Original subtitles

Dokud bude převládat nevědomost a bída,

příběhy jako tento nebudou vyprávěny nadarmo.

Viktor Hugo

1802.

Oddíl válečných zajatců byl poslán do trestanecké kolonie v Toulonu.

Zatímco královské galejní lodě kotvily v přístavech,

ze zajatců z těchto lodí se stali trestanci.

Byli zaměstnáni těžkou, často zbytečnou prací.

Říkalo se tomu „pracovat do úmoru“.

Zvedni to!

Ty! Do práce!

Otec se synem přišli na obhlídku.

Dobré ráno, pane.

Vidíš ho?

Nevypadá na to, ale dvakrát se pokusil o útěk.

Bouchne to!

Vy tam, pozor!

Ti to mají za sebou. Stejně měli doživotní tresty.

Teď budou mít klid.

Stůj.

Nechoď dál.

Pojď sem.

Ukaž nohu.

Zničil jsi řetěz? To jsou další tři roky.

K pontonu s tebou, spoutat dvojitým řetězem!

Odveďte ho!

Jméno odsouzeného bylo Jean Valjean.

Dostal pět let za krádež bochníku chleba.

Pokusil se ještě dvakrát o útěk...

a když konečně nastal den jeho propuštění...

měl odpracováno 19 let.

Zde jsou tvé věci.

Jdi do sprchy, ke kadeřníkovi a k odvšivovači.

Zde je tvůj výdělek.

109 franků

a 15 sousů.

Podepiš to zde.

To není všechno.

Má to být 140 franků, podle mých výpočtů.

Za neděle a svátky mínus 24 franků.

a 6 franků a 5 sous na obecních daních.

Vezmi si to a podepiš.

Tady je tvůj pas.

Ať půjdeš kamkoliv, jdi nejdřív na policejní stanici

nebo budeš zatčen a poslán zpět.

Rozumíš?

Hele, když tě znovu přistihnou při krádeži, dostaneš doživotí.

Máchat proti někomu nožem nebo se prát, za to je trest smrti.

Pamatuj si to, pokud se nechceš vrátit.

Svoboda. Ano, mohli se vrátit ke svobodě,

ale jejich trestanecký pas musel být všude orazítkován,

přikovaný k nim jako koule s řetězem.

Práci bylo téměř nemožné najít,

a domy a hostince před nimi zavíraly dveře.

Nedaleko odtud v malém městečku Digne,

v oblasti Basses-Alpes,

kočár s papežským erbem křižoval Evecheovo náměstí.

Návštěvník chtěl přenocovat v biskupově rezidenci.

Bylo mu řečeno, že ctihodný Myriel

opustil svůj dům, aby jej mohl přeměnit na nemocnici...

a že nyní bydlí,

v malém domku na náměstí.

Je tu biskup Myriel? - Je na návštěvě.

Ale neměla by trvat dlouho. Pojďte dál.

Děkuji. - Už jede.

Kde? - Na tom oslu.

Ten ubohý kněz tamhle?

Máte pravdu, jeho sestra a já to říkáme často.

Nestará se o sebe. Neudrží peníze.

Možná byste s ním mohl promluvit.

Dobrý večer.

Vaše Eminence. - Prosím.

Je to poprvé, co jsem viděl biskupa jet na takovém koni.

Chápu, proč vás to může překvapovat.

Jestli vám to nevadí, ujel už pěknou vzdálenost.

Řeknete, že je to ode mne snobské

jet na stejném koni, na kterém jezdil náš Pán,

ale dělám to z nutnosti, ne z marnivosti, ujišťuji vás.

Tím jsem si jistý.

Tudy.

Pojďte dál, vaše Eminence, pojďte dál.

Má hlad.

Asi tak jako Vy.

Plánoval jsem zůstat u vás doma se svými lidmi, ale obávám se...

Nebojte.

Váš doprovod může zůstat v hostinci, ale já budu poctěn, když zůstanete tady.

Mám pro vás skvělou ložnici.

Můžu se na ni podívat? Mám trochu problémy se spaním.

Rozhodně. - Promiňte.

Děkuji.

Večeře bude hned hotová.

Dost pro tři, možná pro čtyři.

Kdybyste odmítl, připravil byste mě o velkou poctu.

Viděl jste, jak jsem pyšný.

Tohle je moje ložnice. - Děkuji.

Pozor, je tu malý schod.

Tady to máte. Budeme sousedé.

Je plná čerstvé ovesné slámy. Pořád voní po sklizni.

Děkuji mnohokrát, ale cesta mě vyčerpala. Budu si potřebovat pořádně odpočinout.

Pokud vám to nevadí, půjdu spát ke starostovi.

Nejsem mnich. - Jak si přejete.

Bojujeme za stejnou věc v různých praporech.

Téže noci...

Vstupte.

Dobrý večer.

Promiňte, bylo mi řečeno, abych zaklepal tady. Mohu vás požádat o polévku a postel?

Samozřejmě, pojďte dál.

Jsem Jean Valjean. Byl jsem na galejích.

Ano, madam, galejích.

Pojďte dál.

Dostal jsem se sem po třech dnech chůze.

Jsem unavený.

Dejte mi své věci.

Paní Magloireová, připravte ještě jednu porci.

Za chvilku si dáme večeři a mezitím usteleme postel, pojďte dál.

Mám peníze.

Nejsem hostinský. Nechte si peníze, pane, budete je potřebovat.

Jste vesnický kněz. - Nic vám neunikne.

Slečna Baptistine, moje sestra, a paní Magloireová, moje domácí.

Tak dejte pánovi židli!

Paní Magloireová,

Přineste příbory. Máme hosta.

Stříbro...

stejné, jaké by použil kardinál.

Jak lépe ukázat nečekanému hostu

že tady není žádný galejní otrok

ale muž?

Dámy jsou moc rády, že vás tu mají.

Když máme hosta, trochu to vylepšíme.

Dáme si víno.

Mohu podávat polévku, vaše Milosti?

Ano, pán má hlad.

Podejte mi židli.

Nejsem dost vysoký, abych dosáhl na polici.

Zaskočilo vás takové bohatství

v domě snad nejchudšího muže v zemi?

Tento stříbrný příbor patřil mé babičce. Mám k němu citový vztah.

Je to slabost, není-liž pravda?

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Podejte mi prosím naběračku.

Dejte mi svůj talíř, pane. Musíte se asi už těšit do postele.

Paní Magloireová, ustelte postel ve výklenku bílým prostěradlem.

Druhého dne,

jako obvykle začal ctihodný Myriel svůj den procházkou po zahradě.

Nechal paní Magloireovou, aby se starala o zeleninu,

zatímco se sám staral o květiny.

Často říkal, že krása je stejně důležitá jako užitečnost,

ne-li víc.

Můj Pane!

Včera večer jsem sklidila příbory a zmizely!

Víte, kde jsou?

Ano, jsou přímo tady.

Prázdné!

Příbory, velká naběračka, kde je to všechno?

To já nevím.

Byl to ten muž ze včerejší noci. Ten trestanec.

Není ve svém pokoji. Přinesla jsem mu mléko.

Ještě že jsem zachránila svícny.

Hej, pohni sebou!

Ctihodnosti! Podívejte se, co měl ten muž v tašce.

Zkontrolovali jsme mu pas a prohledali ho.

Tohle měl u sebe.

Věděli jsme, že jste ho včera pozval na večeři,

tak jsme ho zatkli.

Co vám na to řekl?

Nic.

Proč jste jim neřekl, že jsem vám je dal darem?

Dokonce jste zapomněl na svícny.

Dal jsem je vám s příbory, proč jste je tu nechal?

Paní Magloireová, jděte pro pánovy svícny.

No tak!

Běžte!

Tohle všechno jste mu dal? - Samozřejmě.

Takže bychom ho měli nechat jít?

Ano, a vraťte mu jeho majetek.

Když to říkáte, ctihodnosti.

Ctihodnost? Není jen kněz?

Ne, je to ctihodnost, zdejší biskup.

Děkuji, paní Magloireová.

Dáte si sklenku vína, seržante?

Nerad bych odmítl, ctihodnosti.

Paní Magloireová, uveďte je dovnitř.

Následujte mě, pánové. - Hned tam jdu.

Děkuji.

Počkejte!

Zase jste si zapomněl svícny.

No tak, vemte si je.

Jeane Valjeane, nevěřím v moc peněz,

a toto vám pomůže stát se novým člověkem.

Odvraťte se od zla, jděte po cestě dobra.

S tímto si přeji vykoupit vaši duši.

Jean Valjean opustil město, jako by utíkal.

Jeden krok po druhém

dokud se vyčerpaný neposadil na kládu.

Přestože byl zmatený, cítil v sobě jakýsi vztek,

kvůli štědrosti muže, kterého okradl.

Takže tohle byla skutečná ctnost.

Dvacet let v trestanecké kolonii ho učili něčemu jinému.

Co chceš? - Nic.

Co děláš? - Jdu kolem.

Tak jdi dál.

To je hezké.

Moje mince, pane! - Jdi dál.

Dejte mi tu minci! - Jdi dál.

Vraťte mi ji! - Řekl jsem, ať už jdeš dál!

Hej, počkej!

Počkej!

Zloděj.

Teď byl zloděj.

Věděl tehdy, že za stříbrnou minci bude platit celý život.

„Stížnost podal Pierre Burloz, “

„známý jako malý Pierre.“

„Ozbrojená loupež“

„nebezpečným trestancem“

„který neměl orazítkovaný pas.“

"Hledaný."

O několik let později,

potkalo štěstí město Montreuil-sur-Mer v severní Francii.

Pan Madeleine, prostý řemeslník neznámého původu,

začal inovovat výrobu šperků.

Brzy si mohl dovolit nejlepší dům v okolí

a proměnil jej v nemocnici

zatímco skromně žil na druhé straně náměstí.

Nejdřív to byla nemocnice, pak bezplatná lékárna,

domov pro seniory,

škola pro chlapce, další pro dívky,

a fond na podporu dělníků

jako poslední důkaz neutuchající štědrosti

a neochvějného závazku k veřejnému blahu.

Vaše píle přinesla tomuto regionu prosperitu.

Vaše velké srdce se postavilo proti chudobě, nevědomosti a nemocím.

Za všechnu tuto pomoc,

a ačkoli opovrhujete poctami,

ve jménu Jeho Veličenstva,

jmenuji vás tímto starostou města Montreuil-sur-Mer.

Poté se stal znám jako pan starosta.

Dobrý člověk, řekli.

Bohatý muž, který se nepředváděl

a šťastný muž, který nevyhledával blahobyt.

Do města přišel kominík,

pustil ho dovnitř a dal mu peníze.

Rozneslo se to,

a přišlo mnoho dalších.

Pak jednoho dne přijel do Montreuilu úplně jiný návštěvník.

Dobře, děkuji.

Pan starosta.

Pane starosto, představuji se ihned po příjezdu.

Jsem nový policejní inspektor.

Čekal jsem vás.

Budete pod mým dohledem vést městskou policii.

Bude mi ctí.

Jak se jmenujete?

Inspektor Javert.

Javert.

Ano, Javert.

Tady je moje doporučení.

Děkuji.

Vaše záznamy o službě?

Deset let u policie.

Tři roky v Montaubanu, čtyři v Moulinu, čtyři v Bâthune.

Doufám, že po svém pobytu zde budu jmenován do Paříže.

Do té doby doufám, že si budeme rozumět.

Mám špičkový výcvik.

Můj otec byl zámečníkem v trestanecké kolonii v Toulonu.

Mládí jsem strávil s tou nejhorší chátrou,

nejneústupnějšími, nejtvrdohlavějšími z mužů.

To si nedokážete představit.

Dokážu si to představit.

Ne, musel byste to zažít.

Jak poznáte, kdo je chátra, pane Javerte?

Je to snadné.

Jsou tu čestní a poctiví lidé

a pak jsou tací, kteří nemají práci, rodinu a domov.

První skupina respektuje zákon.

Druhá nerespektuje nic.

Obhajuji tu první proti těm druhým.

Je to opravdu jednoduché.

Možná ne tak docela.

Došlo k nehodě. Fauchelevent je zaklíněný pod svým povozem.

Ach můj bože! To je ale hrozné!

Dobré ráno, pane starosto.

Přinést zvedák potrvá nejmíň 15 minut.

Najděte trám na páku.

Nezkoušejte to,

ublížíte si.

Zkusíme to.

Opatrně, vy tam!

Zvedá se to!

No tak, podepři to.

Rychle ho vytáhněte.

Je na tom špatně. - Přežije to.

To nic není.

Vynikající práce, pane starosto.

Bůh vám žehnej.

Viděl jsem jen jednoho muže, který by to dokázal,

trestance v kolonii v Toulonu.

Jmenoval se Jean Valjean.

No, teď jste viděl druhého.

Stejně jako ve všech malých městech, i v Montreuil-sur-Mer byli muži

co byli znuděni bohatstvím, a mysleli hlavně na zábavu.

Pohrdali ženami, zívali, pili,

kouřili tabák, hráli kulečník,

nepracovali a byli k ničemu.

Trávili čas v kavárně,

v létě

jako v zimě.

Je tu ta dívka s krajkou.

Musí jí být zima.

Vsadím se, že do toho půjde.

A zase nic!

To je ale mrcha! Hloupá nána.

Bude moje! - Hodně štěstí!

Chceš jít se mnou?

Nehraj si na stydlivku.

Hele, pobavíme se.

Ty všiváku, nesahej na mě!

Ty hulváte!

Coura.

Pusťte mě!

Půjdeš do vězení.

Tady, podepiš.

Neumíš psát? Výborně.

Je to na šest měsíců. Odveďte ji.

Šest měsíců? To nejde, musím platit dceři ubytování.

Co se stane s mojí Cosettou? Bude bez domova.

S tím já nic nesvedu.

Nedělám svou práci kvůli neřesti, přísahám.

Byla jsem na mizině! Prodala jsem všechno...

Moje malá holčička je na venkově. Je nemocná. Potřebuji peníze.

Každá děvka má stejný příběh.

A téměř pokaždé je pravdivý.

Pane starosto.

Takže Vy jste pan starosta?

Přišel jste se podívat na dobře odvedenou práci?

Je to vaše chyba, že jsem se sem dostala.

Jste teď spokojený? Já půjdu do vězení.

Pracovala jsem ve vaší továrně, dokud jste mě nevyhodil

protože se mi narodilo dítě mimo manželství.

Co vám kdy udělala?

Nemá snad právo smát se a jíst jako ostatní děti?

Nebyl jsem informován. Proč jste za mnou nepřišla?

Už to vidím. S vašimi mistry, kteří mi zatarasí cestu,

proč bych vás měla chtít jít navštívit?

Neznám vás, ani tebe. Všichni chlapi jsou prasata!

Prodala jsem všechno, nábytek.

Prodala jsem své vlasy! Prodala jsem své zuby!

A víte, co mi řekli? Prodej i to ostatní!

Teď se na mne podívejte, podívejte se na tu děvku!

Podívejte se, co jste udělali!

Bastardi.

Nechte tu ženu jít.

Dnes večer urazila vás a jednoho dalšího gentlemana.

Šel jsem se přesvědčit a ten pán se mýlil.

Dobrý policista by jej zatkl.

V tom vám musím odporovat. Tahle slečna se dopustila veřejného přestupku.

Dělám jen svou práci. Fantine tu zůstane.

Odpyká si zákonný trest.

Nejsou to žádné galeje.

Nepůjde do vězení ani do lágru.

Toto spadá do policejní jurisdikce.

Jsem Váš nadřízený. Žádám vás, abyste ji propustil.

Odmítám. - Žádám vás, abyste se zařadil do řady.

Zmizte.

Je to pravda, pane? Můžu jít?

Odpusťte mi.

To já bych vás měl žádat o odpuštění.

Ne vždy vím, co se děje v mém městě.

Pracujete pro dobro, ale nespravedlnost přetrvává.

Mohla jste jít za mnou. Víte, že jsem chápavý člověk.

Takže máte holčičku? - Ano.

Moji malou Cosettu.

Postaráme se o ni společně. Budete spokojená.

Na to je už příliš pozdě.

Kéž bych to byla věděla! Kéž bych to věděla...

Před pěti lety jsem opustila Paříž.

Nemohla jsem tam zůstat. Asi uhádnete proč.

Byla jsem plná naděje, bylo tak krásné počasí.

Chtěla jsem se vrátit domů.

Pane.

Nevadilo by vám, kdybyste nás kousek svezl?

Jasně, vylezte nahoru.

Jedete daleko?

Do Montreuil-sur-Mer.

Kde to je? - Na severu.

Tak to je daleko.

To bude únavné. - Najdu si cestu.

Dovezu vás do Montfermeilu. Tam si něco najdeš.

Jedeš za tatínkem?

Ano, čeká na nás.

No tak, hyjé!

Ale nikdo na nás nečekal.

Nebyla jsem vdaná.

Cosettin otec nás opustil.

Nemohla jsem žít v Montreuil s dítětem bez otce.

Najít si práci, natož bydlení, by bylo nemožné.

Dobrý farmář nás vysadil v Montfermeilu.

Montfermeil.

Přijeli jsme do hostince Thénardierů.

Byl tam velký vůz ověšený řetězem.

Sloužil k přepravě stromů.

Vypadalo to jako lafeta s kanónem,

ale paní matka z ní udělala hračku pro děti.

To mi připadalo jako dobré znamení.

Přiveď své ovečky...

Pojedeme do hor...

Dobrý farmář mi řekl,

„zdá se, že to jsou čestní lidé.

„Kdysi byl vojákem,

seržantem u Waterloo.“

Vaše holčičky jsou krásné, paní.

Ta tvá je taky roztomilá.

Podívej, ty tři by mohly být sestry.

Dobrý Pán mě sem přivedl. Vidím, že jste milující matka.

Povězte, nevadilo by vám nechat si tu moje dítě?

Nechat si jí?

Ano, její otec zemřel.

V Paříži nebyla žádná práce,

takže se vracím domů.

S dítětem není snadné najít si práci.

Jakmile budu mít peníze, vrátím se pro ni.

Budu vám posílat šest franků měsíčně.

Ale samozřejmě, pokud ti to pomůže. My ženy si musíme pomáhat.

Nejdřív ale promluvím s manželem.

Moje dítě, moje malá Cosetto, budeš muset opustit maminku.

Říká, že bude posílat šest franků měsíčně.

To nestačí. Sedm s půlroční platbou předem.

Šest krát sedm, 42.

Dobré ráno, pane.

Mluvil jste se svou ženou?

Bude to v pořádku?

Jsem přísný obchodník s bystrým smyslem pro detail.

Zaplatíte předem.

Šest měsíců po sedmi francích. Šest krát sedm je 42.

Donesu vám to.

Můj účet. Přepočítejte si to prosím.

Moje koně si odpočinuly.

Vypily mi všechnu vodu.

Kam jedete, pane? - Compiegne.

Jdu tím směrem. Nemáte pro mě místo?

Jasně, že ano. - Pokud vám to pomůže.

Dobře, na shledanou.

Pospěš si, mám zpoždění. Pošlete ji hned za mnou.

Jasně, hned je za dvojnásobek.

A potřebuji 15 franků navíc do začátku.

Čtyřicet dva plus patnáct je 57.

To jsem schopna zaplatit.

Mám tu 80 franků.

Jen do toho, já se nebudu dívat.

Má oblečení? - Ano.

Budeme ho potřebovat.

Nenechala bych své dítě nahé. Je venku v tašce.

Jestli chcete jet, tak pojďte.

Ano, hned přijde!

Nebojte se. Můžete odejít bez starostí.

Bude s ní zacházeno jako s naší vlastní.

Jak se jmenuje ten drahoušek?

Cosetta.

To je hezké. Nikdy jsem to předtím neslyšel.

A Vy?

Paní Fantine.

Dám vám vědět, jakmile tam dorazím.

Děkuji. - Prosím, rádi pomáháme druhým.

Jdi s ní.

Nechala jsem tam svou malou Cosettu

a od té doby jsem ji neviděla.

Pořád žádají další peníze.

Nezapomeň na oblečení.

Pracovala jsem. Prodávala jsem se.

Už nemám sílu. Je příliš pozdě.

Pane doktore...

Jak se jí daří, doktore?

Žádná změna. Pořád se ptá na svou holčičku.

Brzy ji uvidí. Možná dnes večer.

I když by se jí díky tomu mohlo ulevit, tohle je poslední fáze zánětu střev.

Její stav se může rapidně zhoršit.

Všechny ty holky takhle dopadnou.

Není první, kterou jsme tu měli.

Netvařte se tak kamenně, sestro.

Děláme pro ty nešťastné duše opravdu všechno.

To platí pro vás i pro mě.

Jdu...

Pane Madeleine,

jsem tak ráda, že jste přišel.

Když jste tady, cítím se lépe.

Nějaké novinky o Cosettě?

Poslali pro ni. Až dorazí, budete mít radost.

Pane starosto.

O co jde?

Jste sám? Kde je dítě?

Odmítli ji pustit. Thénardier chce dalších 500 franků,

a čím více dáme, tím víc bude požadovat.

Možná bych měl jít já. - On se jí nevzdá.

Matka té dívky musí jet sama, jinak...

Zítra ve 4:00 ráno u mě doma, připravte kočár.

Umí psát? - Myslím, že ne.

Nechte si napsat dopis

říkající, že dítě má být předáno doručiteli.

Ať to podepíše.

Přijďte do mé kanceláře a dejte mi vědět, až bude vše připraveno.

Ano, pane starosto.

Budu pryč pár dní.

Zde jsou naše objednávky pro Španělsko a Anglii.

Okamžitě zahajte výrobu.

Výborně, pane Madeleine.

O kočár jsem se postaral. Vozka přijede.

Děkuji.

A dopis od sestry Simplice.

Vstupte.

Pane starosto, přišel za vámi inspektor Javert.

Uveďte ho.

Co se děje, Javerte?

Pane starosto, stalo se něco hrozného.

Důstojník se choval neuctivě k nadřízenému,

je to do očí bijící.

Žádám vás, abyste ho odpovídajícím způsobem potrestal.

Kdo byl ten důstojník? - Já.

A kdo byl jeho nadřízený, co si stěžoval?

Vy, pane starosto.

Jsem tu, abych žádal, abyste mě propustil.

Vysvětlete mi to.

Rezignovat by bylo příliš snadné.

Rezignace je čestná. Musím být potrestán.

Propusťte mne.

Javerte, jste génius v komplikování věcí.

Co přesně jste udělal?

Nahlásil jsem vás na centrální policii v Paříži.

Za zasahování do policejních záležitostí?

Obvinil jsem vás, že jste trestancem Jeanem Valjeanem.

Cože?

Znal jsem Jeana Valjeana jako dítě, nemohl jsem si ho s vámi splést.

Zbláznil jste se. - To taky říkali.

Nemůže být Jean Valjean

protože skutečný Jean Valjean byl zatčen.

Zatčen?

Ano, za drobný zločin.

Ukradl jablko.

Přísahá, že se jmenuje Champmathieu,

ale trestanec v Arrasu ho poznal z Toulonu.

Chtěl jsem ho pro jistotu vidět sám.

Tak jsem jel do Arrasu.

A?

Byl to skutečně Jean Valjean. Poznal jsem ho.

Jste si jistý? - Ano.

Co na to ten Champmathieu řekl?

Řekl, že ničemu nerozumí.

Hraje si na nevinného, ale jeho osud je zpečetěn.

Jaký bude jeho trest?

Myslíme si, že kdysi dávno okradl nějakého kluka ze Savoye.

Plus krádež jablek.

Pro dítě je to neplecha. Pro muže je to přestupek.

Pro trestance to je doživotí.

Dobře, můžete jít, Javerte.

Pane starosto, musíte mě propustit.

Ne, snažil jste se plnit svou povinnost. Nechám si vás.

Nechci vaši laskavost,

Vás, co se stavíte na stranu prostitutky místo gentlemana,

a jste policistou místo starosty. To je bezcenná laskavost.

Kdybych se ve vás nemýlil,

kdybyste opravdu byl Jean Valjean,

moc byste toho litoval.

O tom si promluvíme později.

Javerte!

Pane starosto?

Kdy je soud s Champmathieuem?

V Arrasu, zítra.

Existuje úžasnější pohled než na moře?

Je jím obloha.

A pohled úžasnější než na nebe...

je do hloubi duše.

Ve jménu Jeho Veličenstva,

jmenuji vás nyní starostou města Montreuil-sur-Mer.

Jaký bude jeho trest?

Pro dítě je to neplecha. Pro muže je to přestupek.

Pro trestance doživotí.

Jean Valjean se znovu vynořil.

Pan Madeleine by se stal obětí skandálu a hanby.

Není na tomto světě žádné vykoupení?

Nejdřív to byla vaše nemocnice,

pak bezplatná lékárna,

domov pro seniory, škola pro chlapce,

další pro dívky,

a fond na podporu dělníků.

Koneckonců, Champmathieu je zloděj,

poznán a souzen jako Jean Valjean.

Stačí být zticha a pan Madeleine bude navždy v bezpečí.

Jeane Valjeane, nevěřím v moc peněz,

a toto vám může pomoci stát se člověkem.

Odvraťte se od zlého, jděte cestou dobra.

S těmito si přeji vykoupit vaši duši.

Kdy budou soudit Champmathieua?

V Arrasu, zítra.

Pane...

královský...

žalobce.

Co se stane s mojí Cosettou?

Bude bezdomovkyní!

Když jste tu, hned je mi lépe.

Má obžalovaný na svou obhajobu co říci?

Popírá stále obžalovaný, že je Jean Valjean?

Jmenuji se Champmathieu.

Řekněte jim, že jsem pracoval pro Baloupa v Paříži jako kolář.

Prostě se ho jděte zeptat.

Pánové porotci,

připomínám vám, že pan Baloup byl předvolán k soudu, avšak marně.

Vyhlásil bankrot a nikde jej nenašli.

Porota musí být z justičního systému nadšená,

předvolání, lidé se nehlásí.

To je neuvěřitelné!

Tři měsíce jsem ve vazbě.

Nucen dělat to a ono, pomlouván.

Každý četník do mě strká a křičí: „Přiznej se!“

Slyším jen o Jeanu Valjeanovi. Neznám ho.

Vaše Ctihodnosti,

rádi bychom ještě jednou povolali k soudní lavici odsouzence

Breveta, Cochepaillea a Chenildieua

ať potvrdí totožnost obžalovaného.

Postavte se!

Přistupte.

Svědectví odsouzených zpochybňujeme.

Užívají si přestávku od práce,

jako svědkové obžaloby.

Můžete potvrdit totožnost obžalovaného jako Jeana Valjeana?

Jasně, to je on.

Je to opravdu on.

Poznávám ho.

To je fakt něco.

Co jste říkal?

Je to fakt síla.

Vaše Ctihodnosti, jak dlouho budeme tu frašku tolerovat?

Máte pravdu, je to komedie.

Kdo je to? - Pan Madeleine, starosta Montreuil.

Vaše Ctihodnosti.

Jean Valjean, delikventní zločinec a bývalý trestanec.

Já jsem on.

Podívejte se na mě pořádně. Nepoznáváte mě?

Svědci v procesu. Všechno už máte za sebou.

Brevete, ty špinavý malý podvodníku,

pořád máš na sobě ty vlněné šle, co jsi vždy nosil?

A ty, Chenildieu,

máš vytetované datum na levé paži

o císařově vylodění, 1. března 1815.

Vyhrň si rukáv.

Cochepaille, nepotřebuji abys mi děkoval, ale pamatuješ si ten sesuv kamene?

A Monteneta, připoutaného ke mně.

Říkali mu profesor. - Ano.

Vzpomínáš si tedy?

Vyráběl náhrdelníky ze šelaku, který koupil od námořníků.

Pamatuji si to.

Aby je pak s dobrým ziskem prodal.

To je fakt něco.

Pane generální prokurátore, vaše Ctihodnosti,

použil jsem inovaci, kterou vymyslel trestanec

abych zbohatl já a moje město.

O mé totožnosti nemůže být pochyb.

Teď musím jít. Mám hodně práce.

Víte, kdo jsem a kde bydlím.

Kdybych se chtěl schovávat, nepřišel bych.

Zatkněte mne, kdy si přejete.

Neměla byste zpívat, to vám nepomůže.

Zpívám si, protože pan Madeleine přivede zpátky Cosettu.

Montfermeil je daleko. Dnes se nevrátí.

Zítra nebo pozítří. Buďte trpělivá, bude to v pořádku.

Jsem trpělivá.

Tak dlouho jsem čekala.

Pět let.

Mojí holčičce je teď... osm.

Nemůžu tomu uvěřit. Pořád si ji představuji takovou, jako když jsem ji opustila.

Ano, jsem trpělivá.

To je on!

Určitě ne.

Ano, poslouchejte!

Znám jeho kroky.

Je to pan Madeleine?

Ano.

Vidíte, spěchal. Věděl, že se nemůžu dočkat.

Jak vypadá Cosetta?

Co se děje?

Už jste zpátky? Kde je dítě?

Nebyl jsem v Montfermeilu. Nebudu tam moci jet.

Bude krutě zklamaná.

Dobré ráno, pane starosto.

Dobré ráno, paní Devosová.

Je tu, aby navštívila svou babičku.

Řekni dobré ráno panu starostovi.

Dobré ráno.

Řekněte jí, že dítě je tady,

ale lékař doporučuje s návštěvou počkat.

Ne, to bych nikdy neudělala.

Paní Simplice nikdy nelže.

No tak, malá lež. - Žádné malé lži neexistují.

Lži jsou ďábel.

Dobrá tedy.

Cosetto?

Kde je Cosetta?

Uklidni se. Uklidni se.

Vaše dítě je tady.

Hraje si, neslyšíš?

Ach, je tady. Chci ji vidět!

Ne, ještě ne.

Doktorka říkala, že se může nakazit tvou nemocí.

Potřebuješ klid a ticho.

Až ti bude líp, uvidíš ji.

Cítím se dobře. Bolest je pryč.

Dokonce mám... hlad.

Nemáte tušení, jak děti pomáhají jít dál.

Celou tu cestu jste podnikl kočárem?

Znám ji dobře. Za starých časů jsem ji chodila pěšky.

Pane Madeleine, zachraňte mě.

Neboj se. Není tu pro tebe.

Vidím, že jste neztrácel čas.

Hni sebou.

Pane starosto! - Už žádný pan starosta.

Poslyšte, Javerte. - Pane inspektore...

Dejte mi tři dny, abych její dítě přivedl zpátky.

Pojeďte se mnou, jestli chcete.

Máš mě za blázna? Tři dny?

Cosetta tu není?

Pane Madeleine, přiveďte mi mou dceru!

Chci svou malou holčičku, pane Madeleine!

Už žádný pan Madeleine.

Tohle je Jean Valjean, otrok z galejí.

Cosetto!

Spokojen?

Radím ti, abys mi nestál v cestě.

Postarám se o tvé dítě, slibuji.

Teď jsem vám k dispozici.

Být bývalým trestancem má své výhody.

Téže noci,

služebná pana Madeleinea...

Pane Madeleine! Myslel jsem, že jste...

ve vězení, ale jak vidíte, nejsem.

Věděla jsem, že nejste žádný darebák.

Pustili vás?

Ne tak docela, ale poslouchej, nebyl jsem tu a ty jsi mne nikdy neviděla.

Rozumíš? - Ano.

Sestro.

Pane starosto!

Už nejsem žádný starosta. - Je to pravda?

Ale pak...

Abych našel její dítě, potřebuji svobodu, a tak jsem si ji vzal.

Tohle je na slušný pohřeb. Zbytek je pro nezaměstnané.

Vemte si to. Bylo to poctivě vydělané.

Ukradl jsem jen chléb a dva franky.

Děkuji.

Co budete dělat s tím dítětem?

Nevím.

Javert mě bude pronásledovat a doufám, že se do Montfermeilu dostanu dříve než on.

Poté...

Jeďte do Paříže, 62 Rue de Picpus, do kláštera Saint-Benoît.

Řekněte Matce představené, že jsem vás poslala.

Můžete jí dát...

jméno... přestala jsem ho používat před 20 lety, Eugenie de Blemeur.

Ona bude vědět.

Promiňte, sestro.

Trestanec Jean Valjean, alias Madeleine, uprchl.

Zastavil se tu před pár minutami. Lidé ho viděli poblíž nemocnice.

Už jste tu dlouho?

Ano.

A neviděla jste jej?

Nikoliv.

Lidé v Montfermeilu měli velmi starou pověru

že v lese poblíž vesnice

o každé vánoční noci přicházel ďábel zakopat poklad,

ale v tuto konkrétní noc...

by viděli jen podivného tuláka, jak kope v zemi.

Kéž bych ho jednou při kopání potkal,

neutíkal bych.

Řekl bych mu...

dej mi bohatství!

Nebojte se, moji malí.

Jestli přijde ďábel, maminka ho zažene.

Do práce, ty!

Co je to? Nikdo mi nenapojil koně?

Cosetto!

Nenapojila jsi pánovi koně?

Ano, madam, kůň vypil plný kbelík.

Taková maličká, a říká takové velké lži.

To není pravda. - Takhle se se zákazníkem nemluví.

No tak, ropucho. Dones jeho koni něco k pití.

Ano, paní.

Paní, už tu není voda.

Tak trochu připumpuj.

Ale čerpadlo je rozbité.

Tak zajdi k prameni.

Do lesa? - Ano, pospěš si.

Neboj se, ďábel tě nesežere.

Chceš si ji koupit?

Ne.

Proč ne?

Nemáte peníze?

Je to tak? - Ano.

Poslala tě sem maminka?

Myslím, že nemám maminku.

Co tím myslíš?

Nikdy jsem ji neviděla.

Pro koho je tedy ta voda?

Pro moji šéfovou, paní Thenardierovou.

Thénardierovi?

Jak se jmenuješ? - Cosetta.

Ty jsi Cosetta?

No, trvalo ti to dost dlouho.

Paní, potkala jsem člověka, který sem jde.

Přijel jste v kočáře? - Ne, přišel jsem pěšky.

Tamhle.

Chce jíst.

Divné počasí, co?

Chcete pokoj? - Ne, jen povečeřet.

Musíte zaplatit předem.

Dobře.

Je to 40 sousů. - Dobře.

Je to 20 sousů.

Ne pro chudáky, jako je on. Poskvrňují naši image.

Ani není zdejší.

Co kdybyste místo zírání pracovali?

Tak se máte hezky, moji miláčci?

Ano, maminko.

Podívej, jak jí sluší ten malý klobouček.

Jaké malé poklady!

Váš kůň má dost nalito.

Stejně jako jeho pán.

Tady to je.

Co dělá ta malá?

Spravuje ponožky. Ta bídačka si musí bydlení zasloužit.

Vzali jsme ji k sobě z charity.

Kolik stojí vaše ponožky?

Pane, moje ponožky nejsou na prodej.

Louis za jedny.

Louis?

Tady.

Tady, pane. - To pokryje i jídlo.

Jsou to krásné ponožky.

Můžeš si je nechat a teď...

má dítě volno.

Měj se hezky, maličká.

Chce si vzít mou panenku.

Odcházíte, pane?

Vrátím se.

Podívej, co mi dal. - Kdo je to?

Rothschild! Než odejde, donutíme ho vykašlat víc.

Odešel.

Aspoň že ta mince je skutečná.

Cestou ven jsem narazil na Ježíška.

Zeptal se, jestli znám Cosettu a jestli je slušně vychovaná.

Odpověděl jsem, že ano. Doufám, že jsem se nemýlil.

Je to bankéř?

Moje Cosetto, ten pán ti dává panenku!

Vezmi si ji, je tvá.

Co mu na to povíš?

Není třeba děkovat. Jen jsem ji předal.

Možná je čas uložit holčičky do postele.

Tak brzy?

Promiňte, pane, ale svátky jsou pro nás pracovními dny.

Tenhle drahoušek musí vstávat brzy.

Jděte spát, moji miláčci.

Řekni něco, ty.

Ano, zlatíčko, půjdeme spát.

Eponine, Azelmo, pojďte dál, moje holčičky.

Budu jí říkat Katka.

Je čas, aby všichni šli na kutě. Jděte domů.

Už hodinu jsi nic nepil.

Jděte ven. - Nezaplatili jsme!

Nevadí, nejsou Vánoce každý den.

Děkuji. - Není zač.

Připíšu vám to na účet.

To nepij. To prodávám každému.

Tohle je ta dobrá věc.

Je mi ctí, že jste tu s námi.

Přijel jste z daleka?

Z Paříže.

Na Vánoce je tu prázdno.

Jó pane, časy jsou těžké.

Moc peněz tu není.

Kdyby tudy jezdili bohatí a štědří cestovatelé...

Tvoje malá služka tě moc nestojí.

Stojí nás jmění.

Možná je malá, ale jí.

Neuvěřitelné množství.

Není silná, na těžkou práci není moc vhodná.

Necháváme si ji, protože nemá rodinu.

Případ pro charitu.

Potřebuje oblečení. Zimy jsou tu chladné.

A máme dvě dcery, nemluvě o třetí,

malé dítě, zplozené kdovíjak.

Jsem si jistý, že skončí neduživé.

Všechno stojí peníze.

Pomohlo by Ti kdybych ji odvedl pryč?

Koho? Cosettu?

Pane, můžete si ji vzít, nechat si ji a sníst ji,

s požehnáním Marie a všech svatých.

Tak pro ni dojděte. Vezmu ji s sebou.

Právě teď? - Teď hned.

Půjdu. - Počkej chvíli.

Jdi do kuchyně, zatímco si o tom tady s pánem popovídáme.

To dítě opravdu zbožňuji.

To vidím.

Nejsme bohatí, ale člověk musí pro Pána něco udělat.

Dávám jí svůj denní chléb. Miluji tu malou.

Moje žena si pořád stěžuje, ale taky ji zbožňuje.

Ne, s tím prostě nemůžu souhlasit.

Chyběla by nám. Potřebujeme slyšet její blábolení.

I když za 1500 franků...

Jdi pro ni.

Tak tady to máte. - Děkuji.

Neumíš z něj vymáčknout víc?

Patnáct set franků! Je neskutečně bohatý.

Máš pravdu.

Tady, vezměte si zpět svých 1500 franků.

To znamená?

Cosettu si nechám. Promyslel jsem to a nedokážu ji poslat pryč.

Její matka mi ji svěřila. Musíme jí vrátit.

Ačkoli...

za 5000 franků...

Ani o frank víc. A když už mluvíme o její matce...

Poznáváte tento podpis?

Není to špatný padělek.

No dobře.

Proč jste mi to neukázal dřív?

Mám své důvody.

Budu si to muset promyslet. - Musím odejít.

Není kam spěchat. Zůstaňte přes noc.

Dobrá, ukažte mi pokoj.

Jsem si jistý, že se dohodneme. Budete mít nejlepší pokoj.

Je to naše apartmá pro manželské páry.

„Seržant u Waterloo.“

Zůstaň u kočáru a hlídej dveře.

Ty, za dům, budeš tam čekat.

Ty, pojď se mnou.

Policie. - Proboha!

Bydlí tu dcera slečny Fantine. Kde je?

Všichni se na ni ptají. - Všichni?

Všichni, vlastně. Přišel muž s dopisem od matky.

Odešel?

Je nahoře. - Právě včas.

Nezatýkejte ho! Dluží mi peníze.

Zmlkni, potichu nás tam doveď.

Buďte opatrný, je nebezpečný.

Nebezpečný? Až po vás.

Ty zůstaň tady.

To je jeho pokoj.

Konečná!

Nikdo tu není.

Ale poslal jsem ho tam...

Zmlkni. Prohledat všechny pokoje.

Ne tenhle, je tam manželský pár.

Hej, hlídej dveře!

Neboj se, vezmu tě s sebou, jestli nejsi proti.

Teď hned, nebo si tě Thénardiéři nechají, pojď.

Co nemáš? - Katku.

Kde jsi ji nechala? Dole?

Schovej se tu, já ji půjdu najít.

Tady.

Vede to do stáje. Možná šel tudy.

Nemůže utéct. Dostanu ho.

Ukaž mi cestu. - Pozor na oheň.

Jestli jsi tu, řekni to. Můžeme se domluvit.

To je ale překvapení.

Za správnou cenu mlčím.

Ve stáji není. Tudy neutekl. Hostinský!

Našel jsi něco?

Pokoj mých holčiček. Teď jsem tam byla.

Slyším ho dole!

Kde jsi?

Co? Máš ho?

Co tam dole děláte? - Pijeme.

Počkej.

Vlez mi na ramena, honem!

Kočár a koně, rychle!

Jeďte do Paříže.

62 Rue de Picpus, klášter Saint-Benoit.

Řekni Matce představené, že jsem tě poslala.

Můžeš jí říci...

jméno, které jsem přestala používat před 20 lety, Eugenie de Blemeur.

Správce kláštera nosil na noze

zvonek, který měl varovat jeptišky, že přichází,

protože se nesměli podívat na muže, a to ani z dálky.

Cosetto.

Pojď sem.

Promiňte, matko.

Neomlouvejte se, pane Fauchelevente,

otcovská láska je dar od Boha,

avšak...

neměl byste ji odvádět od učení.

Musíme napravit to staré neštěstí.

Kde jinde to může jít líp než tady?

Víte, život je tak těžký.

Tady bude v bezpečí, daleko od pokušení.

Stane se dobrou služebnicí boží.

Navíc nebude hezká.

Nedaleko odsud,

jiný muž snil, zatímco se staral o květiny.

Byl to bývalý Napoleonův důstojník, plukovník Pontmercy.

Obnova monarchie mu snížila plat na polovinu

a zbavila ho Řádu čestné legie.

Jediné, co směl nosit, byly jizvy.

Jeho tchán, vášnivý royalista, mu řekl:

„Vychovám tvé dítě jako svého dědice, ale pod jednou podmínkou:“

Musíš zmizet.“

Důstojník byl chudý.

Kvůli svému synovi s tím souhlasil.

Marius Pontmercy dosáhl dospělosti, aniž by kdy viděl svého otce.

Dědeček pana Mariuse si přeje vidět jej v obývacím pokoji.

Během mých 50 let v tomto domě se každý náš sluha

z praktických důvodů jmenuje Nicolette.

Budeš Nicolette a budeš vydělávat 50 franků měsíčně.

V čele služby je

mladá slečna Gillenormandová, moje dcera.

Kde je tvůj synovec? Běž se podívat.

Do pokoje mladého muže?

Je vrcholem zastydlosti budovat obranu tam

kde je nejméně pravděpodobné, že dojde ke zteči.

Volal jste mě?

Mariusi!

Mariusi, tvůj otec ti napsal, že je nemocen a chce tě vidět.

Mám za ním jít? - Vím, co si myslíš.

Není tvoje chyba, že tvůj otec

bojoval proti našemu králi a pokousal Francii,

ale je naší povinností ctít rodinu.

Tohle vypadá vážně.

Nenapsal to on. Napsal to doktor.

Je to tvůj otec.

I kdyby byl trestanec, musel bys tam jít.

Zítra v 6 ráno jeď dostavníkem

Nosím to v kapse už dva dny.

Když dorazil do temné místnosti, našel tam tři muže.

Jednoho stojícího.

Jednoho sedícího.

A jednoho ležícího,

který na něj přestal čekat.

Při pohledu na zesnulého,

se Marius díval do tváře svého otce.

Prostý voják s jednou zlomenou rukou bojující po boku generála Klebera,

podporučíka v Lodli,

z čestné legie u Slavkova,

přeživšího masakr v Eylau,

jenž si vysloužil ve Friedlantu hodnost kapitána za své 12. zranění,

plukovníka u Waterloo.

Thénardiéři byli také u Waterloo,

manželka sloužila v kantýně, manžel byl seržant.

Hej! Už se dá bezpečně vylézt ven?

Ne.

Co je nového? - Angličané stále bojují.

Počkej, chci to vidět.

Pojď sem.

Vypadá to, že se Císaři nedaří.

Je každá z těch linií regiment?

A tam, jak se ti muži třpytí ve slunci,

to jsou bílé kyrysy.

To je nejméně 60 000 Prusů.

Všichni čerství.

Garda.

Padni, nebo tě důstojník zmerčí, až tě uvidí!

To jsou jeho poslední zálohy, je s ním konec.

Buď zticha.

Po tomhle se z nás stanou royalisté, holčičko.

Sevřete řady.

Sevřete řady!

Sevřete řady!

Držte se statečně!

Do setmění leželo na poli roztroušeno 60 000 mrtvých.

Skvělé, důstojník.

Kdo vyhrál?

Angličané.

Mám zlomenou nohu. Nenech se od nich zajmout.

Jsem vyřízený, ale ty se zachraň.

Nebojím se jich. Dostanu tě odsud.

Mohl bych dokonce sehnat kočár, ale budu potřebovat peníze.

Vaše jméno?

Seržant Thénardier, a vaše?

Plukovník Pontmercy.

Na to nikdy nezapomenu.

Nezmiňujte to.

Tak.

Pro mého syna.

U Waterloo mi jeden muž zachránil život.

Jmenoval se Thénardier. Už se mi ho nikdy nepodařilo najít.

Pokud ho můj syn někdy najde, nechť je k němu štědrý.

Císař mě jmenoval baronem.

Teď obnova monarchie zpochybňuje můj titul.

Můj syn titul přijme a dozná spravedlnosti.

Baron! Teď jsi baron?

Co to znamená?

Můj otec si ten titul vysloužil krví. Budu ho nosit s hrdostí.

Já jsem tvůj otec!

Můj otec udatně sloužil republice,

Císaři a Francii.

Jeho jedinou vadou byla láska ke dvěma nevděčníkům, k vlasti a ke mně.

Mariusi! Ty odporné dítě.

Ti lidé byli darebáci, vrazi, rudoši, zloději!

Jsi baron stejně jako moje pantofle!

Ti bandité zradili svého krále, aby sloužili Robespierrovi a Bonapartovi!

Jsou to zbabělci, kteří utíkali před Angličany a Prusy u Waterloo.

Zrádci a zbabělci, všichni! Slyšíš mě?

Pryč s Bourbony a tím prasetem, Ludvíkem XVIII.

V tomto domě není místo pro barona a kontrarevolucionáře.

Žádám vás, abyste okamžitě odešel.

Půjdu rád.

Otče, máte naprostou pravdu.

Dcero, jsi hranostaj hlouposti bez špetky inteligence.

Marius, chudý,

ubytovaný v chatrči poblíž italské hranice...

nedaleko od koňského trhu.

Během studia práv,

se věnoval překladům, aby se uživil,

ale jeho sousedé mu práci ztěžovali.

Zavřeš to okno? Tady se nedá pracovat!

Vy chcete, abych se zbláznil.

Zdálo se, že se o něj začala zajímat jejich dcera Eponine.

Trvalo ti to docela dlouho.

Příště mi najměte závodní dostavník.

Takhle se mluví s tátou?

Bolí mě nohy.

Musela jsem jít, celá kuchyně smrdí,

všichni říkají, jak je málo peněz.

Dvacet sou. To je vše, co mám.

A chtěl mi pohladit ruce.

Dvacet sou za pohlazení? Jak hluboko jsme klesli.

Přečtu ti něco hodnotného.

Poslouchej.

„Paní hraběnka z Montvernetu, 9 Rue Cassette.“

V kazetách se točí velké peníze!

Samý podvodníci.

„Jsem matka šesti dětí bez prostředků, nejmladšímu jsou teprve tři měsíce.“

„Manžel mě opustil, jsem nemocná.“

„a upoutaná na lůžko v tom nejhorším státě.“

„Ožeň mou nejstarší dceru

prosím dobrý Bože, s nejhlubší úctou.“

Podepsána Lady Balisar.

Hraběnce nemůže říct ne.

Možná by to stálo aspoň za tři franky.

Gavroche, vem si to. Řekni, že tvé sestry jsou nemocné.

Cože? Tak mluvíš se svým tátou?

Kdyby tu byl císař,

narukoval bys a něco se naučil.

Říkám ne, už mě nebaví žebrat.

Jsi schopný pracovat.

Nemůžu dělat žádnou obyčejnou práci. Byl jsem voják.

Tak tedy vojenský pozdrav.

Zmiz, jinak!

Počkej, vedle někdo bydlí, student.

Student.

Měl by si najít práci.

Dobré ráno, pane Mariusi.

Stejně jako mnoho studentů, i Marius se často učil v Lucemburské zahradě.

Všiml si, že se na něj mladé dívky dívají.

Cítil se kvůli tomu stydlivě a zároveň naštvaně.

Myslel si, že se dívají na jeho staré oblečení,

ale dívali se na něj pro jeho půvab, snili o něm.

Jednoho dne...

na lavičce zahlédl...

Dříve či později, oči dívky

mají moc otevřít v duši temný květ

prosycený vůní i jedem,

květinu, které říkáme láska.

Chyběl mu knoflík. Měl špinavé boty.

Neodvážil se jít za ní.

Otec a dívka žili daleko na ulici Plumet

kde je lidé znali jako pana Faucheleventa se dcerou.

Často zahradničili.

Od bohatšího spolužáka

si Marius půjčil šaty, rukavice a klobouk.

Měl na sobě nové šaty.

Dívá se na mě.

Měl bych vstát a jít k ní.

Otec se na mě také dívá.

Kéž bych byl pohledný, na koni a nosil válečný kříž.

Vypadám směšně.

Ten mladík vypadá dost namyšleně.

Ten mladík? - Ano.

Cosetto.

Na co myslíš?

Na nic.

Pan Fauchelevent šel jinudy,

ale Marius je následoval.

Pak pan Fauchelevent přišel sám.

Další den byla lavička prázdná.

Stejně jako následující den.

A v další dny.

Stejně jako ostatní lavičky, kde ji viděl posedávat.

Pak se zdálo, že někdo hlídá okolí.

Byl to Javert,

hledal Jeana Valjeana.

Týdny plynuly,

Marius nemohl najít dívku, jejíž jméno neznal.

Všechno, co jej potom čekalo

jsou události, které mu zlomily život

a zapálily srdce Paříže.

Pryč s Louisem-Philippem!

Pryč s Louisem-Philippem!

Pojďme pryč.

Proboha, to jsou revolucionáři!

Obsadíme každou školu!

KONEC PRVNÍ KNIHY

DRUHÁ KNIHA

Revoluce v roce 1830 nepřinesla republiku

ale Ludvíka Filipa a neklidnou Francii.

Občané, generál Lamarque onemocněl.

Vypadá to, že zemře.

Byl naším posledním bojovníkem za svobodu ve Sněmovně.

Ztratíme-li jej, můžeme se obávat nejhoršího, návratu do života před rokem 89.

Marius se spřátelil s mládeží v latinské čtvrti.

To přirozeně znamenalo, že se stýkal s revolucionáři.

„Přátelé ABC“ se scházeli v zadní místnosti kavárny Musain

na náměstí Saint-Michel.

Pánové,

seznamte se s naším novým kamarádem.

Vedl je Enjolras.

Rád tě tu vidím mezi námi.

Jsem si jistý, že jsi ušel kus cesty, než jsi se k nám přidal.

Bahorel.

Pane.

Joly.

Víte, že generál Lamarque je vážně nemocný.

Pokud zemře, republikáni a bonapartisté se vzbouří.

Dav využije jeho smrti k drancování a zabíjení.

Všude, kde se v Paříži nachází olovo, na střechách, památkách nebo okapech,

sešrotují je na kulky.

To je pravda.

Buďte připraveni potlačit jakékoli povstání.

Každému z vás bude přidělen jeden okrsek.

Zde jsou důkazy o našich podezřelých.

Javerte, budeš ve Val-de-Grace.

Pár studentů tam tvoří přátele ABC

a já chci nějakou chátru dostat za mříže.

Gang Claquesous. - Sledujte je.

V domě kde bydlel,

snil Marius o republice méně

než o té dívce ze zahrady

jejíž jméno se nedozvěděl.

Můžete.

Dobrý den, pane Mariusi.

Nepoznáváte mě?

Často se vídáme.

Potkáváme se tu každý den.

Vůbec si mě nevšímáte.

Jsem dcera Jondretteových,

vedlejší dveře. Musí nás být hodně slyšet.

Zrcadlo!

Jen se na mě podívejte.

Není divu, že si mě nevšímáte.

Nůžky?

Jak vám mohu pomoci?

Mám pro vás dopis. - Dopis?

Ano, od mého otce.

Neobtěžujte se to číst.

Je to pořád stejná písnička, žebrá o peníze.

Mívali jsme na venkově hostinec.

Pak přišel bankrot. Teď jíme, jen když je čas.

Mohu?

Chléb je dobrý.

Jde to ztuha, láme zuby.

Ale na to jsme zvyklí.

Minulou zimu jsme spali pod mosty,

schoulené k sobě, abychom nezmrzly, když sestra plakala.

Myslela jsem, že se utopím,

ale voda byla příliš studená.

I já jsem zažil těžké časy.

Píšu texty v noci. Vykládal jsem pytle na trhu.

Vy?

Ale máš tak krásné ruce. Tak bledé.

Jste docela pohledný, pane Mariusi.

Nemůžete být o moc bohatší než my, když tu žijete.

Chudoba je to, proti čemu bojujeme.

Každému podle jeho potřeb.

Chceme chléb a práci pro všechny.

Generál Lamarque umírá. - Kdo to je?

Naše poslední bašta obrany.

Jsme odsouzeni k zániku? - Ne, protože máme sami sebe.

Revoluce a republika jsou v plném proudu.

Můj otec pořád mluví o císaři a o ničem jiném,

kdyby nás to tak mohlo uživit.

To je vše, co mám. Už jsem obědval.

Ludvík osmnáctý!

Ať žije král!

O několik dní později,

mladá, hladová žena, prošla kolem pekárny

a podlehla pokušení.

Zlodějka! Zastavte ji, zlodějka!

O co jde? - Zloděj! Zastavte ji!

Ukradla chleba!

Co se tu děje? - Ta dívka ukradla chléb.

Jděte s ní na policii. Zavolejte policistu.

Není třeba volat policii.

Zaplatíte to? - Samozřejmě.

Výborně, ale pořád je to zlodějka.

Nevykradla celou pekárnu. Jeden bochník vás nezruinuje.

Takže...

Tady.

Kéž bych tak mohl prodávat každý den.

Ber.

Je to dobré.

Ale ostatní hladoví.

Věděla jsem, že na ně budeš myslet.

Přineseme jim jídlo a dvě lahve vína.

Můj otec se o to postará.

Slečno, přišly nové šaty.

Nevadilo by ti?

To nemůžu!

Moc ráda bych, aby sis je vzala.

Jsme zhruba stejně velké.

Nejste jako většina bohatých.

Dávají jen staré zboží a pak kážou

zatímco jejich ruce jsou neklidné.

Nabízejí drobky jako psovi. Nejraději bych je pokousala.

Ale vy... Vy jste jiná.

Půjdeme?

Dala jsem jí své šaty.

To je od tebe hezké.

Vidíš? Jsou horší věci než být zamilovaná.

Přivedla jsem bohatého muže a jeho dceru.

Zachránili mě z vězení a dali mi šaty!

Přivážejí jídlo! Jedou kočárem!

Myslím, že jsem trochu opilá.

Bohatý muž?

Ty, do postele. - Proč?

Jsi nemocná. Lehni si!

Rozbij okno! - Okno?

Rozbij to!

Proč? - Abych vypadal chudě.

Nedělej na ně tyhle triky! - Zmlkni!

Tak, rozbiješ to?

Krvácím! - Jsi v pořádku!

Nemoc, chlad, krev... Dokonalé.

Počkej, kdo jsi mu řekla, že jsem?

Můj otec. - Jaké jméno?

Neřekla jsem jméno. - Tak, tedy...

já jsem... Honoré Fabantou, herec.

Jdi je přivést dovnitř!

Připraveni?

Tohle je náš domov.

Pojďte dál, mladá dámo.

Pojďte dál, vážený pane.

Moje dcera mi řekla, co jste pro ni udělala.

To ubohé dítě ukradlo chleba, zatímco je její matka nemocná...

Vychoval jsem ji jako umělkyni, je talentovaná, pane.

Nebojte se, jakmile odejdete, dostane, co si zaslouží.

Dovolte mi, abych to od vás vzal, mladá dámo.

Přines mi židli.

Ne tuhle.

Víno z Bordeaux? Jako malý Ježíšek v hedvábných šálách!

Někam to odnes.

Posaďte se, slečno.

Omlouvám se za tu židli, žijeme v bídě.

Není vaše slečna učiněný anděl?

I já ty své vychovávám ke zbožnosti, aby byly upřímné a laskavé.

Raději ať věří v Boha, než abych je mlátil.

Nechcete se posadit, slečno?

Ne, děkuji. Nezůstaneme dlouho.

Ale není kam spěchat. Mohl bych zařídit, abyste se tu cítili jako doma,

ale moje žena je nemocná.

Je nemocná!

Podívej se na toho muže. Poznáváš ho?

Proč? Je něco špatně?

Podívej se na něj. A kňourej, proboha!

Dušnost. Vzhledem k jejímu věku je to normální.

A moje druhá dcera je zraněná.

Je křehká a stydlivá.

Měla nehodu v továrně. Zachytil ji řemen.

Mohla přijít o ruku.

Bože můj! - Neposlouchejte to!

A naše okno je rozbité.

Oheň vyhasl. Jsme chudáci.

Nepracujete?

Jsem umělec, nemůžu dělat jen tak ledajakou práci. Dosáhl jsem určitého uznání.

Rozumím, už jsem to viděl.

Ale takto oblečený se k divadlu nemůžu přiblížit...

a máme čtyři splátky zpoždění s nájemným. Máme čas do zítřka,

nebo nás vyhodí na ulici

s chorou ženou a zraněným dítětem.

Neskončíš na ulici.

Nemám u sebe peníze, ale vrátím se.

Kolem osmé hodiny. Jdeme.

Děkuji.

Budu vás očekávat v osm.

Děkuji, pane! Děkuji, slečno.

Brzy na shledanou, pane, a ještě jednou děkuji.

Jste vtělená Prozřetelnost! Je to Boží milost!

Uvidíme ho, až bude někde hrát?

Nejsem si jistý, jestli ho ještě uvidíš, mé dítě.

19 Rue Plumet.

Sledujte ten kočár!

40 sou za hodinu. - Zaplatím po návratu.

Platba předem!

Jsou krásné! Půjčíš mi je?

Nebudou ti sedět, jsi moc hubená.

Nesahej na to svýma špinavýma prackama!

Nedovolí mi si je půjčit. - To nevadí.

Zítra budeš mít saténové šaty a ty nejjemnější hedvábné boty.

Cože? - Zbláznil ses.

Nepoznala jsi ho?

Chudák stará paní, je slepá.

Kdo je to?

Můžu jen říct, že je pravděpodobně bohatší než ministr financí.

Příliš peněz na jednoho muže.

Řekneme Claquesousově bandě.

Nedělej to. Násilí přitahuje policii.

Tenhle muž nemá rád policii.

Víš, co tím myslím?

Eponine!

Kam se poděla?

Co tu děláš?

Dívám se na sebe.

Všiml sis něčeho?

Ničeho.

Co je špatně?

Jsi smutný.

Ano.

Je generál mrtev? - Ne.

Nejsi nemocný, že ne?

Byl jsi ke mně tehdy laskavý.

Teď je řada na mně.

Jak ti mohu pomoci?

Bylo by mi potěšením...

...naslouchat.

Ano, řekni mi to.

Ten muž a ta dívka ve vašem domě...

Viděl jsi je.

Líbí se ti. Myslíš si, že je krásná.

Krásná...

Víš, kde bydlí?

Ne.

Mohla bys to zjistit. - Myslím, že ne.

Na tvé zdraví, mami.

Tak tady ji máme.

Kde jsi byla? Hledal jsem tě.

Dnes večer navštívíme tvého pána a jeho dceru.

Kde bydlí?

Nevím.

Co tím myslíš?

Viděla jsem je na ulici.

A ty šaty? - Právě si je koupila.

Odkud je tohle všechno? - Koupili to pro tebe.

Jdi zpátky do obchodů a poptej se!

Ne. - Cože?

Neubližuj těm lidem.

Takhle se se mnou mluví?

Dotkni se mě a já budu křičet!

Nechtěj po mně, abych souhlasila s tvými ošklivými triky!

Tvůj plán je v troskách.

Nedovolím, aby mi ta škodná mařila plány.

Zmiz! Pořád jen otravuješ! Nic neděláš a nemluvíš!

Kam mám jít? - Přijď zítra.

Dnes večer potřebuji volné ruce. Jdi!

Jsou to roky, ale hned jsem ho poznal.

Ten darebák se nezměnil.

Nevím jak, ale někteří lidé nikdy nestárnou.

Nepoznal mě s vousy.

A víš co?

Ta krásná mladá dáma, které říká dcera...

Ne! - Ano, to je ona!

Ona?

Ano, ona!

Oblečená jako princezna

zatímco moje dcery nemají na šaty!

Skočím jí na břicho v dřevácích!

Zítra budou naše holčičky vypadat jako princezny

a ty budeš nosit kostým že se za tebou všichni otočí.

A budeme jíst kuře!

Ne darované.

Jsem unavený z chudoby.

Chci to co si zasloužím, ne hnít!

Chci být milionář.

Ne tak nahlas! Soused...

To malé štěňátko?

Poslyš, informujeme Claquesouse. On zburcuje gang.

Přijde v osm.

Student bude venku politikařit.

Lovci polapí holoubka!

To bude bez práce!

Jeden muž nás upozornil na případ.

Politický?

Ne, ale mohlo by nám to pomoct chytit Claquesousův gang.

Pan Marius Pontmercy? - Ano.

Díky za tip. Už nějakou dobu po těch mužích pátráme.

Chceme je chytit, ale jsou nebezpeční.

Bojíte se? - Ne víc než Vy.

Předpokládám, že jste ozbrojený? - Ne, proč?

V tom případě si vezměte tuto pistoli.

Schovejte se ve svém pokoji a udělejte to tak, aby to vypadalo že jste šel ven.

Tam počkejte. Budeme rozmístěni okolo domu.

Necháme je vstoupit a chvíli dělat, co chtějí.

Až do chvíle, než je přistihnete při činu.

Až to uvidíte, tak vystřelte. Zbytek nechte na nás.

Rozumím.

Malá rada, pane Pontmercy.

V příštích několika dnech se vyhýbejte svým mladým přátelům

kteří chtějí změnit svět zevnitř Café Musain.

Mé myšlenky se týkají jen mě.

Tu pistoli budu později potřebovat zpátky.

Doufám, že přijdou včas.

Ten kluk tam není? - Je venku.

Jeho politika ho zdrží venku až do půlnoci.

Zkontroluj to a ujisti se.

Nikdo tu není!

Jede kočár!

Pospěš si!

V případě potřeby zablokuj dveře.

Ano?

Pojďte dál, příteli.

To je od vás tak hezké, že jste se vrátil.

Řekl jsem, kolem osmé hodiny.

To je už osm? To nemohu vědět. Nemám hodinky.

Jak se má vaše žena?

Umírá, ale je tak statečná.

Není to žena, ale mezek.

Vaše dcery jsou venku?

Zraněná musela jít do nemocnice, aby ji mohli obvázat.

Její starší sestra šla s ní.

Přinesl jste peníze na nájem?

Ano. - Děkuji.

Tady.

Děkuju.

Posaďte se, vážený pane. - Taky se posaď. Mám pro tebe návrh.

Takže...

Paříž ti nesvědčí.

Tady nikdy nebudeš žít čestně.

Příliš mnoho herců, málo prodaných vstupenek.

Máte pravdu. - Že ano?

Myslím, že potřebuješ změnit prostředí.

Zaplatím tvé rodině cestu do Ameriky.

Zaplatím ti náklady, dokud nenajdeš...

ty správné role.

Zaplatit nám cestu? Kolik?

Tisíc Louisů.

Tisíc Louisů?! Ježíši Kriste!

Zmlkni, ty!

Promiňte, pane. Ženy myslí jen na peníze.

Za nás muže mluví srdce.

Miluji Paříž. Nikdy bych odsud nemohl odejít.

Přestal bych dýchat.

Pokud jsem od Seiny vzdálen více než dvě míle,

zadýchávám se.

Opustit Paříž by dalo docela dost práce.

A myslím tím hodně.

To je špatná úvaha.

Měl bys přijmout mou nabídku a odejít. Tvá budoucnost by byla světlejší.

Moje budoucnost, nebo vaše?

Dovolte mi ukázat vám něco, co ilustruje mou lásku k Francii.

Obraz,

a k tomu mistrovské dílo.

Mám k němu citový vztah,

ale pokud se vám líbí, budu ochoten se s ním rozloučit.

Jsme tak chudí.

Nevšímejte si ho.

Soused.

Jeho obličej je černý od práce s uhlím.

Tento dům má dveře otevřené

pro všechny Boží děti.

Je to velmi cenný obraz, od samotného Davida,

inspirovaný mým vlastním životem.

„Seržant z Waterloo.“ To jsem já, seržant,

který zachránil plukovníka, vytáhl ho zpod mrtvol.

To byl okamžik, kdy jsem mu zachránil život.

Ten obraz vám nic neříká? Nikde jste ho neviděl?

Ne.

Kdybych to dokázal prodat za dost peněz, možná bych byl ochoten opustit Francii.

Jakou to podle vás má hodnotu?

Tři franky.

Všichni jsou už tady. Můžeme začít.

Teď se na mě podívej pozorně. Nepoznáváš mě?

A co teď, bez vousů?

Hostinec Montfermeil, seržant z Waterloo.

Nechceš si vzpomenout?

Thénardier.

To jsem já, Thénardier.

O co tu jde? To jméno neznám.

Nepamatuješ si? Nevidíš, kdo jsem?

Jasně, že vím. Jsi bandita.

Tohle o nás říkají boháči!

Bandité, protože máme hlad

zatímco vy jíte lanýže, chřest a hrášek.

Zkontroluješ teploměr, když je zima,

ale pro nás bandity je kůže teploměr!

Jdi na stranu.

Pustíme se do práce.

Nenechte ho utéct!

Neubližujte mu. Posaďte ho.

Postavte ten stůl zpátky, vypadá to tak líp.

A prostřete.

Tak.

Na co čeká? Pojďme se podívat.

Žádné papíry, žádné peníze. Myslíš si, že jsi chytrý?

Dáš nám svou adresu, milosti.

Ještě ji neznáš?

Tak ti jí řeknu.

Vidíš, jak je milý? Tak kde bydlíš?

Na sloupu Venddme.

Ty vole! Donutím tě mluvit.

Přineste mi oheň.

Dobře, dobře.

Udělej správnou věc a řekni nám to.

Půjdeme pro tvojí krásnou dcerušku,

Přivedeme ji sem a pak nám dáš vše, o co žádáme.

nebo ublížíme tvému malému pokladu.

Krč si rameny, jak chceš. Nechceš si povídat?

Počkej, bude křičet. - Ne, ten pán křičet nebude.

Nechce, aby se tu objevili policajti.

Policajti ho pronásledovali, když přišel do Montfermeilu pro holku.

Tak dáš nám adresu, nebo co?

Pamatuješ si, jak jsi mě udeřil na půdě?

Myslíš, že mě donutíš mluvit proti mé vůli?

Podívej se.

Nejste muži.

Tenhle staroch je na tebe moc silný.

Kdo nechce ohřát, tak ať se hned klidí!

Souhlasíš?

Ty, statečnej seržante?

Ty, strašáku?

Jen štěkáte a nekoušete!

Pusťte mě na něj!

Bavíte se? - Javerte!

Nebojte se, nejsem sám.

Je vás šest a nás patnáct. Vzdejte to.

Dobrý den, Montparnasse, Gueulemere.

Celá Claquesousova banda.

Jasně, zabij mě, aby tě moji muži mohli zajmout a...

Vzdávám se.

To je od tebe hezké.

Žádám jen o tabák na samotce.

Jistě.

Odvezte je!

Nezapomeňte na manželku.

Ta mrcha mě právě štípla.

Zbabělci! Nejste žádní chlapi.

Tvrdíte, že jste zuřiví

a pak vás chytnou jako kuřata!

Sledujte ty dva!

Jean Valjean! Zastavte ho!

Generál Lamarque je mrtvý! Přečtěte si o tom všechno!

Kupte si Ústavu! Generál Lamarque je mrtvý.

Přečtěte si poslední slova generála Lamarqua.

Děkuji.

Přátelé...

Kéž jeho smrt znamená znovuzrození republiky.

Poslední slovo, které pronesl...

bylo „Vlast“.

Jeho vlast...

naše vlast...

je Republika.

Francie a svoboda jsou synonyma.

Pohřeb generála Lamarqua bude za tři dny.

Pařížané ho doprovodí na jeho poslední cestě.

Pánové...

Ten den ukážeme, že chceme být svobodní

nebo zemřeme.

Pane Mariusi, vedle na vás někdo čeká.

Já? - Ano.

A jedna obalovaná vepřová kotleta.

Ptal ses po mně?

Nepoznáváš mě? Eponine.

V přestrojení, abych se vyhnula policii.

Nečekej, že ti pomůžu.

Myslíš, že jsem do toho zapletená?

Viděl jsem, jak jsi je přivedla k otci. Jste dobře organizovaná rodina.

Nemáš právo to říkat!

Kdybych chtěla, ta mladá dáma by byla...

Ale adresu jsem neřekla.

To mého otce rozzuřilo.

Chtěla jsem, ale neřekla jsem mu to.

Říkáš pravdu? - Ano.

Znáš její adresu? - Ano.

Proč jsi mi ji nedala?

Protože. - Protože proč?

Jestli to neumíš uhodnout...

Nemám čas na šarády.

Když ti to řeknu, uvěříš mi?

Když ti řeknu adresu, uvěříš mi?

Co bys za to dal?

Polibek na Nový rok?

Rue de Plumet, číslo 19. Dům s bránou.

Se zahradou.

Jsi šťastný?

Na ulici Plumet,

Jean Valjean šel potají pryč.

Rozhodl se.

Věděl, že jeho domov už není bezpečný,

že dříve či později,

jej duchové jeho minulosti doženou

a tak prošel branou,

stejně jako to udělal i Cosettin nápadník.

Jaro, jsi dopisem, který jí píšu.

Řekni jí, že po ní toužím zdálky a že jsem chtěl zemřít, když se ztratila.

Kéž zahrada, dům, větev, list i květ

všechno o mně vypovídá.

Držíš mě za ruku, když kráčím ve stínu.

Sluneční paprsky ti září do očí.

Kdybych byl králem, dal bych své království, své žezlo,

mému lidu za polibek od tebe

ještě dnes v noci.

Dnes v noci...

Té noci, v lesích Montfermeilu,

to vypadalo, jakoby Satan vykopával poklad.

Mezitím, na ulici Rue Plumet...

Následujícího dne

Paříž pohřbila generála Lamarqua.

ŽIJ, PRACUJ, NEBO ZEMŘI V BOJI

Přidáte se k nám, pane Mabeufe? Svrhnete vládu?

Jdu s vámi.

Bude to randál. - Výborně!

Šavle a střely, pane Mabeufe! - Výborně!

Dokonce i palba z děl! - Výborně!

Jděte a infiltrujte se do průvodu.

Hned, pane.

K poctě zbraň!

Ani o krok dál.

No tak, pusťte nás!

Vojáci, přidejte se k nám.

Vzdejme úctu generálu Lamarqueovi!

Lamarque v Pantheonu!

Lamarque v Pantheonu!

Vypřáhněte koně!

Do Pantheonu!

Nebudeme bojovat na otevřeném prostranství. Do centra Paříže!

Potřebujeme zbraně!

Mám pušku a náboje!

Bude se střílet! Tady jsme bezmocní!

Potřebujeme zbraně!

Zruinujete mě... - Revoluce tě pomstí.

A teď na barikády!

Přátelé! - Pojďte sem k nám!

Republika verbuje.

Pojďte sem, studenti!

Ozbrojeni budeme držet Rue Saint-Denis. Neodváží se přiblížit.

Zítra zaútočíme. Jdeme na to, přátelé!

„Korintské hrozny?“ Žádné „V“.

Vinotéka je vinotéka.

Enjolras je mistrem strategie.

Skvělé! To dáme sem.

Sem budeme dávat raněné.

Nahoře bude naše pevnost.

Kulky neproniknou tak pevnou podlahou.

- Mám nápad, pane. - Jaký?

Dáme si skleničku nebo dvě

na prosperující republiku.

Jsi řádně opilý.

Zmiz, děláš ostudu.

Neboj, pár jsem vám nechal.

Vezmi je nahoru, uděláme z nich zbraně.

Dej mi to.

Zemřu za republiku, ale ne žízní.

Tak co si o tom myslíš?

Támhleten, jak pracuje.

Vidíš toho plešatého muže? Je to špion.

Jsi si jistý?

Minulý týden mi škubal ucho, protože jsem se nechal zatknout kvůli kulkám.

Taky ho znám. Nedávno jsem s ním měl co do činění.

Zůstaňte tady.

Kdo jsi? - Chápu, co se děje?

Špion? - Inspektor Javert.

Vezměte ho dovnitř. Pokud se to pokazí, zastřelíme ho.

Prozatím nemá cenu plýtvat kulkami. Běžte.

Zase ty.

Pořád máš moji pistoli.

Mezitím se Jean Valjean, který si sbalil věci,

připravoval na odjezd z Francie.

Během čekání na pasy se schoval v jednom bytě

který si pronajal v Paříži.

Půjdeš?

Vydají nám pasy a za týden budeme v Londýně.

7 Rue de 'Homme Armé'.

"Můj milý..."

„Odjíždíme do Anglie

„a já zemřu, jestli tě ztratím.“

„Ulice ozbrojeného muže, číslo 7.“

Eponine věděla, že ať se v Paříži stane cokoli,

Marius v noci přijde.

Cosetto?

Ne, nejsem Cosetta.

Ty?

Jsi zklamaný? - Co tu děláš?

Čekám na tebe.

Je pryč.

Zamkli dům a už se nikdy nevrátí.

Pryč?

Víš, kam šli?

Slyšela jsem toho muže říkat, že pojedou do Londýna.

Londýn?

Daleko, že?

Nechala mi něco? Vzkaz?

Žádný.

Kam jdeš?

Paříž hoří. Pamatuješ, co jsem říkal?

Ano, takže začal velký převrat.

Víš, dřív jsem se bál smrti.

Teď je mi to jedno. Skoro po tom toužím.

Dovol mi jít s tebou. Bude zábava.

Opatrně.

Vzadu je chodba.

Poslouchej.

Zvon Saint-Merri.

Pane Enjolrasi!

Vojáci! Už jdou!

Rozejděte se!

Nebo s vámi zúčtujeme!

Počkejte!

Vojáci, poslouchejte!

Navzdory tmě znám vaše tváře. Všichni byste mohli být moji synové!

V roce 1789,

i mně bylo 20 let, ale bojoval jsem proti Bastile,

za republiku!

Přidejte se k nám!

Braň jeho tělo, jako bys bránil svého vlastního otce.

Jeho kabát bude naší vlajkou.

Pozor! Zařaďte se do řady.

Vpřed! S touhle chátrou bude brzy konec!

Pal!

Předejte zbraně!

Vpřed! Žádné slitování!

Zachovejte klid!

Tohle brzy skončí!

Uvolněte cestu!

Neprojevujte žádné slitování!

Tady, Mariusi!

Držte pozice!

Kapitulujte!

Neseme sud s prachem! Všichni se schovejte!

Vítězství! - Ať žije republika!

Utekli jako králíci!

Dobijte si zbraně!

Ošetřete raněné!

Nebýt vás, byl bych mrtvý. - Bravo, pane Mariusi.

Mariusi...

Vezmu tě na ošetřovnu.

Příliš to bolí. Nech mě tu.

Je to k ničemu.

Zůstaň se mnou.

Vrhla ses před mušketu.

Proč jsi to udělala?

Proč?

Mířili na tebe, nemohla jsem...

Znovu se sejdeme.

Je to pravda? Sejdeme se znovu?

Ano.

Ale když se tam všichni sejdeme, bude to stejné jako tady dole.

To je pravda.

V mé halence...

je dopis pro tebe

který jsem ti nemohla dát.

Je to zvláštní,

nesnesu tě vidět nešťastného.

Pamatuješ si,

když jsem ti dala adresu?

Ptala jsem se tě, co mi dáš na oplátku.

Polibek na Nový rok.

A je teprve červen.

Slib mi...

Co?

Slíbíš?

Slibuji.

Až budu mrtvá, políbíš mě doopravdy?

Ano.

Myslím, že jsem do tebe byla trochu zamilovaná.

Eponina byla položena vedle Mabeufa,

a Gavroche konečně pochopil, co je rodina.

Svázaný Javert čekal na svůj osud.

Mrtví byli položeni na ulici,

každý se tam podobal ostatním.

Jen je společnost poštvala proti sobě.

Grantaireovi se podařilo otevřít další lahev.

Gavroche si hrál.

Marius dokončil dopis.

Uděláš mi laskavost?

Laskavost? Cokoliv!

Doruč tento dopis.

Pošta ještě není otevřená. - Přesně tak.

Slečna Fauchelevent, Rue de 'Homme Armé, číslo 7.

„L'Homme Arm…“? „Ozbrojený muž.“ To se hodí.

Můj pásek by prozradil, že nejsem pošťák.

V bytě nemohl Jean Valjean spát.

Nebyly to boje v Paříži, co ho drželo vzhůru.

Předběhl policii,

ale cítil přicházet jinou hrozbu, kterou nedokázal zastavit.

Když přijeli, Cosetta se odebrala do svého pokoje.

a odmítla večeři.

"Můj milovaný...

„...do Anglie...“

...zemřu, když tě ztratím."

Trvalo to dost dlouho.

Bydlí tady slečna Faucheleventová?

Co chceš? - Mám s ní obchodní záležitost.

Nosíš jí dopisy? - Nevíte to?

Od studenta?

Znáte pana Mariuse?

Ano, je to kamarád.

Doručím jí to.

Spí. Dám jí to zítra.

Zítra je dnes. Možná bude chtít odpovědět.

Dej mi to, a já ji vzbudím.

Pospěšte si, potřebují mě na barikádě.

Na barikádě?

Co myslíte, že děláme, zatímco vy všichni spíte?

Počkám.

„Moje milá, sbohem.“

„Jdu umřít se svými přáteli.“

„Až ráno vyjde slunce, moje duše Ti bude nablízku.“

„Marius.“

Co kdyby si ten dopis nechal?

Ten muž by zemřel a ona by se to nikdy nedozvěděla.

Vůbec.

Bylo by to tak jednoduché.

„Zapomeneš na něj a já si tě nechám.“

Myslím, že jsem usnul. Je ta mladá dáma vzhůru?

Odpověď doručím sám. Povedeš mě.

Tohle by mohlo být naše poslední ráno, Enjolrasi.

Něčeho lituješ?

Ne.

Nelituji smrti, jen zabíjení.

Nechte toho důstojníka mně.

Škoda zabít tak mladého muže.

Mohl by to být tvůj bratr.

On je.

Zamířit.

Pal!

Vojáci, srovnejte je se zemí.

Vpřed! Nasaďte si bajonety!

Kupředu, ženisté!

Vezměte si bajonety!

Pal!

Běžte rovně!

Už to začalo, támhle!

Pal!

Zastavte palbu!

Vítězství!

Ať žije republika!

Utíkají!

Další takové vítězství a dojde nám munice!

Gavroche to zřejmě zaslechl.

Narodil jsem se v Nanterre, je to Voltaireova chyba.

A ne v Palaiseau, je to chyba Rousseaua.

Gavrochei!

Musíme vrátit ministerstvo, je to Voltaireova chyba.

Policajti a psi, je to chyba Rousseaua.

Vrať se!

Vojáci to přehánějí, je to Voltaireova chyba.

Vrabci jsou na vině, je to chyba Rousseaua.

Nemám žádný pozemek, je to Voltaireova chyba

Jsem jen malý ptáček, je to chyba Rousseaua.

Spadl jsem na zem, je to Voltaireova chyba.

S nosem ve strouze je to chyba...

Jsem zasažen!

Vezmi munici.

Je mrtvý. - Dejte mi ho.

K ostatním.

Kam? - Tudy.

ROVNOST MEZI MUŽI A ŽENAMI

Kde je Prouvaire?

Zajat.

Zamířit.

Ať žije Francie!

Za lepší budoucnost!

Je to Prouvaire.

Tvoji přátelé po tobě stříleli.

Teď se ti, co přežili, s tebou vypořádají.

Chceš, abych to udělal?

Ty? - Ano.

Znáš ho? - Ano.

Jestli ti to nevadí, vezmu ho ven.

Jak si přeješ.

Tvůj osud není o nic lepší než můj.

Ty, tady.

Nepřekvapuje mě to.

Vstaň.

Pomsti se.

Až po tobě.

Pozor!

Na místa!

Zavírák je tvůj styl.

Tak a můžeš jít.

Dole na ulici je palisáda. Jdi tamtudy.

Pokud to přežiju, najdete mě na adrese 7 Rue de 'Homme Armé'.

Nerozumím.

Nikdy jsi ničemu nerozuměl.

Takže...

Zamířit!

Pal!

Znovu nabít!

Kupředu, ženisté!

Vemte si bajonety!

Všichni vpřed!

Držte se!

Schovejte se ve vinotéce!

Sekery!

Přineste sekery a zničte schodiště!

Došla munice! Co teď? - Rychle, lahve!

Seřaďte se!

Počkejte!

Jsem jeden z nich.

Neodcházej beze mě.

Kdo jsi? - Člověk.

Zamířit.

Pal!

K noze zbraň.

KLENOTNICTVÍ

Uprostřed nepokojů lidé otevřeli dveře věznic.

Nevinní i strašliví zločinci byli osvobozeni.

Ty tam!

Tohle je můj domov. Byl jsem okraden.

Odveďte ho do kasáren!

Nejsem revolucionář. Jsem čestný člověk.

Moje ruce nesmrdí střelným prachem.

Uvidíme.

Pozor, výstřely!

Chlapče, to je špatná zpráva.

Vláda, která přežije nepokoje, z nich vyjde silnější.

Armáda je zocelená bitvami, bohatí se stmelují,

a paže zákona se prodlužuje.

Teď hledáme přeživší.

Někteří uprchli kanalizací.

Všechny východy z kanalizace budou brzy střeženy.

Hlídky jsou rozmístěny ve sběračích.

Každý, kdo se vydá na sever, narazí na katakomby Montmartru,

slepá ulička,

a jih vede k Seině.

Dobře.

Gratulujeme našemu příteli Javertovi k jeho těsnému úniku.

Dohlédnete na stoky osobně, předávám vám velení.

Ano, pane, ti muži budou dopadeni, nebo zemřou jako krysy.

V samých útrobách města,

Jeanu Valjeanovi se podařilo prchnout z centra.

Svit denního světla vystřídala hluboká temnota,

rozruch vystřídalo ticho,

a třaskavé výbuchy hrobový klid.

Sledoval svah kanalizace.

Dovede jej jistě k řece, ke spáse.

Slyšíš to? Něco se tam hýbe.

Haló, vy tam! Zde je 6. pluk, seržant Lachenal!

Udělali byste lépe, kdybyste byli opatrnější.

Málem jste nás zastřelili.

Něco jsme viděli.

Určitě krysu.

Pili jste, že jo?

Pane...

No teda!

Teď už vím, proč tě hledají policajti.

To je slušný úlovek.

A ty jsi mně nazýval banditou. Takové hnusné slovo.

Copak to tu máme?

Ruce pryč.

Ruce pryč!

Au, ubližuješ mi.

Hledáš východ? Mám padělaný klíč.

Jakto? - Klíč ke svobodě.

Ale musíme se podělit.

Nemůžeš tu nechat takovou kořist. Hoď ji do Seiny.

To udělám.

Potřebuješ pomoct? - Ne.

Sobče.

Říkal jsem, že se nechám sebrat,

ale nejdřív ho musím dostat domů.

Marius Pontmercy je vůdce rebelů. Bude viset.

Zaplatil za to. - Ještě není mrtvý.

Měl u sebe tohle.

"Odneste mé ostatky mému dědečkovi na 25 Rue des Filles du Calvaire."

Přivolejte kočár!

Kdo je to?

Pan Gillenormand? - Ano.

Vracíme vám vnuka.

To je Marius!

Položte ho sem.

Proboha! Co se mu stalo?

Byl na barikádě. Teď je tady.

Mariusi! Můj chlapče!

Nechal se zabít, aby mě naštval.

Zavolej doktora, ty idiote!

Udělal to jen aby mne naštval.

Takhle se ke mně vrací.

Běda mi! Je mrtvý!

Ne, není mrtvý.

Až po Tobě.

Můj chlapče, jsi naživu!

Je naživu.

Splň mi poslední prosbu.

Dovol mi krátce se vrátit domů. Pak se mnou nalož, jak uznáš za vhodné.

7 Rue de 'Homme Armé'.

Počkej chvilku, nebude to dlouho trvat.

Ještě okamžik.

Proč jsi mi dnes ráno zachránil život?

Nevíš proč?

Ne.

To je mi líto.

Jean Valjean to chtěl říct Cosettě

nic by jí nestálo v cestě

pokud se muž, kterého milovala, zotaví ze svých zranění.

Ulice byla prázdná.

Javert byl pryč.

Život se vracel do normálu.

Naděje a láska se obnovovaly.

V domě pana Gillenormanda,

se dědeček a vnuk usmířili

a odpoledne přijali stejnou návštěvu.

Netvoří náhodou pár?

Bylo by lepší, kdybych to věděl.

Věděl co?

Moje paměť je mlhavá.

Někdo mě nesl tmou.

Kdo mohl být ten záhadný muž?

Svatba byla den poté.

Co se stalo? Jsi zraněný?

Pořezal jsem se při štípání dřeva. Víš, jak jsem nešikovný.

Nešikovný? Ty? Ukaž mi to.

To nic není. Ošetřím si to sám.

Oslabený nemocí a horečkou po zranění,

se Jean Valjean nemohl obřadu zúčastnit.

Jdu pozdě.

Budeš tu úplně sám.

Jsi smutný?

Přijdeme se na tebe zítra podívat.

Vypadám krásně?

Velmi půvabně.

Jsi šťastný? - Velmi šťastný.

Tak se usměj.

Držíš mě za ruku, když kráčím stínem.

Sluneční paprsky ti září z očí.

Kdybych byl králem králů,

dal bych své království, žezlo

a všechen svůj lid za to abys na mně pohlédla, Cosetto.

Už nejsem Cosetta. - Kdo jsi?

Jmenuji se Marius,

paní Mariusová.

Pojďte dál.

Dám slečně, tedy paní, vědět, že jste tady.

Není třeba ji rušit, Toussainteo.

Je to pan Pontmercy, se kterým chci mluvit.

Dobré ráno.

Cosetta bude ráda, že jste se uzdravil.

Vaše včerejší nepřítomnost nás překvapila. Prosím, posaďte se.

Ne, děkuji.

Musím vám něco říct.

Jsem bývalý trestanec.

Nezranil jsem si ruku ani nic podobného.

Předstíral jsem, že jsem zraněný, abych mohl zůstat doma

a nedopustil se paděláním podpisu něčeho zlého.

Co tím myslíte?

Strávil jsem 19 let na galérách

a po druhém přestupku byl odsouzen k doživotí.

Jsem uprchlý trestanec a jmenuji se Jean Valjean.

Už delší dobu jsem měl určité podezření,

že vás něco pronásleduje,

ale bál jsem se a zavíral před tím oči.

Proč mi to říkáte až teď?

Cosetta chce, abychom žili jako rodina, ale já nemohu patřit do žádné rodiny.

Navzdory rizikům jsem ji vychoval, protože nikoho jiného neměla.

Teď je s tebou. Je šťastná.

Doufám, že ano,

a já musím zmizet z jejího života.

Jen tě žádám, abys mi slíbil, že se to nikdy nedozví.

Slibuji.

Děkuji.

Mám na tebe poslední prosbu o laskavost.

Můžu se na ni občas přijít podívat?

Chápeš, jak dítě dokáže zahřát u srdce muže,

i takového jako jsem já.

Mohl bych se prostě zastavit

až budu někdy poblíž.

To není dobrý nápad.

Dělal jsem si o ni starost, kdykoli jste přijel.

Nejlepší bude, kdyby na vás zapomněla.

Ale tak dlouho jsem byl vším, co měla.

Bojím se, že kdybych zmizel,

nechápala by to a velmi by ji to znepokojilo.

Nemyslíš si to samé?

Myslíš snad, že jí záleží jen na tvé lásce?

Kde jsou?

Otče! Jsi tady. Nikdo mi to neřekl.

Přišel jsem se s tebou rozloučit, dítě moje. - Dát sbohem?

Zítra odjíždím do Anglie. - Trváš na tom?

Nenávidím Anglii! Chce mi vzít všechny mé blízké.

Chtěl tam jet,

teď se mě zbavil, a může to udělat.

Konečně můžeš odjet.

Plánuji se tam přestěhovat nadobro.

Nadobro?

Tam umřeš nudou.

Slyšela jsem, že tam pořád jen prší.

Napíšeš nám? - Samozřejmě.

Bál jsem se, že budeš protestovat.

Já? Proč?

Byla to jen myšlenka.

Paní, je prostřeno.

Paní...

No, nechám vás o samotě.

Sbohem, Cosetto.

"Sbohem"?

Dokud se znovu nepotkáme!

Do té doby.

Taková ostuda a smůla,

ale štěstí je krásná věc.

Stará žena trpící revmatismem

neměla nic lepšího na práci, než se dívat z okna

začala si všímat

muže chodícího okolo, který jako by stárnul přímo před jejíma očima.

Cosetto!

Marius nemohl přestat myslet na muže

který mu zachránil život, ale přesto se rozhodl zůstat v anonymitě.

Přišel za vámi jeden muž.

„Pane barone, “

„kdyby mě Všemohoucí obdařil větším talentem, “

„byl bych také baron, Thénard, člen Institutu, “

„ale já nejsem on.“

„On a já jen neseme stejné jméno.“

„Znám tajemství o někom, “

„pro vás důležitém.“

„Jsem v předsíni. S úctou, Thénard.“

Thénard.

Mohla bys mi dát chvilku?

Je ta osoba žena?

Neboj.

Ať vstoupí.

S baronem jsme se už setkali,

v domě hraběnky Bagrationové, myslím.

Neznám paní Bagrationovou.

Pak to bylo v domě Chateaubrianda.

Znám ho dobře, je to velmi příjemný člověk.

O co jde?

Nečetl jste můj dopis?

Mám tajemství, které je na prodej.

Jaké tajemství?

Pane barone,

ve vašem domě žije

lupič a vrah.

U mě doma? Ne.

Vrah a lupič.

Nemluvím o událostech z dávné minulosti, které by justice mohla přehlédnout.

Mluvím o nedávných událostech

policii zatím neznámých.

Ten muž se vkradl do vaší důvěry a málem i do vaší rodiny

pod falešným jménem.

Řeknu vám jeho pravé jméno,

a to zdarma.

Jeho jméno je...

Jean Valjean.

Už to vím.

Ale co nevíte,

že je bývalý trestanec.

To též vím.

Pan Baron mě překvapuje.

Aspoň vidíte, že jsem dobře informovaný.

Ale to, co nyní chci říct, vím jen já.

Je to mimořádné tajemství.

Prodám je za...

20 000 franků.

Stejně jako ta tajemství předtím, i toto znám.

- 10 000 franků. - Nemáte mi co říct.

Přesto musím vyložit karty na stůl.

Vím všechno, dokonce i tvé jméno.

Protože to bylo v mém dopise. Thénard.

- .. "Dier". - Cože?

Thénardier.

Také známý jako Jondrette,

básník Alvares, herec Fabantou,

otec Eponine a Gavrocha.

Teď, to zabolelo.

Ztratil jsem nejstarší dceru a svého malého chlapečka.

Zemřeli za republiku.

Pane barone, máte pravdu, jsem Thénardier.

Vidíš? Vím tolik co ty.

Jean Valjean je lupič, odsouzený na galeje

za drobnou loupež, pamatujte.

Přesto je Jean Valjean

lupič a vrah.

Vysvětlete to. - To je jednoduché.

V den nepokojů,

jsem se, z osobních důvodů nesouvisejících s politikou,

schovával v kanalizaci

vedoucí k Seině.

Někdy mohou okolnosti zavést poctivého člověka do...

špinavé vody,

a uviděl jsem tam někoho, koho jsem dobře znal.

Nebylo to poprvé, co jsem ho viděl.

Byl to náš muž.

- Jean Valjean? - On sám.

Nebyl sám, ale nesl někoho na zádech,

mladého muže pokrytého krví!

Oběť vraždy, jasné jako facka.

Motivem byla loupež.

Ten mladík neměl peníze.

Prosím.

Jean Valjean si koupil moji pomoc za polovinu toho, co si vzal

z kapes toho mladého muže.

Je strašně silný. Nemohl jsem ho odmítnout.

Přišel jste obžalovat muže

a přitom jste ho ospravedlnil.

Pane Thénardiere, jste darebák!

Silná slova.

Nemůžete to popřít, ale aniž byste to věděl, jsem Vám zavázán,

nezaslouženě, jakkoli to zní nepravděpodobně.

Zítra vám dám, co budete potřebovat na cestu do Ameriky.

Děkuji, ale nerozumím.

Nevadí, prostě odejděte.

Jak chcete, pane barone.

Říkal jste zítra, že? - Vypadni!

Měl by jít do nemocnice. Nemá žádné služebnictvo.

Nemůžu ho tu hlídat, mám jinou práci.

Na nemocnici už je pozdě.

Je vyčerpaný a pravděpodobně ztratil někoho blízkého.

To může být smrtelné.

Vrátíte se, doktore?

Je to jeho bližní, kdo se potřebuje vrátit.

Otče! Jsi nemocný.

Proč jsi nic neřekl?

To jsi ty, mé dítě. Přišla jsi.

To je od tebe milé, drahoušku.

Přišel jsi taky?

Prosím, odpusťte mi.

Vím všechno, stejně jako ona.

Pojďte s námi, budete spokojen.

Už tě nikdy neopustíme.

Přijedu zítra ráno.

Teď už je na to pozdě.

Ne, ještě není pozdě.

Neplač, mé dítě.

Tak moc jsem se bál, že tě už nikdy neuvidím,

a nyní jsi přišla. Jsem tak šťastný.

Pamatuješ si Montfermeila a ten les?

Když jsem ti poprvé vzal kbelík a držel tě za ruku?

Pamatuješ?

A tu velkou panenku?

Pořád ji mám, víš?

A jak sis dávala v klášteře třešně za uši?

Mé dítě,

je načase, abys věděla jméno své matky.

Jmenovala se Fantine. Zapamatujte si to jméno.

Fantina.

Její život byl stejně ubohý

jak je ten tvůj šťastný.

Milovala tě vroucně

a strašně trpěla.

Děti moje.

Musím se ti přiznat, Mariusi.

Ne vždycky jsem tě měl rád...

a prosím tě o odpuštění.

Milujte se vroucně a pořád

protože nakonec

na tomto světě záleží jen na jedné věci,

na lásce.

Lásce.

Vezměte si s sebou ty dva svícny.

Doufám, že muž, který mi je dal, je se mnou spokojený.

Dělal jsem, co jsem mohl.

Ještě jedna věc,

nezapomeň, že jsem chudý člověk,

a až budu pryč,

pohřbi mě pod obyčejným kamenem,

bez jména.

To je...

má vůle.

Jsi tady, mé dítě. Jsem šťastný.

Spí.

Navzdory svému zvláštnímu osudu,

žil.

Zemřel, když jej opustil jeho anděl.

Stalo se to prostě, jednoduše

tak jako když přichází noc na sklonku dne.

KONEC