Original subtitles

Je mě tam dost?

- Co tím myslíš? - Není tam víc maleb?

Pořád tě vidíme.

- Neboj se. - Dobře.

Je to skvělé!

- Vážně? - Jo.

Začněte s choreografií!

- Super! - Skvělé.

Chceš to vidět?

Přehrej to, prosím.

Šaty jsou nádherné.

Barvy v této kolekci jsou úžasné.

A make-up je super.

Škoda, že ty žluté šaty neladí s obrazem.

Můžu změnit barvu šatů.

To nemůžeme udělat.

Ne, je to spolupráce.

Stačí změnit barvu obrazu.

Skvělý nápad!

- Že? - Dobře.

- Skvělé! - Perfektní.

Děkuji vám všem za účast na setkání,

které jsme plánovali hodně dlouho a to s genealogistkou Maryline Ménardovou

a mou kolegyní Jocelyne Jean-Baptisteovou.

Jak víte, všichni jste potomky ženy narozené v roce 1873,

Adèle Meunierové, rozené Vermillardové.

Maryline vedla dvouleté vyšetřování, aby odhalila vaše rodinné vazby.

Dávám vám slovo.

Děkuji.

Adèle Meunierová měla tři děti,

ze kterých pocházíte, rozdělené do tří odlišných větví.

Prosím...

Tady můžete vidět celý svůj rodokmen.

A teď po odfiltrování...

Ti, kteří zemřeli, jsou zobrazeni šedou barvou.

A ti, kteří jsou barevní,

jsou všichni vaši žijící příbuzní, kteří jsou možná tady.

Tento výzkum jsme provedli,

protože město chce koupit dům a pozemek Adèle Meunierové.

Slovo nyní předávám panu Duquesneovi,

vedoucímu ekonomické zóny.

Konkrétně...

chceme rozšířit stávající nákupní centrum

a vytvořit nádherné evropské centrum.

Takže budeme mít parkoviště s 3 000 místy.

A dokonce...

ekologické parkoviště, které bude umístěno na místě,

kde nyní stojí váš rodinný dům.

Zdá se, že dům je od roku 1944 uzavřen.

Lze jej otevřít pouze za přítomnosti dědiců.

Takže dnes vyberete 4 zástupce, kteří dům otevřou

za přítomnosti příslušných orgánů.

- Měl bys jít. - Ne.

- Ano, musíš tam jít ty. - Ne.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Rádo se stalo.

Dáváte nám svolení otevřít dveře?

Ano, pokračujte.

Úžasné!

Všechny ty fotky.

Že ano?

Ano.

To je celá historie vaší rodiny.

Co je to za obraz?

Nevím.

Je to docela krásné.

A já nemám tušení, co to je.

Je to tak dojemné.

Když si pomyslím, že jsme potomky všech těchto lidí.

Jo.

Hledal jsem...

Promiňte.

Ta žena...

Myslím, že by mohla být moje babička.

A pokud tomu dobře rozumím,

je to ta Adèle Meunierová, o které jste se zmínil, že?

Ano, mohla by to být Adèle Meunierová.

Protože měla tři děti.

- Ophélii... - Moje prababička.

Françoise a to miminko by se jmenovalo Louis.

- Vaše prababička? - Ano.

Takže jsme si docela vzdálení.

Ophélie byla sestrou mého pradědečka Louise.

A byla to vaše babička, která odjela do Alžírska, že?

- Ne, to byla moje matka. - Vaše matka.

Moje máma říkala, že její prateta se zamilovala do Alžířana.

Přesně tak!

Měla dvě děti se svým prvním manželem,

pak odjela do Alžírska a potkala mého otce Mohameda

a já jsem se jim narodil.

Dobře.

To vše vysvětluje.

V pořádku?

Jo. Promiňte...

Včera jsem měl 15hodinové natáčení, takže...

Potřebuju si trochu odpočinout. Dobře?

Podívejte, tady je kalendář z roku 1944.

Dny jsou přeškrtnuté až do 4. září.

Mohli být oběťmi bombových útoků v Le Havre.

Celé město bylo za dva dny zničeno.

A právě v té době...

Gasparde!

Gasparde!

Adèle!

Odcházíš?

Ano.

Proč jsi neřekla, že to bude dnes?

Věděla jsem, že to pro tebe bylo těžké, ale...

pro mě je to taky těžké.

Říct ti to příliš brzy by bylo ještě horší.

Bála jsem se, že mi řekneš, abych zůstala.

Zůstaň!

Nemůžeš jen tak odejít.

Ale můžu.

Chci jet do Paříže, Gasparde.

Najít svou maminku.

Je nebezpečné jet do Paříže. Úplně sama.

Napíšu ti.

Ty neumíš psát, Adèle.

Já...

na to přijdu, někoho najdu.

Tak na mě budeš myslet.

Ta ani nepřežije cestu.

Tady.

Nezlob se na mě.

Nemám tu žádnou rodinu a mám pocit, že...

nikdy nedospěju, když neznám svou maminku.

Věříš mi?

Samozřejmě, že ti věřím.

Sebe...

V pořádku?

- Jo. - Už musíme jít.

Počkám tamhle.

Hned jsem tam.

Co takhle malé seznámeníčko?

Seznámeníčko?

Nevím, říct, co děláme, odkud jsme, co chceme.

Jsme rodina, ale ani se neznáme.

To je pravda.

Například ty.

Co děláš, Sebe?

- Vytvářím digitální obsah. - Dobře.

Aha.

Co je?

Obsahy.

Správně, obsahy. Digitální obsahy.

Ano, protože doufám, že jsi nevytvořil jen jeden.

A co ty?

Já jsem inženýrka v dopravním průmyslu.

- Dobře. - Takže...

Mám titul v oboru Perspektivy, inovace a disruptivní technologie.

Teď pracuji na průlomových projektech v oblasti železničních inovací.

Průlomové? Co tím myslíš?

Jsou dva způsoby, jak nahlížet na budoucnost.

Jako logické pokračování současnosti nebo integrací myšlenky rozchodu.

Dobře.

A na které straně jsi?

Jsem velký zastánce rozchodu.

Myslím tím technologického rozchodu.

"Technologického", protože ses právě s někým rozešla?

Ano.

No...

Ne. Chci říct, je to složité.

Tebe se ani ptát nebudu.

Jsi zjevně učitel francouzštiny.

Ano.

Rozhodně. Na střední škole.

Ano.

Dnes musí být učitel také správcem komunity.

Ano.

Trávím svůj život na WhatsAppu.

S rodiči, studenty, ostatními učiteli. Je to noční můra.

Vláda vás musí totálně škubat.

Národní školství neustále mění ministry.

Je to čím dál horší.

Nemůžu si stěžovat.

Miluju svou práci.

A pracuji se studenty, ne s ministry.

Takže pro mě se toho moc nemění.

Jelikož se nikdo nezeptal...

- Promiň! - Jsem včelař.

- Včelař? - Ano, ano...

- To je dobře. Jsou užiteční! - Ano.

"Včelař" je zjednodušující.

Samozřejmě, že vyrábím med, starám se o včely.

Ale hlavně jsem aktivista ve FNUV.

- FNUV? - Francouzská národní unie včelařů.

Aktivně bojujeme proti velkému kapitálu,

GMO, pesticidům a všem těmhle svinstvům.

Pokud to takhle půjde dál,

na Zemi nezůstanou žádné včely.

Promiňte, moje přítelkyně se právě vrátila z Dubaje.

Haló?

Co je na včelách neuvěřitelné...

Sebe! Kde jsi?

Ve vlaku.

Dneska jdeme všichni do klubu.

Abychom oslavili začátek konce týdne módy.

Chceš jít taky?

Jasně!

Super!

Bude to super! Jsem tak nadšená! Mám tě ráda...

Mohou ostatním včelám ukázat směr slunce a vzdálenost.

Je to poměrně specifické, ale je to krásné vidět.

Takhle mávají křídly.

A jen pohybem křídel...

Dnes se všechno pohybuje příliš rychle, že ano?

Vy mladí si už nedopřáváte čas na život.

To je pravda.

"Udělejme tohle, udělejme tamto."

Pro vás mladé lidi...

to už není jako dřív.

Když jsme rádi říkali různé věci.

Jen pro radost z výměny zdvořilostí.

Nevím...

"Dobrý den, paní, jak se mají vaše ovce?"

"Dobře, pane, a vy?"

Možná bychom si měli rozdělit úkoly, aby naši bratranci byli v obraze.

Mohla bych zavolat developerovi.

Je takový pochybný. Nechce nám sdělit částku a je tak vlezlý.

Souhlasím.

A já se pokusím získat informace o tom obrazu.

Jsme si vůbec jisti, že musíme ten dům prodat?

Nemusíme, ale...

Rozdělit to na 30 částí bude složité.

- Musím jít. - Brzy se uvidíme!

Tak zatím.

Jo, ahoj.

- Ahoj. - Ahoj.

Přístav!

Blížíme se k přístavu!

Přístav!

Dobrý den.

- Dobrý den. - Dobrý den.

Jedete do Paříže?

Ano.

Byla jste tam někdy?

- Ne. - My taky ne.

Jsme z Le Havre.

A vy?

Jsem ze Saint-Jouin-Brunevalu.

To není daleko od nás.

Jsem Lucien.

On je Anatol.

Budeme pracovat v Paříži.

Co budeš dělat ty?

Najdu svou maminku.

Vychovala mě babička.

A právě zemřela.

Tak jsem se rozhodla najít svou matku v Paříži.

Alespoň abych jí dala vědět.

Jak dlouho jsi neviděla svou matku?

20 let.

Neříkala jsi nám, že ti je 21, ne?

Ano, je mi 21.

- Anatol je malíř. - Malířství.

A já jsem fotograf.

Jen proto, že Lucien neumí kreslit.

To není pravda. Já umím kreslit opravdu dobře.

Jo, jasně.

Ne, ne, to říká, protože je malíř.

Neuvědomuje si, že malířství je umění na vymření.

- Malířství je umění na vymření? - Jistě!

Bude to k ničemu.

K ničemu.

Opravdu si myslíš, že malířství zmizí?

To ví přece každý.

Malování je pro tvrdě pracující lidi.

A fotografie je pro líné povaleče!

To nemůžeš říct.

Proč chcete opustit Le Havre?

Všechno se teď děje v Paříži.

Lucienův strýc tam zná všechny.

Můj strýc je velká ryba.

- Určitě nám najde práci. - Skoro určitě.

Skoro určitě!

O tom jsme už mluvili.

Přece jsi ho už neviděl věky.

Je to můj strýc.

- Ale už je to věčnost. - Ale je to můj strýc.

- Ale neviděl jsi ho už věky. - No a?

On si mě bude pamatovat.

Neznám ho. On mi práci nesežene.

Vsaď se! Sežene práci nám oběma.

- Dobře. - Pití je na tebe!

Fotograf, nic se neděje a oni si myslí, že se něco děje.

Nesmysl!

Valentino, jako obvykle,

je to perfektní.

Maïmouno, skvělý pokrok!

Děkuji.

Malone, nevím, co mám říct nebo dělat.

Proč?

- "Nemám tucha, kdo je Jean Valjean"? - Opravdu nemám tucha, kdo to je.

"Nevím."

Vždyť to říkám, že nevím.

Dejte mi představu o částce.

Nemám vůbec tušení, kdo jste.

Poslyšte, já zastupuji asi třicet oprávněných osob

a zdá se mi přece jen legitimní mít celkovou představu o výši transakce.

Podívejte, vzhledem k vašemu tónu

se možná rozhodneme dům ani pozemek neprodat.

Kretén!

V pohodě?

Ano.

- Slyšelas mě? - Trochu.

Céline, vše v pořádku?

To je ale kretén!

Jako by ženy nebyly schopné mluvit o penězích.

To je šílené!

Vypadá nervózně.

Ne, je milá. To je Céline.

Je to paní obchodnice. Její mozek je jako tabulka v Excelu.

- Opravdu? - Ano.

Trochu namyšlená. Milá, ale namyšlená.

Nebo namyšlená, ale milá.

Podívej se na všechny ty fotky!

Jo.

Přejdi dolů a uvidíš dům.

- Ano, už. - Jo?

- Krásný, že? - Nádhera!

- Víš, co chtějí udělat? - Ne.

- Chtějí tam postavit supermarket! - Ne?

S parkovištěm. To je naprostá blbost!

Další mizerné evropské mistrovské dílo!

Navíc starosta si myslí, že jsme slabochové.

Jsou v tom spolu.

S jejich kecy o...

"super ekologických solárních panelech".

Opravdu nás považují za idioty.

Víš, Guyi, máma je tak pyšná na to, co děláš pro rodinu.

Ale no tak, pro mě je to potěšením.

Objevuji tolik věcí o sobě, o nás, o naší rodině.

- Podívej, všichni pracují. - Jo.

Všechny jste mi chyběly.

Moje malé krásky!

Chyběl jsem vám?

Naprosto souhlasím. Už vůbec nechoďte do Roubionu.

Tam stříkají Roundupem.

Adèle...

Adèle!

Probuď se.

- Pojď se mnou. - Proč?

Pojď!

Bydlíme v bistru na Montmartru. Le Rat Mort.

Říká se, že ho zná každý.

Takže pokud někdy budeš potřebovat...

Má pravdu. Nebo dokonce...

Ne, to je milé, ale není moc šance, že...

Pokračujte. Vítejte v Paříži!

Louisi, zavazadla!

No...

Sbohem.

Sbohem.

Sbohem.

Takže... víš, jak se tam dostat?

Abdele!

Jak se máš?

Vůbec ses nezměnila.

Věděla jsem, že to řekneš.

Samozřejmě, že jsem se změnila.

Nemůžu se obnovit tak, jak tady obnovujeme obrazy.

Pojďme.

- Věděla jsem, že budeš v čele boje. - Znáš mou lásku k Baudelaireovi?

Posadíme se tam?

Tak jak se máš?

Chystám se do důchodu.

Už?

Víš, vypočítal jsem, že za 40 let kariéry jsem měl asi...

5 000 studentů.

A nikdy se nedozvím, jestli jsem jim něco předal.

Ale no tak.

Můžu ti říct, že mně osobně jsi mi dal hodně.

Moje láska k dějinám umění, to je jen díky tobě.

- Ano. - Samozřejmě.

Nevím.

V každém případě jsem to udělal.

- Jak se mají tvé dcery? - Dobře.

Věřila bys, že jim už je přes třicet?

Ale už je skoro nevidím.

A tvůj syn?

Je v pořádku. Teď žije v Lyonu.

Takže jsem sama.

Každopádně...

mám teď čas napsat svou knihu.

- Píšeš knihu? - Ano.

O tom, jak porozumět velkým mistrovským dílům.

To je ono. Dát jim čas.

Nechtít toho příliš najednou. Být sama před plátnem.

Proč mě přitahuje spíše toto než tamto?

Božínku, jak ten čas utekl.

Ukaž mi ten obraz, o kterém jsi mluvil.

Tady.

Rozhodně to vypadá impresionisticky.

Před válkou nebylo mnoho kopií.

Nejlepší by bylo dobré ukázat originál Dounii,

blízké přítelkyni, která je kurátorkou v muzeu v Le Havre.

- Le Havre? - Ano.

Můžeme jet spolu.

To by se mi líbilo.

Přidala jsem a emoji polibek.

Víš moc dobře, že přidání...

Co se děje, dědo?

Ruším?

Ano. Co se děje?

- Budeš tady na oběd? - Jo, hned jsem tam.

Dobře, dobře.

Zavři dveře, prosím.

Posílání nemá smysl, když jsme od sebe.

Jistěže má. Pro mě má smysl.

Nikdy tě nevidím.

A když se máme vidět, tak mě necháš čekat.

Omluvíš se srdíčkem.

Jo.

Pro mě je to důležitý.

Pro mě je to čím dál tím větší otrava.

Je to s Leslie na šikmé ploše?

Viděl jsi tu zpěvačku, co tu byla nedávno?

- Proč se na to ptáš? - Jen tak.

Zdálo se, že se ti líbila, to je vše.

To je ale blbost!

Vůbec ne.

Ano, je.

To ty ji máš rád.

To je pravda, mám.

A je dobrá zpěvačka.

Co?

Nic, jen mě napadlo...

Bydlíš se svým dědečkem?

Jo, bydlím u něj.

Je to šokující?

Vůbec ne. Bylo jen legrační vidět vás spolu.

Chápu.

On mě tak nějak vychoval, takže...

Je pro mě těžké nechat ho úplně samotného.

Víš?

Chápu. Navíc se zdá být milý.

- Je milý. - Že ano?

Jo, je v super.

Pojďme tam dolů.

- Tam? - Jo.

Jdi!

Jdi!

Znovu.

Znovu.

Teď pomalu zvedni ruce.

Velmi pomalu. Perfektní.

Skvělé. Ještě trochu.

Velmi pomalu.

Znovu. To je ono.

U šipky se začni otáčet.

Zastav se.

Ještě trochu.

Znovu.

Znovu.

Pokračuj.

Znovu.

Perfektní. A...

Pokračuj vpřed.

Jsi si tím jistý?

Jo, bude to super.

Zvedni ruce.

Pohybuj se dopředu.

Perfektní.

Nejsem tam snad úplně sama?

U tebe to vůbec nevadí.

Ale ne, snažím se vnést trochu... Paříže s tebou.

Jsi to ty a Paříž, řekněme.

Dobře. Není to příliš klišé? Příliš "stará Paříž"?

Paříž je Paříž. Je stará a je klišé, ale...

A s tebou to tam tak klišé není.

Ty všechno

"odklišuješ".

"Odklišuju"...

Tak co, jdeme na to?

Až budeš připravená.

Když noc naslouchá

Když šeptají minulé životy

Něco mě nutí

Hledat tě

V ulicích města

Tvá tvář se objevila v noci

Znám tvé jméno

Znám tvůj věk

Čekala jsem

Na tebe věky

Jako bych měla

Ztratit sama sebe

Dát této lásce smysl

- Ano? - Je to kancelář pana Gosseta?

Ano, prosím, pojďte dál.

Děkuji.

Paní Vermillardová mě před dvaceti lety pověřila,

abych jí každý měsíc posílal 100 franků.

Vaše adresa bylo to jediné, abych našla svou matku.

Každý první den v měsíci mi osobně přináší peníze.

Ale vy...

Nikdy jste ji neviděla?

Ne, nikdy.

No...

Vy ani nemáte její adresu?

Ne, nemám.

Doufala jsem, že ji máte vy.

Ne, nemám.

Znám jen její místo zaměstnání.

Opravdu?

Ano?

Pracuje tady Odette Vermillardová?

Ano.

Nechte si tady své věci.

Tudy.

Počkejte tady.

Chceš vidět Odette?

Kvůli...

Chtěla bych s ní jen mluvit.

No tak, pojďme.

No tak!

Mohla bys počkat tady?

Ano.

Dobrý den.

Dobrý den.

Dobrý den.

Madam Yvonne říkala, že jste mě chtěla vidět.

Ano.

Kde je Odette?!

- Plukovník? - Ano.

Pospěšte si. Mám klienta. Nemůžu ho nechat čekat.

Mluvte, proč jste mě chtěla vidět?

Pan Gosset...

řekl, že tě najdu tady.

Adèle?

Ano, madam.

Necháš nás o samotě?

Neříkej mi madam, ano?

Jsem tvoje máma. Můžeš mi říkat "mami".

Pokud chceš...

Vlastně jsem byla za panem Gossetem.

To on mi řekl, že můžu přijít...

na tvé pracoviště...

Tak jsem přišla.

Proč jsi nikdy nepřišla?

Říkej mi "mami".

Proč jsi mě nikdy nepřišla navštívit?

Kde je moje malá děvka?!

Právě tohle jsem nechtěla, abys viděla.

Nechtěla jsem, abys to věděla.

Odette, co se děje? No tak!

Hned jsem tam.

Počkej na mě.

Hned se vrátím.

Vyřeším to.

Tady jsi!

Konečně.

Je mi líto, plukovníku. Dneska nemůžu.

- Opravdu? - Je mi líto.

Co tím myslíš, že nemůžeš?

Nenechávej plukovníka čekat.

- Mám to objednané. - Ano, víme, plukovníku.

Adèlo!

Když noc naslouchá

Když šeptají minulé životy

Něco mě nutí

Hledat tě

V ulicích města

Tvá tvář se objevila v noci...

Rodinná porada začala!

- Hned jsem tam. - Jdeš?

Ano!

Tak rychle!

Všechno zmeškáš!

Ukážeme ten obraz muzeu v Le Havre.

Moje kamarádka z Musée d'Orsay souhlasí, že se jedná o impresionismus.

Mluvila jsem s vedoucím regionální komunity,

aby určil hodnotu domu.

Ale kupodivu mi to neřekl.

Upřímně, prodej domu, který je prodchnutý historií naší rodiny,

za účelem vybudování hypermarketu mi zlomí srdce.

To je Gui.

Ptám se, je to naše budoucnost, že všude budeme betonovat?

Je to to, co chceme zanechat našim dětem?

Parkoviště?

Já bydlím na venkově, pořád jezdím autem.

Pane, máte problém s filtrem.

Já vím, snažil jsem se to opravit. Ale nejde to.

Myslím, že to udělala moje vnučka.

Přejděte do "nastavení".

To jsem udělal. Píše to "kočičí místnost".

Je to proto?

Ne, to je "chatová místnost". To s tím nesouvisí.

Přejděte na "filtry a předvolby".

Mě tolik nešokuje samotné parkování, ale spíše způsob, jakým se to dělá.

Souhlasím. Bude dobré se vrátit do domu v Normandii,

ať se dozvíme něco víc o tom obraze a o všem ostatním.

Souhlasím. Můj vnuk mi řekl,

že tam je spousta rodinných věcí.

Ano, ale proto je třeba udělat inventuru všeho, co máme.

Pokud je ten obraz cenný, mohou tam být i jiné věci.

Pokud můžeme vydělat peníze, jdeme do toho!

Říkal jsi, že tam jsou i staré fotky?

- Je pryč? - Konečně!

No jo, staré fotky, to je vždycky na hovno.

Většinou nestojí za nic.

Myslím, že 2 nebo 3 dny by byly ideální.

Co vy na to, bratranci?

Dědo, odjet na tři dny... To nemůžu.

Mám moc práce.

Ne, mám focení, musím dokončit střih...

Co tím myslíš?

Focení a tak. Stramgram, to je až potom.

Musím to vzít.

- Hej, hej... - Co?

To je ta zpěvačka?

Jdi do háje.

Dobré znamení.

- Ruším vás? - Vůbec ne!

Podívalas se na to?

Jo, viděla jsem tvůj sestřih a je nádherný.

Jsem ohromená.

Dobře, super!

To nic není. Je to jen hrubý sestřih...

abys měla představu.

Ne, ale je to jen tím, že ve srovnání se stylem věcí,

které jsi mi ukázal, je to trochu jiné.

- Nebyla jsem přesvědčená. - Jasně.

To je proto, že dělám spoustu práce...

v oblasti gastronomie a právě teď cítím,

že potřebuju trochu odjet někam jinam.

A práce s tebou mi hodně pomáhá, protože...

Tvoje písničky se mi moc líbí, inspirují mě.

Pokud tě inspiruji, je to super.

Takže Seina není příliš klišé?

Ne, vůbec ne.

Je to jednoduché a krásné. Je to Paříž.

Tak to je super.

Tři dny v Normandii.

Nic zvláštního.

Je to přece historie celé naší rodiny.

Možná to bude i zajímavé.

- Promiňte... - Za chvíli!

- Georgette! Koupil jsem koně. - Ne?

Ne, to ne.

Nanare! Věděl jsi to? Etienne si koupil koně.

Cože?

Věděl jsi o Étiennově koni?

On nemá koně.

Neměl, ale teď ho má.

Ano?

Dobrý den, madam. Hledám dva chlapce,

Anatola a Luciena.

Říkali, že jsou v pokoji nahoře. Víte...

- Kluci z Normandie? - Ano.

Viděla jsem je odcházet, ale nevrátili se.

Tady to je.

Posaďte se. Vrátí se.

Děkuji, madam.

Zlato, když jsi opilý, umíš být hrubý

Když se opiješ, dostaneš se do potíží

Pokud tě jednou v noci zatknou za rvačku

Nikdo mě nepřijde navštívit

V Saint-Lazare

Dopis zakončím polibkem

Sbohem, má lásko

Nejsi moc zamilovaný

Přesto tě zbožňuju

Jako jsem zbožňovala dobrého Pána

Když jsem byla malá...

Je tak krásná a tak milá

- Máme ji rádi. - Koho?

- Nini, má psí kůži. - Kde?

U Bastily!

- Dobrý den. - Dobrý den.

Dobrý den.

Adèle!

Adèle!

- Přišla včera večer? - Ano, ptala se na vás.

Proč jsi ji neposlala nahoru?

Nechtěla jsem tu chudačku vzbudit.

V pořádku?

Co se stalo?

- Jo, co se stalo? - Našla jsi svou matku?

- Ano. - Nezůstala jsi s ní?

Ne... nemohla mě přijmout.

My tě přijmeme!

Jistěže můžeme.

Vážně? Nevadilo by vám to?

Proč se nezeptáte žebráků, jestli mají hlad.

Nesmysl.

Není to tak, jak si myslíte.

Nechte ji být, je ještě moc brzy.

Místo toho, abyste tu jen tak seděli a nic nedělali, mi pomůžete s obědem.

Nechci po ní žádné peníze, ale pomůžeš mi s nákupem.

Potřebuji brambory, mléko a máslo.

A taky mouku!

Kam půjdeme?

K Titi, do Barbès. Je to nedaleko.

Tady to máte.

Je to tudy, přes pole.

- Touhle brankou? - Ano, přesně.

Musí to být tady, ne?

Nech tam ty vědra.

Já vezmu brambory.

A ty můžeš přinést mléko.

Tam v té stodole.

Tady není žádné mléko.

Co budeme dělat?

- Řekl, ať si pomůžeme sami. - Ale kde?

Tam vzadu.

Kde?

Tak takhle.

Je to tudy?

Nevím.

Promiňte, kudy se dostanu na rue Caulaincourt?

Tudy, za zeleninovou zahradou po levé straně.

- Děkujeme. - Děkuji.

- Víš, že v pevninské Francii... - No.

...už tu nejsou žádné, vůbec žádné pralesy.

Co to znamená?

To znamená, že všechno bylo osazeno člověkem.

Vše, co tu vidíte, všechna ta zeleň, to všechno bylo vysazeno lidmi.

- Přesně tak. - Jo.

Říkám to proto,

že je přece jen těžké definovat, co je to příroda.

To je pravda.

Dámy a pánové, můžeme oficiálně otevřít dveře?

Co tedy přesně uděláme?

Měli bychom postupovat metodicky.

Každý si vybereme jednu místnost a sepíšeme, co v ní je.

Vše si zapište do svých chytrých telefonů.

Mám telefon, ale není moc chytrý.

To je neuvěřitelné!

To je až trapné bohatství!

Je tu tolik věcí!

Udělám seznam, ale bude to chvíli trvat!

Můžeš to položit.

Tady.

Teď máme ještě jeden.

Pověsíme prostěradlo...

abys se cítila pohodlněji.

To není špatné.

Anatole, pojď sem.

- Proč? - Pojď.

Kdo je to?

Nevím.

Vážně věříš tomu, co jsi řekl o malování?

Co jsem řekl?

Že už nebude existovat kvůli fotografii.

Jo, myslím, že ano.

Proč by lidé chtěli pokračovat v malování?

Podívej,

Anatol ví, že fotografie existuje, a přesto to nevypadá,

že by ho to přimělo přestat malovat.

Jo, to je pravda.

Nechápu proč.

Toto jsou některé z mých náčrtků.

A jeho kresby jsou nádherné.

Samozřejmě, že jsou.

Počkej...

Podívej se na to.

To jsem vyfotil.

Podívej se na detaily.

Střešní tašky,

odrazy na vodě,

stromy...

Je to nádherné.

To by dnes žádný malíř nedokázal.

Je to tak přesné.

- Je to šílené, že? - Jo.

Ne, ale já myslím...

Nevíme, jak lidé dokážou vymýšlet takové věci.

Koncept fotografie je poměrně jednoduchý.

Jako když loupeš jablko.

Pokud necháš polovinu jablka na slunci,

zhnědne.

Ale pokud druhou polovinu necháš ve tmě,

zůstane bílá.

S fotografií je to stejné.

Máš dobrý tah.

To je přesně to, co potřebuju.

Sejdeme se zítra ráno a já tě vyzkouším.

Tak tedy zítra. Děkuji.

Děkuji.

Anatole...

Můžu se tě na něco zeptat?

Jo...

Mohla bych...

- Neodvažuji se zeptat. - Do toho.

Umíš psát, ne?

Ano, samozřejmě.

Tak moc mi chybíš.

Kdysi dávno...

jsi mi řekl, že...

jsem se měla naučit psát.

Nevím, jestli je to pravda, ale...

teď si uvědomuji,

jak moc bych to chtěla umět.

Viděl jsem svou mámu...

Nevím, co mám teď dělat.

Přemýšlela jsem o návratu do Normandie.

Ale mám pocit, že jsou věci, které musím prozkoumat tady, v Paříži.

To je všechno?

Adèle.

Mám to!

Můžu navrhnout fasádu pekárny.

- Ne? - Ano!

Neuvěřitelné!

Gratuluji!

Objednal si moderní fresku. Alegorii sklizně.

Lidí pracujících na polích. Velmi realistickou.

Technikou, o které jsem nikdy neslyšel.

To se naučíš.

Pak si můžeš zaplatit za jídlo.

Takové umělce mám ráda.

Gratuluji!

Mám z tebe radost.

Adèle...

Ano?

Potřeboval bych si dojít pro zápisník.

Řekni, kdy můžu otevřít závěs.

Ano...

Nebude to trvat dlouho.

Co?

Nic.

Proč se na mě tak díváš?

O nic nejde.

Vlastně je to kvůli mé práci.

Opravdu?

Musím nakreslit dívku, ale moc aktů jsem ještě nekreslil.

Akty?

Co to je?

V kurzu kreslení lidé pózují nazí, abysme mohli studovat lidské tělo.

- To děláte? - Ano.

To už jsi dělal?

Musíš, abys se naučila kreslit.

Ale já jsem toho moc nenakreslil.

Jsou dívky, které to dělají, které to akceptují.

Jo, spousta dívek to dělá.

Jo, jasně...

Co?

Jsi dobrý.

Co?

Chápu, kam tím míříš.

Jak to?

Chceš, abych to udělala, že?

Jo, napadlo mě, jestli bys mi...

možná mohla pózovat.

Abych se před tebou svlékla?

Bydlíme ve stejném pokoji, takže by to bylo praktické.

Jo!

Opravdu?

Když to udělám...

Naučíš mě číst a psát?

Ano.

Vše v pořádku?

Co to děláte?

Co to děláte?

Vstáváme.

- Fotograf? - Ano.

- Tady. - Děkuji.

A ty další dva?

Netuším. Říkali, že hned přijdou.

Jasně.

A tohle je...

Lancaster Instantograph.

Je to opravdu praktické. Můžete to vzít kamkoli.

Víš, jak se to používá?

Jasně, dělám to už léta.

To je úžasné.

Pokud chcete, abych vám udělal portrét,

je to zcela možné.

- Ano. - Ano.

- Ano! - Ano!

Vyberte si své nejhezčí šaty a...

Ano!

Hezké místo.

Rose má spoustu hezkých šatů.

Proč to říkáš?

- Co? - Nemám tušení.

Když dají Rose...

Ne, Violette!

To nic není!

- O co jde? - O nic.

Když dostane na vyprání hezké šaty,

vyzkouší si je...

Ale přestaň, Violette, to není pravda!

To se nikdy nestalo!

- Ty jsi je ukradla? - Ne, nikdy!

Možná jednou nebo dvakrát.

Nemysli si, že jsem zloděj!

Jsem dobrá pradlena. Je to pravda!

To jsi.

Někdy si půjčím šaty. Ale jsem velmi opatrná.

A vrátíš je?

Samozřejmě, že ano. Pak je přece vyperu.

Tak mi dej vědět,

kdy bys to chtěla udělat.

Trochu pokrč koleno.

Trochu víc ohni nohu.

Dobře. Otoč se k oknu.

Zvedni pravou ruku trochu výš.

Zvedni bradu.

Velmi dobře. Nehýbej se.

Nedívej se na mě tak.

Musím se na tebe dívat. Kreslím tě.

- Ano? - Ne!

Co?

- Ano? - Co se děje?

Asi jsem narazil na zlato.

Vážně?

Našel jsi zlato?

- Podívejte! - Tam uvnitř?

Podívejte.

To je to zlato?

Je to plné dokumentů, fotek, dopisů!

"Pondělí, 13. května 1895."

Drahá Adèlo...

Takže...

už je to měsíc...

co jsi odešla.

"Chci tě vidět."

"Mám ti toho hodně co říct, ale počkám, až se vrátíš..."

"...abych ti mohl říct všechno, co ti opravdu chci říct."

Ale řeknu ti to, až budeme sami,

až se vrátíš.

Tomu se nedá rozumět!

Co tím chceš říct?

Že bych rád...

Chtěl bych říct, že...

že Marguerite porodila.

Takže...

Teď bude šťastná.

"Rád bych také řekl, že Marguerite porodila"

"a telátko se má dobře."

"Pojmenovali jsme ho Kitty,"

"protože si pamatuji, jak moc máš ráda kočky."

"Doufám, že se ti v Paříži daří dobře..."

...a že...

se ti daří stejně dobře jako Kitty.

...že se ti daří stejně dobře jako Kitty.

Bez tebe čas ubíhá pomalu.

To je krásné.

Ano.

"Všichni se těšíme na tvůj návrat."

Brzy se uvidíme, Gaspard.

Gaspard.

- Brzy se uvidíme, Gaspard. - Gaspard.

Gaspard.

Gaspard.

Děkuji.

Takže to byla dobrá zpráva.

Ano.

Je zvláštní, jak tehdy psali.

Je to velmi odměřené, velmi...

zdrženlivé, téměř neohrabané.

Opravdu?

Možná měli omezenou slovní zásobu.

Takže je v Paříži?

Že ano?

"Je to už měsíc, co jsi odjela do Paříže."

Ano.

Ne, ale kdyby ji už po měsíci napsal, tak určitě...

Hledej další dopisy.

Jsem tak ráda, že ses vrátila.

Bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím.

Nebylo by to moc jiné než předtím?

Ano,

bylo by to úplně jiné.

Ne tak úplně.

Pro mě ano.

Velmi odlišné.

Jsi na mě naštvaná.

Ano.

Samozřejmě, že ano.

Kdybych někdy měla děti, nikdy bych to nedokázala.

Opustit je a nikdy...

Neopustila jsem tě.

Já vím...

Protože jsi posílala peníze?

Ano.

Byl to způsob, jak tě neopustit. Jak na tebe myslet.

Takhle se přemýšlet nedá, ne?

To není způsob, jak o mně přemýšlet.

Co?

To je lepší, nemyslíš?

Vypadáš trochu víc pařížsky.

S matkou jsem nevycházela dobře.

Ale zdá se, že k tobě byla milá.

To je dobře.

Nemohla snést to, kým jsem byla.

Když ses narodila, ona nechtěla, abych...

zůstala modelkou.

Chtěla si tě nechat

a donutit mě změnit povolání, pokud jsem tě chtěla vidět.

Myslela si, že všechny modelky jsou coury.

Ale ne nutně.

Ne všechny modelky se stanou tím, čím jsem se stala já.

A to se mi opravdu líbilo,

být modelkou,

potkávat umělce.

To není dost dobrý důvod.

Mohla ses pokusit o setkání, i přes to všechno.

Vím, že ti to chybělo.

Odpusť mi.

Je těžké to vysvětlit, ale věř mi, nebylo to snadné.

To bych nedokázala vysvětlit své matce.

Starala se o tebe dobře?

Ano.

Jak se má?

Ona...

Právě zemřela.

Cítíš něco?

Samozřejmě.

Tohle skoro připomíná policejní vyšetřování.

Souhlasím.

Je divné vměšovat se do životů těch lidí.

Říkáš "těch lidí".

Ale ti lidé jsou naše rodina.

Mám pocit, že když objevujeme věci o nich,

objevujeme tak i sami sebe.

To je přesně to, co říká můj otec.

On, který mi nevolá, mi volá pořád.

Ptá se, co jsme se dozvěděli o té rodině.

Dobrý den, momentálně nejsem doma, ale zanechte mi vzkaz.

Je něco v nepořádku?

Ne, můj život je prostě takový...

Můžu ti nějak pomoci?

To si nemyslím.

Hned přijdu.

Myslím, že...

Že láska dnes potřebuje být znovuobjevena.

Někde jsem četl...

Nevím už kde... Myslím, že to bylo ve vlaku!

Jo?

"Láska..."

"je novým vynálezem života."

"Objevit lásku..."

"znamená objevit tento objev znovu."

Tu větu miluju.

Pro mě každopádně...

vztah mezi mužem a ženou...

Už ho nelze vnímat stejným způsobem.

Ne...

Tady nemůžete být, pane.

- Hele, jděte do háje, madam! - Gui!

Ne, ale to je neuvěřitelné! Tady se něco děje? Ne!

Zamyslete se trochu!

Přeji hezký den.

Ne, ale v tomto kontaktu! Ne, ale to je...

- Ne, je mi líto. - Ne!

- Nech to na mě. - Neobtěžuj se.

- Nech mě. - Ne, to nemusíš.

Madam!

Počkej...

- Vypínám to. - Ne, Guyi!

Zabaveno!

Vypnul jsem telefon. Je po všem.

Hned se budeš cítit líp.

- Máš pravdu. - Jo.

Omlouvám se, že jsem takový pesimista.

Jsme jedna rodina.

Klid, všichni máme své problémy.

To je můj přítel...

Myslela jsem, že bude můj přítel, ale...

Ale jako obvykle jsem narazila na někoho, kdo měl velkou chuť,

ale neměl chuť zůstat.

Konec příběhu.

"Jedny dveře se zavírají..."

- "...a druhé se otevírají!" - Přesně!

Zvlášť pro někoho jako ty.

Neměla bys mít velké potíže.

Ale mám.

Pokud chceš "super" lásku, jeď do Itálie.

"E" je trochu těsnější.

"L" má smyčku.

Úspěch! Našel jsem ti jedny.

Měly by ti sedět.

Ale buď opravdu opatrná.

Jestli to zjistí můj šéf, jsem mrtvá.

Ano, slibuju. Jsem vždycky velmi opatrná.

Jsou opravdu nádherné.

Připravena?

Dovolte mi představit vám Anatola a Adèle.

- Můj strýc... - Jsem okouzlen.

Théophraste.

Líbí se vám toto místo?

Ano... to je bláznivé!

Krásné. Krajiny na stěnách.

Posaďte se!

To je vrchol modernity v Paříži.

Všichni jsou tady!

Kdy uvidíme tvoji práci?

Ve skutečnosti bude brzy vystavovat své obrazy v Montmartru...

To je Sarah Bernhardtová.

Kdo je to?

Sarah!

Dej jim něco.

Jen jednu větu... pro Paříž.

"Slunce!"

"Jdu se na tebe naposledy podívat!"

Théophraste!

Pořád navštěvuješ všechny módní podniky.

Stejně jako ty!.

Tohle je můj synovec Lucien.

Právě jsem o tobě mluvil. Je to nadějný fotograf.

Dobrý večer.

S radostí. Dobrá volba!

Přijďte pak za mnou.

Synovci mých přátel jsou skoro jako moji synovci.

Jsi všude.

To samé bych mohl říct o tobě.

Félixi!

Ano. Jdu.

To je Félix, kamarád.

Velký, velký fotograf.

Nevím, jestli můžu zůstat.

Problém je, že život v Paříži je velmi nákladný.

V tomto ohledu se zdá, že nemáte žádný problém.

Tyhle šaty nejsou moje.

Půjčila jsem si je.

Jste tak milá,

že byste snadno našla spoustu způsobů, jak si vydělat peníze.

Co tím myslíte?

Spousta lidí...

by vám ráda koupila tak krásné šaty.

Bylo mi teprve 20, když ses narodila.

Byla jsem modelkou. Jeden boháč slíbil, že se o nás postará.

Což také udělal, ale jen na pár měsíců.

Pak mě požádal, abych tě nechala u maminky.

Ještě pár let mě živil, ale pak se unavil.

A docela rychle mě vyhodil.

Tehdy jsem se pokusila tě znovu vidět.

Ale matka mi to nedovolila.

Tak jsem se musela rozhodnout a...

Ano.

Rozhodla jsem se nevracet se do Normandie.

Chtěla jsem žít.

Být svobodná.

A hlavně neposlouchat svou matku.

A můj otec? Kdo je můj otec?

V té době jsem měla dva milence.

Malíře a fotografa.

Fotograf byl již slavný.

Malíř zatím nebyl, ale měl něco...

zvláštního.

Nevím, měla jsem ho ráda.

Měla jsem pocit, že má talent.

Kdo byl ten fotograf?

Félix Nadar.

Félix Nadar?

Ano.

- Znáš ho? - Samozřejmě, že ho znám!

To je ten, kterého jsme viděli s mým strýcem.

Půjdeme se za ním podívat.

Za ním?

Nejsem si jistá, jestli se ho odvážím znovu vidět.

Jestli je to tvůj otec, musíš to vědět.

Usmějte se na mě.

Tak... tak... tak...

Tak! Tam.

Teď ani hnout!

Nehýbejte se...

Nehýbejte se...

Nehýbejte se...

Hotovo!

Teď se můžete hýbat, madam.

- Pomoz jí na nohy, Timothée. - Madam.

- Děkuji, pane Nadare. - Není zač.

Výsledky budeme mít do 2 týdnů.

Nemůžu se dočkat.

Rodinné fotografie jsou teď úplně jiné.

Lidé už nepózují stejným způsobem.

Jistě, dnes je to volná zábava pro všechny.

Neustále fotíme, děláme selfie...

Abychom pořídili jednu fotku, pořídíme jich pět.

Víš, co jsem četl?

Každé dvě minuty pořídíme více fotografií než za celé 19. století.

- Každé 2 minuty? - Ano.

Dnes je každý fotografem.

Kdokoli může pořizovat hezké fotografie.

To, že máš fotoaparát, ještě neznamená,

že jsi dobrý fotograf.

Mohl bys mi ukázat některé ze svých fotografií?

Můžu ti ukázat svůj Instagram, ale ten neodráží práci,

která se mi opravdu líbí.

To mě nezajímá...

Tady.

Tohle se mi líbí.

Jo, to vidím.

Jo, ta je dobrá.

Nedokážu říct, co se mi na tom obrázku líbí, ale...

má to něco do sebe.

V Le Havre jsem pracoval pro Firmina Kaisera a Gustava Le Graye.

Gustavovu práci znám dobře.

Pracoval jsi někdy s suchými kolodiovými deskami?

Ne, pracoval jsem hlavně s mokrými kolodiovými deskami...

Promiňte, pane...

Mám pocit, že vás znám.

Fotil jsem vás někdy?

To byla asi moje matka.

Říkala, že vás dobře zná.

- Jak se jmenuje? - Odette.

Odette Vermillardová.

Odette...

Ano.

Samozřejmě.

Znal jsem ji dobře.

To bylo v 70. letech...

Všichni jsme byli blázni.

Podívám se, jestli něco najdu.

Je to on?

Je to on?

Tvůj otec?

Tady.

Odette...

Tuhle mám.

A vy?

Mohu vás vyfotografovat?

Velmi dobře.

Soustředíme se...

Nehýbejte se. Takže...

Byli vyfotografováni Nadarem.

Neuvěřitelné.

Byly nádherné.

Tak jsme si s Sebem říkali, že to možná byla její matka.

- Ano. - Možná.

Vypadá mladší.

Ty fotky jsou tak tajemné.

Člověk si říká, jaké asi měly životy.

Moje představivost...

se prostě rozběhla...

tak daleko.

Věřila bys tomu?

Možná budu pracovat pro Félixe Nadara.

Takže...

Myslíš, že je to tvůj otec?

Ne...

Nevím.

Každopádně jsem necítila nic zvláštního.

Ne, nedokážu si představit, že by to byl on.

- Setkala jsem se s panem Nadarem. - Opravdu?

A?

Určitě si tě pamatoval.

Ale...

já nevím...

Nic jsem necítila. Myslím, že on taky ne.

A malíř?

Kdo byl ten malíř?

André Malraux Muzeum moderního umění

To je Calixta.

Dobrý den!

- Zdravím. - Zdravím.

Dobrý den.

Zdravím, jsem Calixta. Těší mě.

Tohle je Dounia.

Studovali jsme spolu v Louvru.

Stala se významnou specialistkou na impresionismus.

Abdelkrim, můj bývalý učitel na střední škole.

Ale nejen to!

Moji bratranci...

- Céline. - Těší mě.

- Guy... - Zdravím.

- A Seb. - Dobrý den.

- Těší mě. - Dobrý den.

Dobrý den.

- Půjdete za mnou? - Ano.

A tady máme krásnou sbírku Eugèna Boudina.

- Průkopník. - Jsou úžasné.

Před ním se malovalo pouze v ateliéru.

Jakmile byla vynalezena tuba...

Hej! Hej! Abdele...

Co?

To nám vysvětlíš.

Není co vysvětlovat.

No tak!

Byla to velmi dobrá studentka...

Měla jsem pochybnosti z té fotografie. Ale teď ano.

Je to jasně impresionistický obraz.

Je to docela znepokojující.

To není práce amatéra.

A je jasně z impresionistického období.

Toto bylo také v domě.

Máte tušení, co by to mohlo být?

Plátno vypadá, že je ze stejného období.

Ale styl je mnohem modernější.

Nebo je to jen náčrt. Těžko říct.

V obou případech navrhuji provést hloubkovou analýzu.

Rentgenové záření a mikrofluorescence

nám poskytnou mnohem konkrétnější data.

Když už jsme tady,

nemůžu odolat a ukážu vám místo,

které je památkou dějin umění.

Takže.

Tady, na nábřeží v Southamptonu, které se tehdy jmenovalo Grand Quai,

stál hotel Hôtel de la Mirauté,

který se nacházel přibližně tady.

A právě z tohoto hotelu

namaloval Monet obraz,

považovaný za první impresionistický obraz,

"Imprese, východ slunce".

Tam!

Když umělecký kritik Louis Leroy uviděl toto dílo

a nerozuměl jim, tak dal impresionismu jeho jméno.

Trochu se to přece jen změnilo.

Je tu něco, o čem jsem chtěl už delší dobu mluvit.

Přinesl jsem s sebou trochu ayahuascy.

- Ne? - Co tím myslíš?

Víš, co je ayahuasca?

- Jistě. - Ano.

- Jo. - Ano.

Možná tomu nevěříte, ale já ano.

Je to šamanská rostlina,

která ti umožňuje komunikovat se svými předky.

Kdyby to fungovalo, bylo by to šílené.

Díky. To je od tebe milé, ale...

Na ty šamanské věci nevěřím.

Myslím, že ayahuasca funguje i na nevěřící.

Jistěže ano.

Rád bych to zkusil.

Není to opravdu nebezpečné?

Jakákoli mystická zkušenost je nebezpečná.

Nevíme, kam půjdeme ani kdy se vrátíme.

Ale je to zážitek.

To stačí! Díky.

Prozatím nic necítím...

Já jsem taky v pořádku.

To je tak divné.

Vypadá to, jako by to udělalo dítě.

Nebo to není dokončené.

To je otřesné!

Není to spíš tak, že váš pohled není připravený to pochopit...

Calixto...

- To je Félix Nadar. - No jasně.

Berthe Morisotová!

Pissarro!

Degas.

Sisley.

Cézanne.

Renoir...

Claude Monet!

Calixto,

oni se fotí...

Teď se můžete hýbat.

Velmi dobře.

Jste Adèle?

Ne, já jsem Odetta.

Adèle je moje dcera.

Odetto?

Co tady děláš?

Byla jsem zvědavá na tvé obrazy.

A chtěla jsem tě představit.

Pojď se mnou.

Co ten obraz vyjadřuje?

To je otázka.

Je to "Imprese, východ slunce".

- "Imprese"? - Ano, první impresionistický obraz.

"Impresionistický"?

Chytlavá fráze.

Cítíš něco?

Samozřejmě, že ano.

Jsem květinou na zdi Které kvetou jen v dubnu

Musíš odejít

Aby nic nezůstalo

Přesně.

Skvělé!

Nádherné, děkuji.

Jsem váš velký fanoušek.

Jste co...

Jsem velká obdivovatelka.

Mohu se zeptat na vaši adresu?

Rád bych vám poslal...

antologii.

Antologii?

Ano.

Pamatuješ si to?

Ano, jistě.

Nechala sis to?

Samozřejmě.

Ten okamžik, který se ti zdál tak důležitý,

je teď důležitý i pro mě.

Jak se jmenuje?

Adèle.

Victor Hugo mě balil.

- To není možné. - Přísahám, Victor Hugo! Podívej.

Jo!

Vidíš?

- Pojď se mnou. - Jo.

Nedotýkej se mě.

Bylo by vhodnější dokončit vaše obrazy předtím,

než jste je pověsili.

Kdo si myslíš, že jsi?

Co ty víš o umění?

Kreténe!

Calixto, uklidni se!

- Víte vůbec kdo jsem? - Calixto, uklidni se!

- Ty ignorante! - Cože?

Je to pan Leroy!

Jsi v pořádku?

Sebe...

Sebe...

Jsi v pořádku?

Sebe, to jsme my.

Dobrý?

- Jo. - Dobrý?

Jo, to bylo šílené.

- Vážně? - Fungovalo to?

Já jsem nic necítila.

Fungovalo to skvěle. Victor Hugo tě sbalil.

Victor Hugo?

No opravdu!

To je změna na mou mizérii milostného života!

V každém případě

to alespoň fungovalo pro jednoho z nás.

Byl jsem opravdu mimo.

Kde je Calixto?

Nejsem jediný.

Jak se má Calixta?

Pořád pláče, ale je v pořádku.

Je zdrcená, že spala 26 hodin.

A je skleslá z toho, že zmlátila Leroye.

Leroye?

Úplně jsem tomu nerozuměl.

Ale myslím, že bude v pořádku.

To bylo dost silné.

Dobrý, Sebe?

Jo.

To je Odette, myslím.

To je ona,

Adélina matka.

Opravdu?

Je to naopak.

Dobrý?

Jo.

Jo, dobrý.

Moji rodiče zemřeli, když mi bylo 5 let.

Zemřeli společně při autonehodě.

Takže mě vychovali prarodiče.

Teď už mám jen dědečka.

Bylo pro něj opravdu důležité, abych sem přijel a dělal to s vámi.

Upřímně řečeno, bylo mi to úplně jedno.

Ale když jsem objevil tyhle lidi a vás...

Mám pocit, jako bych objevil svou rodinu.

Skutečnou rodinu.

Obvykle dávám přednost opatrnosti.

Mám ráda absolutní jistotu.

Prosím, odpusťte mi mé utlumené nadšení. Každopádně...

Dostala jsem první analýzy.

Myslím, že mohu potvrdit, že váš obraz...

je od Clauda Moneta.

Clauda Moneta?

Ano.

Je zřejmé, že před oslavami

to musí potvrdit další odborníci.

Ale pokud se to potvrdí, znamená to, že tento obraz...

je neocenitelný.

Když říkáte "neocenitelný"...

Jaká by podle vás byla cena? Asi...

Když říkám "neocenitelná", myslím tím, že je těžké ji odhadnout.

Jen tak pro informaci, víceméně.

Jen abych věděl...

Samozřejmě.

Navíc, s těmi Nadarovými fotografiemi, které jste mi přinesli,

vyvstává spousta otázek.

O životě vašeho předka.

Je to znepokojující.

Podle našich analýz pochází obraz z 90. let 19. století,

ale tento kus plátna však pochází ze 70. let 19. století.

Co maluješ?

Vycházející slunce.

Slunce není červené.

Teď ne, ale dřív bylo.

Nemaluji přístav, jen okamžik...

Letmý okamžik.

Před pár okamžiky.

Je zvláštní, jak se odrazy neustále mění.

Jako by tančily.

Jako by zpívali...

Jak zpívají?

Funguje to docela dobře.

Ano. Takhle je to dobré.

Je to t-e-l-e.

Opravdu?

Kdo je to?

Jak se máš?

- To je moje maminka. - Ano.

- Dobrý den, paní. - Dobrý den, kluci.

Lucien a Anatol.

Mohu...

- Můžeme si sednout tamhle. - Dobře.

Chtěla jsem ti něco dát, než odejdeš.

Co to je?

Dal mi to ten malíř, o kterém jsem ti vyprávěla.

Chci, abys ho měla.

Mám to spojené s tvým narozením.

Líbí se ti ten kluk s knírkem?

- Ne? - Ano...

Ale já...

Mám pocit, že je ke mně milý jen proto, že si myslí, že jsem hezká.

A co?

Nemůžeš mu to mít za zlé. Být hezká není žádná nemoc.

Ne...

Nevím.

Nechci být jen hezká.

Ale máš ho ráda?

Ano, mám ho ráda, ale...

Ale co?

Nevím, jestli je správné...

Co si myslíš, že bych měla...

Nejsem si jistá, jestli jsem ta pravá, kdo by ti měl radit.

Ale ano, pokračuj.

Řekni mi, co si o tom myslíš.

Ber, co ti život nabízí.

Dělej chyby.

Možná toho později budeš litovat, ale...

Lepší je litovat toho, co jsi udělala, než toho, co jsi neudělala.

Lituješ, že mě máš?

Ne.

Rozhodně ne.

Toho bych nikdy nelitovala.

Podívejte se do objektivu.

A... nehýbejte se.

Takže...

Nehýbejte se...

Nehýbejte se...

Teď se můžete hýbat.

Je to divný pocit.

Je to úžasné.

- Skoro jako na fotce. - Ale barevné.

Rychle, jinak to zmeškáme.

Ne, stihneme to.

- Rychleji! - Počkej na nás!

Počkej na nás!

- Tak co? - Vidíte to!

Všechno svítí?

Vidíš Avenue de l'Opéra?

To je šílené!

Je to nádherné!

Opravdu krásné!

Prostě nádherné!

Neuvěřitelné!

Možná jednoho dne budou všechny ulice v Paříži takhle osvětlené.

Elektřinou.

To je jako sen!

Musíme snít.

Podívej se na tu třídu.

Co je s ní?

Je to cesta budoucnosti!

To je pravda.

Zítra tam budu.

Na Avenue de l'Opéra.

Opravdu? Proč?

Pan Nadar nás bere na ukázku kinematografu.

Co je to?

Úplně jsem tomu nerozuměl, ale...

Myslím, že je to jako pohyblivé fotografie.

- Vážně? - Jo.

A to bude k čemu?

Co takhle se napít?

- Jasně! - Jo.

Takže?

Je adresovaný Adèle Vermillardové.

A je podepsán někým jménem Anatol.

Jeden z milenců.

12. dubna 1916.

Drahá Adèle,

i já na tebe často myslím.

Jsem rád, že umíš číst a psát

a že moje lekce nebyly zbytečné.

Přesto jsem měl pocit, že jsem byl velmi špatný učitel.

Vědomí, že ses stala učitelkou, mě naplňuje radostí.

...mě naplňuje radostí.

Právě mě povolali do Verdunu.

Nevím, co tam budu dělat.

Ale doufám, že budu mít čas kreslit.

Měj se dobře.

Snad se brzy uvidíme.

Snad se brzy uvidíme. Anatol.

Anatol.

Promiňte.

Mohu?

Počkejte, až se rodina dozví, že jsme zdědili Moneta,

To je dobrá zpráva.

Raději varuji, zkusím všechny přesvědčit, abychom ho darovali.

Monet patří všem, nejen naší rodině.

Hodně štěstí.

Proč to říkáš?

Myslíš si, že by lidé neměli zájem, protože by je více zajímaly peníze?

To si nemyslím.

Bylo by hezké se brzy zase sejít.

Doufám, že to vyjde.

Pokud máte v pátek čas, přijďte na mou rozlučkovou oslavu.

Ty odcházíš do důchodu?

Kde?

Na mé střední škole.

Skvělé! Můžeme přijít.

Můžu to natočit.

- Natočit to? - Jo!

Možná nebude moc co natáčet.

Jako suvenýr.

S radostí. Tak tedy do pátku!

Tak se uvidíme!

Spěcháš někam?

Mám dneska docela nabitý program, ale...

- A co děláš ty? - No, já nedělám nic.

- Vůbec nic? - Ne.

- Mohli bychom zajít na kávu. - Jo.

Dobře.

- Mohu ti pomoci? - Ne.

Znám tam jednu kavárnu.

Pro vás, pane.

Není moc co natáčet, že?

Takže...

To jsem nečekal.

Tak to je naše rodina.

Podařilo se nám trochu poskládat skládačku všeho,

co máme společného.

A tak se dnes nabízí otázka, co s tímto obrazem uděláme.

Po naši diskusi jsme se všichni čtyři shodli,

že bychom ho měli darovat státu.

Děláš si srandu? Darovat?

Konečně máme peníze a dáme je státu, ale víte, kolik dostávám na důchod?

Darovat? Tak jak se dávají vánoční dárky?

Víte proč?

Protože stát je neocenitelný.

- To je k nezaplacení. - Neustále stát.

Berou nám všechno, i mě.

Rodina, jaká radost!

Podívej se na to.

Takže, dědo,

chtěl jsem říct...

Děkuju.

Za co?

Děkuju, protože...

Bylo pro mě dobré být součástí toho všeho.

Teď mám lepší představu o tom, co chci.

- Dobře. - Jo.

Můžeš mi vysvětlit proč?

Vždy jsem se díval dopředu a bylo pro mě dobré ohlédnout se zpět.

Promiňte...

Promiňte...

Hledám pana Moneta.

Řeknu mu. Můžete jít dovnitř.

Běžte.

Dobrý den.

Chtěla jste se mnou mluvit?

Dala vám to Odette?

Ano, pane.

Věděl jsem, že se jednoho dne znovu uvidíme.

Život utíká.

Maloval jsem obrazy.

Pak jsem...

vytvořil tuto zahradu,

abych mohl malovat.

Hodně jsem cestoval.

Maloval jsem lidi, města, krajiny.

Ale teď chci zůstat tady, doma, ve své zahradě.

Moje cesty jsou teď tady.

Cestovala jsi?

Ne.

Právě jsem byla v Paříži.

A co ti to přineslo?

Potkala jsem svou matku.

A naučila jsem se psát. No, začala jsem se to učit.

A potkala jsem pár lidí.

To je docela dost.

Rád bych s tím vším něco udělal.

Ještě nevím co.

Co?

Byla bys ochotna tu se mnou chvíli zůstat?

Pár dní?

Ano.

Rád bych namaloval tvůj portrét.

Mohu se tě na něco zeptat?

Miloval jsi moji matku?

Ano.

Ale ty jsi s ní nechtěl zůstat?

Byla jsi někdy zamilovaná?

Ano.

A nikdy jsi necítila touhu po někom jiném?

Ano, cítila.

Zaujmi pozici.

Proč jsi mě sem pozval?

Jsi zpátky?

Ano.

Dajbog & subsource.net (❁´◡`❁)