.

Máme munici.

A dnes ráno přiletěli naši jestřábi.

Bylo jich devět!

Udělali nad námi tři kruhy.

To znamená, že o nás vědí.

Oni to vědí!

Vydrž...

za nás, bratře, vydrž!

Řekneš jim:

"Chlapci zemřeli..."

"bez ostudy..."

Koljo.

Ty...

ty mě odsud dostaneš. Já...

já chci vidět slunce.

Pořád se tu bombarduje.

Ty...

ty mi to dlužíš, Koljo.

Ty kulky letěly na tebe, poručíku.

Na tebe. Tohle je tvoje olovo.

Já to zvládnu.

Mám pocit, že to zvládnu.

Je Salnikov naživu?

Naživu.

Má štěstí.

A pořád ještě nosí vodu?

Pořád chodí.

A teď... jemně.

Teď...

to je ono...

Všichni jsme dostali rozkaz odejít.

V malých skupinkách lesem.

Jdi se Salnikovem.

Hned ti přinesu kabát.

Není třeba!

Běž odsud, Koljo.

A už sem nechoď.

Soudruhu poručíku,

zbývají nám už jen tři zásobníky.

Němci jsou parchanti.

Teď nemají při útoku čutory.

Poslouchejte můj rozkaz!

Všichni na svá místa!

Provedu.

- Salnikove! - Zde!

Salnikove, pamatuješ si na ten první den?

Já myslel, že si běžíš pro náboje.

Do nějakého skladu.

Kondakov to skladiště znal.

Půjdeme ho hledat?

Za světla?

V noci ho nenajdeme.

Do ďáblových zubů, do vlčí tlamy?

Jako Děnyščik?

Dal bych si vody.

Kudy?

Myslím, že je to tudy.

Pojďme.

Stát!

Stát!

Běžte nahoru!

Nahoru!

Rychle!

Rychle!

Uteč, poručíku.

Utíkej, poručíku! Utíkej!

Stát!

Tancuj, Ivane!

Nech ho tančit. Ještě jednou!

Evansi, ne, ne. Kámo, už to mám.

Bille, vyfoť ho. No tak, Heinrichu, další fotku.

A je pryč!

Všichni pryč!

Pij.

Synku, pij.

Kde to jsem?

Nepoznáváte mě, soudruhu poručíku?

Cestovali jsme do pevnosti společně.

Kočárem. Na kontrolním stanovišti jste upadl.

Já jsem Mirra, pamatujete?

Vyběhl jste ven,

když začalo bombardování.

A my jsme to nestihli.

Průchod to zavalilo.

Od té doby tu sedíme.

Sedíte...

Čistí...

Nakrmení, celí.

Tam jsou vaši bratři.

Vaši kamarádi tam leží mrtví.

Já vás zastřelím!

Zastřelím vás!

Za zbabělost.

Za zradu! Jménem...

Nedělej z nás bastardy!

Nejsme tu z vlastní vůle.

Uklidni se.

Synku, uklidni se.

Odpočiň si, synku.

Odpočiň.

Potřebuju nějakou munici...

Jdeme, soudruhu poručíku.

Něco ti ukážu.

Zásobníky,

kotouče,

kulomety...

Vytáhněte vše nahoru k průrvě ve stropě.

Jakmile se setmí, přeneseme to do klubu.

Ještě jedna věc.

Kulomety potřebují vodu.

Voda je.

Vykopali jsme studnu.

Máme všechno připravené, zavel poručíku.

Takže tak.

Teď míříme ke klubu.

Spojíme se tam s klukama a společně vyrazíme z pevnosti.

A my?

Vy...

Zítra odpoledne půjdete nahoru s bílým praporem a vzdáte se.

Do zajetí?

To je zatraceně dobrý nápad. Do zajetí!

To ještě dořešíme, soudruhu poručíku. Vy budete...

Mám příkaz z velení.

Všechny ženy a děti opustí pevnost.

A Mirra?

Přemýšlels o ní? Kdo by ji chtěl v zajetí?

Se suchou nohou na dřevěném klacku.

Ta dívka je Židovka

a ještě mrzák.

Určitě ji zabijí.

Neopovažuj se to říkat!

To je jejich slovo.

To je jejich fašistické slovo.

Není to samozřejmě dobré slovo,

ale není to o slově.

Fedorčuk má pravdu, nemůže do zajetí.

Dobře, zůstanete.

Odejdete, až stáhnou své vojáky z pevnosti.

Nebo až se naši vrátí.

Pomodleme se na cestu.

Tiše. Dělej!

Sem! K zemi!

K zemi! Nestřílej!

Pusťte mě! Pusťte mě!

S úžasnou jasností

teď viděl všechny ty, kteří zemřeli jeho vinou.

Voloďka Děniščik,

který ho v bitvě přikryl svou hrudí.

Salnikov,

který ho třikrát zachránil před smrtí.

Těm, kterým slíbil munici a nepřinesli ji včas.

Dosud byl naživu jen proto, že za něj někdo umíral.

To je zákon války.

Poručíku,

měl bys něco sníst.

- Třetí den hladovění, slyšíš? - Zbytečně ztrácíš čas.

Náš poručík se urazil.

Musíme se rozhodnout, co dělat dál, staršino.

Je rozhodnuto.

Počkáme.

Počkáme?

Počkat na co?

Na smrt?

Na zimu? Na Němce? Na co čekat, ptám se vás!

Počkáme si na Rudou armádu.

Tady je, vaše Rudá armáda.

Leží tam bez rozumu. To je ono!

Poražená.

Rozumíš? Poražená, ty hlupáku!

Dobře, pro dnešek to stačí.

Jdeme spát.

Koljo!

Ne, Koljo.

Nedělej to.

Ne, Koljo.

Nedělej to.

Tiše!

Mirro!

Zastřel mě, Koljo.

I tak zemřu, Koljo.

Ty jsi Rudá armáda.

Moje Rudá armáda.

Nemůžeš mě opustit, Koljo.

Tiše, tiše, tiše.

Bolí to...

12. DEN VÁLKY

Hlášení.

Hlásit co?

Kde jsou naši? Kde je nepřítel?

Je známo, kde jsou naši.

Tam dole.

Němci jsou nahoře a naši dole.

- Co přesně? - To nevíme.

Proč?

Nebyl žádný průzkum.

Jaký průzkum, kde?

Kolik tam zůstalo našich? Němci jsou všude.

Máme cestu ven.

Kdo ji stanovil?

Ptám se, kdo stanovil cestu ven?

Já jsem ji stanovil, a co?

Nechápu to.

Co jste nepochopil, poručíku?

Zase to nechápu.

Štábní seržant Fedorčuk.

Za hodinu mi ohlaste, že cesta nahoru je volná.

Rozumíte mi, soudruhu štábní seržante?

Vykonejte rozkaz!

Tohle je Terespolská brána, tohle je 333. střelecká, tohle je klub.

- Co chceš? - Soudruh Fedorčuk chybí.

Nemám žádné zbraně!

Vzdám se!

Vzdávám se!

Bacha, Němci!

Nestřílejte!

Jsem neozbrojený!

Nicht schissen!

Jsem neozbrojený!

- Pušku. - Proč?

Pušku, hned!

Jde s bílým kapesníkem.

- Musel ho ukrást tetě Christě. - Soudruhu poručíku!

Nestřílejte!

Volkove!

Volkove!

Volkove!

Volkove!

22. DEN VÁLKY

Pevnost ještě žila,

stále se ozývaly občasné výstřely

někde u vnějších hradeb.

S nikým z obránců nebylo možné navázat kontakt.

Přeživší se stáhli do hlubšího podzemí.

Plužnikov se však nevzdával naděje.

Poručíku,

vydávají se vyznamenání.

Vyznamenání na bojišti.

Asi za kostel.

Bastardi.

Poručíku!

Jdeme!

Staršino!

Nůž!

Nůž... nůž...

To nic není.

Jen maso, cítím to. Kosti jsou neporušené.

- Mirro, dones... - Takže se díra zahojí.

Proč se na mě tak díváš, Stěpane Matvejiči?

Jen by mě zajímalo,

kam se poděl...

ten poručík,

kterého jsem viděl před třemi týdny.

Ten poručík už tady není.

Byl zabit,

v první bitvě.

Každé ráno ve stejnou dobu Němci vcházeli do pevnosti Terespolskou branou

a večer ji stále stejně spořádaně opouštěli,

zanechávajíce posílené stráže.

Už se jim nechtělo útočit.

Něco se na nich změnilo.

Ale co?

To Plužnikov nemohl vědět.

O nepříteli bylo třeba vědět všechno.

Nebylo třeba domněnek, spekulací, ale odpovědí.

Komm! Běž!

Pojď sem.

Komm!

Co to říká?

Mirro, přelož to.

- Říká, že není voják. - Jak není voják?

Co dělá v pevnosti?

Je ze strážní služby, mobilizovaný v dubnu.

On říká, že v pevnosti jsou skuteční vojáci.

Pyrotechnici, kulometčíci, plamenometčíci.

Jsou povoláni, když zahlédnou Rusy.

Je ve strážní službě, nikdy nikoho nezastřelil.

- Co s ním uděláme? - Nemůžeme ho nechat jít.

Zná cestu k nám.

Komm!

Běž, jdi!

Běž!

Kinder! Kinder!

Myslíš na své děti. A co naše děti?!

Mirro.

Co to děláš?

- Okamžitě toho nech! - Mohu vám pomoci, teto Chrisťo?

Vrať mi to, říkám.

Ne.

Ticho!

Teto Chrysťo!

Vyspi se.

Co se chystáte vyhodit do vzduchu, Stěpane Matvejiči?

Sedni si.

Jde o tohle...

Mám infekci, Nikolaji.

Tak dokud mám ještě sílu,

chci se tam dostat.

Umřít s parádou.

- Stěpane Matvejiči... - Dost, poručíku.

Teď jsou nejdůležitější moje rozkazy.

A toto je můj poslední rozkaz pro tebe.

Zachraň tu dívku.

A ty přežij.

Přežij...

Navzdory jim, přežij!

Za nás všechny.

A teď běž.

Promluvíme si později.

Odpočiň si, poručíku.

Ráno mi můžeš pomoci.

Plužnikov si uvědomil,

že v mysli Stěpana Matvejeviče je už o všem rozhodnuto.

Rozhodnuto vědomě, bez pochybností a váhání.

Ale stejně se chystal staršinu zastavit.

Té noci se Plužnikov snažil zůstat vzhůru.

Za každou cenu.

Zůstat vzhůru.

Koljo!

Koljo, co se stalo?

Staršina je pryč.

Promiň.

54. DEN VÁLKY

Viděla jsi někdy čápy?

Ano.

Já je neviděl.

Prý jsou celí bílí.

Za to jsi viděl Moskvu.

Šťastlivec.

I ty uvidíš.

Uvidím Moskvu?

Děláš si srandu?

Uvidíš ji hned jak skončí válka.

Zvu tě na návštěvu.

Přijedeš?

Přijedu.

Ukážeš mi Rudé náměstí?

Rudé náměstí

a Kreml

a mauzoleum.

A metro.

Víš, co je to metro?

Metro.

No, to je...

To je takový...

To je taková železniční stanice, jenže pod zemí.

A to nejsou parní vlaky,

ale elektrické, umíš si to představit?

Taky je tam eskalátor.

- Víš, co je to eskalátor? - Ne.

To je... to je něco jako samohybné schodiště, víš?

Když jdeš do metra, musíš sjet dolů.

Musíš nastoupit na eskalátor a ten tě tam odveze.

A pak tě zavedeme k nejlepšímu doktorovi na světě.

Profesorovi, takovému starému, s plnovousem.

A on tě vyléčí.

A až tě vyléčí, půjdeme...

tančit.

Do Gorkého parku kultury.

Valčík!

Raz-dva-tři, raz-dva-tři...

Raz-dva-tři, raz-dva-tři.

Chceš jít do Gorkého parku?

Nechci.

Proč ne?

Protože válka skončí a ty na mě zapomeneš.

Kdo potřebuje trapnou malou chromou holku,

která je navíc Židovka?

- Mirro. - Já sama!

Nahažte ty mrtvoly do kráteru!

Co jsi zamrzl?!

Nahažte ty mrtvoly do kráteru!

Prižňuk.

Do práce!

No tak, do práce!

Líné prase!

Dělej!

Hni se a pracuj!

Začni už makat!

Prižňuk je moje příjmení...

Jsem ze Smolenska...

A já jsem z okolí Krasnojarsku...

Děniščik...

Já jsem Salnikov...

Stůj!

Mirro, neboj se.

To jsme my.

Seznam se s hosty.

Nebagatov?

Tolja Nebogatov!

Živý!

Zdechlý, Mirro.

Uzený, sušený a vyschlý.

Vítám tě.

Posaď se, ať tě nakrmím.

Jaké máte plány, poručíku?

Máme v plánu proniknout do Bělověžské brány.

Dávno bychom vyrazili, ale nemáme munici.

Máme munici, lidi.

Takže si zařveme společně.

Cože,

ona jde s námi?

Samozřejmě.

Vždyť je chromá.

No a?

Chtěl jsem ji dovézt k prvním domům.

K první kulce ji dovedeš, poručíku. Kde jsou domy, tam jsou Němci.

Ať se dostane ven sama.

Posuďte sám, poručíku.

Do těch domů se nedostaneš.

Tam to nezvládneš, jasné?

Za vnějším obvodem je pole.

Je to dva kilometry plazení.

Dokáže se plazit?

- S chromou nohou. - Zkusili jsme to.

Všude hlídky, všude stráže.

Ve dne v noci.

Pevnost je stále spoutaná.

- Dodnes je náš bratr stále... - Ticho!

- Velíš? - Já nevelím, já rozkazuji.

Jako nadřízený důstojník rozkazuji.

Udělat průzkum.

Najít cestu do města.

A pak se zamyslíme nad vlastní kůží.

Na co kurva potřebujete toho mrzáka, poručíku?

Kdyby ta buchta za to stála, tak to chápu.

A tohle...

Ruce na stůl!

Polož ruce na stůl!

A teď...

se dejte pomalu ven.

Nechápu, co jsi zač.

- Hlupák nebo praštěný člověk? - Řekl jsem ven!

Dej nám munici, poručíku.

Dnes v noci budeme z pevnosti pryč.

Dej nám ji.

Dej, nebo bez toho umřeme!

Děkuji.

Až na to, že jsi hlupák.

Poručíku.

Koljo.

Už odešli.

Dal jsem jim munici.

Chtějí dneska v noci vyrazit z pevnosti.

Němci něco chystají.

Je nebezpečné zůstat.

Zítra prozkoumám cestu a dostanu tě do města.

A ty?

Vrátím se sám.

Vždyť tě zabijou!

Možná.

Ale ty odejdeš a o tom bez debat.

Já zůstávám.

Nemůžeš zůstat, to víš sama.

- Můžu, a jak můžu! - Mirro!

Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych mohla milovat.

Řekneš, že jsem hloupá, nebojím se, mám čas se zamilovat.

Je to naše chyba, že čas...

Nikdy mě nikdo nepolíbil.

Není ti zima?

Ne.

Stěpan Matvejič, řekl, že jsi zamrzl.

Jak "zamrzl"?

Říkal, že...

muži ve válce zamrznou.

A pak je může zahřát jen žena.

To jsem nevěděla, že jsem žena a můžu někoho taky zahřát.

Zahřála jsem tě, aspoň trochu?

Bojím se, že se roztavím.

Čemu se směješ?

Ne.

Ne, vážně.

Bojím se, že se vedle tebe roztavím.

Kolik je hodin?

Ještě je velmi brzy.

Pospi si a já ti zazpívám ukolébavku.

66. DEN VÁLKY

On by nevystřelil.

Uvědomil si, že je to moc daleko.

Tím nesmyslným výstřelem by se jen prozradil.

Plužnikov netušil, že teď vidí na dálku

zmenšenou drobnou postavu muže,

na jehož osobní rozkaz byla vypálena první salva

právě na tuto pevnost dvaadvacátého června ve čtyři hodiny

a patnáct minut místního času.

Nevěděl, že před sebou vidí

vůdce Německa Adolfa Hitlera

a vévodu italských fašistů Benita Mussoliniho.

A kdyby to věděl,

tak by ho zastřelil,

ať se děje co se děje.

135. DEN VÁLKY

Žádné zdržování, jedna za druhou.

No tak, nezastavujeme!

Stát!

Tak, ženské!

První čtyři řady na této hromadě.

Běžte!

Další tři řady jsou na této hromadě.

Zbytek se rozprostře vpravo, vlevo.

Tak se rozdělte!

Do práce, ženské!

Pospěšte si! Pospěšte si!

Pospěšte si, ženské, pospěšte si!

- Co to děláš? - Tam jsou naši.

Co stojíš? Rychle!

Pojď sem!

- Co? - Podívej se, co tam je.

Jo.

Tak, co jste se zastavili?

Proč nepracujete?

Vstávej!

Vstávej!

Do práce, hned!

Němci musí ty ženy přivážet z města.

Určitě to nejsou zajatci.

Slyšel jsem je mluvit.

A jídlo mají domácí.

Nezdá se, že bys byla spokojená.

Na, vem si moje.

Ne, ne, ne, děkuji.

Sněz si to sám.

Už tě vidím, jak pořád zvracíš. Ber.

Ty jsi tak hloupý.

Mirro...

Co je to s tebou?

Musíme se rozloučit.

Cože,

rozloučit?

Jak rozloučit?

Proč? Jak?

Můj nejdražší.

Můj muži.

Můj jediný.

Jsi nemocná?

Dostalas strach?

Čekáme malého.

Vidíš,

jsem normální ženská.

Nejspíš je to štěstí.

Dokonce je to nejspíš obrovské štěstí.

Malý se musí narodit, Kolenko, musí se narodit.

A tady...

Cítím, jak mu každou minutou ubývají síly.

Žádné protahování!

"Všechno bude v pořádku"

"a v dámách vytáhnou pěšáci."

"A bude hluk a šum a budou se počítat peníze."

"A ve čtvrtek bude padat déšť."

Vstávej!

Musím se dostat ven a vychovávat našeho syna.

Po válce si tě určitě najdu.

Slyšíš mě?

Vy ostatní doprava!

Takže jdeme, pracujeme!

Nástup!

Sabat, ženské!

To je pro dnešek vše!

Rozdělte se po třech!

Rychle, ženské, no tak!

Vstávejte, vstávejte, dělejte, dělejte!

Rychle, živě, ženské!

Honem, pospěšte si!

No tak!

Co je to za shon?

Rozdělte se po trojicích!

Odkud ses tu vzala?

Jak odkud?

Jsem z města.

Z jakého města?

Pojďme. Nemůžeme to zjistit za pochodu?

Celý den na chladu.

- Přece neubylo, ale přibylo. - Přibylo?

Odkud tu přibyla?

Smrdí sklepem!

- Herr Ober-Efleutnant! - Uklidněte se!

Rozdělte se do trojic! Ticho!

Rozdělte se do trojic!

Herr Ober-Efleutnant!

Tady!

Myslím, že je ze sklepa!

Z bunkru!

Židovka?

Z bunkru?

Znáte se?

Ne.

Zabijte ji.

Tady není nic k vidění!

Pochodem vpřed!

Pohyb, pohyb!

No tak, ženské, jdeme!

Plužnikov se stále snažil zahlédnout svou Mirru v odcházející koloně,

aniž by si uvědomil,

že ho osud právě zachránil před nejhorším pohledem jeho života.

163. DEN VÁLKY

Hádej, co právě teď jím.

Jablko.

Ne.

Jím...

maminčinu...

plněnou rybu.

To je solená okurka.

Co jíš ty?

Jím plněné pirožky.

Právě jsem si je koupil v Eliseevském obchodě

v Moskvě na Gorkého ulici.

Můžu si kousnout ze tvého pirožku?

Vyměním pirožek

za solenou okurku.

Mirro...

Mirro...

- Ukončit práce! - Provedeme!

Dokončete práci!

Rychle, rychle!

Dokončete práci!

Vytvořte trojřad!

Grigoriči!

Pohyb, ženské, pohyb!

Grišo!

Je ti zima?

Plužnikova zradil sníh.

Němci našli jeho úkryt podle stop ve sněhu.

Našli ho a vyhodili do povětří a on výbuch ani neslyšel.

Zbylo mu jen...

osm nábojů v kapse,

na sobě kabát a dva drobky chleba v tom kabátě.

Zůstala mu také zuřivá touha přežít,

300. DEN VÁLKY

300. DEN VÁLKY mrtvá pevnost

300. DEN VÁLKY

a nenávist...

Rychle!

Je v kostele.

Běžte.

Nestřílejte!

Prosím, nestřílejte!

Byl jsem poslán,

abyste vyšel ven.

Pojď sem.

Kdo jsi?

Jsem jen obyčejný Žid.

Který umí docela dobře rusky.

Chytili mě do pasti.

Začal jsem špatně vidět a oni mě chytili do pasti.

Ty budeš upálen...

a já zastřelen. Je jich tam hodně.

Já už stejně nemám žádné náboje.

Kde jsou naši?

Proslýchá se,

že Němci byli poraženi u Moskvy.

Velmi těžce poraženi.

A Moskva...

je naše?

- Němci Moskvu nezískali? - Ne, ne, vůbec ne!

Já to vím přesně. Přesně!

Zmasakrovali je tam!

A to velmi ošklivě!

Tak teď můžu vyjít ven.

Běžte.

Vy tam nahoře!

Odeberte mu zbraň!

Uveďte svou hodnost a příjmení.

Pan generál vás vyzývá:

uveďte svou hodnost a příjmení.

Moje příjmení a hodnost...

Ruský voják.

A také mu přeložte,

že jsem se pevnosti nevzdal.

Pevnost nepadla:

prostě vykrvácela.

A já...

Já jsem její poslední kapka.

Šel pomalu a kolébal se.

Procházel řadami nepřátel, kteří mu nyní vzdávali

nejvyšší vojenské pocty.

Ale neviděl je,

a i kdyby je viděl,

bylo by mu to jedno.

Byl nad ctí.

Nad slávou.

Nad životem

i nad smrtí.

Dajbog & subsource.net (❁´◡`❁)