Afrikaans
Akan
Albanian
Amharic
Arabic
Armenian
Azerbaijani
Basque
Belarusian
Bemba
Bengali
Bihari
Bosnian
Breton
Bulgarian
Cambodian
Catalan
Cebuano
Cherokee
Chichewa
Chinese (Simplified)
Chinese (Traditional)
Corsican
Croatian
Czech
Danish
Dutch
English
Esperanto
Estonian
Ewe
Faroese
Filipino
Finnish
French
Frisian
Ga
Galician
Georgian
German
Greek
Guarani
Gujarati
Haitian Creole
Hausa
Hawaiian
Hebrew
Hindi
Hmong
Icelandic
Igbo
Indonesian
Interlingua
Irish
Italian
Japanese
Javanese
Kannada
Kazakh
Kinyarwanda
Kirundi
Kongo
Korean
Krio (Sierra Leone)
Kurdish
Kurdish (Soranî)
Kyrgyz
Laothian
Latin
Latvian
Lingala
Lithuanian
Lozi
Luganda
Luo
Luxembourgish
Macedonian
Malagasy
Malay
Malayalam
Maltese
Maori
Marathi
Mauritian Creole
Moldavian
Mongolian
Myanmar (Burmese)
Montenegrin
Nepali
Nigerian Pidgin
Northern Sotho
Norwegian
Norwegian (Nynorsk)
Occitan
Oriya
Oromo
Pashto
Persian
Polish
Portuguese (Brazil)
Portuguese (Portugal)
Punjabi
Quechua
Romanian
Romansh
Runyakitara
Russian
Samoan
Scots Gaelic
Serbian
Serbo-Croatian
Sesotho
Setswana
Seychellois Creole
Shona
Sindhi
Sinhalese
Slovak
Slovenian
Somali
Spanish
Spanish (Latin American)
Sundanese
Swahili
Swedish
Tajik
Tamil
Tatar
Telugu
Thai
Tigrinya
Tonga
Tshiluba
Tumbuka
Turkish
Turkmen
Twi
Uighur
Ukrainian
Urdu
Uzbek
Vietnamese
Welsh
Wolof
Xhosa
Yiddish
Yoruba
Zulu
-Tato kamera? -Ano, tady.
-Dobře.
Bratři a sestry této malé planety.
Někteří z vás sem možná přišli pouze ze zvědavosti.
Jiní sem přicházejí s určitými očekáváními,
že dostanou zázračné požehnání nebo něco podobného.
Raději od toho nečekejte příliš.
Jedno si ujasněme: jsme stejné lidské bytosti.
Nyní mi, prosím, dovolte mluvit mou lámanou angličtinou.
Česká televize uvádí dokumentární film
MOUDROST ŠTĚSTÍ
-Hluboko uvnitř, bez nejmenších pochyb,
každý, každá vnímavá lidská bytost, touží najít mír.
Štěstí.
Jenže naše 21. století nebude jednoduché století.
Strach.
Hněv.
Nenávist.
Proto náš svět potřebuje poznání o naší mysli,
o našich emocích a o tom, jak si s těmito emocemi poradit.
Já jsem se zavázal, že budu šířit starověké poznání o tom,
jak dosáhnout vnitřního míru.
Nebudu mluvit o Bohu, nebudu mluvit o budoucím životě.
Ale o tomto životě!
Jak dosáhnout vnitřního míru.
Dnešní svět: všichni jsou neustále zaneprázdněni.
Příliš mnoho stresu.
Příliš mnoho starostí.
Příliš mnoho soutěživosti.
Když ztrácíte duševní rovnováhu, zapomeňte na příčiny
a soustřeďte se pouze na dýchání.
Zhluboka se nadechněte a zadržte dech.
Pak vydechněte.
A znovu, nádech.
Zadržte.
A výdech.
Tlukot srdce se přirozeně zpomalí.
Klid.
Otevřenost.
Když čelíme problémům:
podíváme-li se na ně s větším odstupem,
uvidíme spoustu náznaků naděje.
Takže vše závisí na vašem duševním postoji.
I v mém životě se věci zkomplikovaly,
nastaly problémy.
Tehdy byly tyto znalosti velmi, velmi užitečné.
Udržet si klidnou mysl.
Když mi bylo šestnáct,
vypukla čínská invaze.
Vojenská okupace.
Předsedu Maa jsem považoval za velmi blízkého přítele.
Bral jsem ho jako otce.
Potom mu však moc stoupla do hlavy.
Tibeťanům jsem řekl: zachovejte klid!
Navíc Číňané neměli použít vojenskou sílu.
Když mi bylo 24, situace se velmi zkomplikovala.
Číňané vážně ohrožovali můj život.
10. března 1959.
Několik tisíc Tibeťanů se zorganizovalo,
aby bránili dalajlámu.
Vážná situace.
Každou noc jsme viděli, jak se přesouvají čínská vojska
a přibývají zbraně.
Pokud k něčemu dojde, přijdou o život tisíce lidí.
V následujících týdnech jsem se ze všech sil
snažil uklidnit.
Čínská vláda posílila nátlak.
Obavy. Dilema.
Nebyla jiná možnost.
Pro dobro tibetského národa jsem utekl,
ačkoli jsem netušil, zda se dožiji dalšího dne.
V mysli se mi rozhostil zejména strach,
úzkost, pochybnosti, váhání, smutek.
Přišel jsem o svou zemi.
V Indii, kam jsme dorazili jako uprchlíci,
narážíme na spoustu problémů,
ale unikli jsme před čínskými jednotkami.
Zmocnil se nás neobvyklý pocit: svoboda!
Co mě hned po příjezdu do Indie trápilo,
bylo několik tisíc tibetských uprchlíků,
kteří mě následovali.
A situace v Tibetu?
Pouze samé špatné zprávy, smutné zprávy.
Zabíjení.
Zatýkání.
Mučení.
Srdcervoucí.
A tak jsem zasvětil své tělo, myšlenky a slova
blahu druhých.
Blahu Tibeťanů a blahu celého lidstva.
Samozřejmě, na této planetě je pouze jeden dalajláma.
Mohli byste mít dojem, že je to osamělý,
velmi nešťastný člověk.
Žádná žena, žádné děti, nic!
Já však věřím, že 8 miliard lidí,
každý jeden z vás, je mým bratrem, mou sestrou.
Nemám proto důvod být nešťastný a osamělý.
Dokud bude vesmír vesmírem, a lidé budou nadále vnímaví,
budu tady, abych jim sloužil.
A to mi dodává obrovskou vnitřní sílu.
Protože těchto 8 miliard lidí tvoří jednotu,
měli bychom se navzájem o sebe starat.
Můj vlastní případ.
Moje matka byla laskavá.
Nikdy jsem neviděl, že by se zlobila.
Otec mě občas bil.
Protože můj otec měl rád své vousy.
Obvykle jsem sedával vedle něj a někdy jsem ho
za ty vousy zatáhl, a on se rozčílil.
Proto lidem obvykle říkám, jsem o tom přesvědčen,
že mým skutečným učitelem soucitu byla moje matka.
Moje matka farmářka, negramotná, nevzdělaná, chudá.
Ale velmi dobrosrdečná osoba.
V útlém věku jsem si chtěl pořád jen hrát.
Buddhismus mě nezajímal.
Nevěděl jsem o své reinkarnaci Třináctého Dalajlámy.
Vůbec se mi nechtělo učit se tyto texty nazpaměť.
V té době jsme byli s mým starším bratrem
oba mnichy a společně jsme studovali.
Můj učitel měl na nás 2 biče.
Jeden bič byl obyčejný, druhý - žlutý - byl "svatý" bič.
Svatý bič na Jeho Svatost Dalajlámu.
Dovedete si jistě představit, že když ten svatý bič použil,
na mé bolesti nebylo nic svatého.
Podle mě to bolelo stejně!
Ze strachu jsem ty texty raději studoval.
Když mně hodiny s osobním učitelem moc nešly,
trochu jsem si také poplakal.
Jakmile hodina skončila, běžel jsem za mámou
a vyplakal jsem se u ní.
Vždy si mě přivinula a projevila mi svou lásku a soucit.
Nedbala na tradici.
Více ji zajímalo, po čem touží její dítě.
Tehdy jsem viděl, že mě moje máma miluje.
Projevovala mi svoji lásku a zájem o mě.
Tato zkušenost se mi hluboce vryla do paměti.
Od jejího úmrtí uběhlo mnoho let.
Někdy si řeknu: "Kde je moje máma?"
Soucit je zájem o utrpení druhých
a o jejich blaho.
Dobrosrdečnost, láska a soucit jsou jedno a totéž.
Soucit je klíčový faktor.
Stejně jako každá jiná vnímavá bytost
ani my nechceme utrpení.
Chceme šťastný život.
Podívejme se do přírody.
Klid.
Každý člen stáda se cítí bezpečně.
Je šťastný.
Když se přiblíží nepřítel, stádo ze všech sil spolupracuje.
Mají vyvinutý velmi silný smysl pro komunitu.
Žijí spolu.
O všechno se dělí.
Všichni spolupracují.
Bez jakéhokoli zaškolení.
Čistě na základě své biologie.
Podobně jako samice pečující o svá mláďata.
Přežití a blaho mláďat závisí výhradně na péči jejich matky
nebo jiného člena stáda.
Stejně jako tito společenští živočichové
i my jsme součástí přírody.
Proto někteří vědci v současnosti tvrdí,
že člověk je ve své podstatě soucitnější.
Je to pravda. Je to pravda!
Ať žijete kdekoli, všichni jsme duševně, emočně -
všichni jsme stejní.
Všichni máme ve své biologické výbavě zárodek soucitu.
Například malé děti: nemají "nepřátele".
Podle mě dětem, velmi malým dětem,
obvykle nezáleží na rozdílech.
Jednoduše si váží lásky, náklonnosti,
úsměvu, hrají si spolu.
Nezajímají je národnostní rozdíly, rasové
ani náboženské rozdíly.
Je zde cítit stejnost lidských bytostí.
Nevidíte ani nejmenší známky násilí.
Pak nastoupí do školy, kde se na tyto rozdíly
klade příliš velký důraz.
Všichni jsme si však rovni.
Stoprocentně rovni!
V mládí jsem kopíroval otcovo chování: popudlivost.
Později jsem si bral příklad od své matky
a nahlížel jsem do svého nitra.
Cvičil jsem se v tom.
Pozoroval jsem samotný hněv.
Máme tuto schopnost:
když nás přemůže negativní emoce,
pokusíme se ji oddělit a sledovat ji.
Problém je, že když se objeví negativní emoce,
převezmou kontrolu nad celou naší myslí,
a my nevidíme realitu objektivně.
Proto jakékoli rozhodnutí pod vlivem silných emocí
bývá často nesprávné.
Příliš mnoho frustrace, beznaděje nás demoralizuje.
Toto duševní nastavení velmi škodí našemu zdraví.
Ve skutečnosti se stáváme otroky našich destruktivních emocí.
Destruktivní emoce vnášejí do naší mysli podezření.
Podezření narušuje důvěru, otevřenost.
Díváme se před sebe s takovým nastavením: podezření.
Podíváme se stranou: podezření!
Každého, kdo způsobí problém, považujeme za "nepřítele".
Výsledek? Uzavíráme se před světem.
A s tímto pocitem je obtížné komunikovat
s ostatními lidmi, s našimi bližními.
Jenže na nich závisí, zda budete v životě úspěšní.
Koneckonců jste společenskými tvory.
Jste součástí komunity.
Pokud jste příliš zahleděni do sebe a nemyslíte na ostatní,
častěji vás popadá strach, úzkost a podobné věci.
Neustálý hněv a strach požírají váš imunitní systém,
jak tvrdí někteří vědci.
Proto můžeme říci, že základním smyslem
našeho života je štěstí a radost.
Dalším zdrojem našeho vnitřního klidu je inteligence.
Díky ní máme schopnost analyzovat a zkoumat.
Je to velmi, velmi vzácná věc.
Náš mozek je tak moudrý!
Úžasné!
Díky tomuto mozku lidé disponují tvořivostí.
Od dětství jsem se horlivě zajímal o vědu.
O vědecký způsob myšlení, který nevychází z víry,
ale z bádání.
Otázka typická i pro samotného Buddhu.
Vždy se ptáme: "Proč?"
"Proč to Buddha říká?"
Nespoléhejte se pouze na víru a náboženství,
pátrejte po pravdě.
Kvantoví fyzici, podobně jako buddhisté, tvrdí:
Mezi zdánlivou a skutečnou realitou je obrovský rozdíl.
Zdánlivá realita:
pokud je něco pozitivní, vytvoříme si k tomu citovou vazbu.
Pokud negativní, vyvolává to v nás strach a hněv.
Všechno ve zdánlivé rovině.
Pokud proniknete hlouběji, není to realita.
Během rozhovorů s vědci ze západu jsem si uvědomil,
že nikdy nevěnují pozornost mysli a emocím.
Pouze fyzickému mozku.
Všechny emoce - konstruktivní i destruktivní,
jsou součástí mysli.
Jenže co je "mysl"?
Lidská mysl nemá tvar.
Není to předmět.
Je však velmi silná.
Přístup tibetské buddhistické tradice
je do značné míry logický. Je o cvičení mysli.
Proto by se měly vědecký výzkum
a naše tibetská tradice zkombinovat.
Mnozí vědci v současnosti připouštějí,
že kromě mozku máme i "mysl",
která ovládá náš mozek a naše emoce.
Naše klidná mysl je něco jako vnitřní svatyně.
To nejdůležitější je: tvá mysl musí zůstat velmi klidná.
Proto se nyní potřebujeme vzdělávat v tom, čemu já říkám,
mapa mysli, mapa emocí.
Analyzuj, mysli, mysli, analyzuj.
Jaké emoce jsou užitečné?
Jaké emoce jsou škodlivé?
Hněv je destruktivní.
Soucit je konstruktivní.
Hněv a soucit nejdou dohromady.
Nyní bychom měli věnovat větší pozornost tomu,
jak posílit naše pozitivní emoce.
Tím automaticky zmírníme negativní emoce.
Vůbec to nesouvisí s náboženstvím.
Použijte selský rozum!
Jelikož člověk je společenský tvor, lidská bytost,
potřebuje druh emocí, který nás spojuje!
To je velmi důležité!
Hněv nás izoluje!
Milující laskavost nás spojuje!
K projevování nekonečné lásky a soucitu
a k minimalizování destruktivních emocí
potřebujete nesmírné odhodlání a pevnou vůli!
A k tomu je třeba se znát.
Potřebujete silně vyvinuté sebevnímání.
Dokážu to!
Dokážu změnit svou mysl!
Dokážu zmírnit hněv, nenávist - tyto destruktivní emoce.
Vše závisí na naší vlastní upřímné, soucitné motivaci.
Nejprve milujte sami sebe. To je základ.
Pokud sami sebe nenávidíte, nedokážete pocítit soucit k druhým.
Proto v první řadě vám musí záležet zejména na vás.
Jako například v mém případě: miluji sám sebe.
Tím nemyslím, že bych se stavěl na piedestal,
spíše ve smyslu: "jsem jen lidská bytost".
Proto si zasloužím být šťastný, zasloužím si přestat trpět.
A díky tomu přenáším lásku i na druhé.
Jsme sice sobečtí, no, měli bychom být moudře sobečtí,
ne hloupě sobečtí.
Dokonce i ze sobeckého pohledu.
Pokud budete více pečovat o druhé, vytěžíte z toho maximum.
Proto altruismus skutečně přináší vnitřní mír.
Važte si druhých, milujte je.
S takovým přístupem zavládne klidná atmosféra všude.
Soucitná mysl je velmi důležitá na individuální, rodinné
i komunitní úrovni, a konečně i na světové úrovni.
Obdivuji moderní civilizaci. Skutečně ji zbožňuji.
My, lidské bytosti, máme tento úžasný lidský mozek.
Věda se neustále vyvíjí.
Jsme z toho extrémně nadšeni!
Všechny naděje vkládáme do vědy a technologií.
Dochází k mnoha změnám, pozitivním změnám.
Technologie nám usnadňují život.
Ale zároveň vytvářejí pocit příliš velké soutěživosti.
Stále bychom měli chtít víc, víc, víc.
Nespokojenost.
Žárlivost.
Chamtivost.
A výsledek?
Miliony lidí jsou vnitřně velmi nešťastní.
Nedostatek lidské náklonnosti.
Nedostatek soucitu.
Můžete se cítit osamělí, zoufalí.
Celá naše společnost, to je materialistický život,
materialistická kultura.
I já rád chodím po obchodech.
Tolik věcí, krásných věcí!
První reakce: "Ó, tohle je krásné! Chci to.
Chci si to koupit!"
Potom se zamyslím: Opravdu to potřebuji?
Odpověď je: Ne.
Materialistický život je pro nás tak důležitý.
Měl by nám vnášet do života štěstí.
Štěstí je tedy klíčovým faktorem.
Jenže všechny materiální zážitky jsou dočasné.
Dokud trvají, přinášejí jisté uspokojení.
Touha, touha, touha.
Chtít stále víc, víc, víc.
Všechno mít hned!
Když pomine, je pryč!
Peníze jsou na této planetě důležité,
ale nekonečný zdroj štěstí se ukrývá v nás.
Jako každá vnímavá bytost nechceme trpět.
Jenže vlivem našeho krátkozrakého, egocentrického
a omezeného myšlení si mnohé problémy
v zásadě vytváříme sami.
Existují tisíce různých druhů savců, ptáci...
nikdy nerozpoutají války.
To je jen náš výmysl.
Organizované násilí: pouze u lidí!
Děláme rozdíly:
moje náboženství, jejich náboženství.
Jiná národnost. Jiná barva pleti.
Příliš mnoho rozdílů.
Co je výsledkem takového smýšlení?
Podívejte se na 20. století a časy před ním.
Příliš mnoho válek, příliš mnoho zabíjení.
Všechno založené na "my" a "oni".
Když budu příliš zdůrazňovat:
jsem Asiat, jsem Tibeťan, jsem buddhista,
vznikne mezi námi jistá bariéra.
Tyto rozdíly jsme si vytvořili my sami.
Rozdílné rasy. Rozdílné země.
Rozdílné společenské postavení.
V naší mysli je silně zakořeněný koncept "my" a "oni".
A ten je zdrojem problémů.
Takže to je ten koncept:
zneužívat druhé, šikanovat druhé, vést s nimi války.
Několik tisíc let v lidské společnosti:
samé války a zabíjení!
Jsme bratři a sestry.
Jak se můžeme navzájem zabíjet?
V historii lidstva přišlo o život tolik lidí!
Ale žádné vítězství neodstraní všechny jejich takzvané nepřátele,
kteří měli jiné zájmy nebo jiné názory. Ne!
Nelze vyhladit všechny lidi, kteří nám nevyhovují.
To je nemožné.
Ať se nám to líbí, nebo ne, musíme žít spolu!
Začátkem 60. let postihla celou tibetskou oblast
vojenská okupace.
Dříve byla tradiční tibetskou kulturou,
kulturou klidu a míru,
kulturou soucitu, kulturou nenásilí.
Záměrně došlo uprostřed Tibetu k jisté formě kulturní genocidy.
Hodně utrpení, hodně bolesti.
Od roku 1959 zemřelo v gulazích na hlad a mučení milion Tibeťanů.
Čínské úřady se pokusily zničit naši kulturu, naši identitu.
Bohužel čínská vláda se uchýlila k nejjednodušší taktice.
Jednoduše popírali realitu a šířili pouze propagandu.
V každé komunitě je velmi důležitý její duch.
Pokud ho spolu s kulturou a vírou někdo zlikviduje,
výsledkem je mrtvý národ.
Jenže naší silnou stránkou je pravda.
Z dlouhodobého hlediska je síla pravdy a soucitu
mnohem silnější než síla zbraní.
Jsme svědky vzájemného zabíjení lidí ve jménu,
co je nejhorší, ve jménu jiné víry.
Něco nepředstavitelného!
Všechna náboženství hlásají poselství lásky.
Milující laskavost, odpuštění a toleranci.
Myslím tím, že svět je plný "hrdinů",
kteří své protivníky nelítostně odstraní z cesty.
Většina těchto hrdinů, hrdina znamená zabiják, hm?
Většinou jde o muže.
Jsou agresivnější, brutálnější a bezohlednější.
Muži se dopouštějí přílišného násilí.
Jsou otroky svých destruktivních emocí.
Dominance mužů,
to je zastaralé, zpátečnické myšlení.
Takové myšlení se musí změnit.
Pokud jde o inteligenci, všichni jsme lidské bytosti:
jsme stejní!
Obecně si však myslím, že ženy mají vyvinutější smysl,
větší zájem o blaho druhých.
Proto by mělo více žen převzít odpovědnost.
Tak to cítím.
Svět tak podle mě bude bezpečnější.
Již od počátku dějin Tibetu roli mnoha důležitých
duchovních vůdců častokrát zastávaly ženy.
Dalajláma se může inkarnovat i do ženy.
To není nic neobvyklého.
Proto by mohlo být v budoucnosti užitečnější,
kdyby dalajláma byla žena.
Kdyby posty většiny světových lídrů
nakonec zastávaly ženy,
možná bychom měli ve světě více míru.
Dnešní svět? Všechno souvisí se vším.
Východ, západ, sever, jih jsou vzájemně úzce propojeny.
To je současná nová realita.
I kvůli problémům životního prostředí,
globální ekonomice a moderním technologiím
máme k sobě tak blízko.
Pokud za takových okolností zničíte planetu,
zničíte sami sebe.
Když obvykle popisuji Tibet, mluvím hodně o sněhu.
A většina největších řek Asie pramení v Tibetu.
Proto ochrana životního prostředí Tibetu
není jen v zájmu Tibeťanů, ale celé Asie.
Když jsem byl mladý, mívali jsme v zimě hodně sněhu.
Každým rokem ho však ubývalo.
Za života jsem byl svědkem narůstajícího globálního
oteplování.
Každým desetiletím nás stále více trápí globální oteplování.
To je vážný problém.
Nyní je proto povinností každého z nás spolupracovat
a najít řešení, jak ochránit náš svět.
Jak zachránit náš svět!
Oheň.
Voda.
Vítr.
Místo toho spolu bojujeme.
Tolik problémů si vytváříme sami!
Je to dost smutné.
Už nám nezbývá moc času.
Otázkou je, zda tento čas využijeme správně, nebo ne.
Měsíc, Mars na noční obloze vypadají nádherně, ale jít tam?
Beznadějné!
Takže tohle je náš jediný domov!
Musíme vzájemně spolupracovat.
Naším úkolem není o tom pouze diskutovat.
Důležitá je praxe.
Dokážeme to?
Péče o životní prostředí by měla být součástí
našeho každodenního života.
Musíme se poučit z minulosti, být uvědomělejší.
Jenže naše mentalita je pořád taková staromódní.
Proto potřebujeme změnit chování a způsob myšlení.
Problém je, že naše mysl je rozptýlená.
Podrážděná.
Hluboko uvnitř nám i malý problém připadá nesnesitelný.
Když se objeví skutečné problémy, cítíme beznaděj.
Hluboce v našem nitru nás trápí tolik úzkosti.
Když cítíte stres, strach, nedůvěru,
pokuste se tu emoci prozkoumat.
Už tím její intenzitu zmírníte.
Aby ve vaší mysli zavládl mír, odpoutejte se!
Zaměřte se pouze na dýchání.
Zhluboka se nadechněte a zadržte dech.
Potom vydechněte.
Znovu, nádech.
Pokuste se zadržet dech o trochu déle.
Klid,
ticho,
rozvaha.
Postupně se vám v mysli začne rozjasňovat.
S takto jasnou myslí můžeme změnit naše myšlení
i všechny naše emoce.
Dodá nám to vnitřní sílu,
více sebevědomí,
zmírní náš strach, podezřívavost.
Budeme vyspělejší.
Soucitnější postoj nám automaticky otevře naše vnitřní dveře.
Klid a násilí v konečném důsledku souvisí s našimi emocemi.
Proto si musíme poradit nejprve s nimi.
Pokud pocítíte nějaké obavy, analyzujte je během meditace.
Pátrejte, o jaké obavy jde a odkud vyvěrají.
Tak si uvědomíte na hlubší úrovni,
že destruktivní emoce nikdy nevycházejí z reality.
Realita:
90 % negativních stavů je projekcí naší mysli.
To znamená, že náš vnitřní klid nenarušil nepřítel zvenčí,
ale náš vlastní vnitřní nepřítel.
Meditací si dokážeme navodit soucit.
V okamžiku, kdy myslíte na druhé, se vaše mysl rozšiřuje.
Je otevřená.
Pomyslete na nekonečné utrpení a bolest druhých.
A zapojte sílu soucitu.
Budete-li svůj soucit rozvíjet dlouhodobě,
vaše mysl získá nekonečný zdroj klidu.
Takže z vlastní zkušenosti mohu říci, že cvičení mysli
je klíčovým faktorem šťastného života.
Pokud ji budete trénovat, dokážete změnit své emoce.
Nejde to ale hned!
Trvá to týden, měsíc, roky, nebo desetiletí!
Nepřetržité úsilí nakonec změní váš duševní postoj.
Pod meditací si lidé většinou představují:
zavřít oči a nemyslet, bezmyšlenkový stav mysli.
Jenže nemůžete zůstat celý život bez myšlenek.
Proto moje hlavní meditace je analytickou meditací
o konečné realitě.
Pokouším se přijít na to, kde je "já".
Kromě tohoto těla a mysli, kde se nachází "já"?
Nenajdete ho.
Žádné nezávislé "já" neexistuje.
Zároveň skutečným potížistou je egocentrické myšlení.
Ve skutečnosti je všechno vzájemně provázáno,
vzájemně propojené.
Dharamsala v Indii je již více než 60 let mým domovem.
Na jedné straně jsem hostem indické vlády,
na straně druhé jsem uprchlík.
Tibetská okupace a já.
Nikdy se nevzdávám!
Naším cílem není nezávislost na Číně.
Chceme setrvat v Čínské unii,
za předpokladu, že budeme mít právo
zachovat si vlastní kulturu a vlastní jazyk.
Nikdy jsem neměl negativní pocity, hněv, nenávist
vůči čínským zastáncům tvrdé linie.
Vždy rozlišuji mezi aktérem a jednáním.
Pokud jde o jednání, zastavte páchání zla a nepravostí.
Jenže bez hněvu, bez nenávisti, bez násilí.
Pokud jde o aktéry: odpuštění.
Představuji si čínské pohlaváry a beru jim jejich strach,
jejich hněv, jejich nenávist
a zahrnuji je trpělivostí, tolerancí, soucitem.
Každý, kdo pochází z lůna matky, má v sobě zárodek soucitu.
Takto se naučíte rozvíjet zájem o všechny,
bez ohledu na jejich postoje.
Jakmile dosáhnete této duševní schopnosti,
bude váš soucit pravý, nefalšovaný, neomezený, nekonečný.
Všechno to dokážeme díky naší úžasné inteligenci.
Proto váš původce problémů, takzvaný "nepřítel",
je ve skutečnosti váš nejlepší učitel
v praktikování trpělivosti, milující laskavosti a soucitu.
Pokaždé když máme jiné názory, jiné zájmy, musíme najít způsoby
a prostředky, jak to vyřešit dialogem!
Abychom mohli vést smysluplný dialog,
musí být naše mysl velmi klidná.
Používáme naši tradiční tibetskou debatu.
Rozdíly samy o sobě nejsou špatné.
Bez protiřečení není pokroku.
Buddhistická tradice:
jakmile vznikne konflikt, okamžitou odpovědí je dialog.
Co je dialog?
Respektujte práva a zájmy druhých.
Diskutujte v míru.
Dialog je jediný způsob, jak vytvořit vzájemné porozumění
a vnitřní odzbrojení.
S odlišnými názory vzniká prostor pro spojování nových nápadů,
nových věcí.
Biologicky vzato mají všichni společenští tvorové
smysl pro komunitu.
Bez komunity nedokáže přežít jediná lidská bytost.
Proto bychom měli vytvořit realitu,
ve které všech 8 miliard lidí vytvoří jednu společnou
komunitu lidí.
Jsme bratři a sestry.
Lidstvo!
Soucit by měl být něčím živým!
V ovzduší! V rodině! V komunitě!
Jsme společenští tvorové a základem je plná spolupráce.
Abychom mohli navazovat spolupráci,
velmi důležitá je důvěra.
Důvěra vychází ze soucitu. Zájem o blaho druhých.
Život každé lidské bytosti je zcela závislý
na zbytku komunity.
Proto soucitnější společnost je v zájmu každého z nás.
Každý chce mít šťastný život, klidný život a mír ve světě.
Jenže mírumilovnou společnost si nelze vynutit příkazem,
dosáhneme jí jedině iniciativou jednotlivců.
Proto mám pocit, že se potřebujeme naučit,
jak si s našimi emocemi poradit.
Prostřednictvím vzdělání se naučíme vnitřním hodnotám.
A to dlouhodobě.
Jinak to nejde.
Celkovým smyslem vzdělávání je snaha poznat realitu.
To znamená, pokusit se zmírnit propast mezi realitou
a naším vnímáním.
Náš mozek musíme zkombinovat s dobrosrdečností.
Se smyslem pro morální principy.
Jen pak bude náš bystrý mozek konstruktivní!
Jak zmírnit hněv, žárlivost, soutěživost.
Od školácké úrovně až po univerzitní,
jak si rozvinout klidnou mysl.
Nejprve musíte být mírumilovný člověk.
Přemýšlejte uvážlivěji s ohledem na dlouhodobé cíle,
bez připoutání.
Každý by měl být dobrosrdečný a vnímavý.
Potom svou zkušenost rozšiřte a milujte i ostatní.
Krok za krokem, trpělivě a odhodlaně
můžeme společnost změnit na šťastnější
a mírumilovnější společnost.
Vzděláváním, vědomostmi, cvičením naší mysli
si můžeme navodit pozitivní emoce.
Nenásilnost, soucit a sebepoznání.
To jsou klíčové faktory šťastných jednotlivců,
šťastné komunity, míru ve světě.
Kolik je vám let?
-Je jí 97.
-Dlouhý, naplněný život.
Doufám, že se dožiji stovky, takže byste mi měla dát instrukce!
Je jeden příběh o tibetském lámovi.
Když byl na smrtelné posteli, jeho učedníci byli smutní
a plakali.
On se jich zeptal: "Proč jste tak smutní?"
Oni odpověděli: "Dosud jsme měli svého guru.
Jenže co když přijdou problémy?
Jak budeme vědět, co dělat, na koho se obrátit?"
Umírající láma jim řekl: "Už toho víte dost.
Máte dost zkušeností.
Odteď žádného lámu nepotřebujete."
Drazí bratři a sestry.
Žijeme v 21. století.
Čas plyne neustále.
S novým časem přichází nová realita.
Proto i věci se neustále mění.
Samotná realita nám nyní říká:
Musí se změnit i způsob našeho myšlení.
Musíme myslet na to, jako bychom tu novou změnu
měli započít.
Proto využiji příležitost a podělím se s vámi
o můj sen o energické, dlouhé budoucnosti,
světlé budoucnosti!
Toto století by mělo být stoletím soucitu.
Stoletím míru.
Už žádné krveprolévání.
Nyní nadešel čas, abychom si místo MY a ONI
vytvořili velké MY.
Samozřejmě, nějaký čas to potrvá, není to jednoduché.
Náš život značně závisí na naději.
Budoucnost nám nikdo nezaručí. Žijeme však s nadějí!
Proto ve svém každodenním životě neustále myslete na jednu věc:
"I já můžu něčím přispět."
Pokud přispěji já, přispěje i dalších deset lidí,
sto lidí, sto tisíc lidí.
Takhle se nám to podaří.
Základem našeho úspěšného života je optimismus.
Proto, přátelé, všechno je to ve vašich rukou.
Rušivým vlivům hněvu, strachu, žárlivosti se nevyhneme.
Jenže jen na povrchu.
Přijdou a odejdou, přijdou a odejdou.
Bez ohledu na okolnosti hluboko uvnitř
si dokážete zachovat klidnou mysl, mír v duši.
Neustále.
Pokaždé, když se vás zmocní pochybnosti,
maximálně využijte svůj lidský mozek
a zkombinujte bystrý mozek s dobrosrdečností.
Díky spojení těchto dvou křídel dokážete létat.
Proto dokud žijete, služte druhým!
Pomáhejte druhým!
Nikdy nikomu neubližujte!
Takže ať je toto naše 21. století šťastné, klidné,
klimaticky udržitelné!
Je to v našich rukou.
Děkuji. Děkuji.
Skryté titulky: Jana Hrušková Česká televize 2025
Can't find what you're looking for?
Get subtitles in any language from opensubtitles.com, and translate them here.